K významu kondicionálu minulého

Petr Karlík

[Articles]

(pdf)

К вопросу о значении сослагательного наклонения прошедшего времени / Remarks to the meaning of past conditional

Otázkou vymezení významu českého kondicionálu minulého se v minulosti zabývala celá řada badatelů (Dokulil, 1967; Svoboda, 1972; Haller, 1948; aj.). Dnes vesměs převládá názor, že kondicionál minulý stojí na samém kraji tvaroslovného systému, a poukazuje se v této souvislosti mj. na to, že mu chybí jeden z podstatných rysů gramatické kategorie, totiž závaznost. Vychází se přitom z předpokladu (který je ostatně tradován prakticky i ve všech našich velkých mluvnicích a syntaxích), že kondicionál minulý vyjadřuje především děj nereálný (tj. podmíněný, možný, předstíraný, představovaný, zdánlivý, fiktivní apod.), který se v minulosti neuskutečnil.[1] Jako příznakový člen binární opozice (privativního charakteru) stojí tak proti kondicionálu přítomnému, který takové zařazení nereálných dějů do minulosti neoznačuje, avšak ani nevylučuje. Je-li potom z kontextu nebo z významu jiných jazykových prostředků konstituujících globální význam věty jasné, že jde o děj časově orientovaný do minulosti, může být v takových syntaktickosémantických strukturách kondicionál minulý nahrazen kondicionálem přítomným, resp. také formou indikativu.

(1) Kdyby se jí byl Robert v takovém okamžiku dotkl, byla by se snad rozplakala štěstím.

(1a) Kdyby se jí byl Robert v takovém okamžiku dotkl, rozplakala by se štěstím.

(1b) Kdyby se jí byl Robert v takovém okamžiku dotkl, rozplakala se štěstím.

V podstatě stejné stanovisko, formulované nejpřesněji M. Dokulilem (1967), zastává nejnověji E. Macháčková (1980).

V našem příspěvku chceme ukázat, jak se otázka významu českého kondicionálu minulého jeví z pohledu širšího, funkčně syntaktického. Jsme totiž přesvědčeni, že i při zjišťování významu určité morfologické kategorie je možné, ba i vhodné vycházet od věty, a nikoli od morfologické formy. Na konstituování celkového významu věty se podílejí, jak známo, prostředky různých jazykových rovin (morfologické, syntaktické, intonační, lexikální), ale také celý komunikativní kontext, a proto je nutné odlišovat modalitu predikačního jádra od modality celé věty. Ukazuje se tedy potřeba vycházet při zjišťování funkčního potenciálu určitého morfologického prostředku z jeho invariantního významu (představujícího jakousi motivační bázi dalšího funkčního využití), který se v jednotlivých konkrétních výpovědních typech různě modifikuje a specifikuje, a současně zjišťovat, které prvky ostatních jazykových rovin mohou na bázi svých invariantů signalizovat tentýž význam. Takový metodologický postup vytváří poměrně spolehlivé východisko pro to, abychom mohli určit podmínky komplementární distribuce prostředků různých jazykových rovin a zároveň stanovit a popsat takové syntaktickosémantické struktury, v nichž je morfologický prostředek funkčně relevantní, a tedy nezastupitelný. Budeme-li při tom vlastně zjišťovat, kdy a za jakých podmínek může být jeden člen morfologické kategorie (příznakový člen) spjatý s predikací nahrazen členem jiným (nepříznakovým) a kdy taková substituce možná není, jeví se účelné popisovat systém slovesných modů metodou binárních opozic.

Vyjdeme-li z koncepce modality v té podobě, jak ji v české lingvistice rozpracoval M. Dokulil (1954), a přihlédneme-li k nejnovějším poznatkům formulovaným M. Greplem (1979), ukazuje se, že celý systém slovesných modů lze popsat pomocí dvou sémantických distinktivních rysů. V rovině subjektivní modality (chápané jako vztah mluvčího k obsahu výpovědi) jde o rys ‚komunikativní záměr‘ (KZ), [13]v rovině modality objektivní (představující vztah obsahu výpovědi k objektivní realitě) o rys ‚způsob platnosti propozičního obsahu‘ (ZP).

Vzhledem k příznaku KZ se jeví jako příznakový člen forma imperativu, jejímž inherentním rysem je právě to, že určitý KZ (tj. ‚aby se změnil/zůstal zachován propoziční obsah výpovědi‘) vyjadřuje. Naproti tomu morfologické formy indikativu a kondicionálu reprezentují bezpříznakový člen opozice (neimperativ), neboť samy o sobě nic o KZ neříkají.

