Slavistické zájmy K. Marxe a B. Engelse

Luboš Řeháček

[Chronicles]

(pdf)

Славистические интересы К. Маркса и Ф. Енгельса / Les intérêts slavistes de K. Marx et В. Engels

V r. 1977 vydalo nakladatelství Svoboda sborník Marxových, Engelsových a Leninových výroků o otázkách jazyka a jazykovědy, uspořádaný J. Petrem, který mu také ve formě úvodu předeslal zasvěcenou syntetickou studii. Důraz v ní byl položen na teoretický a metodologický přínos klasiků k ujasnění zásadních obecných problémů jazykovědy, jako je zvláště vztah jazyka k myšlení (a jeho prostřednictvím k objektivní realitě) a ke společnosti,[1] i když tu samozřejmě nechyběla ani přehledná charakteristika (a dokumentace) jejich zájmu o jednotlivé konkrétní přirozené jazyky, mezi nimi i slovanské.[2]

V nyní vyšlé publikaci Slavistické zájmy K. Marxe a B. Engelse[3] probírá J. Petr tuto naposled zmíněnou detailní problematiku — s omezením na dílo vlastních zakladatelů marxismu — podrobněji. I zde se v souladu s vlastní vědeckou kvalifikací zaměřuje především k filologickému aspektu otázky (kap. II.: Studium slovanských jazyků, s. 37—86; kap. III.: Slovanská jazykověda, s. 87—102); motivy tohoto filologického zájmu obou klasiků však právem hledá (a nalézá) ve sféře sociálně ekonomické a politické (té je věnována kap. I.: Východiska Marxova a Engelsova zájmu o slovanské země, s. 13—36).

Slavistická problematika netvořila, jak známo, samostatnou složku Marxova a Engelsova filozofického ani vědeckého díla. Oba ji sledovali pouze jako součást evropského hospodářského, sociálního, politického a kulturního dění, v němž se kromě dominantních společenských obecných vývojových rysů projevovaly i různé regionální osobitosti, usnadňující nebo naopak komplikující vývoj dělnického hnutí nejenom v tom či onom dílčím regiónu. Z hlediska přínosu rozvíjející se nebo nadcházející revoluci hodnotili zakladatelé marxismu i konkrétní historickou úlohu jednotlivých národů.

V podmínkách, kdy carské Rusko bylo „četníkem Evropy“, nutně muselo vyznít negativně hodnocení politického panslavismu, podobně jako kontrarevoluční vystoupení austroslavisticky orientované buržoazie v čele malých slovanských národů rakouského mocnářství ve druhé polovině r. 1848 a v r. 1849 motivovalo zdrženlivý postoj zakladatelů marxismu k národnímu hnutí Čechů, Slováků, Charvátů a Slovinců až do doby, kdy i zde proniklo na politickou scénu revoluční dělnické hnutí (v podstatě 80. léta 19. stol.). Se sympatiemi hodnotili naopak Marx a Engels národně osvobozenecký boj těch slovanských národů (hlavně Poláků a Srbů), které vystupovaly proti hlavním sociálně ekonomickým a politickým baštám reakce v Evropě (carské Rusko, Osmanská říše), a od 50. let 19. stol. přikládali stále větší význam událostem v Rusku, kde dozrávaly podmínky pro uskutečnění agrární revoluce a kam se také ze západní Evropy postupně zvláště po pádu Pařížské komuny přesouvalo těžiště evropského revolučního hnutí.

Podstatná část Petrovy práce je věnována charakteristice Marxových a Engelsových jazykových znalostí a zejména výkladům o tom, proč, jak a kdy se prakticky učili jednotlivým slovanským jazykům. Autor ukazuje, že praktické jazykové znalosti pro ně byly „především prostředkem ke studiu cizojazyčné odbor[74]né literatury a k bezprostřednímu předávání informací v dělnickém hnutí“ (s. 37). Rozšiřující se boj dělnické třídy, do něhož se aktivně zapojoval proletariát stále dalších národů, je pak nutil, aby po r. 1848 postupně ovládli vedle hlavních jazyků západoevropských i některé jazyky východoevropské (vedle slovanských jazyků šlo též o rumunštinu).

