O jednom typu jazykových kontaktů distančních

Mikoláš Zatovkaňuk

[Articles]

(pdf)

Об одном тине дистантных языковых контактов / On a type of distant language contacts

1. V kontaktové lingvistice se rozlišují tři základní typy jazykových kontaktů, a to kontakty, jež se realizují na území společném pro dvě jazykové komunity nebo více jazykových komunit jazykovým systémem navzájem odlišných, kontakty při územním sousedství takových jazykových komunit a kontakty mezi jazykovými komunitami územně od sebe vzdálenými, čili kontakty distanční. Jiné možné členění vychází z kontaktů přímých, kdy při komunikativním aktu nejsou mluvčí od sebe odděleni, a z kontaktů nepřímých, uskutečňovaných „na vzdálenost“, např. při překládání literárních děl, publicistických textů, (při písemné komunikaci), při působení rozhlasu a televize (při ústní komunikaci) (Vašek, 1975).

Ve svém příspěvku se chci zabývat jazykovými kontakty distančními, které vznikají při překládání rusky psané publicistiky do češtiny, tj. při písemné komunikaci (Kuchař, 1978). Vlivem ruštiny vznikají zde takové jazykové posuny, u nichž lze tento vliv přímo doložit.[1] Jde nám při tom o rusismy povahy gramatické a lexikální, nemající stylistickou motivaci. Pokusíme se o jejich klasifikaci, o odlišení jevů typických od netypických, o analýzu vzniklých jazykových posunů z hlediska jazykové správnosti i o jejich charakteristiku konfrontačně typologickou.

 

2. Protože předpokládáme, že ruské prvky, které zde zkoumáme, pronikly do přeloženého textu spontánně a došlo při tom k jazykovým posunům povahy interferenční, nabízí se jako první třídění podle hledisek psycholingvistických; při překládání se volí neadekvátní lexikální výraz, syntaktická konstrukce nebo morfologický tvar na základě neuvědomovaných neadekvátních operací;[2] jinými slovy geneticky blízká příbuznost ruštiny a češtiny způsobuje prolínání významů a tvarů při vyhledávání a selekci adekvátních výrazů.

2.1. Neeliminují se nenáležité jazykové prostředky nepřípustné nebo neobvyklé z hlediska češtiny a představy překladatele o českých nebo ruských jazykových prostředcích splývají (Zatovkaňuk, 1979), což se projevuje v zřetelné, většinou přímo doslovné závislosti na jazyku originálu. Např. synt.: uvítali jednotky armády osvobození (místo osvoboditelské nebo osvobozenecké armády — rusk. armija osvoboždenija) — ND;[3] morf.: mezinárodní vztahy, jak my je chápem (místo chápeme, rusk. ponimajem — v tomto případě se nevylučuje spolupůsobení hovorové a obecně české varianty chápem) — ND.

2.2. Dochází ke kalkování nebo k tzv. sémantickým výpůjčkám. Překladatel nepřenáší ruský výraz do českého kontextu, jak tomu bylo v podtypu 2.1.; považoval by zřejmě takový výraz pro češtinu za nenáležitý, a proto doslovně překládá do češtiny, např.: tvrdá lhůta (místo krátká, rusk. žestkij srok) — S; úspěšně proběhla i příprava (místo výkup, rusk. zagotovka) krmiv — ND; v závodní zotavovně odpočívají (místo se rekreují, rusk. otdychajut) zaměstnanci — S.

2.3. Používá se nenáležitého ekvivalentu vlivem synonymické obdoby českého výrazu; v příkladu takový obrázek je docela příjemný (místo půvabný, rusk. privleka[39]teľnyj) — S — je neadekvátní volba výrazu příjemný způsobena interferencí významů ‚půvabný‘ a ‚příjemný‘, které mají sice styčné sémantické plochy, ale beze zbytku se nekryjí.

