Sovětský příspěvek k teorii i praxi nářeční lexikologie

Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

Советская работа о теории и практике диалектной лексикологии / Une contribution soviétique à la théorie et pratique de la lexicologie dialectale

Pod názvem Russkaja dialektnaja leksikologija (Sostojanije i perspektivy) (Nauka, Moskva 1979, 335 s.) podala T. S. Kogotkovová, spoluautorka významného slovníku soudobého deulinského nářečí na Rjazaňsku (Ossoveckij, 1969), základní kameny teorie současné nářeční a vůbec nespisovné lexikologie — s řadou praktických ukázek rozboru vzájemných vztahů spisovného jazyka, běžné lidové mluvy (rus. prostorečije), polonářečí a nářečí. Těžiskem rozboru tu učinila autorka zejména meziútvarovou a mezistylovou synonymii a homonymii slovníkových jednotek v textech dnešní živé venkovské mluvy, jejíž základní strukturní ráz definovala již dříve jako polonářeční. (Polonářečí, u nás spíše označovaná jako interdialekty, byla zprvu zvl. v germanistice charakterizována především ztrátou tzv. primárních nářečních znaků hláskových a tvarových; redukce příznakového nářečního lexika v nových vývojových vrstvách venkovského úzu byla až dosud zpravidla jen povšechně konstatována.) Výklady, opřené o bohatou terénní i zpracovatelskou slovníkářskou zkušenost, jakož i o rozsáhlý ruský nářeční lexikografický materiál, včetně mnoha slovníkových a lexikologických prací nepublikovaných, analyzují vlastně prostřednictvím slovníku dnešní stav a vývoj ruské lidové mluvy, která již od počátku století funguje v podmínkách stále sílící diglosie „domorodého“ a „oficiálního“ úzu i v nejvlastnějším vesnickém prostředí. Autorka tu mluví o svérázné bilingvnosti či dvojjazyčnosti — s řídící a v konečné perspektivě (relativně) sjednocující rolí spisovného jazyka. Na více místech práce však přitom oprávněně polemizuje s paušalizujícími formulacemi i názory, podle nichž spočívá tento vývoj v prosté rychlé náhradě nářečních slov spisovnými. Příznačné také je, že svůj rozbor nezačíná od ústupu a zániku místních slov, zakotvených v mizející či dávno plně změněné realitě, nýbrž jemnou analýzou stále ještě vysloveně regionálně, popř. vrstvově spolupodmíněného úzu, jenž se dostává do tlaku spisovných lexémů či sémantémů, vyvolávajícího zároveň i jistý protitlak: na tom je založeno i studium postupné přestavby a adaptace koexistujících různonářečních nebo spisovně nářečních sestav či mikropolí, a to po stránce významové i syntagmatické (v prosazování vlastních vazeb je nářeční struktura stále aktivní, stejně jako je často produktivní v slovotvorbě). Ve stejném střetání struktur vznikají i falešné dialektismy, tj. deformace přejetí, zejména z cizích jazyků, typu lisaped ‚velociped‘; tyto případy však stojí, až na lidově etymologické přetváření, stranou čistě slovníkové problematiky, ač pro svou nápaditost bývají zase naopak středem pozornosti laických charakteristik. Autorka si kromě bohatého svodu materiálu a výkladů vlastně z veškeré sovětské literatury předmětu, uvedené v abecedním seznamu (sám materiál je plně přístupný dík zevrubnému rejstříku) v bibliografii a charakterizované též během vlastních výkladů v poznámkách, pořídila též tzv. experimentální kartotéku z deulinského materiálu: na základě těchto kontextových údajů dokázala pak nejen lépe analyzovat stylistickou stránku uvedených diglosních interferencí, ale i předběžně určit sílu, popř. přímo frekvenci pronikání závažnějších spisovných položek do dnešního (polo)nářečí. Pozoruhodně přitom využila pro konfrontaci též evidence vlastního povědomí (ve spolupráci s matkou).

Práce, jejíž obsah se dále pokusíme alespoň výběrově charakterizovat, má kromě úvodu a stručných závěrů šest kapitol.

