Nářeční názvy pro ‚rampouch‘ v Evropském jazykovém atlase (Nad naší první mapou v souboru ALE)

Pavel Jančák, Jan Petr

[Články]

(pdf)

Диалектные названия ледяной сосульки в Атласе европейских языков / The dialectal terms for ‚rampouch‘ (ice(s)cicles)

0.1. Mezinárodní spolupráce na Evropském jazykovém atlase (Atlas linguarum Europae — ALE), jíž se účastní zástupci vědeckých institucí všech evropských zemí, spočívala ve své počáteční fázi — poté, co byla vypracována jeho celková koncepce — na shromáždění nářečního materiálu k stanoveným lexikálním otázkám celkového dotazníku (ALE-QI). Na jejich základě se zkoumané lexikální jevy sledují v celoevropském měřítku. Dalším výrazným podílem národních komisí spolupracujících na ALE je aktivní účast na tvorbě celoevropských map (Jančák - Petr, 1986, 2.2 až 3.5).

Československá národní komise byla na zasedání Mezinárodního komitétu pro ALE, konaném v r. 1980 v Amsterodamu, pověřena zpracovat mapu a komentář k tehdy ještě nezadané položce rampouch (ALE-QI, 021 chandelle de glace, sosul’ka, icicle, Eiszapfen, carámbano). S jejím uveřejněním se počítalo už pro první svazek I. dílu atlasu (ALE-I.1), avšak okolnosti technické povahy způsobily, že byla zařazena až do druhého svazku, který je v současné době v tisku. Podnětem k rozhodnutí pověřit čs. komisi zpracováním daného úkolu byla hlavně ta okolnost, že se mezinárodní redakci jevilo jako obtížné pro Neslovany kvalifikovaně zpracovat velmi různorodé jazykové údaje ze slovanského území (tehdy se ovšem počítalo s onomaziologickou lexikální mapou). Jak se však později ukázalo (tj. když se přistoupilo k jejímu zpracování ze sémaziologického hlediska), jako složitou můžeme vlastně z tohoto aspektu označit nářeční situaci (rozuměj její jednotné kartografické zpracování) téměř na celé mapě, ve všech jazykových skupinách Evropy.

0.2. Složitost této celoevropské mapy pojmenování rampouchu a náročnost jejího zpracování spočívá zejména v tom, že nářeční materiál obsahuje velké množství zdánlivě nesrovnatelných ekvivalentů, přičemž řada jich jsou výrazy metaforické, často ojedinělé a v některých případech nesnadno identifikovatelné. Soupis ekvivalentů s lokalizacemi registrovaný počítačem má asi 100 stran a obsahuje více než 600 pojmenování, počítaje v to ovšem vedle lexikálních ekvivalentů i varianty slovotvorné, popř. výrazné obměny hláskoslovné.

Po důkladném zkoumání materiálu poskytnutého jednotlivými národními komisemi ALE se ukázalo, že jeho běžné a apriorně stanovené zpracování ve formě onomaziologické mapy by nepřineslo očekávané zevšeobecňující výsledky v celoevropském měřítku. Předběžné zhodnocení materiálu jasně ukázalo, že je třeba jej zpracovat z hlediska sémantického, postihnout evropské jazykové (nářeční) celky, v nichž se uplatnily stejné nebo rozdílné motivace pojmenování rampouchu. Na překážku však bylo, že se sémantická analýza při zadání položky od explorátorů nepožadovala a že ji bylo nutno provádět a ověřovat dodatečně. Významnou měrou se na této analýze u nás podílela řada externích specialistů pro jednotlivé jazyky a jazykové skupiny.

Jako příprava k vypracování mapy byla nejprve provedena motivická klasifikace názvů slovanských; když se tento přístup ukázal jako nosný, posloužila tato klasifikace jako podklad pro sémantické roztřídění názvů i v rámci ostatních jazykových skupin. Protože v shromážděném materiálu byla řada pojmenování a metaforických výrazů, které často nebylo možno v dostupných slovnících bezpečně identifikovat a ani od domácích znalců jazyků jsme nezískali potřebná vysvětlení, obrátili jsme se korespondenční cestou na představitele jednotlivých departementů ALE s žádostí, [265]aby naši sémantickou interpretaci jimi poslaného nářečního materiálu přezkoušeli a podali výklad nejasných výrazů. O revizi názvů slovanských jsme požádali jednotlivé národní komise ze slovanských zemí. Při této příležitosti si též vděčně připomínáme pomoc J. Kruijsena, tehdy tajemníka holandského redakčního centra ALE v Nijmegenu, který mj. vypracoval spolu s pracovní skupinou ALE v Lisabonu etymologickou a sémantickou analýzu názvů románských. Teprve po této přípravné fázi bylo možno přistoupit ke konečné sémantické klasifikaci materiálu v rámci celoevropském. Byla to práce značně nová, pro niž nebyly dostatečné předchozí zkušenosti a znalosti tak rozsáhlého a jazykově různorodého materiálu (z jazyků ide., ugrofinských, turkotatarských, kavkazských aj.).

Při sémantické analýze bylo také plně využito podkladů k etymologické interpretaci, jak byly vedením jednotlivých departementů ALE připraveny při seskupování variant podle etymologické příbuznosti v rámci příslušných jazykových skupin, stejně jako komentářů národních komisí. V legendě je ovšem etymologické hledisko podřazeno hledisku sémantickému a také v komentáři se etymologické výklady omezují a připomínají se zvláště tehdy, jestliže se jimi blíže osvětluje sémantická stránka komentovaných výrazů.

Protože jsme však ani na naše dotazy týkající se sémantické stránky jednotlivých ekvivalentů nedostali vždy vyčerpávající odpovědi, je materiál i po této stránce nerovnoměrný. A tak přes maximální snahu provést analýzu úspěšně do všech podrobností zůstaly v analyzovaném materiálu některé neujasněnosti (neúplná nebo plně nevyhovující interpretace), zvláště u sémanticky a zeměpisně izolovaných názvů, vyskytujících se v materiále jen jednou (tzv. hapax legomena). Kromě toho se asi 25 takových výrazů nepodařilo vysvětlit vůbec. Z charakteru všech těchto nejistých případů, které byly zařazeny do poslední, deváté skupiny názvů pro rampouch (viz 2.9.), však vyplývá, že jde o případy okrajové, které nikterak neovlivnily celkový zevšeobecnělý obraz poměrů v nářečích Evropy. Oprávněně se domníváme, že mapa jako celek podává sémantickou analýzu reálného obrazu jevu a postihuje v hlavních rysech jádro problematiky.

1.1.1. Neobyčejná pestrost, která v pojmenování rampouchu panuje mezi evropskými nářečími, má nepochybně své společenské příčiny. Jejich původ je třeba hledat v tom, že toto jméno patří do lexikální kategorie nestálých pojmenování. Předměty, které jsou takovými názvy pojmenovány, nemají totiž přímý vztah ke každodenní činnosti člověka (k jeho vztahu k přírodě, společnosti a myšlení), člověku ani neškodí, ani neprospívají. Jde tedy o pojmenování z periférie slovní zásoby, kterého se běžně užívá jen v omezeném (zimním) ročním období.

Shodou okolností jsme mohli při analýze pojmenování pro rampouch navázat na tradici, kterou v naší dialektologii vytvořil V. Vážný svými sémaziologickými rozbory hojných a rozmanitých slovenských nářečních názvů pro šídlo a vážku a zejména pak pro motýly (1943, 1955). Také tato jména patří do lexikální kategorie proměnlivých názvů. Autor přesvědčivě dokládá, že „s podobným bohatstvím synonym shledáváme se u názvů mnohých polních rostlin anebo zvířat, nemajících zvláštního významu pro venkovského člověka a jeho životní potřeby. Nezájem o ně anebo lhostejnost k nim se projevuje výrazy přibližnými, neurčitými nebo zmatenými, proměnlivými podle nářečí nebo i v témž nářečí podle jednotlivých individuí, v protikladu proti jedinečným a přesným názvům v jiných případech“ (Vážný, 1955, s. 14.). Že jde o závislosti obecnější povahy, dokládá autor poukazem na starší odbornou literaturu; někteří autoři (Dauzat, 1922, 1927; Jakubinskij, 1926) dospěli totiž při studiu bohaté nářeční synonymie k obdobným poznatkům.

1.1.2. Kromě periferního postavení v systému slovní zásoby přispívá k bohatství názvů pro rampouch také ta okolnost, že označovaný předmět působí na vnímajícího člověka většinou příjemně, takže při jeho pojmenování se mohou — stejně jako u jmen [266]pro motýly — projevovat i prvky poetičnosti, expresívnosti a hraní si s jazykem.

1.1.3. Zvlášť významnou okolností při pojmenovávání rampouchu je nadto i to, že sama existence označovaného předmětu nebo jeho velikost je proměnlivá a bezprostředně závislá na přírodních podmínkách. Jsou prostředí, kde rampouch patří k zcela pravidelným přírodním jevům, jinde se vyskytuje jen příležitostně, a jsou území, kde se nevyskytuje vůbec a kde je tedy znám jen zprostředkovaně.

Na všechny tyto skutečnosti jazyk reaguje: srov. např. rozdíl v pojmenování mezi island. grýlukerti[1] ‚svíčka obryně‘ a srch. klica ‚výhonek na větvi‘, vyjadřující závislost na proměnlivé velikosti rampouchu; naproti tomu např. v laponštině slovo pro rampouch chybí, zřejmě v důsledku tradičního způsobu života ve stanech.