2.4. Zatímco se uvedené podtypy neadekvátní volby ekvivalentů vyznačují nediferencovaností českých a ruských jazykových prostředků, tj. použitím jazykových prostředků obdobných ruským tam, kde se jejich významová struktura v obou jazycích nekryje, pro poslední podtyp je charakteristická nadměrná diferenciace: diferenčně je použito jazykového prostředku tam, kde je ve skutečnosti jeho použití ve dvou jazycích unifikováno, jak to potvrzují příklady: při promyšlené přípravě se nevyžaduje od sportovkyň (místo nehrozí sportovkyním, srov. rusk. ne grozjat) mimořádné vypětí — S; výškové budovy jsou řešeny (místo spočívají, leží, srov. rusk. pokojatsja) na opěrných bodech v tvaru písmene V — S.

2.5. Na celkovém počtu 446 zjištěných příkladů neadekvátních operací se jednotlivé podskupiny percentuálně podílejí přibližně takto:

Podskupiny	%
doslovná závislost na jazyku originálu	78
sémantické výpůjčky	11
použití synonymické obdoby českého výrazu	9
nadměrná diferenciace	2
∑	100	%

Psycholingvistická klasifikace může posloužit jako východisko i pro „diagnostiku“ neadekvátních postupů, která ve své podstatě patří do psycholingvistiky při zkoumání vztahů mezi kategoriemi lingvistickými a psychologickými při práci s pojmem transfer.[4]

 

3. Vlastní lingvistická klasifikace z hledisek gramatických staví na modelech založených na základních pojmech věta, slovní spojení a morfém.

3.1. V rámci věty se vliv ruské věty na českou projevuje v analyzovaném materiálu takto:

3.1.1. Verbonominální struktura jednoduché věty se užije místo verbální (verbonominální vazba je tam, kde očekáváme verbum finitum), např.: Z básníkových potomků je 12 účastníků (místo se 12 zúčastnilo, srov. rusk. 12 učastnikov) světové války — S; bezesponová konstrukce stojí místo sponové, např.: Realizace komplexního programu — úkol (místo je úkol, rusk. zadača) prvořadý — ND. Volí se apozice místo přívlastku neshodného: Na severním Kavkazu žije malý národ — Balkarové (místo národ Balkarů, rusk. narod — Balkary) — S. Věta se všeobecným podmětem se užívá místo konstrukce s podmětem osobním: Mne a Podymachova pozvali (byli jsme s Podymachovem pozváni, rusk. menja i Podymachova pozvali) do Moskvy — S.

3.1.2. Záporka se klade jinde než u slovesa, srov. Jevgenij Stoletov doopravdy miloval ne vás (místo nemiloval vás, rusk. ljubil ne vas), nýbrž Annu L. — S; Spolupráce socialistických zemí … se rozvíjí zdaleka ne automaticky (místo nerozvíjí se automaticky, rusk. razvivajutsja ne avtomatičeski) — ND.

[40]3.2. V rámci slovního spojení lze náš materiál třídit podle kritérií opírajících se o základní způsoby vyjádření syntaktických vztahů — o shodu, rekci a přimykání.

3.2.1. Slovní spojení se shodují ve své náplni lexikální, ale nikoli ve své struktuře syntaktické:

(1.) Přívlastek neshodný místo shodného, srov.: komise pro záležitosti práce (pro pracovní záležitosti, rusk. komisija po trudu) — ND.

(2.) Předložková spojení se nekryjí: je třeba zachránit (odpůrce junty) od neštěstí (před neštěstím, rusk. ot bedy) — ND.

(3.) Nekryjí se rekční pády předložkové: hrát na jednom hudebním nástroji (na jeden hudební nástroj, rusk. na odnom instrumente) — S.

3.2.2. Syntaktická dvojice stojí proti jednoslovnému výrazu nebo obráceně: kriticky palčivým (nejpalčivějším, rusk. kritičeski ostryj) problémem je růst cen — ND; komunisté vnášejí svůj příspěvek (přispívají, rusk. vnosjat svoj vklad) do boje — ND; to bylo v rozporu se zásadami jejich světonázoru (světového názoru, rusk. mirovozzrenija) — ND.

