Na okraj monografie o aktuálním členění v češtině

Ludmila Uhlířová

[Discussion]

(pdf)

Заметки к монографии о актуальном членении в чешском языке / A la marge d’une monographie sur la perspective fonctionnelle en tchèque

Aktuální členění (AČ) náleží k oblastem jazykovědného zkoumání, v nichž právě naše lingvistika dosahovala v minulosti i dnes pozoruhodných výsledků. Jak známo, již v letech dvacátých a třicátých Vilém Mathesius důsledně odlišil lingvistické hledisko utváření promluvy, a tedy i jazykovou povahu AČ, od hledisek ostatních, zejm. psychologických, a tím položil základy lingvistické teorii AČ. Ve svých článcích (zejm. Mathesius, 1947) pracoval nejen s dichotomií základních prvků AČ, tématu (základu, východiště), tj. toho, „co je v dané situaci známo nebo alespoň nasnadě a od čeho mluvčí vychází“, a rématu (jádra), tj. toho, „co mluvčí o východišti nebo se zřetelem k němu vypovídá“, ale naznačil i další, jemnější rozdíly mezi centrálním tematickým (resp. centrálním rematickým) prvkem a průvodními složkami tématu (resp. rématu), dále zavedl pojem přechodu mezi tematickou a rematickou částí věty, upozornil, že členění věty (výpovědi) na téma a réma nelze ztotožňovat s opozicí „známé“ (dané) a „nové“ informace atd. Ve světle AČ vyložil český slovosled jako výsledek souhry několika faktorů, mezi nimiž AČ stojí hierarchicky nejvýše. — Mathesiovi pokračovatelé pak sféru studia AČ podstatně rozšířili. V popředí dnes již nestojí AČ v těsném vztahu k pořádku slov. Dominujícím rysem současných prací je úsilí o všestranné rozvíjení a prohlubování teorie AČ, úsilí o exaktní definice základních pojmů, o propracovávání diagnostických metod i jemnou analýzu věty (výpovědi) na elementární komunikační složky — na stupně výpovědní dynamičnosti (poprvé Firbas, 1956), zasahující až na rovinu jednotlivých morfémů a respektující hierarchii sdělných polí různých řádů (Firbas, 1967; A. Svoboda, 1968) [315]v rámci větného celku i v rámci tematických posloupností v celém textu nebo textovém úseku (Daneš, 1968 a jinde).[1]

Práce P. Sgalla - E. Hajičové - E. Buráňové Aktuální členění v češtině (Praha 1980, 172 s.), která je první monografií o tomto tématu vydanou u nás v knižní podobě, je logickým pokračováním více než půlstoletého vývoje české teorie AČ. Autoři se o ni opřeli jako o pevné a nosné východisko a význačným způsobem přispěli k jejímu dalšímu rozvoji. Zároveň je kniha dovršením jedné etapy mnohaleté vědecké spolupráce uvedeného autorského kolektivu, usilujícího (spolu s dalšími spolupracovníky) o vypracování tzv. funkčního generativního rámce pro popis jazyka. Tento teoretický rámec je formulován algebraicky, s využitím matematicko-logických postupů (zejm. Sgall, 1967; Sgall - Nebeský - Goralčíková - Hajičová, 1969) a je do něj začleněno rovněž AČ. Recenzovaná kniha o AČ však není omezena pouze na vypracování funkční generativní koncepce popisu AČ v češtině. Navrhuje se v ní řešení řady dosud otevřených otázek týkajících se teorie AČ samé, podává se nový výklad některých teoretických problémů dosud viděných jinak a propracovává se metodologie zkoumání AČ. Významný je i přínos autorů k empirickému výzkumu AČ v porovnání s angličtinou. Dílčí výsledky publikovali autoři již dříve v domácích i zahraničních časopisech a sbornících (např. Sgall - Hajičová, 1977, 1978 a jinde) a věnovali jim jednotlivé kapitoly nebo oddíly v jiných svých knihách (zejm. Sgall, 1967; Sgall - Hajičová - Benešová, 1973; Hajičová, 1975).

