K zapojení lexikálně vyjádřených časových obsahů do věty (K jednomu typu časových cirkumstantů)

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

К включению лексически выраженных временных указаний в предложение (К одному типу временных циркумстантов) / L’incorporation des contenus temporels lexicaux dans la phrase (Un type des circonstants temporels)

0. V sémantických koncepcích vycházejících z Tesnièra (Daneš - Hlavsa - Kořenský, 1973) se dává do popředí zkoumání větné sémantiky sloveso. Tyto práce, u nás představované Vědeckou synchronní mluvnicí spisovné češtiny (1974) a pracemi funkčního generativního popisu (Sgall, 1967; Hajičová, 1975; Panevová, 1980), znamenají zásadní obrat ve zkoumání věty a její sémantiky. Cílem tohoto příspěvku je navázat na práce uvedené i další a pokusit se prohloubit zkoumání jazyka tím, že v souladu s principy tzv. odrazové sémantiky (Štěpán, 1979) nám jde nejen o vztahy ve větě (o sémantiku slovesa), ale také o jazykové jevy, které do těchto vztahů vstupují, tj. o sémantiku nesloves ve větě, jako jsou substantiva, adverbia aj., která jsou řečovým vyjádřením aktivního odrazu substancí, okolností apod. ve společenském a individuálním vědomí.

V této stati se soustředíme jen na řečové vyjadřování časových okolností ve větě. Necháme-li stranou gramatický čas a odkazování za hranici věty k časovým významům nevyjádřené myšlenky (Štěpán, 1981), zbývá stále rozsáhlá problematika lexikálního vyjadřování času různými slovními druhy ve větě jednoduché, souvětí a v textu vůbec. Z té vybíráme otázku časového cirkumstantu jako časového významu, který se vyjadřuje ve větě jednoduché příslovečným určením času a jemuž ve fázi uvědomění mimojazykové skutečnosti odpovídají nejrůznější časové obsahy.

Budeme se zde zabývat pouze časovým cirkumstantem, který odpovídá na otázku kdy?; je to nejčastější typ (Těšitelová, 1974), v němž jde o umístění faktů (Štěpán, 1979) v čase. Centrální postavení zde mají tzv. základní časové obsahy (dále jen ZČO), jimiž rozumíme obsahy pojaté jako jazykové významy, které neukazují na časovou míru (tu vyjadřují významy odpovídající na otázky jak dlouho?, za jak dlouho? apod.), na opakovanost faktu (jak často?), na přibližnost, průběhovost, obecnost, neurčitost, procesuálnost a fázovost časového významu. ZČO ovšem nejsou bez vztahu k těmto významům, jsou jejich základem; jsou součástí společenského vědomí a ve složitých vztazích k ostatním lexikálně i gramaticky vyjádřeným časovým významům.

ZČO uspořádáváme podle jejich délky a vztahu k mimojazykové skutečnosti a ptáme se, jakým způsobem jsou takto zjištěné obsahy pojaty a řečově vyjádřeny v české jednoduché větě, tedy jaký mají jazykový význam; zajímá nás, jakými slovními druhy se vyjadřují, jak se zapojují do věty, zda mívají (obligatorní) determinans apod. Vycházíme z předpokladu, že autor jazykového projevu má možnost volby časového významu vzhledem k okamžiku promluvy. To, že vycházíme ze vztažení příslovečného určení času k mimojazykové skutečnosti a že až v další etapě třídění se zabýváme slovnědruhovým vyjádřením a zapojením do věty, nám umožňuje, abychom na jednom místě vykládali případy obsahově blízké. V budoucnu by tento přístup mohl být prakticky využit při konfrontačním studiu jazyků.

1. Nejkratší ZČO odrážejí časové úseky s přesným udáním času, jako je hodina, popř. půlhodina, minuta, sekunda aj. Vyjadřují se pouze substantivy časového významu,[1] která, jsou-li determinována číslovkami, zapojují se v češtině do věty [201]dvěma předložkovými pády: jde-li o základní číslovku u celé hodiny, jde o zapojení v + A,[2] srov. To bylo v úterý přesně ve čtyři hodiny pět minut (John 218),[3] při elipse substantiva: Zazvonila jsem přesně v sedm o půl páté ven (Čapek 253), také v + A, srov. v půl páté.(Klevis 81); jde-li o číslovku řadovou u celé hodiny, je zapojení o + L: V pondělí o šesté hodině musel stát v Brně u soustruhu (Pavel 34). U necelé hodiny je vedle o + A, srov. při elipse: Šel jsem

Při determinaci ukazovacím zájmenem se užívá nejčastěji bezpředložkového akuzativu, srov. Tu minutu Marjána vyrazila ze stodoly (Holeček). Potenciální je zapojení v + A; zapojení v + L se užívá ve spojení: Věděl, kdo v které minutě fantoval (Klevis 28).