Mapa tedy slibovala být po této stránce jedním z příkladů objektivně prokazatelné závislosti jazyka na kolektivně, ve své podstatě subjektivně hodnocené, pojímané a poté pojmenovávané skutečnosti, a to zachycené v měřítku celoevropském. A toto hodnocení jevu reality se sleduje v rozsáhlém (evropském) areálu bez zřetele na to, k jakým jazykovým větvím a skupinám patří jednotlivé národní jazyky (především jejich nespisovné útvary). Zachycujeme a mapujeme tu složku, vlastnost, popř. dějovost jevu (tj. rampouchu), která — viděna jako určující — podmínila pojmenovací proces a jeho výsledek, a to uskutečněný na různých místech Evropy ze strany společensky jednajícího a vnímajícího člověka.

Tomuto komplexnímu pohledu na jev námi zkoumaný však brání neúplnost materiálu, který nám byl z vedení ALE poskytnut k zpracování. Tak např. chybí téměř celý materiál italský, tedy bohužel právě z území, kde by přechod od plné existence pomenovávaného předmětu v horských oblastech až po jeho sporadický výskyt na jihu země mohl se projevit zvlášť významně; kusý je i materiál francouzský.[2]

Je tedy zřejmé, že právě to, co by pro postižení vztahu mezi pojmenováním a pojmenovávanou skutečností bylo (v daném případě) významné, je znehodnoceno tím, že nelze dobře odlišit případy nepřítomnosti designátu (tj. rampouchu) v dané lokalitě a to, že explorátor nezapsal příslušné slovo, popř. to, že v dané lokalitě nebyla sledovaná položka vůbec zahrnuta do výzkumu. Přestože bylo tedy nutno od označování těchto případů upustit, poskytuje mapa z tohoto hlediska kromě obecné charakteristiky aspoň cenné pohledy dílčí.

1.2. Sémantická analýza má ovšem některá omezení. Především je třeba mít na zřeteli, že všechny výrazy sledované na mapě byly ve zkoumaných bodech evropské sítě doloženy ve významu ‚rampouch‘, ať už je to u nich význam základní nebo sekundární. Jde tedy převážnou měrou o výrazy polysémní. Další významy sledujeme jen do té míry, pokud přispívají k sémantické interpretaci sledovaných výrazů. Nehledí se tedy na další významy, které s metaforickým označením rampouchu nesouvisejí. Platí to pro četné slovotvorné varianty sledovaných základů; např. k základu led ‚led‘ má rus. varianta ledina doložená zde ve významu ‚rampouch‘ základní význam ‚kra‘, kdežto u srch. varianty ledenica je význam ‚rampouch‘ zcela vyhraněn. Tyto odlišné významy slovotvorných variant se v komentáři k publikované mapě už ovšem neuvádějí.

Pokud jde o motivaci pojmenování, je ze sémantické analýzy zřejmé, že v jednotlivých případech může jít jak o významy živé, v jednotlivých jazycích dosud [267]pociťované, tak o významy etymologické, lexikalizované, které se v jednotlivých jazycích více nebo méně blíží pojmenováním značkovým. K významovým posunům a k ztrátě motivace dochází pak zvláště u výrazů přejatých. Přitom i u dosud živě pociťovaných pojmenování motivovaných může už jít o motivaci sekundární, vzniklou v jednotlivých prostředích lidovou etymologií. I v těchto případech se však priorita sémantického hlediska respektuje.

Mapa tedy zaznamenává v synchronním pohledu rozmanitost a všechny stopy motivovanosti, vzniklé a živě pociťované v různých časových úsecích historického vývoje dialektů evropského zeměpisného a kulturního areálu. Je to ovšem pohled ideální a maximální, ale do značné míry vlastně i neskutečný, potenciálně možný, zaměřený hlavně na počáteční, popř. aktualizovanou fázi pojmenování. Jeho nedostatkem je zejména to, že nejsou podle přítomného stavu odlišeny případy demotivované; k tomu však chybějí potřebné údaje.

1.3.1. Přes velkou motivační pestrost shledáváme u jmen rampouchu v evropských nářečích mnoho společných výchozích sémantických (sémaziologických) rysů, a to i mezi jazyky geneticky nepříbuznými. Ukazuje se, že se při jeho pojmenování v evropském jazykovém areálu vycházelo z určitých společných motivačních zdrojů. Zdůrazňuje se materiál, z něhož je rampouch utvořen (předmět z ledu), jeho tvar (dlouhý, kónický nebo špičatý předmět) nebo některý jeho smysly vnímatelný příznak (leskne se, visí, kape, narůstá jako krápník, lze jej nechat rozplynout v ústech jako bonbón). Při pojmenování se také uplatnilo přenášení významu, přirovnávání s druhými jevy nebo zdůrazňování některé jeho fyzikální vlastnosti. Některé užité metafory zahrnují v sobě zároveň i několik motivačních zřetelů daných okruhů (např. ‚svíčka‘ je svítivý, ale zároveň i dlouhý, vertikální předmět; ‚struk dobytčete‘ visí, zároveň je podobný i tvarem a lze z něj sát).

Jsou však také případy, u nichž motivaci pojmenování není snadné odhalit. Někdy nám pro její pochopení chybí detailní znalost místního prostředí a reálií, které se staly modelem metafory (srch. condir aj., viz 4—80 ‚láhev, džbán‘ — tvar?, sání, pití?). Jindy nám pomůže najít motivaci širší znalost místního nářečí (např. pol. kluczka, viz 2—80, obvykle znamená ‚kličku‘, v dialektech daného území však označuje ‚bidlo‘; podobně i brus. strelka, viz 2—80). Někdy však nám motivační impuls zcela uniká. Sémantické skupiny, do nichž jsme roztřídili všechny shromážděné názvy rampouchu, nelze tedy chápat jako ostře vymezené třídy.

1.3.2. Všechna pojmenování, která materiál k mapě přináší, jsou roztříděna do devíti sémantických skupin. Za základní jednotku pro mapu se však nepovažuje slovo, ale příslušný slovní význam nebo skupina příbuzných pojmů, do jejichž rámce se jednotlivá slova, nejčastěji etymony společné daným jazykovým skupinám, zařazují.[3] Tak např. v rámci páté sémantické skupiny se pod významem ‚svíce‘ sdružují slova a varianty k román. základu candel, k slovan. svět-ja atd.

Do mapy se organicky začleňují i výrazy méně frekventované a ojedinělé, a to tak, že se sdružují ve zvláštní podskupiny příslušných sémantických skupin. Např. v páté skupině jsou k sobě přiřazeny významy ‚světlo‘, ‚sklo‘ aj., protože pro malou četnost dokladů nemohou vytvořit samostatné podskupiny.[4]

Při pojmenování rampouchu se velmi často uplatňují sousloví nebo složené výrazy (fr. chandelle de glace, srch. svijeća ledena, hol. ijskaarse ‚ledová svíčka‘). Z těchto výrazů nevytváříme zvláštní skupinu, ale jednotlivé doklady se zařazují do pří[268]slušných motivačních skupin podle slovního významu základní složky (uvedené příklady patří tedy do páté sémantické skupiny). Výrazný podíl na motivaci pojmenování má však i určující složka. Nejčastěji to bývá význam ‚ledový‘ (viz výše uvedené příklady), jiné významy jsou vzácnější (např. lotyš. výrazy sniega svece ‚sněhová svíce‘ a jumta svece ‚svíce střechy‘, island. grýlukerti ‚svíce obryně‘).[5]

2. Evropské názvy rampouchu, které třídíme do devíti motivačních skupin (devátou skupinu tvoří varia zahrnující také pojmenování s nejasnou motivací),[6] se spojují do tří nadřazených sémantických skupin hlavních, v nichž jsou všechny názvy spjaty společným motivačním impulsem: jsou to motivace pojmenování (pojmenovacího aktu) založené na materiále (A), na asociaci s druhým jevem na základě vnější podobnosti (B) a na příznaku (vlastnosti odvozené od dějovosti s ním spojené, popř. od stavu), který jako dominantní ovlivnil akt pojmenování (C).

 

A) Motivace založené na materiále

1. LED

Názvy rampouchu motivované tím, že jde o předmět z ledu, jsou poměrně časté, zvláště bereme-li v úvahu i kompozita. Do této skupiny by totiž také patřily všechny složené výrazy a sousloví s určující složkou ledový, která jsou bohatě zastoupena i ve všech dalších sémantických skupinách, kam jsou zařazeny podle své základní složky.

1—10 ‚led‘: Na ide. území se slovy tohoto významu označuje rampouch zvlášť v oblasti románské a slovanské. Pojmenování základním slovem led, jež je velmi časté v ugrofinských, kavkazských a turkotatarských jazycích Sovětského svazu (např. mordvin. ej, kabardin. myl, tatar. boz) a také na území litevském (ledas), se může jevit jako primární. Ale při označování daného významu jde vlastně o prosté užití nespecifikovaného, velmi obecného označení pro význam specifikovaný, tedy o pojmenování bez aktivní účasti slovotvorných nebo jiných prostředků na pojmenovacím procesu. Tento nederivační způsob pojmenování je naopak u román. a slovan. názvů rampouchu spíše výjimečný a je doložen jen z několika bodů této části sítě (fr. glace, glas, srch. led); jinak jsou zde běžné podoby derivované (fr. glaçon a doklady ital., rumun. a moldav.; srch. ledenica a rus. l’dina, l’dinka, ledyška).

