dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Miroslav Komárek šedesátníkem

Jan Kořenský

[Kronika]

(pdf)

Мирослав Комарек шестидесятилетний / Miroslav Komárek Sexagenarian

Doc. dr. Miroslav Komárek, DrSc., vysokoškolský učitel a vynikající československý lingvista, se dne 20. dubna 1984 dožil 60 let. Po studiích na Slovanském gymnáziu v Olomouci (maturita v r. 1943) a po okupací vynucené studijní přestávce studoval češtinu a ruštinu nejprve v Praze na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po obnovení olomoucké univerzity pak na Palackého univerzitě v Olomouci. Doktorátu filozofie tam dosáhl v r. 1949. Od ukončení studií do dnešních dnů zůstal na olomoucké univerzitě jako vysokoškolský učitel, nejprve jako asistent, poté odborný asistent a od r. 1963 dodnes jako docent.

Dosavadní Komárkovo vědecké dílo vzbuzuje pozornost svou vnitřní ucelenou mnohostranností a výraznou jednotou složky vědeckovýzkumné a působení pedagogického. Nesporné je, že nemalý podíl na tomto rysu Komárkova dosavadního působení měli i významní učitelé, z nichž mnozí vynikali sami těmito vlastnostmi. Z jubilantových učitelů připomeňme především B. Havránka, Vl. Šmilauera, K. Horálka, J. Běliče a O. Králíka. Jisté však je, že tyto nápadné a dodejme v současné vědě stále vzácnější rysy Komárkova vědeckého a pedagogického života mají kořeny především v osobnostních předpokladech jubilanta samého. Bylo by totiž velmi obtížné rozhodnout, zda je Komárek především vynikající diachronní fonolog, nebo zda je na prvém místě synchronní morfolog; z osobní bibliografie zřejmě vyplývá, že přispěl k řešení v současnosti aktuálních otázek filozofie jazyka, lze dokázat, jak pohotově a tvořivě zaujímal stanovisko ke vzniku a rozvoji generativního a transformačního myšlení nebo k rozvíjející se aplikaci teorie informace na lingvistickou problematiku (srov. např. studii Sur l'apprétiation fonctionelle des alternances morphonologiques, TLP 1, 1964).

Předpokladem takto metodologicky i teoreticky širokého záběru je cenná schopnost, která je v současné jazykovědě (poznamenané nesmírným rozptylem metod, přístupů a pohledů na jazyk jako objekt) stále vzácnější: je to schopnost hluboce chápat a znát přirozený jazyk jako historický jev a zároveň ve stejné míře (v souladu s pronikavým a prudkým vývojem vědeckých metod i společenských funkcí jazyka) chápat jeho funkční podstatu a vlastnosti. Připomínáme tuto skutečnost hned na počátku svého příspěvku proto, že na dalších řádcích se budeme jednotlivými liniemi Komárkových vědeckých zájmů zabývat odděleně, a že tedy ona zmíněná vnitřní spjatost ustoupí nutně do pozadí.

Vnitřně ucelená všestrannost Komárkova vědeckého typu se vždy projevovala i v jeho pedagogickém působení. Každý z jeho žáků potvrdí, že Komárkovy přednášky nebo cvičení nebyly izolovanou výukou faktografie jednotlivých školních předmětů, ale vždy cestou ke komplexnímu poznání a pochopení jazyka jako dynamického jevu, jako vědeckého problému.

Jako první z linií jubilantových vědeckých zájmů uvedeme pozornost zaměřenou na moderní výklad fonologického vývoje češtiny, který byl vícekrát hodnocen jako významný přínos pro slovanskou diachronní jazykovědu.