Koncepce AČ v pojetí P. Sgalla a kol. vychází z názoru, že AČ věty má povahu jejího rozdělení na dvě části, nazývané autory základ a ohnisko. Obě části jsou definovány pomocí široce chápaného pojmu kontextové zapojenosti. Vedle této základní dichotomie považují autoři za nezbytné rovněž členění podle stupňů výpovědní dynamičnosti (dále VD), jak je zavedl ve svých pracích Firbas, avšak nedefinují v termínech stupňů VD žádný z pojmů AČ (v tom se od brněnské koncepce funkční perspektivy větné podstatně liší). Nutnost pracovat jak s dichotomií základu a ohniska (a s hranicí mezi oběma), tak se stupnicí (hierarchií VD) a zachytit obojí ve významovém („tektogramatickém“) zápise věty dokazují především na rozboru významové stavby vět záporných (jde v nich o stanovení dosahu působnosti negace jako operátoru, tj. o určení, které části věty jsou negací zasaženy, negovány, a které nikoli). Současně ukazují, že AČ je součástí větného významu, a že tedy nepatří jen do oblasti parole (do oblasti fungování jazyka, sdělování); AČ je vlastní větě (ve významu Dokulilovy - Danešovy větné výpovědi, viz Dokulil - Daneš, 1958), nikoli jen výpovědní události.

Za kontextově zapojené jsou považovány nejen prvky „známé“ z bezprostředně předcházejícího jazykového a bezprostředního situačního kontextu (a jako takové prezentované), ale též prvky vztahující se k širším situačním souvislostem („souřadnicím promluvy“), tedy i včetně všech tzv. kulis. Toto pojetí kontextové zapojenosti (které autoři zvolili ve shodě s výsledky otázkového testu) je širší než např. pojetí Firbasovo (Firbas, 1975, 1979 a jinde), který počítá kulisy, stejně jako prvky nejširší, „zkušenostní“ kontextové sféry, k prvkům kontextově nezapojeným. Různá šíře pojetí kontextové zapojenosti nemá však pro empirickou analýzu věty na složky AČ praktické důsledky — v empirických výsledcích analýzy vět na základovou (tematickou) a ohniskovou (rematickou) část se Sgall a kol. i Firbas shodují (až na některé výjimky u vět počátkových, viz dále). Rozdíl mezi Sgallovou a Firbasovou koncepcí kontextové zapojenosti je zejm. v tom, že v koncepci P. Sgalla a kol. platí rovnice „prvky kontextově zapojené = prvky základu“ a „prvky kontextově ne[316]zapojené = prvky ohniska“, zatímco podle brněnské koncepce mohou stát v tématu jako prvky kontextově zapojené, tak i prvky kontextově nezapojené (typickými kontextově nezapojenými tematickými prvky bývají jednak kulisy, jednak prvky velmi široce chápané syntakticko-sémantické kategorie „nositel vlastnosti/podmět“ — i tyto prvky ovšem v určitých kontextech zapojeny být mohou). — Všechny prvky ohniska (rématu) jsou považovány za kontextově nezapojené (shodně ve všech koncepcích, které s pojmy kontextové zapojenosti — nezapojenosti pracují), a to i tehdy, jsou-li to prvky doslovně se opakující, a tedy „známé“ z bezprostředně předcházejícího jazykového kontextu.

