Uplatňování negace ve výpovědích s performativní platností
Milada Hirschová
[Články]
Отрицание в высказываниях перформативного характера / The role of negation in performative utterances
1. V tomto příspěvku se chceme zabývat problematikou negování sloves se schopností performativního užití. Zajímají nás možnosti jejich smysluplného užívání v negované podobě, a to ve výpovědích paralelních k výpovědím s performativní platností. Pro stručnost budeme nadále užívat označení performativní sloveso a performativní výpověď. Jde nám o případy typu:
(1) Netvrdím, že ta kniha je špatná.
(2) Nenařizuji ti, abys odjel.
(3) Neslibuji vám, že přijdu apod.
Zapojení výpovědi do kontextu může podstatným způsobem ovlivnit její interpretaci (komunikativní smysl), avšak možnost zapojovat se do různých kontextů není samozřejmě pro žádnou výpověď neomezená. I když je známo, že lze sestrojit „kontext“ téměř pro každou výpověď, není-li negramatická, domníváme se, že jsou zde přece jen určité hranice dané sice vágním, ale zpravidla průkazným kritériem všeobecné přijatelnosti. Sémantické diference mezi výpověďmi, jimiž se dále zabýváme, jsme tedy zjišťovali především na základě toho, jakou možnost mají zapojovat se do různých kontextů. (Otázku homonymie v tomto příspěvku v úvahu nebereme.)
1.1. Podle Searla (1969) jde ve výpovědích jako (1)—(3) o uplatnění negace (operátoru negace) na indikátor ilokuční síly. Negace se nedotýká propozičního obsahu výpovědi, ruší pouze její platnost jakožto řečového aktu (mění její komunikativní funkci, dále KF), signalizovanou příslušným performativním slovesem ve tvaru 1. sg./pl. ind. préz. akt. impf. Obdobným způsobem se na takové výpovědi dívá rovněž Čejka (1978). Ukazuje se však, že považovat výpovědi s formou ~F(p) pouze za „zrušení“ řečového aktu (výpověď pak dostává KF „sdělení“, vyjádřenou ovšem neperformativně) je dosti zjednodušující. Např. (1) nemusí být pouze popřením výpovědi Tvrdím, že ta kniha je špatná, nýbrž zpravidla vyjadřuje také modální významy ‚nemohu‘, ‚nechci‘ (tvrdit), resp. odstíny další, a jako taková je i užívána. Uvažujeme-li o výpovědích uvedeného typu pouze jako o negativních protějšcích výpovědí performativních, jeví se oblast, v níž mohou být smysluplně užity, jako dosti omezená; navíc zde budou značné diference mezi jednotlivými skupinami performativních sloves. Lze si jistě představit kontexty (v nejširším smyslu), kdy mluvčí (podavatel) pokládá za nutné explicitně vyjádřit, že jeho výpověď jistý řečový akt nepředstavuje, zejména chce-li z nejrůznějších důvodů zabránit mylnému pochopení, přesněji odstínit skutečný komunikativní záměr nebo vysvětlit svou komunikační strategii, např.:
(4) Nenařizuji vám, abyste odjeli, protože něco takového není v mé pravomoci, prosím vás však o to.
Obdobné zpřesňování se však snad ještě častěji děje i jinými prostředky, zvláště poukázáním na výpověď bezprostředně předtím realizovanou, v níž nebylo obsaženo performativní sloveso nebo jiný explicitní prvek signalizace ilokuční síly, např.
(5) Odjeď ještě dnes večer. Já ti to nenařizuji, dokonce tě o to ani nežádám, já tě o to prosím. / To není rozkaz ani žádost, to je prosba.
1.1.1. Navíc je otázka, zda v případech jako (5) dodatečně uvedená či spíše zdůrazněná KF odpovídá skutečnosti, tj. zda opravdu jde o „úspěšnou“ (upřímnou) prosbu, [102]nebo zda označení již uskutečněné výpovědi jako prosby není pravděpodobněji jedním z prostředků nátlaku (zde zdvořilostního), jak přimět adresáta k určitému jednání. Do výpovědi (5) by totiž bylo možné doplnit např. já ti to nenařizuji, ačkoli bych mohl … K posouzení takových případů by samozřejmě bylo nutné definovat osoby podavatele a adresáta i situaci, v níž je obdobná výpověď, resp. sekvence výpovědí pronesena.
1.2. Negování KF si také, jak se zdá, nemůžeme představit u všech sloves, která v kladné podobě mohou být užita performativně. Jen násilně bychom patrně tvořili kontext, do něhož by mohla být zapojena (bez dalšího doplnění nebo pokračování) např. výpověď
(6) Nesdělujeme vám, že naši studenti přicestují zítra.
