K pojetí teorie a metodologie přirozeného jazyka

Simeon Romportl

[Articles]

(pdf)

К пониманию теории и методологии естественного языка / On the conception of the theory and methodology of natural language

Strukturní jazykověda, směr, který v lingvistice dominoval celé půlstoletí našeho věku a uvedl do jejího užívání řadu trvalých postulátů, pokládá od dob de Saussurových za svůj základní teoretický požadavek sémiotickou interpolaci jazykových skutečností, vzešlou z rozlišování mezi jazykovědou vnější a vnitřní. Kořeny tohoto rozlišování, jež se stalo vůdčím motivem veškeré činnosti první generace jazykovědců-strukturalistů, nutno hledat ve zúžení ontologie jazyka na pouhou jazykovou funkci, které mělo obdobnou příčinu, jakou v dějinách různých myšlenkových systémů mívá sektářství apod., totiž přenesení těžiště zájmu na dosud opomíjenou stránku skutečnosti.[1] Historickosrovnávací jazykověda totiž, vzhledem ke svému zaujetí pro aspekty genetické, bádala především ve sféře jazykové formy, neboť ta představuje nejlépe poznanou a nejlépe fixovanou stránku jazyka. Stránka funkční, přes mnohá extempore, v nichž průkopníci indoevropské komparatistiky doporučovali systematické genetické propracování funkčního hlediska, zůstávala v roli čekatele. Za tohoto stavu věcí přerostl kontradiktorický protiklad formy a funkce v protiklad kontrérní. Protože se pak s představou zkoumání jazykové formy asociativně sdružovala představa výzkumů genetických, vznikl implikací pojem zkoumání synchronního jako kontrast k pojmu zkoumání historického, které se v duchu této úměry přejmenovává na diachronní. Tato polarizace synchronního a diachronního, vznikající jako vedlejší produkt úvah ryze teoretických, dochází sekundárně ještě zdůvodnění metodologického, protože se při prvním přiblížení k sémiotickému nazírání na jazyk jeví pohled synchronní jako jednodušší, a tudíž metodologicky vhodnější než pohled historický. Požadavek zkoumání strukturního, a to jak pokud jde o plán syntagmatický, tak paradigmatický, je pak rubem hledání elementárních funkčních jednotek.

Při průhlednosti motivů a celkové průzračnosti mechanismů vzájemného působení myšlenek je na těchto postupech dobře patrné, že se v nich opravdu uskutečňoval imanentní pohyb vlastní jazykovědné teorie. Pozoruhodné při něm však bylo, že sémiotikou, která byla postulována pro jazykovědu jako její teoretický základ, byla zároveň konstituována (nikoli proti intencím svého zakladatele) disciplína obecnější, která jazykovědu přesahovala. Právě tato obecná disciplína se vyvíjela ze svých vlastních předpokladů takovým směrem, že se později stala jedním ze základů informatiky. Tak si jazykověda sama vytvořila faktor, který ji ovlivňuje zvnějšku, a tedy s postupem času opět mění její vývoj imanentní ve vývoj vnějšně podmíněný.

F. de Saussure sám ovšem naznačuje, že má-li se (obecná) sémiotika stát disciplínou jazykovědnou, musí být zúžena na sémiotiku přirozených jazyků.[2] Jedině tak bude možno postoupit od nelingvistické teorie jazyka chápaného jako libovolný sémiotický systém k teorii specificky lingvistické, jejímž předmětem budou toliko přirozené jazyky. Dnes, kdy se prakticky už naplnil de Saussurův program, shledáváme s jistým podivením, že se na tuto jeho nejpodstatnější myšlenku zapomnělo. Kdyby tato [2]myšlenka byla vzata za základ, pak by se sémiologie, přes všechno, co bylo řečeno výše, mohla stát krystalizačním jádrem teorie přirozeného jazyka. Podle našeho názoru bude tedy nutno zbavit tento saussurovský koncept vnitřního rozporu spočívajícího v tom, že chceme-li mluvit o jazykové sémiologii s důrazem na atributu jazykový, pak v ní zdůrazňujeme tu stránku, kterou novodobá jazykovědná teorie záměrně nepojala do svého centra. Tím ovšem rehabilitujeme jazykovědu 19. stol., která byla právě ve jménu sémiotiky dekanonizována.

Takováto rehabilitace by neměla být jen bezděčná — naopak, tradice jazykovědy 19. stol. by se měla stát předmětem nejpečlivějšího studia. Je třeba mít na zřeteli, že jazykověda 19. stol., ať už sledovala linii historickou, nebo typologickou, zkoumala jazyk vždy jako nedílný atribut člověka a lidské společnosti. Zvláště starší bádání srovnávací sledovalo jazykový vývoj jako evoluci kapacit lidského ducha. Tento přístup implikoval i strategii dorozumívání a všecky stránky počínání lidského subjektu při komunikaci a ujasňování myšlenek (přitom se za vlastní jazyk považovaly většinou pouze prostředky sféry nocionální). V tomto smyslu byla též budována ontologie jazyka. Základní charakteristikou jazyka byla jeho odvozenost od člověka — se zřetelem k jeho etnickému specifiku. O genealogii jazyka se mluvilo jako o jediné přirozené formě existence lidských jazykových systémů v čase.[3] Univerzální znakový charakter jazyka se explicitně nedefinoval, ale považoval se za samozřejmý. Svědčí o tom např. četné výklady o poměru mezi signifikací věcí (myšlenek) na jedné straně a způsobem vyjadřování jejich usouvztažnění na straně druhé.[4] Geneze jazyka se periodizovala v korelaci s periodizací antropogeneze ve všech jejích fylotických liniích. Budovala se dokonce typologie vývojových procesů, v jejímž rámci se procesy vedoucí k diferenciaci posuzovaly v závislosti na diferencovanosti lidských populací, a to se zřetelem ke specifickým charakteristikám stadiálním.[5] Přes řadu omylů a zjednodušení nelze této jazykovědě upřít, že byla, především svými intencemi, součástí komplexní nauky o člověku.

V této souvislosti chceme připomenout několik nejdůležitějších vlastností, jimiž se vyznačují pouze přirozené jazyky: Přirozené jazyky mapují celou sféru lidského vědomí (ve filozofickém smyslu) a jejím prostřednictvím také celou sféru společenských reálií. Přitom přechází přirozený jazyk plynule do metarovin různého stupně (srov. mentální výrazy a konstrukce, jež vytvářejí s výrazy na nich závislými, dále gramatikalizované a jiné manifestace modality apod.), používá znaků jak pro designaci, tak pro denotaci, a to singulární nebo plurální, určenou nebo neurčenou, s pružným přizpůsobováním obsahu designátu (rozsahu denotátu) na základě synekdochy, metonymie a metafory (jako nejvyšší z nich) atd. Prakticky každý projev v přirozeném jazyce (mimo situace, kdy přirozený jazyk supluje logický kalkul) je konstruován tak, aby využíval vlastní všestranné informační aktivity adresáta.[6] [3]V této vlastnosti se neodlučitelnost přirozeného jazyka od člověka, od lidského subjektu zračí snad nejdokonaleji. Dokumentuje se zde nezvratně, že korelát jazykové formy je ve sféře gnozeologické, a nikoli ontologické, čímž je nejplněji vystižena výlučnost přirozeného jazyka, jeho nesrovnatelnost s jakýmkoli jiným sémiotickým systémem. Kromě toho je třeba mít vždy na vědomí, že pro charakterizování přirozených jazyků nevystačíme se sémiologií intencionálního jazykového znaku, nýbrž že musíme systematicky počítat také se sémantikou symptomu.

Základním ontologickým substrátem přirozeného jazyka je lidská populace, v jejímž rámci se jazyk vyskytuje ve varietách. Svou diferencovaností na variety se tak etnický jazyk podobá biologickému druhu. Druhový etnický statut však není pouze jazykovědným taxonem, nýbrž je nadán reálnou schopností integrovat své variety tak, že se příslušníci různých variet jednoho a téhož jazyka jednak navzájem identifikují jako příslušníci etnického útvaru, jednak se druhově identifikují se samým jazykem svých partnerů, byť se odlišoval na úrovni variet. Nutno rovněž předpokládat, že je spektrum vývojových potencí jazyků determinováno možnostmi lidského substrátu a že také linie potenciální jsou diferencovány pravděpodobnostně.

