dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Myšlenky o jazyce v díle klasiků dialektickomaterialistické filozofie

Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

Мысли о зяыкe в произведениях классиков диадектико-мaтериалиcтической философии / Thoughts on language in the works of classics of the dialectic materialistic philosophy

Jan Petr završil soubor svých studií věnovaných myšlenkám o jazyce vysloveným Marxem, Engelsem a Leninem monografií nazvanou Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse (Academia, Praha 1980, 173 s.).

Soubor zmíněných studií obsahuje řadu položek časopiseckých, monografii Slavistické zájmy K. Marxe a B. Engelse (Praha 1976), východiskem a zároveň materiálovým předpokladem celého souboru byla práce Klasikové marxismu-leninismu o jazyce. Úvodní studie a výběr textů z Marxova, Engelsova a Leninova díla (Praha 1977, srov. rec. Kořenský, 1979). Je dobře známo, že klasikové se nezabývali obecnými ani speciálnějšími otázkami jazykovědy až na významnou výjimku (Francký dialekt) přímo, ale že jde v podstatě vždy o myšlenky, které vznikly v rámci řešení otázek jiných. Je-li shromáždění míst, na kterých se ve svých dílech vyjadřují o problémech jazyka a jazykovědy, předpokladem studia názorů klasiků, je vlastním cílem rekonstrukce obecného filozofického názoru zkoumaných autorů na jazyk a jazykovědu. Nelze přitom vycházet jen z příslušných „citátů“, a to z mnoha příčin, z nichž nejzávažnější je ta, že mnohá místa jsou do značné míry ovlivněna dobovým, situačním, tematickým a v neposlední řadě též polemickým kontextem, který by v případě nedostatku důsledné „textové kritiky“ a při úsilí o verbálně věrnou interpretaci mohl vést k vážnému zkreslení podoby myšlenek. Názory je třeba rekonstruovat s důsledným zřetelem k celku filozofické soustavy dialektického materialismu. Toto stanovisko J. Petr již dříve proklamoval a v základních rysech realizoval i v předcházejících pracích. V těch však byla pozornost upřena především na celostně chápané rekonstrukční úsilí — v recenzované práci k tomu přistupuje soustavný zřetel k marxovské a engelsovské literatuře a také k řadě současných prací z marxistické filozofie jazyka.

Dalším důležitým momentem úsilí o zjištění a rekonstrukci filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse je potřeba úplnosti této filozofie, tj. potřeba zjistit a rekonstruovat názory na všechny základní otázky, které si musí (marxistická) filozofie jazyka klást a které musí zodpovědět. Vznikové okolnosti zjišťovaných myšlenek totiž zákonitě způsobují, že zatímco u některých otázek je rekonstrukce poměrně snadná (a vychází z dostatečného počtu „opěrných citátů“), je v jiných případech — a často jde právě o klíčové „položky“ filozofie jazyka z hlediska její úplnosti — objektivně náročnější (pro malý počet „dokladů“, pro vysoký stupeň jejich kontextové zatíženosti a vázanosti atp.). Rozhodně platí, že cílem takové práce, jako je recenzovaná kniha Petrova, je ona tematická úplnost — nelze se tedy spokojit se zjištěním, že k některým problémovým okruhům, které úplnost (jakékoli) filozofie jazyka konstituují, se klasikové nevyjádřili. I v těchto případech — jde-li o věci podstatné — je třeba usilovat o rekonstrukci — třeba i za cenu nepřímých důkazů.

Již sled kapitol posuzované práce a jejich orientační prostudování dává tušit, že autor volí právě tento náročný postup, že navíc jeho cílem je přispět nikoli pouze k historii, přesněji řečeno k určité rektifikaci historie lingvistiky, ale že mu jde především o součané potřeby dnešní dialektickomaterialisticky orientované jazykovědy. [32]Řečeno souhrnně — autorovým záměrem je nikoli verbálně přesné, historizující interpretování jednotlivých míst, ale současná, úplná a stimulující interpretace jednotlivých názorů jako celku.