Nelze tedy úplně souhlasit se školskou tradicí, která označuje indikativ jako „způsob oznamovací“. KZ vlastní oznamovacím větám (tj. ‚věz, že PROP‘) totiž v češtině není pochopitelně signalizován indikativní formou, nýbrž intonací (srov. i známou distinktivní funkci intonace v rámci vět oznamovacích a tázacích).

Korelace mezi indikativem a kondicionálem se tedy projevuje až v rámci objektivní modality a lze ji podle našeho názoru charakterizovat právě pomocí příznaku ZP. V tomto smyslu je kondicionál příznakovým členem, jehož inherentním rysem je signalizace podmíněné platnosti propozičního obsahu, zatímco indikativní forma je také vzhledem k rysu ZP bezpříznaková.

Celý systém slovesných modů v češtině by bylo potom možno znázornit následující tabulkou:[2]

	‚komunikativní záměr‘	‚způsob platnosti‘
Indikativ	±	±
Imperativ	+	0
Kondicionál	±	+

Obecný (invariantní) význam kondicionálu je možno tedy chápat jako komplex dílčích významů operujících na jeho bezpříznakovosti vzhledem k rysu KZ a příznakovosti vzhledem k rysu ZP. Postihnout oba dílčí významy výstižným termínem „střechovým“ se nám zatím ovšem nepodařilo, nechceme-li se vrátit k mlhavému a vágnímu pojmu nereálnost (Karlík, 1980, s. 34—35). Naproti tomu základní významovou funkci kondicionálu by bylo možno označit dosti obecně jako hypotetičnost (Benešová, 1982).

Vlastní morfologická kategorie kondicionálu je, jak známo, tvořena v češtině dvěma formami, které jsou terminologicky zakotvené jako kondicionál přítomný (nesl by) a kondicionál minulý (byl by nesl, byl by býval nesl). Základním problémem, který se ještě bude muset řešit, je ovšem najít takový distinktivní sémantický rys, kterým by bylo možno obě formy výstižně funkčně charakterizovat, a to právě [14]z hlediska sémantiky celé věty. Zdá se nám však, že dosud tradovaný názor na podstatu této opozice bude nutno znovu prověřit, resp. i modifikovat. Ukazuje se totiž, že nikoli „zařazení nereálných dějů do minulosti“, nýbrž spíše „nerealizovatelnost podmíněného děje“ je oním sémantickým distinktivním rysem, kterým lze přesněji funkci obou kondicionálových forem vymezit a specifikovat.

Kondicionál minulý — jako příznakový člen uvedené opozice — vyjadřuje vlastně nerealizovatelnost podmíněného děje ve všech časových plánech, tedy nejen v minulosti, jak by tomu napovídal sám název této formy (který patrně odpovídá časové platnosti nejčastější, tj. významu uzuálnímu).

(2) Včera bych mu byl přece určitě zatelefonoval.

(3) Teď už bychom byli bývali seděli někde v restauraci.

(4) Beztak bych ti byl ještě dnes odpoledne (= po okamžiku promluvy) poslal taxíka.

Naproti tomu forma kondicionálu přítomného je vzhledem k uvedenému rysu bezpříznaková, tj. chápání podmíněné události jako nerealizovatelné sice neimplikuje, avšak ani nevylučuje. Proto také v těch syntaktických strukturách, v nichž je nerealizovatelnost děje vyznačena jiným způsobem (např. právě časovou orientací propozičního obsahu do minulosti lexikálními prostředky), může být příznakový člen nahrazen bezpříznakovým. V našem případě jde pouze o větu (2):

(2a) Včera bych mu přece určitě zatelefonoval.

Ve větách (3) a (4) nelze zpravidla takovou substituci provést, aniž by se změnil jejich význam, anebo aniž by se staly alespoň homonymními.

(3a) Teď už bych seděl někde v restauraci. (= Chtěl bych sedět.)

(4a) Beztak bych ti dnes odpoledne poslal taxíka. (= I kdybys mi neřekl, poslal bych/pošlu.)

Je ovšem třeba upozornit na to, že v těch syntaktických strukturách, v nichž kondicionál neplní funkci modu „podmíněně výpovědního“ (Svoboda, 1972, s. 203), a v nichž se tedy kategorie nerealizovatelnosti neuplatňuje, je funkční rozdíl mezi kondicionálem přítomným a minulým jiný.

