Podnětná kniha o české syntaxi

Miroslav Komárek

[Rozhledy]

(pdf)

Суггестивный труд no чешскому синтаксису / Une étude instructive sur la syntaxe tchèque

Základy české skladby od Františka Kopečného vyšly r. 1958 v knižní podobě poprvé,[1] ovšem je to ve skutečnosti již verze třetí: první dvě verze byly vydány před několika lety (první r. 1949 a druhá r. 1952) jako rozmnožená vysokoškolská skripta pro posluchače češtiny. Rovněž třetí, knižní verze má charakter vysokoškolské příručky. Ve srovnání s oběma verzemi předcházejícími je podstatně rozšířena a přepracována.

Specifičnost Základů Kopečného v současné české syntaktické literatuře je především v tom, že chtějí být jednak příručkou, která seznamuje s materiálem, a jednak teoretickým uvedením do problematiky české skladby na základě obecně lingvistické teorie. Snahou o teoretické promýšlení syntaktické problematiky navazují Základy na tradici, kterou u nás vytvořily jednak syntaktické práce J. Zubatého a jeho žáků, zejména Fr. Trávníčka a B. Havránka, a jednak bádání vycházející ze synchronního srovnávání jazyků, tj. především práce Viléma Mathesia. Typologicky srovnávací pohled na českou syntaxi umožnily Kopečnému jeho značné znalosti srovnávací jazykovědy slovanské i indoevropské, jakož i některých jazyků neindoevropských, zvl. maďarštiny a hebrejštiny, které se po typologické stránce liší.

I když hlavní váha Základů je v jejich části teoretické, a nikoli v materiále (sám Kopečný se v úvodu zmiňuje o využití materiálu syntaxe Vl. Šmilauera),[2] je možno ocenit i jisté rozšíření materiálové základny, spočívající v tom, že materiál Kopečného není vždy jen úzce [132]spisovný: vedle příkladů nářečních (především z centrální hanáčtiny) přibyla řada dokladů z mluvené češtiny hovorové nebo obecné. Cena tohoto materiálového obohacení plyne již z faktu, že skladba mluvené řeči se po mnoha stránkách liší od skladby spisovných projevů psaných, např. slovosledem, spojováním vět atd. Na druhé straně má ovšem využívání nespisovného materiálu i své nevýhody; tak např. vede někdy k tomu, že autor nediferencuje dost jasně jevy spisovné od nespisovných, nářečních a tím poněkud zkresluje obraz skladby spisovného jazyka. (Např. na s. 157 mluví o nezávaznosti akuzativu ve spojeních typu bolí mě hlava a o možnosti nahradit jej dativem zřetelovým — bolí mi hlava —, ačkoli ve spisovném jazyce tato možnost neexistuje; správně je dativní typ označen jako lidový na s. 204.)[*]

Celkovým svým pojetím se Základy nijak podstatně neodchylují od tradičního schématu, dělícího skladbu na větosloví a významosloví: Kopečný klade velký důraz na větu a vztahy mezi členy ve větě, považuje však za nutnou složku skladby i nauku o významu slovních druhů a tvarů, jimiž se tyto vztahy vyjadřují. Otázku, s kterou se dnes v teoretické literatuře setkáváme dosti často, totiž zda velká část toho, co se do syntaktického významosloví zařazuje, nepatří vlastně do tvarosloví jako jeho významová složka, Kopečný si neklade. (Je ovšem třeba přiznat, že dosah této otázky je čistě teoretický: z hlediska věcného poučení je lhostejné, zda výklad o významu slovních druhů a tvarů najdeme v morfologii nebo v syntaxi.)

