Od generativní textové gramatiky k interdisciplinární vědě o textech

Jiří Nekvapil

[Discussion]

(pdf)

От порождающей грамматики текста к интердисциплинарной науке о текстах / From a generative text grammar to the interdisciplinary science of texts

Teun A. van Dijk, profesor amsterdamské univerzity, patří k předním pracovníkům v tzv. textové lingvistice, a to nejen pokud jde o množství a pronikavost jeho teoretických prací, ale i co se týče jeho činnosti organizátorské. Z řady autorových [230]monografií se zaměříme na práci Textwissenschaft. Eine interdisciplinäre Einführung (München 1980, 285 s.). Nejprve však budeme krátce rezumovat autorův teoretický vývoj, jak je patrný z jeho dvou předcházejících monografií Some aspects of text grammars. A Study in theoretical linguistics and poetics (viz van Dijk, 1972) a Text and context. Explorations in the semantics and pragmatics of discourse (viz van Dijk, 1977a). Na těchto pracích, jež lze chápat jako určité mezníky ve van Dijkově teoretické činnosti, chceme demonstrovat i jistý posun, který v minulém desetiletí nastal alespoň v některých proudech tzv. textové lingvistiky. Směr tohoto posunu je zhruba charakterizován názvem našeho příspěvku.[1]

Ve své publikované disertaci (van Dijk, 1972), shrnující už zhruba před deseti lety autorovu bohatou publikační činnost, si van Dijk kladl za cíl vytvořit předpoklady pro teoretický popis diskursu, zejména vybudovat textovou gramatiku.[2] Textová gramatika v jeho pojetí měla vymezit abstraktní objekty zvané texty, které jsou podklady diskursů, a takto pojímaným textům přiřadit strukturní popisy. Autor se tehdy pohyboval převážně v teoretickém paradigmatu[3] generativní gramatiky, resp. sémantiky (navazuje zejména na McCawleyho a Lakoffa, ev. Fillmora), i když svými ambicemi vybudovat textovou gramatiku, resp. přeformulovat generativní gramatiku v termínech textové gramatiky učinil do tohoto paradigmatu jistý průlom (srov. i jeho tvrzení, že textová gramatika je jediným adekvátním rámcem pro popis struktury vět). Uvedenému paradigmatu odpovídá jeho (užší) pojetí textové gramatiky: van Dijk liší hloubkovou strukturu textu, která obsahuje globální sémantické reprezentace definující význam textu jako celku, tj. hloubkovou strukturu ztotožňuje s tzv. makrostrukturami (k tomuto pojmu viz níže), povrchovou strukturu textu (tzv. mikrostruktury) ztotožňuje se sledy vět. K propojení hloubkové a povrchové struktury textu slouží transformační pravidla. Je třeba konstatovat, že vztah obou struktur zůstává dost nejasný (srov. Rieser, 1977; Harweg, 1979). Pojmosloví generativní gramatiky van Dijk v dalších svých pracích opustil (srov. dále). Analýza makrostruktur a sledů vět však zůstaly jeho tématy centrálními.

