K problematice lingvistiky překladu

Vlasta Straková

[Discussion]

(pdf)

К проблематике лингвистики перевода / On linguistics of translation

Vzhledem k závažnosti textu, tj. psané podoby jazyka v současné komunikaci, se lingvistika textu stala samostatnou oblastí se specifickými úkoly, přístupy i výsledky. Studuje se typologie textu, a to se zřetelem k využití stylistických prostředků různých úrovní, sledují se otázky geneze textu, jeho zákonitostí apod. Literatura je zde již dosti bohatá (Dressler, 1981).

1. Primární a sekundární text

I když každý nově vznikající text je nutně ovlivněn texty předchozími, s nimiž se autor setkal, event. které již sám vytvořil, a stejně tak i jeho předchozími zkušenostmi [316]a znalostmi, lze text primární (tj. text, který nevznikl překladem, není výsledkem referování, resumování apod.) považovat — alespoň pro účely naší práce — za realizaci kreativního přístupu k jazyku. Tento kreativní — syntetizující aspekt primárního textu (T₁) vynikne názorně ve srovnání s textem sekundárním (T₂), tj. v našem případě překladem. Zatímco se tedy teorie textu snaží zjistit a stanovit zákonitosti tvorby textu jakožto činnosti v jistém smyslu „originální“ (i s výhradami, které jsme zde uvedli), může být překládání vymezeno jakožto činnost „interpretativní“, tj. činnost dalšího lingvistického cyklu, činnost, která od textu vychází a současně i k textu směřuje. Vztah mezi těmito dvěma texty, tj. originálu (T₁) a překladu (T₂), je tak vlastním předmětem dílčí jazykovědné disciplíny, pro niž se již vžilo označení lingvistika překladu (Popovič, 1973; Fleischmann, 1982). Chápe-li systémová analýza jazyk jako repertoár možností a textová analýza jako realizaci těchto možností (parole — Saussure, 1955), lze říci, že lingvistika překladu je v prvé řadě specifický typ textové analýzy, totiž textová analýza v kontrastivním pohledu. Lingvistika překladu se zaměřuje na provedenou práci, sleduje, jak se překladatel vyrovnal s problémy, které kladl původní text.

I přes výrazně „interpretativní“ charakter překladatelské činnosti nelze ovšem říci, že by zde nenašel uplatnění tvůrčí přístup: adekvátní prezentace umělecky náročných textů v podobě překladu není bez tvůrčího přístupu, invence, fantazie myslitelná. Je zde však rozdíl v závažnosti, pořadí i způsobu uplatění obou složek — fantazie a analýzy. I překlad vysoce umělecky náročný bude vycházet v prvé řadě z analýzy, a to jak obsahové, tak čistě lingvistické. Zatímco vznik primárního textu A je především určován zákonitostmi syntézy (analýza je zde spíše implicitní, méně výrazná), musí vzniku (syntéze) textu B předcházet analýza, a to analýza různého druhu, zaměření, různé úrovně.

2. Lingvistika překladu

Z uvedené charakteristiky lingvistiky překladu vyplývá i rozčlenění problematiky; půjde nám o tyto aspekty: a) překládání jako médium, b) překládání jako identifikace, c) překládání jako výběr.

a) Mediální (zprostředkující) charakter překladu, jakožto specifického, tradičního i velmi závažného způsobu komunikace, je obecně zřejmý a byl nejednou zdůrazněn ve speciálních lingvistických pracích, srov.: „Kdo překládá, nepřekládá proto, aby porozuměl, nýbrž aby zprostředkoval porozumění“ (Vinay - Darbelnet, 1958). Pro lingvistiku překladu z toho vyplývá úkol pozorovat fungování jednoho jazyka ve vztahu k druhému. Lingvistika překladu musí sledovat zřetel stratifikační, tj. — ve zpětném pohledu — vrstvení jednotlivých fází lingvistické činnosti se zaměřením na využití pro další překladatelskou praxi.

b) Vzhledem k tomu, že smyslem překládání je převod (transmise) určitých obsahů z jednoho jazykového kódu do druhého, se snahou o maximální adekvátnost, má překladatelská práce za základ identifikaci textu jako celku, i jeho složek a aspektů. Adekvátnost musí být hodnocena vždy se zřetelem k celkům co nejvyšším, tj. překlad musí být adekvátní jako celek (s možností substitucí, kompenzací, zisků i ztrát v dílčích jednotkách či mezi jednotlivými rovinami). Má odrážet zřetel k požadavkům časového zařazení (historie, současnost), společensko-teritoriálních parametrů (město — venkov, sociální vrstvy apod.), v úvahu přichází charakteristika jednotlivých postav (v beletrii, dramatu) apod. Všechny tyto složky však dobrý překlad spíše naznačuje, než aby je explicitně dokládal.

