Neurolingvistika: předmět, metody a historie

Helena Lehečková

[Discussion]

(pdf)

Невролингвистика: предмет, методы и история / Neurolinguistics: Subject, methods, and history

Vedle řady jiných interdisciplinárních oborů, jejichž jednou součástí je lingvistika, vznikla v posledních desetiletích i tzv. neurolingvistika, stojící, zhruba řečeno, na pomezí nauky o patofyziologických interpretacích onemocnění, která způsobují poruchy řeči, a lingvistiky.

Od ostatních pomezních lingvistických disciplín se však neurolingvistika zatím v mnohém liší. Pokud vezmeme v úvahu pouze dva její základní komponenty, neurologii a lingvistiku, je z dosavadních výsledků zřejmé, že jde daleko více o neurologii než o lingvistiku. Tato skutečnost je dána částečně povahou oboru, ale především tím, že až donedávna byla pěstována hlavně lékaři a u lingvistů zatím nevzbudila zasloužený zájem. Navíc se v tomto oboru nesetkávají pouze tyto dvě základní složky, ale vedle nich je nutno využívat i poznatků z psychiatrie, psychologie, fyziologie, foniatrie a logopedie. Je samozřejmé, že tak široký záběr na dostatečné úrovni nemůže mít žádný jednotlivec, a proto tato práce vyžaduje týmovou spolupráci odborníků z několika různých oborů. Už to samo o sobě není jednoduché, neboť jde o obory s různým charakterem, metodologií i cíli. To všechno bylo zatím vesměs podřizováno praxi medicínské: předmětem studia byli pacienti s poruchami řeči a cílem bylo vyléčení nebo alespoň minimalizace těchto poruch. Lingvistika v tomto procesu sloužila jako aplikovaná věda pro potřeby klinické praxe (proto se někdy nazývá klinickou lingvistikou, srov. Crystal, 1981). Nepopiratelným faktem je to, že pacient postižený poruchami řeči, které jsou sice i problémem lingvistickým, je problémem medicínským a zodpovědnost za jeho rehabilitaci nese lékař, nikoli lingvista.

Na druhé straně medicínsky zpracované poruchy řeči poskytují lingvistice jedinečný materiál pro řešení otázek spojených s hledáním fyziologických korelátů jazykových operací a lokalizací jazykového systému v mozku. Zároveň mohou přispět i k řešení problematiky hierarchie jazykových rovin, principů osvojování a zapomínání jazyka, samostatnosti jednotlivých jazykových aktivit (produkce a percepce řeči, čtení, psaní) apod.

[155]Na užitečnost zkoumání řečových poruch pro lingvistiku poukazovali už kdysi de Saussure a de Courtenay a věnoval jim pozornost i Jakobson (Lesser, 1978, s. 20), ale přes teoretickou i praktickou závažnost zůstávala tato problematika většinou mimo zájem lingvistů.

První větší studií věnovanou afáziím vypracovanou ve spolupráci neurologů a lingvistů byl rozbor syndromu fonetické dezintegrace v afázii (neurologové Alajouanine a Ombredane, lingvistka Durandová, 1939). Lingvistický přínos k popisu syndromu spočíval v tom, že bylo dokázáno, že nejde o obecnou redukci typů fonémů, jak se domnívali neurologové, ale spíše o rozpad systému fonologických opozic. Tento poznatek poskytl lepší možnosti pro terapii reedukace řeči.

Od té doby přinesla lingvistika už řadu poznatků do zkoumání poruch řeči, které bylo dosud pouze v rukou lékařů. Ukázala např., že jazyk se skládá z hierarchicky organizovaných rovin, že ne všechny vzorky řeči o stejné délce jsou stejně průkazné pro zjišťování závažnosti poruch řeči, že pořadí osvojování jazykových struktur je v opačném poměru k pořadí jejich rozpadu při určitých typech poruch atd. Užitečnost lingvistiky pro afáziologii je tedy zřejmá. Žádoucím se ukazuje, aby naopak lingvistika využívala poznatků v daném případě z oborů medicínských. Otázkám o vrozenosti jazyka, o univerzálnosti struktur apod. by se tím dostalo konkrétnějšího základu.

 

Neurolingvistické metody

Při hledání fyziologických parametrů jazyka se v zásadě používají tři metody: (1.) testy dichotického poslechu, (2.) stimulace určitých částí mozku, (3.) studium afázií.

Ad 1: Metoda dichotického poslechu je jediná, kterou lze použít u zdravých lidí. Pokusná osoba dostane sluchátka, do nichž jsou vedeny zvukové stimuly, a to odlišné pro ucho pravé a levé (např. do každého ucha jsou vysílána jiná slova). Po určité době má pokusná osoba reprodukovat co největší počet stimulů, které si ze slyšeného zapamatovala. Pokusy ukázaly, že údaje slyšené pravým uchem byly lépe reprodukovány než stimuly z ucha levého. Tento fakt je dán křížovým spojením mezi uchem a primární auditorní senzorickou oblastí. Ta je pro pravé ucho situována v levé mozkové hemisféře, kde je také většinou řečové centrum, a proto jsou tam jazykové podněty lépe zpracovávány než podněty z ucha levého. U nejazykových auditivních podnětů tato dominance pozorována nebyla. Při vysílání jednotlivých slabik se projevila výrazná dominance pravého ucha při registrování slabik typu konsonant — vokál — konsonant, zatímco při poslechu pouhých vokálů, u nichž jazykový charakter není tak zřetelný, se neukázala.

