Slovenský příspěvek k problematice aspektuálnosti

Miloš Dokulil

[Discussion]

(pdf)

Словацкая работа о проблематике аспектуальности / A Slovak contribution to the problem of aspectology

Otázky slovesného vidu v jeho vztazích k lexikální sémantice sloves, především k těm významovým modifikacím slovesa, které se od doby, kdy vyšla průkopnická práce Agrellova (1908), shrnují pod označením způsobů slovesného děje (Aktionsart), se od počátku našeho století těší v slovanské jazykovědě takovému zájmu jako snad žádný jiný jev slovanské mluvnice. Přes stovky prací slovanských i neslovanských autorů, které už byly této problematice věnovány a které usilovaly o její řešení z nejrůznějších hledisek, nedošlo však dosud ani v otázkách základních, jako je podstata vidového protikladu dokonavosti a nedokonavosti, otázka hranice mezi slovesným videm a způsoby slovesného děje atp., k výsledkům obecně přijímaným a problematika slovesného vidu a v širokém smyslu „aspektuálnosti“ zůstává nadále otevřeným (i když vzhledem k své složitosti a náročnosti ne právě vděčným) polem zkoumání.

[145]I v české a slovenské jazykovědě bylo na tomto poli už leccos vykonáno; připomeňme si tu vedle klasické průkopnické práce Trávníčkovy a starších příspěvků Trnkových, Šmilauerových a Stiebitzových aspoň novější práce Kopečného, Poldaufovy, Němcovy a Barnetové, na straně slovenské práce Paulinyho, Horeckého a Peciarovy. Aspektologické práce základního významu přinesla jazykověda sovětská. Nelze dnes při zkoumání otázek slovesného vidu a způsobů slovesného děje pominout cenné práce Vinogradovovy, Maslovovy, Bondarkovy, Tichonovovy, Smirnovovy, Avilovové a dalších sovětských badatelů. Z ostatních slovanských badatelů trvalý vklad k řešení aspektologické problematiky znamenají práce Ivančevovy, Kuryłowiczovy, Śmiechovy, Nettebergové, z neslovanských badatelů záslužné jsou zvláště práce Koschmiederovy, van Schooneveldovy, Regnéllovy, Veyovy, Galtonovy, Køllnovy a Ružičkovy. Mají tedy současní badatelé o těchto otázkách nač navazovat.

Má-li ovšem toto zkoumání jít nad badatelské výsledky dosavadní, má-li poskytnout hlubší vhled do složité souhry rozmanitých prostředků aspektuálnosti, je potřebí nejen překonávat jednostrannost a omezenost dosavadních řešení, kriticky promýšlet a přehodnocovat základní teoretické pojmy a konstrukty, ale také rozšiřovat naši znalost jazykových fakt, o něž tu jde, postupně a soustavně rekognoskovat terén, tzn. „uzemnit“ aspektologický výzkum, zaměřit se na konkrétní problémy dílčí, zejména takové, které byly dosud jen zběžně zpracovány, protože se badatelům jevily z hlediska problematiky centrální jako okrajové.