Pro metodologický postoj Kopečného při výkladu syntaktických jevů je příznačná převaha zřetelů významových nad zřeteli formálními. To mu často umožnilo nově vysvětlit povahu jazykového prostředku podle kritérií funkčních: např. slovo rád považuje za adverbium s prostředky shody (oporou je mu čistě adverbiální komparativ tohoto slova); adjektivní útvary typu chodící, přišedší pojímá jako participia (tedy jako tvary slovesa), útvary typu spadlý, udělaný jako příčestí a naopak složený tvar na -l jakožto nedílnou součást složených tvarů (préterita a kondicionálu) za příčestí nepovažuje.[3] Jemný smysl pro významové hodnoty a funkční specifičnost jazykových prostředků činí právě z kapitol o slovních druzích a jejich gramatických kategoriích i tvarech nejcennější části knihy. Platí to např. o kapitole o slovesném vidu a jeho vztazích ke kategoriím časovým, o slovesném rodu a reflexívní formě slovesné, o funkci jmenných tvarů přídavných jmen atd. I tam, kde K. vychází z podnětu cizího, promýšlí otázku samostatně a výchozí pojetí dále rozvíjí. Otázkami, které jsme uvedli, zabývá se autor již po léta v samostatných studiích, otiskovaných v odborných časopisech našich i cizích. Některé z těchto studií byly již i předmětem diskuse, jako např. otázka kvantitativního přívlastku, minulých složených tvarů, slovesného vidu atd. Již z uvedeného výčtu otázek je myslím patrné, že zájem Kopečného se více než k syntaxi ve vlastním slova smyslu soustřeďuje k té oblasti, která se dnes často a podle mého mínění právem, přiřazuje k morfologii.

Základy české skladby mají sedm částí. Jednotlivé části budu stručně charakterizovat, přičemž jednak upozorním na některé názory, jimiž se K. odchyluje od běžného pojetí, jednak připojím své poznámky k otázkám, s jejichž řešením v Základech se zcela neztotožňuji.

[133]I. Co je skladba? (11—19) Skladbu chápe K. jako „nauku o větě a jejích členech“ a za její nutnou součást považuje, jak už jsem se zmínil výše, nauku o významu tvarů slov. Dále vymezuje pojem jazykové kategorie, již chápe jako „tvrzení (… vyjadřování, vystihování)“ (sic!) mezislovních a větných vztahů jazykovými prostředky. Rozeznává jazykové kategorie lexikální a gramatické; kategorie gramatické dělí pak na mezislovní (syntaktické v užším slova smyslu, např. pád, číslo, rod u adjektiva) a aktualizační, vyjadřující vztahy k situaci (např. číslo u substantiva). Podle vázanosti gramatických kategorií na slovník rozeznává kategorie primárnější, na slovníkovém obsahu slova nezávislé (např. pád), a kategorie sekundárnější, více spjaté se slovníkovým významem (např. slovesný vid).

II. Co je věta? (20—25) Včtu definuje K. prostě jako jednotku s vyslovenou predikací, tedy jako jednotku, pro niž je příznačná myšlenková dvojčlennost. Polemizuje přitom s autory, kteří uvádějí ještě další znaky, především gramatickou organizovanost věty; definice musí totiž podle jeho názoru zahrnout i věty formálně „vadné“, popř. bez gramatické výstavby, např. on včera přijít a povídat … Zřetel k takovýmto „vadným větám“ při definici věty považuji však za pochybný. Věta jakožto součást jazyka je totiž právě jen gramatická konstrukce, nemající žádnou konkrétní lexikální náplň,[*] a proto je pro ni gramatická organizovanost podstatná. Deformovaná věta, kterou K. uvádí, je srozumitelná jen proto, že i ona obsahuje aspoň některé prvky této gramatické organizace. — Od vět liší K. větné ekvivalenty, které nefungují jako psychologický přísudek (např. vokativy ve funkci oslovení).

