K problematice vazby

František Štícha

[Discussion]

(pdf)

К проблематике валентности / On the problem of rection

V rámci československé lingvistiky neprodělalo syntaktické bádání od dob Gebauerových až do nedávné doby příliš bouřlivý rozvoj, nevzniklo mnoho různých syntaktických teorií či popisů syntaxe českého jazyka a v myšlení syntaktiků nedošlo zjevně k mnoha výraznějším zlomům. Předěl v rozvoji syntaktické analýzy nastává u nás až v 60. l., kdy je tradiční větněčlenská syntax nahrazena v pracích Danešových[1] metodologicky propracovanou moderní teorií větné struktury. V kontextu tohoto nijak prudkého vývoje syntaktického bádání nepřekvapuje, ba naopak se jeví jako zákonité, že pojem vazby jako jeden z pilířů tradiční syntaxe je v počáteční fázi rozvoje nové teorie ignorován. A je třeba říci, že je ignorován nikoli neoprávněně, neboť v soustavě prvků teorie větné struktury se nejeví jako potřebný.[2] Avšak překročíme-li rámec této teorie, lze uvažovat jako dílčí specifickou oblast syntaktického systému soustavu formálně-obsahových struktur predikátového syntagmatu. V rámci teorie syntagmatických predikátových vztahů se pak dosud do značné míry spontánní pojem vazby stane integrální součástí této teorie, neboť tento pojem je zřejmě abstrakcí různých případů formálně-obsahové sounáležitosti, spojitosti, tj. vzájemné vázanosti prvků, komponentů syntagmatu.

Oblast jazykových jevů nazývaných vazbou je ovšem třeba analyzovat v kontextu soudobé syntaktické teorie. A právě zamyšlení nad statusem tzv. slovesné vazby v tomto kontextu vyvolává potřebu vypracovat teoretický konstrukt odpovídající předpokládané oblasti jevů tak, aby tento konstrukt byl výsledkem analýzy jednotlivých jevů uvažované potenciální třídy; tyto jevy mohou mít různé vlastnosti a mohou se seskupovat do podtříd. Nutnost podrobit potenciální třídu jevů vztahujících se tak či onak k víceméně spontánnímu pojmu slovesné vazby syntaktické analýze prostředky soudobé lingvistické teorie lze prokázat jednoduchým příkladem: Různost vět Karel se smál na Jirku a Karel se smál Jirkovi je dána nejen růzností formální složky determinantu, ale nepochybně i růzností sémantických predikátů (dále SP). Syntakticky komplexní výraz smát se komu je na kognitivní rovině obsahu synonymní s lexémem vysmívat se, implikujícím ono dativní doplnění, kdežto o syn[39]tagmatu smát se na koho tento synonymický vztah neplatí. Naproti tomu výpovědi To na mně nežádejte — To po mně nežádejte a To ode mě nežádejte budeme sotva hodnotit jako různé věty s různými sémantickými predikáty; tyto výpovědi se vztahují jak k téže dějové situaci, tak i k témuž subjektivnímu (racionálnímu a sociálnímu) zhodnocení této situace. Protiklad vazebnosti vztahu slovesa k jeho „předmětu“ a nevazebnosti vztahu slovesa k jeho „příslovečnému určení“, postulovaný tradiční větněčlenskou syntaxí,[3] je mimoto třeba uvažovat i v souvislosti s protikladem vztahu predikátu k jeho konstitutivnímu nebo nekonstitutivnímu doplnění, řešeným soudobou syntaktickou teorií.