c) Právem se zůrazňuje, že překládání má charakter výběru (Levý, 1983). Správný výběr z více možností je tím pravděpodobnější, čím větší je praktická znalost jazyka, ale též čím větší je znalost systémových možností i systémových omezení. S postupující překladatelskou zkušeností roste i znalost typizovaných překladových korespon[317]dencí, tj. orientace v tom, která konstrukce se jak překládá a rovněž znalost kompenzací — čím se kompenzují mezery v systému výchozího jazyka.

Je-li za hlavní nebo jeden z hlavních aspektů překladatelské činnosti považován výběr, pak je ovšem třeba zdůraznit, že správný výběr je vázán na aktivizaci možností, které výsledný systém skýtá (a jejichž realizaci vyžaduje). Rozsahové diskrepance si překladatel uvědomuje tam, kde je výsledný systém chudší, např. ruština má potlačený (i když ne neutralizovaný) vidový význam u substantiv verbálních, často je v ruštině (morfologicky) neutralizován gramatický rod. Jde tedy o to mít na paměti, že čeština diferencuje tam, kde ruština unifikuje (např. u příjmení se často stává recenzentům, že neuvažují o tom, že by autorem mohla být žena. Máme pak v recenzích kontexty, jako … Telija ukázal, že … (Telija Veronika Nikolajevna).

Četné jsou ovšem i ty případy, kdy přechod od jazyka A k jazyku B je „jako úzká brána, kterou projde jen jeden“ (Vinay - Darbelnet, 1958), tj. která dovoluje jen jediné řešení. Tyto případy jsou pak pevnými body překladatelské činnosti a tvoří kostru vztahů mezi textem T₁ a T₂.

V teoretických pracích věnovaných problematice překládání se ostatně jako „motto“ opakují pojmy most, brána, tertium comparationis. Tím vším se podtrhuje charakter překladatelské práce jako činnosti nikoliv samoúčelné, nýbrž jako činnosti zprostředkující (mediální): „Jde mi o nutnost postavit most s mnoha pásmy a úrovněmi mezi jedním jazykem a nějakým jiným a o konstrukci tohoto mostu s lingvistickým materiálem a technikou. … Ale kde najít materiál pro tento most? … Patrně skrze lingvistickou analýzu. Zde nám teď jde o základní otázku, jak uvést vědecký lingvistický popis do vztahu s překládáním textů. Jestliže na ni můžeme odpovědět v odborných lingvistických termínech, pak začneme chápat, co překládáme a jak překládáme“ (Firth, 1970).

3. Translační koreláty

Vedle obecných otázek, které je třeba řešit bez ohledu na to, z kterého a do kterého jazyka se překládá, tj. v jakém vztahu (geneticky, typologicky, areálově) jsou jazyky vstupující do „translační korelace“, naskýtá se i celá řada otázek specifických, tj. otázek, při nichž se uvedené parametry stávají relevantními. V našem případě půjde o otázky překládání z blízce příbuzných jazyků.

Při překládání z blízce příbuzných jazyků existuje základní možnost zachovat paralelní struktury, tj. možnost překládat větu větou, slovní spojení slovním spojením apod. Ani u blízce příbuzných jazyků (a tím méně pak u jazyků s větší typologickou distancí) nelze však mechanicky nahrazovat určitou jednotku (pojmenovací či predikativní) jednotkou rozsahově i statutárně paralelní: To, co je v jazyce A větným členem, může v jazyce B vyžadovat status věty, jednotlivé typy vět se mohou lišit (pasívní :: aktivní konstrukce, osobní :: neosobní konstrukce), a stejně tak se mohou lišit typy pojmenování — jednoslovné (neodvozené, derivát, kompozitum) proti komplexnímu pojmenování apod. (blíže viz Straková, 1973).

Izomorfický model korespondencí mezi translačními koreláty, tj. jednotkami jazyka výchozího a jazyka cílového, tj. takový vztah, kdy slovu odpovídá slovo, větě věta apod., lze sice považovat ve vztahu jazyků flektivního typu za základní, nikoliv však za univerzální. Na jednotlivých místech textu se překladatel setkává se situacemi, kdy určitý výraz je třeba nahradit výrazem z jiné roviny, jiné kategoriální platnosti, vynechat, rozšířit apod. Důvody mohou být dvojího druhu: systémové a kontextové.

