K termínu řetězec v syntaxi

Josef Štěpán

[Discussion]

(pdf)

К термину цепь в синтаксисе / On the term of chain in syntax

Cílem tohoto příspěvku je ukázat, že termínem řetězec můžeme prohloubit syntaktické výklady a že může obohatit popis syntaktické roviny češtiny.

1. V popisech české skladby je celkem shoda v tom, že jedním z jejích nejzávažnějších termínů je termín syntaktická závislost a v té souvislosti se často uvažuje o dvojčlenných syntagmatech, o skladebních (syntaktických) dvojicích. Méně jsou již propracovány tzv. vyšší skladební dvojice ve větě jednoduché (nevhodnost tohoto termínu chceme dokázat). Také souvětí skládající se ze dvou vět je vyloženo mnohem detailněji než souvětí složené ze tří a více vět. O souvětí složeném ze dvou vět máme v současné češtině důkladnou knihu K. Svobody Souvětí spisovné češtiny (1972). O souvětí složeném ze tří a více vět nemáme v české jazykovědě souhrnnou knihu, je však k dispozici přehledná kniha F. Kočiše Zložené súvetie v slovenčine (1973). Pro češtinu byly publikovány články zabývající se problematikou třídění souvětí o třech a více větách (Svoboda, 1965; Hrbáček, 1965; Bauer, 1966; Štěpán, 1968) a studie analyzující jednotlivé typy souvětí složeného z více než dvou vět (Svoboda, 1975; Bergerová, 1985). Nejrozsáhlejší z nich je moje kniha Složité souvětí s řetězcovou závislostí (1977). V ní jsem se podrobně zabýval termínem řetězec, a to nejen v české a slovenské jazykovědě.

Zamysleme se nejprve nad původem termínu řetězec. Tento termín v syntaktických výkladech není nový. V souvislosti s uplatňováním generativní gramatiky se v české jazykovědě začalo pracovat s výrazem řetěz symbolů, např. se uvažovalo o řetězu koncových symbolů při generování věty v gramatice s konečným počtem stavů i ve frázové gramatice nekontextové a kontextové (Sgall a kol., 1964, s. 76n., 88n., 93n.; Sgall, 1967, s. 113n.). Ve stejné době se s termínem řetěz a s jeho odvozeninami setkáváme i v jazykovědných pracích, které neužívají metod algebraické lingvistiky, a to v několika významech. Všimněme si jen dvou jeho významů při popisu souvětné stavby.

Na jedné straně pracuje s termínem souvětí s „řetězovou stavbou“ J. Hrbáček pro označení podřadného souvětí, „které v nejjednodušší podobě je spojením věty hlavní s větou vedlejší; tento způsob spojení může být lineárně rozvíjen, a tím vzniká souvětí kvantitativně rozšířené (s řetězovou stavbou), z důvodů stylistických obvykle jen tříčlenné nebo čtyřčlenné, ale střídají-li se vhodně typy vět, i delší“ (Hrbáček, 1965, s. 31). Ve stejném významu jako J. Hrbáček užívám termínu řetězcová závislost (Štěpán, 1977, s. 21; podrobněji viz zde níže oddíl 3). Později pracují B. Havránek - Al. Jedlička (1981, s. 408) s termínem řetězová závislost, nejnověji M. Grepl - P. Karlík (1986, s. 460) uvažují o podtypu složitého souvětí, jehož strukturní základnou je jedna věta hlavní a několik vět vedlejších řetězcově (postupně) na ní závislých. Za zmínku stojí, že už J. V. Bečka (1938, s. 139) psal o řetězení vět na sobě navzájem závislých.

Na druhé straně se dnes užívá ojediněle termínu řetězec (řetěz) i pro význam ‚asyndeticky spojené, juxtaponované věty jen s velmi slabou obsahovou souvislostí‘, tedy [217]u souvětí s implikovanými vztahy v souvislosti s výklady o konverzačním styku (Jelínek, 1966, s. 115).

Tento význam termínu řetěz se blíží významům, které nacházíme častěji v dřívějším období československé jazykovědy. Především je tu třeba uvést druhou stylistickou knihu J. V. Bečky, v níž střídavě užívá termínů řetěz a řetězec. „Větný řetěz vzniká při rozvedení složitější myšlenky (nebo složitějšího shluku myšlenek) v delší řadu členů souřadných. Tyto členy myšlenky mohou býti pouhými souřadnými členy věty nebo hlavními větami souvětí nebo též souřadně spojenými vedlejšími větami téhož souvětí“ (Bečka, 1948, s. 251). Slovenská gramatika (Pauliny - Štolc - Ružička, 1955, s. 383) konstatuje: „Prehľadnosť a plynulosť prejavu sa dosahuje tým, že sa zložené súvetia usporadúvajú istým sposobom. Veľmi často sa zložitý zväzok myšlienok usporadúva reťazovite. Tým vzniká vetná reťaz. Najčastejšie sú to rovnocenné vedľajšie vety.“

 

2. Obecně se přijímá zásada, že ve vědě je třeba rozlišovat různé pojmy také terminologicky. Platí to pro všechny jazykovědné disciplíny a také pro syntax.

