Sovětská práce o vlivu ruštiny na vývoj české slovní zásoby

Ladislav Horalík

[Chronicles]

(pdf)

Советская работа о влиянии русского языка на развитие чешского словарного запаса / A Soviet study on the influence of Russian on the development of the Czech word-stock

Pod názvem Úloha ruštiny ve vývoji slovní zásoby českého spisovného jazyka (nakl. Leningradské univerzity, Leningrad 1982, 191 s.) vyšla pozoruhodná monografie Galiny Alexejevny Liličové, známé sovětské bohemistky z katedry slavistiky na Leningradské státní univerzitě.

Recenzovaná monografie, jejímž základem je úspěšně obhájená doktorská disertační práce, je výsledkem dlouholeté badatelské činnosti autorky, jejíž vědecký zájem je zaměřen na jazykové a lexikologicko-lexikografické otázky týkající se českého národního obrození na konci 18. a v první pol. 19. stol. Tento proces byl obtížný, avšak naprosto nutný, ba životně důležitý v době, kdy českému národu a jazyku hrozila úplná likvidace za kulminující germanizace prováděné cílevědomě vůči slovanským národům v absolutistické habsburské monarchii.

Práce G. A. Liličové se skládá z úvodu, čtyř kapitol, závěru a soupisu použité literatury.

Ve stručném úvodu (s. 3—5) se analyzuje vzájemné působení příbuzných slovanských jazyků spolu s problematikou postavení ruštiny mezi těmito jazyky; ukazuje se úloha ruštiny ve vývoji češtiny daného období a českého lexika zvláště. Pro metodický postup při řešení uvedené problematiky si autorka stanovila devět hlavních zásad, které mají obecně platný charakter pro analogická bádání v oblasti slovanské jazykovědy vůbec.

V 1. kapitole (s. 6—29) autorka zevrubně seznamuje se sociálními a historickými předpoklady a podmínkami, které vedly tehdy naše národní buditele k tomu, aby využívali ruštiny jako zdroje pro obohacení češtiny. Význam Ruska jakožto jediného suverénního slovanského státu na sklonku 18. stol., bezprostřední styk s ruskými lidmi, vojáky, kteří dvakrát na počátku 19. stol. v době napoleonských válek procházeli českými zeměmi, a s tím spojené vědomí slovanské sounáležitosti, to vše vyvolalo velký ohlas u buditelů i širokých lidových mas a vedlo nutně ke vzniku rusofilství. Jeho projevem bylo i vědomé využití ruských výrazů v tehdejší češtině, aby se zdůraznila jazyková příbuznost ruského a českého národa. V kapitole je podána analýza vztahů k Rusku a k ruštině u dvou generací českých buditelů, starší v čele s J. Dobrovským, mladší v čele s J. Jungmannem. Zatímco škola Dobrovského měla kritický vztah k carskému samoděržaví, nevolnictví i k ruské šlechtě a v rámci vědecky se formující slavistiky se postarala o sestavení příruček a mluvnic pro šíření praktických znalostí ruštiny, škola Jungmannova si tehdejší Rusko zidealizovala, neviděla v něm žádných rozporů a zaměřila se především na český jazyk, jeho zdokonalení a všestranné obohacení pod přímým vlivem ruštiny; to je pak specifikováno v následujících kapitolách.

