K problematice předložek z(e) a s(e) ve věcném stylu

Helena Confortiová

[Articles]

(pdf)

К проблематике предлогов z(e) и s(e) в нехудожественном стиле / On the problem of prepositions z(e) and s(e) in non-fiction style

1. Bylo již dokázáno (Těšitelová, 1974, 1976), že slova formální (tedy i předložky) mají značný význam pro charakteristiku stylu, a to jak různých funkčních stylů, tak i stylu individuálního. Předložky se kromě toho podílejí významně na tzv. jmenné skupině, kterou tvoří spolu se substantivy a adjektivy (srov. FSČ; Těšitelová, 1974; aj.). K oběma druhům slov mají bezprostřední vztah, zejména k substantivům, s nimiž tvoří těsná tzv. předložková spojení. Některé z předložek patří podle frekvence k nejčastějším slovům v jakémkoli textu vůbec.

Při výzkumu věcného stylu v češtině se ukázalo, že stabilní pozici tu mají čtyři nejfrekventovanější předložky primární v pořadí: (1.) v(e), (2.) na, (3.) z(e), (4.) s(e), a to nejen ve věcném stylu jako celku (VS), ale i v jednotlivých jeho složkách, tj. ve stylu odborném (O), publicistickém (P) a s malou výjimkou (viz dále) i ve stylu administrativním (A). Uvedené čtyři předložky se řadí mezi 10 nejfrekventovanějších slov v korpusu VS i v souborech O, P a A (Těšitelová a kol., 1985).

Na velkou převahu předložky v(e) nad ostatními předložkami, tedy i nad druhou nejfrekventovanější předložkou na, bylo ukázáno již dříve (Těšitelová, 1974, 1983). Ve VS se tato převaha jeví takto: a) předložka v(e) se vyskytuje celkem 15 614×, předložka na 8937×; b) předložka v(e) se podílí na výskytu všech předložek primárních 27,69 %, předložka na 15,83 %. Mezi frekvencí obou předložek je — jak zřejmo — značný rozdíl. Srovnejme jejich průměrný výskyt v jednom textu ve VS i v jeho jednotlivých složkách (vyjádřeno v %):

Předl.	x̄ VS	x̄ O	x̄ P	x̄ A
v(e)	86,74	83,22	89,32	96,65
na	49,65	44,42	52,98	65,80

Z přehledu vyplývá, že se výskyt obou předložek v jednotlivých složkách (O, P i A) značně liší od průměrného výskytu ve VS. Obě předložky se nejčastěji vyskytují v administrativních textech (TA, 1983); výskyt předložky v(e) je o 10 % vyšší než ve VS, předložky na o 16 %. Také v publicistice je frekvence obou předložek vyšší, i když relativně méně (jen o 3 %); v odborných textech je naopak nižší. Souvisí to s významem obou předložek, resp. s významem substantiv, s nimiž se nejčastěji vyskytují vzhledem k stylu, tematice apod. (srov. Těšitelová, 1974).

2. V tomto článku se však budeme zabývat jen předložkami z(e) a s(e), které se vyznačují určitou frekvenční shodou. Frekvenci obou předložek můžeme považovat „za skutečný charakteristický rys pro jazyk stylu věcného na rozdíl od jazyka stylu uměleckého“ (Těšitelová, 1983, s. 276). Obě předložky jsou si početně natolik blízké, že se přímo nabízí provést jejich konfrontaci. Předložka z(e) je s malou převahou relativně frekventovanější (proto ji uvádíme před předložkou s(e)), má 4529 výskytů, předložka s(e) o něco méně, má 4410 výskytů. Průměrný výskyt v jednom textu je u obou předložek celkem shodný, srov.:

[36]Předl.	x̄ VS	x̄ O	x̄ P	x̄ A
z(e)	25,16	24,41	26,02	26,35
s(e)	24,50	22,96	24,78	26,35

Srovnáme-li výskyt obou předložek v jednotlivých složkách VS, vidíme, že je tu rovněž celkem shoda; v odborných textech je výskyt o něco menší, v publicistice i v administrativě o něco větší.