Výrazy vteřina, minuta aj. ztrácejí svůj přesný význam, srov. V minutě byl venku, tj. ‚brzy‘. Míra přesnosti se vyjadřuje frazeologicky: Přišel na minutu (Panevová, 1971). Velmi krátký ZČO se vyjadřuje ustálenými spojeními, srov. ze dne na den se stal slavným, přes noc se změnil apod.

2. Delší ZČO pojaté jako jazykové významy jsou u pojmenování časových úseků v rámci dne. Sám výraz den má v češtině dva významy: jednak znamená ‚dobu od východu do západu slunce‘, jednak ‚časový úsek 24 hodiny, zpravidla od půlnoci do půlnoci‘. Systém pojmenování časových úseků v rámci dne není společný všem jazykům a je silně ovlivněn životem a konvencí v jednotlivých etnických celcích.

V češtině je tvořen těmito čtyřmi pojmenováními: ráno (od 4 do 8 hod.), dopoledne (8—12), odpoledne (12—18), večer (18—23).[4] Vedle nich jsou výrazy den a noc, které jsou z jiné pojmové roviny. Zvláštní postavení má výraz poledne, tj. ‚část dne, kdy je během dne slunce nejvýše‘, a významově protikladná půlnoc.[5]

Substantivum den se zapojuje do věty ve + L s původní koncovkou souhláskových kmenů -e, srov. adverbializovaný pád ve dne, a bezpředložkovým I v ustáleném spojení dnem i nocí. Výrazy ráno a večer jsou adverbializovány, srov. Večer toho litoval (Kaplický 71), spojení po večerech má už navíc rys opakovanosti faktu. Adverbializovány jsou i výrazy dopoledne a odpoledne; výraz poledne se zapojuje do věty v + A, např. V poledne přišla Eržika s jídlem (Olbracht 52), řidčeji na + A: Na poledne zůstaly stát před budovou, a knižně a poněkud zastarale o + L: Já se o polednách jel na ní projet (Moravcová 79). Substantivum noc se zapojuje v + L: V noci již začínalo být citelně chladno (Kaplický 183), bezpředložkový I je v ustáleném spojení dnem i nocí. Výraz půlnoc se zapojuje o + L, srov. O půlnoci šli dále (Frais 94).

Při determinaci substantiva časového významu adjektivem, zájmenem nebo číslovkou se užívá zpravidla bezpředložkových pádů, a to knižnějšího G, srov. [202]Toho odpoledne potkali lidé Šuhaje (Olbracht 30), nebo neutrálního A: Ten večer jsem si to ještě neuvědomoval (Nesvadba 79), zapojení pomocí bezpředložkového I není již zařazením faktu na časové ose, srov. Letním dopolednem hořely rudé květy bobů (Olbracht 105), smysl je ‚hořet, prohořívat skrze něco‘.[6] Zapojení v + A, které je zřejmě častější ve slovenštině než v češtině, srov. Byl tady v ten večer (Čs. televize 26. 4. 80).

Samostatnou problematiku představují vedle uvedených základních pojmenování ještě další pojmenování „částí dne“, která jsou dvojího druhu. Za prvé sem patří pojmenování procesuálních časových významů jako úsvit, svítání, soumrak aj., která označují části dne podle postavení slunce a zapojují se do věty za + G. Za druhé jde o pojmenování, která vyjadřují jemnější významové odstíny. Význam ‚brzy ráno‘ se vyjadřuje výrazy z rána, zrána, k ránu, kránu,[7] řidčeji zjitra, nad ránem,[8] srov. Vyšli všichni již brzy zrána (Fábera 55), K ránu se mu do žaludku zakusoval hlad (Joneš 25), Kránu zůstaly z chýše jen dva trámky (Olbracht 113), Petr se vrátil až nad ránem (Frais 42). Význam ‚brzy večer‘ výrazy z večera, zvečera, k večeru, kvečeru, navečer, v podvečer, zastarale s večerem aj., srov. Tam dorazili zítra kvečeru (Fábera 40), Rozhodnutí přišlo už navečer (Fais 40), Provoz se vracel v podvečer domů (Chaloupka 110), V podvečer obzíral zachmuřenou oblohu (Kadlec 114), Dovedla se podvečer měnit v ropuchu (Olbracht 81), S večerem (tj. ‚navečer‘) pomalu vstal (Weiss 351).

