Nad knihou Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech

Otakar Šoltys

[Discussion]

(pdf)

Над книгой Обработка коммуникативных факторов в речи / Some thoughts on the recent book by A. Macurová dealing with communicational factors in discourse

A. Macurová není pro čtenáře našeho časopisu neznámou autorkou. Její práce často těží z poznatků jazykovědy i literární vědy a přinášejí mnohdy velmi zajímavé a podnětné syntézy. Nejinak je tomu i s její poslední knihou Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech (AUC. Philol. Monogr., 68, vročení 1977, rok vydání až 1983, 119 s.). Z literatury v knize citované pak vyplývá, že práce byla dokončena okolo r. 1974. Recenzujeme tedy práci, jejíž myšlenky si dík známým potížím v naší polygrafii hledaly asi deset let cestu k čtenáři. Práce se tedy dostává do kontextu poznatků o textu a jeho interpretaci až v polovině let osmdesátých. Není třeba zdůrazňovat, že právě text a jeho interpretace se staly v této době předmětem zájmu světové lingvistiky a že je nyní k dispozici mnoho poznatků, s nimiž lze autorčiny názory srovnávat. Dvojí časová existence práce nás nutí, abychom vycházeli z její vnitřní výstavby, z její logiky a k názorům jiných, současnějších prací přihlíželi jen příležitostně.

Úkol, který si v práci Macurová vytyčila, je nelehký (ostatně postupuje tak většinou). Autorka chce nalézt způsob, jak objektivně popsat fungování textu v konkrétních podmínkách komunikace, při jasném vymezení procesů i prostředků, kterými je toto fungování naplňováno. Má přitom také snahu budovat pojmový a terminologický aparát, který by byl dostatečně názorný a zachovával ideály tvorby aparátů v sedmdesátých letech. Mnoho z toho, co si předsevzala, se jí podařilo realizovat. Někdy se však zdá, že zavádí více distinkcí, než kolik je jich pro vysvětlení popisovaného jevu nezbytně nutných. Práce je celkově také charakteristická tím, že mnoho nápadů, alternativních řešení, inteligentních polemik je uvedeno v poznámkách nebo petitem v textu. (Pro tento způsob představování poznatků i pro jiné vlastnosti není text příliš snadnou četbou.) Celkový záměr práce je však zřejmý na začátku, v průběhu i na konci práce.

Práce má celkem 119 stran, jednu tvoří úvod, šest závěr a čtyři citovaná literatura. Vlastní text se člení do šesti kapitol. Prvních pět je teoretický výklad s občasnými příklady, šestá je aplikační a je věnována utváření perspektivy v Jungmannových odborných překladech. Každá kapitola se ještě člení na několik podkapitol (2—5), jejichž názvy jasně svědčí o tematické podřízenosti kapitole. Názvy kapitol stejně jako výklad pak logicky vyplývají jeden z druhého, takže lze tvrdit, že výstavba vlastního výkladu je promyšlená a zvládnutá.

První kapitola je věnována jazykovému projevu v procesu společenské komunikace. Autorka v ní ideově vychází z poznatků K. Hausenblase, který v době vzniku její práce dobudovával jednotnou a konzistentní teorii výstavby komunikátu. Tato teorie považuje, jak je v domácím kontextu obvyklé, za podstatné poznatky v národním [230]kolektivu závazné, obecně platné; individuální rysy jazykového projevu vykládá jako projevy obecných tendencí. Macurová tuto koncepci překračuje snahou o konkretizaci všech účastníků komunikačního aktu i faktorů, které do komunikačního aktu vstupují. Proto se nespokojuje s klasickým modelem komunikace z teorie informace tak, jak s ním pracuje např. Grepl (Emocionálně motivované aktualizace v syntatické struktuře výpovědi. Brno 1967), ale navazuje i na Janouškovy poznatky, sovětskou psycholingvistiku, literární vědu domácí i zahraniční, aby doplnila komunikaci o tři okruhy. Sama je charakterizuje (s. 12) jako začlenění komunikátů do jistého společenství, charakter sociální role komunikantů a sociální usměrňování komunikace normami jazykovými, sociálními a etickými. Po probrání všech těchto postojů autorka pak cíl práce formuluje takto: „… pokusíme se vyložit (východiskem je přitom materiál slovesných komunikátů psaných česky), jakým způsobem se mimojazyková skutečnost obráží ve výstavbě slovesného komunikátu“ (s. 13).