Kapitola I. („Východiska Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka“, s. 10—20) uvádí čtenáře do problematiky, přičemž za klíčová je třeba považovat ta místa, kde autor konstatuje, že Marx a Engels položili základy skutečně vědecké filozofie jazyka poukazem na platnost zákonů a kategorií materialistické dialektiky v přirozeném jazyce. Na s. 19 autor formuluje principy, které jsou východiskem marxistické filozofie jazyka a jsou obsaženy v díle obou klasiků:

(1.) Existuje materiální jednota světa; (2.) existuje priorita přírody a společenského bytí před jazykem a myšlením (vědomím); (3.) jazyk je materiálním vyjádřením vědomí, zvláště myšlení; (4.) jazyk je objektivně existující společenský jev, sloužící k sdělování myšlenkového obsahu, plní ve společnosti funkci nejdůležitějšího sdělovacího prostředku; (5.) materiální život společnosti a společensky uskutečňovaná práce podmínila vznik jazyka, který je neuvědomělým, spontánním produktem lidské činnosti. V této kapitole autor formuluje také gnozeologicko-ontologické předpoklady filozofie jazyka: metodou je materialistická dialektika, formální logika a částečně matematika, cílem je poznání zákonů jazykového vývoje. — Vedle těchto základních otázek jsou v kapitole I. předběžně formulovány i další problémy, jimž je pak věnována samostatná pozornost.

Za velmi významnou součást celé práce je třeba považovat kapitolu II. („K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka“, s. 21—50). Má dvě části, v nichž je věnována pozornost filozofii Hegelově a Feuerbachově. Zvláště pozornost Hegelově filozofii jazyka je z důvodů, které není ani nutno uvádět, třeba považovat za mimořádně žádoucí. Autor v této části stručně opakuje vztah Marxovy a Engelsovy filozofie k Hegelovi a klade si za cíl prozkoumat vztahy jejich filozofie jazyka k Hegelovým názorům z hlediska rozsahu a obsahu a ukázat, zda existuje v této složce jejich učení určitá návaznost na Hegelovu filozofii, a pokud tomu tak je, jak se projevila v pojetí jazyka u klasiků dialektická negace Hegelových názorů. Autor konstatuje, že v Hegelově díle lze nalézt hlubokou filozofickou analýzu jazyka v takovém rozsahu, jaký nebyl u německých filozofů 18. a 19. stol. obvyklý. Nebudeme věnovat pozornost těm Hegelovým výrokům o jazyce, v nichž (v naprosté věrnosti Hegelovu systému) je definován jazyk jako zpředmětnění, zvnějšnění (absolutního) ducha; půjde nám o ta místa, která — buď v dialektickomaterialistické reinterpretaci, nebo v původní podobě — motivují dialektickomaterialistickou filozofii jazyka u klasiků nebo, a to je zvlášť závažné, mohou motivovat nebo dokonce doplňovat soudobé myšlení o jazyce, aniž by byly s dialektickomaterialistickými východisky v rozporu.

Vyjděme z důležitého zjištění, že Hegel rozlišoval mezi jazykem a řečí, avšak nikoli terminologicky důsledně. Důležité je také to, že Hegelovy názory na jazyk prodělávaly vývoj a souhlasíme s J. Petrem, že není rozhodně žádoucí věnovat se vyhledávání skutečných nebo domnělých rozporů v jeho výrocích. Důležitým momentem je Hegelův dialektický vztah k totožnosti a různosti jazyka a myšlení. (V této souvislosti je cenné i připomenutí Hegelova „stadiálního“ přístupu k vývoji lidského intelektu majícího nesporně souvislost s Hegelovou teorií systémů podle složitosti; tento přístup se dostává do korespondence se současnými „neopsychologickými“ teoriemi vztahů jazyka a myšlení.) Velmi důležitá je i rekonstrukce Hegelova myšlení o znakové povaze jazyka, a to v kontextu soustavy jeho ucelených názorů na sémiotické reagování. Budoucí zevrubné zkoumání si zaslouží Hegelovo myšlení o obecnosti, abstraktnosti jazyka ve vztahu ke konkrétnosti řečových aktivit individua a koneckonců i celá procedura zpředmětnění existence ducha, zvnějšnění absolutní ideje prostřednictvím jazyka ve vztahu k tezi o procesu stále hlubšího vědění ducha o sobě samém, což vše jako celek podle našeho názoru (pravdě[33]podobně nikoli úplným prostřednictvím Marxovým a Engelsovým) ukazuje cestu k současnému ontologickému určení jazyka v rámci Leninem fundované formulace kategorie objektivní reality — pochopitelně, že za podmínek dialektickomaterialistické reinterpretace Hegelových idejí. — Za velmi výstižnou je třeba považovat rekapitulaci vztahů mezi Hegelovým myšlením o jazyce a myšlením Marxovým.