Výraz vazba se vžil jako označení vztahu slovesa a jeho doplnění (determinantu), v němž je tvar doplnění tímto slovesem „řízen“.[4] V tomto smyslu se také definuje slovesná vazba jako „způsob vyjádření syntaktické závislosti, při níž závislý člen je v tom tvaru, který mu určuje nadřazený člen“ (Oravec, 1967, s. 17). Avšak o kterém determinantu slovesa lze říci, že jeho tvar je daným slovesem řízen? Nevystačíme tu s konstatováním, že řízen slovesem je ten tvar predikátového determinantu, který je u něj „očekáván“.[5] Nehledě na to, že „očekávání“ užití určitého jazykového prostředku lze stěží pokládat za vlastnost jazyka, v mnoha případech ani o takové očekávání tam, kde mluvíme o vazbách, nejde. Např. u izolovaného slovesného lexému reprezentovaného infinitivem stát budeme očekávat spíše doplnění kde, resp. to či ono okolnostní určení (vyjádřené různou formou) než determinant ve tvaru za co, o co, na čem, a přesto mluvíme u PS stát o co aj. o vazbě. Nevystačíme ani s konstatováním, že řízen slovesem je ten tvar determinantu, který je jediným možným, event. jedním ze dvou tří možných tvarů doplnění daného slovesa, zatímco ten tvar, který je jedním z mnoha možných tvarů doplnění daného slovesa, tímto slovesem řízen není (Oravec, 1967). Vždyť mnohá slovesa mohou být doplněna lexémem rozmanitých pádových forem, z nichž některé evidentně vyjadřují zaměřenost děje na jeho objekt, zatímco jiné určují tu či onu okolnost děje; např. trpět co, čím, na co, pro co, za co, v čem, u čeho atd. Vezmeme-li navíc v úvahu jazykovou diachronii a v této souvislosti budeme uvažovat i značně variabilní jazyk staré češtiny, pak se problém slovesné vazby stane ještě naléhavější. Vždyť např. předmět psychického procesu označovaného slovesem věřiti mohl být vyjádřen mnoha různými pádovými formami: věřiti co, čemu, čeho, za co, o čem, k čemu, na čem, v co a snad ještě i jinak. Vnucuje se otázka, zda všechny tyto formy doplnění jsou řízeny slovesem, či jen některá z nich atd. Ale i v nové, současné češtině máme dost příkladů na značnou variabilitu tvarů těch determinantů, které nevyjadřují jen nějakou okolnost děje, např. volat koho, na koho, komu, po čem (jde tu ovšem o různé predikáty).

Podstata vazebného vztahu se někdy vidí v tom, že vazebné doplnění „kompletuje význam slovesa“ (Oravec, 1967, s. 19), je s ním v „těsné významové spojitosti“ (Oravec, tamtéž). F. Kopečný (1958, s. 46) mluví v této souvislosti o „sémantickém doplnění slovesa“. Podle toho by např. syntagmata žít ve městě, žít na venkově, žít u rodičů ap. musela být různými vazbami slovesa žít, neboť toto sloveso má zjevně jiný význam ve větě bez doplnění než ve větě s doplněním. Je tedy výraz žít kde vazbou? Jsou ještě jiné okolnosti, které vyvolávají pochybnosti: (1.) Lze říci, že [40]význam[6] slovesa číst je ve větě Karel čte neúplný či jiný než ve větě Karel čte knihu? Pakli ano, není jasné, které sémantické roviny se tato neúplnost týká. — (2.) Lze říci, že např. ve větách Karel se smál Jirkovi a Karel trpí na ženy determinant predikátu kompletuje význam sloves (smát se, trpět) jako lexikálních jednotek? Předpokládáme, že nikoli. Jestliže věty Karel se smál a Karel trpí jsou právě tak formálně-syntakticky i sémanticky a komunikativně úplné jako věty Karel se smál Jirkovi a Karel trpí na ženy, jde v případě vět predikátovým determinantem sice zjevně o sémantickou kompletaci, avšak kompletován tu je predikativní znak, jehož obsah (SP) má syntakticky komplexní formu predikátového syntagmatu, a nejde tu tedy o kompletaci významu elementárního znaku lexematického. Věta Karel se smál může mít týž denotát jako Karel se smál na Jirku (např. v kontextu výpovědi Jirka na Karla mával a Karel se (na Jirku) smál) i jako věta Karel se smál Jirkovi (např. v kontextu výpovědi Jirka se spletl a Karel se (mu) smál). Sloveso smát se ve výpovědi Jirka se spletl a Karel se smál samo o sobě ovšem nevyjadřuje nic jiného než smysly vnímatelný druh obličejové mimiky, zpravidla doprovázené charakteristickým hlasem; motivace tohoto druhu jednoparticipantního akčního procesu může být přitom různá, zpravidla je to radost, někdy škodolibost, pohrdání, nervozita ap., avšak žádný z těchto motivů netvoří součást lexikálního významu slovesa smát se, neboť ten se vyrozumívá ze souvislostí příslušné komunikativní situace. Nicméně jeden z těchto motivů, popř. podmnožina z množiny možných motivů smíchu tvoří součást významu SP reprezentovaného komplexním predikátorem syntagmatickým: smát se komu. Pokud jde o větu Karel trpí na ženy, nelze říci, že doplnění tu kompletuje význam slovesa trpět, neboť věty Karel trpí a Karel trpí na ženy jsou různé větné znaky, nemohou mít týž denotát. Naproti tomu např. sloveso dopadnout disponuje lexikálním významem jen ve vazbě s tím či oním predikátovým determinantem, neboť např. větná konstrukce Karel dopadl není autosémantickým větným znakem; podobně je tomu i u slovesa upustit (Karel upustil knihu — Karel upustil od svého úmyslu) aj. Pouze v těchto případech lze sensu stricto hovořit o sémantické kompletaci slovesa.

