Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Z problémů poetiky

P. T. (= Pavel Trost)

[Kronika]

(pdf)

-

Sborník věnovaný Kazimíru Wóусickému k jeho sedmdesátce[1], Prace ofiarowane Kazimierzowi Wóycickiemu, (6. svazek sbírky „Ze zagadnień poetyki“, Vilno 1937, str. 496) stal se manifestem mladé skupiny polské literární vědy[2]; je to zároveň jeden z nejzávažnějších projevů poslední doby v oboru teorie básnického jazyka a literárního díla.

Úvodní studie polského průkopníka německé filosofické literatury, Z. Łempického, stojí poněkud mimo základní linii celého sborníku; odmítá formalismus: prohlašuje, že normou hodnocení uměleckého díla může býti pouze forma, ale ve vztahu k obsahu а k tvůrci. Poznamenáváme k tomu, že vskutku nelze trvati na tradičním rozdělení na „obsah a formu“, — neboť umělecké dílo je strukturní celek — a že vskutku je nezbytné uznávat tvůrce za intencionální složku díla, — neboť básník netvoří jen básnické dílo, nýbrž také mythus o jednom básníku. — Úvaha St. Żołkiewského o „povaze metodologických zásad věd duchovědných“ hájí specifičnost problematiky metodologické, její odlišnost od problematiky ontologicky teoretické: usiluje o metodologii prostou meritorismu, která chce určovat podmínky formální správnosti zásad duchovědných disciplin. Konfrontuje se tu dvojí stanovisko, logistické a fenomenologické. (Poměr těchto hledisek k jazyku je protichůdný; první hlásá jazyk oktrojovaný a druhé jazyk věcí, neboť vlastním záměrem fenomenologie je být hermeneutikou věcí, dát mluvit věcem.) — Pojednání vilenského profesora M. Kridla o „fiktivním prvku v lyrice“ dokazuje, že lyrické dílo stejně jako epické a dramatické podává jen skutečnost smyšlenou. Mám však za to, že tomu tak nemusí být: nemůže epické dílo nikdy souhlasit se skutečností? nemůže milostná báseň být do té míry pravdivá jako projev lásky vyjádřený řečí nevázanou? Z relativní autonomie básnického díla neplyne ještě jednoznačný jeho poměr k pravosti nebo pravdivosti.

K těmto zásadním článkům připojují se pak ve [60]třech oddílech příspěvky o konkretních otázkách verše a básnického jazyka, zvláště polského, a o některých dílčích problémech obecných; právě tyto příspěvky dobře a úspěšně charakterisují i dokládají metodu i zájmy uvedené skupiny. M. Grzędlieska zkoumá trojčlennost v polském alexandrinu a H. Felczakówna zpracovává monograficky dějiny „mickiewiczovské sloky“, snažíc se odhaliti „rytmické vise“ za metrickými schematy. W. Borowy, pojednávaje o rytmu prózy Żeromského, vytkl zvláštní postavení větných jednotek oxytonických proti celkům paroxytonickým, které jsou v polské próze bezpříznakové; neprávem zakládá výklad klausulí na stopě.[3] St. Knisplówna objasňuje výraznou eufonii jedné básně Tuwimovy se zřetelem k celostní struktuře. L. Podhorski-Okołów přináší nové řešení otázky „rýmovanek“ (tere-fere, bim-bam): z obměněných hlásek je hláska předcházející artikulována více vzadu, hláska následující více vpředu — v takovém pořadí vyžaduje „rým“ méně artikulační energie než v pořadí opačném, neboť postup od zadní hlásky k přední potřebuje jednoho výdechu, kdežto postup opačný potřebuje dvou. Lze však zřejmě namítat, že každá slabika má vlastní artikulační a výdechový tep. K. F. Zawodziński jednak obhajuje názor, že staropolský verš byl čistě sylabický, t. j. naprosto lhostejný k přízvuku, jednak dokazuje, že Słowacki nezahájil v polském básnictví období verše jen přízvučného. F. Siedlecki shrnuje hutně a poučně zásady a úkoly nynějšího bádání o verši — po přelomu, který do něho vnesla fonologie („nie ulega żadnej wątpliwości, że zdobycze Praskiej Szkoły Językoznawczej, zdobycze fonologów, stanowią największy przełom w dotychczasowych dziejach nauki o wierszu“).