Nelze ovšem nevidět, že autorova disertace (van Dijk, 1972) v některých částech už signalizovala van Dijkův další vývoj. To se týká zejména posledního oddílu „K teorii textové komunikace“. Zde už totiž van Dijk uvažuje o širším pojetí textové gramatiky. Požaduje, aby gramatika byla rozšířena o komponent pragmatický, a poukazuje na to, že tento komponent by explikoval řadu fenoménů počítaných obvykle k tzv. performanci (ovšem dále má na mysli gramatiku textovou a generativní). Od propojení pragmatické teorie a gramatiky si autor slibuje, že se (textová) gramatika stane přitažlivou pro sociolingvistiku, sociologii, antropologii apod. Proto také pojednává o tzv. negramatických aspektech komunikačního procesu, o psychologických a sociologických implikacích textových gramatik. Např. vztah autorovy hypotézy o textových makrostrukturách je blízký poznatkům psycholingvistiky a kognitivní psychologie (srov. pojem makrostruktura a psychologický pojem plán). Autor uvažoval, že by se mohlo o makrostrukturách hovořit i v pojmosloví kognitivní psychologie. Za plodnější však přece jen považuje postulovat makrostruktury v rámci lingvistiky, a to dostatečně obecně, což umožňuje [231]operovat s nimi i v kognitivní psychologii, logice apod. V každém případě by měla podle autora gramatika mít formální aparát, který by postihl produkci diskursů na dvou rozdílných rovinách: (1.) lineární produkci, percepci a (2.) globální plánování, programování, memorování. Už v r. 1972 dospívá autor k přesvědčení, že makrostruktury je třeba analyzovat interdisciplinárně, zároveň z hlediska logiky, matematiky, psychologie a gramatiky[4] (zatímco konkrétní gramatický výzkum se týká hlavně úrovně větných sledů).

Později si van Dijk (1977a) už neklade za cíl vybudovat teoretický rámec pro studium diskursů, ale věnuje se jen několika základním problémům teorie diskursu (konektivitě, koherenci, tématu a zejména vztahu mezi sémantikou a pragmatikou diskursu). Při analýze uvedených problémů autor využívá aparátu formální sémantiky a teorie jednání (theory of action). Metodickou osou knihy je zkoumání prakticky týchž problémů na úrovni sémantiky a pragmatiky. Pokud jde o sémantiku, autor postupuje od studia podmínek konektivity mezi propozicemi (důraz klade na analýzu spojek přirozeného jazyka) k dalším koherentním faktorům diskursu, a to na úrovni sledů vět a dále globálních makrostruktur. Prakticky tytéž jevy analyzuje pak z hlediska teorie řečových aktů. Tento metodický krok plyne z autorova pojetí gramatické teorie, která by podle něho neměla být jen systémem pravidel specifikujícím vztah morfosyntaktických a sémantických struktur (tj. form-meaning rule system), nýbrž měla by postihnout i funkce promluv v komunikačních situacích (tj. form-meaning-action rule system); jinak řečeno, měla by obsahovat pragmatický komponent.

Ačkoli van Dijk gramatickou teorii rozšiřuje,[5] zdůrazňuje zároveň, že usiluje o lingvistickou analýzu diskursu. Ne všechny struktury diskursu, třebaže jsou formovány konvenčními pravidly, podléhají lingvistické analýze. Typickým příkladem jsou struktury narativní a rétorické. Např. syntaktický paralelismus nemá žádnou gramatickou funkci, nepřipisuje se mu žádný konvenční význam, ani konvenční řečový akt. Vymyká se tedy gramatice chápané jako „form-meaning-action rule system“. Lingvistická teorie diskursu si všímá jen obecných morfosyntaktických, sémantických a pragmatických podmínek zaručujících správnou utvořenost, interpretovatelnost a přijatelnost (vhodnost, přiměřenost) diskursu. Struktury diskursu nesplňující uvedená kritéria by měly být specifikovány obecnější teorií diskursu.

Obecnější přístup k analýze textu (srov. pozn. 2) se van Dijk pokusil nastínit v recenzované knize (Textwissenschaft, Eine interdisziplinäre Einführung), která je v zásadě překladem z holandštiny (Tekstwetenschap. Een interdisciplinaire inleiding. Utrecht - Antwerpen 1978), avšak doplněným o některé údaje. K postulování vědy o textech (Textwissenschaft) vedla van Dijka skutečnost, že strukturami a funkcemi textů se zabývají z různých hledisek různé vědní disciplíny. Úkolem vědy o textech je komplexně popsat a vysvětlit různé aspekty komunikace, zvláště pokud jde o užívání jazyka, přičemž se věda o textech opírá o výsledky jednotlivých věd speciálních. Podobný úkol plní sice podle autora (alespoň částečně) i jazykověda, ale přestává většinou u vět; nezabývá se rétorickými, stylistickými, literárními, argumentačními či narativními strukturami textu. Interdisciplinární věda o textech vychází z předpokladu, že užívání jazyka, verbální komunikace a interakce [232]se dějí ve formě textů. Pojem termín věda o textech (Textwissenschaft) navazuje na pojmy-termíny science du texte a discourse analysis; pokud jde o obsahovou stránku vědy o textech, jeví se autorovi jejím historickým předchůdcem rétorika.