1-11 ‚nějaký led‘: Sousloví nebo kompozita, v nichž je základní výraz led blíže specifikován určující složkou a kombinuje se tak s dalším motivickým prvkem, jsou vlastně opakem těch případů, kdy při kombinaci dvou různých motivací v jednom pojmenování je výraz led složkou určující (1.3.2.). Že vztah mezi oběma motivickými komponenty není jen formální, je zřejmé i z toho, že oba typy si ani svým sémantickým charakterem, ani oblastí výskytu neodpovídají. Tak např. na spojení ‚kapkový led‘ jsou tři doklady v oblasti švédské a norské (droppis) a zhruba stejně frekventované spojení ‚ledová kapka‘ (jäätilk) je estonské. Právě tak se rozcházejí ojedinělá pojmenování ‚třásňový led‘ (turec. šačakbuzu) a ‚ledová třáseň‘ (doklad ji sir je z uralského jazyka komi). Pokud jde o složku sémantickou, je z nejpočetnějších dokladů této podskupiny, ze švéd. (a také nor.) takis ‚střechový led‘, a ještě více z popisných pojmenování udmendských (znamenajících v doslovném překladu např. ‚zmrzlý led na střeše‘, ‚led vespod střechy‘, ‚visící led‘)[7] nejnázorněji patrné, že spojení, v nichž je výraz led složkou základní, nevybočují z konkrétní roviny pojmenování (určující složka blíže specifikuje místo výskytu). Obdobný charakter mají i doklady [269]na spojení ‚okapový led‘ (nor. takvolis ‚led na okraji střechy‘ a např. popisné pojmenování laponské, jehož součástí je slovo ries’talas označující ‚dolní prkno, které drží rašelinu na střeše‘). Pojmenování s opačným vztahem obou motivických složek, tj. spojení s výrazem ledový ve funkci určující, se v těchto případech nevyskytují vůbec (litev. a lotyš. jména rampouchu motivovaná významem ‚okap‘ a čes. střechýl jsou doložena jen jako slova jednoduchá).

1—12 ‚kousek ledu‘: Tuto podskupinu reprezentují hlavně slova vztahující se k starému (severozápado)germánskému základu *jekan — ‚kus ledu‘, jehož staré islandské varianty měly i význam ‚kra‘, ‚ledovec‘ a deminutivum jokull také ‚rampouch‘.[8] Dnes tomuto významu náleží zejména dán. egel, angl. icicle, dolněm. iesjökel, švéd. isickel (z germ. derivátu *jekilaz) a fríz. jukel, nor. jøkul, isjøkul (z germ. *jekulaz) a jejich varianty. Tyto podoby vytvářejí souvislou oblast s jádrem v záp. Skandinávii, Británii a na území dolnoněmeckém.

K tomuto archaickému areálu se pravděpodobně váže i řada zeměpisně a foneticky blízkých a navzájem se ovlivňujících metaforických názvů (srov. hol. (ijs)piek, švéd. ispik, ispigg, hol. ijspil, dolněm. iespill ‚špička, bodec‘; švéd. ispil ‚šíp, hrot‘; hol. ijspin, švéd. ispinne ‚hůl‘; fr. pipe, švéd. (is)pipa ‚píšťala, šalmaj‘; švéd. isstigel, isstikel ‚špička‘; hol. ijskegel, ijspegel ‚kuželka‘), které si jsou zřejmě navzájem blízké i etymologicky. Patrně stojí v etymologické blízkosti i výrazu starogermánskému, ale později se pravděpodobně rozrůznily lidovou etymologií. To ovšem nevylučuje — jak připomíná N. Arhammar — značnou starobylost těchto slov (svědčí o tom např. stdolněm. kageli, na něž se vážou dnešní metafory motivované ‚kuželkou‘). Tato slova řadíme podle jejich dnešního významu do příslušných sémantických podskupin, ale jejich etymologickou vazbu vyjadřujeme na originální mapě zvláštním znakem, takže i tento druhý areál je z mapy dobře patrný.

Pojmenování rampouchu s motivací ‚kousek ledu‘ se najdou i v jiných jazykových skupinách, ale jsou to názvy vyskytující se ojediněle, např. fr. bout de glace ‚konec, kousek ledu‘, bask. horma zizterra ‚kousek ledu‘.

1—20 ‚mráz (zmrzlý předmět)‘: Názvy s touto motivací jsou hojnější na Pyrenejském poloostrově (špaň. hielo, portug. gelo; též katalán. yel) a v Makedonii (mrazur, mrazurec), jinak jsou ojedinělé (např. fr. guerouon, ukr. merzljak, albán. cinger); vyskytují se tedy v horských oblastech jižní části Evropy.

Jiné motivické impulsy náležící do této podskupiny daly vznik už jen pojmenováním jednotlivým, např. katalán. aigua gelada ‚zmrzlá voda‘, špan. charco cruzado ‚ztuhlá louže‘, špan. nieve ‚sníh‘, albán. caf ‚jinovatka‘.

 

B) Motivace založené na vnější podobnosti

2. ŠPIČATÝ PŘEDMĚT

Kromě již zmíněných germánských metaforických výrazů (viz 1—12), které významně reprezentují sémantické podskupiny 2—10 ‚špička‘ (zvl. švéd. ispigg ‚ledová špička) a 2—20 ‚šíp, hrot‘ (švéd. ispil), jsou doklady v dalších podskupinách už méně početné, avšak na některých úsecích se seskupují v menších areálech a tvoří kompaktnější území.

Význam 2—30 ‚zub‘ představuje něm. eiszacke (a dolněm. varianta iestacke ‚ledový zub‘), podskupinu 2—31 ‚tesák, kel‘ několik deetymologizovaných ugrofinských výrazů pro rampouch s počátečním formantem tor- (např. eston. jäätorikas), který nepochybně souvisí s kořenem ve slově tora ‚tesák‘. Význam 2—32 ‚roh‘ je zastoupen [270]řadou variant z mordvinských nářečí; jejich základem je slovo sura ‚roh‘, které má ekvivalenty v mnoha ugrofin. jazycích. Patří sem i ojedinělý bulhar. dial. doklad rongal. Sémantická podskupina 2—40 ‚kopí, oštěp‘ je v materiálu zastoupena hojněji doloženým španěl. výrazem chuzo; toto slovo je nejistého původu a označuje ‚hůl s železným hrotem‘, popř. ‚bodec, špičku‘.

Ostatní názvy pro rampouch řadící se do tohoto sémantického okruhu jsou sice četné, ale vyskytují se jen jednotlivě; jsou doloženy většinou v jazycích románské a slovanské skupiny, např. fr. aiguille ‚jehla‘, fr. biguignon ‚špička‘, portug. espeto ‚rožeň‘, rumun. sulaica ‚šídlo‘; srch. štilec ‚malý bodec‘, bulh. klindžur snad ‚hřebík‘, pol. kolec. V motivaci některých z nich se obráží specifická místní situace. Např. portug. picareta je ‚špičatý nástroj na opracování kamene‘, brus. strelka je spíše motivováno speciálním nářečním významem ‚stonek květu cibule‘ než významem základním.

3. KÓNICKÝ PŘEDMĚT

3—10 ‚kužel‘: Tuto sémantickou podskupinu zastupuje sice jediný, ale územně značně rozšířený něm. výraz einzapfen ‚ledový čep‘ a další významné germ. paralely, zvl. dolněm. iestappen, dán. istap, nor. istapp a švéd. is(a)tapp. Něm. zapfen zahrnuje dokonce i celou oblast maďarskou, a to jako součást hybridně utvořeného ekvivalentu jégczap (maďar. jég ‚led‘).

3—20 ‚kuželka‘: Tento význam tvoří základ frekventovaných holand. výrazů ijskegel a ijspegel ‚ledová kuželka‘; u prvního slova došlo patrně k fonetickému a sémantickému ztotožnění slov kegel ‚hrací kuželka‘ a kekel (staré dolněm. kekeli bylo ve slově ieskekel ‚rampouch‘ dosvědčeno i v dnešních dolněm. nářečích). Také sem patří fr. osamocený výraz quillon.

4. DLOUHÝ PŘEDMĚT

4—10 ‚tyč‘: Tuto sémantickou podskupinu tvoří především základní finská a estonská pojmenování rampouchu (fin. jääpuras, jääpura, est. jääpurikas ‚ledová tyč‘), která mají paralelní varianty v dalších nářečích baltsko-finských etnických skupin. Výchozí podoba pura má v estonštině význam ‚tyč, špičák‘ a ve finštině ‚dláto, vrták, šídlo‘. Má tedy toto slovo a jeho varianty také význam ‚špičatý předmět‘ a úzce souvisí s druhou motivační skupinou. Je doloženo i v dalších ugrofin. jazycích (např. udmurt. pyrič ‚tyč‘), v jazycích finských může však jít i o výpůjčku z germánštiny (srov. švéd. borr ‚vrták‘).

Kromě toho mají danou motivaci i některá pojmenování užívaná jednotlivě, např. fin. jäätanko, lotyš. standala (předpokládaná podoba staldala náleží k střdolněm. stelte ‚chůda, protéza‘) a řec. plur. forma regli (výpůjčka z rumun.).

4—20 ‚hůl‘: Druhým hlavním označením rampouchu ve finských jazycích je fin. jääpuikko ‚ledová hůl‘ (a varianty). Výraz puikko je polysémní, znamená též ‚špičku‘, ‚čep‘ a spadá tedy zároveň do 2. a 3. sémantické skupiny. Má odpovídající formy i v řadě ugrofin. jazyků.

Jiným označením rampouchu téže motivace jsou už uvedené výrazy švéd. ispinne, holand. ijspin a nor. isdrangel (viz 1—12) a některá další jednotlivá slova v baskičtině a v jazycích altajských.

