Zemřel Jaroslav Porák

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

Ярослав Порак умер / In memoriam of Jaroslav Porák

Dne (6. července 1985 nás navždy opustil docent filozofické fakulty UK, doktor filologických věd Jaroslav Porák, nás přední znalec historické mluvnice češtiny a češtiny humanistického a bratrského období. Jako žák B. Havránka a pokračovatel v jeho bohemistickém díle rozvíjel naše vědecké poznatky o dějinách češtiny, soustavně studoval starší české mluvnice pod zorným úhlem jejich kodifikační funkce, vydával starší české texty a sledoval jednotlivé jevy češtiny v jejich historickém vývoji. S jeho dlouholetou činností v SČSP a na Letní škole slovanských studií FF UK souvisel jeho zájem o studium češtiny jako cizího jazyka a o praktické stránky výuky ruštiny u nás. J. Porák byl znám jako bibliograf a redaktor časopisů a sborníků, organizátor vědeckých konferencí a vysokoškolský učitel, obětavý rádce a konzultant mnoha mladých zahraničních bohemistů (zvláště z SSSR). Pracoval také na úseku dějin bohemistiky, byl autorem několika vysokoškolských učebnic a redaktorem nebo recenzentem některých vědeckých publikací. Od r. 1979 byl recenzentem a od r. 1983 vědeckým redaktorem Staročeského slovníku vydávaného Ústavem pro jazyk český ČSAV. Velmi mnoho záslužné práce vykonal jako člen redakční rady čas. Naše řeč (od r. 1980). Byl členem komise pro vydávání spisů J. A. Komenského při Pedagogickém ústavu ČSAV a od r. 1982 členem vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV a členem jeho ediční komise. Aktivně se podílel na spolupráci vysokých škol a Československé akademie věd.

Významnou položku jeho činnosti tvořila spoluúčast při zajišťování běhů Letní školy slovanských studií FF UK. S časovými přestávkami na ní působil od r. 1959 celkem patnáct let, od r. 1972 jako její vedoucí tajemník, pověřený zajišťováním výuky, lektorských kursů a přednáškových cyklů. Mimořádný význam Letní školy pro rozvoj bohemistiky v zahraničí si uvědomuje především ten, kdo sleduje současný rozsah studia českého jazyka a literatury na zahraničních univerzitách a v akademických ústavech. K této politicky a kulturně významné součásti naší zahraniční politiky přispěl J. Porák velkou měrou. Zájem o tuto práci jej přivedl k tomu, že v listopadu r. 1984 byl převeden na vlastní žádost z katedry českého a slovenského jazyka FF UK do Ústavu slovanských studií FF UK (Letní škola je součástí tohoto ústavu). Nadále však pedagogicky působil na úseku historické mluvnice a dějin češtiny.

Porákova bibliografie obsahuje okolo 200 položek, mezi nimi jsou dvě knižní monografie (o syntaxi českého infinitivu a o humanistické češtině), dvě vysokoškolské učebnice, čtyři skripta, okolo 40 časopiseckých studií, 35 recenzí a nekrologů, 20 zpráv a větší počet učebnic ruštiny pro kursy SČSP. Přispíval do domácích a zahraničních časopisů, také do našeho časopisu, v němž uveřejnil celkem šest příspěvků. K nim patří studie o aposiopesi v současné češtině (1956), o vývoji infinitivních vět v češtině (1959) a o vytváření normy a jejím vztahu ke kodifikaci v humanistické češtině (1984). K nim ještě náleží tři recenze bohemistických prací (1964, 1974, 1983), nevelké sice co do rozsahu, ale myšlenkově bohaté.

Za rozsáhlou organizační a odbornou činnost se dostalo J. Porákovi jen několika veřejných poct, těšil se však vážnosti a oblibě mezi spolupracovníky a studenty filozofické fakulty UK. V r. 1979 mu bylo uděleno čestné uznání FF UK, dále byl nositelem čestného odznaku SČSP, čestného bronzového odznaku ÚRO (1984) a byl členem kolektivu Letní školy slovanských studií, vyznamenaného v r. 1983 čestným uznáním vlády ČSSR a ÚRO k 35. výročí Února. V březnu r. 1985 mu navrhlo vědecké kolegium jazykovědy ČSAV u příležitosti jeho nadcházejících 55. narozenin čestnou stříbrnou plaketu Josefa Dobrovského za zásluhy o rozvoj jazykovědy.

[67]Dlouhotrvající těžká nemoc vytrhla J. Poráka ve věku 54 let (23. 5. 1931 — 6. 7. 1985) z práce v době, kdy se dostával na vrchol své vědecké tvůrčí činnosti. Výsledky svého dlouholetého filologického studia textů ze 16. a 17. stol. mohl zpracovat jen částečně ve své doktorské disertaci Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis (1979, vyšla r. 1983) a v časopiseckých studiích. Pokračováním měla být monografie o tvarosloví a skladbě češtiny tohoto období, pro niž měl již shromážděný rozsáhlý materiál. Pomýšlel také na vydání některých starších českých textů a perspektivně na zpracování středního slovníku humanistické češtiny. V době nemoci shromažďoval materiál k studii o využívání starších jazykových jevů v současné historické próze.

My, kteří jsme J. Poráka znali blíže, jsme si vážili především jeho pracovitosti, zanícenosti pro obor, jeho organizačních schopností, obětavosti, systematičnosti a ochoty pomoci tam, kde bylo třeba. Byl spolehlivým spolupracovníkem a oddaným přítelem, který v žádné životní situaci nezklamal. Nikdy na něho nezapomeneme.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 1, s. 66-67

Předchozí Jan Petr: Německá publikace o J. Baudouinovi de Courtenay

Následující Jiří Kraus: O závažném zdroji pohybu v české slovní zásobě