Úvod (s. 5—13) se zabývá problémem polonářečí a vztahu dialektu a tzv. prostořečí a připomíná sílu spisovného tlaku při styku městského a vesnického obyvatelstva už v předrevolučním Rusku, jak ji hodnotila např. již pozorování V. Mansiky a sběratele pohádek N. Ončukova. — Kap. 1 (s. 14) pojednává o vymezení ponětí nářečního slova a s tím spjatých otázkách současné nářeční lexikologie a lexikografie. [164]Závažná je především pouze mluvená existence nářečního projevu a z toho plynoucí četnost kontextuálních slovních významů a pozvolných přechodů při neurčitých hranicích mezi nimi: obé lze zahrnout pod pojem významové difúze. Takovéto uvolněné významové struktuře odpovídá dobře i uspořádání a výklady v slovníku Daľově. Dále je přehledně podána charakteristika ruských nářečních slovníků — oblastních i některých místních, ba i idiolektických.[1] — Kap. 2 (Ekspressivno-stilističeskaja leksika, s. 57) probírá svéráznou a důsažnou stylovou a stylistickou diferenciaci nářeční mluvy a promluvy,[2] zdůrazňujíc tu nutnost hodnocení uvnitř příslušného útvaru, nikoli jen poměřováním jeho prostředků vzhledem k spisovným. Řadí se sem jako v prostředí bezpříznakový i slovník terminologický (!) a pozornost je věnována zvláště migrování prvků expresívního slovníku, které zhusta přesahují původní oblastní hranice a pro svou interdialektickou povahu se nerozlišitelně spájejí s (celonárodní) běžnou lidovou mluvou, prostořečím. — V kap. 3 (s. 97) jsou probrány dubletně synonymické vztahy v současném nářečním slovníku, realizované explicitně zvlášť v párových konstrukcích typu kosy — viska ‚dlouhé vlasy‘, kde jde o svého druhu mezivrstvový překlad („po vašem tak — po našem zase tak“).

Ještě zevrubněji se diglosní okolnosti dnešních nářečních promluv probírají v kap. 4 (s. 123), věnované sémantické a stylistické adaptaci spisovného lexika v současném nářečí. V této daleko nejrozsáhlejší části lze spatřovat i kvalitativní těžisko práce, a věnujeme se jí proto podrobněji: Autorka zde probírá široký, avšak rozrůzněný proud nových spisovných slov, směřující do nové vesnice, přičemž mohou zejména regionální výslovnostní, popř. i morfologické normy různě dlouho přetrvávat. Vedle momentu distance forem (nápadnější dialektismy ustupují rychleji) je tu zase „vnitřní forma“, která prosazuje např. u spis. vospityvať stejné sémy jako u paralelního staršího vskarmlivať: vospitannyj pak znamená i ‚dobře živený‘. Projevuje se zde i známý regres v evoluci řečové praxe pokolení (návrat k normám dětství a mladých let k stáru), neurčité obsahy u slov spíše pasívní zásoby (davlenije krovi ‚krevní tlak‘ znamená vesničanům už ‚vysoký tlak‘). Charakteristické je obrůstání cizích slov jako mašina, rajon // rik (ze zkratky RIK), kuľtura, natura, nervy, armija ‚vojna, vojenská služba‘, nacija, moda novými konkrétními významy: spolu s odvozeninami typu kuľturnyj, modnik se tyto výrazy stávají až stereotypy, prázdnými etiketami, na nichž se zakládá frázovitý úzus. Na druhé straně je zřejmé, že lidé o proměnách úzu a hodnotové proměnlivosti slov velmi uvažují — dokumentováno je to např. metajazykovými poznámkami k dvojici výrazů baba — ženščina (zde i vhodnou připomínkou odrazu této sféry v soudobé literatuře). Je-li dnešní kolchozní ves jak technicky a organizačně, tak i terminologicky v podstatě vázána na celostátní a celonárodní standard, zůstávají i tu stále sféry méně radikálně se měnící (autorka to ilustruje rozborem názvů s různými regionálními významy a vzájemnými vztahy, jako jsou označení pro různé sestavy snopů, kupy sena, stohy ap.); ostatně i u nově [165]se vžívajícího lexika, spjatého s organizační a technickou základnou socialistického mechanizovaného zemědělství, jde nakonec spíš o evoluci v rámci směny pokolení.