4—30 ‚píšťala‘: Nejpočetněji doložené takto motivované slovo, švéd. ispipa, má fr., něm. a faerské paralely a střdolněm. prostřednictvím přešlo ve významu ‚rampouch‘ i do lotyštiny a polštiny. K němu se ještě řadí bulh. surnar, výpůjčka z turečtiny; toto slovo má i jiné významy, které mohly ovlivnit danou motivaci (např. ‚pahýl‘, ‚zužující se rypák zvířete‘).

Vedle těchto sémantických podskupin s velkou frekvencí dokladů můžeme uvést i řadu dalších předmětů, jejichž dlouhý tvar se stal modelem pro metaforické ozna[271]čení rampouchu; počet dokladů je však v těchto případech už poměrně malý. Jsou to např. ‚sloup‘ (nor. stopul), ‚kost‘ (řec. kok’ala, pl.), ‚mrkev‘ (fin. jääporkkana), ‚penis‘ (gael. coc y rhew aj.), ‚rákos‘ (albán. kalem akulli) aj. U polysémních výrazů může být motivačních zdrojů více (např. u est. jäätila ‚ledová rourka‘ znamená základové slovo také ‚hubičku konvice‘ nebo ‚penis malého chlapce‘).

K analýze některých motivací, které se často jeví i jako neobvyklé, by bylo třeba znát dobře místní prostředí, a to jak nářečí (např. pol. kluczka je v tamních nářečích ‚bidlo na tahání vědra s vodou ze studně nebo na trhání ovoce‘), tak místní reálie. Např. lze soudit, že motivem pro označení rampouchu slovy s významem ‚láhev‘ (řeč. guallín — přejetí z román. jaz.; maked. krundir a srch. kondir — přejetí z řečtiny) byla spíše vnější podobnost než souvislost s významem ‚téci, kapat‘ (tj. v rámci 7. sémantického okruhu). Zároveň je z těchto příkladů zřejmé, že k posunům významu dochází často při přejetích (srov. též např. označení rampouchu srch. misur, mizur, tj. variantami srch. mosur, které v srch. znamená ‚cívku na přízi‘, ‚kukuřičný klas‘ a bylo přejato z turečtiny, kde má význam ‚roura‘).

 

C) Motivace založené na vlastnosti odvozené od dějovosti nebo stavu

5. SVÍTÍCÍ, LESKNOUCÍ SE, JISKŘIVÝ PŘEDMĚT (<svítit, lesknout se, jiskřit)

5—10 ‚svíčka‘: Představu rampouchu jako svítícího, lesknoucího se předmětu dobře splňuje svíčka. Proto nepřekvapuje, že se — s výjimkou jazyků germánských[9] — setkáváme s touto motivací ve všech ostatních jazykových skupinách. Nejpočetnější jsou doklady románské (fr. chandelle, chandelle de glace, špan. a it. candela, portug. candelo a jejich varianty), slovanské (pol. świeczka, lužsrb. lodowa swička, ukr. ledana svička, rus. svečka,[10] slovin. sveča, ledena sveča, srch. svijeća, svijeća ledena, bulh. svešt a varianty), baltské (lotyš. sniega svece, litev. žvake a jejich obměny) a finské (jääkynttilä a varianty). K nim se ještě druží výrazy doložené jednotlivě (řec. lambada, albán. qiri akulli). Řadí se sem i island. doklad grýlukerti ‚Grýlina svíčka‘ se zajímavou motivací: Grýla je pohádková bytost z islandského prostředí, obryně, strašící hlavně svou velikostí; jde tedy vlastně o význam ‚obří svíčka‘. Modelem pro katalán. pojmenování rampouchu (candelero a var.) se stal příbuzný význam 5—11 ‚svícen‘; v podobě kandila bylo toto slovo přejato i do řec. nářečí. K témuž sémantickému okruhu patří i jednotlivě doložené albán. piri a srch. svijećnjak.

5—20 ‚křišťál‘: Tuto podskupinu zastupuje jen řec. kristalo (a var.) a paralelní ojedinělá špan. podoba cristal.

5—30 ‚nosní hlen‘: Významnou část slovanského území zahrnuje slovo sopel, které má v jednotlivých jazycích a jejich nářečích zpravidla význam (1.) ‚nosní hlen‘ a (2.) ‚rampouch‘. Protože význam ‚rampouch‘, který je např. v polštině základní, se sotva mohl vyvinout z významu prvního, lze předpokládat, že mu předcházel význam nespecifikovaný a neexpresívní ‚lesklý visící předmět‘.[11] Vedle základní ukr. a brus. podoby sopeľ a pol. sopel vystupuje toto slovo v četných hláskoslovných a slovotvorných variantách (pol. snopel, ukr. sompyľ, compyľ — ukr. sopljak, brus. sapljak, sloven. compľak — brus. sapljuk, ukr. cepljuh — brus. seplja, ukr. sjaplja, [272]sovplja). Dva z nepravidelných hláskoslovných rysů vázaných na toto slovo jsou vázané i zeměpisně, a to varianty s počátečním c- (např. ukr. compyľ, pol. capel, sloven. compeľ, compľak) a s přechodovou souhláskou -m-, kterou lze také chápat jako sekundární nazalizaci známou z jiných slov v pol., ukr. i sloven. nářečích (ukr. sompyľ, stompyľ, compyľ, sompljak, somplja, sloven. compeľ, compľak, cimbol). Jak patrno, překračují tyto jevy hranice národních jazyků a vytvářejí výrazné subareály.

Některé vzdálenější varianty se dostaly do blízkosti jiných slov a tak dochází k vzájemnému ovlivňování formálnímu i sémantickému. Tak např. jčes. nář. capouch ‚rampouch‘ se stýká s čes. sopouch, capouch ‚otvor nebo roura na odvod kouře v peci‘; spojovacím motivačním článkem tu není patrně vnější podobnost ‚capouchu‘ a ‚sople‘, ale spíše ta skutečnost, že nalepené saze se lesknou a že visí v komíně jako ‚sople‘ a také jako ‚rampouchy‘.

Význam ‚nosní hlen‘ mají ještě další lexémy, a to bulh. cifka (a varianty), pol. glut (výpůjčka z něm.) a ojedinělé bulh. marsol. Příbuzný význam ‚kouřovod (tj. saze, které visí a jiskří)‘ dokládá bulh. sulindar (pův. turec. slovo).

Skupinu názvů rampouchu jako svítivého předmětu lze ještě doplnit doklady zachycenými jednotlivě, např. fr. luyat (od fr. slovesa luire ‚svítit‘), moldav. lumine de gjace ‚ledové světlo‘; portug. bidro a sloven. cklenek ‚skleněný předmět‘.

6. VISÍCÍ, HOUPAJÍCÍ SE PŘEDMĚT (<viset, houpat se)

Pojmenování motivovaná zdůrazněním představy rampouchu jako visícího předmětu jsou sice také poměrně častá, ale nepatří mezi skupiny s velkou frekvencí dokladů.

Nejhojněji zastoupenou podskupinou je význam 6—10 ‚struk‘, reprezentovaný hlavně malým areálem sloven. variant cencúl, ladový čik (patrně jde o obměny slova cecok) a spojení ji n’on’ ‚ledový prs‘ v dialektech ural. jazyka komi (jde o onomatopoický výraz z dětské řeči). Spadají sem i jednotlivě doložené výrazy jako fr. tétine a fr. dial. bronne, srch. siska (jde o deminutivum k sisa a souvisí se slovesem sisati ‚sát‘) a sloven. bambolec ‚prsní bradavka‘ (a též ‚visící třapec kulovitého tvaru‘). Jak je patrno, projevuje se tu po sémantické stránce i metaforický a metonymický vztah k názvům 4. a 8. skupiny (‚dlouhý předmět‘, ‚sát‘).

Ostatní podskupiny mají už spíše charakter jednotlivých dokladů, i když místy soustředěněji se vyskytujících. Jsou to rumun. výpůjčky spadající do sémantické podskupiny 6—20 ‚hrozen květů‘ (rumun. strut, z něm. strauss ‚kytice‘, označuje zpravidla kytici květů a vlněných třásní, které se nosí jako ozdoba; moldav. struc je označením pro druh traviny a vztahuje se spíše k slovan. struk ‚stéblo, stonek‘) a obecněji motivované román. a slovan. výrazy vztahující se k slovesu ‚viset‘ (6—30 ‚visící předmět‘: fr. pendillon a var., it. pindulon da giaso, portug. pendurello de gelo; bulh. visulka, srch. visuljka).

Jednotlivě se vyskytujících slov spadajících do této skupiny je řada a označují zpravidla nějaký visící, roztřepený, popř. houpající se předmět (např. rus. kistočka ‚třáseň‘, eston. jäänolk ‚ledový kohoutí lalok‘, portug. cinchelo ‚visící kadeř vlasů‘ a též ‚úponek popínavé rostliny‘, fr. glinguillote ‚přívěsek, náušnice‘ a též ‚lalok krku kozy‘) nebo i visící zvonivý předmět (ukr. dzyndzyľ, bulh. džundžura, slovin. cingelj aj.).

7. KAPAJÍCÍ, TEKOUCÍ, VRSTVÍCÍ SE PŘEDMĚT (<kapat, téci, vrstvit se)

7—10 ‚kapat‘: Tato sémantická podskupina pojmenování rampouchu je bohatě zastoupena ekvivalenty z baltských jazyků, a to litev. varvẽklis (a var. — deverbativa k varvẽti ‚kapat‘), lotyš. lastęka (polysémní kompozitum, doslova ‚tok kapek‘), eston. jäätilk ‚ledová kapka‘ a některými dalšími lexémy téhož významu. Z jednotlivě doložených slov z jiných jazyků jmenujme alespoň slovan. deverbativa (bulh. kapčuk, rus. kapuľka, kapeľka a rus. metaforické plakuška).