Pojem kontextové zapojenosti, ať už v širším nebo užším pojetí, nelze prostě ztotožnit, jak autoři právem zdůrazňují, s pojmem prvku „známého, daného, jsoucího nasnadě“. Je to pojem autonomní, vázaný ještě na další podmínky. Autoři Sgall a kol. ho uvádějí do souvislosti především s pragmatickými pojmy společné zásoby informací (tj. společné mluvčímu a posluchači) a hierarchie aktivovanosti (aktualizovanosti) jejích prvků ve vědomí (v paměti) komunikantů v daném okamžiku hovoru. (Srov. s podmínkami vymezujícími pojem tzv. úzké scény u Firbase, 1979; podobně viz též Daneš, 1979). Aktivovanost toho či onoho prvku je závislá především na tom, zda byl v předcházejícím kontextu připomenut, zmíněn (přitom prvek zmíněný naposledy je považován za nejvíce aktivovaný), popř. zda je aktualizován vnějšími okolnostmi v daném okamžiku sdělování. Vedle toho existují prvky aktivované permanentně — to jsou především ty, které přímo souvisejí s některými ze čtyř základních referenčních indexů, tj. „já“, „ty“, „zde“, „teď“. Principiální důležitost má zjištění autorů, že odstupňování prvků podle jejich aktivovanosti, tedy aspekt pragmatický, se odráží ve stupních VD základu věty, tedy v aspektu lingvistickém. Autoři zastávají názor (s. 37), že tu „sama struktura jazyka (jazyková kompetence jeho uživatelů) je jistým způsobem ovlivněna zřeteli týkajícími se sdělovacího procesu, performance (a sémantická soustava je závislá i na určitých prvcích pragmatických)“. Je tedy oprávněné, jestliže se obracejí k moderním psychologickým poznatkům (i hypotézám) o struktuře a stavech lidského vědomí a lidské paměti, aby s jejich pomocí nově objasnili určité stránky fungování jazyka. (Autoři užívají termínů aktivovaný, aktualizovaný jako synonym. Vzhledem k již značné sémantické zatíženosti termínu aktualizovaný v lingvistice by bylo zřejmě výhodnější zůstat jen u termínu aktivovaný, jak je znám z psychologie a psycholingvistické literatury.)

Ve vlastním popise AČ věty v češtině je odděleně věnována pozornost výpovědní dynamičnosti uvnitř základu věty a uvnitř ohniska, protože rozdíly ve stupních VD mezi prvky základu jsou, zdá se, poněkud jiné povahy než obdobné rozdíly uvnitř ohniska. Mezi činiteli, které ovlivňují výběr stupňů VD v základu věty, uvádějí autoři činitele jazykové (konatel se stává vlastním základem věty snadněji než jiná doplnění), větší nebo menší stupeň aktivovanosti (podle toho, zda byl daný objekt zmíněn v bezprostředně předcházejícím textu, zda je předmětem aktuálního zájmu účastníků hovoru nebo zda je jeho aktivovanost dána jen vzdálenějším kontextem a dlouhodobými aspekty situace) a konečně také činitele týkající se výstavby textu (kontrast, společný základ za sebou jdoucích výpovědí ap.). Takto soustavně a podrobně byla činitelům ovlivňujícím výstavbu věty uvnitř její základové části věnována pozornost patrně poprvé. Autoři prozkoumali a na příkladech doložili vzájemnou působnost různých činitelů relevantních pro strukturu základu (nejen míru aktivovanosti jednotlivých prvků) a tím velmi důrazně prokázali, že stupně VD jednotlivých základových prvků téže věty nelze v žádném případě považovat za stejné, ev. neutralizované, a tudíž ani slovosledné varianty základové části věty za kontextově rovnocenné. Pozornost věnovali též některým otevřeným otázkám, např. odlišení kulis a jejich stupňů VD od jiných prvků základu. Co se týče vztahu mezi mírou aktivace a stupni VD jednotlivých prvků v základu, zastávají názor, že prvek nejvíce aktivovaný nese nejnižší stupeň VD ve větě — tento prvek je tedy totožný [317]s tzv. vlastním základem v pojetí Firbasově. (Proti tomu srov. odlišné pojetí Svobodovo (práce v tisku), zejm. jím zavedený pojem diatématu jako prvku s nejvyšším stupněm VD v rámci tematické části věty.)