Jednou ze základních vlastností organických systémů je tedy divergentnost jejich vývojových linií, vyúsťující v diferencovanost produktů takového vývoje. Jak ukázal A. Schleicher, vztahují se tyto charakteristiky také na přirozené lidské jazyky, v jejichž způsobu evoluce vidí Schleicher právem uskutečňování základní divergentní linie antropogeneze.[7] Této vlastnosti přirozených jazyků chceme nyní věnovat systematickou pozornost, přičemž se chceme zastavit hlavně nad tím, co je pro tyto jazyky specifické. Jak již bylo uvedeno výše, je specifickou vlastností přirozeného jazyka, že zůstává přes svou vnitřní diferencovanost útvarem integrálním v rozsahu etnické populace, útvarem, jenž umožňuje vzájemnou druhovou identifikaci jazykových variet i jejich nositelů. Nestačí proto vidět v etnickém (národním) jazyce jen jeho jednotlivé variety, nýbrž je třeba jej vidět také v jeho integritě. Je zcela nepřirozené vylučovat z tohoto celku např. (teritoriální) dialekty. Přes různé prognózy o zániku dialektů představují zatím nářečí živou skutečnost, se kterou nutno počítat.

Chceme-li postihnout etnický jazyk v integritě mnohosti jeho variet, musíme nejprve zvolit metodu pro konfrontační popis dvojic takovýchto variet. Protože jde ve všech případech o dvojice homologické, pokusíme se nastínit obecnou metodu pro konfrontaci jakýchkoli dvou homologických idiomů flektivního typu.[8] Základní jazykové jednotky volíme se zřetelem k optimu odpovídajícímu jazykovému typu: slova (tvary) nerozkládáme na morfémy ani na sémantémy a gramémy, nýbrž bereme za základ jednoslovné tvary jednoslovných lexémů. Standardními jednotkami jsou pro nás tedy všechny výskytové podoby slov a bez zřetele k tomu, zda jde o slova flektivní nebo amorfní, zavádíme pro ně termín slovní tvary. Pojem slovní tvar nemá [4]nic společného s pojmem morfologický tvar slova, jejž nazýváme prostě tvar slova, nýbrž rozumí se jím jakýkoli univerbní útvar, pokud není brán jako reprezentant nějakého paradigmatu, např. lexému. U slovního tvaru neabstrahujeme od žádné z jeho složek.

U slovních tvarů náležejících slovům ohebným rozeznáváme dva aspekty: (slovně) tvarový a (morfologicky, popř. formálně) třídový. První má na zřeteli všechny stránky, které dodávají slovnímu tvaru individualitu, druhý postihuje jeho příslušnost k té či oné formální třídě. Tuto třídu si představujeme jednodušší, než je třída morfologická, jak jí běžně rozumíme. Morfologická třída zařazuje lexémové paradigma na základě souboru gramémových exponentů všech morfologických tvarů tvořících toto paradigma, zvláště pak těch tvarů, na jejichž základě se paradigmata diferencují. Naše třída naproti tomu zařazuje každý slovní tvar samostatně, a to jen podle gramémového exponentu. Přitom se však nemíníme zabývat problematikou izolování gramémového exponentu ve tvaru slova (mnohdy mezi ním a exponentem sémantému nelze ani vést morfémový předěl); pro náš účel postačí, budeme-li prostě konstatovat, že má jak jedna, tak druhá významová složka v každém tvaru kteréhokoli ohebného slova svůj specifický výraz.

Skutečnost, že jsme zvolili za základní jednotky izolované univerbní tvary, napovídá, že také za základní metodu zkoumání homologických vztahů považujeme meziidiomatické konfrontování jednotlivých slovních tvarů. Tím nikterak nerezignujeme na meziidiomatickou paradigmatiku; chceme ji však vybudovat na bázi induktivní a aplikace předkládaného systému na celý inventář dvou homologických idiomů by k tomu měla vytvořit poznatkovou infrastrukturu. Základním předmětem našeho zájmu je vztah mezi slovními tvary dvou homologických idiomů, jemuž je přiřazen také základní pojem našeho systému, pojem homologický vztah. Homologické vztahy mezi různými slovními tvary obou jazyků se mohou navzájem značně lišit, z čehož plyne potřeba tyto vztahy klasifikovat a systematizovat. Dříve než se pokusíme formulovat zásady systematizace, musíme předeslat, že je třeba rozlišovat mezi inventářem výskytových typů homologických vztahů a inventářem jejich komponent.

Základní komponentou všech výskytových typů homologie s výjimkou tzv. homologie nespecifické (viz níže) je homologie slovně tvarová, již budeme nadále nazývat zjednodušeně homologií tvarovou. Je to jednojednoznačný vztah mezi dvěma slovními tvary, z nichž jeden patři idiomu výchozímu (idiomu A), druhý idiomu partnerskému (idiomu B). Sama o sobě, bez dalších komponent, vytváří výskytový typ tzv. homologie prosté, což je vztah mezi dvěma homologickými výrazy neohebnými (o možné interpretaci tzv. silné homologie jako homologie prosté srov. níže). V homologických dvojicích výrazů ohebných však je tvarová homologie doprovázena ještě různými jinými komponentami homologického vztahu. Nejdůležitější z nich je tzv. homologie třídová.

Výše již jsme uvedli, že je náš systém typově specifický a že je určen pro jazyky vyhraněného typu synteticko-flektivního. Právě tento typ se vyznačuje nejednotností prostředků využívaných pro gramatické (morfologické) ztvárňování ohebných slov, přičemž má daná nejednotnost veskrze původ v divergentním charakteru imanentních složek komplexního vývojového procesu v jazyce. Třídová pluralita z tohoto procesu vzešlá formálně diferencuje i sémanticky homogenní skupiny tvarů slov, na druhé straně však těmto tvarům dodává některé významné potence. Na rozdíl od ostatních komponent neslouží slovnímu tvaru jeho třídový příznak (pokud není zatížen také fukcí slovotvorného formantu) jako součást individualizačního bloku, nýbrž má funkci opačnou — zařazuje jej do skupiny výrazů, v níž je relevantní ta jeho (nesémantická a nelexikální) vlastnost, kterou se daný výraz neliší od ostatních výrazů téže skupiny. Takováto homogennost umožňující ničím neomezenou vzájemnou za[5]stupitelnost výrazů by nemohla vzniknout na základě žádného kritéria sémantického, protože by i sebejemnější významová nuance musela tuto univerzální zastupitelnost nějak restringovat. Právě takovéto poměry uvnitř jakékoli skupiny entit odpovídají podmínkám vzájemné ekvivalence prvků ve třídě. Z podmínek ekvivalence, o nichž bude řeč níže, vyplývá pak schopnost každého prvku třídy se vzájemnou ekvivalencí prvků generovat vlastní třídu. Uvedenou schopností jsou nadány všechny tvary slov náležejících do formální třídy a právě tato schopnost se hojně uplatňuje při různých typech homologických vztahů, především při homologii třídové a vztazích, které jí využívají jako své součásti.

Formální třída se definuje na základě podoby gramémového exponentu (zpřesnění tohoto tvrzení najdeme níže pod heslem kartézský čtverec, ekvivalence); protože je však podoba gramémového exponentu determinována trojicí: sémantém — jeho exponent — gramém, generuje vlastně zmíněná trojice samu morfologickou třídu, do níž se daný mluvnický tvar příslušného slova (lexému) zároveň zařazuje. Vztahy odpovídající homologii třídové se pak liší od vztahů odpovídajících homologii tvarové tím, že jsou mnohomnohoznačné, protože přiřazují každému homologickému tvaru kteréhokoli ohebného slova, jež takovéto tvary má v idiomu A, vždy výrazy stejného morfologického tvaru všech slov homologické třídy v idiomu B a naopak.

Výraz, který je v rámci daného diglosního homologického systému v homologickém vztahu k určitému jinému výrazu partnerského idiomu, nazýváme homologickým, výraz, který v rámci daného diglosního homologického systému není v homologickém vztahu k žádnému výrazu partnerského idiomu, nazýváme idiomatickým. Výraz, který je v rámci diglosního homologického systému v homologickém vztahu k určitému jinému výrazu partnerského idiomu, vzatému za východisko, nazýváme jeho homologem. Takto jednoduše vypadá však protiklad homologičnosti — idiomatičnosti jen u homologie prosté (mezi výrazy neohebnými). U výrazů ohebných odpovídá charakteristice homologie prosté jen jediná komponenta nejrůznějších výskytových typů homologie, totiž homologie tvarová. Stojí za povšimnutí, že celý výraz neohebný sestává pouze ze složek individualizačních, tzn. právě z těch složek, které jsou u výrazů ohebných předmětem homologie tvarové. Mezi individualizační složky patří i komponenta slovnědruhová — připomeňme, že u výrazů ohebných mezi ně navíc patří i sémantická komponenta gramémová. Nelze si tedy představovat, že by mohla slovnědruhová komponenta propůjčovat amorfním výrazům schopnost sjednocovat se do formálních tříd, které by byly obdobou tříd slovních tvarů slov ohebných. Jak uvidíme dále, vylučují nicméně vstupní restrikce našeho systému možnost, aby vstupovaly do homologických vztahů výrazy různé slovnědruhové příslušnosti.