K takovým dosud málo propracovaným otázkám aspektuálnosti patří sémantická klasifikace slovesných předpon. Je to tematika velmi závažná. V sémantice i tvoření (utvářenosti) předponových sloves se těsně stýkají a prolínají jevy a procesy slovotvorného, lexikálně-gramatického i gramatického plánu jazyka. Tím je dána šíře a složitost teoretických otázek s touto tematikou spjatých. Mnoho konkrétních poznatků přinesla na tomto úseku naše velká díla slovníková (česká i slovenská), ale skutečně vědeckých prací, zobecňujících a teoreticky prověřujících tyto výsledky, není zatím mnoho. V sovětské jazykovědě podali tu průkopnické práce Golovin, Zemská, Rojzenzon a zejména Šeljakin, v polské jazykovědě Klemensiewicz a Bogusławski, v srbocharvátské Grickat. V bohemistické literatuře můžeme tu vlastně — vedle prací Kopečného a Poldaufových, které se však ještě nemohly opřít o úplný materiál — zatím uvést jen dosud nepublikované práce A. Jirsové o tvoření sloves předponami, připravené ve dvou verzích, rozsáhlejší pro III. díl Tvoření slov v češtině a stručnější pro vědeckou mluvnici češtiny; cenná je i rusistická studie Z. Skoumalové (1969). Na Slovensku patří k pracím toho druhu vedle slovakistických statí Peciarových, psaných na okraj jeho autorské a redakční práce na Slovníku slovenského jazyka, zejména četné konfrontační rusko-slovenské příspěvky známé slovenské rusistky Elly Sekaninové, které vznikaly při její autorské práci na Velkém rusko-slovenském slovníku a redakční práci na Velkém slovensko-ruském slovníku a na dalších konfrontačních lexikografických dílech. Syntézou a završením těchto časopiseckých a sborníkových studií, věnovaných sémantice jednotlivých slovesných předpon i některým obecnějším otázkám verbální prefixace, je pozoruhodná knižní monografie Sémantická analýza predponového slovesa v ruštine a slovenčine (Veda, Bratislava 1980, 199 s.).

Jak ukazuje již sám titul knihy, jde i tu o práci konfrontační. Problematiku předponového tvoření sloves zkoumá autorka v porovnávacím plánu rusko-slovenském, při čemž ruština je jazykem výchozím. Práce organicky navazuje na předcházející výzkumy autorčiny v oblasti slovesné prefixace a detailní analýzy významů předpon v ruštině a slovenštině a představuje systematické shrnutí a zobecnění těchto výzkumných výsledků; její nejvýznamnější vědecký přínos je v metodicky čistém originálním vyčlenění a klasifikaci jednotlivých způsobů slovesného děje charakterizovaných předponami. Východiskem klasifikace jsou obecné rysy obsahového plánu (sémata), [146]jejichž přítomnost zařazuje jednotlivá předponová slovesa do jedné ze čtyř základních sémantických tříd, popř. uvnitř nich do podtříd. Velmi cenné je i to, že tu autorka vytvořila soustavu průhledných mezinárodních termínů pro vymezené jí způsoby slovesného děje a jejich skupiny.

I když vlastním předmětem monografie Sekaninové je analýza a klasifikace slovesných předpon, není to práce v běžném smyslu slovotvorná. Nejen proto, že její těžiště není v odhalování a popise formálních procesů při předponovém odvozování (ty jsou ostatně, na rozdíl od odvozování sufixací a konverzí, celkem neproblematické), ve výkladu vztahu předpon a předložek atp., nýbrž v zjišťování těch významů a významových odstínů i mluvnických funkcí, které předpona k významu a funkci prostého slovesa přidává (a které v té či oné míře zůstávají i v rozvinutí perfektivního předponového slovesa v sekundární imperfektivum), ale zvláště proto, že sémantická analýza předponových sloves je tu orientována vzhledem k funkčně-sémantické kategorii aspektuálnosti vůbec. Do ní řadí autorka — ve stopách Bondarkových — nejen gramatickou kategorii vidu (která je jejím gramatickým jádrem), ale i všechny ostatní prostředky vyjadřování různých charakteristik děje, mezi nimiž přední místo zaujímají rozmanité způsoby slovesného děje. Monografie o otázkách slovesné prefixace v konfrontačním plánu rusko-slovenském chce být podle slov autorčiných „příspěvkem k řešení vztahu prvků výrazového a obsahového plánu aspektuálnosti jako funkčně-sémantické kategorie“ (6).

Práce je členěna do tří částí. Prvé dvě tvoří teoretickou část práce, třetí obsahuje materiálové jádro práce.