III. Základní mluvnické vztahy (25—34). U mluvnických vztahů ve větě rozlišuje K. vztahy vnější, při nichž se neztrácí samostatnost jednotlivých výrazů (souřadnost), a vztahy vnitřní (predikace, determinace). Determinaci (určení) u substantiv chápe vždy jako přívlastek (ve shodě se Šmilauerem a se školskou mluvnicí a na rozdíl od Trávníčka); determinaci u sloves a adjektiv liší kvalifikující (inherentní určení, např. rychle běží) a doplňující (vazebné doplnění je předmět, nevazebné doplnění je určení okolnostní, např. místa, času). Apoziční vztah, jejž Šmilauer považuje za vztah samostatný, přiřazuje K. k determinaci, v parentezi rovněž vidí buď determinaci (jednou — bylo to kolem vánoc — dostal dopis), nebo koordinaci (později — musím se přiznat — jsem se k němu nehlásil). (O správnosti takového pojetí parenteze nejsem zcela přesvědčen: nelze ztotožnit determinaci v plánu významovém s determinací syntaktickou, tj. gramatickou — syntaktický vztah bývá u parenteze nejčastěji skutečně nulový.) Důležité je upozornění na zvláštní povahu determinace vyjádřené přirovnáním: vedle vztahu podřízenosti obsahuje i prvek souřadnosti, projevující se např. tím, že substantivum je stejně řízeno slovesem (je ve stejném tvaru) jako skutečný předmět: dospělým dal větší krajíc než dětem. Nejdůležitější novum je však v naší syntaktické literatuře rozlišení dalšího větného vztahu (podle ženevského lingvisty Sechehaye), tzv. tranzitivnosti, jež záleží v tom, že se dva substantivní členy uvádějí ve vzájemný vztah členem spojovacím, zprostředkujícím, např. otec bije chlapce (zde je tranzitivním členem sloveso). — Jsem přesvědčen o užitečnosti tohoto pojmu (Kopečnému se osvědčil např. při funkčním rozboru jmenných adjektiv), vidím však jisté potíže terminologické. Termín „tranzitivní“ a stejně i „relativní“, jichž užívá K. ve stejném významu, jsou v české mluvnické terminologii již ustáleny s významy jinými; zvláště nepříjemná je kolize s termínem „tranzitivní sloveso“ (zpravidla s významem „sloveso pojící se se 4. pádem“). Dalo by se snad uvažovat o termínu „tranzitní“, kterého K. rovněž užívá (bez významového rozlišení) a jehož v naší gramatické terminologii dosud využito není; lišila by se pak „tranzitnost“ jakožto obecná vlastnost sloves od „tranzitivnosti“ (přechodnosti) v obvyklém významu. Je jen otázka, zda slovotvorný rozdíl mezi oběma adjektivy takové funkční zatížení snese. — Při práci s pojmem „tranzitnost“ nesmíme ovšem nikdy zapomínat, že je to vztah, který není zcela v téže rovině jako vztahy syntagmatické, tj. např. determinace, predikace aj.

[134]IV. Jak se vyjadřují mluvnické vztahy (35—36). V této kapitole si K. všímá těchto prostředků (vcelku přitom přejímá postup Šmilauerův): přízvuku a intonace (typy přízvukové a intonační linie vykládá v duchu Karcevského), pořádku slov (přidržuje se pojetí Mathesiova), shody, k níž přiřazuje tzv. přimykání, a řízenosti (rekce). Za tyto formální prostředky zařazuje K. výklad o pádech prostých a jejich významu, o pádech předložkových a o spojovacích prostředcích, v závěru pak probírá „konstrukce zvláštní“, tj. anakolut, zeugma, elipsu, atrakci a kontaminaci. — Termín „přimykání“, přejatý z mluvnice ruské (v podobě „primkýnanie“ se ho užívá i v jazykovědě slovenské), je nepochybně velmi vhodný a potřebný (např. Havránkova a Jedličkova Stručná mluvnice česká užívala dosud jen opisu „závislost nevyjádřená zvláštním tvarem“).[4] Jeho přiřazení ke kongruenci však příliš šťastné není — to spíše by bylo možno převést na společného jmenovatele shodu a rekci (obojí je tvarová řízenost). Pokud jde o rekci, nabízí se otázka, zda by nebylo užitečné rozšířit tento pojem i za hranice vztahu slovesa k substantivnímu předmětu, a to např. na vztah slovesa a vedlejší věty spojkové (sloveso říci vyžaduje vedlejší větu se spojkou že, aby, sloveso chtíti vedlejší větu se spojkou aby atd.); s takovýmto širším pojetím rekce setkáváme se např. u lingvistů slovenských (Ďurovič). (Poznámka k anakolutu, 62: Na rozdíl od Kopečného se domnívám, že věta Ukázal výšinu, na které se domníval, že stojí, citovaná ze Šmilauera, je z hlediska spisovného jazyka opravdu závadná. K. má sice pravdu v tom, že ji není možno upravovat na nějaké Ukázal na výšinu, poněvadž se domníval, že na ní stojí — smysl by pak byl jiný —, avšak je zde i nezávadná forma, která smysl nemění: Ukázal [na mapě] výšinu, o níž se domníval, že na ní stojí, nehledíme-li na možnost „atrakce“: výšinu, na které že stojí, se domníval.)