[273]7—20 ‚téci‘: Tento význam zde zastupují onomatopoická expresíva označující rampouch v některých slovan. a román. jazycích. Všechny tyto výrazy souvisí s onomatopoickými základy, často i expresívně zdvojovanými; v slovan. jazycích jsou to základy cur- a čur- s původním významem ‚crčet, tenkým proudem téci‘ (bulh. čurkati, čučurkati, srch. curiti, rus. zurčať) a jejich odvozeniny mohou pak nabývat další významy (např. bulh. čučur ‚výtokový žlab u kašny‘). Pro rampouch jsou v bulh. doloženy podoby čučurka, ledena čučurka, čučurljuk; můžeme sem přiřadit i formu šušurka, která se sice považuje za samostatné slovo (znamená též ‚lusk‘), ale zeměpisné sousedství a fonetická blízkost obou podob nevylučuje v tomto případě i ovlivnění motivační. Na rozdíl od poměrně malé frekvence těchto forem v bulh. nářečích patří v sousedních nářečích rumunských slovo ţurţur (a var., v moldav. nář. curcur), přejaté ze slovan. jazyků, k základním pojmenováním rampouchu. Jednotlivě zachycený doklad na toto přejetí je i v řec. cicirka.

S obdobně tvořenými onomatopoickými jmény pro rampouch se setkáváme také na dvou ostrůvcích v západoevropské román. oblasti (katalán. chorrollera, špan. chorrito); výchozí onomatopoický základ má zde podobu chorr, churr, která označuje zvuk padající vody.

7—21 ‚vrstvit se, vrstva‘: Nejčastější rumun. označení rampouchu, slovan. výpůjčka sloi (a var.) měla dříve význam ‚sraženina, např. vosku, loje‘ (jak to odpovídá i slovan. významu ‚vrstva, plást‘), nyní má v rumun. význam ‚kra‘. Jde o velmi starou odvozeninu od slovan. slovesa suliti (sę) ‚lít, slévat‘; východiskem srovnání je kupení vrstev (ledu, vosku), které je patrné v rampouchu stejně jako ve svíčce.

7—22 ‚okap‘: Tento význam se vyskytuje též v kompozitech jako určující složka (viz 1—11), ale v lotyš. lętęka jde o pojmenování základní. Jinak jsou doloženy i některé výrazy jednotlivé, jako např. katalán. canalot, litev. lekẽtas (původ. význam ‚dřevěný žlábek‘) aj.

K těmto významům volně přiřazujeme i význam 7—23 ‚střecha‘, který se rovněž vyskytuje v nečetných kompozitech (1—11). Jako samostatný zdroj motivace je však tento význam doložen jen v čes. střechýl.[12]

Pokud jde o další motivační impulsy, dané rámcovým významem ‚téci‘ a významy příbuznými, můžeme mezi pojmenováními rampouchu doložit ještě řadu případů jednotlivých, zvl. z oblasti románské a baltské. Jsou to např. významy ‚malý proud vody‘, ‚kanálek‘, ‚přetékající hmota z formy‘, ‚ztuhlý hlen‘ aj.

7—30 ‚narůstat, výhonek‘: Představa rampouchu jako rostoucího výhonku je doložena ve dvou protilehlých oblastech evropského území. Jde o ostrůvek fin. jääkerkkä (základové slovo znamená ‚roční přírůstek na větvích jehličnatých stromů‘) a o ostrůvek turec. ekvivalentů s týmž významem. K nim patří i jednotlivě doložené jihoslovan. výrazy jako např. srch. klica, piljuh ‚výhonek‘ a maked. krndal ‚odnož‘.

8. „CUCAVÝ“ PŘEDMĚT (<cucat)

Zřejmě dávný a obecně rozšířený dětský zvyk, že lze rampouch cucat jako lízátko, dal kdysi tomuto předmětu jméno ve dvou paralelních oblastech vých. a záp. Evropy.

V prvé řadě představují tento sémantický okruh deverbativa od sloves s významem ‚cucat‘ (tj. jak ‚ulizovat’, tak ‚sát’). Je to jednak výchslovan. areál podob rus. a ukr. sosuľka, brus. sasuľka (a jejich variant jako rus. sosuľ, sosulja, sosulina a brus. susel, susla, sisolka, susolka), které v přítomné době pronikají i do některých sousedních ugrofin. nářečí v Sovětském svazu. Všechny tyto podoby mají už většinou [274]základní význam ‚rampouch‘, u některých variant se lexikalizoval příbuzný význam jiný (např. brus. susla ‚dětský cumel‘). Motivace je však většinou neoslabena, ale pociťuje se jak funkce (‚to, co se cucá‘), tak i podle podoby (‚to, co vypadá jako to, co se cucá‘, např. struk krávy). Tímto druhým pojetím motivace se tedy tato pojmenování stýkají s 6. sémantickou skupinou (6—10).

V román. oblasti reprezentují pojmenování rampouchu, vztahující se k významu ‚cucat‘, výrazy sucette (fr.) a chupón (šp.) a jejich varianty. V téže oblasti jsou hojné i ekvivalenty s příbuzným významem ‚bonbón‘ (špan. a portug. caramelo, katalán. caramell, gal. carambelo a var.) a ‚cukrkandl‘ (fr. sucre d’orge).

9. VARIA

Celkový výčet pojmenování rampouchu podle motivací doplňuje upozornění na některé, vcelku nečetné impulsy, které zůstaly izolované, protože jsou málo obvyklé, např. buhl. gladunka ‚hladký předmět‘, karel. jiätörttö ‚ledový drsný předmět‘ aj.

Daleko větší podskupinu tvoří ty případy, které se nepodařilo interpretovat. Většinou jde o jednotlivé izolované případy, jejichž neprůhlednost nijak nenarušuje celkový obraz evropských nářečních motivací významu ‚rampouch‘.

Shodou okolností však k těmto neprůhledným slovům patří i čes. výraz rampouch, protože všechny dosavadní etymologické výklady podané ve slovnících jsou neuspokojivé. Skutečnost, že jde o slovo staré (stč. ropúch) vcelku vylučuje, že by šlo o pozdější výpůjčku. Geografické souvislosti, které přináší naše mapa, podepřené i souvislostmi sémantickými (srov. stč. copúch ‚sopouch, dymník‘ a jčes. nář. capouch ‚rampouch‘ — viz též zde 5—30), by mohly svědčit o tom, že jde o starou místní variantu patřící do slovan. areálu sopel, která leží na jeho periférii (-m- ve slově rampouch je pozdější a je ve shodě s ukr. a sloven. variantami typu compeľ).

3.1.0. Z celkového přehledu motivačních podnětů při pojmenování rampouchu v evropských nářečích je zřejmé, že kartografické podání této pestré palety názvů je obtížné. Vzhledem k povaze materiálu by bylo jistě výhodné představit evropské názvy rampouchu na dvou mapách,[13] protože vyjadřovací prostředky jsou omezené a jsou limitovány možnostmi a způsobem jejich užívání v rámci celého atlasového díla. Z úsporných důvodů — ale jistě na úkor větší čitelnosti — jsme se však snažili maximálním využitím grafických prostředků, které jsou k dispozici, najít i v rámci jedné mapy optimální řešení.

Aby byl výsledný obraz co nejvýraznější, bylo ovšem nutno provést omezení a zjednodušení obsahu mapy, a to zejména ve dvou hlavních směrech.

3.1.1. Mapa je zpracována jen v rovině sémantické a lexikální. Za základní kartografickou jednotku se považují slovní významy (1.3.2.) a ty se na mapě vyjadřují příslušnými symboly. Sémantická příbuznost slovních významů v rámci příslušných slovních skupin je dána grafickou příbuzností zvolených značek. Vnitřní diakritika je pak vyhrazena rovině lexikální, tj. odlišení jednotlivých konkrétních slov v rámci daného významu. Pro kartografické vyjádření rozdílů slovotvorných nezbývá ve značkovém systému místo; ty bylo nutno přesunout do komentáře.

3.1.2. Při zobrazování obsahu mapy se hlavní pozornost soustřeďuje především na významy a slova, která vytvářejí areály. Méně frekventovaná slova se proto v rámci slovních významů sumarizují a slova vyskytující se jednotlivě se na mapě vyjadřují méně nápadnými prostředky.

Frekvenční hledisko spojené se zeměpisnou charakteristikou jednotlivých slov a slovních významů považujeme pro tuto mapu za velmi důležité, protože nám po[275]máhá odlišit slova, která se na utváření sémantických nebo lexikálních areálů nepodílejí a která mají proto jen význam lokální.

3.2.0. Velká pozornost byla věnována volbě značkového klíče, a to vzhledem jak k celkovému, tak i k dílčímu ztvárnění obsahu mapy. Cílem kartografického zobrazení bylo především ukázat, do jaké míry se projevuje geografická vázanost jednotlivých druhů motivací na jisté oblasti a úseky evropského prostoru. Předběžným rozborem bylo totiž zjištěno, že takový vztah existuje a že kartografické zpracování materiálu z tohoto hlediska je nosné a účelné.