Zatímco předložky z(e) a s(e) zaujímají v pořadí frekvence předložek 3. a 4. místo a to jak ve VS, tak v O a v P, jsou v A na místě čtvrtém a pátém (se stejnou absolutní frekvencí). V administrativě se na 3. místo v pořadí předložek uspořádaných podle klesající frekvence dostává předložka pro, která se vyskytuje často ve spojení se jmény v předložkovém pádu se syntaktickou funkcí atributu, který vyjadřuje relaci s významem účelovým. Vzhledem k tomu, že tzv. jmenná skupina je v administrativních textech početně vysoce zastoupena (Confortiová, 1985), nacházíme zde nadprůměrné množství substantiv, která označují nějaké zařízení apod. a jsou rozvíjena neshodnými atributy zejména v předložkových spojeních s předložkou pro, srov. výše, např. hlášení pro cestující, potřeby pro domácnost, Ústav pro jazyk český, kolektiv pracovníků pro přípravu slovníku, komise pro řízení práce jednotlivých úseků apod.

Porovnáme-li podíl obou předložek z(e) a s(e) na zastoupení předložek primárních ve VS, dojdeme k číslu 8,02 % u předložky z(e) a 7,80 % u předložky s(e); je to tedy v zásadě zastoupení shodné. Pokud jde o vazbu předložek se jmény, pak se předložka z(e) pojí jen s jedním pádem (s genitivem), předložka s(e) se třemi pády; ovšem výskyt u dvou z nich je zcela zanedbatelný (s genitivem se ve VS vyskytuje celkem 7×, tj. 0,16 % všech výskytů, s akuzativem jen ve vazbě být s to 17×, tj. 0,38 %), nejčastěji se vyskytuje s instrumentálem, 4386 výskytů, tj. 99,46 %. Přitom ani jedna z obou analyzovaných předložek se nespojuje s nejfrekventovanějším pádem, kterým je pro primární předložky (PP) lokál (tvoří 42,95 % všech předložkových spojení). Genitiv, s nímž se pojí předložka z(e), je vzhledem k ostatním předložkám středně frekventovaným pádem (19,16 %; v akuzativu nacházíme 21,38 % předložkových spojení); instrumentál možno pokládat — vzhledem k PP — za pád méně frekventovaný (9,95 %). S instrumentálem se nejčastěji spojuje předložka s(e) (v 78,06 %). Stejně tak se s genitivem nejčastěji vyskytuje předložka z(e) (v 41,86 %); i když nedosahuje takové výše jako předložka s(e) s instrumentálem, přece jen tvoří více než dvě pětiny všech výskytů této předložky.

3. Všimneme si dále syntaktických funkcí jmen (zejména substantiv), se kterými se pojí předložky z(e ) a s(e) (1.) ve věcném stylu a (2.) v jeho jednotlivých složkách (O, P a A).

3.1. Předložky pokládáme shodně s L. Kroupovou (1974) za slova formální, která mají svůj lexikální význam (nejnověji též Kroupová, 1985, 1986). Prozkoumali jsme jména, s nimiž se předložky z(e) a s(e) nejčastěji spojují, a zjistili jsme nejčastější syntaktické funkce těchto předložkových spojení. Tak po předložce z(e) následují nejčastěji (na 1. místě) substantiva v syntaktické funkci adverbiále, a to místa; po předložce s(e) mají jména nejčastěji syntaktickou funkci atributu. Přitom první syntaktická funkce zaujímá v předložkových spojeních s předložkou z(e) téměř 46 % výskytů všech syntaktických funkcí, s předložkou s(e) jen o málo méně — 44 %. Přehled o rozložení jednotlivých syntaktických funkcí jmen ve spojeních s předložkami z(e) a s(e) ukazuje rozdíly mezi oběma předložkami:

[37]z(e)			s(e)
synt. funkce	rel. č.	rel. kum. č.	synt. funkce	rel. č.	rel. kum. č.
1. adverbiále	45,85	45,85	1. atribut	43,77	43,77
2. atribut	44,24	90,09	2. objekt	33,29	77,06
3. objekt	7,11	97,20	3. adverbiále	17,79	94,85

Druhá syntaktická funkce (atribut) představuje v předložkových spojeních s předložkou z(e) 44 %; součet prvních dvou syntaktických funkcí u této předložky pokrývá 90 % všech výskytů této předložky ve spojení se jménem. Třetí syntaktická funkce (objekt) je poměrně málo zastoupena, jen v 7 %. Frekvence ostatních syntaktických funkcí je v poměru k těmto třem nepatrná, resp. zanedbatelná.