Podobně i cílem podkapitoly věnované Feuerbachově filozofii je srovnání Feuerbachových myšlenek o jazyce a řeči s názory Marxovými i se zřetelem ke kritickým Feuerbachovým postojům k Hegelovi v dané oblasti myšlení. Nebudeme opět věnovat hlubší pozornost těm místům, v nichž je prezentována diference mezi Feuerbachovými a Hegelovými postoji k jazyku, které konsekventně plynou ze základních rysů filozofických koncepcí obou myslitelů. Právě tyto (zákonité) rysy Feuerbachova názoru jsou pochopitelně historickým předpokladem a „fází“ vzniku názorů Marxových a Engelsových. Autor (ve výstižně shrnujícím závěru kapitoly) neshledává však přímé ovlivnění názorů Marxových a Engelsových myšlením Feuerbachovým (míníme zde pochopitelně ovlivnění názorů na jazyk a řeč).

Kapitola zřetelně ukazuje, jak myslitelsky náročný proces byla „materializace“ všech pozitivních rysů Hegelova systému včetně jeho dialektiky: v oblasti teorie jazyka a myšlení se to projevovalo nepochybně terminologickými, ale zřejmě i gnozeologickými obtížemi při materiálně monistické formulaci struktury myšlení a jazyka a vzájemného vztahu těchto hodnot. Odtud pak určité oscilace mezi pojmy duch jako forma existence hmoty, myšlení jako duchovní, nemateriální jev, nemateriálnost obsahové složky (slova) znaku aj. Lze zjistit i některá další napětí v oblasti vztahu mezi jazykem jako obsahovou hodnotou a myšlením: srov. Petrovo zjištění, že Feuerbach (na rozdíl od Hegela) chápal znaky spíše bilaterálně (s. 47), jinde se zdá, že jazyk pro něho byla v podstatě (materiální) forma sloužící k vyjádření myšlenek a obsahů vědomí bez předpokladu specificky jazykových obsahových hodnot. Jak bude dále zřejmé, zdá se, že právě toto posledně konstatované chápání věcí převládá pak u Marxe a Engelse, a to v rámci výše zmíněných oscilací. Máme dojem (na pozadí známé skutečnosti, že Feuerbach obecně vzato Hegela spíše (nedialekticky) negoval, zatímco Marx a Engels usilovali o jeho dialektickomaterialistické přehodnocení), že právě proces materialistického přetvoření Hegelova pojetí vztahu mezi (absolutním) duchem, myšlením a jazykem kladoucí mimořádně velké nároky projevující se zmíněnými oscilacemi, které zjišťujeme jak u Feuerbacha, tak i do značné míry u Engelse a Marxe, řešil Feuerbach s relativně menší mírou „ztrát“ hegelovských hodnot než v jiných případech. Z jednotlivostí vyplývajících z Petrových analýz zdůrazněme alespoň některé: pokud jde o teorii poznání, jde zřejmě do značné míry přímá cesta od Feuerbachových názorů k Leninovi; za pozornost stojí Feuerbachova idea, že člověk jazykem jako svým výtvorem napodobuje přírodu i způsob chápání jazykové intencionality vzhledem k světu (viz citát z Phil. na s. 41). Právě tato místa naznačují, že pokud jde o jazyk, byl Feuerbach teoreticky dobře připraven pro důsledky plynoucí v těchto souvislostech ze „zrušení“ absolutního ducha a procedur jeho zvnějšnění a odcizení: jestliže pro Hegela neexistoval problém vztahu myšlení a (obsahových) hodnot jazyka k realitě ve smyslu obecných strukturálních souvislostí, Feuerbach si tento problém uvědomoval a svým způsobem ho řešil i za rámcem elementárního materialistického senzualismu.