Po stručném Úvodu (5-7), osvětlujícím obecně teoretická a metodologická východiska autorčina zkoumání (dialektická jednota jazyka a myšlení, pojetí znakovosti ve světle leninské teorie odrazu, chápání významu jako lingvistické kategorie reprezentující obsahový plán jazyka), přistupuje autorka v části I (9—23) k celkové charakteristice slovesné prefixace po stránce výrazové i funkční. Objasňuje její místo v rámci tvoření slov jako specifické derivace a její úlohu v tvoření vidu (funkci perfektivizační) a při tvoření slov (funkci lexikálně sémantickou), probírá řadu otázek spjatých se studiem gramatické kategorie vidu (zvl. otázku o povaze vidového protikladu, který považuje na rozdíl od většinového chápání za ekvipolentní: dokonavý vid chápe jako komplexní, celostní pojetí děje a zároveň dosažení jeho vnitřní hranice, za základní příznak nedokonavého vidu považuje označení průběhu procesu) a jeho vztahu k lexikálně sémantické kategorii způsobu slovesného děje. Zdůvodňuje recepci Bondarkova konstruktu aspektuálnosti jako obecné funkčně-sémantické kategorie, kriticky hodnotí různé názory na tzv. gramatické, čistě vidové (lexikálně prázdné) předpony (uznává jejich existenci, ale chápe je jako výraz obecně rezultativního způsobu slovesného děje, který obvykle splývá s dosažením jeho vnitřní hranice, tedy s dokonavostí — poznamenejme jen, že takové řešení zastával již Karcevski, 1927). Sekaninová tu velmi jasně vykládá své teoretické pozice a projevuje vynikající znalost aspektologické literatury. Jen okrajově se autorka dotýká problematiky změn intence slovesa (a s nimi souvisejících změn slovesné valence) v důsledku prefixace sloves, která si vyžaduje samostatné zpracování.

Část II (24—32) pojednává o metodách sémantické analýzy obecně a předponového slovesa zvláště; odůvodňuje metodu substituce slovesné předpony různými (plnovýznamovými) lexikálními prostředky, které ve své práci důsledně využívá. Obhajuje dále přednosti konfrontační metody v lingvistickém výzkumu a zdůvodňuje užitečnost uplatnění této metody na daném úseku.

Hlavní část práce představuje část III (33—145), podávající detailní rozbor a popis ruských a slovenských předponových sloves, vyjadřujících různé způsoby slovesného děje. (Jde o sémantické modifikace prostého slovesa, spjaté s aktem jeho prefixace.) Po stanovení místa kategorie způsobu slovesného děje v rámci funkčně-sémantické [147]kategorie aspektuálnosti přechází autorka k vlastnímu popisu a rozboru prefixálně charakterizovaných způsobů slovesného děje v obou zkoumaných jazycích. Pečlivou a jemnou strukturně-sémantickou analýzou předponových sloves v ruštině a slovenštině dochází autorka k stanovení širokého spektra modifikací významů prostého slovesa podmíněných spojením s tou nebo onou předponou. Přitom se dobře odhaluje polyvalentnost slovesných předpon (od různých významových odstínů lexikálních do funkce čistě vidové).

Pozoruhodná je nová, originální klasifikace jednotlivých způsobů slovesného děje. Ve shodě s novějšími, hlavně sovětskými názory na koherentnost struktury tohoto úseku funkčně-sémantického pole aspektuálnosti rozčleňuje autorka celý komplex prefixálně charakterizovaných způsobů slovesného děje podle základní významové složky (sématu). Vychází při tom z empirického poznání, že všechny způsoby slovesného děje jsou tak či onak spjaty s jedním ze tří sémantických rysů — s lokalizovaností, temporálností nebo modalitností (vlastní způsobovostí); rozlišuje podle toho tři obecně sémantické okruhy slovesného děje: jednak lokalizovanost děje, chápanou jako určení místa nebo směřování děje (předponami ve spojení s jistými typy základových sloves, zejm. se slovesy pohybu), jednak temporálnost děje, chápanou jako určení průběhu děje v čase (předponami označujícími začátek, trvání a konec děje a různé kombinace časového ohraničení děje), a konečně modalitnost děje, chápanou jako určení způsobu průběhu děje (předponami označujícími ve spojení s určitými typy základových sloves specifikaci tohoto způsobu sématy kvantity, intenzity, totality a uzuálnosti („úzu“)). V jejich rámci se opět vyčleňují konkrétní způsoby slovesného děje.