Ad 2: Při operacích mozku je možno stimulací jeho jednotlivých oblastí vyvolat určité reakce v příslušných výkonných orgánech. Např. stimulací pohybových center se dají vyprovokovat žádané pohyby a reakce. Dráždění motorických oblastí, které se účastní zvukové produkce (tj. např. jazyk a larynx), způsobuje u pacientů různé typy mimovolné vokalizace a výkřiků, ale nikdy nevyvolá slova smysluplná. Jestliže pacient v době experimentu mluví, vyvolává dráždění řečových oblastí poruchy v jeho řeči, někdy ji úplně blokuje. Řeč se tedy ukazuje jako složitá činnost, kterou je možno zásahem zvenku narušit, ale na rozdíl od jiných činností se dá jen velmi obtížně u člověka vyvolat.

Ad 3: Studium afázií je nejrozsáhlejší a nejplodnější oblastí neurolingvistiky. Afázie je porucha řeči různého druhu způsobená postižením ústřední nervové soustavy. Vzniká jako důsledek ohraničeného poranění mozku (na rozdíl od neafatických jazykových poruch při demenci, schizofrenii apod., které nejsou podmíněné lokalizovaným poškozením mozku). Nejobvyklejšími příčinami jsou ucpání nebo prask[156]nutí mozkové cévy, poranění hlavy při nehodách, záněty mozku a mozkové nádory, popř. chirurgické zásahy při jejich odstraňování. Afázie není jen problémem medicínským, ale zároveň závažným problémem psychologickým a sociálním. J. Kiml (1969) ji nazývá „úrazem osobnosti“, protože vedle obtíží zdravotních nese s sebou omezení kontaktu s okolím a může v krajním případě vést k úplnému rozpadu osobnosti. Afázie se může projevit v různých formách poškození jazykových schopností (porucha porozumění, porucha čtení, psaní, počítání, zpěvu apod.), a to v různých stupních (od narušení jediné formy jazykové aktivity až k úplné ztrátě jakéhokoli dorozumívacího systému).

Historie zkoumání afázií je poměrně krátká — něco přes 120 let. Prvním závažným zjištěním v této oblasti bylo, že afázie je výsledkem určitého typu mozkových lézí (tj. postižení nervového systému).

Důkaz o tom podal Paul Broca v r. 1861. Popsal typ afázie, která se vyznačovala minimální řečovou produkcí, pomalou řečí spojenou s velkým úsilím, špatnou artikulací, vynecháváním gramatických slov a koncovek. Na druhé straně porozumění řeči zůstalo nepoškozeno, pacienti si zachovali překvapivou schopnost nacházet jednotlivá slova a afatické projevy mizely při zpěvu. Afázie byla často doprovázena ochrnutím pravé strany těla. U všech takto postižených pacientů byla konstatována léze ve frontálním laloku levé hemisféry. Tato oblast začala být na počest svého objevitele označována jako Brocovo centrum a tento typ afázie nazýván Brocovou afázií.

V r. 1874 objevil Carl Wernicke další „řečové centrum“, tentokrát v levém temporálním laloku. Léze v této oblasti vyvolává opačný typ afázie. Řečová produkce je rychlá, bez nejmenšího úsilí, má rytmus i melodii normální řeči, ale obsahuje minimum informací. Skládá se především z „vycpávek“ (Crystal, 1981, uvádí příklady well, you know, then) a frází (Oh, dear!, tamtéž), obsahuje mnoho chyb v užití slov, a to jak na rovině fonologické (např. spoot místo spoon), tak lexikální (spoon místo fork, tamtéž). V řeči je zachována gramatická struktura, ale je přeplněna deiktickými výrazy, jejichž denotáty jsou nejasné. Pacient nejeví známky porozumění psanému ani mluvenému slovu, a to zejména konkrétním významům slov, zatímco celkovému smyslu sdělení (např. určitým příkazům) dokáže mnohdy porozumět na základě kontextu, intonace apod.

Zatímco Brocova afázie se vyznačuje především poruchou v řečové produkci, při Wernickeově afázii je nejvíce narušeno porozumění řeči. V obou případech zůstávají primární senzorická a motorická centra účastnící se na jazykových aktivitách nepoškozena.