Přestože se na mapách ALE vyjadřuje jejich obsahová náplň pouze jednou barvou, je repertoár symbolů a jejich variant natolik bohatý, že umožňuje postihnout i větší počet zobrazovaných jednotek a jejich variant (ALE-rec, 5.0.). Automatický způsob kartografování s pomocí počítače zaručuje přitom velkou přesnost a dokonalá technika kartografování umožňuje dobře rozlišovat i malé značkové symboly. Tak je možno zachytit na mapě i detaily a odlišit je zároveň od věcí hlavních. Vyjadřovací možnosti jsou tedy poměrně velké, ale na druhé straně je třeba dbát nato, aby mapa nebyla přetížená a aby se ve snaze zachytit všechen materiál neztrácel hlavní záměr zobrazení.

3.2.1. Proto je výhodné, podaří-li se k postižení hlavních rozdílů mezi kartografovanými jednotkami využít i kategoriálních rozdílů mezi zobrazovacími prostředky, tj. v našem případě zobrazit jimi příslušnost jednotlivých ekvivalentů a jejich variant k daným motivačním skupinám. Uplatnit tzv. nepravou „barevnost“, která na mapě vyplyne z optického rozdílu mezi užitými figurami dutými, šrafovanými a plnými, nebylo možné, protože sledovaných motivačních skupin je více. Přesto se však vhodným uplatněním kategoriálního rozdílu mezi symboly lineárními a figurálními podařilo vyjádřit jak příslušnost k nadřazeným sémantickým skupinám hlavním, tak v jejich rámci i příslušnost k motivačním skupinám jednotlivým. U lineárních značek se tak děje diferenčními polohami linie, u figurálních značek různými základními geometrickými obrazci.

3.2.2. Při symbolizaci je třeba dbát nejen stránky věcné, obsahové, tj. aby uplatněné grafické prostředky adekvátně odrážely strukturní vztahy mezi jednotlivými ekvivalenty a příslušnými sémantickými třídami, nýbrž i toho, aby se zároveň respektovala i grafická stránka zobrazení. V podstatě jde o to, aby se značky, které zobrazují příslušnost k odlišným skupinám, na mapě vzhledem k svému okolí dobře navzájem odlišovaly i graficky.

Proto bylo velmi účelné, že hlavní redakce ALE umožnila, aby autoři mohli konkrétní realizaci svých záměrů podle navrženého značkového klíče posoudit na výsledných mapách a podle výsledků značkový klíč znovu korigovat, a to tím spíše, že s počítačem a se zobrazováním rozsáhlého materiálu nebyly předchozí zkušenosti. Kromě toho se s narůstajícími zkušenostmi, vyplývajícími ze spolupráce všech autorů map v prvním díle atlasu, průběžně měnil a rozšiřoval repertoár grafických znaků počítače (ALE-rec, 5.3.3.). Z těchto všech důvodů a ve snaze využít zobrazovacích možností počítače k co nejúčelnějšímu vyřešení grafické stránky zobrazení bylo osazení značek na naší mapě v průběhu práce dvakrát korigováno.

3.2.3. V konečném řešení je příslušnost jednotlivých ekvivalentů k daným motivačním skupinám vyjádřena na mapě publikované v souboru ALE-I,2. tak, že prvním čtyřem skupinám jsou vyhrazeny lineární značky, a to vodorovná linie pro názvy podle materiálu (1. ‚led‘), svislá linie a její obě šikmé varianty pro názvy podle vnější podobnosti (2.—4. ‚špičatý‘, ‚kónický‘ a ‚dlouhý předmět‘). Pro názvy podle vlastnosti nebo činnosti se uplatňují figury, a to kruh a jeho varianty (5. ‚svítící, lesknoucí se předmět‘), čtverec (6. ‚visící, houpající se předmět‘), trojúhelník (7. ‚kapající, tekoucí, vrstvící se předmět‘) a obdélník na výšku (8. ‚cucavý předmět‘). Názvy poslední, dodatkové skupiny (9. „varia“) jsou odlišeny variantami hvězdiček [276]a křížků. Další důležité vztahy jsou v rámci daných skupin vyznačeny obměnami základních tvarů (pro rozlišení jednotlivých slovních významů) a vnitřní diakritikou (pro rozlišení jednotlivých etymonů).

Složená slova nebo sousloví (1.3.2.) se vyjadřují kombinovanými symboly, v nichž k hlavnímu symbolu přistupuje ještě symbol vedlejší, který vyjadřuje sémantickou příslušnost určující složky; např. kratší vodorovná linie překřižující kruh označuje kompozitum chandelle de glace ‚ledová svíce‘ (5—101/1). Příslušnost motivického prvku k základní nebo určující složce kompozita se tedy vyjadřuje velikostí znaku; tak např. rozdílné velikosti vodorovné linie a trojúhelníku vyjadřují v kombinovaném symbolu rozdíl mezi výrazy švéd. droppis ‚kapkový led‘ (1—11/7) a eston. jäätilk ‚ledový kapač‘ (7—103/1). Kombinované symboly na mapě umožňují sledovat, do jaké míry se i určující složka pojmenování zapojuje do vytváření sémantických areálů.

Velká pozornost se věnuje odlišení málo frekventovaných a jednotlivě se vyskytujících pojmenování. Ty výrazy, které bylo možno sdružit ve zvláštní sémantickou podskupinu (1.3.2.), mají u příslušného symbolu ještě doplňkový znak (malý zesílený obdélníček v dolní části značky); ostatní izolované výrazy se vyznačují malou zesílenou nebo plnou značkou příslušné sémantické skupiny. Smyslem tohoto způsobu symbolizace je, aby málo frekventované výrazy byly graficky odlišeny od těch, které vytvářejí areály, a aby zároveň při studiu mapy bylo možno i u těchto izolovaných výrazů sledovat jejich účast nebo neúčast na celkovém obrazu mapy.

To bylo ostatně smyslem symbolizace celé této komplikované a obsahově přetížené mapy. Vedle postižení velkých areálů je možno vhodnou aplikací značkového klíče studovat vztah mezi pojmenováními a prostorem i na menších úsecích a v detailech.

3.3. Zvláštní postavení má u značkových map legenda, protože představuje uspořádaný soupis všech ekvivalentů a variant, který je nadto u map motivačních ještě zmnožen hlediskem sémantickým. V našem případě bylo ovšem možno představit ekvivalenty v legendě jen v zestručněné verzi, úplný výčet je však v komentáři.

Velký důraz se kladl na to, aby i v legendě byly odlišeny ekvivalenty, které vytvářejí areály, od těch, které jsou velmi řídké nebo vystupují pouze jednotlivě, a mají tedy pro celkový obraz jen dokreslující charakter. Proto se u jednotlivých značek uvádějí na prvních místech jen ty ekvivalenty, které jsou velmi frekventované a pro danou podskupinu typické. Teprve potom následují ekvivalenty sporadické a jednotlivé. U nich se pro odlišení uvádějí v legendě zároveň vždy i číselná označení míst jejich výskytu.

4.0 Už při probírání jednotlivých skupin motivací, které v evropských nářečích ovlivnily pojmenování rampouchu (2.1.—9.), jsme mohli pozorovat, že s většinou motivačních zdrojů se můžeme setkat téměř u všech skupin evropských jazyků. Z tohoto hlediska jsou v jednotlivých jazykových rodinách nejčetnější názvy související s pojmy ‚led‘ a ‚svíčka‘ (tyto druhé se však např. vůbec nevyskytují v jazycích germánských).

4.1. Bereme-li však v úvahu jen výrazy frekventované, zjišťujeme, že převážná většina z nich pokrývá menší i větší areály, z nichž některé jsou zvlášť výrazné. K takovým poměrně rozsáhlým areálům náleží např. oblast něm. eiszapfen (3—10), která zahrnuje všechna německá nářečí, slovan. sopel a var. (5—30), která spojuje značnou část polského, běloruského a ukrajinského území, a rus., brus. a ukr. sosuľka (8—10).

Ze shrnujícího pohledu na zmapované výsledky lze vyčíst, že z osmi potenciálně možných motivačních okruhů dávali mluvčí některých oblastí při pojmenování rampouchu přednost jen určitému druhu motivací, tj. že došlo k teritoriální vázanosti motivace a tím k vytváření sémantických areálů. V tom smyslu je příznačný sémantický areál názvů pro ‚špičatý předmět‘, který spojuje řadu výrazů germánských, [277]a areál ‚dlouhý předmět‘, zahrnující značnou část jazyků ugrofinských. Uvážíme-li, že obě tyto sémantické skupiny mají k sobě velmi blízko (srov. např. fin. výrazy v podskupině 4—10 ‚tyč‘ a 4—20 ‚hůl‘, které souvisí i s druhou, popř. i s třetí motivační skupinou), a přibereme-li k nim již zmíněnou oblast něm. výrazu eiszapfen s paralelními dán., nor. a švéd. variantami a území dalších výrazů sémanticky blízké skupiny ‚kónický předmět‘, shledáváme, že většina pojmenování rampouchu motivovaných vnější podobností (‚špičatý, kónický, dlouhý předmět‘) vytvořila sémantický makroareál, který obsáhl celý sever a severozápad Evropy a ve své jižní části zahrnuje i oblast maďarskou.

V celkovém pohledu na mapu evropských názvů pro rampouch[14] je tento rozsáhlý areál jednou z dominant motivické diferenciace celého evropského nářečního území. Na západ, na jih a na východ od něj se rozprostírají další významné areály.

