Čeština na pozadí ruštiny a angličtiny

Vlasta Straková

[Chronicles]

(pdf)

Чешский язык на фоне русского и английского / The Czech language on the background of Russian and English

Mezi jazykovými učebnicemi zaujímají zvláštní postavení učebnice konfrontační. Implicitně je sice konfrontace ve větší či menší míře přítomna v každé učebnici cizího jazyka, avšak explicitní konfrontační (kontrastivní) zaměření dovoluje ukázat shody a rozdíly plastičtěji, přesněji a názorněji. Nejčastější je konfrontace bilaterální, a to taková, v níž jde o jazyk mateřský a jeden jazyk cizí. Zde se pak studovaný jazyk podává „na pozadí“ druhého, např. ruština na pozadí češtiny (Russkaja grammatika, 1979) nebo „v zrcadle“ druhého jazyka (ruština v zrcadle francouzštiny, Gak, 1975).

Problémy jazykové konfrontace mají svou specifičnost, lze říci, že i svou jistou tradici, a konečně zkušenosti z jazykové konfrontace dovolují formulovat některé závěry metodologické (Studie ze slovanské jazykovědy, 1978—1980).

Složitější je pak takový přístup, kdy se jevy jednoho cizího jazyka vykládají „na pozadí“ či „v zrcadle“ druhého, rovněž cizího jazyka (se kterým je student v základních rysech již seznámen). Zřetel k mateřštině pak vytváří konfrontaci trilaterální. Učebnice Czech through Russian (Slavica Publishers, Columbus, Ohio 1981, 263 s.), jejímž autorem je profesor princetonské univerzity Charles E. Townsend, patří právě k tomuto typu. Jde zde o dva cizí jazyky (pro studenty, jejichž mateřštinou je angličtina), z nichž jeden je již studentům znám v rozsahu vyučovacích osnov, a má tak být jakýmsi „odrazovým můstkem“ pro pochopení druhého. Na necelých třech stech stránek je tu podán přehled hlavních rozdílů mezi ruštinou, jazykem „odrazovým“, „orientačním“, a češtinou jakožto jazykem „cílovým“.

Tím ovšem nejsou cíle příručky vyčerpány. Autor chce podat o češtině anglicky mluvícímu slavistovi obraz co nejúplnější. Nejde mu jen o literární podobu češtiny, s níž se student setká při četbě textů, nýbrž i o její mluvenou podobu (v autorově terminologii hovorová čeština — HC), kterou může běžně slyšet (předpokládá se kontakt s autentickým jazykovým prostředím). Zde ovšem vyvstává celý komplex problémů.

Obtížnost úkolu, který si autor stanovil, je nejen v kontrastivním pohledu (který je pro česko-ruské otázky již dosti rozpracován a z něhož autor u některých problémů čerpá), nýbrž i — a snad bychom řekli především — v tom, že cílovým je jazyk, který sám o sobě není útvarem konzistentním, jednotným, nýbrž právě z hlediska sociolingvistického patří k dosti složitým. „Je tedy třeba uvědomit si, že užívání obecné češtiny v běžném hovoru (i mezi vzdělanými lidmi) není projevem jakési subjektivní nedbalosti nebo „jazykové nekultivovanosti“ Čechů, nýbrž že je to součást historicky vzniklé situace, se kterou je třeba počítat …“ (Sgall, 1981).

Pokusíme se v obecných rysech učebnici představit. Skládá se ze dvou částí: v první je podán (v kontrastivním pohledu) základ fonetiky a fonologie češtiny. Soustavná pozornost se věnuje i fonetickým prvkům nespisovným, jako je protetické v — vokno, variace ý > ej — dobrý > dobrej …, é > í — mléko > mlíko (zde by bylo možno se ještě zmínit o variaci e > í — typu uvařeno > uvaříno); sleduje se zjednodušování souhláskových skupin — jsem > sem, přijdu > přídu (uveďme na okraj ještě moravské přindu); upozorňuje se na emfatické dloužení — nahóře, dóle; jsou naznačeny možnosti krácení — vidím > vidim; podrobně je krácení zaznamenáváno u flexe, např. klukum; poznamenejme však, že uváděné tvary jako mořim, zemim (s. 110) — pokud se vyskytují — jsou na jiné úrovni než klukum.

Druhá část učebnice pak sestává z deseti kapitol, stejně strukturovaných; každá lekce obsahuje: (1.) výklad lexikální problematiky; v popředí zde stojí konfrontační pohled na tzv. mezijazyková homonyma, např. krásný : krasnyj, a to v souvislostech postihujících asymetrii sémantických vztahů mezi paralelními výrazovými jednotkami; (2.) gramatická problematika; (3.) série cvičení s dobře vybraným materiálem a klíč ke cvičením.