Vraťme se však k výrazům ohebným, u nichž musíme rozlišovat mezi homologií tvarovou a homologií třídovou. Větší složitost protikladu homologičnost — idiomatičnost u dvojic, resp. skupin těchto výrazů si osvětlíme na několika příkladech.

Každý první výraz (člen) ve dvojicích nese (m. sl.[9]) - nese (spis.), múka (m. sl.) - mouka (spis.), nesú (m. sl.) - nesou (spis.), dúfajú (m. sl.) - doufají (spis.) je homologický celek, nelze jej totiž rozložit na část homologickou a část idiomatickou, kdežto ve dvojicích trpí (spis.) - trpěj (sv. č.), ogaři (val.) - hoši (spis.) jsou jejich první výrazy (členy) homologické jen neúplně; každý z nich lze rozložit na část homologickou a část idiomatickou. V prvním případě má první výraz homologický exponent sémantému, kdežto exponent jeho gramému je idiomatický, v případě druhém je tomu naopak: homologický je exponent gramému, kdežto exponent sémantému je idiomatický. Je tedy první výraz v první dvojici tvarově homologický a třídově [6]idiomatický, kdežto první výraz ve druhé dvojici je homologický třídově a idiomatický tvarově. Rozdíly v homologičnosti výrazů ohebných tím však zdaleka nejsou vyčerpány. (O morfonologické korespondenci fonémů, resp. fonémových řetězců {|ú| : |ou|}, {|ú| : |í|} bude řeč níže.)

Dříve než přistoupíme k výčtu dalších typů homologie a jejich komponent, zastavíme se ještě u problematiky pojmu homologický. Jak už bylo naznačeno výše, nazýváme homologickými takové korespondence mezi jazyky, které prokazatelně vznikly divergentními procesy. Tyto korespondence se však dále šíří analogií morfologickou, ale také slovotvornou. Striktně vzato bychom vlastně měli za homologické považovat jen takové vzájemné vztahy, které jsou přímými produkty divergentních procesů. Budeme-li však nazírat na produkty divergentního vývoje zároveň jako na modely další kreativity jazyka, můžeme pojem homologie přiměřeně tomu rozšířit. Přívlastku homologický používáme také pro dvojice celých jazykových systémů, jestliže oba systémy vykazují dostatečně reprezentativní počet homologických jevů.

V předkládané stati ovšem nezkoumáme homologii v celé její šíři; kromě omezení již popsaných vylučujeme ještě především významovou stránku slov. V tomto směru budou činit problémy slova, homologická svým výrazem, která se však významem v obou idiomech liší. Problematiku této skupiny slov je nutno řešit samostatně; proto se prozatím omezíme jen na takové dvojice, v nichž se slova významem neliší. Z těchto vstupních restrikcí tedy vyplývá, že vylučujeme z homonymních dvojic nebo skupin takové výrazy, které se v daném významu nevyskytují v obou idiomech. Sémantémově homonymní dvojice (skupiny) slovních tvarů, které se vyskytují v obou idiomech a mají v nich analogické významy a sémantické vztahy, figurují u nás naopak jako slovní tvary jediné. Slovní tvary s homonymií gramémovou však navzájem neztotožňujeme. Konečně vylučujeme výrazy s odlišnou strukturou slovotvornou, protože je zpracováváme v systému, který tvoří autonomní sekci (bude o něm referováno na jiném místě).

Dále činíme omezení co do jazykového typu obou idiomů a jejich hláskového složení. Aby mohly být konfrontovány na základě našeho systému, musejí homologické idiomy splňovat tyto předpoklady: (1.) Musejí být synteticko-flektivní. (2.) Aspoň část výraziva se musí lišit na základě zákonitých hláskových responzí. Takové případy zahrnujeme mezi homologické, pokud ovšem hláskové korespondence mezi oběma idiomy nepřesahují pravidla responzí daná zákony hláskového vývoje obou idiomů.

Oba idiomy musejí samozřejmě mít srovnatelné fonologické systémy, a to aspoň pokud jde o ty hlásky, na nichž se projevují homologické korespondence. Jedním z nejtěžších problémů systému je specifikace typů hláskových responzí. Vědecká deskripce se může spokojit s jejich inventarizací a klasifikací na základě diferencí v distribuci hlásek v obou systémech. Vědecký popis, opírající se o výsledky historických procesů, se však jistě bude lišit od způsobu, jakým danou skutečnost reflektují uživatelé obou idiomů. Danou problematiku nelze pro její rozsáhlost pojmout do tohoto příspěvku. Protože úzce souvisí s ontogenezí toho druhu bilingvismu, jejž právě zkoumáme, pojednáme o ní v příspěvku věnovaném otázkám ontogeneze multilingvismu na úrovni jazykových variet. Pro účely naší studie budeme počítat jen se dvěma druhy responzí, totiž s hláskovou identitou a s bezvýjimečnou korespondencí jedné hlásky (popř. hláskové skupiny) určité jiné hlásce (popř. hláskové skupině), kterou budeme nazývat hláskovou ekvivalencí. Hlásková ekvivalence se samozřejmě může projevit jen na pozadí hláskové identity, přičemž stačí jediný výskyt hláskové ekvivalence, aby byly dvojice výrazů jinak hláskově identických považovány za hláskově ekvivalentní. Stává se jen zcela výjimečně, že by hláskové korespondence na základě hláskových responzí pokrývaly všechny hlásky slovního tvaru. U tvarů slov ohebných však můžeme hodnotit charakter hláskových kores[7]pondencí samostatně u exponentu sémantému na jedné straně a u exponentu gramému na straně druhé. V tom případě se častěji setkáváme s tím, že konstitutivní prvky hláskové ekvivalence pokrývají celý řetězec exponentu gramému.

Taková je tedy pracovní hypotéza o omezeních (většinou prozatímních) idiomů představujících vstupní hodnoty našeho systému.

Výše jsme uvedli několik případů homologie tvarové a třídové, a to jen proto, abychom na nich demonstrovali homologii úplnou a homologii neúplnou. Avšak i při homologii úplné je třeba vést v evidenci zvlášť homologii tvarovou na straně jedné a třídovou na straně druhé. Ve dvojici kolňa (obec. mor.) - kůlna (spis.) je první výraz (jsou oba výrazy) homologický (homologické) jak tvarově, tak třídově: Moravskému výrazu s kmenovou podobou koln- odpovídá zde hláskově ekvivalentní výraz spisovný s kmenovou podobou kůln- a naopak. Moravskému výrazu s měkčícím -‘a odpovídá dále spisovný výraz s -a neměkčícím, jež je hláskově identické s moravským -a (neměkčícím) ve tvarech jako žena, ryba, rosa aj. Spisovnému výrazu s -a neměkčícím odpovídá naopak výraz s měkčícím -‘a, jež je hláskově ekvivalentní spisovnému -ě ve slovech jako vůně, země apod.

Také ve dvojici tvarů 3. pl. ind. préz. akt. trpěj (sv., stř. č.) - trpí (spis.) je první výraz homologický jak tvarově, tak třídově: Severovýchodočeskému výrazu s kmenovou podobou trp- odpovídá v jazyce spisovném výraz s hláskově identickou podobou kmene a naopak. Severovýchodočeskému výrazu s koncovkou -ěj odpovídá dále spisovný výraz s koncovkou -í, jež je idiomatické. Je tedy výraz spisovný homologický jen tvarově, nikoli také třídově. Avšak severovýchodočeský tvar trpěj přesto třídově homologický je, protože jeho koncovka -ěj je hláskově ekvivalentní spisovné koncovce -ějí v tvarech jako umějí, vyprávějí, sázejí aj. Změníme-li pořadí, tzn. vezmeme-li za východisko jazyk spisovný, nevznikne zrcadlový odraz typu trpěj - trpí, nýbrž nastanou poměry mnohem složitější. Před dvojicí trpí - trpěj však dáme přednost takovému příkladu, kde bude třídově idiomatický výraz vzat z nářečí, např. gen. pl. husejch (sv. č.) - hus (spis.). Severovýchodočeskému výrazu s kmenovou podobou hus- odpovídá ve spisovném jazyce výraz s hláskově identickou podobou kmene. Severovýchodočeskému výrazu s koncovkou -ejch, která je idiomatická, odpovídá spisovný výraz s koncovkou nulovou, která je identická s touž koncovkou v severovýchodočeských tvarech jako ryb, škol, tříd aj.

