Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ohlasy fonologie v jazykovědě románské a ugrofinské

Stanislav Lyer, Vladimír Skalička

[Kronika]

(pdf)

-

V posledním čísle belgického vědeckého časopisu „Revue belge de philologie et d’histoire“ (XVII, 1938, str. 248), píše belgický linguista L. Michel v kritice Gougenheimových Eléments de phonologie française, o nichž přinesl náš časopis kritický rozbor Martinetův (v roč. 4, 1938, 111 n.), toto uznání o významu fonologie: „Ainsi conçu, le critère de différenciation des phonèmes (phono[62]types) non seulement a un sens plus directement fonctionnel, significatif, sociologique, mais encore il éclaire plus efficacement la didactique, spécialement l’enseignement du français aux étrangers.“ — V témže čísle na str. 279 F. Delatte shrnuje velký význam Trnkovy knihy Aphonological analysis of present-day standard English:[1] „Signalons que les recherches de Trnka sont un grand pas en avant dans notre connaissance de la vraie nature de la langue anglaise“.

 

Známý francouzský fonetik Maurice Grammont posuzuje ve svém článku nazvaném La Néophonologie (v čas. „Français moderne“ VI, 1938, str. 205—211) fonologii a zaujímá k ní stanovisko celkem negativní. Své informace o ní čerpá hlavně a snad i výlučně ze studie A. Martineta uveřejněné v témž časopise na str. 131—146 (v. Slovo a slovesnost 4, 1938, 124). Nazývá fonologii „néophonologie“, protože ji chce rozlišit od fonologie de Saussurovy, která prý studuje fysiologii hlásek.

Nechce uznati důležitost fonologických protikladů, poněvadž si jich mluvící osoba vůbec neuvědomuje. Mezi slovy šu (chou) a žu (joue) není pro ni žádný protiklad, ale jen pouhý rozdíl, který každý slyší a chápe, ale nikdo — kromě jazykozpytce — si neuvědomuje, že mezi těmito dvěma slovy jest ten rozdíl, že š jest neznělé a ž znělé, a následkem toho, že mají rozdílný význam. Každému stačí, že ten rozdíl slyší, ale nezáleží nikomu na tom, jaký jest. — Rovněž tónická korelace vlastně prý neexistuje; slova zdánlivě stejně se píšící, ale mající jinou intonaci, na př. švéd. anden „kachna“ a anden „duch“, nemají jiný význam proto, že mají jinou intonaci, nýbrž proto, že jsou to původem slova zcela rozdílná; jen nedostatečnost a nepřesnost pravopisná způsobuje, že je píšeme stejně. Intonace vůbec není rozhodující pro rozlišení slov; jsou to způsob artikulace a timbre hlásky. Tyto tři prvky jsou tak nerozlučně spojeny, že není slova, kterému by jeden z těchto prvků mohl chybět (přitom poukazuje Gr. na svou Traité de phonétique, str. 129 а n., a na svou studii v Mémoires de la Société de linguistique de Paris, XVI, str. 69); intonace slova se může poněkud odchýlit od své normy, ale ostatní oba prvky musí zůstat v jádru beze změny.

Grammont se diví, proč fonologové si tak málo všímají intonačních rozdílů ve větách vypovídacích a tázacích. Sám se dovolává své Traité de phonétique, kde na str. 185 uvádí, že odpověď vyjádřená slovem oui „ano“ může se vyslovit s osmi rozličnými intonacemi, z nichž každá dává slovu jiný význam; dokonce s intonací ironickou může se rovnati záporné odpovědi „ne“. Jest viděti, že musíme mluviti o intonaci vypovídací, tázací, pejorativní, admirativní a pod. A kromě toho nelze prý souhlasiti s názory A. Martineta, který pokládá tyto intonace za čistě syntaktické a emocionální. — Rovněž nesouhlasí Gr. s Martinetem, podle kterého fonologický systém každého jazyka jest veden snahou po úspornosti k tomu, aby byl co nejharmoničtější a nejucelenější; tuto svou námitku dokládá odkazem na vývoj fonologického systému z indoevropštiny do germánštiny a do horní němčiny.

A. Martinet ve své odpovědi Grammontovi v témž časopise (VII, 1939, str. 33—37) hájí název „fonologie“, kterému dali fonologové jiný obsah, než jaký mu dává Grammont ve své Traité de phonétique. Každý, i Grammont musí uznat fonologické oposice, tak jasné na př. z věty j’ai dit à Champéry, pas à Chambéry, kde jest zřetelná oposice mezi p a b. Zásluhou fonologie jest aspoň osvětlení rozdílu mezi základním fonématem a jeho variantami; vždyť Grammont sám ve své Traité de phonétique uznal, že pro význam slov je zbytečné ve francouzštině rozeznávat dvě i a tři a, že stačí jen dvě a a jedno i. Že by fonologové nevěnovali dosti pozornosti různým intonacím ve větě, není přesné, jak dokazuje krásná studie Karcevského o fonologii věty v Travaux du Cercle linguistique de Prague, IV. Na výtku Grammontovu, že ve fonologickém systému starogermánském nelze pozorovati tendenci k úspornosti a harmoničnosti, hájí se A. Martinet tím, že ukazuje na to, že Grammont předpokládá existenci hlásek, kterou nelze jasně dokázati.