Vysvětlivky k tabulce I: Značka + vyjadřuje doloženost zapojení, značka — je pouze tam, kde určité zapojení v uvedeném významu je naprosto vyloučeno, srov. především výraz den ve významu ‚část dne‘. Značka ♀ je tam, kde nemáme doklady, kde však zapojení nesporně v češtině existuje. Význam písmen: a — předložkový pád je adverbializován tak, že se předložka píše dohromady i zvlášť, b — zastaralé nebo řídké, c — ustálené spojení, d — zapojení k poledni, k půlnoci není už ZČO, ale jde o význam ‚krátce před polednem‘ apod., e — jde už o význam ‚brzy ráno‘, ‚brzy večer‘, f — jde už o jiný cirkumstant odpovídající na otázku odkdy?, g — také zde jde o další cirkumstant odpovídající na otázku na kdy? Pole, která nejsou v tabulce vyplněna, nejsou doložena.

[203]3. Všimněme si dále delšího ZČO, který je pojat jako jazykový význam dne.[9] Pojmenování dne se uskutečňuje z několika hledisek: (1.) ve vztahu k době promluvy, (2.) k systému pojmenování dnů v týdnu, (3.) k určování dnů v měsíci, (4.) k pojmenování dnů v roce (svátky) apod.

3.1. Pojmenování dnů ve vztahu k době promluvy na časové ose minulost - přítomnost - budoucnost se vyjadřuje především adverbii. Předčasnost k době promluvy adverbii včera, předevčírem, popř. předepředevčírem, srov. Právě včera ji zahlédl (Kaplický 70), nebo následnost, např. zítra, pozítří, nazítří, popozítří, srov. Zítra se tu bude odbývat veřejná dražba (Neff 112), nebo současnost s dobou promluvy, např. dnes(ka), srov. Dneska musíte bojovat za vlast (Pavel 24). V uvedených dokladech časové adverbium konkretizuje slovesný čas, tedy podporuje gramatický čas. Naproti tomu v dokladu Nazítří přinesl největší list kázání (Čapek 275) je význam následnosti adverbia nazítří v rozporu s préteritem slovesa. Préteritum (i prézens) mají širší platnosti užití než futurum. Výraz včera lze jen v určitých kontextech kombinovat s futurem, srov. Včera ji zahlédne a už ji miluje.

Řidčeji se uvedený význam vyjadřuje substantivy: včerejšek - dnešek - zítřek; tato substantiva neplní vždy funkci cirkumstantů, srov. Včerejšky měly svou radost (Dyk 31). Někdy se vyjadřují také multiverbizací (Jedlička, 1969), srov. Ten dnešní den mi stačil (Nesvadba 67).

Substantivum den bývá determinováno adjektivem, zájmenem nebo číslovkou. Takové spojení pak bývá zapojeno do věty bezpředložkovým G, který má knižní charakter, srov. Pánové se dohodli na defenestraci příštího dne (Kaplický 6), Řečí bylo toho dne jako o posvícení (Klevis 191), Jednoho krásného dne objevili se na té cestě dva chlapíci (Kadlec 12); zde na rozdíl od předcházejících zapojení nejde o zapojení knižní, které by bylo možno substituovat bezpředložkovým A. Dále bývá zapojeno bezpředložkovým A, který je stylově neutrální, srov. Ten den prý napadlo půl metru sněhu (Klevis 127), tj. ‚již uvedený den‘,[10] Jeden den to prošvihnete a druhej den přifrčí další vagón (Francouz 63), Já jsem vás viděla hned ten první den, jak jste přijela (Francouz 69), řidší je zapojení v + A, srov. To může bratrovi říci právě v tento šťastný den (Olbracht 110).