Případy, kdy podavatel pokládá za nutné explicitně vyjádřit, že jeho výpověď není příkazem, slibem, zárukou (vesměs tedy řečovými akty, jejichž podstatným rysem je zainteresovanost podavatele nebo adresáta na uskutečnění propozičního obsahu), si představit jistě můžeme; těžko však asi dokážeme v běžné komunikaci smysluplně užít výpovědi, která sděluje, že není sdělením. (Výjimky jako ironie nebo slovní hříčka se obvykle zakládají právě na porušení pravidel běžné komunikace.) Výpovědi typu
(7) (Proč se rozčiluješ?) Nesděluji ti přece, že jsem někoho zabil, jenom jsem řekl, že už tam víckrát nepůjdu
jsou funkčně odlišné, negace se v nich netýká indikátoru ilokuční síly, viz níže. Možnost negovat všechna performativní slovesa, pokud jde právě o zrušení KF, kterou mohou signalizovat, je tedy patrně do značné míry jen hypotetická. Neznamená to ovšem, že by se ve výpovědích tato slovesa nemohla v negované podobě vyskytovat. Zápor se však v takových případech častěji týká jiných složek výpovědi.
1.2.1. Zcela odlišnou skupinu představují performativní slovesa vystupující ve výpovědích - skutcích v užším smyslu (declarations, srov. Searle, 1976). Zde lze totiž uvažovat o tom, že určitý „skutek“ (nový stav věcí) může vzniknout realizováním výpovědi jak kladné, tak i záporné. Zpravidla jde o izolované tvary 1. os. s aktuální elipsou doplnění — odpovědi na otázku, reakce na výpověď jiného mluvčího. Např.:
(8) Nepřiznávám se, nedoznávám se jsou funkčně ekvivalentní formulacím
(9) Odmítám přiznání / doznání,
(10) Odmítám přiznat něco takového apod.,
přičemž jak (8), tak i (9) a (10) jsou zápornými protějšky řečového aktu „přiznání, doznání“ a mají rovněž skutkovou platnost (jde o hybridní případ, kdy jedna výpověď může vyjadřovat dvojí KF). Srov. také:
(11) Vaší žádosti se nevyhovuje.
(12) Vaše žádost se zamítá.
Vyhovění nebo nevyhovění žádosti jsou dvě paralelní možné reakce na ni, dva nové „stavy věcí“. Je ovšem jasné, že o „záporných“ výpovědích - skutcích je vhodné uvažovat především tam, kde vedle formulace negované existuje také izofunkční výpověď s opozitem. Vzhledem k tomu, že stanovení bližší sémantické charakteristiky sloves vystupujících ve výpovědích - skutcích v užším smyslu je, na rozdíl od jiných komunikativních funkcí, patrně nemožné (je to oblast příliš široká a heterogenní), nebudeme se touto skupinou podrobněji zabývat. Výpovědi tohoto typu jsou poměrně snadno rozlišitelné z pragmatického hlediska, mnohem hůře lze však zachytit jejich jazykové ztvárnění. Zpravidla jde jen o to, že příslušný „skutek“
[103]se realizuje pronesením nebo napsáním verbální výpovědi. Pro zařazení nějaké výpovědi do třídy „declarations“ je rozhodující, zda v ní obsažené sloveso v performativní platnosti vyjadřuje činnost, kterou lze realizovat verbálně. Předem vyloučena jsou tedy snad jen ta slovesa, u nichž s rysem „verbální realizace“ nelze počítat, jinak jde o skupinu vlastně neohraničenou, se silně rozvinutou funkční synonymií, u níž navíc většinou chybí možnost diferencovat prostředek signalizace KF a vlastní propoziční obsah, srov. např.:
(13) Vzdávám se funkce místopředsedy.
(13') Odstupuji z funkce místopředsedy.
(13'') Rezignuji na funkci místopředsedy.
1.3. Podkladem našich úvah byly výpovědi modelované podle soupisu českých performativních sloves a reprezentativních příkladů jejich užití, k němuž jsme dospěli ve své dřívější práci (Hirschová, 1983). V češtině lze diferencovat 56 performativních sloves (vyjímaje ovšem slovesa vystupující ve výpovědích - skutcích, viz výše), resp. z hlediska syntakticko-sémantického jde o jednotky v počtu 51, pokud však bereme v úvahu na prvním místě rozdíly v realizované KF, je těchto jednotek 56. Rozdělení je následující:
I. KF sdělovací: sdělovat, oznamovat, zvěstovat, popírat, hlásit, ohlašovat, prohlašovat1, tvrdit, dosvědčovat, přiznávat, doznávat, přiznávat se, doznávat se, zpovídat se, konstatovat, upozorňovat;
II. KF direktivní: rozkazovat, přikazovat, nařizovat, poroučet, zakazovat, vyzývat navrhovat, doporučovat, radit, žádat, požadovat, prosit, pověřovat, varovat, ptát se tázat se;
III. KF závazková: zavazovat se, slibovat, přísahat1, 2, ujišťovat1, 2, ubezpečovat1, 2 zaručovat se1, 2, sázet se1, 2, 3;