Výše jsme již vysvětlili, že jsou bezprostředními třídovými homology každého morfologického tvaru všechny tvary homologické třídy (tj. všechny tvary s homologickým exponentem gramému) v partnerském idiomu. Takový kolektivní homolog je pochopitelně těžkopádný, protože by vzhledem ke skutečnosti, že tvary každé třídy vytvářejí na této třídě ekvivalenci, stačil jediný výraz k tomu, aby generoval svou třídu (srov. níže), čili plnil úlohu podobnou úloze morfologického vzoru. Místo takovéhoto „kolektivního vzoru“ bude proto nutno zvolit kvůli systematizaci „vzor individuální“, který bude muset být zaveden konvencí. Bez ohledu na to, zda máme vzor zaveden či nikoli, je však ve většině případů konečným partnerem výchozího výrazu teprve třída, kterou homology (homolog) generují (generuje). V dvojici trpěj - trpí přiřadíme tedy výrazu idiomu A jako třídový homolog třídu označenou (generovanou) vzorem umějí, kdežto výrazu druhému, který je jeho tvarovým homologem v idiomu B, nepřiřadíme v A žádnou (homologickou) třídu. V dvojici husejch - hus zůstane bez homologické třídy výraz z A, kdežto výrazu z B přiřadíme v idiomu A jako třídu homologickou třídu reprezentovanou (generovanou) vzorem žen (gen. pl.). Spojíme-li tvarovou homologii výchozího výrazu s třídovou homologií jeho tvarového homologu, stane se posledním partnerem výchozího výrazu (vždy jen homologická) třída v jeho vlastním idiomu, např. pro výchozí výraz husejch (sv. č.) se prostřednictvím jeho tvarového homologu hus (spis.) stane posledním partnerem homologická třída, pro jejíž reprezentaci zvolíme např. tvar ryb (sv. č.). [8]Tento druh homologie nazveme homologií složenou — máme při tom ovšem na mysli obě její vztahové komponenty, totiž homologii tvarovou a homologii třídovou. V důsledku složené homologie vzniká však také přímý vztah mezi výchozím výrazem a příslušnou (homologickou) třídou v jeho idiomu. Tento vztah nazveme homologií vnitřní a třídu, která je daným vztahem přiřazována, vnitřním homologem, pokud máme na mysli její přiřazení ve smyslu vnitřní homologie; pokud však ji přiřazujeme prostřednictvím homologie složené, nazýváme ji druhým homologem.

Z komutace funkcí (idiom výchozí — idiom partnerský) u idiomů A a B jsme poznali, že homologie složená není závislá na třídové homologičnosti výrazů z idiomu výchozího, nýbrž výrazů z idiomu partnerského. Přímá homologie třídová má v tomto smyslu menší význam než třídová homologie zpětná. Zhodnocuje se teprve při komutaci funkcí idiomů A a B (při inverzi perspektiv). Je tedy také homologie typu trpěj - trpí, přestože v ní má výchozí výraz obě základní složky homologičnosti, méně úplná než homologie typu husejch - hus, kde sice první výraz postrádá homologičnost třídovou, zato však je nadán homologičností vnitřní. Teprve typ kolňa (obec. mor.) - kůlna (spis.), který má třídovou homologii přímou i zpětnou, lze považovat za úplný, protože má díky obojí homologii třídové také obojí (přímou i zpětnou) homologii složenou. V tomto smyslu je také typ kolňa - kůlna symetrický. Ovšem dokonalou symetričností a také úplností je nadán teprve typ nesú - nesou (popř. nese - nese). Tento typ má všechny vlastnosti typu kolňa - kůlna, ale jeho specifikum spočívá v tom, že je u něho tvarový homolog prvního (výchozího) výrazu jedním z jeho homologů třídových (vrátíme-li se k původní definici homologů jako množiny výrazů); to mutatis mutandis platí i o výrazu druhém (jenž je jeho tvarovým homologem), a proto je první výraz také jedním ze svých druhých (vnitřních) homologů — opět mu raději přiřadíme prvek (a to prvek s ním totožný), a nikoli třídu. U dvojice kolňa - kůlna naproti tomu nachází se tvarový homolog prvního výrazu mimo skupinu jeho třídových homologů, a tudíž sám první výraz leží mimo skupinu svých druhých homologů. Mutatis mutandis platí totéž i o druhém výrazu a jeho homolozích.

Typ homologie, při níž je výchozí výraz (a s ním i jeho homolog) jedním ze svých druhých homologů, nazýváme silnou homologií. Případy silné homologie představují jádro diglosního homologického systému, protože jsou při ní výrazy homologických dvojic určeny jednojednoznačně a beze zbytku. O třídových homolozích (výrazech, prvcích) odlišných od homologů tvarových není proto také při silné homologii třeba uvažovat. Homologické korespondence mohou tak být percipovány jako jediný vjem podobně jako homologické korespondence výrazů amorfních. Přesto však lze i při silné homologii definovat třídové homology i druhé homology jako třídy, jejichž je tvarový homolog, resp. výchozí výraz prvkem (prakticky se pak mohou oba způsoby nazírání střídat nebo i prolínat).

Jakožto konstitutivní složky diglosního homologického systému vytvářejí homologické výrazy spolu s homologickými vztahy centrální oblast tohoto systému, kdežto výrazy idiomatické představují jeho oblast periferní. Jak již bylo naznačeno výše, jsou jádrem homologické oblasti systému, a tím vlastně celého systému, výrazy a vztahy představující homologii silnou. Těsně k tomuto jádru se druží případy typu kolňa - kůlna. V definici tohoto typu homologie schází jedna podmínka z nejrestriktivnějšího souboru podmínek, jímž je v našem systému definována právě silná homologie, totiž podmínka souběžnosti homologie tvarové a třídové. Proto nazveme tento typ homologií slabou. Spolu s homologií silnou řadíme homologii slabou mezi homologie centrální (středové) — samy atributy silná - slabá je třeba chápat jako univerbizace atributů silně středová - slabě středová. Název homologie středové jsme zvolili proto, že se při nich drží oba tvarové homology vždy jen v rozmezí tříd homologických a sledováním žádné z homologických spojnic se z této sféry nevybočí.

[9]Homologii typu trpěj (sv. a stř. č.) - trpí (spis.), při níž má výchozí výraz oba homology přímé (tzn. v perspektivě od A k B), avšak postrádá druhý homolog, což znamená, že je jeho tvarový homolog třídově idiomatický, nazýváme odstředivou (centrifugální). Jejím opakem je typ husejch (sv. č.) - hus (spis.), při níž má výchozí výraz homolog tvarový, postrádá homolog třídový, ale zároveň má druhý homolog; tento typ nazýváme homologií dostředivou (centripetální). Oba uvedené typy homologie pak nazýváme homologií neúplnou, kdežto případy homologie středové představují homologii úplnou.

Typ homologie odstředivé zahajuje řadu homologií bez druhého homologu. K němu se druží typ reprezentovaný dvojicí tvarů gen. pl. babé (j. mor.) - bab (spis.), při němž má výchozí výraz jen homolog tvarový, podobně jako je tomu u homologie dostředivé; ale na rozdíl od homologie dostředivé má také tvarový homolog výchozího výrazu jen homolog tvarový. Oba výrazy jsou tedy v morfologicky (třídově) idiomatických sekcích diglosního homologického systému. To proto, že spisovný jazyk nemá pro gen. pl. subst. f. koncovku -é a centrální jihomoravká nářečí pro týž význam nevyužívají nulové koncovky. Žádný výraz nemá tedy také druhý homolog. Tuto homologii nazveme okrajovou (periferní), protože se při ní žádný z obou výrazů nedostane ze sféry morfologicky (třídově) idiomatické do sféry morfologicky (třídově) homologické. Periferní homologie připomíná do určité míry typ homologie slabé, protože se při ní rovněž drží oba výrazy ve stejné vzdálenosti od centra systému.