V první kapitole „Věda o textech“ (s. 1—17) autor pojednává o vztazích vědy o textech k jiným disciplínám. Z analýzy těchto vztahů si může čtenář utvořit představu o zájmových sférách této vědy. Jde o vztah k jazykovědě a literární vědě, k psychologii (kognitivní a sociální), k sociologii, k právní vědě, ekonomii a politologii, k historii a k antropologii. Tyto vztahy jsou dost různorodé. Někde jde o badatelskou návaznost (např. ve vztahu k jazykovědě a literární vědě), nejsilnější je však tendence vidět příslušné vědy ve sféře zájmů vědy o textech jen na základě jejich textových projevů (jen takto je viděn např. vztah vědy o textech k právní vědě, ekonomii a politologii, ale o týž vztah by šlo i v případě matematiky aj.).

V druhé kapitole „Text a gramatika“ (s. 18—67) autor nejprve stručně nastiňuje základní gramatické pojmy a potom se věnuje analýze sledů vět (Satzsequenzen). Všímá si konkurence souvětí a sledu vět, jejich vzájemné (ne)převoditelnosti (viz podrobně van Dijk, 1978). Po krátkém uvedení do logické sémantiky autor pojednává o konektivitě mezi propozicemi[6] a o dalších koherentních vztazích (referenčních a o souvislostech mezi možnými světy). I zde navazuje na své předchozí práce (viz např. van Dijk, 1977b; rec. Jiřičková, 1979). Nejvíce pozornosti je v této kap. věnováno textovým makrostrukturám (viz výše a van Dijk, 1980). Makrostruktury vysvětlují téma textu. Dospívá se k nim aplikací čtyř pravidel (vypouštění, selekce, generalizace, integrace) na posloupnost propozic. Téma se tedy na jisté abstrakční rovině jeví jako makropropozice. Např. globální význam, resp. makropropozice X cestuje do zimního střediska může být složen z propozic, které popisují různé přípravné činnosti i činnosti spojené přímo s cestováním (např. získávání informací, nástup do dopravního prostředku), dále mentální činnosti (např. realizace přání) apod. Všechny tyto informace mohou být vypuštěny, neboť jsou pro text jako celek relativně nepodstatné nebo tvoří komponent tzv. globální informace, tj. plynou ze společensky fixovaného „rámce“ (každý člen určité společnosti má totiž představu o činnostech spojených s cestou do zimního střediska). Autor dovozuje, že propozice v textu nesouvisejí jen lineárně (jak to zdánlivě implikuje studium konektivity mezi propozicemi a dalších koherentních vztahů), nýbrž i určitým globálnějším způsobem (právě ten je rozhodující pro posouzení textovosti sledů vět).