Rovněž rozdíly ve stupních VD mezi prvky ohniska jsou studovány velmi zevrubně. Na základě empirických šetření (rozborem vět z českých uměleckých i technických textů i na podkladě vět sestavených tak, aby se vystřídaly dvojice nebo trojice co nejrůznějších typů doplnění slovesa) sestavili autoři podrobnou stupnici VD pro češtinu (navazujíce na práce Firbasovy) a nazvali ji systémovým uspořádáním, aby tak zdůraznili skutečnost, že stupnice VD uvnitř ohniska je podmíněna nikoli výběrem mluvčího, nýbrž především typem doplnění slovesa (typem aktantu), a že tedy může být pro daný jazyk zachycena obecně v gramatice tohoto jazyka. Této stupnici odpovídá rozložení kontextově nezapojených doplnění v nejrůznějších větách. Základní druhy doplnění slovesa jsou na stupnici uspořádány takto: konatel — čas (kdy — odkdy — dokdy — jak často — jak dlouho) — místo (kde) — způsob — míra — měřítko — nástroj (prostředek) — směr (kudy) — adresát — původ — směr (odkud) — patiens — směr (kam) — výsledek — účel — příčina. Autoři sice upozorňují, že jimi navržené systémové uspořádání nelze zatím považovat za zcela definitivní ani úplné, jejich návrh je však velmi uvážený a přesvědčivě zdůvodněný a pro popis AČ v češtině představuje podstatný přínos. Kromě toho na základě češtiny dospěli k mnoha poznatkům, které mají platnost obecnou. Při rozboru systémového uspořádání se opřeli nejen o systematické využití otázkového testu, ale zčásti též — zřejmě poprvé u nás — ověřili předpoklady týkající se doplnění uvnitř ohniska rovněž psycholingvistickým testem. (Je pouze škoda, že tento metodologický počin v oblasti studia AČ podrobněji nepopsali, jak je to běžné v psycholingvistické literatuře, srov. např. Bock, 1977; Hornby, 1974; Singer, 1976 aj.) — Autoři upozorňují též na některá zajímavá omezení stupnice VD (a českého slovosledu) a naznačují cesty dalšího empirického ověřování hypotézy systémového uspořádání. Formulují i pravidla (jednak neformálně, jednak jako součást generativní procedury), z nichž je možno při určení AČ věty vycházet, a vypočítávají v češtině běžné slovosledné odchylky od stupnice VD, jako je postavení slovesa na druhém místě ve větě, antepozice nebo postpozice shodných atributů, postavení příklonek, slovosled rematizátorů aj.

Na rozdíl od svých dřívějších prací (a na rozdíl od „instanční“ koncepce Firbasovy) nepracují již s pojmem vrstev AČ, zejména pak zastávají názor, že věty tzv. druhé instance nekonstituují samostatnou vrstvu AČ. Od brněnské teorie funkční perspektivy větné se odlišují rovněž tím, že se nezmiňují o větné lineárnosti („lineární modifikaci“) jako o faktoru, který v souhře s kontextem a sémantikou spoluvytváří AČ.