IV. KF závazkově direktivní: nabízet, zvát, přihlašovat se, hlásit se, objednávat, zamlouvat si;
V. KF společensky konvenční: blahopřát, gratulovat, děkovat, omlouvat se, vítat, zdravit.
V případech rozlišených horními indexy, např. přísahat1, 2, jde ze syntakticko-sémantického hlediska o jedno sloveso, rozdíly se objevují v KF, např. prohlašuji, že mé rozhodnutí je nezvratné — prohlašovat zde vyjadřuje KF sdělovací; prohlašovat2 se objevuje např. ve výpovědích typu prohlašuji XX. letní olympijské hry za zahájené, kdy jde o výpověď - skutek v užším smyslu, viz výše. Rozdíl mezi přísahat1 a přísahat2 ukazují např. výpovědi přísahám, že nic neprozradím — přísahám, že toho člověka neznám. Přísahat1 vytváří pro podavatele závazek, který se týká jeho budoucí činnosti, výpovědí s přísahat2 přebírá podavatel odpovědnost za pravdivost předávané informace. Obdobný rozdíl je mezi ujišťovat1, 2, ubezpečovat1, 2 a zaručovat se1, 2. (U zaručovat se2, např. zaručuji (se) (vám), že X. Y. bude pracovat dobře, jde navíc o hybridní sloveso; kromě funkce závazkové se jako doprovodná objevuje ještě funkce „skutková“, deklarativní — podobné výpovědi stavějí podavatele do nové pozice, „činí ho ručitelem“, i když zde pouze v konvenčním smyslu.) Sázet se1 je podobné přísahat1 — sázím se (s tebou), že ten plot přeskočím, sázet se2 se objevuje ve výpovědích, které jsou výzvou k uzavření sázky, např. sázím se (s tebou), že tu zkoušku neudělal / že už se zase hádají / že přijedou až zítra. Sázet se3 se objevuje ve výpovědích typu sázím se (s tebou), že ten plot nepřeskočíš / že mu to neřekneš — předávanou informací je budoucí činnost adresáta, přičemž predikát je negován. Jakožto výzvy k uzavření sázky fungují takové výpovědi stejně jako případy se sázet se2, navíc však [104]je zde funkce ‚přimět adresáta, aby uskutečnil opak obsahu předávané informace‘. Direktivní funkce výpovědí se sázet se3 je srovnatelná s výzvou, ovšem realizovanou nepřímo.
2. Vytvářeli jsme výpovědi s negovaným performativním slovesem a prověřovali jsme možnosti jejich zapojování do kontextu, tedy jejich smysl a funkci. Nejvíc nasnadě byl samozřejmě postup, při němž se pro každou jednotlivou formu výpovědi vyhledávají všechny představitelné („použitelné“) kontexty, tj. zjišťuje se vlastně homonymie výpovědí. Jako doplnění jsme pak používali postupu opačného, tedy dosazovali jsme synonymní výpovědi do jednoho a téhož kontextu. (Synonymní formulace už ovšem, na rozdíl od výchozích modelů, zpravidla nebyly paralelní s performativními výpověďmi.) V první fázi jsme pracovali pouze s výpověďmi obsahujícími jeden operátor negace (u performativního slovesa), nikoli tedy s případy, kdy je negace uplatněna i u začleněné propozice. Takové výpovědi byly objektem rozboru ve fázi další. Tímto způsobem jsme dospěli k rozdělení materiálu s negovaným performativním slovesem do následujících skupin:
2.1. Skupina Ia
Výpověď s negovaným performativním slovesem má charakter kladného ilokučního aktu, dokonce je možno užít jí performativně. Platnost negace se nevztahuje na informativní sloveso, nýbrž na predikát začleněné propozice. Tento typ se objevuje pouze u sloves radit a doporučovat. Výpověď
(14) Neradím ti, abys mu to říkal
je funkčně v podstatě totožná s výpovědí
(15) Radím ti, abys mu to neříkal.
(16) Nedoporučuji ti, abys za ním chodil
je ekvivalentní s výpovědí
(17) Doporučuji ti, abys za ním nechodil.
