Typy a vzájemné vztahy interpretačních činností produktora a recipienta v komunikačních procesech

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Типы и взаимоотношения интерпретационной деятельности продуктора и реципиента в коммуникативных процессах / Types and interrelations of interpretative activities of producer and receiver in the process of communication

1. V tomto příspěvku vycházíme z přesvědčení, že interpretační činnosti produktora a recipienta v komunikaci probíhají do značné míry paralelně, prostupují se, překrývají nebo jsou vzájemně na sebe silně vázány. Nechceme tím zpochybňovat rozdíly v interpretačních činnostech obou partnerů vyplývající víceméně už ze základního schématu komunikace (viz zde v příspěvku J. Kořenského, s. 133): aktivita produktora je obvykle vyšší, jeho záměry a očekávání více vyhraněné, jeho verbalizační úsilí je uvědomělejší atd. (viz zde v příspěvku I. Nebeské, s. 140); domníváme se však, že důraz na příbuznost a integrovanost činností obou účastníků komunikace umožňuje obohatit základní komunikační schéma o zesílený aspekt vzájemnosti, o některé zpětné vazby apod. Oddělené modelování interpretačních aktivit produktora a recipienta je patrně určitým násilím vůči složitosti tvaru komunikační události, protože (1.) oba účastníci neustále provádějí „interpretaci“ partnera (nejen přímo jeho komunikačních aktivit, ale i vývoje jeho postojů a vzájemných vztahů), anticipaci jeho komunikačního chování, jeho reakcí, (2.) oba rovněž neustále provádějí interpretaci textu (nejen recipient, ale i produktor sleduje svůj text, jeho vývoj, postup k cíli, realizaci záměrů, vzorců, jeho spojitost), (3.) oba také stále uskutečňují interpretaci určitého výseku skutečnosti, resp. současně modelují text a referovaný subsystém objektivní reality. Produktor tedy interpretuje skutečnost, recipient z jeho modelu skutečnosti usuzuje na modelovanou realitu a vytváří vlastní odrazový model jak textu, tak příslušného výseku skutečnosti. Rozdíl je hlavně v míře zprostředkovanosti odrazu, ve stupni podmíněnosti výsledného modelu textem a skutečností samou. Jde tedy o asymetrii modelů, odvozenou už ze zmíněné celkové asymetrie produkce a recepce; přitom však jsou uvedené interpretační činnosti obou partnerů těsně propojeny, jsou zároveň paralelní, vstřícné, prolínají se.

2. Velmi zde ovšem záleží na typu komunikace; např. u těch psaných textů, mezi jejichž produkcí a recepcí je velký časový interval, jsou možnosti vzájemné inter[135]pretace partnerů značně omezené, recipient interpretuje produktora hlavně na základě zprostředkující úlohy textu. Naproti tomu se domníváme, že při teoretické interpretaci přirozeného dialogu (viz zde u O. Müllerové, s. 143) v podstatě nelze striktně oddělovat produktora a recipienta (mluvčího a posluchače), mluvit o střídavém obsazování komunikačních rolí. Opět samozřejmě záleží na typu dialogu, na stupni aktivity jeho účastníků; v zásadě každý účastník ve chvíli, kdy je posluchačem, vlastně anticipuje — a kontinuálně udržuje — i svou roli mluvčího. Na jedné straně je u tohoto typu komunikace distribuce všech pragmatických složek i komunikačních aktivit velmi dynamická a interferenční, což zčásti ztěžuje jakoukoliv segmentaci (záměry účastníků se kříží, doplňují, podporují; komunikační funkce jejich replik jsou v různé míře kompatibilní, podle toho se repliky seskupují do přirozených n-tic; dochází k přesahům replik, ke „skákání do řeči“ apod.); na druhé straně má aktivita každého účastníka v dialogu svou kontinuitu a vlastní perspektivu. Z hlediska jeho cílů, záměrů, strategií a jejich realizace není rozhodující, zda v tom kterém okamžiku je mluvčím nebo posluchačem: je vlastně stále mluvčím i posluchačem zároveň (zčásti reálně, zčásti potenciálně).