J. Kreczmar reviduje Aristotelovu definici metafory. St. Skwarczyńska osvětluje funkčně problém makaronismu: rozšířený jazykový prostor násobí možnosti expresivní a estetické aktualisace. D. Hopensztand glosuje skvěle sloh a zjev Kadena-Bandrowského. Vycházeje z problematiky t. zv. polopřímé řeči, dostává se přímo k ústřední problematice vypravování — k problematice vypravovatele. Odhaluje sociální příslušnost autorova jazyka mísícího pathos s tlachavým vulgarismem: vojácký, byrokratický a heroický jazyk vládnoucí vrstvy. K. Budzуk, zkoumaje pronikavě pojmové základy stylistiky,[4] zdůrazňuje omezenost výkladů dávaných antinomii „langue—parole“, na nichž bývá založeno vymezení stylistiky. Jazyková komposice literárního díla záleží na jazykových útvarech vyšších, jako vypravování a opis, dialog, monolog; stylistika založená na těchto kategoriích je podkladem morfologie literárních druhů. Připojujeme stručnou poznámku o obou protikladech „langue—parole“ a „jazyk— styl“. Konečnou konkretisací jazykové skutečnosti je jazykový projev; konkretní jazykový projev je jeden pól základní antinomie jazykové skutečnosti. Třebaže je jazykový projev úryvkovitý s hlediska jazyka, je strukturní celek sui generis s konkretním předmětným namířením. Jazykový projev je určován jednak věcně, jednak jazykově; kromě toho však může míti svébytně organisovanou strukturu. Svébytná jazyková organisace jazykové struktury je právě jazykovým stylem; styl je svébytnost individualisační. Antinomie „jazyk-styl“ není souběžná s antinomií „langue-parole“: styl není ani s jazykovým projevem totožný ani není jeho nutnou složkou. Antinomie „langue-parole“ je nezrušitelným základem jazykové skutečnosti; antinomie „jazyk-styl“ může však odpadnout a proto její existence je příznaková.

M. Rzeuska probírá strukturu akce v Reymontových „Sedlácích“. R. Kapłanowa probírá problém tendenčnosti v literárním díle. Je nesporné, že ideologický motiv může být významnou složkou umělecké struktury, ale že estetický předmět přesahuje estetickou oblast: ideologický motiv, zapojený do estetické struktury, je sice „zneškodněn podle pravdy“, ale „účinný podle krásy“. Na konec pak H. Elzenberg uvažuje o podstatě emocionálního zabarvení estetických předmětů, o tom na př., že „tato krajina je ponurá“, že „ono zátiší je melancholické“. Ani jedna z polských studií ve sborníku Kazimíra Wóycického není lhostejná.

Kromě Poláků pozvali redaktoři sborníku [61]k účasti jenom Rusy, R. Jakobsona a N. Trubeckého, a Čechy, J. Hrabáka a J. Mukařovského[5] — vesměs členy Pražského linguistického kroužku —, takže tím zřejmě dokumentovali těsnou souvislost a spolupráci s „pražskou školou“, s ruskou a českou literární vědou; jejich příspěvky se vesměs týkají otázek prosodických a metrických řešených s hlediska fonologického. K jejich článkům přiřadili jsme i v našem přehledu Kuryłowiczův rozbor starogermánského verše pro jeho tematickou příbuznost s nimi a totožné stanovisko metodické.