Pojmenování dne ve vztahu k nějaké události se zapojuje do věty instrumentálem substantiva den, které je obligatorně rozvito deverbativním substantivem ve funkci atributu, srov. Většina článků zákona vstupuje v platnost dnem zveřejnění (NŘ 1976, s. 175), jindy v + A, srov. Nezřídka v den výplaty chodili z práce rovnou sem (Kadlec 16).

3.2. Pojmenování dnů v týdnu představují dílčí systém pojmenování sedmi dnů.[11]

Při jejich zapojení do věty naprosto převládá zapojení v + A, srov. V sobotu tě čekáme (Joneš 39), takto zapojená substantiva nelze dále rozvíjet adjektivy. Poněkud zastarale se užívá ve významu časové blízkosti při + L, srov. Začít práci při pondělku (SSJČ II, s. 747), zřídka a zastarale s + I, srov. S pondělkem vyrazí na vodu (Drda); poslední zapojení je již na přechodu k významu časového východiska. Zapojení typu na neděli odpovídá již na otázku na kdy? a o sobotách vyjadřuje opakovanost faktu.

Pojmenování dnů v týdnu bývají také dále rozvita adjektivy, zájmeny, popř. číslovkami a jsou pak nejčastěji ve stylově neutrálním bezpředložkovém A, srov. Minulou (tuto) sobotu nikdo nepřišel, řidčeji a knižně jsou v bezpředložkovém G, [204]srov. Té soboty nikdo nepřišel. Zřídka jde o zapojení v + A, srov. V tu sobotu nikdo nepracoval, a knižně o + L, srov. Tak jsem se o jedné červencové sobotě neohlášeně objevil doma (Kadlec 143).

3.3. K určování dnů v měsíci se užívá spojení řadové číslovky s pojmenováním měsíce, a to stylově neutrálně v bezpředložkovém G, srov. datování: Pátého května propuklo v Praze povstání (Frais 233).

3.4. Pojmenování dnů (svátků) v roce představuje samostatnou problematiku, z níž pro nedostatek místa vybíráme:

Jsou-li svátky pojmenovány vlastním jménem osobním, bývají do věty zapojeny na + A, srov. Na Josefa se sešli všichni příbuzní, velmi zřídka a zastarale se užívá o + L. Někdy se osobní jméno vyrozumívá až ze situace. Velmi časté jsou frazeologické jednotky (pořekadla).

Jsou-li pojmenování svátků původem religiózní, bývá v češtině vedle neutrálního na + A, srov. Na Štědrý den byla Máša bohatě obdarována (Havlíček 189), Na vánoce fasovali víno (Frais 209), také knižní o + L, srov. O Štědrém dnu byla Máša obdarována, i neutrální o + L, srov. O vánocích rozdmýchávala kamna (Havlíček 182), dokonce archaické o + A, srov. O Štědrý večer seděl výměnkář s malým v chalupě (Rais).

Svátky nové epochy bývají zapojeny do věty neutrálně bezpředložkovým G jako v 3.3., srov. Prvního máje 1926 jdou stalingradští prašnou cestou k severu (Fučík 46), a také neutrálně na + G, srov. Na Prvního máje jdou v průvodu.

Vysvětlivky k tabulce II: Značka + vyjadřuje doloženost zapojení, značka — je tam, kde určité zapojení v uvedeném významu je vyloučeno. Značka ♀ je tam, kde nemáme doklady, kde však zapojení nesporně v češtině existuje. Pole nevyplněná představují ostatní zapojení, která nejsou doložena. Význam písmen: a — ustálená spojení, b — nutný atribut neshodný, — c velmi řídké, d — jde o další významy (odpovídají na otázku na kdy? aj.), e — zastaralá zapojení, f — je možné i předložkové zapojení na + G.

 

4. Sedm dnů dává ZČO pojatý jako jazykový význam týdne. Týdny nemají specifická pojmenování, rozlišují se jen atributy, jimiž bývají adjektiva, jež označují pořadí týdnů. Taková spojení bývají v bezpředložkovém G, A a I, srov. příštího týdne - příští týden - příštím týdnem, nebo v předložkovém v + L: v příštím týdnu (nelze v + A); podobné způsoby zapojení má výraz týden determinovaný zájmenem, srov. např. A: Tento týden najdou čtenáři na knižních pultech několik titulů (Rudé právo 16. 7. 79).