V našem příspěvku stručně naznačíme některé systémové rozdíly jakožto zdroj překladatelské problematiky.

[318]4. Kompenzace

Asymetrický charakter mezijazykových vztahů, tj. rozdíl v kategoriálním půdorysu dvou jazykových systémů, vede v jednotlivých případech k nutnosti, aby byla chybějící kategorie kompenzována. Děje se tak prostředky jiné jazykové roviny (chybějící gramatická kategorie může být kompenzována lexikálně, např. kategorie určenosti v angličtině a němčině se do češtiny převádí prostředky lexikálními), jiné (nejbližší) kategorie téže úrovně (český plurál za lužickosrbský duál, české perfektum za plusquamperfektum apod.). V ojedinělých případech jsou možnosti kompenzace rozsáhlejší, např. francouzský infinitiv minulý après être revenu lze překládat: 1. Po návratu …, 2. Vrátiv se …, 3. Když se vrátil, … 4. Vrátil se a … (blíže viz Bečka, 1973).

Všimneme si pro ilustraci kategorie určenosti. Máme anglickou větu: Byzantium was not a but the Christian Empire (z odb. lit.). Tento vypointovaný kontrast určenosti :: neurčenosti by bylo do češtiny možno přeložit jako Byzanc nebyla jedním z křesťanských států, ale křesťanský stát par excellence („nejkřesťanštější“). Nebo příklad z němčiny: Ein Feldherr kann auch Niederlagen verwinden, doch für den, der sich unbesiegbar nennt, nur weil er unbesiegbar war, ist eine Niederlage die Niederlage (proloženo V. S.). Zde by se kontrast mohl vystihnout v překladu tak, že by se výraz nominální (eine Niederlage) převedl na verbální (být jednou poražen): „… ale pro toho, kdo si chce říkat neporazitelný, protože byl neporazitelný, být jednou poražen znamená — být poražen“.

Uvedené typy rozdílů jsou z hlediska systémového zásadní. Pro překlad to znamená jednoznačné řešení, tj. nahrazení, kompenzaci chybějící kategorie.

Systémově méně závažné, o to však problematičtější a v konkrétním případě leckdy i složitější, jsou ty typy rozdílů, které spočívají v šíři uplatnění téže kategorie (např. rozdíly v uplatnění vidu, životnosti v češtině a ruštině). V oblasti kategoriálních vztahů mezi češtinou a ruštinou má lingvistika překladu možnost vycházet z dosavadních výsledků, např. kategorie rodu a čísla byla podrobně analyzována již v Příruční mluvnici ruštiny (1961), materiál byl dále rozšířen (podobně jako i u slovesných kategorií) v pozdější kolektivní publikaci Russkaja grammatika (1979); jsou zde i dílčí práce k jednotlivým gramatickým kategoriím, např. pád (Straková, 1981; Fleischmann, 1982).

Samostatný problém tvoří syntagmata s participiálním komponentem; zde byl již vícekrát konstatován rozdíl, existují obsáhlejší materiálové práce (např. Těšínská, 1983). Máme na mysli takové případy, jako trebovanija, pred“javljajemyje k perevodčikam — požadavky (kladené) na překladatele; pojezdka, dlivšajasja tridcat' dnej — třicetidenní cesta, ale i cesta, která trvala … (podle kontextu). Obecně lze říci, že ruština zde (podobně jako i v celé řadě jiných případů) může být charakterizována vyšším stupněm explicitnosti. Zde bychom chtěli pouze upozornit, že stupeň explicitnosti je samostatný problém a věnujeme mu pozornost jinde.

5. Metataxe

Zatímco při uvedených korelacích šlo o problémy výhradně systémové (mezery v systému), jde u translačních korelací dalšího typu, tj. u metataxe, o vztah složitější: je to vztah svou podstatou sice rovněž systémový, ovšem vždy motivovaný lexikálně — určitý lexém vyžaduje v každém z jazyků odlišné syntaktické ztvárnění. Jde tedy o vztah přetvoření, transformace. Vzhledem k tomu, že termín transformace je již „obsazen“ pro unilingvální aspekt a pro vztah dvou systémových modelů, dáváme pro označení obdobných vztahů mezi dvěma jazyky přednost termínu metataxe (Koschmieder, 1955).

Zde naznačíme pouze několik typů rozdílů, které by bylo možno považovat za základní; rozdíly mohou být dány: a) osobní :: neosobní stylizací věty; b) metataxí subjektu; c) metataxí objektu; d) rozsahem jazykových jednotek.