Touto problematikou se jubilant zabýval od počátků své vědecké dráhy. Nejprve to byly dílčí studie, srov. Fonetická platnost stč. ě (SPL I, 1954), K palatalizaci souhlásek v staré češtině (SaS, 15, 1954), stať Zur Entwicklung des tschechischen Vokalsystems (Zeitschrift für Slawistik, 1956), jejíž jádro bylo předneseno r. 1954 jako referát na fonologické konferenci v Liblicích (tím tato práce stojí u nás na samém začátku oživeného zájmu o historickou fonologii v padesátých letech). Vedle této cizojazyčné publikace prezentoval M. Komárek výsledky své výzkumné práce z této oblasti i na dalších významných mezinárodních vědeckých fórech (K monogenezi a polygenezi fonologických jevů v slovanských jazycích, Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii, 1963), v zahraničních slavistických sbornících [340](K západoslovanské změně ŕ - ř — Studia z filologii polskiej i słowiańskiej, 5, 1965) i v domácích sbornících určených pro zahraničí (Zur Entwicklung der konsonantischen Mouillierungskorrelation im Tschechischen—TLP, 4, 1971). K 50. výročí Gebauerova úmrtí (1957) publikoval studii Staročeská diftongizace ý - ej a její poměr ke změně aj - ej, v níž vyvrátil tradiční pojetí změny aj - ej jako regresívní přehlásky (LF, 80, 1957), o dva roky později pak článek K depalatalizaci souhlásek v češtině (SaS, 21, 1960), kde podstatně revidoval výsledky staršího bádání, zvl. Trávníčkova a Havránkova. Třebaže od 70. let se Komárkova pozornost zaměřila především na teorii slovních druhů a na otázky formálního tvarosloví (viz dále), a to i v širším měřítku slavistickém, věnuje diachronní fonologii i nadále stálou pozornost. Důležitý je jeho referát Kontrakce v češtině, slovenštině a ostatních západoslovanských jazycích (Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů, 1973), v němž nově formuluje fonologická pravidla této důležité změny a její morfologické meze. Metodologicky podnětná je studie K diachronickému studiu hraničních signálů v češtině a slovenštině (SaS, 34, 1973), ukazující specifičnost této oblasti a jednostrannost, neadekvátnost jen fonetického nebo i fonologického výkladu znělostních změn v předložkových spojeních. Komárkův zájem o historickou fonologii trvá dále, jak ukazují i jeho nejnovější práce, zvl. Ke změně /g/ - /γ/v slovanských jazycích (Čs. přednášky pro IX. mezinár. sjezd slavistů, Kyjev 1983), Zur progressiven Aufhebung /sh/ - /sx/ im Tschechischen (Recueil linguistique de Bratislava, 7, 1984), Vývoj vztahu i a j v praslovanštině (SlavOl, 4. AUPO 1982) aj. Z uvedených studií je zřejmá výrazná slavistická orientace této části jubilantových vědeckých zájmů.

Za práci mimořádného významu vědeckého a pedagogického je třeba označit první Komárkovu knihu, která rovněž patří do této oblasti jeho zájmů, neboť je věnována vývoji českého hláskosloví. Je součástí Historické mluvnice české a po právu vyšla již ve třech vydáních (1958, 1962, 1969). Tvořivý přístup k aplikaci systémového fonologického myšlení na vývoj hláskoslovného systému češtiny znamenal zde i velký přínos pro vysokoškolskou pedagogickou praxi, neboť umožňoval studentům a mladým vědeckým pracovníkům pochopit vnitřní souvztažnost vývojového a systémově funkčního lingvistického myšlení. V době svého prvního vydání byla tato vysokoškolská učebnice — a to nejen u nás — jediným dostupnějším zdrojem pro pochopení principů systémového, fonologického výkladu zvukové stránky jazyka. — Je jasné, že Komárek, který přišel se soustavným moderním výkladem hláskoslovného vývoje češtiny, musel zaujmout i stanovisko k výsledkům bádání v předchozím období, tj. kriticko-analyticky se zabývat dílem Jana Gebauera: v této souvislosti je třeba připomenout neméně přínosnou studii v akademické edici Gebauerova díla, Gebauerovo historické hláskosloví ve světle dalšího bádání (J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého I. Hláskosloví). K osobnosti J. Gebauera se váže i rozsáhlá a soustavná studie Jazykovědná problematika RKZ (Sborník NM, řada C, XIII—XIV, 1969), která se ovšem neomezuje jen na hláskosloví; hodnotí se jako jeden z nejcennějších příspěvků ke stému výročí těchto novočeských falz.