Dalším výskytovým typem homologie nezahrnujícím komponentu homologie složené je homologie kusá neboli nespecifická. Jestliže u předcházejících dvou typů byla příčinou absence složené homologie nepřítomnost homologie třídové, je u homologie nespecifické její příčinou nepřítomnost homologie tvarové. Homologické výrazy zde mají pouze homology třídové. Proto je tato homologie mnohoznačná, a tudíž nespecifická (odtud název). Patří do ní v idiomu výchozím vždy všechny tvarově idiomatické výrazy jednotlivých homologických tříd, v idiomu partnerském pak v rámci každé homologické třídy vždy všechny její výrazy bez omezení. Není to tedy vztah pouze mezi tvarově idiomatickými výrazy homologických tříd. Pokud bychom chtěli považovat za základní klasifikační kritérium třídovou homologičnost — třídovou idiomatičnost, zařadili bychom homologii nespecifickou za homologii odstředivou a před homologii dostředivou (při třídění podle přítomnosti — absence složené homologie by mělo být pořadí homologií odstředivé a dostředivé obrácené).

Do tohoto výčtu homologií, uspořádaného podle klesající míry homologičnosti, musíme zahrnout také homologii nulovou, která definuje v každém jazyce skupinu výrazů absolutně nehomologických neboli idiomatických.

Tento výčet typů homologie však není úplný. Ještě se musíme vrátit k homologiím středovým a homologii dostředivé, z nichž homologie slabá a homologie dostředivá vytvářejí trojúhelník skýtající různé možnosti meziidiomatického využití. Zatím jsme se zabývali tou alternativou, při níž je výchozí hodnotou bod (vrchol trojúhelníku), totiž jediný výraz, jemuž se při vnější homologii (vnější používáme ve smyslu meziidiomatická, jako opak vnitřní) přiřazuje zároveň tvarový homolog a druhý homolog a při vnitřní homologii vnitřní homolog. Zbývá si ještě povšimnout té varianty jmenovaných homologií, při níž je výchozí hodnotou osa (strana trojúhelníku) výchozí výraz — druhý homolog (jako třída). Tato dvojice promítá hotový tvar do idiomu partnerského, popř. v partnerském idiomu tento tvar generuje na základě údajů z idiomu výchozího, získaných cestou vnitřní homologie. V druhém případě se homologie třídová uskutečňuje jako vztah třídy s třídou a její výchozí hodnota nemusí být totožná s třídovou hodnotou výchozího výrazu; v případě prvém vlastně postupujeme dále a na půdě výchozího idiomu nejen přetřiďujeme výchozí výraz, nýbrž také v tomto výrazu substituujeme gramémový exponent podle hodnoty vnitřního homologu. Při této verzi se bude v dalším podobat homologie [10]slabá, ale i homologie centripetální, homologii silné. Tato dvouvariantová alternativa homologie slabé a homologie dostředivé se v našem systému nazývá homologií druhotnou (sekundární), její složky, které na sebe v tomto případě nenavazují, nýbrž jdou paralelně, druhotnou homologií tvarovou a druhotnou homologií třídovou. Generuje-li se homologický tvar již na půdě výchozího idiomu, pak třídová složka druhotné homologie odpadá.

Mezi homologií přímou a druhotnou je jemný rozdíl, který v tomto systému, kladoucím si za cíl podat syntézu všech možných charakteristik zkoumané skutečnosti, může zanikat. Proto výslovně upozorňujeme na to, že se při homologiích přímých počítá s určitým podílem partnera uživatele idiomu B a bezprostředního kontaktu s ním, kdežto při homologiích sekundárních se předpokládá analyticko-syntetická (rekombinační) aktivita rodilého uživatele idiomu A. V jiném příspěvku uvedeme poznatky a představy o procesuální charakteristice mezivarietní komunikace a ontogeneze varietního bilingvismu. Tam si mj. všímáme charakteristických jevů stadiálních, jako jsou např. přechody od interpretace slabé homologie jako homologie silné přes stadium bezprostředního korigování až k vědomé rekombinaci, popř. dále i k náznakům automatizace.

Schopnost generovat pro každý mluvnický tvar každého slova (exponent jeho gramému a) jeho morfologické zařazení, tj. třídu, patří k návykovému vybavení každého normálního rodilého uživatele jazyka synteticko-flektivního typu. Ovšem uživatel, pro kterého není určitý idiom jeho jazykem mateřským, je nucen provádět analýzu. Taková analýza bývá o to systematičtější, oč bližší je idiom, s nímž se uživatel právě setkává, jeho idiomu mateřskému. Při příliš velké převaze hláskové identičnosti nad hláskovou ekvivalencí se však na druhé straně rozdíly přestávají pociťovat. Avšak neškolený uživatel jazyků synteticko-flektivních se intuitivně brání vědomé komponenciální analýze slovních tvarů. Raději diferencuje různé druhy dvojic homologických výrazů. Takovou diferenciaci dvojic interpretujeme právě jako diferenciaci vztahů mezi výrazy z A a z B.

Klasifikace vztahů podle klesající míry homologičnosti není však tím, co bylo uvedeno, ještě vyčerpána. Dosud jsme totiž třídili homologické dvojice, resp. skupiny homologicky souvztažných výrazů podle obou typů homologie prosté, jednoho typu homologie, která je z obou homologií prostých složena (a to dvojím možným způsobem), jakož i důležitých koincidencí některých funkcí a některých argumentů. Od homologie tvarové a od vnitřní organizace tříd se odvozuje ještě jeden typ vztahů, které samy už homologií nazvat nelze, jež však jsou homologií (tvarovou) podmíněny a mohou ji doprovázet v širším rozsahu, než v jakém se vyskytuje sama. Tento vztah využívá kartézského čtverce na (morfologické, resp. formální) třídě. Vztah, o kterém chceme mluvit, je nejsnáze patrný na takových idiomatických třídách, jejichž část výrazů je tvarově homologická a část postrádá jakýkoli nexus s kterýmikoli výrazy partnerského idiomu. Zde totiž zmíněný vztah není zastiňován vztahy jinými. Proto jej budeme demonstrovat právě na těchto sekcích diglosního homologického systému.

Vezmeme-li za příklad citovanou již dvojici babé (j. mor.) - bab (spis.), jíž jsme výše exemplifikovali homologii periferní, bude výraz babé náležet do jedné z idiomatických tříd variety výchozí a výraz bab do jedné z idiomatických tříd variety partnerské. Oba výrazy jsou ve vztahu homologie tvarové. V obou varietách by se našly i jiné dvojice výrazů tohoto druhu, např. tašké - tašek, husé - hus apod., ale také výrazy jedinečné (idiomatické), náležející buď do třídy výrazů typu babé (pouze v jihomoravských nářečích), nebo do třídy výrazů typu bab (pouze v jazyce spisovném). Jako příklad prvního druhu výrazů jedinečných uveďme výraz chlupačka (j. mor. ‚angrešt‘), jako příklad druhého výraz bohéma (spis.), oba ovšem v gen. pl., tedy chlupačké - bohém. Rozdíl mezi výrazy obojího druhu rozkládá v obou [11]idiomech obě výše jmenované třídy na podtřídy výrazů tvarově homologických a podtřídy výrazů tvarově idiomatických. Vezmeme-li za výchozí výraz chlupačké, nemůžeme ještě konstatovat, že by postrádal jakýkoli nexus se všemi výrazy partnerského idiomu. Tento výraz, stejně jako všechny výrazy jeho typu, využívá kartézského čtverce na své třídě a prostřednictvím všech uspořádaných dvojic, jejichž druhým členem je výraz náležející do druhé podtřídy téže třídy, tedy výraz mající v partnerském idiomu tvarový homolog, se dostává do vztahu s jeho tvarovým homologem. Tento tvarový homolog náleží ve své třídě opět do podtřídy výrazů tvarově homologických. Prostřednictvím všech uspořádaných dvojic, jejichž prvním členem je daný tvarový homolog a druhými členy všechny prvky, tedy i všechny výrazy příslušející do tvarově idiomatické podtřídy téže třídy, dostává se nakonec do vztahu se všemi, tedy i s tvarově idiomatickými výrazy označené třídy. Tento vztah jsme nazvali morfologickou responzí. Do uvedeného vztahu však nemusejí vstupovat pouze prvky, nýbrž také samy jejich třídy. Takovýto vztah nazýváme responzí třídovou. U morfologické (a v důsledku toho i třídové) responze však bývá situace komplikována tou skutečností, že ne všechny prvky tvarově homologických podtříd mají homology v jedné a téže třídě. Navzájem různé prvky s tvarově homologickými protějšky v různých třídách svou třídu rozkládají na více podtříd. Stanovíme pravidlo, že všechny třídy jsou v (mnohomnohoznačném) vztahu třídové responze s těmi třídami, s jejichž prvky je spojují jejich vlastní prvky. Z toho pak dedukcí vyplývá také, že kterýkoli prvek kterékoli třídy je ve vztahu morfologické responze se všemi prvky těch tříd, s nimiž je jeho třída spojena třídovou responzí.