2. kapitola (s. 30—74) má název „Rozšíření ruských lexikálních a sémantických přejetí v textech období českého národního obrození“. Předmětem zkoumání a zároveň materiálovým zdrojem jsou tu texty trojího druhu: (1.) překlady významných cizích literárních děl do češtiny (jde o díla francouzské, anglické a ruské provenience), (2.) podvržené rukopisy [341](Královédvorský a Zelenohorský) a (3.) Jungmannův Slovník česko-německý. V těchto textech se podle Liličové evidentně projevuje snaha J. Jungmanna a jeho školy (zejména V. Hanky, F. L. Čelakovského) maximálně sblížit slovanské jazyky i literatury užíváním společného slovanského lexikálního fondu. Tato tendence motivovaná do jisté míry romanticky a politicky vedla takřka k mechanickému přejímání ruských jazykových prvků, zvl. lexikálních a gramatických, do jazyka české literatury té doby; to se nejmarkantněji projevilo v textech zmíněných rukopisných padělků. Ty obsahují značný počet rusismů, které autorka dělí do šesti skupin: (1.) přímá lexikální přejetí, srov. chrabrost’ - chrabrost, vtoroj - vterý; (2.) slova, známá v češtině již dříve, avšak doplněná ruským slovotvorným formantem, který má těmto slovům dodat punc starobylosti, srov. chýše a chyžica vlivem ruského slova chižina; slova (nom. pl.) a slovesa vlivem ruského tvaru slovesa; (3.) lexikální neologismy, srov. hrabivý, bujarý; (4.) sémantické neologismy, srov. páchati vlivem ruského pachat’ také ve významu ‚orat‘; (5.) staročeská slova, oživlá vlivem příslušných ruských slov, srov. děva, luna, šíje; (6.) slova přejatá z příslušných typicky ruských slovních spojení, srov. kalená střela, syrá země aj. Liličová zde na konkrétním porovnávaném materiálu dokazuje, že počet rusismů v češtině té doby je vyšší, než se dosud v odborné literatuře soudilo. Své tvrzení dokládá autorka tím, že ruský jazyk a ruský překlad Jungmann a jiní nezřídka využívali jako jazyka prostředníka, opory při překladech cizích uměleckých děl do češtiny (srov. např. překlad Chateaubriandovy Ataly); přitom však autorka správně poznamenává, že ne všechny rusismy tohoto období se v české slovní zásobě udržely (srov. např. brilna místo českého holírna).

Ve 3. kap. (s. 75—128), nazvané „Funkční využívání rusismů v umělecké a vědecké literatuře na počátku 19. století“, studuje autorka funkci, kterou plnila ruská slova v této důležité vývojové etapě českého jazyka a jeho lexika. Podle ní rusismy tu fungovaly jako: (1.) poetismy (srov. bol, blahý, chrabrý, vesna, luh aj.), (2.) termíny (hlavně v oblasti estetiky, botaniky, zoologie a chemie; srov. např. vkus, vzhled, dění, zádumčivost, průmysl aj.; pozoruhodný je údaj, že z celkového počtu českých přírodovědných termínů ruského původu je celkem 39 % botanických a 34 % zoologických), (3.) slova, která nahrazovala germanismy v češtině (srov. pluk místo něm. Regiment, sleď místo Hering, suchar místo Zwieback apod.) a (4.) „exotismy“ týkající se ruských reálií, např. ruské přírody, ruských lidí, mincí, měr, sociálních podmínek, ruského pravoslaví aj. (srov. např. tajga, samovar, trojka, rubl, versta, mužik, obrok, rozkol apod.).

Ve 4. kap. (s. 129—179) je pozornost zaměřena na „Některé zvláštnosti procesu zapojení rusismů do českého jazykového systému“. Proniknutí velkého počtu rusismů bylo determinováno snahou obohatit tehdejší nedostačující českou slovní zásobu zejména v oblasti terminologie především slovy slovanského původu; šlo nejen o ruská přejetí, ale i o četné lexikální a sémantické kalky, jejichž realizace v češtině jako v příbuzném slovanském jazyce nebyla problémem.

Recenzovaná práce končí stručnými závěry (s. 180—181), v nichž se podtrhuje, že ruština nejen obohatila českou slovní zásobu, ale také ji stimulovala k vlastní, české slovotvorbě. Rusismy se v českém prostředí rychle ujímaly, v českém jazykovědném systému se zčásti modifikovaly, dále sémanticky rozvíjely, popř. přijímaly nové stylisticko-expresívní charakteristiky apod.

Práce je doplněna cennými bibliografickými údaji, jimiž se ve vyčerpávající míře prezentuje literatura, a to sovětskému bohemistovi česká a českému rusistovi ruská, resp. sovětská odborná literatura. Recenzovaná práce má širší dosah: je objevnou a metodologicky užitečnou knihou pro badatele v oblasti slavistiky.

Práce G. Liličové se vyznačuje všemi náležitostmi, které jsou vlastní vědecké práci vysoké úrovně. Zvláštní zmínky přitom zasluhuje, že autorka důsledně přistupuje k řešení dané problematiky z pozic marxistické jazykovědy. Provádí minuciózní analýzu bohatého materiálu, její výklad je logicky skloubený, syntetizující závěry jsou přesvědčující. Autorka ve své práci komplexně osvětlila a zdůvodnila pozitivní vliv ruského jazyka na vývoj spisovné češtiny, na obohacování jejího lexika a konstituování její terminologie v období českého národního obrození.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 4, pp. 340-341

Previous Milena Rulfová: O neverbálních komponentech komunikace v ruštině

Next Jiří Hronek, Jaroslav Porák: Druhý díl sovětské učebnice českého jazyka