Na západě a na jihu je to především sémanticky základní, ale územně nekompaktní areál ‚led‘, který má jádro ve Velké Británii, záp. Skandinávii a na vých. pobřeží Severního moře, pokračuje několika ostrovy v záp. Evropě (zvl. ve Francii a na Pyrenejském poloostrově) a na jihu zabírá záp. část Balkánského poloostrova při Jaderském moři. Bereme-li však v úvahu i sekundární motivaci u kompozit s určující složkou ‚ledový‘, která provází makroareál ‚špičatý, kónický, dlouhý předmět‘, spojí se oblast motivace ‚led‘ v mohutný areál, který je nejvýraznější v celé záp. polovině Evropy. Jeho východní paralelu tvoří uralské a kavkazské oblasti Sovětského svazu.

Další významnou motivací záp. poloviny Evropy je ‚svíce‘, která byla dílčími výzkumy dosvědčena zvláště na některých úsecích Francie a Itálie. V tomto případě jsme přesvědčeni, že úplnější nářeční materiál (viz pozn. 2) by prokázal spojení těchto nářečních oblastí — a možná i včetně úseku slovinského — s albánsko-řeckým jihem Evropy v rozsáhlý areál s jednotnou sémantickou motivací ‚svítivý, lesknoucí se předmět‘. Rozptýlené ostrůvky této motivace se najdou ještě ve Španělsku, Finsku, Litvě a Bulharsku.

Východní Evropa je mnohem kompaktnější, zvláště zásluhou zmíněných již sousedících areálů sopel a sosuľka, zahrnujících značnou část slovanského území. Výraz sopel ‚nosní hlen‘, zařazený (spolu s dalšími dvěma slovy) vzhledem k svému předpokládanému neexpresívnímu významu ‚lesklý visící předmět‘ do páté sémantické skupiny (tedy k okruhu ‚svítit‘ — viz 5—30), má ve svém bezprostředním sousedství malý areál sloven. cencúl ‚cecek‘ (viz 6—10), který představuje třídu významu ‚viset‘. Toto zeměpisné sousedství, podepřené výskytem dalších rozptýlených do-

 

[278–279]Motivace evropských názvů pro „rampouch“

 

[280]kladů této motivace na širším teritoriu, mluví spíš pro to, abychom také u výrazu sopel hledali motivaci pojmenování ve vnímání dominantního příznaku ‚že visí‘, než ‚že se leskne‘, protože významy 5—10 ‚svíčka‘ a 5—20 ‚krystal‘, jimiž je sémantický příznak ‚svítit‘ reprezentován na prvním místě, náleží do jiné územní sféry. Kromě toho se k sémantické oblasti ‚viset‘, kterou představuje hlavně sloven. cencúl, motivicky váže i areál sosuľka spadající do sémantické třídy ‚cucat, sát‘ (viz 8—10). Přestože jde tedy u areálů cencúl, sopel a sosuľka o výrazy zařazené do různých motivačních skupin, shledáváme, že mají mnohé rysy společné, a že tedy můžeme celou tuto rozsáhlou slovanskou oblast zahrnout do společného makroareálu s dominantním příznakem ‚viset‘.

K zajímavostem mapy patří, že rozsáhlý slovan. areál ‚cucat‘, reprezentovaný slovem sosuľka, má výraznou motivickou paralelu zvl. na Pyrenejském poloostrově, a že tedy periférie ide. území v Evropě jsou spjaty motivicky.

Obraz motivické diferenciace vých. poloviny Evropy dokreslují ještě sémantické paralely severo-jižní, a to výrazné pobaltsko-balkánské paralely v rámci sémantického okruhu ‚kapat, téci, vrstvit se‘ a malé ostrůvky motivace ‚narůstající předmět‘ ve Finsku a Turecku.

4.2. Při bedlivějším studiu zmapovaných výsledků neujde naší pozornosti, že proti rozsáhlým územím, charakterizovaným většími i menšími, kompaktními a rozptýlenými, ale sémanticky spřízněnými areály vyznačují se některé úseky evropského kontinentu značnou pestrostí užívaných výrazů. Není jistě náhodné, že mezi místa s nestálou, proměnnou motivací patří zvláště takové oblasti, kde rampouch přestává být běžným, obecně známým předmětem (části Pyrenejského poloostrova, Francie a Balkánu), takže jeho pojmenování se v tamních dialektech dostává ještě více na periférii slovní zásoby.

V některých oblastech není pojmenování pro rampouch v aktivní slovní zásobě zastoupeno. Pomineme-li oblasti, na nichž nebyl sebrán potřebný nářeční materiál, pak k takovým územím nepochybně patří např. nížinné pobřeží Portugalska a Španělska při Atlantickém oceánu.

5. Z výsledků, které analýza a kartografické zpracování evropských nářečních názvů pro rampouch přineslo, je zřejmé, že sledování motivačních podnětů při pojmenovávacím aktu tohoto přírodního jevu, hospodářsky a společensky bezvýznamného předmětu, jakým je rampouch, který nepatří ani do sféry materiální kultury, lze dospět k cenným poznatkům obecnější povahy.

Ukazuje se, že sémaziologická motivace pojmenování jevů v nářečích má kontinuitu v prostoru, že tvoří kontinuální oblasti, a že je tedy kartograficky zpracovatelná. To je významné rozšíření našich soudobých poznatků o možnostech jak uplatnit jazykový zeměpis; je o to cennější, že tyto motivické areály někdy přesahují hranice jednotlivých jazyků i skupin jazyků geneticky příbuzných, někdy zahrnují i území jazyků geneticky a typologicky nepříbuzných. V celoevropském rámci tvoří motivace pojmenování mapovatelné třídy a podtřídy, jejich vzájemné vztahy a postupné přechody (někdy metaforické povahy, které vyvolávají významové posuny).

Ze zkoumání sémantické motivace jednoho slova v evropských nářečích nemůžeme ještě dělat rozsáhlejší závěry povahy sociolingvistické a psycholingvistické, např. o obdobných myšlenkových a z nich vyplývajících pojmenovacích procesech, shodných u příslušníků společenství jazykově nepříbuzných, nebo o tom, proč tyto procesy probíhají na velkých územích shodně (a že tato území tvoří kontinuum) apod. Jestliže forma pojmenování (slova) je nemotivovaná, potom obsah pojmenování rampouchu je motivován myšlenkovými (ponejvíce asociačními) procesy společensky jednajícího a vnímajícího člověka, které tento člověk může dále obohacovat i o zkušenost obyvatel ze sousedního území a využít ji s uplatněním vlastních výrazových prostředků při pojmenovávání jevu. Vedle prosté, paralelně probíhající [281]empirie je to další možnost, jak se vytvářely podmínky pro kontinuální rozšíření téže motivace pojmenování a posléze i pro vytváření sémantických shod.

V rámci české dialektologie představovalo zpracování této náročné otázky, které nám bylo svěřeno, po mnohých stránkách nový úkol, a to i po stránce metodické. Vcelku lze říci, že jejím studiem se došlo k řešení, které je přínosem i pro dialektologii evropskou, jak ji představuje nedávno vyšlý první svazek Evropského atlasu. Vždyť mezinárodní spolupráce v ALE má pro naši jazykovědu i svůj aspekt národně reprezentativní.

 

LITERATURA

 

ATLAS LINGUARUM EUROPAE. Introduction. Red. A. Weijnen et al. Assen 1975.

ATLAS LINGUARUM EUROPAE. Premier Questionnaire. Red. A. Weijnen - J. Kruijsen. Assen 1976. (Dále ALE-QI.)

ATLAS LINGUARUM EUROPAE. Volume I — premier fascicule. Cartes. Commentaires. Assen 1983. (Dále ALE-I,1.)

DAUZAT, A.: La géographie linguistique. Paris 1922.

DAUZAT, A.: Les patois. Paris 1927.

JAKUBINSKIJ, L. P.: Neskoľko zamečanij o slovarnom zaimstvovanii. Jazyk i literatura, I. Leningrad 1926, s. 1—19.

JANČÁK, P. - PETR, J.: Evropský jazykový atlas jako nástroj multilingvální komparatistiky. SaS, 47, 1986, s. 216—231. (Dále ALE-rec.)

KUPISZEWSKI, W.: Słownictwo meteorologiczne w gwarach i historii języka polskiego. Wrocław 1969.

ROOTH, E.: Zu den Bezeichnungen für „Eiszapfen“ in den germanischen Sprachen. Historisch-wortgeographische Studien. Stockholm 1961. (Tato publikace je u nás nedostupná.)

VÁŽNÝ, V.: Slovenské lidové názvy šídla a vážky. Český časopis filologický, 1, 1943, s. 103—115.

VÁŽNÝ, V.: O jménech motýlů v slovenských nářečích. Studie sémaziologická se zřetelem jazykově zeměpisným. Bratislava 1955.

 

Pozn.: Literatura, která byla podkladem pro sémantickou a etymologickou analýzu materiálu (zejm. četné výkladové, dvojjazyčné a etymologické slovníky různých jazyků a jazykových skupin), se zde neuvádí.

 

R É S U M É

Noms dialectaux pour la ‚chandelle de glace‘ dans l’Atlas linguarum Europae (À propos de notre première carte de l’ALE)

0. Dans le cadre de la collaboration internationale sur l’ALE, le Comité national tchécoslovaque a été chargé d’élaborer une carte et un commentaire pour la question 021 ‚chandelle de glace‘ (ALE — Premier Questionnaire). On comptait d’abord la publier dans le premier fascicule du premier volume (ALE-I,1), cependant elle a été déplacée, pour des raisons techniques, dans le deuxième fascicule (ALE I,2) qui est actuellement sous presse.

Il était assez difficile d’élaborer cette carte de toute l’Europe. Car dans la dénomination de la chandelle de glace, on trouve entre les dialectes européens une grande variété (les index nationaux comprennent en tout plus de 600 variantes, en comptant aussi bien entendu les variantes morphologiques et phonétiques).