Uplatněním negace tedy tyto výpovědi neztrácejí svou ilokuční sílu (KF), ačkoli operátor negace je umístěn u explicitního prostředku její signalizace. Výpovědi (14) a (15), (16) a (17) jsou, zdá se, ekvivalentní co do KF a informace, liší se však emocionálním zabarvením a velmi pravděpodobně také kontextovou vázaností.
2.1.1. Výpovědi s negací jsou oproti kladným výpovědím více citově zabarvené a snad i důraznější, důtklivější. Bylo by patrně možné uvažovat i zde o jevu zmíněném u (5), že explicitní označení „rada“ a „doporučení“ mohou být ve skutečnosti konvenčně zdvořilostní „maskou“ mnohem silnějšího projevu vůle mluvčího (podavatele), snahy ovlivnit jednání adresáta. Negativní rada a doporučení, tj. typ (14) a (16), by se pak svou faktickou platností blížily spíše varování, tedy takovému typu řečového jednání, jež se častěji snaží nějaké činnosti nebo jejím důsledkům zabránit než k ní adresáta pohnout.
2.1.2. Pokud jde o kontextovou vázanost výpovědí typu Ia, není patrně bez významu, že jak rada, tak doporučení jsou řečové akty podle našeho názoru v převážné míře reakcí, odezvou podavatele na předcházející výpověď. Wunderlich (1976) sice považuje direktivní výpovědi vesměs za iniciační, tj. otevírající sled řečového jednání, domníváme se však, že v tomto směru budou mezi jednotlivými případy ze skupiny direktivních sloves dosti značné rozdíly. Převážně iniciační charakter např. příkazu, výzvy nebo prosby je evidentní, kdežto rada a doporučení, právě proto, že primárně mají sledovat zainteresovanost adresáta na obsahu podávané informace, se jeví jako představitelé skupiny opačné. Neznamená to ovšem, že by vždy muselo [105]jít o radu nebo doporučení výslovně vyžádané. Jestliže však tomu tak je a podavatel A končí svou výpověď (souvislý sled výpovědí) doplňovací otázkou typu Co mi radíš / doporučuješ, Co bys mi poradil / doporučil apod., je pravděpodobnější, že naváže výpověď kladná, jde o jakési „echo“. Naopak jestliže v předcházející výpovědi (výpovědích) nebylo pojmenování KF „rada“, „doporučení“ v žádné formě obsaženo a mluvčí A žádal partnera v dialogu vlastně jen o vyslovení jeho názoru, objevuje se častěji formulace se záporem — buď ve formě (14), (16), nebo v modifikacích:
(18) To ti neradím / nedoporučuju, To bych ti (tedy) neradil / nedoporučoval.
(Tyto případy byly experimentálně ověřeny, ovšem jen na omezeném materiálu.) Takové výpovědi však už podle našeho názoru nemohou být považovány za performativní; z hlediska KF by mohly mít funkci (platnost) rady nebo doporučení realizovaných nepřímo.
2.2 Skupina Ib
Jako u Ia týká se v této skupině negace rovněž predikátu začleněné propozice, ačkoli operátor negace je umístěn u performativního slovesa. Výpovědi mají nejčastěji následující podobu:
(19) Neoznamuji vám, že byl zákaz vycházení zrušen, ale / nýbrž že jej Horská služba prodloužila do zítřka.
(20) Neohlašujeme vám zatím výsledky soutěže, ale / nýbrž další zábavné vystoupení.
(21) Neupozorňuji vás, že začátek představení byl posunut, ale / nýbrž že si máte vzít s sebou pozvánky.
(22) Nepřikazuji vám, abyste provedl kontrolu, ale / nýbrž novou instruktáž.
(23) Nežádám od vás podpis na prohlášení, ale / nýbrž konkrétní pomoc.
(24) Nevaruji tě před ukvapeností, ale před vyslovenou ostudou.
(25) Neslibuji vám, že přijdu, ale že vám dám vědět.
(26) Nepřísahám1, že ho přivedu, ale že se o to pokusím.
(27) Nepřísahám2, že ty knihy jsou moje, ale že jsem měl přesně takové.
(28) Nesázím se, že ten plot přeskočím, ale že se dostanu na druhou stranu.
Ve výpovědích tohoto typu vystupují dva participanty „informace“ (srov. Daneš - Hlavsa a kol., 1981, s. 149—150), mezi jejichž obsahy je rektifikační vztah. Informaci v pořadí první uvádí podavatel jako neplatnou, informace druhá platí. Tím, že obsah první informace je popřen, obsah druhé informace se zdůrazňuje. Velmi výrazně se to projevuje tehdy, mají-li informace podobu nominalizovanou nebo kondenzovanou, např. ve (23); srov. také
(29) Nepřikazuji ti mluvit, ale / nýbrž jednat.