Třetí kapitola „Pragmatika: text, řečové akty a kontext“ (s. 68—95) začíná vymezením pragmatiky. Van Dijk jí rozumí vědu, která se zabývá analýzou řečových aktů (sprachliche Handlungen, Sprechakte); obecněji řečeno, analýzou funkcí promluv a jejich charakteristických příznaků v komunikačních procesech. Nepřekvapí proto, že jako základní práci uvádějící do oblasti pragmatiky doporučuje Searlovu knihu Speech acts. Pragmatika podle van Dijka studuje vztah mezi textem a (pragmatickým) kontextem, jímž se rozumí určité zobecnění komunikační situace. Do pojmu (pragmatického) kontextu náležejí jen ty elementy komunikační situace, které systematicky určují míru přijatelnosti, úspěšnosti a vhodnosti promluvy. Vývoj pragmatiky podle van Dijka určuje poznatek moderní filozofie jazyka, že užívání jazyka není jen produkováním promluv, ale zároveň produkováním určitých sociálních jednání. Pojem jednání tak nabývá na důležitosti, a proto van Dijk věnuje i značnou pozornost teorii jednání samé (Handlungstheorie, theory of action).

Na pragmatické úrovni se znovu řeší rozdíl mezi souvětím a sledem vět (viz i van Dijk, 1978; rec. Hoffmannová, 1981). Mimo jiné se ukazuje, že použití sledu vět nebo souvětí v komunikaci se řídí i zákonitostmi aktuálního členění. Analýzou sledů řečových aktů (na gramatické úrovni jim odpovídají sledy vět) se dospívá [233]k zobecněnějšímu pojmu hlavní řečový akt (Haupt-Sprechakt, main speech act). Např. sled vět Komm doch mal vorbei! Du hast doch keine Angst vor mir? je v zásadě pozvání (jako hlavní řečový akt), ačkoli se skládá z dvou (dílčích) řečových aktů. Autor říká, že druhý řečový akt je pragmaticky podřízen hlavnímu řečovému aktu, tj. v tomto případě pozvání. Dále autor dospívá k názoru, že o makrostrukturách je třeba hovořit nejen na sémantické úrovni (viz výše), ale i na úrovni pragmatické. Na této úrovni se mu sémantické makrostruktury jeví jako řečové makroakty (sprachliche Makrohandlung, Makro-Sprechakt, macro-speech act), tj. jako globální řečové akty. Vztah sémantických a pragmatických makrostruktur lze vidět i z druhé strany: globální řečový akt (např. Jan prosí Petra, aby šel místo něho na přednášku), který je tvořen řadou (dílčích) řečových aktů (např. úvodní pozdrav, různá přípravná sdělení, vlastní prosba, další sdělení, závěrečný pozdrav) zaručuje sémantickou koherenci textu.[7]

Ve čtvrté kapitole „Stylistické a rétorické struktury“ (s. 96—127) je nejprve rezumována problematika stylu. Autor zdůrazňuje, že pojem stylu (a stylistických variant) musí být definován vzhledem k nějaké konstantní společné bázi, ať už je to význam, pragmatická funkce ap. Vyjde-li se z určitého společného významu, jeví se varianty mající společný význam jako ekvivalentní; tyto varianty je však třeba považovat za stylistické, bereme-li v potaz intence mluvčích, kteří dané variantě přičítají určitou funkci. Z toho plyne, že výběr stylistických variant není u mluvčího libovolný. Teprve není-li rozdíl mezi dvěma variantami funkční, běží o varianty volné, tj. zaměnitelné v jakémkoli kontextu. Striktnějšího pojetí stylu dosáhneme, vyjdeme-li z určité společné pragmatické funkce. — Protože autor mluví nejen o sémantickém stylu (např. v případě různé explicitnosti promluv), ale i o stylu pragmatickém (viz možnost užití přímého nebo nepřímého řečového aktu), potřebuje se vyrovnat se vztahem stylistiky a pragmatiky (to je zásadní i pro lišení stylistických a pragmatických funkcí promluv). Pragmatika se podle něho zabývá předpoklady toho, zda promluva je v daném kontextu vhodná, přiměřená (passend, angemessen), zatímco stylistika se zabývá podmínkami, které zaručují, že promluva je také působivá, účinná (wirksam). Celkově je třeba říci, že van Dijkovy výklady jsou v těchto místech nepřehledné a ne zcela ujasněné. Ukazuje se, jaké komplikace přináší s sebou sjednocování, resp. propojování různých teoretických přístupů.