Kap. 5 na s. 232 (Lexikální a frazeologické inovace v současných nářečích) vychází mj. z toho, že četné okazionalismy jsou dány diglosností jedněch a týchž osob, v jejichž vědomí se sváří podvojná jazyková struktura a docházívá k novému pojmenování. Nářečí jinak tvoří jen v souhlase normy se systémem, vznikají v něm tedy „stará“ nová slova. Podnětně jsou probrána tzv. potenciální slova a spojení s příklady jako sitcevyj gastronom (asi jako látkové lahůdkářství). Konkurence dvojí struktury se projevuje případ od případu zvlášť. Zajímavé je uspořádání inovací podle věcných skupin; přirozeně je jich nejvíc vyvoláno novou technikou a organizací (pojmenovací zkratky typu gosudarstvennyj svet ‚elektrické vedení a proud ze sovchozu‘, hodnotící metafory typu bliny ‚pracovní jednotky na den, trudodni‘, odvozovací řady typu brigadiriť aj.) — podstatně méně je pak nových abstrakt. — Kap. 6 (s. 279) je věnována pronikání a zařazování nářečních slov do jiných jazykových útvarů: jde zejména o terminologické výpůjčky slov, týkající se venkovské práce. Volené příklady (baz, spis. ‚stavba pro ustájení skotu‘, nář. též ‚výběh, dvůr pro skot‘ ap., netel’ ‚stelná kráva‘, brička ‚bryčka‘ aj.) mají obdoby i v české terminologické praxi a poukazy na citlivost takových položek z hlediska jazykové kultury a reakcí veřejnosti ukazují sdostatek samy, že nářeční lexikologie není jen odtažitou kabinetní disciplínou. To se právem konstatuje v závěrech (s. 296—303). V souhlase s nimi bychom chtěli vyzvednout nejen autorčin důraz na praktické důsledky pronikání venkovského obyvatelstva do měst a s tím spjatého tlaku konsolidujícího se celku lidové mluvy, zbavené výlučných úzce místních prvků, na hovorový standard (o jeho svádění do spisovných kolejí je třeba aktivně bojovat od prvních školních let), nýbrž i konstatování, že afinní dostředivý vývoj jazykových prostředků v lidové řeči, v němž se stále víc prorůstají prvky interdialektické a běžně mluvené, nás opravňuje k tvrzení, že dnešní lexikologie buduje na faktech, které se vztahují k současnému národnímu jazyku jako celku. A tím zejména jsou dány i prospektivní perspektivy práce, kterou svou studií tak podnětně představila T. Kogotkovová.[3]

 

LITERATURA

 

KRETOVA, V.: Emocional’no-ekspressivnyje i stilističeskije sinonimy v russkich narodnych govorach. Izvestija Voronežskogo GPI 1969.

MANSIKA, V.: O govore šenkurskogo ujezda Archangel’skoj gubernii. Izvestija ORJaS 17, 1912, kn. 2, s. 88.

ONČUKOV, N.: Severnyje skazki. Sankt Peterburg 1908, s. 15.

ORLOV, L. M.: Social’naja i funkcional’no-stilističeskaja differenciacija v sovremennych territorial’nych govorach (Opyt sociolingvističeskogo issledovanija). Autoreferát doktorské disertace. Moskva 1970, s. 23.

OSSOVECKIJ, I. (red.): Slovar’ sovremennogo russkogo narodnogo govora (d. Deulino Rjazanskogo rajona Rjazanskoj oblasti); sobrali i sostavili G. Barinova, T. Kogotkova, Je. Nekrasova, I. Ossoveckij, V. Silina, K. Smolina. Moskva 1969.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 163-165

Previous Miroslav Roudný: Nový slovník cizích slov ve slovenštině

Next Hana Prouzová: Sovětský sborník Voprosy russkogo jazykoznanija