3.3. V rámci morfologie se zaměňuje:

(1.) číslo substantiv, jednot. číslo místo množného a naopak: oddělení informace (místo informací, rusk. informacii) a propagandy — ND; cesta a tempa (tempo, rusk. tempy) růstu — S.

(2.) rod substantiv, přechylování: bylo uspořádáno (byla uspořádána, rusk. sostojalos’) show — ND; v patnácti se stala [Maja] mezinárodním velmistrem (mezinárodní velmistryní, rusk. meždunarodnyj grossmejster) — S.

(3.) slovesné koncovky: internacionalismus, jak my ho chápem (chápeme, rusk. ponimajem, srov. odst. 2.1.) — ND.

(4.) slovesný rod: v USA zdražilo (bylo zdraženo, rusk. vzdorožalo) mléko — ND.

(5.) nezvratné sloveso místo zvratného: [On] rozhodl (se rozhodl, rusk. rešil): Půjdu s vámi … — S.

 

4. Vlastní lingvistická klasifikace z hledisek lexikologických se týká lexikálních výrazů nebo jejich spojení užitých nenáležitě na základě jejich ruské obdoby.

4.1. U tzv. mezijazykové antonymie dochází k záměně významů i k deformaci smyslu výpovědi: např. u výrazu zápach (místo vůně, rusk. zapach) — S.

4.2. U tzv. mezijazykové polysémie se nenáležitá a náležitá lexikální jednotka významově zčásti shodují a jejich významy jsou ve vztahu průniku, popř. inkluze; např. výraz jedle (místo smrk, rusk. jel’) se kryje se slovem smrk rodově (genus: jedle a smrk jsou jehličnaté stromy), ale nekryje se s ním druhově (species: jsou to různé jehličnaté stromy) — S.

4.3. Výrazy „pseudosynonymické“ netýkají se synonym v běžném smyslu, ale jejich obdoby při jazykovém kontaktu.

4.3.1. Rozdíly mezi nenáležitým a náležitým synonymem můžeme identifikovat v rámci jejich synonymické řady: např. v kontextu je možné vyrobit známý (místo proslulý, slavný, rusk. znamenityj) tulský bojan (S) spojuje nenáležité synonymum známý a náležitá synonyma proslulý, slavný význam ‚takový, jejž znají v nějakém širokém okruhu‘; výrazem známý je označován ‚někdo dobře povědomý‘ (známý sběratel památek), ‚něco dobře povědomého‘ (známé místo, známá píseň), kdežto výrazy proslulý, slavný poukazují na ‚osoby nebo věci mající zvučné jméno‘; a právě tyto dva (popř. další) synonymické výrazy jsou adekvátní s ruským znamenityj.

4.3.2. Rozdíly mezi nenáležitým a náležitým výrazem se určují na základě tzv. lexikální kompetence syntaktické dvojice; rozumíme tím (spolu s L. V. Kopeckým) lexikální prezentaci jednoho z členů syntaktické dvojice; v našem případě jsou to především kompetenční substantiva, jež jsou lexikálním doplněním atributivní syntaktické dvojice. Např. v kontextu v moskevské laboratoři se zkoušejí formy (místo tvary, rusk. formy) výškových budov není pro syntaktickou dvojici formy budov [41]substantivum formy kompetenční, neboť v češtině jsou taková spojení prezentována substantivem tvar: tvar povrchu zemského, tvary výškových budov …, zatímco ruské substantivum forma je kompetenční pro spojení typu formy vysotných zdanij, forma nosa … Tam, kde se lexikální kompetence ve dvou jazycích nekryje, nekryjí se ani synonymické vztahy mezi nenáležitým a náležitým výrazem.