Vlastní podstata konfrontace spočívá ve výkladu otázek gramatických. Lze říci, že zde je centrem sloveso (jak ani jinak nelze). [75]Je zpracováno na základě jednokmenné analýzy, ve své podstatě známé již z dřívějších autorových prací (Townsend - Newman, 1972).

Vychází se z výraznější podoby kmene (např. soudi-t — inf., kryj-í — 3. pl.). Slovesa se dělí do tří skupin; po úvodu k zásadám klasifikace se podávají přehledné tabulky s výkladem. Berou se v úvahu tyto tvary: prézens, infinitiv, préteritum, participium prét. pas. Naznačuje se kvantitativní zastoupení jednotlivých typů, uvádějí se poznámky ke tvarům v HC. — Nejsou zařazeny tvary přechodníků a podst. jména slovesného. U přechodníků je důvodem archaický, knižní charakter (srov. též Těšitelová, 1980, s. 124: „z hlediska frekvenčního je jejich výskyt zanedbatelný“), u podst. jména slovesného pak poměrná pravidelnost tvoření.

Autor soustředil ve své učebnici bohatý materiál, popis je detailní. Proto se nepředpokládá, že student zvládne všechny tvary všech sloves, nýbrž maximalistický popis materiálu se podává spíše z důvodů orientačních. Za účelný lze považovat přehled českých sloves a jejich ruských korelátů (type-by-type comparison).

Přehledně a všestranně jsou zpracovány předložky, předpony i problematika jména a ostatních slovních druhů.

Jak jsme již uvedli, materiál je vcelku dobře vybrán; připomínky lze mít pouze k jednotlivostem.

U vztažného zájmena bylo možno uvést nespisovnou podobu co (srov. i ruské čto). Na s. 177 se vloudila chyba v kongruenci — správně: Naše děti se naučily plavat už dávno. Partic. pas. souhlasen (s. 128) vzbuzuje pochybnosti (nejvýše snad odsouhlasen).

Lingvisté, kteří pracovali na učebnicích cizího jazyka, jistě vědí, že zde jde o otázky složitější než při sestavování učebnice mateřštiny (zde jsou ovšem zase nároky jiného charakteru). O to složitější je pak sestavit mluvnici (učebnici) s tak náročným cílem, jak si autor vytyčil. Především je třeba mít smysl pro únosné proporce jednotlivých problémů a stejně tak i pro výběr adekvátního materiálu. Oba tyto požadavky Townsendova učebnice splňuje.

Autor přistupuje k jednotlivým otázkám na základě své jazykové praxe, využívá příslušnou literaturu, materiál průběžně ověřuje. Vedle zasvěcených informací o hovorových variantách zde vidíme i zájem o „exotičnost“ některých podob. Registrují se nejen takové podoby jako tuhleten, tudleten, ale i velice substandardní a od spisovné podoby již hodně vzdálené tudlencten. Zde se ovšem objevuje varovný signál — to ne, to se pro cizince nehodí. A plným právem. Víme jistě, že substandardní výrazivo je pro cizince nebezpečné, protože při neadekvátním užití může vzniknout komická, eventuálně i nepříjemná situace.

Vůbec vystižení stylistické platnosti výrazů a jejich únosnost pro určitou situaci je při užívání cizího jazyka snad nejobtížnější problém. Všimli jsme si zajisté u cizinců (lingvistů) mluvících česky, že jejich projev působí zpravidla spíše spisovně, „přesně“, někdy snad i poněkud archaicky nebo snad strojeně. Podobně je tomu i v jinojazyčných projevech českých lingvistů (obzvláště tam, kde je jazyk studován bez dostatečného kontaktu s autentickou jazykovou situací, což je případ nejobvyklejší). Je to pochopitelné: skutečnou nenucenost, spontánnost projevu lze získat teprve v autentické jazykové situaci. Četba i poslech, dril i technika zůstávají — i při své závažnosti — přece jen metodami, které autentickou jazykovou situaci suplují. Spisovný „extrém“ bude však vždy přijatelnější a samozřejmější než extrém ve druhém směru — totiž substandardní.

Je ovšem třeba uvést, že zase jisté substandardní, expresívní prvky mohou být zajímavé a pro svou neobvyklost se mohou stát předmětem zvláštního studia.