Za jádro celé práce je třeba považovat kapitolu III. („K materialistickému pojetí jazyka“, s. 51—57), neboť další kapitoly jsou do značné míry rozvedením některých jednotlivých problémů z III. kapitoly plynoucích, přičemž tato kapitola se zabývá samou podstatou materialistické filozofie jazyka.

Touto podstatou je materiálně monistické určení přirozeného jazyka. Zvláště pro tuto část platí to, co bylo řečeno o obtížích spojených s rekonstrukcí Marxových a Engelsových názorů na jazyk na počátku této recenze. Autor publikace volí zcela [34]správné řešení, o kterém zde již byla výše řeč, totiž rekonstruuje materiálně monistické určení jazyka v díle klasiků nikoli pouze jako pokus o sumu excerpovaných míst, ale z celku Marxovy a Engelsovy myšlenkové soustavy, zejména pak se zřetelem k současné marxistické literatuře (srov. Konstantinov a kol., 1973; Migirin, 1974; Novák, 1978 aj.) a pochopitelně již v této fázi i se zřetelem k Leninovu pojetí hmoty a objektivní reality.

Zcela v tomto duchu jsou zformulovány úvodní výklady kapitoly (s. 51—52) a teprve v tomto rámci jsou určitým způsobem vykládána a začleněna jednotlivá ontologická určení přirozeného jazyka mající dualistickou formulaci buď proto, že byla klasiky formulována v rámci řešení základní filozofické otázky, nebo byla jinak polemicky, kontextově vázána. Odtud pak lze předpokládat, že čtenář správně pochopí dialektický rozpor daný konstatováním ideálnosti, nemateriálnosti obsahové stránky jazyka (srov. pak dále příslušné souvislosti s problematikou myšlení). V tomto smyslu jsou nejdůležitější (kromě již zmíněného úvodu kapitoly) Petrovy formulace na s. 53 dole, třetí odstavec na s. 54 a na s. 55 uprostřed. Pokud jde o pojmoslovně-terminologickou stránku, zdá se, že je třeba přemýšlet o tom, zda místo interpretace „nemateriální“, „ideální“ „stránky“ jazyka jako atributu hmoty není vhodnější mluvit o různých formách existence hmoty (srov. užití a prohloubení filozofických klasifikací hmoty, jako je Petrem uváděná klasifikace Konstatinova a kol., 1973). Jsou i možnosti terminologicky důsledně rozlišovat (filozofický) pojem hmoty ve zcela obecném smyslu a pojem hmoty (materie) v užším smyslu; je-li to jistě nezbytné pro přírodní vědy, zdá se to potřebné i pro lingvistiku. Z dalších věcí zmíněných v této kapitole (otázka teorie odrazu, otázka znakovosti) podtrhujeme konstatování důležitého faktu, který má vliv na správnou interpretaci Marxových a Engelsových myšlenek o jazyce; jde o konstatování, že nerozlišovali terminologicky jazyk a řeč, i když si v určitém smyslu rozdíl mezi konkrétním procesem komunikování, systémem znakových vztahů a filozoficky pojímanou kategorií jazyka uvědomovali.

Kapitola IV. („Vznik a počátky lidské řeči“, s. 58—68) se zabývá filozofickou stránkou geneze přirozeného jazyka. V dané souvislosti si Petr klade několik otázek, které s problémem vzniku jazyka souvisejí. Připomíná pracovní teorie vzniku jazyka, které harmonovaly s ideou klasiků o vytváření člověka lidskou prací. Jsou také připomenuty souvislosti s Darwinovými teoriemi a souvislosti s rozvojem řeči, myšlení, mozku a ruky. Je kladena otázka, do jaké míry znali klasikové soudobé teorie vzniku jazyka včetně teze o uvědomělé a záměrné kreativní činnosti člověka vzhledem k řeči. I obecnějších souvislostí se týká konstatování, že klasikové, pokud jde o vývojovou teorii, navazovali již na starší (tj. „předdarwinovské“) vývojové filozofické teorie.

