Monografie o jmenných kompozitech v češtině

Emanuel Michálek

[Chronicles]

(pdf)

Монография о номинальных композитах в чешском языке / A monograph concerned wtih the noun composites in Czech

Studie Gisely Niggemannové Untersuchungen zur Nominalkomposition im Tschechischen. Vom Alttschechischen bis zum 17. Jahrhundert (Aschendorff, Münster 1986, 375 s., Studia slavica et baltica 7) vzbuzuje zájem jazykovědné bohemistiky už svým tematickým zaměřením i značným rozsahem. Jak se praví v podtitulu, studie zpracovává jazykový materiál českých kompozit od doby staročeské do 17. stol. Monografie G. Niggemannové je zamýšlena jako příspěvek k studiu slovanského tvoření slov (s. 1). Studie takového rozsahu s uvedenou tematikou v naší odborné literatuře zatím chyběla.

Vedle úvodu (s. 1—3), který tvoří kapitolu první, a závěru, označeného číslem 6 (s. 144—149), obsahuje práce 4 kapitoly. Z nich kapitola druhá (s. 4—28) podává přehled dějin výzkumu v oblasti tvoření kompozit, v kapitole třetí (s. 29—38) je popsán jazykový materiál, který je základem práce, kapitola čtvrtá [345](s. 39—83) a pátá (s. 84—143) se zabývají tříděním kompozit z hledisek formálních a významových. Velkou část práce (s. 151—350) zaujímá soupis kompozit a jejich odvozenin s uvedením pramene, z něhož byly získány. Práce uzavírá obsažný soupis literatury (s. 351—374) a užitých zkratek (s. 375).

Všimněme si hlavních částí práce podrobněji. Kapitola druhá se jistě právem zabývá dějinami bádání o tvoření kompozit s poměrně značnou šíří, začíná už pracemi našich humanistů. Mimo jiné věnuje např. náležitou pozornost Dobrovskému (s. 13n.), ale i dosud často opomíjeným pracovníkům staršího údobí, jako Antonínu Vaškovi (s. 19, 21n.), jakož i novým směrům a tendencím v 20. stol. ap. Je třeba ocenit autorčinu dobrou znalost i nejnovější odborné literatury, včetně prací dosud nepublikovaných.

V kapitole třetí se autorka zabývá vymezením pojmu kompozitum a jeho ohraničením, ne vždy zřetelným, ve vztahu k derivaci. Dále zde blíže seznamuje s jazykovým materiálem celé své práce. Studie G. Niggemannové zpracovává asi 2000 primárních i sekundárních kompozit, vyexcerpovaných z různých děl lexikografických, zaznamenávajících českou slovní zásobu do 17. stol. Vedle slovníků starého jazyka do roku 1500, dílem neúplných (Gebauerův Slovník staročeský, Staročeský slovník vyd. od r. 1968), dílem diferenčních (Malý staročeský slovník J. Běliče, A. Kamiše a K. Kučery, slovníček F. Šimka), jsou pro studii G. Niggemannové zdrojem jazykového materiálu také slovníčky k některým edicím starých textů nebo k českým spisům některého autora, rovněž takřka veskrze diferenční. Pro 16. a 17. stol. je ovšem pramenem zvl. Slovník Jungmannův, popř. i Kottův. Protože autorka sleduje (také se zřetelem k jevům kvantitativním) kontinuitu starých kompozit i v nové době, všímá si i slovníků 20. stol. (Příručního slovníku, Slovníku spisovného jazyka českého). Jakou část kompozit zmíněná materiálová základna dovoluje postihnout pro starou češtinu do r. 1500, lze si ukázat srovnáním s archívními sbírkami Ústavu pro jazyk český, shromážděnými pro potřeby vydávaného Staročeského slovníku. Např. u písmene „k“ uniklo studii G. Niggemannové více než 14 % staročeských kompozit (zpravidla doložených jen ojediněle, ve slovnících ap.), u písmene „r“ je tento počet asi trojnásobný (schází zde opora jazykového materiálu Gebauerova Slovníku). Autorčiny výklady v této části práce je třeba doplnit připomínkou, že by bylo žádoucí doprovodit údaje o Braunerově monografii věnované české lexikografii 16. stol. (s. 35; 352) také zmínkou o recenzi A. Jedličky, korigující některé jednostranné Braunerovy závěry.

