Nad polonistickým dílem M. Karaśe

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Над работой М. Караша в области полонистики / Thought of the Polonist work by M. Karaś

V letošním roce uplyne deset let od náhlé smrti 53letého rektora Jagellonské univerzity v Krakově, člena nejvyšších stranických orgánů PZPR a vedoucího katedry polského jazyka UJ, profesora Mieczysława Karaśe (11. 2. 1924—10. 8. 1977). Jeho neočekávaná smrt vzbudila také mezi čs. a slov. jazykovědci velký zármutek, zvláště mezi těmi, kteří s ním spolupracovali. Byl totiž opravdovou oporou při rozvíjení čs.-polských vědeckých styků na úseku jazykovědy a v družebních stycích našich univerzit a univerzity Jagellonské. Málokdy se v současnosti stane, že by v čele velké a slavné univerzity stál jazykovědec, který by vedle svých rozsáhlých služebních povinností také soustavně projevoval pozornost zájmům oboru. Toto vše jsme si uvědomili v plném rozsahu až po jeho smrti. Také tuto stránku jeho činnosti jsme si připomenuli na vzpomínkové oslavě, která se konala dne 9. 10. 1978 v Krakově na UJ (referáty na ní přednesené byly uveřejněny v čas. Poradnik Językowy, 1984, seš. 6, s. 347—401). Na Karaśovy styky s čs. jazykovědou jsem poukázal v nekrologu uveřejněném v čas. Slavia, 47, 1978, s. 222—224. Nekrolog jsem spojil s osobními vzpomínkami na zesnulého, s nímž mne vázalo osobní přátelství od studentských let, světonázorová shoda, jazykovědné polonistické zájmy a někteří univerzitní učitelé, W. Taszycki, J. Kuryłowicz (srov. SaS, 43, 1982, s. 350—352), K. Nitsch a Z. Klemensiewicz. M. Karaś byl vskutku mimořádný člověk, všestranný polonista-jazykovědec, nadšený učitel, neúnavný organizátor polské jazykovědy, obětavý politický pracovník a oddaný přítel. Jeho smrt znamenala opravdovou ránu pro polskou jazykovědu, která krátce po něm ztratila své další významné představitele starší generace.

Výbor z díla M. Karaśe vyšel za redakce J. Ruska a M. Szymczaka (a s pomocí ženy zesnulého A. Karaśové) pod názvem Język polski i jego historia (Warszawa - Kraków, PWN 1986, 388 s.). Po krátkém úvodu M. Szymczaka (7—8) následuje bibliografie tištěných prací M. Karaśe (9—37), obsahující 429 průběžně číslovaných položek, řazených podle roku vydání, a v rámci každého roku rozdělených do tří skupin: A) vědecké práce (knihy, stati a recenze), B) redakční a ediční práce a C) vědeckopopulární příspěvky. Autorky bibliografie Z. Cygalová a K. Rudeková do ní nezařadily četné Karaśovy příspěvky o společenské problematice a politických otázkách PLR ani novinářské rozhovory s ním, v nichž se často jako prorektor a poté jako rektor vyslovoval k organizaci vědeckého života v Krakově a k aktuálním úkolům Jagellonské univerzity. Na s. 39—388 výboru jsou otištěny nejvýznamnější Karaśovy studie a články, které vyšly v domácích a zahraničních časopisech a sbornících.

Výbor obsahuje především práce polonistické, v menším rozsahu jsou v něm zastoupeny příspěvky slavistické. Jsou zaměřeny na současný jazyk a na dějiny polského jazyka. Je z nich patrný Karaśův badatelský zájem pře[245]devším o polskou dialektologii a onomastiku. Jako žák W. Taszyckého si osvojil lingvistickou metodu výkladu vlastních jmen, jejich pojímání jako společenského jevu (na jejich základě je možné dělat závěry širšího společenského dosahu), jako konzervátora starších jazykových poměrů, tedy důležitého zdroje lingvistických údajů při zkoumání dějin jazyka a historické mluvnice. Takové nazírání na význam vlastních jmen bylo pro jazykovědu jedním z důležitých přínosů krakovské onomastické školy.

V Karaśově díle se také promítl další příznačný rys krakovského jazykovědného prostředí, totiž tradice mladogramatického historismu. Ten však byl u něho rozvinut v tom smyslu, že systémové nazírání na vzájemnou vázanost jevů převládlo nad jejich — ve své době — záslužnou analýzou. Zůstala však u něho úcta ke konkrétnímu filologickému materiálu, snaha shromáždit jej v největším možném rozsahu, lingvisticky jej uspořádat, vykládat v jednotlivostech i ve větších celcích a vyvozovat jen na jeho základě střízlivé závěry a neupravovat je podle apriorních představ.