4.3.3. Nenáležitá a náležitá synonyma se nekryjí svou vnitřní formou, např.: smysl dvou variant kontextu v kastrole rozehřejeme máslo (S) a v kastrole rozpustíme máslo je stejný; přitom v prvním kontextu máme nenáležité synonymum rozehřát (místo rozpustit, rusk. razogreť), které svou vnitřní formou stylizuje mimojazykovou skutečnost jinak než náležité rozpustit; pro pojmenování této skutečnosti byla zvolena její jiná vlastnost: rozehřát = ‚učinit něco teplým, uvést do stavu teploty‘, rozpustit = ‚učinit něco tekutým‘; na tato dvě slovesa se navrstvují jejich nestejné dodatečné významy.[5]

4.3.4. Některé nenáležité výrazy jsou pro jazykové povědomí Čecha méně obvyklé než výrazy náležité, ale jako vyloženě nenáležité se necítí; v příkladu je třeba přeložit větu do rodného jazyka (mateřského, rusk. rodnogo) — S — se spojení rodný jazyk střetává s obvyklým českým spojením mateřský jazyk. Kritériem pro identifikaci této skupiny příkladů je zjištění, že jsou v podstatě zaměnitelné náležitými a naopak; není při tom narušena jejich ekvivalence, avšak výraz nenáležitý může být přijímán nelibě, je-li pociťován jako nečeský.

4.4. Na celkovém počtu zjištěných příkladů jazykových posunů mluvnických a lexikálních se jejich jednotlivé typy podílejí percentuálně přibližně takto:

Jevy mluvnické	%		Jevy lexikální	%
slovní spojení a základní
syntaktické vztahy	69		výrazy pseudosynonymické	74
věta	19		mezijazyková polysémie	24
morfologie	12		mezijazyková antonymie
			s paronymií	2
	100	%		100	%

Číselné údaje ukazují, že z hlediska lingvistického je těžiště jazykových posunů v syntaxi slovního spojení a v lexikální synonymitě.

 

5. Další třídění se nabízí z hlediska jazykové správnosti neboli z hlediska „ortologického“ (Achmanovová - Beljajev - Veselitskij, 1965). Převážnou většinu uvedených jazykových jevů lze v zásadě považovat za nenáležité, ovšem míra jejich nenáležitosti není vždy stejná. K jejich hodnocení z tohoto hlediska lze použít pojmů systém — norma; můžeme se pokusit o takovou klasifikaci, která je založena na kritériích narušení/nenarušení jazykového systému a narušení/nenarušení jazykové normy češtiny při vzniklém kontaktu s ruštinou.

Vzhledem k problematice řešené v našem příspěvku není naším úkolem podrobně rozebírat složitou problematiku související s těmito pojmy. Vycházíme z pojetí propracovaného v pražské škole (např. Vachek, 1964; Leška, 1962; Jedlička, 1968).

[42]5.1. Vymezujícím znakem normy je její závaznost, přitom však důležitým znakem je také její dynamičnost (i v průřezu synchronním) (Jedlička, 1968). Ve většině zjištěných příkladů nenáležitých posunů mluvnických jde o to, že jazykové prostředky, resp. syntaktické konstrukce, použité vlivem ruštiny, nejsou v souladu právě s dynamikou normy češtiny; zatímco norma současné spisovné češtiny preferuje verbální struktury jednoduché věty na úkor nominálních, sponové konstrukce na úkor bezesponových, přívlastek neshodný na úkor apozice, postavení záporky u slovesa, užívání shodného přívlastku na úkor neshodného, jednoslovný výraz na úkor syntaktické dvojice a závislé podstatné jméno na úkor infinitivu (např. Skalička, 1951, s. 88—91; Horálek, 1953), u rusismů, u nichž jsme zjistili jejich nenáležitost, je tomu naopak — prezentují nominální struktury na úkor sponových … atd. (příklady zde odst. 3.1 a 3.2.).[6]

5.2. Jestliže jazykovým systémem rozumíme „vnitřně organizovaný soubor prostředků, které jsou vzájemně vymezeny jako invarianty“ (Leška, 1962), pak narušení jazykového systému češtiny při kontaktu s ruštinou lze spatřovat tam, kde použité ruské jazykové prostředky radikálně narušují invariantní vztahy mezi nimi a někdy jsou i v rozporu s požadavkem srozumitelnosti.