Čtvrtou kapitolou začíná vlastní rozbor jazykového materiálu celé studie. Kompozita jsou zde analyzována nejprve formálně gramaticky podle slovního druhu výrazu tvořícího první část kompozita (s. 39—55); obdobně je tomu při analýze části druhé (s. 56—65). Práce si všímá také tvoření hybridního (s. 65—67). Kompozita člení autorka dále z hlediska syntakticko-sémantického na kopulativní a determinativní (s. 67—82), determinativní pak dále na atributivní, predikativní, rekční s členem řídícím předním a zadním, adverbiální a verbálněatributivní. Ve výkladech této části práce pokládáme za zbytečné zvláště upozorňovat na rozdíl stč. dvú- a pozdějšího dvou- a připomínat, že dvou-, např. v slově dvoučástečnost, je teprve u Komenského, jak čteme na s. 50. Tady jde přece o pravidelnou změnu hláskovou (ú > ou). Na s. 53 je Klaretův název rostliny tymián vonichař označen jako těžko vysvětlitelný, na s. 332 se autorka přiklání k výkladu, že jde snad o chybu místo vonikras. Ale nemusíme tu uvažovat o kompozitu vůbec, může jít o tvoření derivační, srov. stč. slovesa typu modlichati sě, motíchati sě vedle modliti sě, motati sě. Slovesa takto tvořená měla významový rys intenzívnosti, vonichař mohlo být odvozeno od takového slovesa vyjadřujícího intenzívní vonění. Hodnocení typu svatosvatý (s. 71; srov. též 311) je třeba upřesnit na základě širšího stč. materiálu poznámkou, že je toto adjektivum doloženo už od 14. stol. (např. v Pasionále), jeho odvozenina svatosvatost je v 15. stol. v Tovačovského Hádání. Nevyskytuje se tedy teprve u Komenského, jak se uvádí. V kapitole i v celé studii postrádáme bližší výklad výrazu jmenná kompozita, jmenná kompozice, objevujícího se v titulu práce i na četných místech v textu, neboť výklad tohoto spojení nemusí být zcela jednoznačný.

Třídění kompozit podle hledisek obsahových přináší kapitola pátá (s. 84—143). Autorka právem připomíná starší pokusy o takové třídění v české odborné literatuře (Klaret, [346]Veleslavín, Komenský). Sama utřiďuje kompozita do okruhů zahrnujících jednak přírodu, jednak člověka. První z nich se dále člení na přírodní jevy — k nim se řadí výrazy pro obecné pojmy, jevy týkající se počasí ap. —, dále nerosty, flóru a faunu. Okruh zahrnující člověka se člení na úseky věnované člověku jako bytosti jednotlivé a společenské, člověku v jeho materiálním prostředí a člověku jako bytosti poznávající. K této kapitole máme několik připomínek. Podobně jako u výše zmíněných variant dvú-/dvou- soudíme i zde, že rozdíly scizoloženie/scuzoloženie/zcuzoloženie, ščědrodárcě/štědrodárcě (s. 106) není třeba zvlášť zdůrazňovat, neboť jde o změny dané pravidelným hláskovým vývojem. Uvádí-li autorka jako příklady stč. kompozit mezi příbuzenskými jmény vedle polúbratřie, polúsestřie rovněž nehtopřietel, bylo by vhodné připomenout, že toto poslední jméno je kalk podle střhn. nagelmac, nagelvriunt, srov. Staročeský slovník 1,472n. O dalších výrazech sem zařazených, jako všeckomnožství (s. 138; psáno jako jedno slovo), se zmíníme v souvislosti s připomínkami k soupisu slov (na s. 151—350). V závěrečné poznámce VI. (s. 144—149) shrnuje autorka znovu hlavní obsah své studie a naznačuje některé náměty pro další bádání o kompozitech, jako podrobnější zkoumání cizích vlivů, kompozita v jazyce nové a nejnovější doby, vztah kompozit k živým typům českých pojmenování ap.

Jak jsme už připomněli, více než polovinu práce zaujímá soupis jazykového materiálu, jehož rozborem se autorka zabývá. K této části práce, ale i k některým výkladům dřívějším lze namítnout, že se tu mezi kompozita zařazují někdy i typy jiné, které mají spíše povahu slovního spojení. Se zřetelem k tomu, že jedním z nejběžnějších vývojových postupů v jazyce je univerbizace (I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha 1968, s. 38—39) spočívající v tom, že ze staršího pojmenování dvojslovného vzniká výraz jednoslovný, často právě kompozitum, srov. mužík piedi > piedimužík, vieře hodný > věrohodný, sotva můžeme považovat za kompozita v starém jazyce typy jako všeckomnožství (s. 138, 334; srov. Vl. Kyas, Staročeská Bible drážďanská a olomoucká 1, 1981, s. 283; 1985, s. 293, přepisuje jako slovní spojení za lat. omnis multitudo), čapínůsek (s. 164), srov. už staročeské spojení slov čapí nósek (Staročeský slovník 1,970), kozybrádka (s. 220), kuřímor (s. 228). Poslední dva příklady Gebauerův Slovník staročeský (1,91; 2,181) přepisuje jako sousloví kozie brádka, kuří mor. Autorka tyto doklady cituje z Veleslavínových slovníků, ale právě u tohoto autora je vyjadřování pomocí slovních spojení časté, srov. např. opis za cizojazyčný ekvivalent amphibium v Nomenclatoru 141: „živočich, kterýž u vodě i krom vody živ býti může“.