Sémantický okruh lokalizovanosti děje člení autorka na 18, okruh temporálnosti na 12 a okruh modalitnosti na 26 speciálních způsobů slovesného děje. Kromě toho se zvláště vyčleňují 3 způsoby slovesného děje tvořící přechodnou temporálně-modalitní skupinu. Celkem tedy vyčleňuje autorka 58 způsobů slovesného děje. U každého jednotlivého způsobu uvádí nejprve údaj o tom, kterými předponami je v porovnávaných jazycích charakterizován, jaký je jejich vztah k odpovídajícím předložkám, dále pak uvádí typické příklady jednotlivých sloves, kde je to třeba, s minimálním vazebným kontextem, v míře nezbytné k tomu, aby si čtenář mohl utvořit představu o diapazonu jednotlivých způsobů a jejich specifikací, ruské příklady dokládá pak bohatým ilustračním materiálem z ruské literatury.

Jemnost autorčina třídění můžeme tu arci jen naznačit, i když právě ono tvoří těžiště monografie. Způsoby slovesného děje, při kterých základním sémantickým prvkem je lokalizovanost, člení autorka např. na intravertní (směřování děje do něčeho), extravertní (z něčeho), sursovertní (nahoru), infravertní (dolů), supravertní (na něco), supervertní (nad něco), subvertní (pod něco) atd. Při temporálních způsobech slovesného děje rozlišuje vedle způsobů už tradičních, jako je limitativní, inchoativní, evolutivní a rezultativní, i takové jako postpozitivní (vykonání děje po jiném ději), simultánní (současně s jiným dějem), anulativní (anulování výsledků předcházejícího děje) aj. Velmi podrobně třídí autorka modalitní způsoby slovesného děje. Člení je podle specifikujícího významového rysu (sématu) na modalitně-kvantitativní, k nimž řadí např. způsob excesívní (vykonání děje nad míru), maximativní (ve velké míře), exhaustivní (do krajnosti), libitativní (do vůle), minimativní (v malé míře), dále modalitně-intenzívní, jako např. delimitativní (vykonání děje v průběhu krátkého času s vyjádřenou intenzitou), konfirmativní (dovedení děje do silného stupně intenzity), imperativní (s velkým úsilím), akurativní (důkladné vykonání děje), fatigativní (do únavy) atd., modalitně-totalitní, k nimž patří způsob omniativní (zasažení dějem všech nebo mnoha objektů nebo subjektů), dilatativní (rozšíření děje na celý objekt nebo subjekt), distributivní (zasažení všech nebo všeho jednoho po druhém); konečně modalitně-uzuální způsoby shrnují dosti rozmanité dějové [148]specifikace, jako je způsob erativní (chybné vykonání děje), mutuativní (vzájemné vykonání děje), superativní (překonání dějem jiného), repetitivní (vykonání děje znovu), responzitivní (reagování stejným dějem na děj) aj. Séma modality se kombinuje někdy se sématem temporálnosti, jak je tomu např. v adjunktivním způsobu slovesného děje (vykonání děje dodatečně), v kompletivním způsobu (dodatečné doplnění děje) nebo v komitativním způsobu (provázení dějem jiného děje). I jinak se ovšem jednotlivé způsoby leckdy překrývají; zvlášť nápadné je to u způsobů modalitně-kvantitativních a modalitně-intenzívních. To je již v podstatě jazyka. Proto také každá klasifikace může být jen více či méně přibližná.