Le grand nombre d’étymons trasparents et une forte tendance à la metaphors ont orienté la présentation des matériaux vers la forme d’une carte de motivations. Cependant, l’analyse sémantique n’avait pas été envisagées à l’origine et il a fallu l’effectuer et la vérifier après coup. Nous avons envisagé de la mener à bien, malgré un certain nombre de difficultés: mots dialectaux [282]non expliqués dans les dictionnaires; incertitude ou insuffisance de certaines analyses; impossibilité même d’expliquer certains mots. La grande majorité de ces cas incertains se rapporte cependant à des expressions qui se présentent isolément et n’affectent donc pas l’image d’ensemble.

 

1.1. La grande variété qui existe entre les dénominations dialectales européennes est causée sans doute par des raisons sociales. Ce nom appartient en effet à la catégorie lexicale des dénominations instables, parce que les objets et les phénomènes désignées par ces appellations ne sont pas en relation directe avec l’action de l’homme. Ils ne lui sont ni nuisibles, ni utiles (Dauzat, Jakubinskij, Vážný). Il s’agit de désignation provenant de la périphérie du lexique. En même temps la chandelle de glace appartient à ces formations naturelles qui font sur l’homme, pour la plupart, une impression agréable, de sorte que ses dénominations peuvent manifester aussi des éléments de poésie, d’expressivité, de „jeu avec la langue“. À ceci s’ajoute le fait que l’objet désigné est de taille variable, dépendant des conditions naturelles; il y a aussi des régions où la chandelle de glace est inconnue, sinon indirectement. La langue réagit à toutes ces circonstances (cf. par ex. la différence de désignation de la chandelle de glace en isl. grýlukerti ‚chandelle de la géante‘ en comparaison du scr. klica ‚surgeon des branches‘). La carte pourrait constituer à cet égard l’un des rares exemples de dépendance de la langue par rapport à la réalité dénommée vue à l’échelle de l’Europe entière. Mais le manque de matériaux interrompt cette vue d’ensemble: il manque presque tout le matériel italien (c’.-à-d., par malheur, le matériel provenant de territoires où le passage de pleine existence de l’objet dénommé — dans les régions montagneuses — à sa présence sporadique au sud du pays aurait pu se manifester d’une manière particulièrement marquée); le matériel français aussi est assez incomplet.

1.2. En ce qui concerne la motivation des dénominations, il résulte de l’analyse sémantique qu’il peut s’agit, dans les cas particuliers, aussi bien de significations vivantes, ressenties jusqu’à nos jours comme telles dans les différentes langues, que de significations plus ou moins opaques. La carte enregistre dans une visée synchronique toutes les traces de motivation, produite et pleinement ressentie dans différentes périodes de l’évolution historique des dialectes européens.

1.3. Malgré la grande variété des motivations, on trouve dans les noms de la chandelle de glace beaucoup de traits communs aux dialectes européens, et même à des langues non-apparentées. Ceci démontre que, pour désigner la chandelle de glace, on est parti de certaines sources communes de motivation. Conformément à ces sources, tous les noms se répartissent entre huit groupes principaux de motivation.

On souligne le matériel dont la chandelle de glace est faite (un objet de glace — groupe 1); sa forme — un objet pointu (2), rétréci (3), long (4); ou une de ses qualités — qu’elle brille (5), qu’elle pend (6), qu’elle dégoutte ou se dispose par couches comme un stalactite (7), qu’on peut la sucer comme un bonbon (8). Certaines des métaphores employées renferment à la fois plusieurs éléments de motivation (par ex. ‚chandelle‘ signifie à la fois objet qui brille, qui est long, qui est vertical; ‚trayon de vache‘ est un objet qui pend, qui est de forme allongée et qu’on peut sucer). Quelques motivations sont, vues globalement, peu claires, parce qu’il faudrait — pour les comprendre — avoir une connaissance précise du milieu local et des choses qui sont devenues les modèles d’une métaphore (par ex. pol. kluczka signifie d’habitude ‚noeud coulant‘, mais dans les dialectes du territoire donné, ce mot désigne une ‚perche‘; il en va de même pour le brus. strelka). Parfois aussi la principale motivation nous échappe: par ex. scr. condir et autres au sens de ‚bouteille, cruche‘ — s’agit-il de la forme ou d’une chose qu’on peut sucer? Les domaines sémantiques entre lesquels se répartissent les dénominations de la chandelle de glace ne peuvent donc être considérés comme des catégories nettement différenciées. — Le groupe 9 est destiné aux varia.

2. Ce chapitre comprend un relevé et une brève caractéristique des noms pour la chandelle de glace souvent usités, selon leur répartition entre les groupes de motivation.

Il s’agit des significations importantes et des groupes suivants:

A) Motivations basées sur les matières: (1.) GLACE: 1—10 ‚objet de glace‘, 1—11 ‚glace de …‘ (composés du type sué. takis ‚glace de toit‘), 1—12 ‚morceau de glace‘;

[283]B) Motivations basées sur la ressemblance extérieure: (2.) OBJET POINTU: 2—10 ‚pointe‘, 2—20 ‘flèche‘, 2—30 ‚dent‘; (3.) OBJET RÉTRÉCI: 3—10 ‚cône‘, 3—20 ‚quille‘; (4.) OBJET LONG: 4—10 ‚perche‘, 4—20 ‚bâton‘, 4—30 ‚pipeau‘;

C) Motivations basées sur la qualité, dérivée de l’action ou de l’état: (5.) OBJET LUISANT, BRILLANT: 5—10 ‚chandelle‘, 5—20 ‚cristal‘, 5—30 ‚morve‘ (sl. sopel); (6.) OBJET PENDANT, SE BALANÇANT: 6—10 ‚tétine‘, 6—20 ‚grappe de fleurs‘, 6—30 ‚objet pendant‘ (par ex. fr. pendillon); (7.) OBJET DÉGOUTTANT, COULANT, SE DISPOSANT EN COUCHES: 7—10 ‚dégoutter‘, 7—20 ‚couler‘, 7—21 ‚couche, se disposer en couches‘, 7—22 ‚gouttière‘, 7—30 ‚s’accroître, surgeon‘; (8.) OBJET À SUCER: 8—10 ‚sucer, aspirer‘, 8—20 ‚bonbon‘, 8—30 ‚sucre d’orge‘.

3. Pour que la représentation cartographique soit la plus claire possible, on a dû en réduire et simplifier le contenu essentiellement sur les deux points suivants:

a) Comme unité de représentation cartographique on prend les motivations des mots et on les exprime par les symboles appropriés. La parenté sémantique des significations dans le cadre des groupes sémantiques donnés est exprimée par la parenté graphique des symboles choisis. Les diacritiques intérieures sont réservées au niveau lexical formel. Il ne reste plus de place dans le système de symboles pour les différences morphologiques, que l’on a dû transférer dans le commentaire.

b) Sur la carte ne sont représentés que les mots qui correspondent à des aires. Les mots moins fréquents sont joints seulement dans le cadre des significations lexicales données; les mots qu’on ne rencontre qu’une fois n’ont pu trouver place dans la légende. Le relevé détaillé des formes dans ces groupes simplifiés est aussi passé dans le commentaire.

On considère le critère de fréquence lié à la caractéristique géographique des mots particuliers et de leurs motivations comme très important pour cette carte, parce qu’il nous aide à distinguer les mots qui ne contribuent pas à la formation des aires lexicales et n’ont aussi qu’une portée locale.

4. Une carte schématique des motivations (p. 278—279) ci-jointe fait bien voir la cohérence territoriale des noms pour la chandelle de glace et leur groupement dans des aires sémantiques. Certaines de ces aires sont très marquées.

Il s’agit avant tout de l’aire sémantiquement fondamentale ‚glace‘ qui, sous l’aspect territorial, n’est pas compacte et dont le centre se trouve dans la Grande-Bretagne et la Scandinavie de l’ouest. Si l’on prend en considération aussi la motivation secondaire des composés avec l’élément déterminant ‚de glace‘ (par ex. all. eiszapfen, 3—10), comportant toute une aire voisine ‚objet pointu, rétréci et long‘, le domaine entier de motivation ‚glace‘ s’unit pour former une aire puissante. Son parallèle de l’est prend naissance dans les régions ouraliennes et caucasiennes de l’U.R.S.S. Une aire incohérente ‚objet luisant, brillant‘ (fr. chandelle, 5—10) joint la France et l’Italie au sud de l’Europe (surtout gr. kristalo, 5—20). C’est dans l’est de l’Europe que dominent les aires sl. sopel (5—30) et sosuľka (8—10) avec le signe commun ‚pendre‘. Comme un parallèle de motivation à l’aire sosuľka apparaît esp. et prt. caramelo (8—30). Les expressions du 7^e cercle sémantique ‚dégoutter, couler, se disposer en couches‘ forment des aires parallèles dans la Baltique et aux Balkans.

Au contraire quelques régions d’Europe se distinguent par la grande variété des expressions usitées. Ce n’est sùrement pas un hasard, s’il faut compter parmi ces régions celles où les chandelles de glace ne sont pas courantes ou bien connues (la péninsule Ibérique, certaines parties de la France et des Balkans), si bien que leurs dénominations dans les dialectes locaux sont à la périphérie du lexique courant.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 4, s. 264-283

Předchozí Josef Štěpán: K jazyku a stylu Klementa Gottwalda

Následující Josef Hrbáček: Promluva a promluvové komplexy a soubory