Grammont odpovídá na následujících stránkách Martinetovi a nechce za žádnou cenu uznati oposici mezi p a b ve slovech Champéry a Chambéry. Proti Martinetovu tvrzení, že není korelace r | l a n | ň, cituje Gougenheima, který tyto korelace uznává, a dovozuje, že se sami fonologové ještě neshodli o těchto otázkách. Ač prohlašuje, že nemůže uznat zásady „neofonologie“ (tak totiž nazývá fonologii), slibuje, že bude sledovat její pokroky.

St. Lyer

 

[63]Mezi evropskými jazyky zaujímá finština z fonologického hlediska zcela zvláštní postavení svým důrazem na samohlásky. Není to snad tím, že je geneticky cizí většině evropských jazyků. Maďarština, která je s finštinou příbuzná, má fonologii nejbližší češtině, mordvinština zase ruštině. Estonština, která je finštině nejpříbuznější, skoro její dialekt, stojí fonologicky od ní velmi daleko.

Finský učenec L. Hakulinen, který vůbec projevuje mnoho zájmu o nové směry jazykozpytné, posloužil nám článkem o fonologickém útvaru finštiny (s německým resumé „Was ist kennzeichnend für die lautliche Struktur der finnischen Sprache“) v časopisu Virittäjä 1938 (3. sv.).

Velmi zajímavé jsou statistické údaje, které autor uvádí: finština má 8 vokálů a 13 konsonantů (čtrnáctý konsonant, aspirace, mizí; — čeština má 5 samohlásek a 24 souhlásek). Finština je jediný evropský jazyk, který má v souvislé řeči více vokálů než konsonantů: na 100 vokálů připadá 96 konsonantů, kdežto v italštině 108, ve frančtině 141, v němčině 177, v češtině 188. Náhražkou za konsonanty jsou hojné diftongy (16). Fonologická jednotvárnost vede k převaze víceslabičných slov nad jednoslabičnými (jednoslabičných je asi jen 50). Proto je v souvislé řeči více slabik než jinde; ve finském evangeliu sv. Matouše je 40.500 slabik, kdežto v řeckém originále 39.000, v němčině 33.000, angličtině 29.000, v čínštině 17.000.

Velmi zajímavá jsou také fonetická pozorování: ve finštině není korrelace znělých a neznělých (k - g), a proto neznělé hlásky (k, p) mají silný element znělosti. Ve finštině není š ani ś, a proto finské s leží mezi s a š a cizince často upomíná spíše na š. Na druhé straně je ve finštině ostře vyhrocen protiklad samohlásek předopatrových (ä, ö, ü) a zadopatrových (a, o, u); proto а, о, u znějí temněji než v jiných jazycích.

Hakulinenův článek je základem pro větší práci o charakteristice finštiny. V té se dovíme jistě mnoho zajímavého a důležitého.

 

Jednou ze základních snah dnešní ugrofinské jazykovědy je přesná a výstižná fonetická transkripce. To má jistě velké výhody pro srovnávací linguistiku, ale je to spojeno i s velkými nevýhodami, které se projevují především u těch ugrofinských jazyků, které nemají literární tradice a přitom mají množství dialektů. Nejmarkantnější je to u ugrijských jazyků, vogulštiny a osťáčtiny, kde se vydané teksty a pojednání stávají nepřehlednými úžasnou přesností fonetických údajů.

Zde se nově ukazuje význam fonologie pro budoucnost vědy. Učenec, dnes ve Švédsku žijící, W. Steinitz ve svých spisech o vogulštině a osťáčtině (zvl. „Der Vokalismus des Sosva-Wogulischen, Öpetatud Eesti Seltsi Aastaraamat“, 1937 a „Ostjakische Texte“, Commentationes litterarum societatis esthonicae, 31, 1938) staví hláskosloví na fonologický základ. Ukazuje se na př., že ve vogulštině nejsou čtyři stupně délky, nýbrž jen dva, ostatní jsou kombinatorní varianty; že v sosvavogulštině jsou redukované samohlásky variantami jedné redukované samohlásky ə, atp. — Škoda jen, že fonologie stále ještě hlouběji nepronikla do ugrofinské jazykovědy.

Vl. Skalička


[1] „Práce z vědeckých ústavů“, vydané filos. fakultou university Karlovy, sv. 38, 1935.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 1, str. 61-63

Předchozí P. T. (= Pavel Trost): Z problémů poetiky

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října 1938 do ledna 1939