V V. kapitole („Jazyk — vědomí — myšlení“, s. 70—87) jsou předmětem zkoumání otázky, které významně souvisejí s obsahem kapitoly III. Je zřejmé, že v pracích klasiků lze nalézt dostatek podkladů pro souhrnnou formulaci jejich názoru na podstatu vědomí a myšlení — méně snadné je již shromažďování opor pro formulaci těchto dvou kvalit ve vztahu k jazyku a naopak. Je proto obtížné rekonstruovat v úplnosti z jednotlivých míst v díle klasiků funkčně dynamické vztahy mezi pojmy jazyk — vědomí — myšlení. Příčin je celá řada: především to je autorem připomenutý problém odlišení jazyka a řeči, dále pak problém vztahů mezi pojmy forma (zde pochopitelně ve filozofickém smyslu), manifestace, materializace, kteréžto problémy souvisejí zčásti přímo, zčásti nepřímo s otázkou monistické a dualistické formulace ontologie jazyka. Je však zřejmé, že platí teze ze s. 71 (Jazyk a myšlení jsou dva různé dialekticky vázané jevy, přičemž myšlení bez jazyka není možné) a že hlavním problémem je tu podstata dialektiky nezávislosti vědomí a jazyka. Problémy s „rozsahovými diferencemi“ mezi jazykem a vědomím v případě důsledně [35]dynamického, dialektického formulování a modelování patří nepochybně k otevřeným otázkám. Pro další řešení těchto problémů je třeba připomenout význam domácích prací z 50. let a současné, kybernetickým myšlením ovlivněné teorie odrazu a konečně i současné výsledky materialisticky orientované systémové psychologie. Z dalších myšlenkových a tematických okruhů jsou v této kapitole připomenuty otázky tzv. vnitřní řeči (s. 82), stručně i otázky vztahu logických a jazykových (gramatických) struktur, otázky funkční rovnocennosti jazyků. Za velmi výstižnou považujeme charakteristiku zdrojů vývoje jazyka (s. 81—82).

Problémům sémantiky je věnována VI. kapitola („Slovo a jeho význam“, s. 88 až 95). Je přirozené, že klasikové viděli sémantické problémy jazyka jako problémy vztahu slova a pojmu, slova a reality. Kapitola je věnována především otázkám mechanismu a těsnosti vazby mezi slovem a věcí a otázkám jazykového znaku. Petr ukazuje, že pozornost klasiků se soustředila na odpoutání materialistické sémiotiky od leibnitzovsky těsného chápání vztahu slova, myšlenky a věci samé. Připomíná, že myšlení klasiků v této oblasti neobsahovalo termín znak, ale z příslušných interpretací je zřejmé, že u nich šlo v podstatě o znakové myšlení. Autor recenzované práce na závěr úvah o problému znakovosti slov uvádí současné unilaterální, dynamické chápání znakových vztahů v jazyce v pojetí Grodzińského (1978). Je pochopitelné, že Marx a Engels věnovali pozornost historické, sociální a ideologické stránce fungování slov. Na jedné straně mohou tyto myšlenky dobře ovlivňovat současné sociolingvistické myšlení, na druhé straně Petr v polemice s Vološinovem (1930—31) připomíná nutnost nepřeceňovat a neabsolutizovat tyto faktory: dodejme na tomto místě, že právě tyto absolutizační tendence vedly ve své době k teoriím o třídní a nadstavbové povaze jazyka.