Vztah komponentů tradičně nazývaný (slovesnou) vazbou zahrnuje podle našich pozorování tři okruhy jevů: (1.) obligatornost nebo potenciálnost objektového determinantu jakožto formálního predikátového konstituentu; (2.) systémovost formálně-obsahového vztahu členů syntagmatu; (3.) arbitrárnost formální složky vztahu. Jde o jevy zčásti navzájem podmíněné, zčásti se v různé míře překrývající.

Lze vyjít z toho, že determinant je vázán na predikát, tvoří-li s ním predikátovou jednotku syntaktického systému, a to tak, že a) tato jednotka je obligatorně nebo potenciálně obsažena větou založenou na sémantickém predikátu vyjádřeném příslušným slovesným lexémem; např. Karel (na to) nedbal. Syntagma dbát na co je systémovou predikátovou jednotkou, neboť lexém dbát implicitně obsahuje SP, který zakládá větu potenciálně obsahující příslušné doplnění; b) PS je syntaktickou jednotkou reprezentující sémantický predikát rozdílný od predikátu obsaženého izolovaným lexémem; např. výpovědi Když odešel, začala se bát a Když odešel, začala se o něj bát obsahují patrně různé SP. Predikátové syntagma tohoto typu bychom mohli nazvat predikativně distinktivní. Zjistili jsme několikerý charakter této distinktivnosti: (1.) privativní opozice, např. smát se — smát se komu; formálním syntagmatickým vztahem je tu reprezentován specifický sémantický příznak predikátu, jímž je SP obsažený slovesným lexémem modifikován; (2.) ekvipolentní opozice; týká se [41]jednak vztahu lexému a syntagmatu, jednak vztahu syntagmat různé formální stavby derivovaných z téhož lexému; např. trpět — trpět co/na koho; stát (kde) — stát o co/za co/na čem.

Dále lze rozlišit různé stupně a různou kvalitu predikativní distinktivnosti v rámci opozice ekvipolentní: a) ekvipolentní opozice s minimálním stupněm predikativní distinktivnosti; např. rozhodnout něco — rozhodnout o něčem. Z obecné obsahové báze akčního děje označovaného lexémem rozhodnout jsou derivovány specifické sémantické obsahy reprezentované odlišnými konkurenčními vazbami; srov. např. větu Třetí branka rozhodla (můžeme ji doplnit buď substantivem vítězství, v lok., anebo substantivem zápas v ak.); b) ekvipolentní opozice s vyšším stupněm predikativní distinktivnosti; např. bát se někoho — bát se o někoho. Syntaktickou opozicí je tu v rámci sémantické báze druhu psychického procesu označeného slovesem bát se reprezentován protikladný postoj subjektu k objektovému aktantu (antipatie či odpor plynoucí z předpokládané či tušené nebezpečnosti druhého participantu pro první participant x náklonnost k někomu projevovaná oním duševním stavem pramenícím z tíživých předpokladů vůči druhému); c) ekvipolentní opozice s maximálním stupněm predikativní distinktivnosti; např. stát (kde) — stát o co — stát za co. Jde o různé SP, které ze synchronního hlediska nejsou derivovatelné ze společného obsahu. Jestliže v případech privativní opozice (smát se — smát se komu) lze mluvit o modifikaci predikátu, mohli bychom první dva druhy ekvipolentní opozice (rozhodnout co — o čem, bát se koho — o koho) uvažovat jako sémantickou derivaci a ekvipolentní opozice s maximálním stupněm distinktivnosti (stát — stát o co) jako predikátovou mutaci.