V. Slovní druhy a jejich mluvnické kategorie (67—148). Pokud jde o slovní druhy, K. zachovává rozdělení tradiční. Velký význam při třídění přičítá právě formálním příznakům slova, protože mají obyčejně povahu komplexní, tj. vyznačují zároveň věcný obsah i funkci ve větě. Pro syntax považuje ovšem K. za užitečné zvláštní syntaktické třídění slovních druhů a jejich tvarů z hlediska funkce ve větě (různé tvary téhož slovního druhu stávají se přitom různými „syntaktickými slovními druhy“, např. substantivum v tvaru základním je jiným druhem než substantivum v tvaru rekčním atd.). K třídění slovních druhů v pojetí Kopečného bych připojil jen tyto zásadnější poznámky: a) Poněkud vadí to, že pojetí Kopečného není v některých bodech zcela vyhraněné, že na různých místech vyslovuje K. o téže věci názor ne zcela totožný. Tak např. na s. 77 teorii o tzv. predikativech odmítá, kdežto např. na s. 142 přece jen připouští oprávnění považovat predikativa za zvláštní slovní druh. Poněkud menší kolísání se objevuje v úvahách o základních číslovkách: obvykle je K. přiřazuje k adjektivům, což považuji za sporné, jindy u nich připouští existenci zvláštností, které je umožňují chápat jako slovní druh. b) Soustavnější úvahy by zasluhoval vztah zájmen k vrstvě slov, jejichž význam vyplývá až z konkrétního jazykového projevu, je vázán na situaci. Celkem bez potíží přiřadíme k zájmenným adverbiům např. slova letos, dnes (viz s. 87), s jistými rozpaky však označíme jako zájmenná např. slova pozítří, popozítří, předevčírem, předloni atd., a zájmenné už rozhodně nejsou např. složené výrazy před pěti dny apod., ačkoli jejich význam je vázán na situaci projevu. Ukazuje se, že vrstva tzv. „shifters“ (tj. slov, jejichž konkrétní význam určuje až situace — pojem a termín Jespersenův) je širší než oblast zájmen — mezi „shifters“ patří také např. vlastní jména, jež zájmeny nejsou.[*]

Další naše poznámky se týkají kapitol o slovních tvarech a gramatických kategoriích.

1. Při výkladu českého systému slovesných časů opakuje K. svůj názor o syntetické povaze českého préterita. Jeho pojetí, vycházející z Havránkova zjištění rozdílu mezi stupněm opisnosti [135]préterita a pasíva,[5] nedošlo, jak známo, obecného souhlasu.[6] Poznamenal bych, že význam, v němž K. užívá termínu „syntetický“, je v rozporu se vžitým významem tohoto termínu.[7] V běžném pojetí je tvar byl jsem opravdu analytický, poněvadž slovesné kategorie se v něm vyjadřují samostatným pohyblivým morfémem. Rozdíl mezi préteritem a ostatními tzv. složenými tvary bylo by proto lépe vyjádřit jinak.

2. Jistá nejednotnost se projevuje v pojetí tzv. perfekta prézentního (mám zameteno atd.): na s. 96 se správně zjišťuje, že tyto konstrukce nepatří do tvarové soustavy českého slovesa, kdežto na s. 215 se o typu mám zameteno mluví jako o perfektním tvaru významového slovesa.

3. Ve výkladu slovesného vidu kritizuje K. ve shodě s praxí současných školních učebnic starší pojmy „iterativum“ a „frekventativum“; ukazuje, že se v mluvnicích pod tyto pojmy, jejichž obsah je vidový, většinou zařazují vidově různorodá slovesa podle kritérií jen slovotvorných (za frekventativa se považují např. slovesa vydávat i chodívat, ačkoli jsou po vidové stránce rozdílná). K. proto vítá a přejímá pojem a termín „slovesa násobená“, jenž odstraňuje nedůslednosti. Za příznakově násobená slovesa považuje přitom jen slovesa typu dělávati, jež nemohou označovat jiný děj než násobený; slovesa typu vydělávati, zapisovati (iterativa) jsou v pojetí Kopečného co do násobenosti bezpříznaková, tj. nezaujímají k opakování slovesného děje jednoznačné stanovisko, a proto nakonec mohou vyjadřovat násobený děj, stejně jako slovesa typu beru. Plným právem — podle mého názoru — vylučuje K. protiklad násobenosti z oblasti sloves dokonavých a v tzv. podílnosti (pozabíjet) vidí projev fázovosti slovesa. Gramatická násobenost je podle K. charakterizována tím, že se vylučuje s možností vyjadřovat děj současný s okamžikem mluvení, tzv. aktuální prézens. — Podle mého mínění však tento důvod k dokázání gramatické povahy násobenosti sám nestačí, podobné kolize přece vznikají i mezi kategoriemi lexikálními a kategoriemi mluvnickými. S významem aktuálního prézenta se např. vylučuje i užití adverbií často, obvykle, obyčejně apod., jež jsou významu sloves příznakově násobených velmi blízká. A ještě jednu drobnou poznámku: Domnívám se, že slovesa typu nadřu se neoznačují aktuální prézens nikdy. Odpověd nadřu se tady na otázku co tady děláš? (102) je stejně tak málo označením aktuální činnosti, která právě probíhá, jako odpověď chodívám sem v tuto dobu vždycky.