Z týchž důvodů není proto ani ten poměrně značný počet způsobů slovesného děje, který autorka v sémantickém spektru slovesných předpon vyčlenila, zcela vyčerpávající. Autorka vědomě ponechala stranou takové významy, které jsou zastoupeny pouze v jednom nebo několika málo předponových slovesech. Přesto se nám zdá, že některé významy by byly neměly být pominuty. Srovnání s klasifikací českých předponových sloves podanou A. Jirsovou ukazuje např., že v repertoáru Sekaninové chybějí takové lokalitní významy, jako jsou směřování děje dopředu (předsunout (se), předklonit (se), předpažit, přednožit aj.) a směřování děje dozadu (zaklonit (se), zapažit aj.); to překvapuje tím více, že Slovník slovenského jazyka příslušné ekvivalenty slovenské takto zařazuje. Nenacházíme tu ani směřování děje před něco (předběhnout, nadběhnout), postup děje po povrchu (nalepit, obšít), odchýlení od směru (sejít). Mezi temporálními významy postrádáme dřívější zařazení děje v čase (předplatit, předzásobit), mezi modalitními významy další provedení nad dosažený stupeň (prohloubit, propracovat), soustředění na děj (zaposlouchat se), postupné, podílné provedení děje (přechodit), nevhodnou činnost (podvrhnout), ledabylé splnění úkolu (odfláknout), provedení děje vedoucí ke ztrátě (prohospodařit). V některých případech se to vysvětluje zdůrazněním různých momentů děje (sloveso prehĺbiť je sice uvedeno v rejstříku s odkazem na s. 117, tam se však uvádějí jen slovesa s významem důkladného vykonání děje: predbehnúť je u Sekaninové zařazeno do superativního způsobu slovesného děje (převýšit dějem jiného), to však platí jen pro přenesený význam; distributivní způsob je u Sekaninové vymezen vzhledem k objektu a subjektu děje, za primární však lze považovat moment podílného provedení děje).

Překvapuje poněkud, že se v monografii nedostává náležité pozornosti slovotvorné úloze reflexívního morfému, třebaže v obou zkoumaných jazycích bývá reflexivizace u některých sloves závazným průvodním prostředkem (spoluformantem) prefixace. Ukazuje se zde tuším jedna z nevýhod příliš důsledného omezení tématu: autorka sice zahrnuje do svého zkoumání i slovesa utvořená složeným slovotvorným postupem prefixálně-reflexívním, přitom však utvářenost sloves pouhou reflexivizací, tedy bez účasti prefixace, nechává stranou. To ovšem ztěžuje rozhodnutí, která z obou složek je za celostní význam reflexívního prefigovaného slovesa odpovědná (srov. č. rozplakat se, dopracovat se, zakouřit si). Obdobně to platí i o jiných slovesných formacích odvozených složeným formantem (srov. sl. dobehnúť, ostarieť, občerstviť, obťažieť, rozuzliť); vždy je třeba přihlížet i k úloze druhé složky složeného formantu. Vůbec by byl větší zřetel k slovotvorné struktuře zkoumaných sloves a k jejich strukturním (slovotvorným) významům ještě prohloubil sémantickou analýzu, i když by přirozeně práci dosti komplikoval.

Autorka je si ovšem sama dobře vědoma, že její dosavadní zkoumání mohlo přinést jen řešení dílčí, od nichž třeba přejít k řešení otázek dalších. Výzkum je podle autorky třeba rozšířit na otázky vzájemné podmíněnosti lexikální a gramatické sémantiky slovesa, na otázky základového slovesa rozborem jeho komponentů a na otázky spojovatelnosti základového slovesa s prefixy a prefigovaného slovesa s předložkami čili na výzkum slovesné rekce, jakož i na výzkum intenčních změn způsobovaných prefixací (tedy nejen na vnitřní, ale také vnější kontext) v každém ze [149]zkoumaných jazyků i v konfrontačním pohledu. K těmto úkolům, jejichž výzkum je podle autorky nevyhnutelný pro komplexní konfrontační lexikologii ruštiny a slovenštiny, bychom — s ohledem na problematiku aspektuálnosti v autorčině pojetí — připojili i některé neméně naléhavé úkoly další:

Je to především detailní výzkum všech ostatních prostředků vyjádření způsobů slovesného děje, zejména slovotvorných: konverze, sufixace a reflexivizace a jejich vzájemných vztahů s prefixací — a v souvislosti s tím vůbec větší uplatnění slovotvorných hledisek při sémantické analýze. Dále je to zpřesnění hranice mezi způsobem slovesného děje a slovesným videm, zejména též vzhledem ke kategorii násobenosti a neaktuálnosti. A konečně bude třeba jasněji vymezit funkčně-sémantickou kategorii aspektuálnosti vzhledem k ostatním specifikacím a determinacím slovesného děje a slovesné predikace vůbec (je např. otázka, patří-li sem i adverbia, která mohou vytvářet slovesné spřežky, jako spolupracovat, spoluúčinkovat — Sekaninová uvádí slovesa tohoto typu jako slovenské ekvivalenty ruských sloves s předponou s-/so-, sobesedovať atd., reprezentujících simultánní způsob slovesného děje — nebo tzv. rozložené vazby slovesné, jako dopustit se krádeže, upadnout do rozpaků, dostat se do nesnází, provozovat hudbu atp.).