V Karaśových studiích je také zastoupena polská historická dialektologie, tak příznačná pro krakovskou jazykovědu, i když protichůdně pojímaná oběma jeho učiteli, W. Taszyckým a K. Nitschem. Po souboru diferenčních staropolských nářečních jevů, které získal z písemných památek W. Taszycki, bylo třeba hledat další jevy, nikoli však proto, aby se podpořila velkopolská nebo malopolská teorie o původu polského spisovného jazyka, ale proto, aby se prohlubovalo naše poznání polské historické mluvnice (H. Grappin o ní jednou napsal, že by to měla být vlastně polská historická dialektologie) a vidění starších vývojových fází jazyka v jeho prostorovém diferenčním vývoji. Oblast působení celonárodního předspisovného jazyka (a vycházejme z toho, že se polský spisovný jazyk ustálil, kodifikoval až v 1. pol. 16. stol. v krakovském malopolském jazykovém a společenském prostředí) byla v Polsku nade vši pochybnost rozčleněna na velkopolskou, malopolskou, mazovskou a pomořskou; k nim se nevýrazně přičleňovala oblast slezská a centrální býv. knížectví Łęczyckého a Sieradského. Staropolský jazykový vývoj probíhal v těchto celcích u nevelkého počtu jevů nestejně a ani ne rovnoměrně. Tato rozrůzněnost se odrážela v omezené míře ještě ve spisovném jazyce 16. a 17. století.

Dějiny polské jazykovědy jsou zastoupeny v Karaśově díle jen v omezeném rozsahu. Byl však velkým ctitelem faktologických znalostí A. Brücknera a vícekráte se k jeho dílu vracel (jeho dílo obsahuje více než 2000 bibliografických položek). Vydal také několik staropolských rukopisů. Pro tuto práci měl odborné i povahové předpoklady. Měl však především velké porozumění pro současný jazyk. Bedlivě sledoval tendence, které se v jeho fungování projevovaly. Vícekráte o nich psal, především o jevech fonetických, např. o fonetické povaze nosovek v mluveném jazyce, o l-ových souhláskách, o stavu palatálních labiál v jazyce mladé polské generace (a s tím spojeném fonologickém přehodnocení hlásky j), o současném polském přízvuku, o poměru i : y v kulturním dialektu a v nářečích apod. Zájem o současný mluvený jazyk a procesy, které v něm probíhají, souvisel s jeho dialektologickým zaměřením, v němž dosáhl také jako hlavní redaktor a spolupracovník většiny dílů Malého atlasu polských nářečí (od 3.—13. dílu, 1960—1970) významných výsledků. Dokončil tak velké dílo národního významu, které započal K. Nitsch a vedl až do své smrti v r. 1958 (zredigoval 1. a 2. díl).

Výbor z Karaśova díla obsahuje 23 stati s výše uvedenou tematikou. Obecnější než polonistický dosah má studie o faktických a zdánlivých tendencích v současném fonologickém systému polského jazyka. V ní se M. Karaś mj. zamýšlí nad inventářem potenciálních fonémů v polštině a nad jejich místem v systému současného jazyka. V úvodu poukazuje na to, že v prvních poválečných desítiletích měla polská jazykověda téměř výlučně historické zaměření. Její širší zájem o současný jazyk se rozvíjí teprve v posledních letech. K němu M. Karaś přispěl především na úseku citlivého pozorování hláskoslovných změn.

Stať o polském temporálním systému je více vybízející než fakticky heuristická, je však podnětně koncipována. Totéž platí o jeho článku věnovaném úloze polského jazyka v procesu sjednocování polských krajů ve 14.—15. století. Pozoruhodně (jen na základě antroponymického materiálu) je koncipován článek o nejstarších cizích výpůjčkách v polštině. [246]Přináší první doloženou vrstvu vlastních jmen, což samo o sobě bez důkladnějšího zřetele k vymezení zdrojů velkopolské, malopolské (včetně slezské), popř. mazovské a pomořské slovanské vzdělanosti v 9.—10. stol., západní latinské a slovanské východní přes česko-moravské prostředí, není úplným řešením problémů. Minuciózní analýzu filologického a nářečního materiálu, zajímavou pro poznání metody krakovské historicko-dialektologické školy, přináší obsáhlá studie o předložce ot-od v dějinách a nářečích polského jazyka. Menšího rozsahu jsou články o rozšíření polských sekundárních formací na -n- typu białny, którny nebo zkoumání alternací typu kiedy - wkiedy, tedy - wtedy atd. Poměrně instruktivní je studie o staropolské syntaktické zvláštnosti „być stary X lat” v souvislosti s jinými staropolskými způsoby určování věku. Tyto a další studie svědčí o Karaśově pozorném čtení starých památek (v našem případě textu legendy o sv. Alexiovi z 15. stol.) a úsilí vykládat jejich jazyk. Tato konstrukce se neuvádí v materiálovém svazku Zapomniane konstrukcje składni staropolskiej (Wrocław - Warszawa - Kraków 1966).

Poukázali jsme jen na některé příspěvky ve výboru z Karaśova díla, na ty, které mají obecnější platnost nebo jsou inspirující také pro naši jazykovědu. Ve výboru se sice odráží tradiční zaměření krakovského jazykovědného střediska, najdeme však v něm také práce a i odborné postoje, jimiž M. Karaś ukazoval, jakým směrem by se měla lingvistika s ohledem na aktuální společenské potřeby v budoucnosti rozvíjet.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 3, pp. 244-246

Previous Jiří Nekvapil, Otakar Šoltys: Oldřich Leška šedesátiletý

Next Eva Macháčková: Sovětský příspěvek k výzkumu řečové činnosti