Nerozvitý výraz týden se zapojuje do věty v + L, ale má již průběhový význam, srov. V týdnu byl sám doma, tj. ‚během týdne, kromě neděle‘.

[205]5. Pojem měsíce jako ZČO vznikl podobně jako ZČO dne pozorováním kosmického prostoru: měsíc je interval mezi dvěma konjunkcemi Měsíce a Slunce. Dvanáct měsíců je v češtině rozlišeno substantivy slovanského původu (Čeština, 1972).

Pojmenování měsíců se v češtině zapojují do věty pouze jedním způsobem, nejsou-li rozvita, a to v + L, srov. v lednu.

Jsou-li tato pojmenování rozvita shodným atributem, jsou zapojena do věty bezpředložkovým A a G, srov. Minulý prosinec jsem zůstal doma. Jsou-li naproti tomu rozvita ustrnulými substantivy číselnými, zapojují se do věty v + L, srov. V půli srpna slavila se u nás tradiční mariánská pouť (Kadlec 94).

6. Delší než měsíc jsou ZČO, které jsou označovány pojmenováními čtyř ročních období: jaro - léto - podzim - zima. V dnešní češtině žije ještě výraz předjaří.[12]

Do věty se zapojují dvěma způsoby: a) výrazy léto - zima podle v + L, srov. v létě, v zimě; b) výrazy jaro - podzim se zapojují tak, že první má na + L, srov. na jaře,[13] druhý na + A, srov. na podzim, nikdy se nezapojují předložkou v.[14] Rozdíl mezi zapojením výrazů jaro a podzim je ještě v tom, že existuje spojení z jara, popř. zjara, srov. Z jara roku 1921 stávkovali zemědělští dělníci (Urban 45), ve spisovné češtině se však neužívá spojení *z podzimu,[15] lze však užít spojení s podzimem.

Je-li pojmenování měsíce rozvito shodným atributem, užívá se bezpředložkového A nebo G, srov. Minulou zimu nepřijel.

V publicistice nacházíme častěji multiverbizační jednotky zapojené v + L, srov. V letních měsících soustřeďují pozornost na závazné úkoly (RP 16. 7. 79).

7. ZČO roku je interval definovaný úplným oběhem Země kolem Slunce. Pojmenovává se z hlediska jednak doby promluvy (7. 1.), jednak odkazovacího mechanismu v textu (7. 2.).

7.1. Rok ve vztahu k době promluvy se označuje na časové ose minulost - přítomnost - budoucnost, podobně jako pojmenování dne, adverbii předloni, loni, letos, napřesrok apod., srov. Byl jeden jeho tovaryš předloni trestán pro násilí (K. Čapek). K těmto adverbiím patří příslušná multiverbizační pojmenování, jež jsou zapojena bezpředložkovým G, srov. Loňského roku se objevila na nebi kometa (Kaplický 75), hlavně však v + L, srov. Opatření přijaly předsednictvo ÚV KSČ a vláda ČSSR v loňském a letošním roce (RP 10. 7. 79).

7.2. Konkrétní rok bývá v textu pojmenováván přímo nebo nepřímo. Přímé pojmenování je vyjádřeno číslovkou a je zapojeno do věty bezpředložkovým G, srov. Bylo to roku 1980, nebo v + L, srov. v roce 1980. Nepřímé pojmenování spočívá v tom, že výraz rok rozvitý ukazovacím zájmenem odkazuje v textu k přímému pojmenování roku, které předchází; takové nepřímé pojmenování je zapojeno bezpředložkovým G, srov. Toho roku nebyla sklizeň špatná (Kaplický 121), bezpředložkovým A: Ten rok byl několik týdnů za vsí cikánský tábor (Moravcová 48) aj.

Substantivum rok bývá dále rozvito adjektivy; zapojeno je pak do věty podobně jako substantivum týden (viz výše 4).

8. Dosud uvedené ZČO jsou obecně přijímány v různých etnických celcích. Časové úseky delší než rok jsou v některých jazycích pojmenovány zvláštními výrazy.[16] V češtině jsou časové úseky několika let zapojeny do věty v + L; jde o časové úseky [206]v minulosti, srov. Situace se v uplynulých dvou letech zlepšila (RP 14. 3. 79), nebo v budoucnosti, srov. V nejbližších pěti letech bude odevzdáno do užívání 1,7 miliónů bytů (RP 22. 2. 80). Dále je zde možno vydělit dvě následující skupiny:

8.1. Časové úseky několika let je možno vydělit v rámci lidského života; jde o úseky označené substantivy dětství, dospělost, stáří apod., jež se zapojují do věty v + L, srov. V dětství prodělal obrnu (Pavel 40), V mládí ulovil páva (Nesvadba 46).