U předložky s(e) pokrývá druhá syntaktická funkce (objekt) 33 % všech výskytů této předložky, resp. předložkových pádů s ní, součet prvních dvou syntaktických funkcí pokrývá 77 % všech výskytů. Třetí syntaktická funkce — adverbiále — ve srovnání s poměry u předložky z(e) — je poměrně významně zastoupena, připadá na ni téměř 18 % všech výskytů této předložky. Obě předložky, z(e) a s(e), ve svých třech nejčastějších syntaktických funkcích pokrývají 97—95 % všech výskytů.

Již dříve bylo ukázáno (Těšitelová, 1974, 1985), že pro první nejfrekventovanější jevy, počítaje v to polysémní slova, je charakteristické, že např. první tři významy většinou tvoří až 90 % a více výskytů všech významů. U předložek můžeme mluvit o polysémii, máme-li na mysli jejich spojení se substantivy v předložkových pádech. Tak každá z obou analyzovaných předložek se pojí se jmény v 9 syntaktických funkcích, přičemž největší je podíl prvních tří (srov. výše).

První tři syntaktické funkce jmen v předložkových spojeních s předložkami z(e) a s(e) mají ovšem navzájem jiné frekvenční rozložení: u předložky z(e) je pořadí: adverbiále, atribut, objekt, u předložky s(e): atribut, objekt, adverbiále. Je pozoruhodné, že syntaktická funkce atributu pokrývá u obou předložek prakticky stejnou část — 44 %. To ukazuje, že ve věcném stylu jsou stejně častá předložková spojení s předložkami z(e) a s(e), vážící se k substantivům v syntaktické funkci atributu neshodného s významem původu apod., např. nález z 11. století, výrobek z oceli, rozhovor s vedoucím, smlouva s podnikem X apod.

Pokud jde o syntaktickou funkci adverbiální, je silněji zastoupena u předložky z(e), slaběji u předložky s(e). V obou případech jde však o jiný druh příslovečného určení, srov.: 

z(e)			s(e)
adverbiále	rel. č.	rel. kum. č.	adverbiále	rel. č.	rel. kum. č.
místa	49,68	49,68	způsobu	93,32	93,32
původu	29,25	78,93	příčiny	3,88	97,20
způsobu	10,84	89,77	času	2,42	99,62
příčiny	8,59	98,36	místa	0,38	100,00
času	1,53	99,89
původce	0,11	100,00
Σ	100,00		Σ	100,00

[38]Polovinu všech výskytů u předložky z(e) tvoří adverbiále místa, na otázku odkud, dále následuje adverbiále původu (29 %) a adverbiále způsobu (11 %). U předložky s(e) naproti tomu téměř všechna adverbiální užití tvoří adverbiále způsobu (93 %), s významem společenství (sociativní), provázející osoby, věci nebo okolnosti (Šmilauer, 1966, s. 280); výskyt ostatních druhů příslovečného určení se zkoumanými předložkami je méně významný.

U předložky s(e) jsou častější — než u předložky z(e) — spojení se jmény ve funkci objektu; to znamená, že v češtině relativně dost sloves má vazbu s předložkou s(e), např. setkávat se, seznámit se, spojovat, souviset s někým, s něčím aj. U předložky z(e) je takových sloves poměrně málo, např. vyplývat, být odvozen, těšit se z něčeho aj. Souvisí to s odlišným významem obou slovesných skupin, jak ukazují příklady.