V Závěru (146—151) shrnuje autorka výtěžky své analýzy, zdůrazňuje souvislosti prefixace, jako specifického způsobu tvoření slov, s oblastí gramatickou, lexikálně gramatickou a lexikálně sémantickou. Zvláštní pozornost věnuje hodnocení vidových a lexikálně sémantických změn působených prefixací a jejich vzájemnému prolínání.

Konfrontace ruštiny se slovenštinou přinesla zajímavé výsledky. Tak se především ukázalo, že lokalizovanost děje se vyjadřuje v obou jazycích v zásadě shodným souborem předponových sloves. Odlišnosti jsou zčásti jen ve výběru jednotlivých předpon. Více rozdílů se pozoruje při vyjadřování temporálnosti děje. V oblasti modalitnosti je ve výběru předpon shod nejméně, jsou tu výrazné rozdíly. V některých případech ruská prefixální sémata může slovenština vyjádřit jen jinými lexikálními prostředky. V zásadě shodné způsoby slovesného děje se tedy při realizaci ve výrazových plánech ruštiny a slovenštiny shodují v primární sféře lokalizovanosti, méně v sekundární sféře temporálnosti a nejméně v terciární sféře modalitnosti.

Cenný je v monografii i Index zkoumaných sloves (152—177) ruských (přes 2 tisíce) a slovenských (necelých 12 set). Práci uzavírá seznam použitých zkratek (178n.), seznam literatury (150 titulů) a výstižná cizojazyčná rézumé, ruské (187—190) a anglické (191—195).

Recenzovaná monografie E. Sekaninové je prvou prací svého druhu v naší literatuře. Řeší se v ní zásadní aspektologické otázky prefixálního tvoření sloves v ruštině a slovenštině s použitím metodologicky nových způsobů řešení zkoumané problematiky a dosahuje se cenných výsledků, které mají dosah jak pro teoretické zkoumání otázek slovesné prefixace a aspektuálnosti vůbec, tak i pro lexikografickou a didaktickou praxi — pro prohloubení a usoustavnění výkladů prefixálních sloves v jednojazyčných i vícejazyčných slovnících a pro zvýšení úrovně vyučování ruštiny i mateřského jazyka (právě v této oblasti je pro velkou blízkost ruštiny a slovenštiny největší nebezpečí interference). Monografie je i vzornou ukázkou konfrontačního přístupu, který je důsledně uplatňován v celé práci.

Práce Sekaninové nemá význam jen pro rusistiku a slovakistiku. Velká blízkost našich jazyků činí z ní i vydatný pramen poznání pro jazykovědce bohemisty a také pro učitele ruštiny na českých školách. Nelze ovšem prostě přejímat konkrétní poznatky o slovesné prefixaci ze slovenštiny do češtiny, vždy je nutné je prověřovat jazykovou zkušeností a hlavně lexikograficky zpracovaným materiálem. Nejlépe ovšem, podnítí-li monografie Sekaninové naši bohemistiku (popř. českou rusistiku?) [150]k obdobné analýze materiálu českého; od ní pak nebude již daleko k porovnávací analýze česko-slovenské, která by byla teoreticky i prakticky velmi záslužná.