Na základě tohoto přístupu můžeme rozlišovat mj. třídy responzní a neresponzní. Teprve neresponzní třídy např. jsou prosty jakéhokoli nexu s prvky nebo třídami partnerského idiomu. Neresponzními však nemohou být podtřídy tříd obsahujících prvky responzní. Kromě toho také rozlišujeme, zda třídová, resp. morfologická responze spojuje rovněž výrazy třídově homologické s třídově idiomatickými či nikoli. Další podrobnosti jsou uvedeny níže pod heslem morfologická responze, třídová responze.

Tím jsme vyčerpali přehled výskytových typů homologických vztahů, jakož i vztahů od nich odvozených. Protože jsou to většinou vztahy komplexní, jejichž funkční vlastnosti využívají možností jejich komponent, považujeme za nutné podat ještě encyklopedickým způsobem přehled komponent homologických vztahů a vztahů od nich odvozených. Vztah morfologické responze a třídové responze uvádíme jako výskytový typ i jako komponentu. Tento vztah sice doprovází, resp. může doprovázet vztahy ostatní, nelze jej však za jejich komponentu považovat. Je to samostatný vztah nadstavbový. Vztah sekundární (vratné) homologie ani jeho komponenty nepovažujeme za samostatný typ, nýbrž za varianty typů středových a typu dostředivého; to vztahujeme i na jejich komponenty.

Homologie tvarová (tj. homologie individuálních slovních tvarů) představuje obecně soubor všech tvarově homologických dvojic výrazů diglosního systému. V každém konkrétním případě výskytu vystupuje vždy pouze jedna taková dvojice. V každém konkrétním případě znamená homologie tvarová jednojednoznačný vztah mezi dvěma slovními tvary, z nichž jeden náleží idiomu A, druhý idiomu B. Oba slovní tvary musejí mít stejný význam včetně gramému u tvarů ohebných, popř. stejnou skupinu možných významů (při homologii z homonymních dvojic nebo skupin vylučujeme takové výrazy, které se v daném významu nevyskytují v obou idiomech; sémantémově homonymní dvojice (skupiny) slovních tvarů, které se vyskytují v obou idiomech a mají v nich analogické významy a sémantické vztahy, figurují pro nás jako slovní tvary jediné; slovní tvary s homonymií gramémovou se však navzájem neztotožňují — srov. vstupní restrikce) a shodný exponent sémantému (buď ve smyslu hláskové ekvivalence, nebo hláskové identity). Samostatně (jako výskytový typ) může vystupovat jen u výrazů amorfních a u výrazů ohebných [12]pouze při jednom z možných strukturních schémat silné homologie. U výrazů flektivních musí být doprovázena morfologickou responzí (která však není součástí typu), u slovních tvarů homologických tříd také homologií třídovou a u slovních tvarů s třídově homologickým tvarovým homologem homologií složenou. Schází pouze u typu homologie nespecifické a při homologii nulové (absolutní idiomatičnosti).

Homologie třídová. Obecně je homologie třídová mnohomnohoznačný vztah mezi všemi stejnými tvary slov náležejících vždy jedné a téže homologické (morfologické) třídě v idiomu A na jedné straně a všemi týmiž tvary slov vždy příslušné homologické třídy v idiomu B na straně druhé. Protože vytváří tento vztah v každé homologické dvojici morfologických tříd kartézský součin, je třídová homologie v rámci každého diglosního homologického systému dána sumou všech jeho kartézských součinů podle dvojic homologických tříd. Prvky vytvářející jeden kartézský součin nesmějí být nikdy brány jako souhrn tvarů gramémově homonymních. V konkrétních případech se setkáváme vždy jen s částí kartézského součinu, v němž stojí na prvním místě vždy konkrétní tvar slova ve výchozím idiomu a na druhém místě se vystřídají všechna slova v daném tvaru, která náležejí do příslušné třídy v idiomu partnerském (a). Ve dvou případech využíváme jen jediné dvojice násobků kartézského součinu: Pokud máme v každé třídě zvolen vzor, využíváme jen dvojice tvar slova ve výchozím idiomu — vzor v homologické třídě idiomu partnerského. Tento vzor však není samoúčelný — buď reprezentuje prostřednictvím ekvivalence na třídě všechny své prvky včetně sebe (b), čímž se dosahuje stejného efektu jako částí kartézského součinu s úplným druhým násobkem, nebo přímo reprezentuje svou třídu díky tomu, že je jako všechny výrazy morfologických tříd schopen ji generovat (c). Druhým případem, kdy můžeme použít jen jedné dvojice násobků kartézského součinu, je silná homologie (d). Mimo homologii nespecifickou je toliko při silné homologii důležité sledovat třídovou homologii z perspektivy výchozí. Jinak, tj. v případech homologie slabé a homologie odstředivé, nemá výchozí perspektiva při třídové homologii takové funkční opodstatnění jako perspektiva inverzní. Třídový homolog kteréhokoli slovního tvaru náležejícího do homologické třídy si tedy můžeme představovat buď jako skupinu výrazů, nebo jako výraz jediný, a to v jeho individualitě, nebo konečně jako výraz jediný, který všechny výrazy této skupiny reprezentuje, resp. který reprezentuje příslušnou třídu, popř. vůbec jakožto morfologickou třídu samu. Každá z těchto rozdílných modifikací nazírání na vnitřní organizaci morfologických tříd a na třídovou homologii má své specifické uplatnění. Při silné homologii je např. výhodné nazírat třídovou homologii v rovině prvků, protože homologická dvojice tvarová je zároveň jednou konkrétní dvojicí z dvojic třídových. Výrazy obou homologických dvojic (tvarové i třídové) zde tedy koincidují, vztah mezi nimi je jednojednoznačný, a jsou tudíž určeny beze zbytku. O výrazech, jež jsou s výchozím výrazem homologické pouze třídově, není při silné homologii třeba uvažovat. Homologické korespondence mohou tak být percipovány jako celek, podobně jako homologické korespondence výrazů amorfních. Na druhé straně však lze i silnou homologii percipovat analyticky, jako homologii slabou, a pod druhým homologem, jenž je vlastně třídovým homologem homologu tvarového, rozumět třídu. Při slabé homologii se komponenta homologie třídové neuplatňuje z perspektivy výchozí, nýbrž z perspektivy inverzní, a to nikoli samostatně, nýbrž jako součást homologie složené. Samostatně (jako výskytový typ) se homologie třídová uplatňuje pouze jako homologie nespecifická (kusá), přičemž přichází v úvahu její modifikace ve smyslu přímého vztahu vytvářejícího část kartézského součinu (a), nebo modifikace, při níž se definuje homologická třída jako taková (c). V rámci komplexních výskytových typů se může třídová homologie uplatnit zcela zvláštním způsobem při jedné z modifikací homologie silné (srov. výše v tomto odstavci) a dále, kromě zmíněného již způsobu uplatnění při homologii slabé a odstředivé, se významně uplatňuje, a to shodným způsobem, při homologii slabé a dostředivé. Zde totiž funguje [13]v rámci homologie složené, a to v inverzní perspektivě, a její koncová hodnota nemá statut prvku, nýbrž třídy. Alternativně lze takto interpretovat i homologii silnou (srov. výše v tomto odstavci). Homologie třídová se nevyskytuje u výrazů třídově idiomatických, složená homologie však ano.

Homologie složená je jednoznačně mnohoznačným vztahem mezi všemi prvky, které mají tvarový homolog v některé z homologických tříd partnerského idiomu, a třídami, které představují třídové homology uvedených tvarových homologů. Hodnoty složené homologie jsou tedy nehomogenní (různé typové roviny — prvek a třída) a obě náležejí výchozímu idiomu. Sama homologie složená sestává ze dvou dílčích homologií, jež jsou jejími komponentami: (1.) z homologie tvarové a (2.) z inverzní homologie třídové v modifikaci (c) — viz předešlý odst. V každém konkrétním případě je tedy složená homologie vztahem mezi jedním výrazem výchozího idiomu a jednou homologickou třídou téhož idiomu. Samostatně, tj. přímo jako výskytový typ vystupuje složená homologie jen jako homologie dostředivá, v homologiích středových je pak doprovázena homologií třídovou, jejíž význam však v těchto strukturách ustupuje do pozadí. Jejím nejplnějším výskytovým typem je homologie slabá, protože je při ní homologie složená symetrická v tom smyslu, že i při její inverzi získáváme opět homologii slabou, a to takovou, že při ní v idiomu B prvek náleží do třídy odpovídající třídě (druhému homologu) idiomu A a jemu přiřazovaná třída v idiomu B odpovídá třídě, do níž náleží výchozí výraz (prvek) v idiomu A. Druhým výskytovým typem složené homologie je homologie silná. Při silné homologii je sice struktura homologie složené do detailu symetrická, ale je deformována (a zatemněna) tím, že mají oba prvky v obou idiomech i obě třídy (oba druhé homology) v obou idiomech stejné zařazení, což dovoluje nazírat silnou homologii také zjednodušeně — viz homologie třídová. Posledním výskytovým typem složené homologie je homologie dostředivá. Od homologie slabé se liší tím, že není symetrická. Výchozí výraz náleží idiomatické třídě, a proto nemůže mít třídový homolog, který by se při inverzi perspektivy stal druhým homologem tvarového homologu výchozího výrazu. Inverzí homologie dostředivé získáme tak homologii odstředivou, při níž patří tvarový homolog výchozího výrazu do třídy idiomatické.