Druhou základní oblastí jubilantových vědeckých zájmů je (široká) oblast gramatiky v užším smyslu, a to především otázky formálního i funkčního tvarosloví, problematika gramatických kategorií, především pak slovních druhů. Komárek se těmito svými pracemi účastní širokého proudu výrazných dynamických změn, které se projevují v proměnlivé a velmi složitě rozvětvené metodice popisu a výkladu syntaktické a tvaroslovné problematiky přirozených jazyků. Vznik nových typů gramatik, které se často zdánlivě týkají jen syntaxe, vyžaduje, zejména pokud jde o analýzu a popis jazyků, jako jsou slovanské, úsilí o nalezení zčásti nebo zcela nových přístupů k výkladu formálního, zejména pak funkčního tvarosloví.

Naposled jmenovanou tematikou se Komárek zabývá již od 50. let. Časový odstup dovoluje ukázat, že první Komárkovy práce z této oblasti nejen reagovaly na současné impulsy, ale především předznamenávaly další domácí vývoj nového syntakticko-morfologického myšlení, odpovídající (při důsledném zřeteli ke specifice češtiny jako slovanského jazyka) světovým trendům. Je tu i významná logická souvislost se syntaktickými názory F. Kopečného (srov. recenzi Podnětná kniha o české [341]syntaxi, SaS, 21, 1960), které měly zásadní význam pro vznik a rozvoj nových způsobů domácího syntaktického a sémantického myšlení. — Nejprve se Komárek zabýval — v souladu s tehdejší širší tendencí — otázkou predikativa jako samostatného slovního druhu, srov. K otázce predikativa (kategorie stavu) v češtině (Sborník VŠP v Olomouci, 1954). Konstituce tohoto funkčně pojatého slovního druhu (pojatého po mnoha stránkách jinak, než to bylo běžné) znamenala právě onen první průlom do tradičního myšlení o slovních druzích a vedla také zákonitě k polemikám a diskusím s autoritou nejstarší badatelské generace F. Trávníčkem. Právě v tomto směru byla významná polemická a koncepční stať K otázce slovních druhů v češtině (SaS, 17, 1956), v níž Komárek své přínosné stanovisko úspěšně obhájil. V dalším vývoji pak rozšířil svou pozornost zaměřenou na slovní druhy o zřetel historickosrovnávací a slavistický (K některým otázkám historickosrovnávacího zkoumání slovních druhů v slovanských jazycích, sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, 1958).

Pozornost věnoval M. Komárek i těm jednotlivým slovním druhům, které právě pro svoji funkční specifiku vyžadují v kontextu soudobých způsobů gramatického myšlení zvýšenou pozornost — srov. Sémantická struktura deiktických slov v češtině (SaS, 39, 1978), K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí (SaS, 42, 1979). Své morfologické a slovnědruhové názory vnesl i do diskuse o připravovaném slovanském jazykovém atlase (Slavia 1960, VJaz 1961).

Také některé gramatické kategorie jsou u Komárka v uvedených souvislostech přehodnocovány; jsou to např. předložkové pády (K významu předložkových pádů v češtině — Studia bohemica 2, AUPO 1982), slovesný vid (srov. již Zur Verbreitung der distributiven Verbaltypus povyhazovat in der modernen tschechischen Schriftsprache — in: Struktur der slawischen Gegenwartssprache, Halle 1968; Prefixální slovesa ve vývoji českého slovesného vidu — Miscellanea linguistica, AUPO 1969; nejnověji Prefixace v systému slovesného vidu — in: Aspektual'nyje i temporal'nyje značenija v slavjanskich jazykach, Moskva 1983 a ve studii publikované v tomto čísle SaS).

Otázkám formálního tvarosloví se Komárek systematicky věnuje od druhé poloviny 60. let. Jde tu o zřejmou tendenci originálním syntaktickým způsobem řešit problematiku slovanského, především českého tvarosloví při respektování konstantních hodnot klasické morfonologie a přínosu generativní interpretace těchto jevů. Z této oblasti připomínáme zejména následující práce: Formační pravidla české konjugace (Sborník prací jazykovědných a literárněvědných věnovaný VI. mezinár. sjezdu slavistů, AUPO 1968), K vývoji morfémové stavby českého slovesa (Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze, 1968), Stavba tvarů adjektivní a pronominální flexe ve spisovné češtině (SaS, 33, 1972), Zu den Begriffen Morphem — Morph — Allomorph (Wiener slav. Jhb., 1975) aj.