Např. v rámci struktur vyjadřujících jednotlivé hodnoty jistotně modalitního postoje jde o rozdíl časový v tom smyslu, jak ho charakterizovala sémantická morfologie. Forma kondicionálu minulého tedy příznakově zařazuje děje do minulosti, kdežto kondicionál přítomný takovou časovou orientaci nesignalizuje.

(5) Že by se Helena mýlila?

(5a) Že by se byla Helena mýlila?

(6) Jako by někdo zvonil.

(6a) Jako by byl někdo zvonil.

Výpověď (5) vyjadřuje pochybnost mluvčího o platnosti propozičního obsahu výpovědi bez jeho explicitního časového zařazení (‚pochybuji, že se Helena mýlila‘/‚pochybuji, že se Helena mýlí‘), zatímco (5a) signalizuje explicitně zařazení propozičního obsahu věty do minulosti (‚pochybuji, že se Helena mýlila‘). Podobně se výpovědí (6) vyjadřuje domněnka jako jedna z dílčích hodnot jistotně modalitního postoje, avšak bez jednoznačného časového zařazení (‚zdá se mi, že někdo zvoní‘/ ‚zdá se mi, že někdo zvonil‘), kdežto v (6a) se domněnka týká pouze minulé události (‚zdá se mi, že někdo zvonil‘).

Ve sféře vyjadřování jednotlivých hodnot imperativního postoje se kondicionál minulý jako součást syntaktických konstrukcí (specifikovaných výpovědních forem) neuplatňuje vůbec, neboť sémantická struktura „rozkazu“ je neslučitelná jak s rysem ‚nerealizovatelnost‘, tak ale také s rysem ‚minulost‘.

[15](7) Měl bys mu to napsat ještě jednou.

(7a) ^×Byl bys mu to měl napsat ještě jednou.

Ve specifikovaných výpovědních formách sloužících jako výrazové prostředky přacího postoje se využívá opozice kondicionál minulý x kondicionál přítomný k signalizaci jednotlivých dílčích hodnot (touhy, lítosti, obavy apod.).

Pozorujeme-li na základě těchto dílčích poznatků funkční využití kondicionálu minulého, ukazuje se, že názor, jako by šlo o tvar (morfologickou formu) v jazyce spisovném a některých nářečích prakticky zanikající nebo zaniklý, není zcela odůvodněný. Chceme ukázat, že i v současné češtině existuje celá řada syntakticko-sémantických typů, v nichž je kondicionál minulý nenahraditelný. V této stati si ovšem můžeme detailněji všimnout pouze kondicionálu minulého ve funkci výrazového prostředku „podmíněného děje“. Připomínáme jen, že z hlediska pojmu modalita věty jde o tu její složku, kterou M. Grepl nazývá „způsob platnosti propozičního obsahu výpovědi“ a která vedle tzv. voluntativní modality reprezentuje druhý základní aspekt modality objektivní (Grepl, 1979, s. 35).

Pokud jde o vymezení kategorie způsob platnosti propozičního obsahu, máme sice k dispozici celou řadu pozoruhodných studií, které z různých aspektů osvětlují jednotlivé dílčí problémy, její monografické zpracování však dosud chybí. O první „zmapování terénu“ jsme se v nedávné době pokusili (Karlík, v tisku, b). Otázky spojené s vyjadřováním podmíněné platnosti sdělovaného obsahu (a v jeho rámci reálnosti, nereálnosti, resp. reálnosti, potenciálnosti a nereálnosti) nacházíme totiž v tradičních gramatikách a skladbách zpravidla ve výkladech o typech vedlejších vět (podmínkových, přípustkových, resp. i podmínkově přípustkových) a na vyjadřování podmíněnosti v rámci tzv. věty jednoduché se většinou zapomíná, nebo se probírá jen okrajově a nesystematicky. Na druhé straně však už Fr. Trávníček (1956, s. 649) v jistém smyslu správně mluví o podmíněných větách vedle vět oznamovacích, tázacích, rozkazovacích aj. jako o jednom z modálních typů vět.