4. Zároveň se slovesným způsobem probírá K. i jiné způsoby vyjádření modality ve větě, to je však dosti nevýhodné. Oblast morfologického vyjadřování modality pak není dost zřetelně oddělena od ostatních způsobů vyjadřování modality, zejména od způsobů lexikálních, a tak se ztrácí skutečnost, že modální prostředky jsou ve větě hierarchicky odstupňovány, že modální výstavba věty není pouze jednovrstevná. Např. modalita „možnosti“ nebo „nutnosti“ se navrstvuje až na modální protiklad „skutečnost — neskutečnost“, vyjádřený slovesným způsobem (mohu pracovat — mohl bych pracovat) atd. Modalitu bych také chápal úžeji než K.: je sice nepochybné, že oblast hodnocení nebo zdůraznění s modalitou těsně souvisí, je však výhodné tyto oblasti přece jen rozlišovat.

5. U slovesného rodu ukazuje K. rozdíly mezi tzv. pasívem zvratným a pasívem opisným a dochází k závěru, že by bylo nejlepší už z formálních důvodů (zvratné pasívum se tvoří i od sloves podmětových) nemluvit u žádné reflexívní formy o pasívu (s. 116). Reflexívní forma je pro něho především formou pro vyjádření dějové „bezagentnosti“. Trávníčkův pokus oddělit u reflexívní formy pasívnost (dům se staví) od aktivní neosobnosti (šlo se) přijímá K. s pochybami. — Podle mého mínění je tato úvaha poněkud jednostranná: ani v oblasti opisného pasíva nejde vždy o pasívnost ve vlastním slova smyslu, nýbrž často spíše o onu [136]— řečeno termínem Kopečného — „bezagentnost“. Ve větách bylo mu pomoženo, bylo o něm rozhodnuto, bylo zneužito důvěry, v nichž jsou slovesa nepřechodná, vyjadřuje opsaný tvar jen zanedbání činitele, stejně jako reflexívní tvar ve větách pomohlo se mu, rozhodlo se o něm, zneužilo se důvěry. Ani u přechodných sloves necítíme trpnost vždy: věty bylo řečeno, že …, bylo dohodnuto, aby … vyjadřují rovněž spíše zanedbání činitele děje a mají také povahu spíše aktivní. „Bezagentnost“ zasahuje tedy i do funkcí pasíva opisného. Výklad těchto jevů jasně podal už B. Havránek, o něhož se K. v pojetí pasíva opírá. B. Havránek ukazuje, že podstatným a společným rysem pasíva jako kategorie není „trpění“, nýbrž „právě to, že se agens činnosti slovesné nevyjadřuje“.[8] Toto zjištění nám umožňuje spojit v jedné gramatické kategorii pasíva pasívum osobní i neosobní, zvratné i opisné. Je samozřejmé, že synonymie dvou mluvnických forem, v našem případě dvou forem pasíva, nikterak neznamená totožnost jejich funkčních oblastí. Aktivum pak je ve vztahu k pasívu kategorie bezpříznaková a tím je umožněno jeho užití u sloves, která nemají činitele (hřmí, prší) nebo u nichž je subjekt pouze nositelem děje nebo stavu (trpím, hořím).

6. V dalších paragrafech podává K. výklad zvratných sloves, všímá si neurčitých slovesných tvarů, neohebných slov a konečně otázky několikaslovných větných členů (spojení modálních sloves s infinitivem atd.).