Kartézský čtverec na třídě, ekvivalence na třídě. Všechny tvary ohebných slov náležející do jedné a téže třídy vytvářejí na této třídě kartézský čtverec. Navíc se všechny uspořádané dvojice kartézského čtverce na (morfologické) třídě vyznačují tím, že v nich lze zaměnit pořadí jejich prvků, prvky kterýchkoli dvou dvojic o jednom společném (opakujícím se) členu rozpojit a vytvořit z nich novou dvojici, jež bude sestávat právě z těch prvků zmíněných dvojic, jež se v nich neopakovaly, a dále vytvořit u každého prvku dvojici s ním samým, aniž tím vším porušíme vlastnost (charakter) příslušné relace danou její definicí. V teorii množin se třídě takto definované říká třída navzájem ekvivalentních prvků. Z vlastností, které ekvivalence propůjčuje prvkům třídy, využíváme schopnosti každého z jejích prvků generovat svou třídu, která se v našem případě jeví jako schopnost ohebných výrazů generovat svou morfologickou třídu. Každý ohebný (morfologicky utvářený) výraz můžeme rozdělit na dvě diametrálně odlišné části: První část zahrnuje všechny jeho složky individualizační, tj. sémantém, jeho exponent a gramém (a je nejvlastnějším objektem usouvztažnění homologií tvarovou). Druhá část obsahuje jeho složku třídovou, tzn. exponent gramému (přesněji řečeno patří do složky třídové jen ta subkomponenta gramémového exponentu, v níž je realizována odlišnost každé třídy od tříd ostatních). (V rámci metod daných cílem této práce však vystačíme s méně přesnou definicí první.) Trojice prvků individualizačních, kromě toho, že je relevantní pro tvarovou homologii výrazů, k nimž náleží, je schopna generovat exponent svého gramému a zároveň svou (morfologickou) třídu. Ta je zase pro každou jednotku schopna definovat její třídovou vlastnost, což v našem systému prakticky znamená její gramémový exponent.

[14]Jak kartézského čtverce, tak ekvivalence na morfologické třídě využíváme jako složek při definování vztahů komplexních. Kartézský čtverec je součástí morfologické responze. Ta mj. diferencuje na základě vztahů tvarově homologických standardní třídy jazyka na podtřídy, v nichž podrozdělení neodpovídá inherentním vlastnostem daného jazyka, ale má význam pro ligvistickou charakteristiku jazyka v rámci dvojice jazyků. Bez významu není ani odlišování tříd, jež jsou prvky třídové responze (která je od morfologické responze odvozena) od tříd do třídové responze nezapojených. Ekvivalence na morfologické třídě pak využíváme jako komponenty při definování složené homologie. Druhý homolog výrazu zadaného ve výchozím idiomu získáváme bezprostředně jako výčet všech třídově homologických výrazů jeho homologu tvarového, popř. (ještě spíše) jako jediný třídově homologický výraz, jejž jsme zvolili za vzor, jejichž, resp. jehož prostřednictvím je generována jejich, resp. jeho třída. Teprve tato třída se stává partnerem zadaného výrazu z výchozího idiomu.

Morfologická responze, třídová responze. Obecně je úplná morfologická responze mnohomnohoznačný vztah mezi všemi tvary slov výchozího idiomu na straně jedné a idiomu partnerského na straně druhé, jejichž třídy obsahují aspoň jeden výraz tvarově homologický. V každém konkrétním případě je morfologická responze vztah mezi výchozím tvarem, který přísluší do takové třídy výchozího idiomu, jejíž aspoň jeden výraz (tvar slova) je tvarově homologický, a všemi tvary slov té třídy partnerského idiomu, která obsahuje tvarový homolog takového slovního tvaru. Obsahuje-li třída výchozího výrazu tvarově homologické prvky, z nichž některé mají tvarové homology v jedné třídě partnerského idiomu, jiné v jiné třídě partnerského idiomu (popř. může být ještě více skupin takovýchto rozdílně homologických prvků), má každý tvar slova, který patří do třídy výchozího výrazu, morfologické respondenty ve všech tvarech všech takových tříd idiomu partnerského, jež obsahují aspoň jeden tvarový homolog kteréhokoli výrazu výchozí třídy. Mechanismus morfologické responze využívá kartézského čtverce na morfologických třídách výrazů uváděných do vztahu morfologické responze. V obou idiomech vytvoříme v každé zúčastněné třídě podtřídy těch výrazů, jež mají tvarové homology vždy v jedné a téže třídě partnerského idiomu. Ve výchozím idiomu se s každou jmenovanou podtřídou využívá všech uspořádaných dvojic, jejichž prvním členem může být kterýkoli výraz příslušné třídy, druhým členem pak kterýkoli výraz dané podtřídy; v idiomu partnerském se využívá dvojic výrazů definovaných na základě stejných rámcových hledisek, avšak výraz podtřídy je zde na místě prvém, výraz třídy pak na místě druhém. Protože všechny prvky každé třídy mohou vytvářet na této třídě kartézský čtverec, mohou být všechny prvky každé třídy ve vztahu morfologické responze se všemi prvky těch tříd partnerského idiomu, jež obsahují třeba i jediný tvarový homolog kteréhokoli výrazu třídy výchozí. Obsahuje-li třída ve výchozím idiomu a odpovídající třída v idiomu partnerském více výrazů tvarově homologických, lze pro oba idiomy zvolit jeden výraz jako vzor. Podtřída výrazů se stejnou tvarovou homologií, zprostředkujících mezi všemi prvky vlastní třídy a všemi prvky třídy jejich tvarových homologů vztah morfologické responze, se tak zredukuje na jednotku. Po prvcích lze definovat rovněž vztah responze třídové a s ním responzní třídy. Každá třída je ve vztahu třídové responze se všemi třídami, v nichž má aspoň jeden její prvek svůj tvarový homolog. Definovat třídovou responzi má smysl hlavně proto, že je významné rozlišovat mezi třídami responzními a neresponzními, u responzních tříd dále mezi třídami, jejichž výchozí i partnerská třída je buď ze skupiny výrazů třídově homologických, nebo třídově idiomatických, nebo konečně jejichž výchozí i partnerská třída jsou z různých skupin. Třídy zcela idiomatické se vyznačují tím, že neobsahují žádný prvek, který by byl tvarově homologický a který by tedy prostřednictvím kartézského čtverce (resp. jeho podmnožin) mohl prvky (výrazy) idiomatické uvádět do jakýchkoli relací s jakýmikoli prvky [15]partnerského idiomu. Je proto nutno rozlišovat mezi celými idiomatickými třídami a idiomatickými podtřídami tříd obsahujících některé výrazy homologické. Je třeba mít se vždy na pozoru, abychom morfologickou responzi nesměšovali s homologií tvarovou. Mohla by k tomu totiž svádět okolnost, že výskyt morfologické responze je na výskytu tvarové homologie závislý.

Podali jsme přehled komponent homologických vztahů, jakož i vztahů od nich odvozených. Pro syntetickou představu struktur výskytových typů uvádíme ještě přehlednou tabulku jejich složení.