Při studiu prostředků z hlediska konfrontačního (porovnávajíce češtinu a angličtinu s ruštinou a příležitostně i s dalšími jazyky) liší mezi (1) vlastními výrazovými prostředky AČ a (2) jevy, které „pomáhají AČ věty zjistit, ačkoli jejich vlastní sémantické funkce jsou jiné“ (s. 133). Do druhé skupiny řadí např. členy. Zajímavé je mj. konstatování, že v anglické větě i neurčitý člen (resp. substantivní fráze s neurčitým členem) může stát v kontextově zapojené části věty zejména v těch případech, kdy může být interpretována jako ‚one of the’ (tj. kdy je v daném kontextu možné beze změny obsahu věty užít one of the místo členu neurčitého). Autoři neuvádějí žádná vodítka, která by pomohla odlišit význam ‚one of the’ od ostatních významů neurčitého členu. Jejich pozorování, že právě v tomto jediném významu se neurčitý člen co do své funkce a AČ chová jinak než ve významech ostatních, můžeme však, i když jen nepřímo, podpořit jazykovou skutečností bulharskou: Je známo, že žádný slovanský jazyk, ani bulharština, členem neurčitým nedisponuje, avšak ve funkci deiktické se v nich užívá často (a to v bulharštině častěji než v ostatních slovanských jazycích) číslovky jeden a jejích tvarů (někdy se dokonce mluví o její „artikleobraznoj funkcii“ ve slovanských jazycích, Nikolajevová, [318]1979). V bulharštině může být deiktického edin (jeden) užito se členem, a to se členem určitým postpozitivním, tedy edinijat, právě tehdy, má-li význam ‚jeden z‘ (Etymologický slovník, 1980, s. 268).

S rozpracováním stupnice VD a se zařazením sémantické kategorie konatele za sloveso a před čas — viz výše — (přičemž konatel se chápe jako společný širší termín pro to, co lze označit jednak jako „činitele“, jednak jako „nositele“) souvisí také otázka, zda existují věty bez základu („věty bez kontextově zapojené části“ ve Sgallově terminologii). Prakticky se tato otázka týká především rozboru a klasifikace vět počátkových. Z dosavadní literatury o AČ je zřejmé, že názory na tuto otázku se různí, především v závislosti na chápání samého pojmu tématu (základu). Budeme-li např. s Firbasem (1979) definovat téma jako prvek s nejnižším stupněm VD, pak ovšem své téma má každá věta skládající se z více než právě jednoho slova; ztotožníme-li naopak s autory recenzované knihy téma s kontextově zapojenou částí věty, potom množství vět bez tématu (základu) se zřejmě zvětší (srov. též Adamec, 1966). Sgall a kol. považují (shodně s Firbasem) počátkové věty typu V Praze žije má sestra, Ve vsi se objevil cizinec, Zítra nastane rozruch, V Praze jezdí tramvaje apod. za věty, které základ mají (je jím kulisa), avšak počátkové věty Přišlo jaro, Objevil se nějaký mladík atd. považují (na rozdíl od Firbase, 1975, 1979 a jinde, zato však ve shodě s Mathesiem, 1947; Kovtunovovou, 1976 a dalšími) za věty bez základu. Důsledné dodržení předpokladu, že kontextově nezapojený konatel je dynamičtější než sloveso, vede autory dále k tomu, že také počátkové věty typu Jedna selka šla do lesa, Šli dva přátele po silnici, Potkal jeden mladík jednu dívku, Říkal pan Kohn panu Abelesovi, že … považují za věty bez základu (kdybychom toto pojetí chtěli vyjádřit v tradiční mathesiovské terminologii, pak bychom museli zřejmě říci, že těmto větám chybí složka sdělující, „o čem“ se v dané větě vypovídá). Toto pojetí vět bez základu patří k pojetím značně širokým. Jeho předností je, že se snaží vysvětlit uvedené typy vět výlučně na základě kombinace jevů z oblasti AČ, tj. na základě vzájemných relací elementů na stupnici VD, a nikoli s pomocí sémantického třídění sloves nebo delimitačních rysů jmenných frází (což, zdá se, selhává). Samy tyto relace chápe však Sgall a kol. poněkud odlišně od autorů jiných. Např. Firbas (1975 a jinde) připouští, že i kontextově nezapojený nositel vlastnosti (tím by byla např. jedna selka ve výše uvedené počátkové větě Jedna selka šla do lesa) má nižší stupeň VD než vlastnost sama (a patří tedy k větnému tématu) a navíc že funkce „jevu objevujícího se na scéně“ a „nositele vlastnosti“ mohou za určitých okolností (tj. jakožto funkce respektující dynamiku rozvíjení sdělení) splynout, mohou být neutralizovány neboli „can be telescoped into one” (Firbas, 1975, s. 67). V různých koncepcích AČ jde tedy v souvislosti s větami počátkovými jak o rozdílné chápání možností jejich bipartice na téma a réma, tak i — a to je patrně závažnější — o částečnou odlišnost v názoru na systémové uspořádání, v neposlední řadě i na inventář sémantických (obsahových) kategorií (srov. Firbasovy kategorie „existence nebo objevení se na scéně“, „jev existující nebo objevující se na scéně“ atd., které z hlediska autorů recenzované knihy se přestávají jevit jako zvláštní kategorie). Jinými slovy, je otázka — dosavadní teorie AČ na ni nedávají jednomyslnou odpověď — zda a za jakých okolností je možné aktivovat nějaký prvek tím, že jej poprvé zmíníme nikoli v rématu (v ohnisku), nýbrž v tématu (srov. již Mathesiův „počátek stažený“, Firbasovo „uvedení in medias res“, „nové“ téma u Kovtunovové, snad též pojem pragmatické presupozice v psycholingvistické literatuře (Bock, 1977) atd.), anebo zda prvek (takový, který ovšem nepatří k permanentně aktivovaným) musí být aktivován nejprve užitím v tématu (srov. k tomu i Sgallovu poznámku v knize na s. 42 dole).