VI. Větné členy (149—265). Tato kapitola zkoumá povahu jednotlivých větných členů a způsoby jejich vyjádření. Pro charakteristiku pojetí a postupu výkladu jsou důležité především tyto body:

1. Sponu chápe K. jako prostředek gramatický, tvořící jeden větný člen se jménem (obyčejně predikativním), k němuž patří. Po této stránce se shoduje s pojetím dnešních školních mluvnic. Za sponová slovesa považuje přitom sponové býti a k němu předmětné míti, dále státi se, zdáti se a předmětová slovesa učiniti (zvoliti apod.) a pokládati, považovati (tedy fázové a modální obměny slovesa býti a faktitiva k nim). — Na pojetí Kopečného se znovu přesvědčujeme, že stanovení rozsahu sponových sloves je spojeno s řadou potíží a že hranice, která se vede mezi slovesy sponovými a nesponovými, je vždy, i když je sebelépe zdůvodněna, do značné míry umělá. Je těžko stanovit hranice tam, kde jsou dosti plynulé přechody; je např. sponou také sloveso jmenovati? Je nutno přiznat, že ostřejší jsou hranice mezi sponou býti a ostatními tzv. sponovými slovesy. Proto lze podle mého názoru přijmout, zvláště pro praxi, řešení Fr. Trávníčka, uznávajícího za sponu jen sloveso býti. — Domnívám se dále, že při definici spony není výhodné vycházet z etymologického (a logického) významu tohoto termínu (162). Definice spony jako nositele verbálních kategorií sponového výrazu mnohem lépe umožňuje pochopit funkci slovesa býti nejen ve výrazech jako být učitelem, jsa učitelem, nýbrž i ve výrazech je chladno, je 25. ledna atd.

2. V kapitole o podmětu a přísudku pojednává K. také o podmětu a přísudku psychologickém (terminologicky se tedy zde přiklání k Trávníčkovi). Poněvadž jde o prvky výstavby výpovědi (nikoli věty jakožto jednotky gramatické), je začlenění do oddílu o gramatických vztazích poněkud neorganické. Snad právě užití termínů psychologických (K. je výslovně hodnotí jako lepší než Mathesiovy termíny „základ“, resp. „východisko výpovědi“ a „jádro výpovědi“) způsobilo, že se oba pojmy chápou převážně geneticky, z hlediska vzniku jazykového projevu, a že poněkud ustupuje do pozadí funkční stránka obou těchto složek výpovědi.[9]

3. Nespornou zásluhou Kopečného je nový výklad funkce jmenných tvarů adjektiv. K. přesvědčivě ukazuje, že většina jmenných tvarů je motivována „tranzitností“ (chlapec byl jist úspěchem) a že jen pro menší část je motivací přechodnost znaku (je stár × je starý). K tomu [137]bych ještě poznamenal: Srovnávají se dvojice adjektiv jako schopen - schopný a zjišťuje se lexikální rozdíl mezi nimi; je však třeba upozornit, že existuje i složený tvar téhož významu jako tvar jmenný, např. ve spojení člověk jistý svým úspěchem, darebák schopný všeho.[10] Tato skutečnost zajímavě osvětluje vztah jmenných tvarů typu jist k tvarům typu zdráv: zatímco u typu zdráv je bezpříznakovým tvarem tvar složený, sloužící především k vyjadřování přívlastku (tj. primární funkce adjektiv), je u adjektiv typu jist bezpříznakovým tvarem tvar jmenný (pro funkci predikativní) a tvar složený se cítí jako tvar speciální pro případ, že větná stavba vyžaduje, aby adjektivum typu jist bylo přívlastkem. Tento posun v slovnědruhových funkcích přídavného jména odděluje jmenné tvary typu jist nejen od jmenných tvarů typu zdráv, nýbrž i od celé kategorie adjektiva a sbližuje je se slovesy a jinými predikativními slovy. (Plně se ovšem shoduji s Kopečným v názoru, že slova jako jist, schopen stále ještě zůstávají adjektivy.)

4. Znovu — a podle mého mínění přesvědčivěji — vykládá K. číslovková spojení typu pět lidí:[11] číslovka je podle jeho pojetí přívlastkem (kvantitativním) nejen v pádech nepřímých (pěti lidem), nýbrž i v platnosti nominativní a akuzativní (pět lidí utonulo — viděl pět lidí), a doplňkem (kvantitativním) v případech jako bylo nás pět; genitiv počítaného substantiva pak má význam numerativní, podobný významu partitivnímu. Pojetí kvantitativního přívlastku je v Základech užší než ve starší studii Kopečného v Slově a slovesnosti, o níž se hodně diskutovalo, argumentace je přesvědčivější. Přívlastkový charakter číslovek typu pět však nelze podle mého mínění považovat za důkaz jejich adjektivní povahy: právě specifičnost jejich skladebné vazby je od adjektiv ostře odlišuje a přispívá rozhodujícím způsobem k tomu, že se osamostatňují jako slovní druh.