3. U četných jiných typů textů aktivita produktora výrazně převažuje nad aktivitou recipienta. Soudíme však, že i při teoretické interpretaci těchto typů textů je třeba reflektovat cíle, záměry recipienta — především ze dvou důvodů:

3.1. Produktor při komunikaci více či méně přihlíží k cílům a záměrům recipienta (zde přesněji adresáta), anticipuje je a výsledky těchto svých myšlenkových operací promítá do svého komunikátu. (Tyto projevy autorského subjektu, který je hlavním garantem soudržnosti, spojitosti textu, jeho celostních kvalit, se podílejí na koherenci textu, současně však jako značně svébytná vrstva jistým způsobem vybočují z linearity jeho výstavby.) Produktor už před započetím komunikace (produkce textu) a dále v jejím průběhu interpretuje obsahy vědomí partnera (i potenciálního), soubor jeho osobních vlastností, předpokladových struktur, jeho komunikační i širší kompetenci; a na základě toho už vlastně realizuje modelování skutečnosti. Produktor se tedy snaží, aby v relaci k jeho modelu skutečnosti vznikl žádoucí odrazový model výseku skutečnosti u adresáta a aby se promítl do souboru znalostí adresáta, kognitivních (ale jistě i zážitkových, emociálních) struktur fixovaných v jeho vědomí. Při modelování skutečnosti prostřednictvím textu jde tedy vždy o ztvárnění komplexu sémantických hodnot limitované z jedné strany hodnotami pragmatickými, zřetelem k partnerovi, a z druhé strany znalostí kódů, předpokladovými strukturami z oblasti výrazových prostředků. Často se zdůrazňuje, že v teorii textu nebyla dosud věnována dostatečná pozornost mechanismu sémantické organizace komunikátu. Budeme-li např. v textu sledovat — bez vazby na stratifikační model jazykového systému, tj. napříč těmto rovinám — různé projevy zaměření autora na adresáta, můžeme tím zjistit jeden z organizačních vektorů, který působí na uspořádání celého významového komplexu v textu;[1] a ve vztahu k typologizačním záměrům tím můžeme postihnout aspoň jeden ze subsystému konfigurace sémantických příznaků specifické pro daný text.

Produktor respektuje oba směry dění při interpretaci adresáta, tj. (1.) aktivaci určitých složek komunikační kompetence partnera prostřednictvím textu (existenci, podobu, funkční možnosti těchto složek musí produktor předpokládat) a využití aktivovaných složek až k interpretaci smyslu textu, i (2.) průmět výsledků a zkušeností z interpretace textu zpětně do komunikační kompetence adresáta (produktorovi záleží na změně ve znalostech, postojích, zážitkové sféře atd. jeho adresáta i ev. potenciální skupiny adresátů). Všechny tyto předpoklady, záměry, představy autor [136]do svého textu vkládá; a měli bychom se snažit rozpoznat způsoby a prostředky tohoto vkládání v různých vrstvách textové sémantiky. V oblasti teorie textu a teorie literární komunikace, ale zřejmě rovněž i v oblasti psychologie osobnosti, psychologie tvorby, teorie sociální komunikace víme asi dosud poměrně málo o tom, jak toto modelování adresáta a jeho komunikačních aktivit v textu probíhá.

Produktor tedy od počátku i v průběhu komunikace disponuje hypotézou o průniku svých znalostí a zkušeností s „modelem světa“ adresáta (adresátů). Jeho cílem a obvykle i výsledkem komunikace je určitá profilace tohoto průniku; z toho plyne řada postupně uskutečňovaných strategických záměrů. Produktor konstituuje smysl svého textu i na základě předpokládaných (a možných) interpretačních činností partnera; předpokládané reakce partnera mohou ovlivnit strukturaci, pointování, vnitřní proporcionalitu textu produktora. Produktor např. musí pamatovat na potřebnou vyšší hustotu informací na počátku svého komunikátu, kdy je třeba založit (resp. aktivizovat) ve vědomí adresáta příslušné soubory dat. Zde je opět možno uplatnit různé strategické varianty, např. využít začátku in medias res, záměrně zatajit některé informace a exponovat je v textu později — ale to se děje vždy už na pozadí určitých zkušeností účastníků s tímto typem komunikace.