Do rámce lidského života patří i významné životní události a svátky, které jsou pojmenovány substantivy a jejichž doba trvání je zpravidla ne delší než jeden den, srov. narození, svatba, pohřeb, narozeniny aj. Jejich zapojení do věty mají jemné významové odstíny, zvl. jde o procesuální časové významy.

8.2. Větší počet let 1000, 100, 25, 10, 5 aj. označují explicitně substantiva jako tisíciletí, století, čtvrtstoletí, desetiletí, pětiletí, pětiletka a další odvozeniny, nebo implicitně (bez udání ostrých hranic časového úseku), např. období, epocha, éra, diluvium aj.

Substantiva obou typů se zapojují do věty v + L a jsou zpravidla determinována, srov. Ty prodělaly v posledním čtvrtstoletí přeměny (Hoch 82).

9. Samostatnou problematiku představují výrazy vyjadřující lexikálně čas na ose minulost - přítomnost - budoucnost. Tyto výrazy vyjadřují vztah mezi dobou realizace mimojazykového faktu a okamžikem promluvy adverbiem (dříve - nyní (teď) - příště apod.) i substantivem (v minulosti - v současné době - v budoucnu aj.). Podobně jako u adverbií včera - dnes - zítra aj. (viz výše 3.1.) a loni - letos - napřesrok (7.1.) zde hodnotíme časové úseky z jistého bodu.

Zajímavý význam má např. adverbium právě ve větě Přichází právě ve středu. Znázorníme-li dobu realizace faktu uvedené věty graficky na časové ose tak, že ji označíme symbolem P (přichází ve středu), pak ostatní doby realizace na stejné úrovni zobecnění musíme označit symbolem N (nepřichází v jiné dny než ve středu). Dostáváme pak schéma:[17]

N	N	N	P	N	N	N
neděle	pondělí	úterý	středa	čtvrtek	pátek	sobota

 

 

10. Závěr. Časové okolnosti mimojazykové skutečnosti se aktivně odrážejí ve společenském vědomí v časových obsazích. U všech uvedených ZČO se čas lexikálně vyjadřuje substantivy a u některých z nich (ZČO v rámci dne, ZČO dne, ZČO ročních období, ZČO roku, ZČO na ose minulost - přítomnost - budoucnost) navíc ještě adverbii.

Pokusili jsme se naznačit, že o způsobu zapojení výrazů pojmenovávajících ZČO (o předložce a předložkovém i bezpředložkovém pádu) rozhoduje vztah těchto výrazů k mimojazykové skutečnosti a jejich determinace (rozvitost); aktivnost odrazu je v tom, že autor jazykového projevu má možnost volby časového významu vzhledem k okamžiku promluvy, srov. zvláště ZČO den a rok. O způsobu zapojení rozhoduje také úzus češtiny, související se sémantikou předložek a se systémem ZČO. Proto jsme ve dvou tabulkách vyznačili nejen doloženou realizaci jistých způsobů zapojení ZČO do věty a nemožnost jiných způsobů zapojení, ale chtěli jsme ukázat také na stupňovitost mezi těmito dvěma póly. Je představována v našem korpusu případy nedoloženými, ale v jazyce existujícími (jsou to zapojení jednak nesporná, jednak ostatní), na druhé straně přechodnými případy doloženými, jež jsou různého charakteru: od případů zastaralých přes velmi řídké dnešní, stylově omezené (zde zvláštní místo zaujímají doklady ze stylové sféry umělecké, které někdy bývají porušením jazykové normy) až k případům ustáleným, které jsou již ovšem z jiné [207]roviny (naznačili jsme i jiné významy, které se navrstvují na ZČO); zde bude nutno využít syntaktické statistiky (Těšitelová, 1980).