Vázanost determinantu na predikát je ovšem dána nejen systémovou platností vztahu, nýbrž také a především arbitrárností jeho formální složky. Arbitrárností tu rozumíme obecně takový vztah formální a obsahové stránky syntagmatu, při němž syntakticko-sémantická funkce determinantu není obecně platnou funkcí jeho pádové formy. Jinak řečeno, o arbitrárnost formy determinantu jde tehdy, není-li tato forma závislým exponentem jeho sémantické funkce. Jde přitom o tři druhy jevů: (1.) Arbitrární forma determinantu je vázána na význam slovesa daný na úrovni (izolovaného) lexému; např. forma o + lokál determinantu slovesa pochybovat je vázána na objektový aktant obsažený sémantickou strukturou daného lexému. Jinak řečeno, význam slovesa pochybovat, které implikuje determinant dané formy, je dán i bez explicitního lexikálního vyjádření tohoto determinantu a není jím nijak specifikován ani měněn. Arbitrárnost formy determinantu tu lze teoreticky předpokládat vzhledem k tomu, že neexistuje taková vyhraněná obecná či základní funkce pádové formy o + lokál, která by jednoznačně podmiňovala užití této formy jako exponentu sémantické struktury daného predikátu. (2.) Arbitrární forma determinantu je vázána na význam predikátu daný na úrovni syntagmatu; např. smát se komu (srov. výklady výše). (3.) Arbitrární forma determinantu je vázána na jeho sémantickou funkci; např. sémantická hodnota příčinné determinace děje je formálně značně variabilní. Je-li pak tato funkce u určitého predikátu vázána pouze na jednu formu, zatímco u jiného predikátu na jinou z těchto forem, jde o arbitrárně danou vázanost formy determinantu predikátu na sémantickou funkci tohoto doplnění, např. zemřít na infarkt (v angl. tu existuje vazba to die of (illness), from (wound) — jak vidět, komplikuje se někdy vazebný vztah predikátu a formy jeho determinant o závislost této formy na lexikální specifikaci sémantické funkce doplnění).

O arbitrárnosti formy determinantu vzhledem k jeho sémantické funkci lze ovšem hovořit pouze z hlediska synchronního vztahu formy a jejího kognitivního sémantického obsahu, nikoli z hlediska motivace a diachronní geneze tohoto vztahu. Mimoto protiklad závislosti a nezávislosti pádové formy determinantu na jeho sémantické funkci je obecně protikladem spíše graduálním než kontradiktorickým. Lze lišit různé [42]stupně arbitrárnosti pádové formy nominální složky PS. Tato graduálnost je podmíněna jednak různou mírou vyhraněnosti, resp. systémovosti, a obecnosti sémantické funkce pádového tvaru, jednak různou mírou vyhraněnosti sémantické funkce determinantu. Minimálním stupněm arbitrárnosti jsou charakterizovány ty formy, jejichž obecná či základní sémantická funkce je v souladu s významem determinantu, např. dát co komu, trhat co, získat co od koho ap. Zcela závislé na sémantické funkci doplnění jsou ovšem pouze předložkové pády udávající vnější okolnosti děje, zpravidla lokalizační a časové, v závislosti na vyhraněném lexikálním obsahu předložky.[7] Např. zatímco v syntagmatu smát se u tabule je forma doplnění zcela závislá na jeho významu, v syntagmatu smát se na koho už tato absolutní závislost neplatí, i když směřování děje od subjektu k objektu je jednou ze sémantických funkcí formy na + akuzativ; toto směřování se ovšem vyjadřuje i jinak (např. formou k + dativ) a navíc jde o abstraktnější a tím i méně vyhraněný, „názorný“ vztah, než je lokalizační relace. Vysoký stupeň arbitrárnosti má pak dativní forma determinantu v syntagmatu smát se komu.