J. Petr zjišťuje, že počátky jejich převážně praktického zájmu o slovanské jazyky spadají do první poloviny 50. let 19. stol., kdy se zvláště Engels po přesídlení do Manchestru začal blíže zajímat o slovanskou kulturu.[4] Jeho dost intenzívní prvotní zájem o praktické zvládnutí ruštiny a srbocharvátštiny však opadá v polovině 50. let a znovu se probouzí v nepochybné souvislosti s vývojem poměrů v Rusku a na Balkáně v 60.—70. letech, kdy obrací pozornost k oběma uvedeným jazykům i K. Marx. Třetí etapa Engelsova praktického zájmu o živé slovanské jazyky je posléze spjata s obdobím počátečního vzmachu dělnického hnutí v slovanských zemích v 80.—90. letech 19. stol.; z této doby pocházejí i konkrétní svědectví o jeho zájmu o češtinu,[5] polštinu a bulharštinu. Bez zajímavosti není ani zjištění, že Marx studoval po r. 1869 i staroslověnštinu; u Engelse je možno předpokládat, že se jí zabýval už v 50. letech (v souvislosti s širšími komparatistickými zájmy). Oba klasikové jevili konečně živý zájem o ruskou uměleckou a sociálně politickou literaturu; Engels pak znal a vysoce oceňoval i srbocharvátskou lidovou slovesnost, zvláště junáckou epiku.

Autor monografie vynaložil nemalé úsilí, aby zjistil, s pomocí kterých dobových příruček (učebnic a slovníků) se zakladatelé marxismu uvedeným jazykům učili. O serióznosti jeho přístupu svědčí v této souvislosti zejména podrobný rozbor Engelsových poznámek (výpisků) ke studiu ruštiny umožňující korigovat dosavadní představy a opravit některé závěry i speciálních studií věnovaných této detailní problematice (s. 41—51). Je třeba uvítat, že si autor povšiml i obecnějších úvah klasiků marxismu o metodě praktického studia cizích živých jazyků (s. 37—40).

U Engelse přistupoval, jak známo, k čistě praktickým zřetelům i hlubší odborný zájem o komparatisticky chápanou slovanskou jazykovědu; jeho plodem mělo být zpracování vědecké srovnávací mluvnice slovanské. O konkrétních přípravách k tomuto dílu, od jehož zpracování však Engels pod dojmem vydání prvních dvou svazků Miklošičova (1852, 1856) komparatistického kompendia upustil, nelze bohužel stále říci nic určitého. Z drobnějších Engelsových slavistických úvah, vesměs arci nedosahujících významu jeho germanistických příspěvků, upozorňuje pak J. Petr hlavně na ty, které se týkají jazykového rozrůznění a s ním spjatého etnického členění Slovanů, zvláště východních. Engels se v nich nezřídka opíral o práce Šafaříkovy, zejména o jeho Slovanský národopis a Slovanský zeměvid.

Ze vzájemné korespondence mezi zakladateli marxismu ostatně vůbec vyplývá, že Engels byl velmi dobrým znalcem dobové slavistické literatury, zvláště té, která vycházela ve Vídni a v Praze, a že byl schopen kvalifikovaně ji hodnotit (viz kap. IV. recenzované práce Odborná slavistická literatura, s. 103 až 110). Engelsovy soudy o předních slavistech 19. stol. (viz tak např. pozitivní charakteristiky J. Dobrovského, P. J. Šafaříka, B. Kopitara a zejména F. Miklošiče, příležitostné zmínky o J. Kollárovi, objektivní kritickou charakteristiku F. Palackého, odmítavý postoj k V. Hankovi a Lj. Gajovi aj.) mohou přitom přispět k ujasněnějšímu hodnocení i našich vlastních slavistických tradic v kontextu vývoje světové slavistiky a lingvistiky 19. stol.

Petrova monografie je cenným příspěvkem k dokreslení portrétu obou zakladatelů marxismu z úhlu, který sice nebývá při západním hodnocení jejich světodějného přínosu teoretickému myšlení a sociálně politické praxi proletariátu vyzvedán do popředí, ale přesto nepostrádá opodstatnění a zasluhuje pozornosti. O aktuálnosti recenzované monografie ve slovanském prostředí nemůže být sebemenších pochybností, nemluvě už o tom, že poznatky v ní shromážděné by se rozhodně měly stát součástí všeobecných znalostí každého slavisty.

 

[75]LITERATURA

 

MIKLOŠIČ (MIKLOSICH), F.: Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen. Bd. I., Wien 1852, Bd. II., Wien 1856.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 1, pp. 73-75

Previous Jan Petr: K životnímu jubileu Marie Těšitelové

Next Marie Ludvíková: Polská práce o kvantitativní lingvistice pro informační účely