Monografie Sekaninové obsahuje však i nemálo zajímavých postřehů a důležitých zjištění a závěrů obecné povahy. Přináší nový pohled na problematiku způsobů slovesného děje, pronikavě osvětlila jejich vztah k slovesnému vidu, velkou měrou přispěla k obecné systematice způsobů slovesného děje a — jak napsal ve svém oponentském posudku J. Horecký, s nímž autorka konzultovala navržené mezinárodní termíny pro jednotlivé způsoby — třeba doufat, že i k ustálení terminologie v této oblasti. Cenný je přínos Sekaninové k obecné teorii tvoření slov; zejm. se jí podařilo dobře ukázat závislost funkce předpony na lexikálním významu základového slovesa, v důsledku čehož jedna a táž předpona může vystupovat jako výrazový prostředek různých způsobů slovesného děje. — Také pro konfrontační metodiku je monografie Sekaninové přínosná.

 

Závěrem třeba ocenit jak metodickou čistotu, tak průhlednou dispozici knihy, zvýrazněnou ještě vzornou formální úpravou; v souladu s jasným členěním knihy je i jasné autorčino podání, jasný a věcný výkladový styl (někdy až příliš stručný) a obecně srozumitelná a přístupná dikce, prozrazující, že autorka má za sebou dlouhou učitelskou zkušenost. Monografie E. Sekaninové bude proto jistě dobře přijata jak jazykovědci, tak i učiteli ruštiny a slovenštiny — a nepochybně i češtiny.

 

LITERATURA[*]

 

AGRELL, S.: Aspektänderung und Aktionsartbildung beim polnischen Zeitworte. Lund 1908.

AVILOVA, I. S.: Vid glagola i semantika glagol’nogo slova. Moskva 1976.

BARNETOVÁ, V.: Morfologie slovesného vidu v ruštině. Praha 1975.

BOGUSŁAWSKI, A.: Prefiksacja czasownikowa we współczesnym języku rosyjskim. Wroclaw - Warszawa - Kraków 1963.

BONDARKO, A. V.: Opyt obščej charakteristiki vidovogo protivopostavlenija russkogo glagola. UZIS, 23, 1962, s. 129—203.

BONDARKO, A. V.: Vid i vremja russkogo glagola. Moskva 1971.

GOLOVIN, V. N.: Pristavočnoje slovoobrazovanije v sovremennom russkom literaturnom jazyke. Autoreferat dissertacii … Moskva 1966.

HORECKÝ, J.: O tvorení slovies predponami. SlR, 38, 1955, s. 141—155.

HORECKÝ, J.: Slovotvorná sústava slovenčiny. Bratislava 1959.

HOUGAARD, Ch.: Toždestvenny li pristavky o- i ob-? SlavSlov, 6, 1971.

JIRSOVÁ, A.: Odvozování sloves prefixací. (Rukopis.)

KARCEVSKI, S:. Système du verbe russe. Essai de linguistique synchronique. Prague 1927.

KOPEČNÝ, F.: Dvě nové práce o prostě vidových předponách v češtině. SaS, 17, 1956, s. 28—35.

KOPEČNÝ, F.: Odpověď I. Poldaufovi. SaS, 17, 1956, s. 172—174.

KOPEČNÝ, F.: Slovesný vid v češtině. Rozpravy ČSAV. Praha 1962.

KOSCHMIEDER, E.: Nauka o aspektach czasownika polskiego w zarysie. Wilno 1934.

MASLOV, Ju. S.: Rol’ t. naz. perfektivacii i imperfektivacii v processe vozniknovenija slavjanskogo glagol’nogo vida. Moskva 1958.

MASLOV, Ju. S.: Glagol’nyj vid v sovremennom bolgarskom literaturnom jazyke. In: Voprosy grammatiki sovremennogo bolgarskogo literaturnogo jazyka. Moskva 1959, s. 157—312.

MASLOV, Ju. S.: Zur Entstehungsgeschichte des slawischen Verbalaspektes. ZfSl, 4, 1959, s. 560—568.

NĚMEC, I.: Geneze slovanského systému vidového. Praha 1957.

PECIAR, Š.: Distributívne slovesá v slovenčine. SlR, 27, 1962, s. 334—345.

[151]POLDAUF, I.: Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 200—223.

POLDAUF, I.: Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině. SaS, 15, 1954, s. 49—65.