Domníváme se, že v češtině, kde má slovo řetěz mnoho významů, je proto pro syntaktický pojem vhodnější termín řetězec. Protože tento výraz sám o sobě je významově neurčitý, je vhodné ho užívat ve spojení s jinými výrazy, neboť jen tak můžeme adekvátně vyjádřit příslušný syntaktický pojem.

Při stanovení několikaslovného termínu, který obsahuje výraz řetězec, vycházíme z toho, že v popisu české syntaxe se užívá dvou základních termínů: přiřaďovací souvislost a závislost (Hausenblas, 1958, s. 30). Pro výklad tzv. vyšších skladebních dvojic a syntaktických skupin v souvětí to znamená, že potom užíváme termínů řetězcová závislost vedlejších vět a řetězcové přiřaďování vedlejších nebo hlavních vět nebo podřadných souvětí apod. V následujícím oddíle si všimneme řetězcové závislosti vedlejších vět; o přiřaďování vedlejších vět srov. R. Bergerová (1983, s. 105—111).

 

3. O souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět konstatujme zatím jen povšechně, že je to takový typ podřadného složitého souvětí, který má tři nebo více vět, z nichž jedna je větou hlavní, ostatní jsou pak na této hlavní větě závislé tak, že na hlavní větě závisí vedlejší věta (věty) prvního stupně závislosti, na této větě závisí vedlejší věta (věty) druhého stupně závislosti atd., takže je vytvářen jistý řetězec vedlejších vět. Pro jeho jemnější charakteristiku je třeba se zabývat větosledem souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět (viz dále 3.1.) a otázkami postupné a hierarchizované řetězcové závislosti (3.2.).

3.1. Popišme nejprve základní větosledné typy a varianty. K větě hlavní se připíná řetězec vedlejších vět tak, že věta hlavní stojí obvykle na začátku, řidčeji na konci souvětí. Toto postavení je dáno kontextem jazykovým i mimojazykovým, hlavně významovou výstavbou promluvy, principem aktuálního (kontextového) členění, méně často principem gramatickým (sem patří zvláště případy interpozice vedlejších vět do věty hlavní nebo do věty řídící vůbec).

Základní větosledné typy složitého souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět podle postavení (umístění) řetězcové závislosti vedlejších vět vzhledem k větě hlavní jsou tři: souvětí s postponovanou, anteponovanou a interponovanou řetězcovou závislostí. Větosledné varianty těchto typů jsou dány vzájemným postavením vedlejších vět, jejich větosledem.

Vedlejší věty rozvíjejí v řetězci obsah souvětí do hloubky (Štěpán, 1977, s. 8, 44 aj.). Tento směr rozvíjení nebývá vždy ve shodě s jednosměrností českého psaného jazykového projevu, který se realizuje zpravidla jen zleva doprava, je spíše záležitostí jazykového systému a jeho konkrétní realizace. V jazykovém systému jsou relace vícerozměrné, v našem případě jde o základní relace, o relaci slovoslednou a větoslednou a o relaci syntaktické závislosti. Souvětí (i jednoduchá věta) jako jednotka jazykového systému bývají zobrazována vhodněji planimetrickými sché[218]maty než pouhým sledem symbolů. Relace syntaktické závislosti má symboly na ose vertikální, relace slovosledná a větosledná na ose horizontální (Šmilauer, 1977, s. 13).