Vztah pragmatiky a stylistiky je ještě (nepřímo) zkomplikován v oddíle o rétorických strukturách. Základním pojmem stylistiky je tu pro van Dijka adekvátnost (Adäquatheit), zatímco rétorice spíše jde o (optimální) efektivnost promluv. Hodně pozornosti autor věnuje tzv. stylistickým (rétorickým) figurám, rezumuje dosavadní bádání, ne vždy však zřetelně uvádí, z kterých prací poznatky čerpá, ba přejímá (srov. Kraus, 1974). V závěru této kapitoly se potvrzuje autorův názor, že rétoriku nelze dost dobře od stylistiky a pragmatiky oddělit. Za zvláštní úkol „sociálně psychologické vědy o textech“ van Dijk totiž považuje studium toho, do jaké míry stylistické a rétorické struktury souvisejí s předpoklady změn názorů, postojů a intencí.

V páté kapitole nazvané „Superstruktury“ (s. 128—159) se autor zabývá abstraktními schématy, která určují globální uspořádání textu. Superstruktury tvoří kategorie, jejichž kombinační možnosti se opírají o konvenční pravidla. Tyto struktury bývají specifické pro určité typy textů; jsou to textové formy, zatímco obsahem textů jsou témata, sémantické makrostruktury (viz výše). Tytéž superstruktury se mohou realizovat v různých sémiotických systémech (např. struktura vyprávění se může realizovat textem, kresbou nebo filmem). Dále jsou probrány různé druhy [234]superstruktur, zejména struktury narativní a argumentační (argumentace a důkaz). Analýza argumentačních struktur je podle autora důležitá mimo jiné proto, aby si uživatel jazyka mohl uvědomit, jakými způsoby se může manipulovat s jeho pocity, názory a postoji.[8] — V závěru kapitoly o superstrukturách se van Dijk pokusil všechny textové struktury znázornit graficky.

Nejvzdálenější tradičním zájmům lingvistů je obsáhlá šestá kapitola „Psychologie zpracování textů“ (s. 160—220). Autor tu těží zejména ze spolupráce s americkým psychologem W. Kintschem (viz např. van Dijk - Kintsch, 1977), známým především studiemi o struktuře paměti. Pojmy jako paměť krátkodobá a dlouhodobá náležejí také k ústředním pojmům van Dijkova psychologického modelu. — Autor sice upozorňuje na cenné výsledky, jichž dosáhla psycholingvistika, pokud jde o analýzu porozumění jednotlivým větám a jejich komponentům, avšak podle něho je třeba jít ještě dál: Větám, resp. větě lze porozumět pouze ve vztahu k jiným větám příslušného textu nebo ve vztahu k neverbálnímu kontextu. Kognitivní teorie „zpracování jazyka“ musí proto disponovat modelem, který postihne porozumění komplexnějším jednotkám, jako jsou texty, i jejich ukládání, reprodukování a produkování.

Van Dijk vyšel z předpokladu, že specifičnost textů je třeba hledat na úrovni sémantické a pragmatické. Rozlišení mikrostruktur a makrostruktur na těchto rovinách (tj. zjištění zásadně odlišné povahy sledů vět a globálních makrostruktur, viz výše) se promítá i do psychologického modelu zpracovávání textů. Tento zásadní rozdíl je podle autora snadno pozorovatelný i u uživatelů jazyka, kteří si bez zvláštních obtíží dokáží vybavit globální obsah textu (jeho makrostrukturu), zatímco mikrostruktury (sledy vět) si vybavují jen velmi zlomkovitě a jsou s to si je v paměti podržet jen krátce.