Druhá až pátá kapitola jsou věnovány postupnému budování aparátu, pomocí něhož autorka chce vykládat odraz mimojazykové skutečnosti v slovesném komunikátu. První z pojmů, kterým se věnuje, je perspektiva. Autorka přesvědčivě ukazuje, že perspektiva patří k pojmům a kognitivním nástrojům, o nichž nikdo nepochybuje, používá je, avšak analýzu jejich poznávací hodnoty prakticky nikdy nedělá. V architektuře a malířství označuje tento pojem takové zobrazení skutečnosti na dvojrozměrné médium, aby jeho lidské vnímání odpovídalo vjemům objektivní reality. Pro toto zobrazení existují v praxi ověřená pravidla, jejichž překračování je sémanticky příznakové. Až potud je srovnání možné. Domníváme se však, že v těch oborech, kde mezi zobrazením a objektivní realitou stojí zprostředkující článek (v lingvistice třeba text), kde není možná přímá vizuální kontrola, je používání pojmu perspektiva již přenesené a mnohdy dokonce ozdobné. Bylo by jistě možné funkční perspektivu výpovědi, pasívní perspektivu a posesívní perspektivu v lingvistice nahradit jinými pojmenováními, aniž by se snížila schopnost popisované jevy vyložit. To jen dokazuje, že např. aktivní a pasívní diateze jsou stejně obvyklým vyjádřením o objektivní realitě a že pasívní diateze není natolik příznaková jako porušení perspektivy.

Jinak je tomu ovšem s perspektivou a výstavbou slovesného komunikátu jako celku (třetí podkapitola). Tady již lze vést jisté paralely. Museli bychom ovšem s perspektivou a výstavbou slovesného komunikátu pracovat jako se zobrazivými procesy. Až na výjimky se však o obrazech nebo o výkresech hovoří jako o hotovém tvaru spíše než jako o procesu vznikání a postupném narůstání obsahu i formy tohoto tvaru. Nikdo nehodnotí na zobrazivém umění to, že autor nejdříve namaloval nepodstatné rysy pozadí, aby tím dosáhl specifického účinku. Naproti tomu v slovesném umění, popř. u každého písemného projevu je jedním z předních kritérií hodnocení uspořádanost projevu v postupném narůstání informací, i když je tento projev hodnocen až po přečtení a mohlo by se o něm uvažovat jako o celku obdobně, jako se uvažuje o celku obrazu. Samo ustrojení písemného projevu vybízí k procesuálnímu pojetí perspektivy, avšak autorka tuto možnost nechává stranou a konfrontuje názory několika autorů, u nichž je, podle našeho soudu, pojem perspektiva používán jako polotermín, popř. jako metafora. Rozlišování mezi perspektivou a hlediskem není snadné, neboť nejsou-li oba pojmy ve vztahu implikace, určitě se vzájemně podmiňují. Druhá kapitola má tedy charakter sumarizace a komentování názorů i koncepcí spojených s termínem perspektiva. Autorka v závěru přijímá toto řešení: perspektivu považuje za ztvárnění (projekci, konstituci) mimojazykové skutečnosti ve vnitřním ustrojení slovesného komunikátu; terminologicky čistě a vnitřně nerozporně pak zorný úhel, pod nímž je perspektiva budována, nazývá perspektivním centrem. Toto řešení je plně v duchu rámce, který pro vznik promluvy konstatoval již V. Mathesius (věcný obsah, situační perspektiva, postoj mluvčího k dané skutečnosti, vztah mluvčího k posluchači) a který autorka připomíná na s. 22.