V případech s nominalizací nebo kondenzací se může objevit i „vlastní“ podoba typu Ib, totiž:
(29') Přikazuji ti ne mluvit, ale / nýbrž jednat.
(29'') Přikazuji ti jednat, ne mluvit.
Podoba (29'') ovšem postrádá zdůraznění informace, která je vlastním obsahem příkazu. Toto zdůraznění je v (29') posíleno umístěním dané informace v pozici typické pro jádro sdělení, ve (29'') může být tato informace zdůrazněna jen prostředky zvukovými. V úvahu přichází ještě formulace: Jednat ti přikazuji, ne mluvit! To je ovšem již jen výpověď referující. Typ Ib mohou tvořit všechna performativní slovesa [106](srov. také výše (7)), nejběžnější je však pravděpodobně u skupiny s funkcí direktivní.
2.2.1. Z hlediska formy typu Ib, tedy co se týká umístění operátoru negace, jde o variantu běžných českých výpovědí, v nichž se částečná negace vyjadřuje formou záporu větného (opět je tato skutečnost výraznější v případech s nominalizací nebo kondenzací). Interpretaci výpovědí jako (23) lze vystihnout zhruba ‚přikazuji ti, abys nemluvil, ale / nýbrž místo toho jednal‘. Snaha podavatele ovlivnit budoucí jednání adresáta má zde takovou podobu, že je nejprve třeba zabránit tomu jednání adresáta, které podavatel pokládá za nežádoucí, nepotřebné apod., přičemž toto jednání adresáta buď už začalo, nebo podavatel jeho započetí odůvodněně předpokládá; teprve poté je adresátovi předložena varianta jeho budoucího jednání, na níž je podavatel zainteresován. Jiná interpretace, která zde přichází v úvahu, totiž ‚nepřikazuji ti, abys mluvil, nýbrž (naopak) ti přikazuji, abys jednal’, v níž se počítá s rektifikací komunikativního záměru podavatele, nikoli s rektifikací informace, je málo pravděpodobná — pokud jde o faktickou platnost takových výpovědí, jeví se komunikativní jednání, při němž je nějaký komunikativní záměr nejprve zrušen a ihned nato znovu nastolen, jako neodůvodněné a neekonomické.
2.2.2. Možnost uplatnit výpovědi typu Ib performativně nemůže být zcela vyloučena, zvláště zase u výpovědí se slovesy s KF direktivní, daleko přiměřenější a také častější je však užívání formulací typu
(30) Neohlašuji vám jednoho hosta, ale celou skupinu
jako reprodukce vlastní výpovědi nebo jako komentáře, shrnutí předcházejícího rozsáhlejšího komunikátu. Tato reprodukce (komentář) může pak být zároveň i reakcí na realizovanou (vloženou) repliku adresáta, jak o tom svědčí možnost doplnit do věty s performativním slovesem částice přece, vždyť; ty výpovědím typu Ib dodávají platnost vysvětlení, argumentu, jež se vztahuje nejen k předcházející promluvě podavatele, ale i k odezvě adresáta (tázavé, namítající, nesouhlasné) na tuto promluvu, tedy např.:
(30') Neohlašuji vám přece jednoho hosta, ale celou skupinu (tak proč se divíte, že objednávám dvacet obědů).
(30'') Vždyť vám neohlašuji jednoho hosta, ale …
Přítomnost dvou participantů „informace“ je obligatorní.
2.3. Do skupiny II řadíme výpovědi, které nemohou být užity performativně. Patří sem typ
(31) Nepopírám, že na vašem tvrzení je něco pravdy.
(32) Netvrdím, že si to vymyslel, ale ruku do ohně bych za to nedal.
(33) Neprohlašuji, že jsem ho s jistotou poznal, ale je tomu člověku podobný.
(34) Nezakazuji ti, aby ses s ním stýkal, ale sem ho nevoď.
(35) Nežádám od vás, abyste s tím hned souhlasili, ale svůj postoj budete muset změnit.
(36) Neslibuji vám, že přijdu, ale dám vám vědět.
(37) Nezavazuji se, že to do středy dokončím, ale pokusím se.
(38) Nezaručuji (se) vám, že to vyjde, ale udělám, co bude v mých silách.
Ze skupiny s funkcí sdělovací tvoří tento typ poměrně běžně slovesa popírat, tvrdit a prohlašovat, dále pak v zásadě všechna slovesa s funkcí direktivní a závazkovou, resp. také s funkcí závazkově-direktivní, srov.
[107](39) Nenabízím vám, abyste bydleli u nás, ale přijít můžete kdykoli.