Směr rozvíjení do hloubky pak v souvětí, které je konkrétně realizováno v jazykovém projevu, můžeme rozlišit podle vzájemného postavení řídící a závislé věty: vedle základního rozvíjení zleva doprava, progresívního, shodného se směrem realizace psaného jazykového projevu, tedy rozvíjení, v němž věta řídící je rozvíjena následující větou závislou, máme také rozvíjení zprava doleva, regresívní, kde věta řídící je rozvíjena předcházející větou závislou. Ačkoli progresívní rozvíjení má závislé věty vedlejší stojící v postpozici a regresívní rozvíjení věty stojící v antepozici, nelze uvedené pojmy ztotožňovat. Pomocí pojmů postpozice a antepozice charakterizujeme větosledné typy souvětí s řetězcovou závislostí, tj. vlastně vztah věty hlavní a vedlejší věty prvního stupně závislosti (je tomu tak ovšem i v jednoduchém souvětí). Protože ne každá vedlejší věta, která v jednoduchém souvětí stojí v antepozici, může stát v antepozici jako vedlejší věta druhého stupně závislosti v řetězcové závislosti vedlejších vět (např. věta s že a aby), proto zde raději uvažujeme o regresu, o regresívním rozvíjení. Rozumíme jím rozvíjení zprava doleva, tj. věta řídící je rozvíjena předcházející větou závislou. Progresem (progresívním rozvíjením) pak rozumíme rozvíjení, v němž věta řídící je rozvíjena následující větou závislou. Pojmy progresívní a regresívní jsou v tomto pojetí tedy širší než pojmy postpozice a antepozice a slouží pro přesné označování větosledných variant složitého souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět (podrobněji o těchto variantách srov. Štěpán, 1977, s. 43—70).

3.2. U řetězcové závislosti vedlejších vět nejde jen o problematiku větosledu, ale i o otázky jiné, např. o to, co jsme nazvali postupná a hierarchizovaná řetězcová závislost vedlejších vět (Štěpán, 1977, s. 29, 52, 83) a co je závažné zvláště pro větný rozbor ve škole. Jde o jev, který F. Daneš později označil jako bloky vedlejších vět (1978, s. 153; 1985, s. 120).

O postupnou řetězcovou závislost jde tehdy, závisí-li vedlejší věta 2. stupně závislosti jen prostřednictvím vedlejší věty 1. stupně závislosti na větě hlavní, srov. Z celé návštěvy se rozvine jen dlouhý monolog, na jehož konci ženská vezme lístek, s nímž má hocha odvést do nemocnice (Glazarová). Hierarchizovanou řetězcovou závislostí rozumíme řetězec vedlejších vět, v němž stupně těsnosti spojení řídících a závislých vět jsou rozdílné, takže vznikají v řetězcové závislosti vedlejších vět různá seskupení vedlejších vět. Např. řídící hlavní věta je rozvita vedlejší větou obsahovou těsně a toto podřadné spojení vět jako celek je dále rozvito vedlejší větou účelovou, srov. Mnohým připadalo, že právě na tento konec selanky čekali, aby pochopili celou divnou příhodu Hudcovy ženitby (Majerová).

Z uvedeného výkladu vyplývá, že v souvětné stavbě existují různé typy řetězců vedlejších vět, jež jsou dány druhy těchto vět, jejich vzájemnými vztahy, uspořádáním a dalšími faktory.

 

4. Dosud jsme se zabývali pojmem a termínem řetězec a hlavně řetězcová závislost v souvětí. Bude třeba ho využít i ve výkladech o větě jednoduché. Vztah stavby věty jednoduché a stavby souvětí je stále ještě otevřenou otázkou.

Zajímavé je tu srovnání různých vydání Skladby spisovné češtiny, a to J. Bauera - M. Grepla (1972) a M. Grepla - P. Karlíka (1986). V druhé z uvedených knih dochází ke změně původního pojetí vztahu stavby věty jednoduché a souvětí v tom smyslu, že se více zdůrazňuje paralelnost stavby obou těchto základních syntaktických jednotek. Tak tomu bylo již dříve u V. Šmilauera (1966) a je tomu tak i při vyučování skladbě na základních školách od 70. let. M. Grepl a P. Karlík zařazují do výkladu o jednotlivých větných členech věty jednoduché i výklady o příslušných vedlejších větách. V zásadě proti tomuto pojetí není možno nic podstatného namítat, je však nutno připomenout, že uvedená paralelnost je pouze částečná. Naznačuji to, když [219]vedle pojmu větný člen, který se vyskytuje ve větě jednoduché, pracuji s pojmem souvětný člen (užil jsem ho nezávisle na V. Ertlovi r. 1977). Souvětným členem rozumím nejen větu hlavní a větu vedlejší v souvětí (tj. souvětný člen v užším slova smyslu), ale i polopredikativní konstrukce, které lze převést na věty vedlejší, a útvary v tzv. souvětích asyntaktických, např. vokativ (tj. souvětný člen v širším slova smyslu; Štěpán, 1977, s. 23n.).