Např. v předložkovém spojení hrát na jednom hudebním nástroji (místo na jeden hudební nástroj) — S — nekryjí se rekční pády, ale nekryjí se ani sémantické vztahy mezi členy syntaktické dvojice hrát na nástroji a dvojice hrát na nástroj. Zatímco její náležitá podoba (4. pád) označuje ‚provozovat hudbu na nějaký hudební nástroj‘ (hrát na klavír, na housle, na harmoniku ap.), její nenáležitá podoba (v 6. pádě) označuje ‚provozovat hudbu na určitém místě‘ (hrát na pódiu, na ulici, na svatbě); ve slovním spojení dětský sad (místo mateřská škola) jsou narušeny sémantické vztahy mezi členy syntaktické dvojice při zachování syntaktické shody v obou slovních spojeních.[7]

5.3. Uvedené rozdíly mezi nenáležitými a náležitými tvary nebo způsoby jsou zásadnějšího rázu; vztahují se k různým stupňům flexívnosti češtiny a ruštiny, tj. k strukturálně typologickým (popř. mikrotypologickým) rozdílům mezi jazyky (i geneticky blízce příbuznými) v pojetí, jež nepočítá s existencí čistých jazykových typů, a zjišťuje různé stupně dominantního způsobu (Skalička, 1960; 1966). Je pozoruhodné, že právě tam, kde spatřujeme narušení normy ve smyslu narušení dynamiky normy v synchronii, jde v převážné většině případů také o narušení dominantního způsobu z hlediska strukturně typologického.

Např. verbonominální struktura věty reprezentovaná příkladem ve straně byl dobře známý je v rozporu s verbálním dominantním způsobem — dobře jej znali; prosté řadění apoziční — na Kavkazu žije malý národ — Balkarové — je v rozporu s dominantním způsobem větší syntaktické skloubenosti větných členů: malý národ Balkarů; neshodný přívlastek v genitivu — v rozporu s dominantní mluvnickou kongruencí souvztažných členů slovního spojení (resp. věty): komise pro záležitosti práce : komise pro pracovní záležitosti atd.

5.4. Pokud jde o nenáležité posuny lexikální, zřejmě můžeme mluvit o narušení normy tam, kde nejsou představy o užívání lexikálních jednotek pro většinu (v daném případě česky mluvícího) jazykového společenství kolektivními; sem řadíme především tzv. pseudosynonyma (odst. 4.2.). Lexikální obdobu narušení systému u posunů gramatických lze spatřovat u tzv. mezijazykové homonymie, mezijazykové antonymie [43]a mezijazykové polysémie (odst. 4.1., 4.2.), kde použité jazykové prostředky mohou způsobovat i „rozpad“ vztahů mezi jazykovými jednotkami (srov. triviálně známé případy, kdy se využívá mezijazykové homonymie a antonymie k účelům humorným).

 

6. Na rozhraní náležitosti a nenáležitosti jsou početné výrazy, jež se jako zcela nenáležité necítí (přeložit větu do rodného jazyka × mateřského jazyka); vzájemně (oboustranně) výhodný; zvonila (telefonovala) jsi mi apod., odst. 4.3.4. Lze je považovat[8] za varianty normy v širokém smyslu, jimiž se rozumí každý jazykový prostředek, který má stejný význam nebo plní funkci jako prostředek jiný (Jedlička, 1968). A protože se jim v publikovaných překladech via facti dostává autority tištěného slova, stává se tato skutečnost jedním z faktorů podporujících variantnost normy. Přitom v řadě případů neprobíhá proces konkurence mezi rusismem a nerusismem jen mezijazykově, ale i vnitrojazykově; např. uvedenému příkladu zvonila jsi (= volala jsi, telefonovala jsi) mi se dostává podpory ze strany jak ruštiny (zvoniť komu), tak i češtiny (srov. zvonil telefon); podobně: přeložit do rodného jazyka je ve dvoustranném vztahu k rusk. rodnoj jazyk a k českým spojením typu rodné slovo (Svat. Čech), rodná písnička (R. Svobodová).[8]