Bude třeba ovšem ještě zkoumat, jak se ve větě jednoduché na ZČO navrstvují časové významy jako průběhovost, procesuálnost, fázovost, co ve větě rozhoduje o jejich zobecňování, zneurčiťování a „zpřibližňování”. Další problematiku představují výrazy časového významu, které ve větě plní i jiné funkce (jiné časové cirkumstanty, agens aj.). Konečně výrazy časového významu plní i úlohy nejen ve větě jednoduché, ale i v souvětí a v textu vůbec. Zde bude třeba více než dosud využívat výsledky i jiných oborů, než je obecná a bohemistická lingvistika.[18]

 

LITERATURA

 

BACHTIN, M. M.: Román jako dialog. Praha 1980.

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1972.

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: K systému temporální determinace v současných slovanských jazycích. In: Studie ze slovanské jazykovědy I. Praha 1978 (interní tisk KCJ), s. 5—41.

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: K systému mezivětných časových vztahů v ruštině a v češtině. In: Studie ze slovanské jazykovědy II. Praha 1979 (interní tisk KCJ), s. 7—64.

Čeština všední i nevšední. Praha 1972, s. 180—183.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. - KOŘENSKÝ, J.: Práce o sémantické struktuře věty. Praha 1973.

DOSKOČILOVÁ, V.: Člověk a čas v románech Konstantina Fedina. ČsR, 23, 1978, s. 110—114.

HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha 1975.

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Praha 1975.

JEDLIČKA, A.: Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách. In: SlavPrag XI, 1969, s. 93—101.

KNAPPOVÁ, M.: K otázkám adverbializace. SaS, 34, 1973, s. 150—157.

KOPEČNÝ, F.: Etymologický slovník slovanských jazyků, sv. 1. Předložky a koncové partikule. Praha 1973.

Morfológia slovenského jazyka. Bratislava 1966.

PANEVOVÁ, J.: Opisanije obstojateľstva vremeni v generativnoj sisteme s neskoľkimi urovnjami (na materiale češskogo jazyka). Prague Bulletin of Math. Linguistics, 15, 1971, s. 19—40.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

ROUDNÁ, H.: Úterý — vteřina. NŘ, 60, 1977, s. 55—56.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

SKALIČKA, V.: O tzv. vnitřním modelu v jazyce. SaS, 34, 1973, s. 21—26.

ŠTĚPÁN, J.: K tzv. odrazové sémantice. JA, 16, 1979, s. 65—66.

ŠTĚPÁN, J.: Odkazování za hranici věty k časovým významům nevyjádřené myšlenky. SaS, 42, 1981, s. 31—35.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

TĚŠITELOVÁ, M.: Využití statistických metod v gramatice. Praha 1980.

Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny. Praha 1974; srov. SaS, 36, 1975, s. 18—46.

VSEVOLODOVA, M. V.: Sposoby vyraženija vremennych otnošenij v sovremennom russkom jazyke. Moskva 1975.

 

[208]R É S U M É

On inclusion of lexically expressed temporal contents into sentence (On one type of temporal circumstants)

This article tries to solve the above mentioned topis from the aspect of the content: it deals with so-called fundamental temporal contents as active reflexions of temporal circumstances of extra-lingual reality in social consciousness and respective language (lexical) meanings which, in a sentence, answer the question when? Activity of reflexion lies in the fact that the author is, in a certain concrete situation, able to make his choice as to temporal meaning in relation to the moment of utterance (ef. especially temporal meaning of day and year). These are the meanings which do not point to temporal measure, recurrence, approximateness, continuity, generality, indefiniteness, sequentiality and phase nature of temporal meaning.

Fundamental temporal contents are ranged according to the length of respective temporal sections of extra-lingual reality (hour, temporal section in the framework of the day, day, week, month, season of the year, year, etc.). Their expression by adverbs or nouns (in prepositional and non-prepositional cases) and prospects of their extension in a sentence are described. Usage in the Czech language is decisive, it is also connected with semantics of prepositions and with system of fundamental temporal contents. Some processes of inclusion of fundamental temporal contents in a sentence are supported by evidence (in addition to stylistically neutral inclusions there are inclusions stylistically marked), some processes are not supported by evidence. For more detailed differentiation it is necessary to extend the corpus and make its statistical elaboration.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 3, pp. 200-208

Previous Anna Jirsová: Dynamika vztahů singuláru a plurálu u substantiv v češtině

Next František Kopečný: Citoslovečné povely pro tažná a jízdní zvířata