Produktor usměrňuje recepci adresáta instrukcemi, v různé podobě zakódovanými v textu — tj. např. prostřednictvím různých konstrukčních, kontaktových a komentářových signálů, prvků metatextových a metakomunikačních, prostorových a časových orientátorů (viz Hoffmannová, 1983, 1985). Touto explicitní signalizací a celou svou strukturací textu musí adresátovi umožnit, aby rozlišil modelovanou realitu a model, tj. aby diferencovaně hodnotil skutečnost a text. V případě uměleckého textu musí autor také zvážit, nakolik je jeho cílem vysoký stupeň identifikace recipienta s dějem, postavami a světem autora a nakolik je součástí jeho záměru, aby si adresát uvědomoval autora, autorův poměr k adresátovi, techniku sdělování (tj. brechtovskou „estetickou distanci“); proporce těchto záměrů rozhoduje např. o uplatnění Ich- a Er-Erzählung apod. Produktor musí adresátovi umožnit interpretovat celkový smysl textu z jednotlivých segmentů, tedy celostní vnímání, ale např. i asociativní spojování se zkušenostmi z recepce textů jiných. Dále musí adresáta vést buď ke konkretizaci, nebo je naopak jeho záměrem víceznačnost, rozplývavost, zamlženost; vede ho buď k zapojení rozhodovacích procesů, nebo naopak ke koexistenci alternativ ve vědomí adresáta apod.

Důležitou roli hrají v komunikaci i projevy zaměření produktora na specifického adresáta, typ příjemce, společenskou skupinu apod. Z textu je většinou patrné (pokud to není vyjádřeno zcela explicitně), zda je určen pro vyhraněnou skupinu adresátů, nebo pro široké, indiferentní publikum; tím jsou samozřejmě podmíněny i anticipace, projevy očekávání produktora. Je třeba sledovat, jak produktor vtěluje do textu předpoklad komunikace buď s individuálním adresátem, nebo se skupinou, určitou kolektivitou založenou na společné motivaci, orientaci, zkušenostech,[2] jakými prostředky proniká produktor k adresátovi, jak ho oslovuje, jak se napojuje na jeho životní zkušenosti, jak využívá jeho komunikační kompetence. V některých textech (viz Henselová, v tisku) můžeme pozorovat zajímavý jev tzv. vícenásobného, diferencovaného adresování: např. návod připojený k výrobku má v sobě zakódovány poukazy k zájemci o koupi, tj. propagační prvky, dále poukazy k uživateli, ale i např. ke stěžovateli, který vznáší reklamaci, apod.

I v psaném textu, jako nedílné složce komunikačního procesu, hrají rozhodující roli projevy autorské strategie, zaměření na adresáta. Pro průběh a výsledky interpretačních činností nemusí proto mít rozhodující význam tradiční diferenciace [137]mluvených a psaných projevů, na které někdy příliš ulpíváme, ale spíše např. existence a velikost časového intervalu mezi produkcí a recepcí. Nové možnosti dané zapojením moderní techniky do průběhu interpretačních procesů relativizují, posunují diference mluvených a psaných komunikátů. Tak např. při recepci mluveného textu, poslouchaného po dlouhé době uplynulé od produkce ze záznamu, mají interpretační činnosti — přes odlišnost situace — v mnohém spíše charakter interpretace psaného textu (nikoli samozřejmě ve složce akustické, ale ve vlastních složkách interpretačních: recipient málo zná situaci produkce textu, má možnost se při příjmu vracet atd.).

3.2. Význam interpretace předpokladů a záměrů recipienta jsme nejprve ukázali na jejich reflexi v projevu produktora. Ovšem i tam, kde postoje, cíle, záměry recipienta nemají výrazný vliv na podobu konkrétní komunikační události, na její utváření, mohou se projevit v dalších, návazných komunikačních procesech, v efektu komunikační události pro společenskou praxi apod. Zde je důležité sledovat vztah, míru korespondence, adekvátnosti mezi textem jako objektem interpretace na jedné straně a výsledkem interpretace na straně druhé — ať už výsledkem myslíme odrazový model vytvořený recipientem, nebo teprve praktický efekt komunikace. Tyto vztahy lze popsat prostřednictvím souboru existenčních modů textu (viz Šoltys, 1985), jako je projekce textu v paměti komunikantů, v jejich poznámkách, v pokusech o reprodukci textu, v iniciovaných činnostech adresátů.

Zasahuje sem tedy problém hranic komunikační události, jejího zapuštění do situace, vzniku její motivace a trvání jejích výsledků a následků, jejího předznamenání a doznívání, účasti jazykových i mimojazykových faktorů. Vymezujeme-li komunikační událost (viz výše v příspěvku J. Kořenského, s. 132) jako výsek reálné skutečnosti, v němž dochází ke komunikaci, jsou její hranice dány gnozeologickými záměry badatele. Tato kolize ontologického a gnozeologického aspektu způsobuje, že hranice komunikační události jsou nezřídka neurčité, jakoby „rozmyté“ situací celé interakce; a právě cíle, záměry recipienta nedílně souvisí s následky komunikační události v interakci.