 

[319]a) Osobní :: neosobní stylizace věty

Je tomu jinak :: Delo obstoit inače). — Dostalo se mu dobrého vzdělání :: On prošel prekrasnuju školu … — Danou jednotku (ne)lze analyzovat :: Dannaja jedinica (ne) poddajetsja analizu. — Jde jí na osmnáct :: Jej idet vosemnadcatyj god. — Z polévky se kouří :: Ot supa idet par. — K. má mnoho peněz :: U K. mnogo deneg. — K. měla moc hezký klobouk :: Na K. byla krasivaja šljapa. — Minuta má 60 sekund :: V odnoj minute 60 sekund. — Ranila ho mrtvice :: S nim slučilsja udar.. — Vycházelo se přitom z materiálu … :: Rabota opiralas’ na materialy … — Dochází k chemické reakci :: Imejet mesto chimičeskaja reakcija … (srov. fr. avoir lieu

b) Metataxe subjektu

Komisi došly příspěvky z různých zemí :: Komissija polučila zamečanija … — Slovník se soustřeďuje na … :: Vnimanije sosredotočeno na … — Kompas je … málo platný :: Ot kompasa v Arktike malo poroka. — Ostapovi se rozepla košile :: Na Ostape rasstegnulas' rubaška.

c) Metataxe objektu

vyměnit si místa :: pomenjat'sja mestami (v č. akuzativ, v r. instrumentál), vyhrát nad kým :: vyigrať u kogo (v č. předložka nad, v r. u), prohrát s někým :: proigrat' komu (v č. instrumentál, v r. dativ)

d) Rozsahové rozdíly pojmenovacích jednotek

umožnit :: sdelat' vozmožnym (v č. sloveso, v r. verbo-adjektivní výraz) zpřístupnit :: sdelať dostupnym, zpochybnit :: postavit' pod somnenije (v č. sloveso, v r. verbo-substantivní výraz)

 

Závěrem lze říci, že smyslem lingvistiky překladu je stanovit, analyzovat a popsat systémové základy překladatelské praxe. Zde lze v plné míře využít výsledků, které již přinesla kontrastivní (konfrontační) lingvistika.

Kontrastivní analýze a činnosti překladatele je společné to, že v obou případech jde o řešení otázek mezijazykových vztahů, rozdíl je však především ve směru přístupu k dané problematice. Zatímco v kontrastivní lingvistice postupujeme od obecného (od jazykových struktur) ke zvláštnímu (k jejich sémantické realizaci), postupuje překladatel tak, že pro danou lexikální jednotku textu výchozího (originálu), a to v celém jejím syntagmatickém kontextu, hledá ekvivalent (opět se zřetelem k příslušnému syntagmatickému rámci) pro text výsledný — překlad. Lexikálně-syntagmatické struktury mezijazykových ekvivalentů, jak je chápe a analyzuje kontrastivní lingvistika, mohou pak být pro překladatele dobrým základem. Mimo jiné i proto, že zřetelné vědomí typologických korespondencí dovoluje lépe vyčlenit překladatelskou problematiku v nejužším slova smyslu, tj. řešení konkrétních otázek, jak je klade již přímo originál, jakožto jedinečný textový útvar.

Stanovení a analýzu typologicky postižitelných vztahů mezi dvěma jazyky — translačních korelací, projevujících se na jedné straně strukturním paralelismem, a na druhé straně pak nutností metataxe jednotlivých větných členů, jakož i nutností kompenzace mezer v systému druhého jazyka (přičemž strukturní asymetrie bývá provázena rozdíly ve stupni explicitnosti) jsme se pokusili naznačit v našem příspěvku.

 

LITERATURA

 

BALCAR, M. - DLOUHÝ, M.: K otázce multiverbálního a univerbálního ekvivalentu v ruštině a češtině. In: Preklad odborného textu. Bratislava 1972.

BARNETOVÁ, V. - BĚLIČOVÁ, H. - LEŠKA, O. - SKOUMALOVÁ, Z. - STRAKOVÁ, V.: Russkaja grammatika 1-2. Praha 1979. (Dále Russkaja grammatika.)

[320]BEČKA, J. V.: Odborný překlad ve světle konfrontační stylistiky. SlavSlov, 8, 1973, s. 302—305.

BENJAMIN, W.: Úloha překladatele. In: Překlad literárního díla. Sborník současných zahraničních studií. Praha 1970, s. 245—256.

BUBENÍKOVÁ, M.: Rasputin (Poslední lhůta) — problémy překladu. ČsRus, 28, 1983, s. 71—73.