Zvláštní místo v kontextu této tematiky zaujímají ty práce, které měly koncepční, programový charakter směřující ke zpracování nedávno autorsky dokončené Mluvnice češtiny. Připomínáme v této souvislosti studii Místo slovních druhů a morfologie v modelu přirozeného jazyka (spolu s J. Kořenským), v níž je M. Komárek autorem výkladů o morfému a která vyšla v ruském překladu ve sb. Jazykoznanije v Čechoslovakii (1978) pod názvem Mesto častej reči i morfologii v modeli jestestvennogo jazyka. Zvláště zásadní význam měl Komárkův podíl na pojetí morfologické problematiky (spolu s J. Kořenským) v koncepci Vědecká mluvnice spisovné češtiny (Základní koncepce a problémy) autorského kolektivu F. Daneš, M. Grepl, K. Hausenblas, Z. Hlavsa, M. Komárek, J. Kořenský, R. Mrázek, která nejprve vyšla jako interní rozmnožený text určený komisi pro studium gramatické stavby slov. jazyků při MKS v roce 1974, později v tištěné podobě v SaS, 36, 1975 (Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny) a pak i v německé verzi Projekt einer theoretischen Konzeption der tschechischen Grammatik (Zeitschrift für Slawistik, 1975). Současné řešení teorie slovních druhů a gramatických kategorií ve výkladech funkčního tvarosloví druhého svazku Mluvnice češtiny, v němž je M. Komárek jedním z redaktorů, je výsledkem dalšího rozvíjení uvedené koncepce, na níž měl M. Komárek významný podíl.

Syntézou prací z této oblasti Komárkových zájmů je autorova monografie Příspěvky [342]k české morfologii (AUPO 1978). Význam této práce, která shrnuje autorovy názory a poznatky ze studia soustavy slovních druhů, jednotlivých slovních druhů a formálního tvarosloví, byl v dostatečné míře vyjádřen v kladných recenzích této práce (srov. u nás J. Kořenský, SaS, 42, 1981 a J. Panevová, The Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 1981, č. 36). Byla tam oceněna skutečnost, že tato práce představuje svrchovaně současnou podobu názorů na formální i funkční tvarosloví jazyka typu češtiny, odpovídající celkovému, zejména pak syntaktickému myšlení 60. a 70. let a jeho dalším perspektivám.

Třetím základním okruhem Komárkových vědeckých zájmů je oblast filozofie jazyka a obecné lingvistické metodologie. Třebaže počet bibliografických položek z této oblasti není tak velký jako u dříve uvedených tematických okruhů, jde rovněž o práce metodologicky přínosné. Uvádíme stať K dialektice jazykového vývoje (SlavPrag, 4. AUC 1963), Moderní lingvistika a filozofický odkaz V. I. Lenina (AUPO 1975), K pojetí povrchové a hloubkové struktury (SaS, 39, 1978), K teorii pražské školy (interní tisk K marxistické metodologii v jazykovědě, 1980), nejnověji pak příspěvek na konferenci o marxistické jazykovědě (Smolenice 1983) K některým otázkám morfologických kategorií. Komárek se v těchto statích jeví jako dialektik usilující o hlubokou filozofickou formulaci dynamiky funkčních a vývojových principů jazyka, promýšlející a přehodnocující z těchto pozic lingvistické pojmy pocházející z jiných filozofických východisek, ale představující časovým odstupem dostatečně prověřený vědecký přínos.

Za samostatný okruh — třebaže jiného než vyhraněně tematického charakteru — označíme Komárkovu práci na úseku vysokoškolských a také středoškolských učebnic. (M. Komárek je autorem a koordinátorem učebnic češtiny pro naše polské školy.) Již výše připomenutá kniha o českém historickém hláskosloví má charakter vysokoškolské učebnice; z další záslužné činnosti v této oblasti uvedeme jeho Nástin morfologického vývoje českého jazyka (1976), Vývoj spisovné češtiny z vysokoškolské učebnice Čeština, určené pro slovenské vysoké školy (1972), a Nástin fonologického vývoje českého jazyka (1982). (Je třeba litovat, že oba jeho „nástiny“, původně napsané pro nevydaný IV. svazek Čs. vlastivědy, vyšly jen v podobě skript.)

