Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Proč se dnes píše lepší češtinou (Odpověď českého spisovatele)

rd. (= Redakce)

[Kronika]

(pdf)

-

Odpověď, kterou na tuto otázku přináší Ivan Olbracht v novém vydání souboru povídek „O zlých samotářích“ (Praha, 1939, str. 7n.), jistě může zajímati právě čtenáře našeho časopisu a proto ji otiskujeme; děkujeme za slova největšího uznání, kterých se dostalo našemu snažení, ale přijímat je můžeme jen s výhradou, že dobrý jazyk každého díla je vždy zásluhou jeho autora; věda o jazyce nemůže činiti nic více než poskytovat možnosti.

„Hlavní příčinu lepšího literárního jazyka tedy třeba hledati někde jinde a mimo uvědomění a vůli spisovatelů. Není také nesnadno nalézti ji. Neboť nejde jen o vůli, nýbrž také o možnosti. A ty nám teprve dala soudobá věda o jazyce. Píšeme-li dnes jazykem dobrým, nebo řekněme lepším než kdysi, způsobila to na prvním místě ona.

Jak mohl český spisovatel (a právě spisovatel vědomý si své odpovědnosti) ještě před pětadvaceti lety psát dobře, vězel-li až po krk ve filologických pověrách předminulé a minulé generace, viděl-li při každé větě, jíž chtěl zformovati svou myšlenku, vyhrůžně vztyčený prst filologův: „Nesmíš! Kazimluv! Pozor! Podezřelé! Vulgárnost! Nářečí!“, chápal-li se úzkostlivě každého nového Brusu, kdejakého zatuchlého, ale důrazně doporučovaného archaismu, nesmyslného jazykového vynálezu, toporné náhražky za obrat domněle nesprávný, musil-li se stále vyhýbat, obcházet, vymítat, a zbyl-li mu nakonec slovníček jistojistotně správných výrazů a rčení, který tak stačil na napsání dobré kvartánské „lícně“? S tímto doktorováním na živoucím, zdravém a krásném stvoření, jímž jest jazyk, jest bohudíky skoncováno. A to je první velká zásluha, kterou má český jazykozpyt o naše písemnictví. A že jest naše řeč živá, zdravá, vždy nového vývoje schopná, to jsme snad vždy tušili, ale věděti nás to naučila také teprve nejnovější filologie. To jest její druhá velká zásluha. A pokouší se s větším zdarem než v minulosti určiti zákony, jimiž se jazyk řídí a podle nichž se pohybuje jeho vývoj, a místo brusičské libovůle staví normy, sice také ne věčné, ale zavazující nás dotud, pokud je živoucí jazyk sám silou svého růstu neprotrhne. Teprve tehdy, když si český spisovatel uvědomil tyto skutečnosti, mohl nabrati do plic svěžího vzduchu a ulehčeně třepnouti rukou, dosud svázanou tolikerými houžvemi; ulehčeně sice, ale přec jen zlostně, že tak dlouho věřil bludům, nebo byl alespoň pokoušen, aby jim věřil. A mohl psáti lépe… Jen tak zní odpověď na otázku.“

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 4, str. 224

Předchozí Oldřich Králík: Neznámé Rilkovy básně

Následující Mts. (= Vilém Mathesius): Jazykozpytné počátky politikovy