Přechod od textových mikrostruktur k textovým makrostrukturám je v psychologickém modelu van Dijka řešen jako přechod od sémantické paměti krátkodobé k (sémantické, konceptuální) paměti dlouhodobé. Autor se tu přidržuje čtyř hypotéz: (1.) V zásadě všechny propozice příslušného textu po zpracování v krátkodobé sémantické paměti jsou předávány do paměti dlouhodobé (to ovšem neznamená, že uživatel jazyka je s to si všechny propozice textu vybavit — viz níže o sémantických transformacích). (2.) Uložení informace v dlouhodobé paměti je funkcí strukturní hodnoty, která byla této informaci přiřazena v sémantické paměti krátkodobé. (3.) Opětovné nalezení textové informace v paměti je funkcí strukturní hodnoty informace v paměti (propozici lze tím snadněji znovu nalézt, čím větší je její strukturní hodnota, tj. čím větší je její propojenost s jinými propozicemi). (4.) Uživatel jazyka během procesu zpracování textu užívá řady sémantických transformací majících povahu kognitivních operací (operace vypuštění, doplnění, permutace, substituce, (re)kombinace). — Autor nadhazuje i otázku kognitivního zpracování pragmatických struktur, tj. jakým způsobem uživatel jazyka interpretuje danou promluvu jako ten či onen řečový akt, které procesy, znalosti apod. se při tom uplatňují.

V hypotetické rovině je rovněž pojednáno o některých problémech produkce textů. Autor předpokládá, že uživatel jazyka vytváří v první instanci makropropozici, která je konstruována na základě jeho vědění, přání, intencí; tato makropropozice je předběžným intendovaným významem prvního fragmentu textu nebo celého textu; v krátkodobé paměti je pak makropropozice převedena na řadu propozic textové báze. Teprve potom se uplatňuje formulování vět. Při produkci textů se ovšem také uplatňují kognitivní plány (viz organizující funkci superstruktur, které kladou sémantickým strukturám jistá omezení). — Při posuzování této kapitoly je třeba zdůraznit, že van Dijk velmi často upozorňuje na provizornost navrho[235]vaných řešení, na neprozkoumanost řady problémů, na to, že výzkum psychického zpracování textů vlastně teprve začíná.[9]

V poslední, sedmé kapitole „Text a interakce — rozhovor“ (s. 221—267) prohlubuje van Dijk své pojetí kontextu: od kontextu psychického přechází ke kontextu sociálnímu, k sféře sociální interakce, ovšem jen po úroveň mikrosociální (tj. k problematice konverzace a textové komunikace v malých skupinách); úloze textů na úrovni makrosociální (např. textů v hromadných sdělovacích prostředcích, v různých společenských kulturách) hodlá autor věnovat knihu další. — Van Dijk nejprve rozvádí některé aspekty teorie jednání a pak se věnuje filozofickým aspektům pojmu interakce. Dospívá k závěru, že seriózní teorie jazyka musí obsahovat jako podstatný komponent teorii jazykové interakce. Dále jsou mimo jiné probrány některé typy sociálních rámců, v nichž se interakce koná (domov, škola, úřad, kavárna, soud apod.) a pro něž jsou typické určité interakční činnosti. Autor ukazuje, že komunikace probíhá odlišně podle uvedených sociálních rámců (viz např. rozdíl mezi verbální komunikací v kavárně a u soudu). Potom se autor věnuje pouze jediné formě jazykové interakce, a to rozhovoru. Jsou probrány typy rozhovorů, zejména struktura běžného rozhovoru, chování partnerů při rozhovoru apod. Jako plodné se ukazuje analyzovat také u rozhovorů struktury globální. — Tato kapitola se jako jediná téměř neopírá o dřívější autorovy výzkumy.