V novější logicky (a logicko-filozoficky) orientované jazykovědné literatuře se většinou vychází z předpokladu, že podstatu kategorie „podmíněnosti“ lze vidět v implikaci, ať už v podobě materiální implikace nebo quasiimplikace (Rohrer, 1971; Settkorn, 1974). Ukazuje se však, že přijetí uvedených koncepcí je pro lingvistiku problematické, neboť se v nich prakticky nepočítá s obsahovou ani významovou souvislostí mezi událostmi, které do vztahu implikačního typu vstupují. V této souvislosti se jako závažné a pro sémanticky orientovaný popis syntaxe podnětné jeví pojetí S. Machové (1972, s. 20—25), která popisuje náš typ vztahu tzv. aitiologickou implikací. Vedle tzv. strukturní implikace, která měla na lingvistiku vliv pouze okrajový, představuje právě aitiologická implikace nejzdařilejší pokus o vymezení jistého (u Machové kauzálního) vztahu mezi oběma složkami implikace.

Obsahovou složku kategorie způsob platnosti propozičního obsahu bychom tedy mohli zjednodušeně (ale z hlediska cílů této studie dostatečně) vymezit jako vyjadřování podmíněné platnosti propozičního obsahu výpovědi, spočívající na podmínkové relaci (tj. na určitých typech aitiologické implikace) mezi dvěma propozičními obsahy. Jde tedy o mezipredikátový vztah, vztah dvou propozičních obsahů, z nichž jeden má charakter okolnosti podmiňující (antecedentu) a druhý události podmíněné (konsekventu).[3]

V rámci takto chápaného způsobu platnosti propozičního obsahu by bylo dále možné v závislosti na charakteru antecedentu rozlišovat dvě základní hodnoty: [16]podmíněnou událost realizovatelnou (PUR) a podmíněnou událost nerealizovatelnou (PUN). Na základě analýzy podmínkové relace (kterou zde ovšem prezentovat nemůžeme) lze ve zjednodušené podobě říci: chápeme-li propoziční obsah konsekventu jako PUR, má antecedens podmínkové relace charakter tzv. podmínky možné; chápeme-li však propoziční obsah konsekventu jako PUN, má antecedens charakter tzv. podmínky neskutečné.[4]

Protože právě v rámci vyjadřování PUN se nejmarkantněji manifestuje opozice obou morfologických forem kondicionálu ve smyslu, jak jsme se pokusili vyložit výše, je třeba vymezit a blíže charakterizovat to, čemu se často říká podmínka neskutečná. Ze sémantického hlediska jde v zásadě o takovou podmiňující okolnost, o níž mluvčí ví (nebo je alespoň přesvědčen), že v okamžiku promluvy neplatí. Pokud bychom chtěli použít pro zápis tohoto významu elementárních modálních smyslů, s nimiž pracuje např. T. B. Alisovová (1971), dalo by se říci, že tímto „smyslem“ je ‚vím, že ~ PROP‘ / ‚jsem přesvědčen, že ~ PROP‘.

Na výrazové rovině je PUN signalizována především formami slovesného modu: kondicionálu přítomného a minulého a indikativu préterita. Bude proto třeba detailně zkoumat distributivní podmínky užití jednotlivých forem, a to z několika aspektů, obecně postulovaných v úvodu našeho příspěvku. Tak se např. ukazuje, že relevantní úlohu má okolnost, zda a jakým způsobem je ve výpovědi signalizován antecedens. Z tohoto hlediska lze obecně říci, že kondicionál minulý jako příznakový člen může být v zásadě substituován kondicionálem přítomným v takových syntaktických strukturách, jejichž antecedens má formu, která může explicitně signalizovat význam ‚vím, že ~ PROP‘. Jde především o formální ztvárnění antecedentu vedlejší větou s formou kdy + sloveso ve tvaru kondicionálu minulého

(8) Kdyby byla Helena na prázdniny přijela, ukázal bych jí Brno,

resp. takovou její nominalizací, která umožňuje pomocí nějakého časového výrazu zařazení podmiňující okolnosti do minulosti.

(8a) Včera (před měsícem, o loňských prázdninách) bych Heleně ukázal Brno.

Naproti tomu v rámci syntaktických struktur, jejichž antecedens význam ‚vím, že ~ PROP‘ explicitně nevyjadřuje, slouží jako exponent PUN forma kondicionálu minulého, pokud ovšem z komunikativního kontextu (chápaného zde dosti široce) není zřejmé, že propoziční obsah antecedentu neplatí.

Tyto postuláty se pokusíme nyní doložit detailnějším rozborem vět vyjadřujících podmíněný děj.

Nejprve budeme analyzovat takové syntaktické struktury, jejichž antecedens explicitně vyjadřuje význam ‚vím, že ~ PROP‘ / ‚jsem přesvědčen, že ~ PROP‘.

a) Antecedens je ztvárněn vedlejší větou, která má formu kdy a sloveso ve tvaru kondicionálu minulého.

