Za Karlem Svobodou

Josef Štěpán

[Kronika]

(pdf)

Памяти Карла Свободы / In momoriam of Karel Svoboda

Ve věku 72 let zemřel 23. května 1986 PhDr. Karel Svoboda, DrSc., docent českého jazyka na filozofické fakultě Karlovy univerzity. K. Svoboda je v lingvistice uznáván jako přední bohemista, který podstatně zasáhl do vývoje syntaktické teorie, zvláště souvětné, do zkoumání vztahu jazyka a myšlení. Jen v našem časopise uveřejnil více než 20 rozsáhlých studií, kterými získal pro jazykovědu řadu žáků.

Karel Svoboda se narodil 8. ledna 1914 v Brandýse nad Labem, kde také maturoval v r. 1933 na reálném gymnáziu. Dále studoval v l. 1933/37 na FF UK obor čeština - němčina (po válce svou aprobaci ještě rozšířil o angličtinu). Od r. 1938 učil na středních školách, od r. 1956 již jako doktor filozofie na Vysoké škole pedagogické v Praze; po jejím zrušení přešel r. 1959 na fakultu filozofickou, na níž během svého dvacetiletého působení dosáhl r. 1960 titulu kandidáta věd, r. 1964 titulu docenta a r. 1970 doktora filologických věd (DrSc).

K. Svoboda byl vědecky zaměřen na studium českého jazyka a na metodiku vyučování českému jazyku. Uveřejnil přes 200 studií ve více než 30 časopisech a sbornících. Jeho lingvistické a lingvisticko-didaktické práce jsou velmi těsně propojeny. Shromáždil a zpracoval v nich bohatý jazykový materiál a objevně ho interpretoval. Byl důkladně obeznámen jak s odbornou literaturou jazykovědnou, tak pedagogickou, psychologickou, logickou, filozofickou (v poslední době i fyzikální a lékařskou), a to nejen naší, ale i zahraniční.

V lingvisticko-didaktických pracích prokázal vzácný smysl pro využití vědeckých poznatků v pedagogické činnosti vzhledem k zásadě přiměřenosti k věku žáků. Publikoval několik knižních metodik (poslední je Didaktika českého jazyka a slohu, 1977), učebnic (mimo jiné je spoluautorem integrované učebnice Český jazyk I—IV pro střední školy, 1984) a metodických příruček k učebnicím. Tu je třeba zvláště ocenit K. Svobodu jako vedoucího autorského kolektivu metodické příručky pro zmíněnou integrovanou učebnici.

V lingvistických studiích K. Svoboda prokázal schopnost objevovat nová, neznámá fakta a souvislosti v jazyce, které ukazují, že myšlení probíhá na mnoha úrovních a v rozmanitých strukturách, má rozmanité formy a tvoří je různé procesy.

Už první lingvistické články K. Svobody (O tak zvaných větách příčinných a účinkových, NŘ, 1954, a O souřadných souvětích vysvětlovacích a důsledkových, NŘ, 1956) se průkopnicky zabývaly sémantikou věty, zvl. souvětí, a to v době, kdy větné sémantice se téměř nevěnovala pozornost. Autor v nich už tehdy jemně rozlišil příčinu a důvod. K této problematice se celý život vracel, srov. naposledy Důvod a příčina (SaS, 1985). Jeho pojetí rozdílných jazykových, strukturních a transformačních vlastností důvodu a příčiny trvale obohatily čs. jazykovědnou sémantiku.

K. Svoboda je znám naší jazykovědné veřejnosti jako účastník mnoha vědeckých diskusí, a to i na stránkách našeho časopisu, např. polemiky o kvantitativním přívlastku (1953 až 1957), o infinitivu (1959—60), o doplňku (1969—70) aj. Šlo mu vždy o hlubší promýšlení složitých jazykovědných otázek a o další práci. K. Svoboda napsal také monografii Infinitiv v současné spisovné češtině (1962), v níž podal všestranný a ucelený výklad o užívání a významu infinitivu v dnešním spisovném jazyce v celé šíři. Už zde se začal zabývat složitou problematikou modality.

V šedesátých letech uveřejnil K. Svoboda mnoho studií o souvětí. Z nich uvádíme především zásadní a stále aktuální článek Parataxe a hypotaxe z hlediska modální výstavby souvětí a z hlediska sledu vět (SaS, 1961), v němž podává zdůvodněnou hierarchii kritérií pro rozlišování vět hlavních a vedlejších (nejsilnější je kritérium modálnostní). V objevné stati Determinace platnosti sdělení v souvětích (SlavPrag, 1961) se mimo jiné zabývá větami, které jsou v přičinnostní závislosti na větách vyjadřujících nějakou domněnku a které významově blíže určují (determinují) tuto domněnku. Přesvědčivě ukázal, že tyto věty představují druhé pásmo v souvětné stavbě, [61]tvoří přechod ke vsuvkám, že nejde o vedlejší věty ve vlastním slova smyslu.