Uvedené tematické okruhy přirozeně ani zdaleka nevyčerpávají všechny oblasti Komárkových vědeckých zájmů. O jejich šíři svědčí recenzní činnost, práce věnované nářečnímu výzkumu apod. Každý, kdo zná doc. Komárka blíže, ví o rozsahu jeho kulturních zájmů, o jeho zasvěcené znalosti literatury, hudby a výtvarného umění. Je proto přirozené, že Komárek se podílel i na významných edicích: uveďme z této oblasti kritické edice prací Klácelových, Klicperových, Mahenových, Šaldových a Jungmannových.

Opomenuta nemůže být ani Komárkova aktivita vědeckoorganizační: je členem redakčních rad, edicí sborníků olomoucké univerzity, členem red. rady Slova a slovesnosti, členem a funkcionářem jazykovědných společností (Jazykovědného sdružení při ČSAV, Societas linguistica Europaea); neodmyslitelná je zejména jeho účast na práci komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků při MKS a jeho předsednictví v příslušné národní komisi, připomenuta musí být jeho práce v komisi pravopisné, ortoepické i v komisích ministerstva školství ČSR, v komisích rigorózních a v komisi pro udělování hodností kandidáta filologických věd a doktora filologických věd. Již z toho, co bylo o jubilantově díle řečeno, jasně vyplývá, jak významná byla vždy jeho účast na práci sjezdů slavistů a na zasedáních komisí Mezinárodního komitétu slavistů.

Komárkovo vědecké dílo mělo vždy značný vědecký ohlas; potvrzují to ostatně fakta již uvedená. Ohlasem na první práce z oblasti fonologické interpretace vývoje českého hláskosloví byla skutečnost, že jejich autor byl vybrán za zpracovatele hláskoslovného vývoje češtiny v nové historické mluvnici. Komárkova Historická mluvnice česká I — Hláskosloví byla mnohokrát citována nejen v domácí, ale i v zahraniční odborné literatuře. Pokud jde o práce týkající se morfologické problematiky, byl a je vědecký ohlas rovněž značný. Typ gramatického, tvaroslovného i funkčního myšlení, který Komárek vytvořil, je charakteristický mimo jiné tím, že vykládá formální a funkční tvarosloví v souladu s potřebami soudobého způsobu popisu syntaxe, jenž byl vytvořen pracovníky ÚJČ ČSAV ve spolupráci [343]s bohemisty z UJEP Brno. Tento typ výkladu morfologické problematiky, zejména pokud jde o funkční tvarosloví, se proto stal způsobem, který přispěl k zpracování příslušné problematiky v Mluvnici češtiny. Programový, koncepční charakter Komárkových prací byl ostatně podtržen výše již zmíněnými recenzemi jeho Příspěvků k české morfologii.

Počet závažných argumentů, které potvrzují významné postavení M. Komárka v naší, a nejen v naší jazykovědě, by bylo možné pochopitelně rozhojnit. Není však úkolem tohoto článku podat bibliograficky úplný popis jubilantova díla nebo dokonce podrobný rozbor jeho prací. Šlo nám pouze o jubilejní ohlédnutí za dosavadním autorovým vědeckým i pedagogickým dílem. Je nade vší pochybnost zřejmé, že doc. dr. Miroslav Komárek, DrSc., poprávu náleží k těm osobnostem, které podstatně formují vědecký profil své generace; jde o vědce, který do této chvíle vytvořil dílo vyznačující se rozvíjením hodnot domácí lingvistické tradice právě tak jako schopností tvořivě reagovat na podněty soudobé světové lingvistiky, dílo nejednostranné a přitom vnitřně konsistentní, inspirující. Je to dílo autora v plném tvůrčím rozletu, s jasným, cílevědomým vědeckým programem. Do dalších let vědecké práce přejeme jubilantovi zdraví, životní optimismus a radost z vědecké práce, která se mu stala posláním.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 4, s. 339-343

Předchozí Svatava Machová: O tzv. lexikálních bankách dat

Následující Josef Štěpán: Experimentální výzkumy v sovětské psycholingvistice