POLDAUF, I.: Ještě k „prostě vidovým“ předponám v češtině. SaS, 17, 1956, s. 169—174.

POLDAUF, I.: Souhrnný pohled na vid v nové češtině. SaS, 25, 1964, s. 46—56.

ROJZENZON, L. I.: Slavjanskaja glagol’naja poliprefiksacija. Avtoreferat … Minsk 1970.

SEKANINOVÁ, E.: Analýza sémantiky komponentov v predponovom slovese. In: Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české 3. Praha 1968, s. 232—286.

SEKANINOVÁ, E.: Semantičeskij analiz pristavočnych glagolov. Recueil linguistique de Bratislava 2. Bratislava 1968, s. 73—79.

SEKANINOVÁ, E.: Miesto prefixácie vo vidovom systéme slovanského slovesa. SlavSlov, 5, 1970, s. 17—33.

SEKANINOVÁ, E.: K voprosu „tret’jej stupeni vidovogo obrazovanija“. Recueil de linguistique de Bratislava 3. Bratislava 1972, s. 79—84.

SEKANINOVÁ, E.: Nové pohľady na kategóriu slovesného vidu. JČ, 23, 1972, s. 192—197.

SEKANINOVÁ, E.: Klasifikácija predpôn v slovanských jazykoch. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů. Praha 1973, s. 195—201.

SEKANINOVÁ, E.: Obsah „aspektuálnosti“ ako funkčno-sémantickej kategórie. JČ, 24, 1973, s. 184—188.

SEKANINOVÁ, E.: Sémantika a intencia prefigovaných pohybových slovies. ČsRus, 19, 1973, s. 104—109.

SEKANINOVÁ, E.: Konfrontácia v oblasti aspektuálnosti. ČsRus, 19, 1974, s. 166—169.

SEKANINOVÁ, E.: Otobraženije obščeznačimych i specifičeskich elementov plana soderžanija v plane vyraženija v oblasti aspektual’nosti. Recueil linguistique de Bratislava 5. Bratislava 1978, s. 159—163.

SGALL, P. - PANEVOVÁ, J.: Čas a vid českého a ruského slovesa. Slavia, 57, 1973, s. 16—24.

SKOUMALOVÁ, Z.: O komplexní analýzu verbální prefixace. In: Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české 3. Praha 1968, s. 153—231.

SMIRNOV, L. N.: Glagol’noje vidoobrazovanije v sovremennom slovackom literaturnom jazyke. Moskva 1970.

SPAGIS, A. A.: Parnyje i neparnyje glagoly v russkom jazyke. Moskva 1969.

STENDER-PETERSEN, A. N.: O funkcijach glagol’nych pristavok v russkom jazyke. K voprosu o metode. Slavia, 12, 1933-34, s. 321—334.

STIEBITZ, F.: Vid a způsob slovesného děje. LF, 55, 1928, s. 1—14.

STREKALOVA, Z. N.: K voprosu o grammatikalizacii glagol’nych pristavok v pol’skom jazyke. In: Issledovanija po pol’skomu jazyku. Moskva 1969, s. 80—103.

ŠELJAKIN, M. A.: Pristavočnyje sposoby glagol’nogo dejstvija i kategorija vida v sovremennom russkom literaturnom jazyke. Avtoreferat … Leningrad 1972.

ŠMILAUER, V.: Slovesný vid a způsob slovesného děje. In: Hovory o českém jazyce. Praha 1940, s. 65—79.

TRÁVNÍČEK, F.: Studie o českém vidu slovesném. Praha 1923.

TRNKA, B.: O podstatě vidů. ČMF, 14, 1928, s. 193—197.

ULUCHANOV, I. S.: Slovoobrazovatel’naja semantika v russkom jazyke. Moskva 1977.

ZEMSKAJA, J. A.: Voprosy izučenija pristavočnogo slovoobrazovanija glagolov v sovremennom russkom jazyke. Moskva 1952.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 2, pp. 144-151

Previous Karel Horálek: Fonologie a znaková povaha jazyka

Next Eva Macháčková, Hana Prouzová: Sovětský sborník o lexikální sémantice