Nad touto učebnicí si dále připomínáme věc známou, ale zatím nekomentovanou, totiž jak problematická je u nespisovné češtiny grafická podoba. Užití v literárním dialogu nám nevadí. Optický signál — uvozovky — ji naprosto jednoznačně situují a zapojují do příslušných souvislostí. Avšak vidíme-li v učebnici věty jako Němci byli zajatý. Voni byli dobře vychovaný. Ty noví Češi/Němci byli …, uvědomujeme si i problémy grafické. Věc by se snad dala vyřešit tak, že by příklady tohoto typu byly výrazněji graficky vyčleněny, snad nejlépe uvozovkou. — Vzhledem k tomu, že zde nejde o primární, psanou podobu jazyka, nýbrž o podobu sekundární, „zapsanou“, blížil by se způsob záznamu snad spíše transkripci.

Nadto je zde otázka, je-li nutno zařazovat [76]materiál k procvičování HC (např. na s. 111- 3f — form HC variants: ke starým městům …). Pro cizince bude HC vždy spojena se znalostí pasívní (být poučen, ale ne se ji učit, tj. získávat aktivní znalost studiem). V podstatě má Čech s česky mluvícím cizincem hovořit spisovně (nebude však patrně mluvit spisovně společnost Čechů, v níž je jeden cizinec). Pro cizince studujícího češtinu bude východiskem spisovný jazyk (otázka HC je pak věcí delšího kontaktu s autentickým prostředím, lingvistického zaujetí pro tuto speciální problematiku apod.). Opačně je tomu u Čecha, pro něhož je mateřštinou HC (přímý kontakt s matkou a rodinným prostředím), a spisovná podoba je druhotná (škola, vzdělání, profese). Tím jsme se ovšem dostali k obecnějším otázkám týkajícím se jazykové konfrontace s širším dosahem sociolingvistickým. Zde bychom rádi uvedli několik poznámek.

1. Z četných diskusí o otázkách jazykové kultury a normy vyplývá, že se postupně prosazuje aspekt vyjadřování adekvátního situaci nad aspektem jednostranně preskriptivním. Požadavek spisovnosti (tedy prestižní podoby jazyka) má jistě i nadále plné oprávnění v oficiální komunikaci, v profesních souvislostech apod. Ovšem, jak již bylo upozorněno, tento typ komunikace lze stěží považovat za většinový. Ostatně ani lingvisté mezi sebou nemluví spisovně (ani o své profesi, o lingvistice), pokud nejde o zcela oficiální fórum. A nenucená zábava, která by probíhala ve spisovné češtině, je pak téměř nepředstavitelná.

2. Ukazuje se stále zřetelněji, že klíč k řešení vztahu obou sfér vyjadřování (v mluveném projevu) a s tím související otázky jazykové regulace lze hledat v široké oblasti jazykové variantnosti. Jak upozorňuje J. Filipec (1980, s. 308—313), „zde ovšem byly v naší lingvistice tyto otázky zpracovány především teoreticky“.

3. Oblast variantnosti zasahuje v jednotlivých jazycích jednotlivé roviny jazyka v nestejné míře. Poměrně univerzální je oblast variantnosti lexikální. Rozdíly budou ovšem (např. mezi ruštinou a češtinou) v oblasti variace fonetické: v ruštině se centrum této problematiky přesouvá na výslovnostní styly a s tím související rozdíly v realizaci nepřízvučných samohlásek (styl pečlivý, spontánní, hyperkorektní ap.), kdežto v češtině jde především o variace určitých samohlásek, event. samohláskových skupin: ý > ej, é > i. Situaci v češtině komplikuje podle našeho názoru především ta okolnost, že je fonetickou variantností zasažena sekundárně i celá oblast morfologie. S přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v recenzované publikaci, k vlastní jazykové zkušenosti a také ke stavu v ruštině, můžeme hlavní problémy morfologické variantnosti shrnout do několika bodů:

a) Spisovným podobám slovesných tvarů odpovídají v nespisovných vrstvách tvary zkrácené (o jednu slabiku), a to: v infinitivu — nésti//nést (zde již norma akceptovala tvar mluveného jazyka), dále v 1. os. pl. — neseme//nesem a posléze v 3. os. pl. — dělají//dělaj.

b) Morfologická variantnost prochází celým paradigmatem adjektiv typu dobrý, a to singulárem i plurálem: dobrý, dobrého … //dobrej, dobrýho … Příčinu lze vidět v tom, že jsou fonetickou variantností zasaženy samohlásky é, ý, v morfologii adjektiva silně zaangažované.

c) Nespisovná čeština má silnější tendence unifikační (ukážeme to na příkladu substantiva a adjektiva):

Je známo, že silnější unifikační tendence jsou ve tvarech plurálových; je tomu tak především v instr. pl., např. stolama, židlema, prknama (… s Dobře utajenejma houslema — Horníček); méně výrazně se tendence k unifikaci projevuje v lok. pl.: o klukách, o jablkách, ve vlakách//ve vlacích.