Pokud jde o lexikální obsazení daných syntaktických funkcí, pak se:

předložka z(e) vyskytuje nejčastěji se substantivy lokalitního významu v syntaktické funkci adverbiále: z dálky, z oblasti, z prostředí, z jednání, z cesty, z analýzy, z pole, z počtu, z místa ap.;

předložka s(e) se substantivy označujícími společenství osob, jevů apod. v syntaktické funkci atributu: s dětmi, s lidmi, s mládeží, se čtenářem, s úkoly, s teorií, s obsahem ap.

V ostatních syntaktických funkcích jsou to u předložky z(e) v atributivním spojení např. substantiva: z dálnice, z oddělení, z materiálu, z porady, z organizace, z tradice, z keramiky, z období; z objektu např.: z celku, z definice, z dokladů, z interpretace, z existence.

Ve spojení s předložkou s(e) se v syntaktické funkci objektu vyskytují nejčastěji tato substantiva: s rozvojem, s úkoly, s pracovníky, s činností ap.; ve funkci adverbiále substantiva jako: s chutí, s úspěchem, s pomocí, s přesností aj.

V obou případech jde tedy o spojení se substantivy významově diferencovanějšími.

3.2. Porovnejme frekvenční rozložení jednotlivých syntaktických funkcí předložkových spojení s předložkou z(e) a s(e) ve věcném stylu a v jeho složkách, tj. ve stylu odborném, publicistickém a administrativním.

3.2.1. Pro názornost uvedeme přehled, v kolika procentech a v jakém pořadí se v textech odborných, publicistických a administrativních vyskytuje předložka z(e) ve spojení se jmény v syntaktických funkcích: 

O			P			A
synt.		rel.	synt.		rel.	synt.		rel.
funkce	rel. č.	kum. č.	funkce	rel. č.	kum. č.	funkce	rel. č.	kum. č.
1. adv.	51,57	51,57	1. atr.	52,05	52,05	1. atr.	59,75	59,75
2. atr.	36,00	87,57	2. adv.	41,78	93,83	2. adv.	31,36	91,11
3. obj.	8,97	96,54	3. obj.	3,72	97,55	3. obj.	8,05	99,16

V odborných textech má tedy — jak zřejmo — nejvyšší frekvenci adverbiále (přes 50 %); převyšuje o 10 % výskyt v P a o 20 % výskyt v A. Je to dáno tím, že v odborných textech jsou častá místní určení ukazující odkud, z které oblasti, z které fáze děje nebo procesu vychází určitá skutečnost, jev apod. Frekvence syntaktické funkce atributu je mnohem nižší než v ostatních složkách VS; o 16 % nižší než v textech publicistických, o 23 % nižší než v textech administrativních. Součet prvních dvou funkcí v odborném stylu činí 87 %, tedy opět méně než v A a v P. Ve funkci objektu nacházíme téměř shodu s texty administrativními, naproti tomu [39]rozdíl mezi texty odbornými a publicistickými znamená, že výskyt sloves, která mají vazbu s předložkou z(e), je v odborných textech častější. Srov. výše o VS.

V publicistice je relativně nejčastější výskyt předložky z(e) v předložkových spojeních jména ve funkci atributu, což souvisí s větším počtem substantiv; tvoří více než 52 %. Významný je i podíl adverbiále (relativně o 10 % větší než v A), protože v P se častěji vyjadřují různé okolnosti, za nichž probíhá nějaký děj, činnost apod.

Pro jazyk administrativního stylu je charakteristické užití předložky z(e) v předložkových spojeních v syntaktické funkci atributu; dosahuje téměř 60 %. Značně menší (ve srovnání s P a O) je užití předložky z(e) se jmény v syntaktické funkci adverbiále. Souvisí to s tím, že jmenná skupina v administrativě, jak už bylo zmíněno výše, výrazně převyšuje skupinu slovesnou; velký počet substantiv má za následek i jejich časté rozvíjení, tedy výskyt atributu je častější než výskyt adverbiále vázaného většinou na sloveso.