DRESSLER, W.: Einführung in die Textlinguistik. Tübingen 1981.

FEDOROV, A. V.: Osnovy obščej teorii perevoda. Moskva 1968.

FEDOROV, A. V.: O významové mnohoznačnosti slova jako problému uměleckého překladu. In: Překlad literárního díla. Sborník současných zahraničních studií. Praha 1970, s. 231—244.

FIRTH, J. R.: Lingvistická analýza a překlad. In: Překlad literárního díla. Sborník současných zahraničních studií. Praha 1970, s. 220—230.

FLEISCHMANN, E.: Transljacionnaja lingvistika i teorija (glubinnych) padežej. In: Linguistische Arbeitsberichte, 34, K-M-U, Sektion TAS. Leipzig 1982, s. 20—34.

GLADROW, W.: Die Determination des Substantivs im Russischen und Deutschen. Eine konfrontative Studie. Leipzig 1979.

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS, 45, 1984, s. 1—7.

ILEK, B.: Značenije teorii perevoda apecial'nogo teksta dlja nauki o perevode. SlavSlov, 8, 1973, s. 255—263.

KOSCHMIEDER, E.: Das Problem der Übersetzung. In: Corolla Linguistica. Wiesbaden 1955, s. 120.

KUFNEROVÁ, Z.: K makrolingvistickému pojetí lingvistiky překladu. SaS, 45, 1984, s. 150—154.

LEVÝ, J.: Umění překladu. Praha 1983.

MATHESIUS, V.: O problémech českého překladatelství. In: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 225—226.

MIKO, F.: Stilistika i teorija perevoda special'nogo teksta. SlavSlov, 8, 1973, s. 264—274.

POPOVIČ, A.: Prenos vedeckých informácií a preklad. SlavSlov, 8, 1973, s. 253—254.

PREKLAD ODBORNÉHO TEXTU. Bratislava 1972.

PŘÍRUČNÍ MLUVNICE RUŠTINY PRO ČECHY. I — Praha 1961, II — Praha 1960.

PUMPJANSKIJ, A. L.: Čtenije i perevod anglijskoj naučnoj literatury. Moskva 1962.

RECKER, J. I.: Teorija perevoda i perevodčeskaja praktika. Meždunarodnyje otnošenija. Moskva 1974.

REFEROVSKAJA, Je. A.: Lingvističeskoje issledovanije struktury teksta. Moskva 1983.

SATZSEMANTISCHE KOMPONENTEN UND RELATIONEN IM TEXT. Linguistica 1. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Praha 1981. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Lausanne 1955.

SCHMIDT, H.: Kontekstual'naja interpretacija v processe perevoda. In: Linguistische Arbeitsberichte, 34, K-M-U, Sektion TAS. Leipzig 1982, s. 10—19.

STEPANOV, Ju. S.: Semiotika. Moskva 1971.

STRAKOVÁ, V.: K některým otázkám syntaktické stylistiky. Dialog, 4, 1965, s. 155—162.

STRAKOVÁ, V.: Substantivní derivace v ruštině a češtině. Praha 1973.

STRAKOVÁ, V.: Pádové kontrasty (Rusko-česká konfrontace). SlavSlov, 16, 1981, s. 43—56.

TĚŠÍNSKÁ, V.: Lingvodidaktická analýza participiálních vazeb v ruském odborném textu. Praha 1983 (autoreferát kandidátské disertace).

USPENSKIJ, B. A.: Strukturnaja tipologija jazykov. Moskva 1965.

VINAY, J. P. - DARBELNET, J.: Stylistique du français et de l'anglais. Méthode de traduction. Paris 1958; rec. SaS, 27, 1966, s. 247—254.

VLADISLAV, J.: Preklad ako interpretácia. SlavSlov, 6, 1971, s. 335—347.

VLACHOV, S. - FLORIN, S.: Neperevodimoje v perevode. Meždunarodnyje otnošenija. Moskva 1980; rec. ČsRus, 28, 1982, s. 90—93.

ZADRAŽIL, L.: Překladatelská metoda jako pojem dějin překladu. In: Historické a internacionální aspekty uměleckého překladu. Sdružení českých překladatelů. Praha 1983, s. 19—25.

ZATOVKAŇUK, M.: O jednom typu jazykových kontaktů distančních. SaS, 44, 1983, s. 38—45.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 4, pp. 315-320

Previous Karel Horálek: Glosy k novější sémiologické literatuře

Next František Daneš, Olga Müllerová: O výzkumu nepřipravených mluvených projevů