Různý charakter vazebného vztahu komponentů PS je třeba uvažovat a definovat jako různé druhy vazby. Při tom lze brát v úvahu tyto rozlišující vztahy: (1.) Determinant je nebo není aktantem SP obsaženého slovesným lexémem, tj. konstitutivní složkou jeho sémantické struktury. Z tohoto hlediska se liší syntagma blahopřát komu, kde determinant je aktantem predikátu reprezentovaného slovesným lexémem, od syntagmatu smát se komu, kde determinant nemá tento status (srov. výše).[8] V prvním případě lze hovořit o vazbě interní, ve druhém o vazbě externí. (2.) Forma determinantu je nebo není arbitrární. Z tohoto hlediska se liší syntagma smát se komu s (relativně) arbitrární formou determinantu od syntagmatu blahopřát komu, kde dativní forma doplnění je funkcí vztahu obecného významu této pádové formy a syntaktickosémantické funkce determinantu této formy, tj. není arbitrární. V prvním případě lze mluvit o vazbě specifické, ve druhém o vazbě nespecifické. (3.) Predikátové syntagma je nebo není predikativně distinktivní. Z tohoto hlediska se liší syntagma smát se komu, reprezentující SP odlišný od predikátu obsaženého příslušným lexémem, od syntagmatu blahopřát komu, které nepředstavuje specifický SP, odlišný od predikátu obsaženého slovesným lexémem, a není tedy predikativně distinktivní. V prvním případě lze hovořit o vazbě příznakové, ve druhém o vazbě nepříznakové. Kombinací zjištěných charakteristik dostáváme pět druhů vazeb (PS s vazebným vztahem jejich komponentů):

 

Druh vazby	Obsaženost sl. lexémem	Arbitrárnost formy determ.	Distinktivnost
nespecifická interní	+	—	—
specifická interní nepříznaková	+	+	—
specifická interní příznaková	+	+	+
specifická externí nepříznaková	—	+	—
specifická externí příznaková	—	+	+

 

[43]Příklady na jednotlivé druhy vazeb:

nespecifická interní: trhat co, sáhnout na co/koho, dát co komu, chránit co/koho před kým/čím, dozvědět se co od koho aj.

specifická interní nepříznaková: dbát na co, vážit si čeho, litovat čeho, zmínit se o čem, pochybovat o čem, lpět na čem, žádat o co aj.

specifická interní příznaková: vědět o čem, volat po čem, čekat na koho, rozhodnout o čem aj.

specifická externí nepříznaková: mluvit na koho, smát se na koho, rozčílit se na koho, představovat si (co) pod čím, překvapit (koho) na čem, skočit po kom aj.

specifická externí příznaková: smát se komu, bát se o koho, stát o co, vědět (co) na koho, plakat pro co, radit (komu) k čemu aj.

V rámci posledních tří druhů lze rozlišit vazby náležející k centrální sféře jazykového systému (bát se o koho) od vazeb, které jsou na rozdíl od lexémů, z nichž jsou derivovány, prostředky periferními, resp. patří okrajovějším sférám systému (skočit po kom, volat po čem).

Z hlediska vztahu obecného, popř. základního významu slovesného lexému a obsahu na něm založeného PS můžeme rozlišit rovněž pět druhů vazby, a to: a) formálně konstitutivní (dbát na co, litovat čeho); b) determinační (smát se na koho); c) modifikační (smát se komu); d) derivační (rozhodnout o čem, bát se o koho); mutační (stát o co, trpět na co).