[231]Třetí kapitola je věnována subjektům spojeným se slovesným komunikátem. Opět je v ní podán vyčerpávající přehled všech možných subjektů účastnících se komunikace spojené s písemným projevem, a to z hlediska jak lingvistiky, tak literární teorie, okrajově i filozofie a psychologie. Autorka se snaží důsledně odlišovat vnitřní svět komunikátu od světa, který tento komunikát vytváří, užívá, hodnotí a komentuje. Rozlišuje tak produktora/receptora (ti jsou implicitní) a narátora/adresáta (ti jsou explicitní) pro vnitřní svět písemného projevu a autora, čtenáře/posluchače pro vnější svět. Každý z těchto subjektů je pak podrobně charakterizován a jsou stanoveny i jazykové prostředky, pomocí nichž se např. odliší narátor od produktora. Není sporu o tom, že tato klasifikace existuje a že aktivní uživatelé jazyka s ní pracují intuitivně správně. Není také sporu o tom, že tato klasifikace je často přehodnocována a že se přehodnocení využívá k tomu, aby autor dosáhl zamýšleného účinku. Zkušený čtenář tato pravidla zná, a proto nikdy nepochybuje o autorovi jako o generálním ručiteli odpovědném za všechny zvolené postupy. (Je otázka, zda klasifikace za těchto podmínek má být tak podrobná.) Dokonce je na jisté úrovni schopen polemizovat s volbou prostředků, je-li cíl dostatečně zřetelný, nebo v situaci, kdy jde o převádění již známých hodnot, jako je tomu v případě překladů. Autorka také zvolila překlad významného díla anglické a světové literatury jako poměrně názorný doklad pro relevanci subjektových složek v procesu společenské komunikace. Tato podkapitola je napsána účelově a zdá se být přesvědčivá. Stálo by však za úvahu, zda je projekce čtenáře natolik relevantní pro fungování díla v literární struktuře a pro postupné utváření hodnot, které vstupují do života společnosti. V kontextu, z něhož autorka také vychází, bylo obvyklé považovat dílo za znak, jehož interpretace je do značné míry nezávislá na autorových záměrech. Týž text může mít mnoho interpretací, z nichž jednou je adaptace. Obdobný proces však nastává s adaptací a nikdy nelze napřed říci, zda množina interpretací originálu a množina interpretací adaptace nebudou mít společný průnik. Vždy je třeba počítat s daleko aktivnějším čtenářem, než jakého je autorka v práci ochotna připustit. U vědomí této problematiky se pak A. Macurová snaží blíže stanovit subjektivní předpoklady autora, čtenáře i komunikátu, aby se dalo pracovat s objektivně „měřitelnou“ interpretací.

Ve čtvrté kapitole je řešena časová a prostorová charakteristika komunikátu. Čas a prostor jsou velmi exponované kategorie zejména ve filozofických výkladech. Je samozřejmé, že se nově osvětluje i čas i prostor literárního díla. Na druhé straně je však nutné počítat s tím, že časové a prostorové charakteristiky slovesného komunikátu pracují s jevovým, a proto poměrně primitivním pojímáním těchto kategorií, zejména pokud jde o interpretaci. Není proto divu, že se autorka přidržela již uznávaných výkladů. Tyto výklady jí pak slouží k zavedení pojmu projekce. Předmět s konkrétním časem a s konkrétním prostorem v objektivní realitě je pomocí projekce přenesen do konkrétního času a prostoru v slovesném komunikátu. Vyskytuje-li se v realitě slovesného komunikátu objekt, který nelze v objektivní realitě nalézt, pak nejde o projekci, ale o konstituci. Projekce a konstituce slouží k vytváření perspektivy slovesného komunikátu, vždy však jednotně, pod nadvládou perspektivního centra.