Významnou prací, která dokazuje, že pohled na stavbu věty jednoduché přes stavbu souvětí je plodný, je kniha F. Kočiše Podraďovacie syntagmy v slovenčine (v tisku). Přesvědčivě dokládá, vycházeje z dialektického vztahu obsahu a formy, že každé složené syntagma nelze členit jen formálně na jednoduchá syntagmata podle principu binárnosti. Usiluje o analýzu věty z prohloubenějšího syntagmatického hlediska, o její syntax a sémantiku, o celistvý pohled na větu.

Domníváme se, že bude potřeba přehodnotit pojem a termín tzv. vyšších skladebních dvojic ve větě jednoduché a nahradit ho jiným termínem; nabízí se právě termín řetězec větných členů. Bude nutno se zabývat specifickými řetězci závislých větných členů, jako je např. tzv. postupně rozvíjející přívlastek, infinitiv jednoho slovesa závislý na určitém nebo neurčitém tvaru jiného slovesa, řetězec druhých pádů substantiv (Šmilauer, 1963, s. 248; Nor - Váhala, 1966, s. 173) a mnohé jiné typy řetězcové závislosti v jednoduché větě.

 

5. Pro popis ne dosud plně objasněného vztahu mezi formálně syntaktickou a sémanticky syntaktickou stavbou věty, souvětí a textu bude třeba využít právě termínu řetězec. Ten umožňuje adekvátně interpretovat nejen formálně syntaktickou stavbu, ale především také jazykové ztvárnění molekulárních (kognitivních) obsahů (o nich viz Štěpán, 1987, s. 87n.; tam i rozsáhlý seznam další odborné literatury).

 

LITERATURA

 

BAUER, J.: Složité souvětí a jeho klasifikace. SaS, 27, 1966, s. 289—299.

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1972.

BEČKA, J. V.: Technika slohu. Praha 1938.

BEČKA, J. V.: Úvod do české stylistiky. Praha 1948.

BERGEROVÁ, R.: K otázce hypotaktických spojovacích výrazů v složeném souvětí s jedním koordinačním vztahem mezi vedlejšími větami. SaS, 44, 1983, s. 105—111.

BERGEROVÁ, R.: K otázce koordinačních vztahů mezi souvětnými složkami a částmi souvětných složek. In: Sborník Pedagogické fakulty v Hradci Králové, 44. Praha 1985, s. 43—66.

DANEŠ, F.: K prohloubenějšímu rozboru souvětných vztahů. In: SlavPrag, 21. Univerzita Karlova, Praha 1978, s. 153—160.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

HAUSENBLAS, K.: Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování. In: Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury, 2. Praha 1958, s. 23—51.

HAVRÁNEK, B. - JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. 4. vyd. Praha 1981.

HRBÁČEK, J.: O pojetí a klasifikaci tzv. složitého souvětí; typy souvětných konstrukcí. SaS, 26, 1965, s. 27—35.

JELÍNEK, M.: Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními. SaS, 27, 1966, s. 104—118.

KOČIŠ, F.: Zložené súvetie v slovenčine. Bratislava 1973.

KOČIŠ, F.: Podraďovacie syntagmy v slovenčine. Bratislava (v tisku).

NOR, A. C. - VÁHALA, F.: Technik píše česky. Praha 1966.

PAULINY, E. - ŠTOLC, J. - RUŽIČKA, J.: Slovenská gramatika. Bratislava 1955.

SGALL, P. a kol.: Cesty moderní jazykovědy. Praha 1964.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

SVOBODA, K.: K třídění složených souvětí. SaS, 26, 1965, s. 35—44.

[220]SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. Praha 1972.

SVOBODA, K.: Třetí věta v souvětí. Strukturní vady v třetí větě souvětí. In: Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení I. Praha 1975, s. 23—51.

ŠMILAUER, V.: Hlavní skladební a slohové nedostatky odborného vyjadřování. In: O češtině pro Čechy. Praha 1963, s. 240—263.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966.

ŠMILAUER, V.: Učebnice větného rozboru. Praha 1977.

ŠTĚPÁN, J.: K problematice složitého souvětí v současné spisovné češtině. SaS, 29, 1968, s. 384—398.

ŠTĚPÁN, J.: Složité souvětí s řetězcovou závislostí. Praha 1977.

ŠTĚPÁN, J.: On the statistics of the complex sentence (The degree of dependence of subordinate clauses and thinking). PSML, 7, 1981, s. 113—122.

ŠTĚPÁN, J.: Čas ve větě a textu. Praha 1987.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 3, pp. 216-220

Previous Jana Slavíčková: O jednom výběru reklamních textů pro sémantický popis jazyka (na materiálu z deníku Morning Star)

Next Jaroslava Hlavsová: O protikladu spisovnosti a nespisovnosti v češtině