Vyloučena je většina sloves s funkcí sdělovací a slovesa s KF společensky konvenční. Možnost performativního užití výpovědí typu II nepřichází v úvahu, mají KF „sdělení“, vyjádřenou ovšem nepřímo (neperformativně). Jak je vidět z příkladů, představují výpovědi této skupiny stylizační varianty (často téměř frazeologizované, zejména u netvrdím, nepopírám) vyjádření různých odstínů (stupňů) modálního významu (aletické) možnosti. Např. výpověď (31) je funkčně rovnocenná s formulací „sděluji vám, že nepopírám vaše tvrzení, protože z určitých existujících objektivních důvodů je popřít nemohu“, podobně jako u dalších výpovědí tohoto typu. Ostatně pro vyjádření tohoto modálního významu jsou neméně běžné a frekventované stylizační varianty s explicitním nemohu, tedy nemohu tvrdit, že …, nemohu vám slíbit, že …, nemohu od vás žádat apod.
2.3.1. Mezi skupinami Ib a II jsou formálně někdy jen malé rozdíly, srov.:
(40) Neslibuji vám, že přijdu, ale // nýbrž že se o to pokusím.
(41) Neslibuji vám, že přijdu, ale // avšak pokusím se o to.
Ve výpovědi (40) máme ovšem co dělat se dvěma začleněnými propozicemi ve funkci informace, kdežto v (41) je v pozici komplementu slibovat pouze jedna začleněná propozice: děj pokusím se (přijít) je uváděn do protikladu s celkem slibovat + informace. Je zde také rozdíl v povaze adverzativního vztahu, ve (40) a všech výpovědích typu Ib jde skutečně o rektifikaci, upřesnění (popřená varianta je nahrazena jinou), jak ukazuje možnost nahradit spojku ale spojkou nýbrž, kdežto v (41) a jiných podobných výpovědích typu II máme co dělat patrně se „základní“ variantou adverzativnosti, srov. možnost substituce ale / avšak. V žádném případě nelze dosadit nýbrž do typu II a avšak do typu Ib. V některých případech může nastat u typů Ib a II plná formální shoda a pouze kontext rozhoduje o interpretaci. Např. na
(42) Netvrdím, že je to špatné
můžeme navázat buď ale na zeď bych si něco takového nepověsil (typ II),
nebo je to přímo příšerné (typ Ib).
Rozdíl mezi typy Ib a II je i v tom, že do typu Ib můžeme doplnit částice (viz výše), resp. pokud jde o (42), částiti jen (netvrdím, že je to jen špatné …). Částice bývají v konkrétních výpovědích obvykle přítomny patrně právě proto, aby bylo jednoznačně zřejmé, o jakou výpověď jde a ke kterému prvku se tedy negace vztahuje. V mluvených projevech se k podobné signalizaci využívá důrazu. U typu II by byl důraz na výrazu netvrdím, u typu Ib na výrazu špatné. Za skupinu III bychom mohli označit slovesa vystupující ve výpovědích - skutcích v užším smyslu; vymezení této skupiny se však prozatím vzdáváme (viz výše).
3. Dále se budeme blíže zabývat případy, v nichž jsou obsaženy dva operátory negace, jednak u performativního slovesa, jednak u predikátu začleněné propozice, tedy s formou ~F(~p). Nejprve je však třeba uvažovat o výpovědích s formou F(~p), tedy o kladných performativních výpovědích nesoucích negovanou informaci.
3.1. U většiny performativních sloves nemá přítomnost negace u predikátu začleněné propozice v podstatě žádný vliv na KF výpovědi. Např. u skupiny sloves sdělovacích je skutečnost, zda se sděluje kladná nebo záporná (negovaná) informace, téměř bez vlivu na KF, jde o případy rovnocenné; nejsou však zcela totožné, pokud jde o předběžné podmínky jejich realizace, jak ukazuje aktuální členění. Rozdíly vyplývají z toho, že výpovědi s informací kladnou a výpovědi s informací negovanou mají odlišné presupozice, a to na straně jak podavatele, tak i adresáta. U „sdělení“ kladné informace podavatel předpokládá, že vztah adresáta k informaci, kterou mu hodlá [108]sdělit, je indiferentní, adresát o obsahu sdělení nic neví. Hodlá-li však podavatel sdělit informaci negovanou, předpokládá u adresáta buď už nějakou předběžnou znalost faktu/faktů, jichž se negace týká, resp. předpokládá, že adresát počítá s platností toho, co má být negováno. Vlastní sdělovanou informací je pak to, že nějaký děj nenastal nebo nenastane nebo že jistá skutečnost neplatí. Negovaný predikát je součástí tématu a je pak jádrem sdělení (srov. Daneš, 1985, s. 188—196). Bývá také typicky umístěn v koncové pozici. Např.:
(43) Oznamujeme vám, že naši studenti nepřicestují zítra.