VII. kapitola se zabývá historicko-společenskou povahou jazyka („Jazyk jako historicko-společenský jev“, s. 96—106). Je tu věnována pozornost motivacím, které vedly Marxe a Engelse k teoretickému zájmu o jazyk, zdůrazňuje se, že jazyk pro ně byl společenský, sociální jev sui generis. Autor se dále věnuje otázce funkcí jazyka, z nichž klasikové soustředili pozornost zejména na funkci odrážecí, mentální (Lenin pak zdůraznil zvláště též funkci komunikativní); znovu je zdůrazněna skutečnost, že Marx a Engels studovali sociální rozrůzněnost jazyka, přičemž jejich poznatky z této oblasti mají význam pro fundaci současné sociální lingvistiky. Samostatná pozornost je znovu věnována hodnocení těch názorů, které později motivovaly již zmíněné koncepce o třídní a nadstavbové povaze jazyka. Zvláště bychom chtěli však zdůraznit Petrovo zjištění, že již Engels ukázal na skutečnost, že nesporně celonárodní charakter jazyka nevylučuje využití potenciálu jazykových, zejména lexikálních prostředků pro realizaci protichůdných třídních zájmů. Možnost ideologického působení prostřednictvím citlivého výběru potenciálních jazykových prostředků sloužících k vyjádření daného obsahu je důležitým východiskem pro zkoumání jazykových aspektů teorie a praxe propagandy a ideologického působení.

VIII. kapitola („Postavení jazyka ve vývoji společnosti“, s. 107—121) sleduje rovněž historicko-sociální aspekty jazyka. V úvodu kapitoly se připomíná důležitý fakt, že Marx a Engels inspirativním způsobem pochopili dialektiku vztahu mezi společenskými vlivy na jazyk a imanentními jazykovými zákony vzniku a rozvoje jazyka; kategorii času chápali jako kategorii pro jazyk inherentní. Tento fakt je důležitým faktorem pro správnou stimulaci dalšího rozvoje systémového myšlení o jazyce vůbec. Kapitolu jako celek věnuje Petr zasvěcenému a o literaturu opřenému rozboru Engelsových názorů na základní rysy vzniku a vývoje jazyka vůbec a národních jazyků zvláště. Tyto pasáže přesvědčivě dokumentují, že zejména Engelsův zájem o jazyk a lingvistiku nebyl jen „mezioborový“, ale skutečně systematický a „profesionální“. Jsou zdůrazněny podněty pro chápání vztahu jazyk, nářečí, národnost, národ, které představují základy pro marxistické řešení národnostní otázky. Důležitá [36]je i pozornost otázce utváření a otázce funkcí celonárodního spisovného jazyka, otázce vztahů mezi pojmem národ a národní jazyk. Velmi důležité je i to, jak klasikové chápali růst možností člověka a společnosti zasahovat regulativním způsobem do vlastností a funkcí jazyka.

IX. kapitola je věnována jazykovému aspektu národnostní otázky („Národnostní otázka a její jazyková složka“, s. 122—136), váže se tedy svým obsahem těsně na kapitoly předcházející. Petr zde rekapituluje názory klasiků na národ, národnost, národnostní otázku a na vztah národního a internacionálního. V těchto souvislostech využívá příležitosti, aby na správnou míru uvedl údajně protislovanské a protičeské postoje Marxovy a zejména Engelsovy. Ukazuje, že hodnocení národů a národností (zpravidla však především jejich představitelů a vůdců) bylo u klasiků formulováno důsledně z revolučních pozic (srov. Slavistické zájmy K. Marxe a B. Engelse); proto také jejich postoje k české národní politice se měnily v závislosti na jejím revolučním nebo nerevolučním charakteru. V závěru kapitoly se pak autor recenzované práce vrací k otázkám národního jazyka a jazykových důsledků politicko-ekonomických procesů v podmínkách kapitalismu. Pozornost znovu také věnuje otázce Engelsova přínosu pro studium vztahů národní jazyk, spisovný jazyk a dialekty.