Přípravný výklad je pak fruktifikován v páté kapitole, která je věnována problematice perspektivy a perspektivního centra. Lineární posloupnost výstavby textury je z hlediska perspektivy a perspektivního centra překonávána dvěma typy vztahů: lokalizací, která ztvárňuje časové a prostorové vztahy, o nichž komunikát vypovídá, a hierarchizací, v níž se odrážejí v širokém slova smyslu sociální vztahy v mimojazykové skutečnosti. Jak již bylo řečeno, snaží se autorka důsledně odlišovat objektivní realitu od reality komunikátu, a proto liší dvě perspektivní centra: vnější perspektivní centrum (čtenářské), které nazývá mimosémantické, a vnitřní perspektivní centrum (autorské), které nazývá sémantické. Přiznáme se, že procesy vedoucí k utváření [232]mimosémantického centra jsou nám neznámy (i když na některé problémy spojené s interpretací textu jsme upozornili již výše) a že v naznačené koncepci je považujeme za neřešitelné. Proto je třeba ocenit, že se autorka distancuje od jejich řešení (s. 71). Další výklad je věnován pouze vnitřním perspektivním centrům. Autorka považuje perspektivní centrum sémantické za obligatorní komponent významové výstavby komunikátu. Toto centrum je definováno pomocí časových a prostorových souřadnic. K identifikaci těchto souřadnic slouží subjektové proměnné. Perspektivní centra jsou pak dále lišena na primární a sekundární, neutrální a aktualizovaná, příznakově a nepříznakově zapojená, obligatorní a neobligatorní, což umožňuje typologicky dělit komunikáty na komunikáty s jednotnou perspektivou a na komunikáty se složenou perspektivou. I komunikáty se složenou perspektivou mají nadřazené perspektivní centrum. Jednotlivé typy kombinací perspektivních center jsou pak dokládány příklady a užité prostředky jsou podrobně popisovány. Tato kapitola tedy jasně ukazuje pojetí perspektivy v zadání, kdy souběžně existuje objektivní realita a realita textu, přičemž obě reality se stýkají přes sociálně determinovaný komunikační proces.

Poslední kapitola je věnována utváření perspektivy v Jungmannových odborných překladech. Opět tedy nejde o klasický vztah objektivní reality a reality komunikátu, nýbrž o vztah zdvojený, o vztah dvou slovesných komunikátů, který lze doplňovat poznatky o objektivní realitě. Je samozřejmé, že nikdo nevolí dokladovou analýzu tak, aby výsledky nebyly výrazné, přesto zvolená situace v objektivní realitě vzhledem k realitě v překladech je až příliš jednoznačná a ideově prostá. Je třeba souhlasit s autorčiným vymezením překladu na s. 89n., problematické je však za tohoto pojetí zahrnout Jungmannovy komunikáty ještě pod pojem odborný překlad. Spíše jde o adaptace odborných textů pro potřeby druhé generace národního obrození, aniž je tato adaptace signalizována, jak tomu bylo v případě adaptací Robinsona Crusoe. Namátkou jeden příklad z Kopitara: originál: Slavonier haben nur ein paar ziemlich gute Grammatiken (kap. 65); Jungmannova adaptace: Slované (v Slavonii) mimo některé modlicí knihy mají teprv dva mluvníky (gramatiky) dosti dobré od Relkoviče (v Vídni 1789) a Lanosoviče 1789 … (Př. II, 436). Macurová tyto posuny pomocí zvoleného aparátu přesvědčivě interpretuje. Jasně se tady také ukazuje prostupování vnitřní a vnější perspektivy, jestliže dojde k příznivému vztahu reality slovesného komunikátu a objektivní reality.

Práci A. Macurové hodnotíme velmi kladně z několika důvodů. Autorka si stanovila poměrně složitý cíl, který komplexně zasahuje do výstavby i interpretace slovesného komunikátu. Tohoto cíle se jí podařilo dosáhnout, a to na poměrně vysoké teoretické úrovni. Vyvarovala se příliš abstraktních zjištění, k nimž problematika často sváděla. Podařilo se jí také vyjádřit se o perspektivě a perspektivním centru v relativní úplnosti. Uvědomíme-li si, že od vzniku práce uplynulo asi deset let, pak jsou v ní vyslovovány myšlenky velmi svěží, jež by se daly rozpracovávat. Současné kognitivní procedury by mnohé autorčiny poznatky zpřesnily a doplnily. Rozhodně by však nemodifikovaly základní autorčiny postoje. Práce je také otevřená procesualizaci, a tím dalšímu přiblížení k objektivní existenci slovesného komunikátu.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 3, pp. 229-232

Previous Věra Petráčková: Zahraniční příspěvek ke studiu jazyka J. A. Komenského

Next Jarmila Panevová: Nový úvod do strukturní lingvistiky