Avšak i v rámci „variantních“ rusismů můžeme diferencovat míru jejich obvyklosti; např. u variantního rusismu nynější (rusk. nynešnij) můžeme utvořit vzestupnou řadu spojení s adjektivem nynější od méně obvyklých k více obvyklým: nynější (tj. letošní) podzim → v nynější (tj. této) pětiletce → bydlet desítky kilometrů od nynějšího (tj. dnešního) centra → nynější (tj. dnešní) západní Thajsko → za nynější (tj. dnešní) situace; obdobně řadíme spojení s výrazem druhý, použitým vlivem ruského textu (rusk. drugoj): mluvil na rozdíl od druhých (tj. ostatních) krátce → [skládací domy] možno převézt na druhé (tj. jiné) místo → to ho přivedlo na myšlenku vytvořit vázy „Džez“ a „Bach“ … a řadu druhých (tj. dalších) výrobků → žádný druhý (tj. jiný) oceán není obdařen takovým bohatstvím → neexistuje žádná druhá (tj. jiná) žena, … která mi může pomoci → vědci se naučili „zabudovat“ geny do druhých (tj. jiných) buněk → není větší radost, než udělat něco dobrého pro druhé (tj. jiné, ostatní). Čím je významové rozpětí mezi rusismem a nerusismem menší, tím častěji se takové rusismy vyskytují v překladu.

Zatímco případy narušení normy a systému lze hodnotit jako jazykové chyby, variantní rusismy můžeme vztahovat k variantnosti spisovné normy. Jsou názornou ilustrací toho, jak jazykové kontakty napomáhají mezijazykovým konvergenčním procesům sbližování dvou jazyků. Ani u rusismů, u nichž spatřujeme narušení jazykové normy češtiny, v zásadě nelze vyloučit, že se v budoucnu nedostanou do konkurenčního vztahu k výrazům, které dnes hodnotíme jako náležité.

Překládání publicistiky ve formě písemné komunikace zahrnuje rozsáhlou tematiku politickou, propagandistickou, ekonomickou aj.; současná ústní rusko-česká komunikace přímá se dosud většinou omezuje na turistiku a na jednání v užších odborných kruzích (např. RVHP). A protože první komunikativní sféra souvisí i s hromadnými sdělovacími prostředky, je přirozené, že její podíl na pronikání ruských jazykových prostředků nebo způsobů vyjadřování do češtiny a na procesech konvergenčních je značný. V našem rozboru jsme se pokusili ukázat, že máme co činit s určitým typem jazykového kontaktu, který se vyznačuje souborem vlastností psycholingvistických (odst. 2.), vlastních lingvistických (odst. 3., 4.) a jazykové správnosti — „ortologických“ (odst. 5.). Pro většinu zjištěných případů, jež nejsou v souladu s platnou jazykovou normou češtiny, je příznačné, že korespondují se strukturálně typologickými charakteristikami ruštiny odlišnými od češtiny. Přenos [44]formálních vztahů z ruštiny do češtiny má při překládání rusky psané publicistiky úlohu větší, než by se na první pohled mohlo předpokládat.

Jazykové prostředky nebo způsoby vyjadřování, které nezdomácnějí na půdě češtiny a nezapojí se do domácího úzu,[9] zřejmě zůstanou v kompetenci chyby, za niž lze považovat všechno to, co zavrhuje současná kodifikace, která ovšem nemůže obsáhnout všechny jevy, s nimiž se setkáváme při kontaktu ruštiny s češtinou. Otázka jazykové správnosti je při překladatelské činnosti vyhrocenější a zjištěná chyba má větší komunikativní závažnost než při kontaktu přímém také proto, že v prvním případě autor původního textu nemá možnost reagovat na neadekvátní dešifraci komunikativního záměru a korigovat jej.