Pokud na nepřicestují není důraz, očekáváme pokračování ale/nýbrž v sobotu apod., tj. typ Ib. Při slovosledu
(43') Oznamujeme vám, že naši studenti zítra nepřicestují
se popírá platnost (dřívějšího) sdělení, že přicestují zítra. Potvrzuje se tak rozšířený názor, že negace (negované tvrzení) je oproti tvrzení kladnému vždy jevem sekundárním, něčím, co je vnímáno na pozadí tvrzení kladného (srov. Bondarenko, 1983, s. 51—52).
3.2. Podobně u sloves direktivních přenášení negované informace KF v podstatě neovlivňuje; opět zde však bude rozdíl v presupozicích takových výpovědí. U kladných příkazů, žádostí, proseb atd. jde vždy o „plán“ podavatele, který se snaží přimět adresáta k určité činnosti; u výpovědí s negovaným predikátem v sdělované informaci jde o „plán“ adresáta, existující nebo podavatelem předpokládaný, jehož realizaci se podavatel snaží zabránit, tj. chce přimět adresáta, aby obsah informace neuskutečnil nebo aby uskutečnil jeho opak. O vztahu záporných příkazů a zákazů viz např. Čejka (1978), Grepl (1979). Poněvadž zákaz záleží ve snaze podavatele prosadit svou vůli proti (předpokládané) protichůdné vůli adresáta, jeví se sloveso zakazovat jako jediná výjimka mezi direktivními slovesy, u níž je výskyt negace u predikátu začleněné propozice (informace) málo pravděpodobný. Není samozřejmě vyloučeno, aby na straně adresáta existoval úmysl (zainteresovanost) něco neudělat, snaží-li se však podavatel tomu zabránit, tedy přimět adresáta, aby určitou činnost (přece jen) realizoval, užije zpravidla jiného způsobu vyjádření než zákazu v podobě performativní výpovědi s formou F(~p). Varianty typu
(44) Zakazuji ti nejít / nechodit tam,
(45) Zakazuji ti nedat/nedávat mu ty věci
jsou, pokud jde o možnosti uplatnění, přinejmenším vyumělkované. Navíc, i kdybychom jejich použitelnost v reálné komunikaci připustili, jsou patrně opět případem „masky“ KF (viz výše). Co do smyslu jsou totiž podle našeho názoru velmi blízké výpovědím (téměř frazeologizovaným) Jen se opovaž tam nejít! Opovaž se nedat mu to! apod., které mají ovšem platnost výstrahy, resp. hrozby.
3.3. Jedinou skupinou, u níž je výskyt výpovědí s formou F(~p) v podstatě vyloučen nebo přinejmenším silně omezen, jsou slovesa s funkcí závazkově direktivní. Přítomnost dvojího participantu „informace“, která představuje jejich specifickou vlastnost, takovéto uplatnění negace vylučuje; je totiž otázka, jaký by byl vztah těchto dvou participantů, jestliže jeden z nich by byl negován. Výpovědi jako
(45) Nabízím ti, že se s tím člověkem nebudu scházet
snad za určitých okolností přijmout lze (implicitní výzvová informace je pak negací nedotčena), avšak dost těžké je představit si možnosti smysluplného užití např.
(46) *Přihlašuji se k neúčasti na brigádě.
Dost podstatnou okolností je zde také to, že informace u většiny sloves závazkově [109]direktivních má v konkrétních výpovědích zpravidla podobu nominalizovanou nebo ještě častěji kondenzovanou; predikát je tedy zpravidla implicitní a předběžné podmínky realizace výpovědí s touto KF hovoří jednoznačně pro predikát v kladné podobě.
4. Pokud jde o výpovědi s formou ~F(~p), většina modelově utvořených příkladů se zdá být z uplatnění v reálné komunikaci vyloučena. Snad by bylo možné u některých z nich uvažovat o tom, že jde o varianty typu Ib, resp. II, např.:
(47) Nesděluji vám, že naši studenti nepřicestují zítra, ale/nýbrž že se opozdí.
(48) Netvrdím, že ta povídka není od Hemingwaye, ale jako Hemingway to nevypadá.
Přinejmenším však ve většině případů jde o stylizační varianty celkem neživotné a málo pravděpodobné, resp. pravděpodobnost jejich výskytu je odstupňována, od např.
(49) Nepopírám, že ten předmět není můj.
(50) Nenařizuji vám, abyste ho nepropouštěli,
což jsou výpovědi v podstatě ještě přijatelné, až k typům:
(51) Nenavrhuji vám, abychom si neudělali přestávku.
(52) *Neprosím vás, abyste mi nepomohli.
(53) *Nezavazuji se, že neodpracuji 50 hodin.