Dodatek k recenzované knize (s. 137—149) obsahuje rekapitulaci Leninova přínosu k marxistické filozofii jazyka. Jde o interpretovanou rekapitulaci témat, jimiž se Lenin, pokud jde o jazyk a v souvislosti s ním, zabýval; konstatuje se Leninův předpoklad silných integračních tendencí v oblasti národních, zejména spisovných jazyků jako nutných důsledků ekonomicko-politických integračních procesů za kapitalismu a socialismu, podtrhuje se již i jinde konstatovaný význam Leninova přínosu k teorii dialektiky obecného a zvláštního pro teorii vzniku a fungování jazyka; v závěru kapitoly se Petr soustřeďuje na známý problém Leninovy polemiky se soudobým sémiotickým, znakovým pojetím obecné teorie poznání. Konstatuje, že k speciální otázce z této oblasti, totiž otázce znakového charakteru jazyka, se Lenin nikdy přímo nevyjádřil; za pozoruhodný postřeh je třeba označit Petrovo zjištění, že při konspektování Feuerbachovy knihy o Leibnitzově filozofii přijal Lenin s porozuměním Feuerbachovo znakové chápání jazyka. Stejně pozitivní byl Leninův vztah k Hegelovým výrokům o symbolech. Vztah mezi Leninovými souhlasnými stanovisky k názorům Hegelovým a Feuerbachovým a polemikami obsaženými v Materialismu a empiriokriticismu je dán tím, že Lenin chtěl své pojetí odrazové teorie poznání formulovat mimo rámec absolutního nebo i potenciálního agnosticismu, tj. nezbytně potřeboval takovou teorii (jazykového) znaku, která zajišťuje „shody“ (motivaci, adekvátnost, izomorfii) mezi významem, který výrazová složka znaku reprezentuje, a faktem skutečnosti. Z „druhé strany“ však tento vztah mezi skutečností a obsahem znaku nesmí vést k výše již konstatované leibnitzovské struktuře vztahu mezi skutečností, vědomím a jazykem. V podstatě v tomto smyslu také vyznívá Petrovo shrnutí daných problémů.

Závěrem konstatujeme, že Petrova práce, která je nepochybně výsledkem velmi hlubokého a dlouhodobého studia, plní náročné cíle, které si položila. Umožňuje globální pohled na názory klasiků v dané oblasti, přináší potřebný rámec nejen tím, že přihlíží k bezprostředním filozofickým předchůdcům, ale pracuje i s hodnotami současné dialektickomaterialistické filozofie jazyka, odhaluje inspirativní zdroje pro současnou lingvistiku i „místa“, která vyžadují další soustavné zkoumání ze strany dnešní jazykovědy; konečně, nikoliv však na posledním místě, tato práce tím, že mnohé vyjasňuje, zabraňuje možnosti zaměňovat skutečně dialektickomaterialistické myšlení o jazyce nejrůznějšími zpravidla vulgárně materialistickými a nedialektickými „omyly“ a nedůslednostmi.

 

[37]LITERATURA

 

ENGELS B.: Francký dialekt. Spisy 19, s. 536—563.

GRODZIŃSKI, E.: Monizm a dualizm. Z dziejów refleksji filozoficznej nad myśleniem i mową. Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1978.

KONSTANTINOV, F. V. a kol.: Marxisticko-leninská filozofie. Praha 1973.

KOŘENSKÝ, J.: Klasikové marxismu-leninismu o jazyce. SaS, 40, 1979, s. 237—240.

MIGIRIN, V. N.: Marksistsko-leninskaja metodologija i lingvistika. Evrističeskije i konstruktivnyje vozmožnosti marksistsko-leninskoj metodologii v jazykoznanii. Kišiněv 1974.

NOVÁK, P.: K materialistickému monismu v lingvistice. In: Říjen a společenské vědy v ČSSR. Praha 1980.

VOLOŠINOV, V. N.: Slovo i jego sociaľnaja funkcija. Literaturnaja učobna 1930/1931, č. 5, s. 43—59.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 1, s. 31-37

Předchozí Obsah kolektivní monografie „Aktuální problémy fungování a rozvoje národních jazyků v zemích socialistického společenství“

Následující Jarmila Panevová: Nová česká práce o významové stavbě věty