5. Předmět jako větný člen definuje K. (ve shodě se školskou mluvnicí) jako vazebné doplnění slovesa nebo adjektiva a také při interpretaci jednotlivých případů většinou postupuje shodně s tradicí. Rovněž při výkladu příslovečného určení obměňuje tradiční výklad jen v jednotlivostech (např. ve větě stočil papír do kornoutu považuje předložkový výraz za příslovečné určení výsledku).

VII. O větách (266—302). Poslední kapitola shrnuje a doplňuje ty poznatky o větách a o souvětí, které čtenář získal — nesoustavně — v kapitolách předcházejících. Tak se podrobněji probírá znovu větná modalita (též zápor) a zdůraznění ve větě, pojednává se o stavbě souvětí (v chápání souřadného souvětí se K. přiklání k pojetí Gebauerovu a Ertlovu, tj. za souřadné považuje i souvětí, v němž jsou kromě vět vedlejších aspoň dvě věty hlavní). Knihu uzavírá kapitola o větách z hlediska složitosti, tj. o větách jednočlenných a dvojčlenných.

Ve své recenzi jsem se dotkl některých zásadnějších otázek, s jejichž pojetím u autora se zcela neztotožňuji. Detaily, které by bylo možno chápat i jinak než autor knihy, nechal jsem většinou stranou. Namátkou uvedu aspoň některé z nich: Ve větách typu je co číst bych rozhodně nechápal co jako podmět (137); brání tomu paralelnost s větami je komu pomáhat, není o čem hovořit apod., kde pád zájmena je zřetelně řízen slovesem, a tedy vyjadřuje jeho předmět. — Adjektivum u osobních zájmen (mně ubohému) bych nepovažoval za adjektivní přívlastek (248), nýbrž spíše za přístavek; adjektivum funguje v této pozici jako substantivum. — Tradiční výklad záporného zájmena žádný ze žádaný (272) není dost přesvědčivý; jak vyplývá z nedávných výkladů Trubačevových (Voprosy jazykoznanija 1959, č. 1), je snad třeba vycházet spíše z útvaru ni-že-jedьnъ.[12] Spojení on a krást? není snad odporovací (262), nýbrž slučovací, mluvčí pochybuje o možnosti spojovat myšlenku na krádež s podmětem této věty (srov. znění: on a krást, to nejde dohromady). Rozhodně bych nesouhlasil s názorem, jejž K. souhlasně cituje,[13] že tvary než táta, jako táta je třeba pokládat za flektivní tvary [138]substantiva (54); z funkční synonymie např. s genitivem srovnávacím nevyplývá ještě totožnost, než, jako stojí např. i u vedlejších vět adverbiální povahy (než když, jako kdyby). — Nejsem přesvědčen o oprávněnosti zahrnout do pojmu „genitiv vlastnosti“ tak různorodé typy přívlastkového genitivu, jako je krasavice vysoké postavy a trest smrti (188); oba typy jsou rozdílné jak po stránce významové, tak i po stránce formální (genitiv typu krasavice vysoké postavy musí být vždy rozvit adjektivem a může stát i v přísudku).

Poněvadž Základy české skladby jsou nejen podnětným dílem vědeckým, nýbrž i vysokoškolskou studijní příručkou, je třeba hodnotit je i po stránce metodické. Praxe ukazuje, že jako učebnice pro začátečníky je tato kniha velmi náročná a vyžaduje opravdu velkého myšlenkového úsilí. Příčinou je jednak obtížnost problematiky samé, jednak i způsob podání, který je vědecky náročný a někdy i poněkud roztříštěný; výklad také místy trpí častým odbíháním a snaha nevykládat věc jednostranně se někdy zvrhá v opak, takže čtenář musí vyvinout mnoho úsilí, aby našel stanovisko autora samého. — Zkušenost však také ukazuje, že tato kniha neobyčejně rozšiřuje lingvistický rozhled těch posluchačů, kteří se poctivě snaží ji studovat a pochopit.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 2, s. 131-138

Předchozí Igor Němec: K novému vydání Gebauerova historického časování

Následující Eugen Pauliny: Ku knihe o vývoji genitívu v češtine