Koncepce P. Sgalla a kol., kterou jsme se zde pokusili charakterizovat, je promyšlená a do detailů propracovaná (včetně tzv. explicitního aparátu a algebraických formulací). Autorům se podařilo uceleným a jednotným způsobem popsat a vyložit složité jevy AČ v jejich vzájemných vztazích a souhře, a to s použitím výsledků [319]obsáhlého empirického výzkumu češtiny i dalších jazyků, zejm. angličtiny. To jim umožnilo posuzovat AČ i z hlediska typologického. V této recenzi zdaleka nebylo možno se zmínit o všech závažných myšlenkách a postřezích, které jsou v knize prezentovány v mimořádně hutném, sevřeném a stylisticky náročném sledu. Autoři seřadili svůj výklad tak, že postupovali od základních pojmů (1. kap.) přes popis AČ v češtině (2. kap.), algebraickou definici významového zápisu věty a návrh generativní procedury vymezující významové zápisy vět (3. kap.) až po konfrontaci AČ v češtině a angličtině (4. kap.); všechny kapitoly jsou mnohonásobně propojeny.

Jednou z velkých předností knihy je snaha o soustavné využívání různých operačních kritérií, zejména otázkového testu, testu negace a příležitostně i dalších testů, které pomáhají odstranit subjektivnost jak při identifikaci hranice mezi základem a ohniskem v jednotlivých významových zápisech věty, tak i při stanovení jednotlivých stupňů VD uvnitř základu a uvnitř ohniska. Autoři recenzované monografie v mnoha ohledech přispěli k hlubšímu propracování některých operačních testů, zejména testu negace (Hajičová, 1975) a testu otázkového. Principy těchto testů byly známy a využívány mnoha badateli již dříve, nicméně autorům recenzované knihy se podařilo přesvědčivě ukázat aplikovatelnost těchto testů v nových a širších souvislostech a přispět tak k plnému docenění jejich významu pro metodologii studia AČ. Uplatnění otázkového testu je vázáno — podle výkladu autorů — na dvě podmínky. Za prvé je třeba pracovat s takovou (diagnostickou) otázkou, která může být danou větou (s jejím slovosledem a intonačním členěním) vhodně zodpovězena, a za druhé musí otázka plně reprezentovat relevantní rysy kontextu (konsituace), v němž může být dané věty užito (pokud zkoumaná věta může být odpovědí na dvě nebo více otázek, které se liší svým obsahem, pak je víceznačná). Zejména explicitní upozornění na druhou z obou podmínek, vylučující z testovacího kritéria ty typy otázek, které nereprezentují situaci promluvy plně, jako je např. otázka Co se stalo s květinami? ve vztahu k odpovědi Do toho koše je hodil Karel (s. 48), považujeme za velmi důležité.