Postulování interdisciplinární vědy o textech má podle našeho názoru svou hodnotu.[10] Sjednotit všechny vědy, které se tak či onak zabývají texty, do jednoho výzkumného proudu, resp. přerozdělit a soustředit některé jejich zájmové sféry, není jistě úkol jednoduchý. Leccos zůstalo ve van Dijkově knize jen naznačeno, je nejasné (týká se to např. poměru pragmatiky, stylistiky a rétoriky) nebo bylo jen proklamováno. Nelze ovšem zapomínat, že kniha, kterou jsme zde recenzovali, nechce být více než úvodem do dané problematiky. — Pro lingvisty je důležité mimo jiné to, že se autor pokouší vést hranici mezi lingvistickou analýzou textu a „všeobsáhlou“ interdisciplinární vědou o textech. Domníváme se, že tuto diferenci by snad bylo možno vystihnout i terminologicky a (alespoň prozatím) užívat vágního označení lingvistika textu (textová lingvistika) právě jen pro lingvistickou analýzu textu,[11] i když se tu samozřejmě hned objevuje problém, co za lingvistickou analýzu textu považovat. Otázka interdisciplinárního bádání o textech (a vůbec o jazyce) by si ovšem zasluhovala zvláštní pozornost. Van Dijkovy myšlenky, jak ostatně přiznává sám autor, jsou v tomto ohledu do jisté míry provizorní.[12]

Pozastavíme-li se ještě u vývoje zkoumání textů v sedmdesátých letech, jak se obráží v díle van Dijkově, vidíme, že tu sice došlo k patrnému posunu (viz Sgall, 1981), že však tento vývoj není nijak překvapivý, ba naopak že má svou vnitřní logiku.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Pokus o integrované multidisciplinární pojetí textové lingvistiky. SaS, 42, 1981, s. 306—314.

[236]DIJK, T. A. van: Some aspects of text grammars. A study in theoretical linguistics and poetics. The Hague - Paris 1972.

DIJK, T. A. van: Text and context. Explorations in the semantics and pragmatics of discourse. London 1977a.

DIJK, T. A. van: Connectives in text grammar and text logic. In: Grammars and descriptions. Ed. T. A. van Dijk - J. S. Petöfi. New York - Berlin 1977b, s. 11—63.

DIJK, T. van: Voprosy pragmatiki teksta. In: Novoje v zarubežnoj lingvistike VIII. Lingvistika teksta. Moskva 1978, s. 259—336.

DIJK, T. A. van: Macro-structures. An interdisciplinary study of global structures in discourse, cognitions and interaction. New York 1980.

DIJK, T. A. van: Studies in the pragmatics of discourse. The Hague 1981.

DIJK, T. A. van - KINTSCH, W.: Cognitive psychology and discourse: recalling and summariing stories. In: Current trends in text linguistics. Ed. W. Dressler. New York - Berlin 1977, s. 61—80.

DIJK, T. A. van - PETÖFI, J. S.: Editorial introduction. In: Text. An interdisciplinary journal for the study of discourse, 1, 1981, s. 1—3.

HARWEG, R.: Pronomina und Textkonstitution. 2. vyd. München 1979.

HOFFMANNOVÁ, J.: Přehled vývoje lingvistiky textu ve dvou sbornících. SaS, 42, 1981, s. 55—61.

JIRSOVÁ, A.: Nové interdisciplinární časopisy o komunikaci a textu. SaS (v tisku).

JIŘIČKOVÁ, J.: Ze současné lingvistiky textu. SaS, 40, 1979, s. 59—69.

KRAUS, J.: Rétorika — disciplína moderní. SaS, 35, 1974, s. 136—142.

RIESER, H.: On the development of text grammar. In: Current trends in text linguistics. Ed. W. Dressler. New York - Berlin 1977, s. 6—20.

SGALL, P.: Zur textlinguistischen Problematik. In: Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text. Linguistica I. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Praha 1981, s. 161—162.

WUNDERLICH, D.: Arbeitsbuch der Semantik. Königstein/Ts. 1980.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 3, pp. 229-236

Previous Iva Nebeská: Některé psycholingvistické přístupy k textu

Next Jiří Kraus: Další novinky v sovětské sociolingvistické literatuře