 

Složení výskytových typů homologických vztahů (syntéza)

Výchozí výraz je v sekci výrazů s homologií:	Homologie třídová	Morfologická responze	Responze mezi homologickými a idiomatickými třídami	Homologie složená	Koincidence výchozího výrazu a druhého homologu	Homologie tvarová
prostou	—	—	—	—	—	+
silnou	+	+	±	+	+	+
slabou	+	+	±	+	—	+
odstředivou	+	+	+	—	—	+
nespecifickou	+	+	±	—	—	—
dostředivou	—	+	+	+	—	+
periferní	—	+	±	—	—	+
nulovou	—	—	—	—	—	—

 

Pokusili jsme se podat relativně úplný přehled všech výskytových typů homologie a vztahů od ní odvozených. Způsob, jakým jsou slovní tvary obou idiomů usouvztažněny, vnitřně diferencuje také tyto idiomy a dělí je v sekce. Každá sekce každého idiomu obsahuje jen takové slovní tvary, které jsou ve stejném druhu homologického vztahu vůči výrazům idiomu partnerského. Tím je však definována také určitá skupina slovních tvarů v idiomu partnerském, které zde rovněž přísluší vlastní sekce. Rozdělením obou idiomů na sekce podle způsobu homologičnosti jejich slovních tvarů získáme symetrický obrazec, jehož podoba nebude závislá na tom, který z idiomů zvolíme za výchozí a který za partnerský. Při zkoumání konkrétních diglosních systémů bude důležité zařadit všechny slovní tvary obou idiomů do příslušných sekcí. Zařazením všech slovních tvarů obou idiomů podle naznačených kritérií vytvoříme vlastně rozklad obou idiomů, přesněji řečeno celého diglosního homologického systému, protože jsou hranice sekcí jednoho idiomu závislé na hranicích sekcí idiomu druhého a naopak. Tento rozklad nazveme diferenciálem homologičnosti a jeho prvky sekcemi. Protože, jak již bylo řečeno, jsou kritéria rozkladu shodná pro oba idiomy, budeme každou sekci diferenciálu označovat číslicí, přičemž vyhradíme číslice liché sekcím idiomu A, číslice sudé sekcím idiomu B. Každá sekce označená sudým číslem bude v idiomu B definována na základě stejného kritéria jako příslušná sekce označená lichým číslem o jednotku nižším v idiomu A.

 

Diferenciál homologičnosti (projekční diferenciál)

Kritéria diferenciálu homologičnosti platí všeobecně pro jakoukoli dvojici homologických idiomů synteticko-flektivních. Všechna důležitá kritéria homologičnosti a jejich hodnoty zachycujeme v tabulce na s. 16. Hodnoty morfologické ani třídové responze neuvádíme. Jednotlivé sekce diferenciálu mohou být ještě zjemněny aplikací [16]řady dalších kritérií: Jde o to, zda je homologie založena na hláskové ekvivalenci nebo hláskové identitě, popř. diferencovaně na hláskové ekvivalenci/identitě exponentu sémantému/gramému (nejspíše v kombinaci obou hledisek), zda jsou výrazy (třídy) v morfologické (třídové) responzi (diferenciál responze neregistruje), zda se responze omezuje jen na třídy homologické/idiomatické, resp. zda spojuje oba druhy tříd. Všechny rozklady je třeba navíc rozlišovat podle toho, zda diferencují morfologické třídy vnitřně nebo vnějšně (tj. zda se při nich přiřazují hodnoty jen celým třídám, resp. všem prvkům těch či oněch tříd).

Jak již bylo řečeno výše, lze homologii chápat v dvojím smyslu, v užším smyslu jako vztahy mezi bezprostředními produkty imanentních procesů v jazyce a v širším smyslu jako vztahy mezi takovými podobami tvarů, které jen respektují modely vzniklé historickými procesy, ale nejsou jejich bezprostředním produktem. Pokud tedy bude zapotřebí odlišovat homologii v užším smyslu od případů, které skutečnou homologii jen napodobují, bude vhodnější pro práci s materiálem historicky nezpracovaným používat termínů deskriptivních. Za východisko deskripce zvolíme vztahy, které jsme nazvali tvarovou homologií; tyto vztahy budeme dále diferencovat podle jejich doprovodných vztahových komponent. Protože je tvarová homologie z hlediska teorie množin bijektivním zobrazením, budeme vztahy tvarové homologie nazývat zobrazeními a k jejich rozlišení použijeme řeckých písmen. Tam, kde bijekce schází, bude řecké písmeno označovat jen ostatní druhy vztahů. Cele idiomatické výrazy řeckými písmeny neoznačujeme. Budeme tedy mluvit o τ-projekci, ϑ-projekci atd. Bylo by možno vztáhnout označení řeckým písmenem i na termín homologie a užívat termínů τ-homologie, ε-homologie místo silná homologie, slabá homologie atd.[10]

 

Vztahy a sekce diferenciálu homologičnosti

Výchozí výraz je v sekci výrazů s homologií:	Symbol vztahu	Idiom výcho- zího výrazu	Výchozí výraz má tvarový homolog	Výchozí výraz má třídový homolog	Výchozí výraz má druhý homolog	Výchozí výraz je ze třídy druhého homologu	Sekce výchozího idiomu	Sekce partner- ského idiomu
prostou	α	A	+	—	—	—	1	2
prostou	β	B	+	—	—	—	2	1
silnou	τ	A	+	+	+	+	3	4
silnou	θ	B	+	+	+	+	4	3
slabou	ε	A	+	+	+	—	5	6
slabou	η	B	+	+	+	—	6	5
odstřed.	π	A	+	+	—	—	7	12
dostřed.	φ	B	+	—	+	—	12	7
nespecif.	γ	A	—	+	—	—	9	0
nespecif.	δ	B	—	+	—	—	10	0
dostřed.	ϰ	A	+	—	+	—	11	8
odstřed.	χ	B	+	+	—	—	8	11
perif.	σ	A	+	—	—	—	13	14
perif.	ψ	B	+	—	—	—	14	13
nulovou	—	A	—	—	—	—	15	0
nulovou	—	B	—	—	—	—	16	0

 

[17]LITERATURA

 

DE SAUSSURE, F.: Cours de linguistique générale. Paris 1949.

FABRI, K. E.: Osnovy zoopsichologii. Moskva 1976.

LORENZ, K.: Vergleichende Verhaltensforschung. Grundlagen der Ethologie. Wien - New York 1978.

OSTHOFF, H. - BRUGMANN, K.: Morphologische Untersuchungen auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen. Erster Teil. Vorwort, S. III—XX. Leipzig 1878.

PAUL, H.: Prinzipien der Sprachgeschichte. 5. Auflage. Halle a. S. 1920.

PETR, J.: Darwinovo pojetí jazyka a myšlení. Příspěvek k dějinám filozofie jazyka. SaS, 43, 1982, s. 177—199.

SCHERER, W.: Zur Geschichte der deutschen Sprache. Zweite Ausgabe. Berlin 1878.

SCHLEICHER, A.: Zur vergleichenden Sprachgeschichte. Bonn 1848.

SCHLEICHER, A.: Die Sprachen Europas in systematischer Uebersicht. Bonn 1850.

SCHLEICHER, A.: Die Darwinsche Theorie und die Sprachwissenschaft. Weimar 1863.

SCHLEICHER, A.: Über die Bedeutung der Sprache für die Naturgeschichte des Menschen. Weimar 1865.

SCHLEICHER, A.: Compendium der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. Weimar 1866.

SCHLEICHER, A.: Die Deutsche Sprache. 3. Auflage. Stuttgart 1874.

SCHMIDT, H.-D.: Obecná vývojová psychologie. (Přel. L. Švancarová, J. Švancara, K. Plocek.) Praha 1978.

TEMBROCK, G.: Grundlagen der Tierpsychologie. Berlin 1963.

TEMBROCK, G.: Grundriß der Verhaltenswissenschaften. Jena 1980.

TRUT, L. N.: Očerki po genetike povedenija. Novosibirsk 1978.

 

R É S U M É

On the conception of the theory and methodology of natural language

In denying the comparativist paradigm, synchronistically oriented linguistics has been led far away from pursuing the continuous line of an anthropologically oriented linguistic teaching. A special liking for the universal aspects of languages, in theory and methodology, has weakened the stress on the idiomatic character of each language as well as the respect for its own unique history.

The author tries to return to the broken tradition of the genetic investigations in linguistics and proposes to apply their criteria even to problems of synchrony. A typologically specific device is presented by means of which any two cognate idioms with synthetic flection can be mutually characterized, in an exhaustive and systematic manner, in order to state the degree of their lexical and morphological homology. Both idioms together form a universal set which is divided in subsets whose points represent expressions that all behave in one and the same manner to all expressions of the other language, which are represented by points of a certain other subset.

The interrelations of the both idioms are represented as mappings, so that to each expression of the one idiom an expression of the other idiom may be assigned in the capacity of its projection, as far as the both expressions are homologous. The device is appropriately called the mapping’s differential (of the differential of homology). The complicated scheme is differentiated by means of equivalences.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 1, pp. 1-17

Previous Jan Petr: Lotyšské jazykovědné aktuality

Next Eva Buráňová: Ke vztahu věcného obsahu a jazykového vyjádření