PUN se v těchto syntaktických strukturách vyjadřuje kondicionálem jak minulým, tak i přítomným a indikativem préterita. Na první pohled by se mohlo zdát, že právě v takových souvětných formách se mezi oběma kondicionálovými formami manifestuje rozdíl, který předpokládá M. Dokulil (1967), že tedy kondicionál minulý označuje PUN v minulosti (a je tedy v tomto smyslu funkčně ekvivalentní s indikativem préterita), zatímco kondicionál přítomný takové zařazení nesignalizuje.

[17](9) Kdybych byl vyhrál ve sportce, byl bych si koupil novou škodovku.

(9a) Kdybych byl vyhrál ve sportce, koupil jsem si novou škodovku.

(10) Kdybych byl vyhrál ve sportce, koupil bych si (včera, dnes, zítra) novou škodovku.

Avšak i zde se uplatňuje opozice realizovatelnost x nerealizovatelnost podmíněného děje, jak to velmi výstižně konstatuje Fr. Kopečný (1962a, s. 115). Ve výpovědi

(11) Kdyby nebyla včera zemřela, byla by se za měsíc dožila 60 let

„užije se kondicionálu minulého i pro (nyní už logicky nemožný) budoucí důsledek očekávaný“. Srov. i další doklady:

(12) Kdyby je byl nechal, každý by byl zítra věřil, že se tu stalo prostě neštěstí.

(13) Kdyby starý Novák nebyl umřel, byl bych mohl nosit mamince až do vánoc čerstvé ovoce.

b) Antecedens je ztvárněn nominálním výrazem, který má charakter časového indexu orientujícího propoziční obsah do minulosti.

Také v těchto syntaktických strukturách slouží k signalizaci PUN obě kondicionálové formy, avšak nikoli (na rozdíl od typu předcházejícího) indikativ. Výpovědi (9)—(13) mají totiž formu, která explicitně signalizuje antecedens, a proto pro vyjádření podmíněného děje může být příznakový člen nahrazen bezpříznakovým (tj. kondicionál indikativem), ale současně mají i formu, která vyjadřuje význam ‚vím, že ~ PROP‘, a proto pro vyjádření nerealizovatelnosti může být příznakový člen nahrazen bezpříznakovým (tj. kondicionál minulý kondicionálem přítomným). V rámci výpovědí s nominálním výrazem s časovou platností minulou však právě kondicionálová forma jako jediný gramatický prostředek signalizuje okolnost, že jde o děj podmíněný, a proto kondicionál indikativem substituovat nelze, aniž by se nezměnil význam věty.

(14) Včera b ych mu byl zatelefonoval.

(14a) Včera jsem mu zatelefonoval.

Na druhé straně však právě proto, že význam ‚vím, že ~ PROP‘ je v těchto syntaktických strukturách lexikálně vyjádřen, může být kondicionál minulý substituován kondicionálem přítomným.

(14b) Včera bych mu zatelefonoval.

c) Antecedens je ztvárněn vedlejší větou, která má formu kdy + sloveso ve tvaru kondicionálu přítomného a v níž je lexikálními prostředky signalizováno, že jde o děj minulý.

Také v těchto syntaktických strukturách slouží k signalizaci PUN obě kondicionálové formy i indikativ.

(15) Kdybych se dal v mládí strhnout písničkami jako můj starší bratr Eduard, bylo by to bývalo všechno jiné.

(15a) Kdybych se dal v mládí strhnout písničkami jako můj starší bratr Eduard, bylo by to všechno jiné.

(15b) Kdybych se dal v mládí strhnout písničkami jako můj straší bratr Eduard, bylo to všechno jiné.

Dále si všimneme syntaktických struktur, jejichž antecedens explicitně význam ‚vím, že ~ PROP‘ / ‚předpokládám, že ~ PROP‘ nevyjadřuje.

a) Antecedens je ztvárněn vedlejší větou, která má formu kdy + sloveso ve tvaru kondicionálu přítomného.

PUN je v takových strukturách jednoznačně exponována formou kondicionálu [18]minulého, pokud antecedens vyjadřuje propoziční obsah, který může v reálném světě platit.

(16) Kdyby Francouzi žádali ještě víc, byl by i to snad musel dát.

Kdyby byl v uvedeném typu (16) konsekvent ztvárněn formou se slovesem ve tvaru kondicionálu přítomného, mohl by být podmíněný děj homonymní (ve smyslu PUR i PUN).