Jak již bylo řečeno, uvědomujeme si, že kontext lze sestrojit téměř pro každou výpověď, avšak pravděpodobnost výskytu případů jako (51)—(53) je opravdu minimální. Uvádíme zde vesměs příklady, v nichž u začleněné propozice je predikátovým slovesem imperfektivum, neboť pro výpovědi s dokonavým slovesem je rekonstrukce kontextu natolik nepravděpodobná, že zřejmě není účelné se jí zabývat.
5. Závěr. Hlavní oblastí uplatnění negace u performativních výpovědí tedy zřejmě bude typ s formou ~F(p), protože forma F(~p) většinou žádné specifické důsledky pro KF výpovědi nevytváří nebo jen výjimečně. Typ F(~p) se jeví jako do značné míry redundantní (z funkčního hlediska), zařaditelný pod ~F(p). Je třeba se v této souvislosti ještě zmínit o reprodukování negovaných performativních výpovědí. Reprodukující (referující) výpověď může odrážet jak KF původní výpovědi, tak její jazykovou formu, srov.:
(54) Řekl, že nám to neslibuje.
(55) Neřekl, že nám to slibuje.
Příklad (54) odráží skutečnost, že původní výpověď měla formu ~F(p), u příkladu (55) je z reprodukující výpovědi zřejmé, že u původní výpovědi nebyla KF (v tomto případě „slib“) explicitně pojmenována. Jak příklad (54), tak i (55) by ovšem bylo možné zahrnout pod obecnější referující výpověď, která je dvojznačná, srov.:
(56) Neslíbil to.
Naše předchozí úvahy se ostatně v mnohém dotýkaly problematiky dvojznačnosti, která bývá odstraňována až v konkrétních komunikačních událostech. Tím víc tedy asi bude nutné věnovat pozornost výzkumu konkrétních jazykových projevů v přesně definovaných podmínkách běžné komunikace.
LITERATURA
BONDARENKO, V. B.: Otricanije kak logiko-grammatičeskaja kategorija. Moskva 1983.
ČEJKA, M.: Rozkaz a negace. SaS, 39, 1978, s. 341—348.
[110]DANEŠ, F.: Syntaktický model a syntaktický vzorce. In: Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii. Praha 1973, s. 115—124.
DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. - KOŘENSKÝ, J.: Postavení slovesa v struktuře české věty. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Praha 1973, s. 129—139.
DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.
DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985; rec. v SaS, 48, 1987, s. 315—319.
GREPL, M.: Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi. In: Otázky slovanské syntaxe IV/I. Brno 1979, s. 15—37.
GREPL, M.: Imperativní postoje a imperativ. SP FFBU A 27. Brno 1979, s. 165—174.
GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1985.
HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha 1975.
HIRSCHOVÁ, M.: Komunikativní aspekty sémantiky českých sloves dicendi. Olomouc 1983. Rukopis kandidátské disertace.
HIRSCHOVÁ, M.: Analýza sémantiky ‚nabízet‘ v performativním užití. In: Studia Bohemica III. AUPO 50. Olomouc 1984, s. 113—116.
HIRSCHOVÁ, M.: Fungování participantu ‚informace‘ u některých českých sloves dicendi. In: Studia Bohemica IV. AUPO 55. Olomouc 1987, s. 97—103.
IVIN, A. A.: Logika norm. Moskva 1973.
SEARLE, J. R.: Speech acts. Cambridge 1969.
SEARLE, J. R.: Indirect speech acts. In: Syntax and semantics, 3. Ed. P. Cole - J. L. Morgan. New York 1975.
SEARLE, J. R.: Classification of speech acts. Language in society, 5, 1976, s. 1—23.
WUNDERLICH, D.: Studien zur Sprechakttheorie. Frankfurt am Main 1976.
R É S U M É
The role of negation in performative utterances
The possibilities of meaningful use of originally performative utterances with the form ~F(p) are much restricted if we consider them only as a negation of the illocutionary force indicating device, i.e. a negation of a certain speech act. In most of the Czech utterances with the form mentioned above the operator of negation relates to the propositional content of the utterance (embedded proposition), though it is attached to the performative (illocutionary) verb in the 1st person singular. The utterances of this type either represent a variant of partial-negation-sentences or express various nuances of the modal meaning of aletic possibility. The utterances with the form F(~p) and ~F(~p) are analysed too. As to their function in everyday use they do not differ from the type ~F(p). Many utterances with the form ~F(~p) exist only hypothetically.
Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 2, s. 101-110
Předchozí Marie Těšitelová: Ke kvantifikaci v oblasti sémantiky (substantiva) I
Následující Miroslav Novotný: Gramatické kategorie a „pojmy v situacích“
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1