R. Jakobson řeší základní otázky starořecké prosodie, dosud zcela zatemnělé tradiční naukou. Místo dosavadního „zákona o třech slabikách“, s kterým nevystačíme, a „zákona o třech morách“, který lze snadno vyvrátiti, stanoví nově zásadu starořeckého přízvuku (ionsko-attického). Odhaluje dvojí možnost toho, jak se zásada ta realisuje, a určuje funkci tohoto dvojího typu přízvukování. Vysvětluje rozdíl prosodie eolské od ionsko-attické: neplatí-li ve verši eolském rovnice , shoduje se to se slabší úlohou mory než slabiky v eolském nářečí, ale platí-li tato rovnice ve verši latinském, je to zase v shodě s prosodií jazykovou: o latinském slovním přízvuku rozhoduje prostý počet mor, t. j. přízvuk padá na druhou moru, počítajíc od začáteční hranice druhé slabiky od konce slova. — J. Kuryłowicz přispěl k nauce o starogermánském verši: předpokládá v staré norštině, anglosaštině a staré sasštině podle původních poměrů hláskových a dnešních poměrů přízvukových početnou kategorii slov s podvojným přízvukem; dokazuje, že taková slova mohou sama naplnit „krátký verš“ — vyhovují-li dalším podmínkám co do kvantity a do počtu slabik. Je však vedlejší slovní přízvuk — pokud existuje — v tom verši činitelem samostatným vedle činitelů jiných? Zdá se mi, že v starogermánském verši platily tyto zákony: 1. krátký verš je rytmicko-syntaktickou jednotkou, vyznačenou přízvukovým vrcholem, a zároveň i nositelem aliterace; 2. mezní útvar krátkého verše lze vyjádřiti kvantitativní formulí Schmellerovou ; normálně se však vyskýtá rozložený útvar , t. j. s větným přízvukem druhým, podřadným. — N. Trubeckoj osvětlil převratně verš bylin: verš bylin v dochované podobě je vyznačen třemi přízvukovými vrcholy s nestejným počtem slabik, avšak lze předpokládat, že původně byl to verš sylabický. Přeměna starého sylabického verše ve verš přízvučný se udála po přeměně prosodické struktury ruského jazyka, t. j. po zániku polytonie a záměně hudebního přízvuku přízvukem expiratorním. Trubeckoj dovozuje, že sylabická prosodie je možná v jazycích s přízvukem buď stálým nebo hudebním, že však přízvučná prosodie přísluší jazykům s přízvukem pohyblivým a zároveň monotonickým. V jazycích s pohyblivým a zároveň monotonickým přízvukem je totiž rozdíl mezi přízvučnými a nepřízvučnými slabikami jediným podkladem prosodie verše; v zpěvu se dynamický přízvuk jazykového plánu nevyhnutelně ztotožňuje s přízvukem hudebního plánu, který je právě vždy důrazový. Avšak v jazycích s přízvukem buď stálým nebo hudebním nemůže se přízvuk jazykového plánu kvalitativně ztotožňovati s přízvukem hudebního plánu, a proto se rozložení prvků jazykových a hudebních zásadně rozchází. Proti této thesi uvádím zde jen tuto námitku: jsou přece známy případy, že se zásadně nekryjí ty prvky jazykové a hudební, které si odpovídají kvalitativně: nekryje se důraz jazykový s důrazem hudebním, délka s délkou, výška s výškou. Na př. v litevské národní písni může slabika se vzestupným přízvukem připadati na sestupnou notovou spřežku. — J. Hrabák shrnul výsledky svého bádání o staropolském osmislabičném verši, jak o jeho těsných vztazích k českému vzoru, tak i o jeho samostatném vývoji v polštině; výsledky ty zatím vyšly téhož roku podrobněji v Hrabákově knize „Staropolský verš ve srovnání se staročeským“, o níž zde již bylo referováno (v roč. 4, 1938, str. 50n.).

Sborník Wóycického zahajuje stručná Kridlova charakteristika činnosti jubilantovy, odůvodňující, proč se mladá generace polská dívá na Wóycického jako na průkopníka dnešních směrů literární vědy, a doplněná soupisem jeho prací.


[1] Kaz. Wóycicki zemřel 11. května 1938.

[2] Na tuto skupinu metodicky s námi zpřízněnou, která se více nebo méně uplatnila i v ostatních svazcích uvedené sbírky „Ze zagadnień poetyki“ a v souboru „Archiwum tłumaczeń“, upozornil náš časopis již častěji, zvl. podrobným rozborem Wollmanovým zásadní práce M. Kridla zahajující sbírku „Ze zagadnień poetyki“ (Wstęp do badań nad dziełem literackim, 1936) v roč. 2, 1936, 182—188 a v referátech J. Hrabáka v roč. 2, 1936, 122 n., roč. 3, 1937, 250 n. a ve 4, 1938, 48 n., v nichž se častěji setkáváme s jmény některých přispěvatelů sborníku Wóycického.

[3] Klausule jsou struktury ovládané dvěma přízvukovými vrcholy, z nichž první má vysoký a druhý nízký tón. Borowy uvedl příklad klausule (193): … wszystek zamenia się w westchnienie, w jęk modlitewny i, jako proch, leżał u stopy Boga. Z rytmických příčin u stopy Boga místo u stóp Boga; rytmickým důvodem je zákon klausulí, žádající, aby koncové vrcholy byly od sebe oddalovány. V klausuli u ↑ stopy ↓ Boga činí vzdálenost jen jednu slabiku, ale tato malá klausule je zasazena do velké: i jako ↑ prőch, leżał u stópy ↓ Boga.

[4] Srov. i jeho kritický článek o obdobném tématě v Slovu a slovesnosti 3, 1937, 139—155 (Metodologie stylistiky v Polsku).

[5] J. Mukařovský nemohl ke své lítosti dodati svůj příspěvek včas.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 1, str. 59-61

Předchozí Jan Mukařovský: Dvě knihy pamětí z doby českého obrození

Následující Stanislav Lyer, Vladimír Skalička: Ohlasy fonologie v jazykovědě románské a ugrofinské