Pokud jde o předložková spojení jmen v syntaktické funkci adverbiále, je v jednotlivých složkách VS nejfrekventovanější týž druh, adverbiále místa; tvoří ze všech adverbiálních užití ve VS 49,68 % (srov. výše). V odborných textech se jejich počet pohybuje lehce pod průměrem — 46,42 %, naproti tomu v textech publicistických průměr převyšuje — 53,74 %, v textech administrativních jich nacházíme relativně nejvíce — 58,78 %. Je to dáno především sémantikou slovesa, dále tím, že počet adverbiálních spojení je v administrativě nízký, tedy i počet různých druhů adverbiále je malý, tzn. že první, nejfrekventovanější druh (adverbiále místa) je relativně více zastoupen v A než v ostatních složkách VS, v O a v P.

3.2.2. U předložky s(e) je pořadí prvních tří syntaktických funkcí substantiv, s nimiž se tato předložka pojí, ve všech třech složkách VS poměrně stabilní, srov.: 

O			P			A
synt.		rel.	synt.		rel.	synt.		rel.
funkce	rel. č.	kum. č.	funkce	rel. č.	kum. č.	funkce	rel. č.	kum. č.
1. atr.	47,40	47,40	1. atr.	36,26	36,26	1. atr.	49,06	49,06
2. obj.	33,80	81,20	2. obj.	33,45	69,71	2. obj.	30,61	79,67
3. adv.	14,39	95,59	3. adv.	24,73	94,44	3. adv.	12,79	92,46

Syntaktická funkce atributu ve spojení jmen s předložkou s(e) je tedy relativně nejčastější v textech administrativních (přes 49 %), v textech odborných je jich jen o 2 % méně (47 %); poměrně nízký výskyt se ukazuje v publicistice (jen 36 %). Publicistika má — jak zřejmo z přehledu — zastoupeny dosti rovnoměrně všechny tři první syntaktické funkce, atribut převažuje jen o necelá 3 % nad objektem. Je to důsledek toho, že jmenná skupina v publicistických textech dosahuje — ve srovnání s jmennou skupinou v textech odborných a administrativních i ve VS jako celku — nejnižší hodnoty; relativně vyšší je samozřejmě podíl skupiny slovesné. Poměr skupiny jmenné a slovesné v P se tak blíží poměru umělecké prózy (srov. Těšitelová, 1983).

Druhou nejčastější syntaktickou funkcí je u předložkových spojení se s(e) objekt; jinými slovy řečeno slovesné rekce s předložkou s(e) je rovnoměrně užito jak v O a v P (přes 33 %), tak v A (přes 30 %); ukazuje to na shodné sémantické rysy sloves VS.

U další syntaktické funkce — adverbiále — se projevují v jednotlivých složkách VS značné rozdíly. Nejvíce jsou frekventovaná adverbiální spojení v publicistice (téměř 25 %); souvisí to s vyšším zastoupením slovesné skupiny (viz výše). P se [40]tu výrazně liší od O a A, kde je výskyt předložkových adverbiálních spojení nižší (srov. v O 14 %, v A necelých 13 %). Znamená to, že v publicistických textech jde častěji o nějaké okolnostní určení slovesa, relativně méně často o determinaci substantiva (srov. výše); v textech odborných a administrativních je tomu naopak.

Jak ve VS, tak v jednotlivých jeho složkách je ve funkci adverbiále u předložky s(e) nejfrekventovanější týž druh: adverbiále způsobu: ve VS — 93,32 %, v O — 91,72 %, v P — 96,11 % a v A je nejnižší — 85,25 %. V A se totiž výrazněji uplatňuje ještě druhá adverbiální funkce, tj. příčina (14,75 %); souvisí to s tematikou textů administrativních, se vzájemnými vztahy sémantiky slovesa (např. jeho intence) a substantiva.

4. Závěr. Předložky z(e) a s(e) patří k nejfrekventovanějším předložkám věcného stylu. Mají přibližně stejně vysokou frekvenci a téměř stejný průměrný výskyt.