4. V předešlém bodě jsme věnovali pozornost především aktivitám produktora zaměřeným na „interpretaci“ partnera, adresáta. Přitom však neustále zdůrazňujeme význam aktivity recipienta (produktor na jeho aktivitu obvykle spoléhá, vychází mu vstříc). I recipient vstupuje do komunikačního procesu s určitým cílem (jakkoli je podřazen cíli produktora nebo z něj vyplývá), soustavou záměrů, vytváří si na počátku komunikace vnitřní kognitivní model problémové situace. Na jeho základě postupně realizuje (směrem k anticipovanému cíli) sekvenci akcí, úkonů, operací. Výstavba sekvence je i u recipienta řízena regulačními systémy, prognózami dalšího vývoje komunikace, cílově orientovanými mentálními konstrukty typu plánu, programu, strategie. Prostřednictvím zpětných vazeb, reflexe celého průběhu komunikace, zapojování hodnotících činností dochází k prověřování, modifikaci, změnám cílů, plánů, k rozšiřování i zužování pohyblivého souboru výchozích hypotéz; k postupnému zapojování hierarchizované soustavy interpretačních schémat (viz výklad o interpretačních aktivitách u Demjankova, 1981); k strategicky řízenému rozhodování mezi možnými interpretačními variantami, alternativami (viz Čapek, 1983) směrem k cíli, k optimálnímu (pro adresáta) výsledku komunikace.

Recipient tedy řídí výstavbu vlastního modelu textu i modelu výseku skutečnosti interpretovaného produktorem; identifikovanou podobu autorského textu přitom v různé míře aktivně dotváří. Výrazně formuje např. složku referenční (do modelování reality zapojuje své schopnosti identifikace objektu určitým souborem podstatných vlastností), tematickou (sám po vlastní linii aktivně rozvíjí téma) i např. koherenci textu (je schopen vnímat i zdánlivě nespojitý, nekohezní text jako koherentní). Obdobně i např. segmentaci textu jednak pasívně vnímá (tak jak je provede[138]na produktorem), jednak se na ní aktivně podílí; a podobně vedle „pasívního“ příjmu celostních kvalit textu vyvíjí recipient aktivní syntetickou činnost, konstituuje smysl textu.

Recipient vstupuje do komunikace se zvoleným východiskem interpretace, s určitou soustavou souřadnic, do níž si celou komunikační událost zasazuje; vzhledem k tomuto východisku se utváří jeho perspektiva celé interpretace. Předpokládáme-li, že se u různých účastníků komunikační události konstituuje rozdílný smysl jako výsledná kvalita komunikace, je tedy smysl průsečíkem hodnot vložených do komunikace produktorem a této interpretační perspektivy.

5. Přístup uplatněný k interpretačním činnostem v komunikaci je založen především na procesuálním chápání komunikační reality, na zdůrazňování jejích dynamických, průběhových kvalit. Patří mezi ně:

dynamika komunikační události daná jejím průběhem v čase, jejím situačním a kontextovým předznamenáním a dozníváním, jejím fázováním;

průběžná korekce výchozích hypotéz, modifikace cílů, záměrů pod vlivem reakcí partnera, formování strategie, resp. taktiky; tedy vliv neustálé vzájemné projekce subjektů produktora a recipienta;

postupné utváření modelů skutečnosti u komunikačních subjektů (ve složité interakci — i co do uspořádání v čase) a průniku těchto modelů;

vzájemná projekce partnerských subjektů a textu, dialektika subjektově-objektová: jak text, tak osobnosti partnerů představují dynamické systémy, řetězce změn a stavů; v komunikačním procesu dochází k nejrůznějším vzájemným zásahům, transformacím, ke komplexnímu vzájemnému ovlivňování;

procesualita v oblasti předpokladů interpretačních činností: partneři při interpretaci aktivizují určité složky své komunikační kompetence, v průběhu produkce i recepce u nich probíhá instrumentalizace, operacionalizace jednotlivých souborů znalostí, tzn. znalostí jazyka, znalostí věcných, encyklopedických, znalostí komunikačních (i sociálních) norem, konvencí, znalostí textových vzorců, schémat, pravidel apod. (viz o tom Viehweger, 1984). Zde je třeba počítat s dialektickou jednotou na jedné straně normovaných, konvencionalizovaných a na druhé straně aktuálních, situačních prvků v komunikačních procesech; postupně dochází k normování, typizaci, institucionalizaci některých situačních faktorů i výsledků formování konkrétních komunikačních událostí, k jejich vtělování do pravidel, k jejich stabilizaci v individuální i kolektivní komunikační kompetenci.