(16a) Kdyby Francouzi žádali ještě víc, musel by i to snad dát. (= Jestliže budou Francouzi žádat ještě víc, musel by i to snad dát.)

PUN může být ovšem i v takových syntaktických strukturách dostatečně signalizována formou kondicionálu přítomného, zejména v takových kontextech, kdy může mluvčí předpokládat, že se vcelku obecně ví (anebo že to ví alespoň adresát), že propoziční obsah antecedentu neplatí (platit nemůže).

(17) Kdyby žil Einstein, určitě by se dnešní fyzice divil.

b) Antecedens má podobu vedlejší věty nominalizované substantivními výrazy: V této souvislosti jde zejména o dva typy:

(i) Předně jde o výrazy, jejichž jádrem je většinou deverbativní nebo deadjektivní substantivum, typu v případě S_gen, za podmínky S_gen, s podmínkou S_gen, za předpokladu S_gen, které by bylo v jistém smyslu možno chápat za nominalizace struktur, v nichž je podmínková relace vyjádřena lexikálními prostředky.

(18) V případě, že bys byl nemocen, bych tě byl přišel navštívit.

(18a) V případě tvé nemoci bych tě byl přišel navštívit.

V těchto syntaktických strukturách slouží jako exponent PUN forma kondicionálu minulého, resp. indikativu préterita (v hovorovém jazyce)

(18b) V případě tvé nemoci bych tě přišel navštívit.

zatímco ztvárnění konsekventu kondicionálem přítomným může vést k homonymii PUR a PUN. Častěji však forma kondicionálu přítomného vyjadřuje PUR (a je tedy v této funkci ekvivalentní s indikativem prézentu, resp. futura).

(18c) V případě tvé nemoci bych tě přišel navštívit.

(18d) V případě tvé nemoci tě přijdu navštívit.

(ii) Dále jde o nominalizované výrazy při S_loc, za S_gen, bez S_gen, na S_acc, s S_instr. apod., které ovšem vedle podmínky mohou signalizovat i vztahy jiné povahy, např. vlastní příčinu. Proto je zde užití kondicionálové formy pro signalizaci podmíněného děje téměř obligátní.

(19) S tvým souhlasem bych to byl udělal. (= Kdybys mi byl dal souhlas, byl bych to udělal.)

(19a) S tvým souhlasem jsem to udělal. (= Protože jsi s tím souhlasil, udělal jsem to.)

V těchto syntaktických strukturách se k signalizaci PUN užívá zejména formy kondicionálu minulého, neboť forma kondicionálu přítomného opět vede k homonymii podmíněného děje ve smyslu PUR a PUN.

(19b) S tvým souhlasem bych to udělal. (= Když s tím budeš souhlasit, tak to udělám.)

K výpovědím uvedeného typu je třeba dále poznamenat, že určité formy (např. s nominalizací typu na S_acc) ve vhodných pragmatických kontextech mohou vyjadřovat různé dílčí postojové hodnoty. Forma s kondicionálem minulým se na bázi svého invariantního významu potenciálně může stát výrazovým prostředkem tako[19]vých postojových hodnot, jejichž významová struktura obsahuje jako jeden z elementárních modálních smyslů právě význam ‚vím, že ~ PROP‘. Tato potenciální schopnost se skutečně využívá k signalizaci jedné z hodnot emociálně hodnotícího postoje — zklamání, rozmrzelosti, že se něco nestalo tak, jak si mluvčí představoval.

(20) Na tvém místě bych byl, kamaráde, mlčel. (= Měl jsi mlčet.)

Naproti tomu forma s kondicionálem přítomným může být využita k signalizaci rady, doporučení (jako jedné z hodnot imperativního postoje).

(20a) Na tvém místě bych, kamaráde, mlčel. (= Měl bys mlčet.)

c) Antecedens má podobu vedlejší věty nominalizované infinitivem.

Předpokládáme, že uvedený typ nominalizace je v zásadě možný především v rámci struktur signalizujících podmínkovou relaci „akcidenční“ (tj. takových, které jsou přímo zakotveny vzhledem ke konkrétní promluvové situaci), zatímco výpovědi „non akcidenční“ (tj. obecné zákonitosti) uvedený typ nominalizace nepřipouštějí.

(21) Jestliže se dá do vody cukr, rozpustí se.

(21a) ^×Dát do vody cukr, rozpustí se.

(22) Jestliže mu dám pět korun, bude mi líbat ruce.