Monografie P. Sgalla a kol. o AČ má vysokou metodologickou úroveň. Využívá se v ní bohaté znalosti literatury obecně lingvistické, bohemistické, filozofické i psychologické; na konci knihy je uveden několikastránkový seznam literatury. I když AČ není v knize předloženo jako nějaká hotová, uzavřená teorie — v názorech na některé otázky se budou různí badatelé jistě i nadále rozcházet — znamená v mnoha ohledech mezník v bádání o AČ. Je v ní vyjasněno mnoho otázek teoretických, mnoho poznatků je usouvztažněno a v neposlední řadě se v ní otázky kladou a tím se naznačují perspektivy a cesty dalšího bádání.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Porjadok slov v sovremennom russkom jazyke. Praha 1966.

BOCK, J. K.: The effect of a pragmatic presupposition on syntactic structure in question answering. JVLVB, 16, 1977, s. 723—734.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968, s. 125—141.

DANEŠ, F. Česká terminologie tzv. aktuálního členění. In: Aktuálne problémy lingvistickej terminológie. Bratislava 1976, s. 33—70.

DANEŠ, F.: O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu. SaS, 40, 1979, s. 257—270.

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické skladbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231—246.

Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena, 2. Praha 1980.

FIRBAS, J. Poznámky k problematice anglického slovního pořádku z hlediska aktuálního členění větného. SPFFBU, A 4, 1956, s. 94—104.

FIRBAS, J.: It was yesterday that …. SPFFBU, A 15, 1967, s. 141—146.

[320]FIRBAS, J.: Some aspects of the Czechoslovak approach to the problems of functional sentence perspective. In: Papers on functional sentence perspective. Praha 1974, s. 11—37.

FIRBAS, J.: On „existence/appearance on the scene” in functional sentence perspective. PSE, 16, 1975, s. 47—70.

FIRBAS, J.: A functional view of „ordo naturalis“. BSE, 13, Brno 1979, s. 29—59.

FIRBAS, J. - GOLKOVÁ, E.: An analytical bibliography of Czechoslovak studies in FSP. Brno 1976.

HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha 1975.

HORNBY, P. A.: Surface structure and presupposition. JVLVB, 13, 1974, s. 530—538.

KOVTUNOVA, I. I.: Porjadok slov i aktual’noje členenije predloženija. Moskva 1976.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

NIKOLAJEVA, T. M.: Slovosočetanija s leksemoj „odin“. Forma, značenija i jich kontekstnaja markirovannost’. In: Sintaksis teksta. Moskva 1979, s. 134—152.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E.: Focus on focus. PBML, 28, 1977, s. 5—54; 29, 1978, s. 23—41.

SGALL, P, - HAJIČOVÁ, E. - BENEŠOVÁ, E.: Topic, focus and generative semantics. Kronberg 1973.

SGALL, P. - NEBESKÝ, L. - GORALČÍKOVÁ, A. - HAJIČOVÁ, E.: A functional approach to syntax. New York 1969.

SINGER, M.: Thematic structure and the integration of linguistic information. JVLVB, 15, 1976, s. 549—558.

SVOBODA, A.: The hierarchy of communicative units and fields as illustrated by English attributive constructions. BSE, 7, 1968, s. 49—101.

SVOBODA, A.: A diatheme (v tisku).

TYL, Z.: Materiály k bibliografii prací o aktuálním členění větném, 1900—1970. Praha 1970.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 4, pp. 314-320

Previous František Daneš: Pokus o integrované multidisciplinární pojetí textové lingvistiky

Next Milena Rulfová: O konotaci v gramatice