V průběhu interpretačních procesů partneři tedy vytvářejí aktuální modely skutečnosti a konfrontují je se strukturami obsahů svého vědomí. Tyto struktury (některé jejich typy bývají označovány jako rámce, skripty, schémata, plány, scénáře aj.) reprezentují hlavně určité situace, role a činnosti subjektů v nich a jsou úzce spjaty (ve smyslu vzájemné podmíněnosti) s předpokladovými strukturami výrazových prostředků (viz Winograd, 1976; Fillmore, 1977). To vše podléhá neustálému vývoji, (re)interpretaci. V průběhu komunikace často dochází i k proměnám předpokladových struktur, ev. i k jejich opouštění a konstituování nových; mění se tak rozměr přesahu situačně aktivizovaných znalostí partnerů a postupně se utváří průnik modelů světa produktora a recipienta. Produktor konstituuje smysl na základě očekávaných interpretačních činností recipienta, ten naopak zakládá interpretaci na předpokladech o stavu a činnosti produktora. Oba tedy modelují soubor vědomostí a kognitivních operací, kterými disponuje partner, a s narůstáním komunikátu a změnami celkového situačního kontextu se tyto modely vyvíjejí; probíhá přiřazování, zjišťování korespondencí mezi jejich složkami.

Složka předpokladová, kompetenční, dispoziční na straně jedné a složka realizační, vlastní tvorba, produkce, interpretace, řečová činnost, text, komunikace na [139]straně druhé fungují v komunikačním procesu v dialektické jednotě; jsou spojeny četnými vazbami (lineárními, nelineárními, zpětnými), „křížením siločar“ (Mathauser, 1985). Viděli jsme, že i složka předpokladová je nesmírně dynamická: prostřednictvím integrace realizace a předpokladovosti se kompetenční vrstvy u partnerů i jejich vzájemný kompetenční průnik neustále rozvíjejí.

 

LITERATURA

 

ČAPEK, J.: Interpretace socialistického práva (Základní teoretické otázky). AUC, Iuridica Monographia, 40. Praha 1983.

DEMJANKOV, V. Z.: Pragmatičeskije osnovy interpretacii vyskazyvanija. Izv. AN SSSR — serija literatury i jazyka, 40, 1981, s. 368—377.

FILLMORE, CH. J.: Topics in lexical semantics. In: Current issues in linguistic theory. Ed. R. W. Cole. Bloomington - London 1977, s. 76—138.

HENSEL, C.: Mehrfachadressieren und alternative Handlungsstruktur. In: Linguistische Studien (v tisku).

HOFFMANNOVÁ, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Linguistica VI. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HOFFMANNOVÁ, J.: „Gliederungssignale” in der Kommunikationsstruktur der Arbeitsberatung. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. In: Linguistica XII. Praha 1985, s. 57—70. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

MATHAUSER, Z.: Umělecká situace. Estetika, 22, 1985, s. 135—157.

MIKO, F. - POPOVIČ, A.: Tvorba a recepcia. Bratislava 1978; srov. SaS, 42, 1981, s. 175.

ŠOLTYS, O.: A search for a socially acceptable shape of working consultation. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985, s. 11—16. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

VIEHWEGER, D.: Illokutionsstruktur von Anordnungstexten. In: Sprache und Pragmatik. Lunder Symposium 1984. Ed. I. Rosengren. Stockholm 1984, s. 279—291.

WINOGRAD, T.: Towards a procedural understanding of semantics. Revue Internationale de Philosophie, N. 117—118, Fasc. 3—4. Bruxelles 1976, s. 260—303.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 2, pp. 134-139

Previous Jan Kořenský: Obecná teorie interpretačních procesů a řečová komunikace

Next Iva Nebeská: Produktor vs. recipient: specifika jejich interpretačních činností