 

LITERATURA

 

ACHMANOVA, O. S. - BELJAJEV V. F. - VESELITSKIJ V. V.: Ob osnovnych ponjatijach „normy reči“ (ortologija). In: Naučnyje doklady vysšej školy, Filolog. nauki, 1965, č. 4 (32), s. 88—98.

BARNET, V.: Vztah komunikativní sféry a různotvaru jazyka v slovanských jazycích (K sociolingvistické interpretaci pojmu jazyková situace). Slavia, 46, 1977, s. 337—347.

HABOVŠTIAK, A. - HABOVŠTIAKOVÁ, K.: O dvou príčinách synoným v spisovnej slovenčine. Jazykovedné štúdie, 11, 1971, s. 64—65.

HORÁLEK, K.: K charakteristice ruštiny. In: Kniha o překládání. Praha 1953, s. 148—174.

ICKOVIČ, V. A.: Jazykovaja norma. Moskva 1968.

INTERFERENCJA W PROCESIE PRZEKLADU JĘZYKOWEGO. Wrocław 1974.

JEDLIČKA, A.: Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy. SaS, 29, 1968, s. 113—125.

KUCHAŘ, J.: Rozbor jazyka Týdeníku aktualit. NŘ, 61, 1978, s. 89—100.

LEŠKA, O.: K systémovému a funkčnímu pohledu na jazyk. In: Problémy marxistické jazykovědy. Praha 1962, s. 129—132.

LILIČ, G. A.: Iz istorii leksičeskich zaimstvovanij v češskom jazyke. In: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby. Praha 1974, s. 283—289.

ROT, A. M.: Voprosy ukrainsko-nemeckich meždialektnych otnošenij v karpatskom areale. Studia Slavica, 22, 1976, č. 1—2, s. 111—125.

SKALIČKA, V.: Typ češtiny. Praha 1951.

SKALIČKA, V.: Vývoj jazyka. Praha 1960, s. 93—110.

SKALIČKA, V.: K voprosu o tipologii. VJaz, 1966, č. 4, s. 22—30.

VACHEK, J.: Lingvističeskij slovar’ pražskoj školy. Moskva 1964.

VAŠEK, A.: Příspěvek k jazykovým kontaktům česko-slovenským. Slavica Pragensia, 18. AUC. Praha 1975, s. 219—223.

ZAMRZLOVÁ, A.: Typy interferenčních posunů při překládání z češtiny do ruštiny. FF UK, diplomová práce. Praha 1973.

ZATOVKAŇUK, M.: Jazyková patologie a psycholingvistika. SaS, 39, 1978, s. 228—231.

ZATOVKAŇUK, M.: Česko-ruská interference z hlediska psycholingvistického. In: Slovanské studie. Spisy univ. J. E. Purkyně. Brno 1979, s. 215—227.

ZATOVKAŇUK, M.: Haškovy rusismy v Osudech dobrého vojáka Švejka. NŘ, 64, 1981, s. 124—132.

ZATOVKAŇUK, M.: O lexikálních rusismech. Ruský jazyk, 35, 1982/83, s. 11—17.

 

[45]R É S U M É

Об одном типе дистантных языковых контактов

Дистантные языковые контакты осуществляются в таких коммуникативных сферах, где языковые контакты между носителями разных языковых обществ осуществляются не прямо, а опосредствованно. В настоящей работе производится подробный анализ языковых сдвигов, возникающих вследствие соприкосновения чешского и русского языков посредством переводов русской советской публицистики на чешский язык, а также классификация этих сдвигов с психолингвистической, лингвистической и ортологической (т. е. учитывающей нарушения языковой системы или языковой нормы) точек зрения. Обосновываются критерии для этих классификаций. В последнем случае нарушения языковой нормы в принципе сообразны с типологическими (или микротипологическими) дифференциальными характеристиками чешского и русского языков. В этой связи отмечаются происходящие конвергентные процессы и специфические свойства дистантных языковых контактов данного типа.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 1, pp. 38-45

Previous Vlasta Straková: Pragmatické modifikace slovesné sémantiky (Příspěvek k derivační typologii)

Next Karel Horálek: K otázkám sémiotiky