(22a) Dát mu pět korun, (a) bude mi líbat ruce.

Zdá se, že akcidenční charakter těchto výpovědí se projevuje i tím, že právě takové infinitivy „neblokují“ často levovalenční pozici S_nom (pozici předmětu).

(23) Já to vědět dřív, byl bych mu nic neříkal.

Dále se někdy zapomíná na to, že při těchto infinitivních nominalizacích se dosud jako živý prostředek uplatňuje genitiv záporový.

(24) Nebýt Pavla, už dávno bych byl mrtvý.

Ukazuje se, že zde jde o infinitiv ve dvou sémantických funkcích, tzv. infinitiv s významem podmínkovým a infinitiv s významem voluntativním, přičemž oba jsou diferencovány také na výrazové rovině: je-li antecedens ztvárněn infinitivem s významem podmínky, většinou se neužívá spojky a.

(25) Nebýt zapomenuté čepice a nedopalku, nebyla by jeho přítomnost tušila ani matka.

V těchto syntaktických strukturách slouží k vyjadřování PUN obě kondicionálové formy.

(25a) Nebýt zapomenuté čepice a nedopalku, netušila by jeho přítomnost ani matka.

Je-li naproti tomu antecedens ztvárněn infinitivem s významem voluntativním, je možno spojky a užít.

(26) Dát mu tak do kapsy třeba deset tisíc, (a) byl by je dokázal utratit za jediný večer.

K jednoznačné signalizaci PUN v těchto syntaktických strukturách slouží pouze kondicionál minulý, neboť forma s kondicionálem přítomným je homonymní (opět ve smyslu PUR a PUN).

(26a) Dát mu tak do kapsy třeba deset tisíc, dokázal by je utratit za jediný večer. (= Když mu dáš do kapsy třeba deset tisíc, dokáže je utratit za jediný večer.)

[20]d) Antecedens není explicitně vůbec vyjádřen.

Není-li ve výpovědi žádným způsobem explicitně signalizována podmiňující okolnost, zdá se, že PUN může být vyjadřována pouze formou kondicionálu minulého a substituci kondicionálem přítomným ani indikativem většinou nelze provést, má-li být propoziční obsah výpovědi chápán ve smyslu PUN.

(27) Já bych tam s ním byla šla.

(27a) Já bych tam s ním šla. (= Byla bych ochotna tam s ním jít.)

V této souvislosti chceme připomenout jeden jev, který souvisí s otázkou, jakými prostředky je vlastně v takových strukturách signalizován antecedens. Nominální výraz mající funkci antecedentu má speciální úlohu v rámci tematické části věty. Stává se tím, čemu V. Mathesius (1939) říká „centrum východiště“, totiž aktuálnějším prvkem tématu než ostatní tematické prvky. A. Svoboda (1982) zkoumal tento prvek a dospěl k závěru, že jde o nejdůležitější (výpovědně nejdynamičtější) prvek tématu, pro který zavedl název diatéma. Diatéma a vlastní réma věty stojí v jisté opozici, která má často tendenci být rámcově uchována v několika po sobě jdoucích větách. Taková opozice podstatně přispívá k jasnému vyznačení diatématu mezi ostatními tematickými prvky.

(28) Dnes by ho byli lékaři patrně zachránili, v roce 1881 neměl naději.

Diatematické prvky bývají kontextově nezapojené i zapojené. U kontextově nezapojených již sama nezapojenost signalizuje vyšší stupeň výpovědní dynamičnosti v rámci tématu, u kontextově zapojených diatémat k vysoké výpovědní dynamičnosti přispívá výrazně dodatečná sémantická náplň, která je na tyto prvky ve formě podmiňující okolnosti „naložena“.

Všechny případy takových antecedentů v našem souboru materiálu fungují v tematických částech vět jako diatémata, která v současné češtině projevují silnou tendenci stát na prvním místě ve výpovědi, srov.:

(29) Zítra bych mu to byl beztak sám řekl.

(30) Za rok by se s ním byla stejně rozvedla.

(31) Dnes bys byl za ty hodinky dostal třebas nevím co.

(32) Celá škola idealistů by byla v tomhle Davida nezviklala.