V tomto stadiu můžeme definovat soustavu podmínek, za nichž má PS status vazby, tj. určit charakter vázanosti komponentů PS a odlišit vztah vázanosti prvků tohoto syntagmatu od volného, nevazebného vztahu těchto prvků. Vazbou nazveme takové a jen takové PS, které vyhovuje alespoň jedné z následujících podmínek: (1.) nominální složka syntagmatu reprezentuje objektový aktant (nikoli okolnostní, např. žít kde) jakožto konstitutivní složku predikátu obsaženého slovesným lexémem; (2.) PS je alespoň v jednom ze svých významů samostatnou predikátovou jednotkou; (3.) pádová forma nominální složky syntagmatu je arbitrární.

Pokusíme se nyní aplikovat tyto podmínky na analýzu syntagmatických vztahů derivovaných ze slovesa sahat. Vyjdeme přitom z předpokladu, že toto sloveso jako lexikální jednotka vyjadřuje tři různé základní sémantické obsahy: (1.) proces o jednom participantu charakterizovatelný jako vztahování ruky do prostoru (volného nebo ohraničeného); (2.) proces o dvou participantech: subjektu vztahujícího ruku a objektu, kterého se vztažená ruka dotýká; (3.) prostorovou, popř. časovou relaci. Těmto základním, resp. centrálním sémantickým obsahům odpovídají pak základní formy predikátového determinantu: sahat do čeho (do prázdna, do tašky) — sahat na co (na kliku) — sahat kam (les sahá až k řece). Vztah členů syntagmatu s formou determinantu do + genitiv nebudeme považovat za vazebný, neboť toto syntagma nevyhovuje ani jedné z uvedených podmínek: (1.) determinant nepředstavuje objektový aktant SP reprezentovaného příslušným významem daného slovesného lexému, neboť jde o proces o jednom participantu popsaný výše jako vztahování ruky subjektu — agentního nositele děje (tj. sahání někam); (2.) syntagma s touto formou determinantu není samostatnou predikátovou jednotkou, neboť sémantický obsah syntagmatu je potenciálně dán, implikován již slovesným lexémem; (3.) pádová forma determinantu není arbitrární; užití předložky je tu motivováno jejím základním, resp. centrálním lexikálním významem.

Charakter vazebného vztahu má naproti tomu syntagma s formou determinantu na + akuzativ; protože vyhovuje pouze první podmínce (determinant je objektovým aktantem), jde o vazbu nespecifickou interní. Specifickou vazbou je syntagma založené na metaforickém vztahu sahat k čemu, nyní již zčásti demetaforizované (sahat k nepopulárním opatřením). S přehodnocením původní metafory v nový, relativně samostatný obsah nabývá původně funkčně závislá forma determinantu arbitrárního charakteru. Specifickou vazbou je i syntagma sahat po čem: vzhledem k nevyhraněnosti jak sémantického vztahu vyjádřeného tímto syntagmatem (nejde tu patrně jen o význam směřování vztahované ruky od subjektu k objektu), tak i k nevyhraněnosti obecné [44]či centrální funkce předložky nelze tu předpokládat synchronní podmíněnost formy determinantu jeho funkcí.

Na příkladu syntagmat derivovaných ze slovesa sahat lze dovodit, že námi koncipovaný konstrukt vazby je komplementární veličinou k jevu valence. Termíny vazba a valence nejsou tedy v naší koncepci synonymní či paralelní, ani pokud jde o valenci „napravo“.[9] Zatímco z hlediska valence jsou determinanty různé pádové formy na téže úrovni, téhož řádu v tom smyslu, že jde o fakultativní, potenciální nebo obligatorní participanty SP, z hlediska vazby je tu třeba lišit různý charakter vztahu nominální složky té či oné pádové formy a verbální složky SP.

Jinou otázkou je, jak hodnotit případy jako tušit (co) na koho, šeptat (komu) o čem, třást se o koho ap. Determinant v těchto případech zjevně není externím, adherentním okolnostním určením, ale není ani aktantem predikátu obsaženého příslušným slovesným lexémem (např. sémantická struktura slovesa tušit neobsahuje jistě složku formálně exponovanou determinantem formy na + akuzativ). Podobně sloveso šeptat jistě nevyžaduje doplnění o čem, a tedy ani tuto formu neřídí. V těchto případech by snad bylo možno hovořit o potenciálních vazbách analogických, závislých na vazbě slovesa příbuzného obsahu.