Až do 1. světové války byla většina zkoumání afázií prováděna klinickými neurology. Po r. 1918 však mezi neurology zájem o afáziologii upadl a byl dále udržován hlavně tzv. řečovými terapeuty, kteří se zaměřují na praktické stránky reedukace řeči po mozkových poraněních. Od 2. světové války začal zájem o afáziologii opět vzrůstat, už vzhledem k velkému počtu pacientů, kteří byli při válečných zraněních afázií postiženi. Největší soubor takových případů zpracoval nedávno zesnulý sovětský neurolog A. R. Lurija (1973), který na základě spojení klinických dat s anatomickými lokalizacemi vypracoval podrobnou typologii afázií. Zatímco jeho předchůdci spojovali lokalizaci mozkových lézí především s psychologickými koreláty, Lurija zdůrazňoval důležitost zkoumání jejich lingvistického významu.

V poslední době se lingvistický přístup k afáziologii projevuje ve dvou sférách. Jednak se soustřeďuje na co nejefektivnější reedukaci řeči u afatiků a jednak přispívá k usnadnění diagnostiky afatiků. V prvém případě jde hlavně o tzv. řečové terapeuty nebo logopedy (např. Salonenová (1977), která vytvořila obecnou metodologii reedukace řeči), ve druhém o tzv. klinické lingvisty (např. Crystal, 1981). Nejméně propracované jsou zatím otázky přínosu afáziologie pro teoretickou lingvistiku, ale i tato oblast se začíná rozvíjet (např. Lesser, 1981; Whitaker, 1971).

Oblast afáziologie a neurolingvistiky má dnes rozsáhlou literaturu. Vedle monografií jsou to sborníky (např. nakl. Academic Press v New Yorku vydalo za léta [157]1981—82: Acquired aphasia; Neural models of language; Neuropsychology of language, reading and spelling; Exceptional language and linguistics) a periodika (nejznámější je Brain and language). U nás jsou však tyto prameny bohužel nedostupné. Neurolingvistické problematice je věnována alespoň jedna kapitola prakticky ve všech posledních lingvistických a psycholingvistických úvodech.

U nás se touto problematikou zabývala řada psychiatrů (Heveroch, 1926; Pick, 1913; Morávek, 1969; Pelikán, 1972; Šváb, 1982). Z foniatrů se reedukaci řeči při afázii věnoval především J. Kiml (1969), poruchám dětské řeči pak M. Seeman (1955) a K. Sedláček (1962). Neurology zastupuje v neurolingvistické literatuře J. Hrbek (1983), který vypracoval vlastní rozsáhlou koncepci výkladu afázií. Aplikací Lurijových metod se v naší neuropsychologii zabývá J. Míka (1978).

Každý z uvedených oborů se však dívá na afázie pouze ze svého hlediska a spolupráce několika oborů na řešení problematiky, která má tak velký medicínský, sociální i teoretický význam, dosud bohužel chybí. Afáziologie vyžaduje znalosti z řady vědních disciplín a bylo by velmi prospěšné, kdyby na jejím výzkumu spolupracovali všichni zainteresovaní odborníci, zejména lékaři a lingvisté.

Poznámka. Tato stať byla vypracována na základě dostupných pramenů a je koncipována jako úvod do dosud málo známé interdisciplíny. Předchází původní příspěvek, který se opírá o rozbor materiálu.

 

LITERATURA

 

ALAJOUANINE, T. - OMBREDANE, A. - DURAND, F.: The syndrome of phonetic disintegration in aphasia. Paris 1939.

CRYSTAL, D.: Clinical linguistics. Wien 1981.

GESCHWIND, N.: Selected papers on language and the brain. Dordrecht 1974.

HEVEROCH, A.: Anatomická podstata a lokalizace afasií. Čas. čes. lék., 65, 1926.

HRBEK, J.: Neurologie 4. Obecná syndromologie. Topická diagnostika. Část druhá. Praha 1983.

KIML, J.: Afasie a reedukace řeči. Foniatrická studie. Praha 1969.

LENNEBERG, E. H.: Biological foundations of language. New York 1967.

LESSER, R.: Linguistic investigations of aphasia. London 1978.

LURIJA, A. R.: The working brain. London 1973.

MÍKA, J.: Úvod do neuropsychologie. Praha 1978.

MORÁVEK, M.: Lidská řeč. Praha 1969.

PELIKÁN, V.: Fyziologie řeči. In: Vybrané kapitoly z neurofyziologie pro kliniky. Ed. P. Jedlička, F. Krejčí, F. Véle a kol., Praha 1972, s. 226—241.

PICK, A.: Die agrammatischen Sprachstörungen. Berlin 1913.

SALONEN, L.: Regain your speaking ability: a rehabilitation guide for aphasic patients. Helsinki 1977.

SEDLÁČEK, K. - SYCHRA, A.: Hudba a slovo z experimentálního hlediska. Praha 1962.

SEEMAN, M.: Poruchy dětské řeči. Praha 1955.

ŠVÁB, L.: Diagnostická hodnota typu chybné reprodukce v Morávkově modifikovaném asociačním experimentu. Československá psychiatrie, 78, 1982, s. 175—179.

WHITAKER, H. A.: On the representation of language in the human brain. Edmonton 1971.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 2, pp. 154-157

Previous Zlata Kufnerová: K makrolingvistickému pojetí lingvistiky překladu

Next Olga Müllerová: Sovětská publikace o významu a funkci důrazu ve větě i v textu