Závěr: V naší stati jsme se pokusili objasnit podstatu opozice kondicionál přítomný x kondicionál minulý z pohledu syntaktického, nikoli morfologického. Analyzovali jsme pouze jednu z četných funkcí, které v dnešní češtině kondicionálová forma plní, a dospěli jsme k závěru, že dosud existuje celá řada syntaktických konstrukcí, v nichž je kondicionál minulý funkčně relevantní, a tedy nenahraditelný ani kondicionálem přítomným ani formami indikativními. Lze tedy konstatovat, že forma kondicionálu minulého je jak ve spisovném jazyku, tak i v četných našich nářečích prostředek stále živý, obohacující vyjadřovací schopnosti českého jazyka.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Sémanticko-syntaktické rysy nominalizovaných výrazů adverbiálního charakteru v současné ruštině. BullRJaL, 21, 1977, s. 31—49.

ALISOVA, T. B.: Očerki sintaksisa sovremennogo ital’janskogo jazyka. Moskva 1971.

BENEŠOVÁ, E.: Modus (Slovesný způsob), materiál pro připravovanou mluvnici češtiny. 1982.

BENVENISTE, É.: Řeč a lidská zkušenost. In: Dvanáct esejů o jazyce. Praha 1970, s. 9—19.

DOKULIL, M.: K modální výstavbě věty. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 255—262.

DOKULIL, M.: K pojetí morfologické kategorie. Jazykovedný časopis, 28, 1967, s. 13—36.

[21]GREPL, M.: Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi. In: Otázky slovanské syntaxe IV/1. Brno 1979, s. 15—37.

HALLER, J.: Poznámky k českému kondicionálu. LF, 72, 1948, s. 97—106.

HORÁK, G.: K využívaniu slovesného času a spôsobu v slovenčine. In: Studie ze slovanské jazykovědy (Trávníčkův sborník). Praha 1958, s. 221—232.

KARLÍK, P.: Vývoj funkcí kondicionálu v češtině. Rukopis kand. dis. Brno 1980.

KARLÍK, P.: Morfologický a syntaktický modus. SbPFFBU, A 29. Brno 1981, s. 59—71.

KARLÍK, P.: Má čeština konjunktiv? SbPFFBU (v tisku, a).

KARLÍK, P.: Způsob platnosti propozičního obsahu věty. (Pokus o vymezení a charakteristiku jedné kategorie větné modality.) SbPFFBU (v tisku, b).

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1962a.

KOPEČNÝ, F.: Slovesný vid v češtině. Praha 1962b.

MACHÁČKOVÁ, E.: Ústup kondicionálu minulého? NŘ, 63, 1980, s. 62—67.

MACHOVÁ, S.: Příčina v syntaxi češtiny. Praha 1972.

MATHESIUS, V.: O tak zvaném aktuálním členění větném. SaS, 5, 1939, s. 171—174.

ROHRER, Ch.: Funktionelle Sprachwissenschaft und transformationelle Syntax. München 1971.

RYBÁK, J.: Ešte raz o časovom význame tvaru slovenského kondicionálu. SlR, 36, 1971, s. 38—39.

SETTKORN, W.: Semantische Strukturen der Konditionalsätze (Linguistische und logische Untersuchungen). Kronberg 1974.

SVOBODA, A.: Diatheme. Brno 1982.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. AUC. Philol. Monogr. 18. Praha 1972.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny II — Skladba. Praha 1956.

 

R É S U M É

К вопросу о значении сослагательного наклонения прошедшего времени

Автор настоящей статьи на материале чешского языка пытается показать, что до сих пор общепринятое мнение, согласно которому сосл. наклонение прошедшего времени выражает действие неосуществленное в прошлом, адекватно не постигает языковую действительность. Форма сосл. наклонения в современном чешском языке на основе своего инвариантного значения выполняет целый ряд разных функций, из которых только в случае выражения „условной значимости прoпозиционного содержания» речь идет о простой морфологической форме сосл. наклонения. В этой основной функции, по мнению автора статьи, форма сосл. наклонения прошедшего времени выражает неосуществимость обусловленного действия и только в определенном прагматическом контексте в некоторых условиях, упоминаемых в статье, можно заменить ее формами сосл. накл. наст, вр., или же индикатива пр. вр. В остальных функциях в рамках выражения модальных значений, в которых форма сосл. каклонения играет определенную роль в качестве составной части более или менее стандартизированных синтаксических конструкций, сосл. накл. прошедшего времени можно охарактеризовать при помощи других значений (они, отчасти, приводятся в настоящей статье).

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 1, pp. 12-21

Previous František Daneš, Zdeněk Hlavsa: K vztahu aktuálního členění a sémantické stavby výpovědi

Next Josef Štěpán: O pojmenování barev a jeho využití v současné češtině