Charakter vztahu členů PS může oscilovat mezi vztahem systémovým a okazionálním, konstitutivním a determinačním; ukazují to příklady jako zmínit se (o čem) před kým, volat (co) za kým, rozhodnout v čem, bádat v čem ap. A právě tato oscilace či nevyhraněnost vztahu vede k nesnázím při určování jeho charakteru.

 

Závěrem si položme otázku, zda všechny charakteristiky vazebného vztahu lze nazvat rekcí, řízeností tvaru determinantu slovesem. Takto položená otázka předpokládá, že o řízenosti tvaru doplnění slovesem nemá smysl mluvit tam, kde tato forma je plně závislá na determinační funkci doplnění. Lze však navíc dovodit, že tvar doplnění není sensu stricto řízen slovesem ani ve vazbách nespecifických a ve vazbách externích, a to z různých důvodů: (1.) V případě vazeb nespecifických jde o to, že tvar nominální složky syntagmatu není řízen slovesem jakožto individuálním jazykovým prostředkem, nýbrž je řízen obecným vztahem syntakticko-sémantické funkce doplnění a obecného či centrálního významu jeho formy. Např. akuzativ doplnění slovesa vyjadřujícího víceparticipantní proces je řízen obecnou tranzitivní funkcí daného typu procesu, nikoli individuálním lexémem. (2.) V případě specifických vazeb externích jde o to, že sloveso, z něhož se derivuje syntagma tohoto typu, samo o sobě, jako lexém nevyžaduje, resp. neimplikuje determinant konstituující tuto vazbu. Např. sloveso trpět neimplikuje doplnění na koho, tvar nominální složky syntagmatu není tu tedy řízen slovesným lexémem, nýbrž tímto syntagmatem. O řízenosti tvaru doplnění slovesem lze tedy hovořit pouze u specifických vazeb interních.

V tomto článku nám šlo spíše o to ukázat na problematiku jevu a navrhnout některé jeho řešení. Charakter vázanosti pádové formy determinantu na verbální složku predikátu, podmínky a projevy tohoto vztahu v systému jazyka i v konkrétních promluvách bude třeba dále studovat, a to v aspektech jak synchronních, tak i diachronních.

 

LITERATURA

 

APRESJAN, Ju. D.: O sil’nom i slabom upravlenii. VJaz, 1964, s. 32—49.

BEITRÄGE ZU PROBLEMEN DER SATZGLIEDER. Linguistische Studien. Hrsg. G. Helbig. Leipzig 1978.

BĚLIČOVÁ, H.: Sémantická struktura věty a kategorie pádu. Praha 1982.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

[45]HELBIG, G.: Valenz — Satzglieder — semantische Kasus — Satzmodelle. Leipzig 1982.

JIRSOVÁ, A.: Prefixace sloves a slovesná vazba. NŘ, 62, 1979, s. 1—7.

KONEČNÁ, D.: O významech pádů v současné češtině, zejména v místních určeních. SaS, 30, 1969, s. 347—357.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1958.

NOVOTNÝ, J.: Vazba, rekce a valence. In: Syntax a jej vyučovanie. Pedagogická fakulta v Nitre 1981, s. 108—120.

ORAVEC, J.: Väzba slovies v slovenčine. Bratislava 1967.

PANEVOVÁ, J.: Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. NŘ, 58, 1975, s. 61—67.

PROKOPOVIČ, N. N. - DERIBAS, L. A. - PROKOPOVIČ, E. N.: Glagol'noje i imennoje upravlenije v sovremennom russkom jazyke. Moskva 1975.

ŠMILAUER, V.: Rozlišování předmětu a příslovečného určení. Český jazyk a literatura, 1955, s. 269—273.

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. Praha 1972.

ŠTÍCHA, F.: Vztah předmětu a příslovečného určení z hlediska syntaktické teorie a školské praxe. In: Filologické studie. Sborník pedagogické fakulty UK v (tisku).

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 1, pp. 38-45

Previous Růžena Bergerová: Ke kvantitativní charakteristice složeného souvětí s koordinačním vztahem mezi větami

Next Jan Petr: Nová práce o popisu přirozeného jazyka