Poněkud rušivě působí v studii G. Niggemannové nedůslednosti ve výkladu zvl. některých termínů. Některé jsou vyloženy jednoznačným novodobým ekvivalentem, např. zpěvohlas ‚Prosodie, Wortakzent‘ (s. 348), jiné jen obecným zařazením mezi termíny určitého oboru, např. svazořeč ‚gram. Terminus‘ (s. 311), popř. ‚grammatischer Terminus‘ (s. 285), opět jiné pouhým označením Terminus bez udání oboru, např. skladoslovná (s. 300n.). Všechny tyto příklady jsou z Klaretova Vokabuláře z kapitoly De grammatica. Nelze jistě vytýkat, že autorka nesčetné záhady našich starých slovníků všechny beze zbytku nevyřešila, a je správné, že na takové otevřené otázky leckde upozorňuje, např. u výrazů mirosadil, mluvonad na s. 246. Bylo by vhodné učinit tak i v případech jiných, kde se k pravděpodobnému řešení zatím nedospělo, např. holověnec (s. 198), janokadeřávek (s. 202), zrnoval (s. 348). Jisté námitky lze mít i proti některým výkladům jiným. Např. (na s. 159) se Klaretova zkratka bohla v kapitole De languoribus v Glosáři 1708 spojuje se jménem rostliny bolehlav, ačkoli Gebauerův Slovník, Flajšhansova edice (z obou děl autorka vychází) i Slovník středověké latiny 5, s. 621 s. v. cephalaea tu předpokládají, soudíme že správněji, význam ‚bolest hlavy‘. Autorka se o tomto výkladu starší odborné literatury vůbec nezmiňuje. Právě tak nechává bez povšimnutí na s. 267 výklad kompozita oslokrv podaný v Staročeském slovníku ve svazku 12, s. 651n., opírající se o starší výzkumy B. Ryby (LF, 67, 1940, s. 327), kde je osvětlena motivace tohoto neobvyklého pojmenování. Autorka zde otázku motivace ponechává stranou. Ne právě přesvědčivě působí rovněž např. výklad slova tříkorec ‚das Drittel vom Scheffel‘ na s. 320. Srovnáme-li toto kompozitum s jinými obdobnými typy, např. tříhraník (tamtéž), trénožka (s. 317), jde tu spíše o trojnásobek korce než o jeho třetinu. Nepřesvědčují rovněž [347]některé odkazy vztahující se k souvislostem slovotvorným. Tak na s. 198 lze druhou část kompozita holomudec sotva spojovat s deminutivem, srov. obdobné případy jiné, kde to autorka právem nečiní, jako křivonosec (s. 226), bělokožec (s. 154). Chvatorod (na s. 203) patří svou první částí spíše k slovesu chvátati než k chvátiti, srov. výklad citovaný Gebauerem (1,571) ze slovníku Lactifer Jana Vodňanského. Kompozitum psané v podobě kaponosec (s. 213) nelze spojovat se slovem kápě, neboť tu jde o omyl místo čaponosec (viz Gebauerův Slovník 1,153, Flajšhansova edice 2,251; 300). K odkazu na Machkův Etymologický slovník na s. 276 v hesle plnměsíc třeba upozornit, že podoba pln měsíce není v archívu Staročeského slovníku doložena.

Doplňující a upřesňující připomínky, které zde podáváme, nic ovšem nemění na faktu, že studie G. Niggemannové má řadu předností. Přináší nejeden pěkný výklad, např. o motivačních příznacích pojmenování rostlin (s. 95), nemálo různých postřehů, např. o absenci jmen domácích zvířat mezi kompozity v starém jazyce (s. 100), o oslabování stč. výrazů hanlivých a posměšných v pozdějším jazyce (s. 112) ap. Autorka právem vyzdvihuje závažnost věcného členění jazykového materiálu už v nejstarších latinsko-českých slovnících a jeho použitelnost i pro práce pozdější. K přednostem studie patří i skutečnost, že přihlíží k bohaté odborné literatuře, její soupis je umístěn v závěru studie na 24 stranách (s. 351—374). Některé závažné práce tu však uvedeny nejsou, jako např. F. Jílek, První české termíny z dialektiky. Universitas Carolina 1955. Dále I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, 1980. Němcova studie (1968) je sice citována na s. 67 v pozn. 2, ale schází v soupise literatury. Podobné nedopatření je i v případech jiných, jako Cuřín - Novotný, 1974, cit. na s. 67, pozn. 2, Weinrich, 1968, cit. na s. 95 v textu, ale úplnější údaje o těchto dílech v seznamu literatury uvedeny nejsou.

Význam studie G. Niggemannové vidíme zejména v tom, že shromáždila bohatý jazykový materiál, shrnula problematiku českých kompozit z hlediska historického a umožnila lépe se orientovat v tom, co už na tomto úseku vykonáno bylo a co ještě vykonat zbývá. Tím vším, jakož i některými svými novými pohledy a postřehy může být užitečná při dalším lingvistickém výzkumu.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 4, pp. 344-347

Previous Pavel Jančák, Jan Petr: Mezinárodní pocta prof. M. Alineimu

Next Josef Štěpán: Česká kniha o literárním překladu