Předložka z(e) se pojí se jmény v syntaktické funkci (1.) adverbiále, (2.) atributu a (3.) objektu. U předložky s(e) nacházíme toto rozložení syntaktických funkcí: (1.) atribut, (2.) objekt a (3.) adverbiále. V adverbiální funkci jmen v předložkových pádech se vyskytuje předložka z(e) nejčastěji u adverbiále místa, předložka s(e) u adverbiále způsobu s významem společenství.

U předložky z(e) je rozložení syntaktických funkcí u předložkových spojení s ní tvořených shodné ve stylu věcném a odborném. Ve stylu publicistickém a administrativním je pořadí syntaktických funkcí: atribut, adverbiále a objekt. U předložky s(e) je pořadí prvních tří syntaktických funkcí u jejích substantiv poměrně stabilní.

Uvedené rozdíly zřejmě souvisejí jednak s lexikálními významy substantiv, s nimiž se předložky z(e) a s(e) spojují, u syntaktické funkce atributu a jeho významů, jednak s lexikálními významy slovesa u syntaktické funkce příslovečného určení a jeho významů.

 

LITERATURA

 

CONFORTIOVÁ, H.: Kvantitativní charakteristiky morfologických kategorií skupiny jmenné. In: Současná česká administrativa z hlediska kvantitativního. Ed. M. Těšitelová a kol. Linguistica XV. Praha 1985. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961. Zkr. FSČ.

KROUPOVÁ, L.: K diskusi o slovnědruhové povaze předložek a jejich klasifikaci. SaS, 35, 1974, s. 265—268.

KROUPOVÁ, L.: Sekundární předložky v současné spisovné češtině. Linguistica XIII. Praha 1985. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

KROUPOVÁ, L.: K problematice předložek českých a slovenských. SaS, 47, 1986, s. 29—35.

KVANTITATIVNÍ CHARAKTERISTIKY GRAMATICKÝCH JEVŮ V SOUČASNÉ ADMINISTRATIVĚ. Tabulky. Ed. M. Těšitelová a kol. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV. Zkr. TA.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

TĚŠITELOVÁ, M.: On the frequency of function words. PSML, 5, 1976, s. 9—28.

TĚŠITELOVÁ, M.: K jazyku věcného stylu z hlediska kvantitativního. SaS, 44, 1983, s. 275 až 283.

TĚŠITELOVÁ, M.: Über eine Gesetzmässigkeit in der quantitativen Linguistik. In: Recueil linguistique de Bratislava, 8, 1985, s. 42—45.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.

 

[41]R É S U M É

К проблематике предлогов z(е) и s(e) в нехудожественном стиле

Предлоги z(e) (из, из-за, с) и s(e) (с) принадлежат к наиболее употребительным предлогам так называемого нехудожественного стиля. Они употребляются примерно так же часто и в каждом тексте встречаются в среднем такое же число раз.

Предлог z(e) соединяется с другими именными частями речи, имеющими синтаксическую функцию (1.) обстоятельства, (2.) атрибута и (3.) объекта. У предложных словосочетаний с предлогом s(e) следующее расположение: (1.) атрибут, (2.) объект и (3.) обстоятельство. В функции обстоятельства в падежной форме с предлогом z(e) чаще встречается обстоятельство места, в надежной форме с предлогом s(e) — обстоятельство образа действия в коммитативной функции.

Распределение синтаксических функций предлога z(e) в сочетании с именными частями речи в нехудожественном стиле соответствует распределению в научно-технической литературе. В стилях публицистическом и деловом на первом месте стоит атрибут, затем следует обстоятельство и объект. Порядок следования первых трех синтаксических функций предложных словосочетаний с предлогом s(e) во всех видах нехудожественного стиля (т. е. в научном, публицистическом и деловом) довольно стабильный.

Приведенные разницы между предлогами z(e) и s(e) связаны по-видимому с одной стороны с лексическими значениями имен существительных, с которыми они соединяются, в синтаксической функции атрибута и его значений, с другой стороны с лексическими значениями глаголов в синтактической функции обстоятельства и его значений.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 1, pp. 35-41

Previous Jiří Nekvapil, Jiří Zeman: Sémiotické poznámky ke vzniku českých písňových textů

Next Igor Němec: Syntagmatický přístup ke konfrontační sémaziologii