Poznamenejme zde na okraj, že v ruštině se unifikační tendence v plurálu projevily daleko silněji a zformovaly spisovnou podobu dativu, lokálu, instrumentálu všech tří rodů jednotně: -am, -ach, -ami.

I u adjektiva je unifikační tendence výraznější v plurálu. V češtině jsou unifikovány tvary gen., dat., lok. a instr.: dobrých (mužů, žen, dětí), dobrým, dobrých, dobrými (srov. nespis. paralely dobrejch, dobrejm, dobrejch, dobrejma).

Zatímco v ruštině jsou unifikovány všechny plurálové tvary adjektiv, zůstává v češtině nom. a akuz. rodově diferencován: dobří hoši (dobré stroje — diference podle kategorie životnosti), dobré dívky, dobrá děvčata. A zde se projevují v mluveném jazyce unifikační [77]tendence nejvýrazněji: dobrý hoši, dobrý stoly, dobrý ženy, dobrý děti.

Snad nejproblematičtější je rodová shoda u plurálu neuter. Dokonce i v projevech psaných, kultivovaných, jsme se setkali s tím, že zde shoda — při větší distanci a snížené kontrole — mizí, např.: tato nařčení .... se ukázala .... jako neopodstatněné. Zde bychom chtěli připomenout moravskou podobu shody červené jablíčka. Srov. též Ivan Mládek: Brno je zlatá loď/za děvčaty z Brna choď/ jsou hezké a mladá … jsou hezké a chytrá … jsou hezké a věrná. Zde autor vtipně využívá rozporu mezi spontánní praxí (hezké) a dodatečnou korekcí ve smyslu normy (věrná).

S rodovou diferenciací nom. pl. souvisí i shoda podmětu s přísudkem, zvláště pak ve svém aspektu pravopisném. Právem bylo poukázáno, že při úvaze o racionalizaci pravopisu by tyto otázky připadaly v úvahu v prvé řadě (Sgall, 1981).

Chceme-li uzavřít toto malé zamyšlení nad zajímavou a zdařilou učebnicí češtiny, v níž jde vlastně o „pohled z druhé strany“, můžeme říci: Oblast jazykové normy byla a zůstává oblastí kompetence českých bohemistů. Na druhé straně ovšem z praxe jazykové konfrontace víme, že pohled „z druhé strany“ může leckdy odhalit zajímavé souvislosti, precizovat chápání, vyhrotit problém. Přínos tohoto pohledu lze vidět v tom, že implikuje určité otázky nebo stimuluje zájem o určitou problematiku.

A tak si nad touto učebnicí znovu klademe otázku, jaký je v češtině vztah současné jazykové normy k současné jazykové realitě (se zřetelem k šíři a mnohotvárnosti jazykové praxe), resp. je-li možno považovat divergentní vývoj těchto dvou entit (jehož kořeny tkví v historickém vývoji) za adekvátní a i nadále za jedině možný.

 

LITERATURA

 

BARNETOVÁ, V. - BĚLIČOVÁ, H. - LEŠKA, O. - SKOUMALOVÁ, Z. - STRAKOVÁ, V.: Russkaja grammatika I—II. Praha 1979.

FILIPEC, J.: K problematice jazykových variant. SaS, 41, 1980, s. 308—313.

GAK, V. G.: Russkij jazyk v sopostavlenii s francuzskim. Moskva 1975.

POLDAUF, I. - ŠPRUNK, K.: Čeština jazyk cizí. Praha 1968.

SGALL, P.: K některým otázkám naší jazykové kultury. SaS, 42, 1981, s. 299—306.

STUDIE ZE SLOVANSKÉ JAZYKOVĚDY I—III. Kabinet cizích jazyků ČSAV, I — Praha 1978, II — 1979, III — 1980.

TĚŠITELOVÁ, M.: Využití statistických metod v gramatice. Praha 1980.

TOWNSEND, C. - NEWMAN, L.: Towards a new classification of Czech verbs. The Slavic and East European journal, 16, 1972, č. 3.

VACHEK, J.: Psaný jazyk a pravopis. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 231—306.

VACHEK, J.: Zum Problem der geschriebenen Sprache. TCLP, 8, 1939, s. 94n.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 1, pp. 74-77

Previous Jan Petr: K Mažiulisovu vydání staropruských památek

Next Jiřina Hůrková, Růžena Buchtelová: Konfrontační fonologie ruštiny a němčiny