Početné studie, které K. Svoboda věnoval jednotlivým obtížným problémům studia souvětné stavby (Vztažné věty s nesklonným co, NŘ, 1967; K poznávací hodnotě transformační metody v syntaxi souvětné stavby, SlavPrag, 1968, aj.), vedly k Svobodovu dílu nejzávažnějšímu, k zachycení celé souvětné látky, a to nejprve ve formě skript r. 1970, o dva roky později v knižním vydání jako Souvětí spisovné češtiny. K. Svoboda tu zkoumá souvětí všestranně, jeho pozornost je hlavně obrácena na významovou stránku konstrukcí; tu vykládá se zřetelem ke specifičnosti formy. Novum Svobodovo je v tom, že základem klasifikace souvětí jsou spojovací výrazy. Rozlišil a charakterizoval po stránce tvarové a především významové souvětné konstrukce velmi důkladně. Je to dílo originální, bohaté a cenné jak po stránce teoretické, tak materiálové. Je trvalým přínosem nejen pro jazykovědu československou, ale i světovou.

K. Svoboda zkoumal nejen souvětí, ale i větu jednoduchou, zvláště problematiku větných členů, která je dnes velmi aktuální, protože někteří lingvisté větné členy neoprávněně opomíjejí. Ve studii Izomorfie a heteromorfie ve stavbě věty jednoduché (Studia SlavPrag, 1973) ukazuje na neshodném přívlastku, předmětu a příslovečném určení komplexnost větných členů. Stanovisko k teorii větných členů vyjádřil v přednáškách publikovaných ve sbornících LŠSS z r. 1980 a 1983. Větné členy chápe jako pojmy bilaterální, přihlíží k jejich formálním i sémantickým rysům. Obecným otázkám syntaktickým věnoval pozornost v čl. Ke komplexní syntaktické sémantice (SaS, 1979).

K. Svoboda se zabýval i ostatními rovinami jazykové stavby současné češtiny, zvláště tvaroslovím, srov. K třídění sloves (ČJL, 1969—70), K pojetí nedokonavosti a dokonavosti českých sloves (NŘ, 1978), a slovní zásobou; tu analyzoval v souvislosti s výzkumem substantiv a sloves v písemném vyjadřování žáků středních škol, srov. v l. 1975 a 1976 učební text Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení, díl I. a II.

Ve stínu rozsáhlého Svobodova díla o současné češtině zůstávají někdy nezaslouženě jeho studie z oblasti historické syntaxe českého jazyka. První takovou rozsáhlou studii publikoval K. Svoboda už r. 1959 s názvem Souvětná stavba v jazyce Hýblových časopisů (Sb. Vys. školy pedagogické, 1959). Přivedla ho k prohloubenějšímu studiu souvětí období národního obrození i etap následujících a předcházejících. V řadě studií ukázal zejména prudký rozvoj souvětí v 19. stol., který často nebyl zaznamenán ani soudobou jazykovědou, ani jazykovědou pozdější. Jmenujme jen stati O vývoji některých souvětí v době Jungmannově (SlavPrag, 1975); Souvětná stavba se zřetelem ke spojovacím výrazům v jazyce Františka Palackého (SaS, 1976); K historické metodě při studiu současné syntaxe (SaS, 1978) aj. Je třeba přivítat, že i tu dospěl K. Svoboda k syntéze, když ještě zcela na konci svého života připravil do tisku soubor Kapitoly z vývoje české syntaxe, hlavně souvětné, v němž propracováním svých studií a článků, jejich redukcemi i naopak doplněním zejména výkladu o souvětí v době veleslavínské prohloubil poznání vývoje českého jazyka po stránce materiálové a teoretické a přispěl nově k analýze vývoje společenského vědomí.

S bolestí si uvědomujeme, že se život i dílo doc. dr. K. Svobody, DrSc., uzavřely. Dlouho budeme pociťovat jeho ztrátu. Odešel významný vědec, obětavý učitel a vychovatel, odešel dobrý člověk, který byl vždy ochoten poradit a pomoci.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 1, s. 60-61

Předchozí Jasňa Šlédrová, Otakar Šoltys: Nad knihou o výzkumu dovednosti číst

Následující Jan Petr: Nad bulharistickým dílem V. Georgieva