K pojmům kompetence — performance (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Milena Turbová

[Discussion]

(pdf)

К понятиям компетенция — перформанция / On the concepts of competence — performance

Konceptuální dichotomie kompetence — performance stojí v základu generativní lingvistiky. Tyto termíny nacházíme již v Chomského práci z roku 1964, poprvé je však formulována v roce 1966 (s. 4) jako rozdíl mezi kompetencí (znalostí jazyka, kterou má mluvčí-posluchač) a performancí (vlastním užitím jazyka v konkrétních situacích) (… distinction between competence (the speaker-hearer’s knowledge of his language) and performance (the actual use of language in concrete situations)). Lze říci, že ovlivnila podstatným způsobem vývoj moderní lingvistiky. Stala se podnětem mnoha diskusí, byla z různých úhlů podrobována kritice, prošla vývojem i u autora samého; je kritizováno její opodstatnění a v zásadě dodnes zůstávají mnohé otázky s ní spojené nedořešeny.[1] Pokusíme se o přehled různých aspektů a hledisek obsažených v definicích těchto pojmů, jak se obrážejí v dostupné zejména anglo-americké odborné literatuře, naznačíme vývoj této distinkce, její terminologické varianty a dotkneme se otázky, zda a jak se promítá v českém lingvistickém myšlení.

Budeme-li hledat její základ v období těsně předcházejícím vzniku generativní gramatiky, zjistíme, že její vymezení vyplynulo z odlišného pojetí povahy jazyka a cílů jazykovědy u N. Chomského, že souvisí především s vývojem jeho uvažování od empirismu k racionalismu. Pro americké strukturalisty, z nichž N. Chomsky vyšel, představoval jazyková data vzorek výpovědí rodilého mluvčího příslušného zkoumaného jazyka. Tento soubor výpovědí (korpus) musel být reprezentativní; cílem lingvistiky pak byl popis pravidelností v korpusu podle stanovených postupů a rozšíření jejich platnosti na jazyk jako celek. Jazyk byl tedy chápán jako korpus sestávající ze všech výpovědí, které kdy byly (ev. by mohly být) v příslušném řečovém společenství proneseny. Definici tohoto typu najdeme ve většině úvodních pasáží textů amerických strukturalistů. V duchu behaviorismu, který popírá, že by chování mohlo vypovídat o mentálních stavech, o mysli, se v termínech langue a parole neuvažuje. Strukturalisté zkoumali především výpovědi. Vycházeli od „řečových forem“ (speech-forms) a směřovali ke gramatické analýze jazyka. Terminologicky stojí v jejich pracích proti sobě soubor výpovědí (korpus) (collection of utterances (corpus)), výpovědi (utterances), sebraný korpus (the corpus collected), primární data/korpus (primary data/the corpus), řeč jako lidské chování (speech as human behaviour), řečové činnosti (speech activities), neupravený jazykový materiál (raw data of speech) na jedné straně a struktura jazyka (structure of language, language-structure), gramatická struktura (grammatical structure) na straně druhé. Proti přístupu založenému na korpusu byly vzneseny především dvě podstatné námitky. Na jedné straně obsahuje korpus příliš mnoho, vezmeme-li v úvahu neúplné výpovědi, váhání, změnu zájmu či pozornosti, přeřeknutí apod., než aby mohl poskytnout vhled do struktury jazyka, na druhé straně obsahuje příliš málo, nezahrnuje všechny věty jazyka. A jak uvádějí Miller s Chomským (1963), pojetí jazyka jako konglomerátu řečových aktů [236]nevysvětluje kreativní aspekt jazyka, skutečnost, že rodilý mluvčí je schopen chápat velké množství vět, které nikdy předtím neslyšel, a za vhodných okolností tvořit nové věty, které jsou stejně srozumitelné jiným rodilým mluvčím. Angličtinu prostě nelze ztotožnit s žádným korpusem, jakkoli velkým. Z těchto argumentů vychází alternativní pojetí povahy jazyka. Chomsky přechází na pozice racionalismu, připouští jako jazyková data nejen výpovědi, ale také jazykové povědomí (soudy o těchto výpovědích). Rozdíl, který původně činí v Syntaktických strukturách (1957) mezi větami generovanými gramatikou (jazykem) a vzorkem výpovědí utvořených v běžných podmínkách užití rodilým mluvčím (korpusem), formuluje později jako rozdíl mezi kompetencí a performancí (Lyons, 1970a).[2]

Je nutno říci, že způsob, jakým Chomsky tuto dichotomii vymezil, nejednotnost a nejasnosti v užívání obou pojmů vedly k různému výkladu i pojetí u jeho stoupenců i odpůrců.

Kompetence je, jak vyplývá již z úvodní citace, především pojímána jako znalost jazyka (Chomsky, 1965, s. 4), jako znalost jazykové struktury (knowledge of linguistic structure, Thorne, 1966, s. 9), znalost jazykových pravidel (knowledge of linguistic rules, Widdowson, 1978, s. 3), znalost vět jazyka (knowledge of the sentences of a language, Hymes, 1972, s. 279), znalost formálních principů jazyka (knowledge of the formal principles of language, Lyons, 1970a, s. 113), tedy jako znalost především v souvislosti s gramatičností, se schopností mluvčího rozeznat správně utvořené věty (well-formed) od nesprávně utvořených (deviant sentences) a s kreativností, se schopností mluvčího/posluchače vytvářet a chápat nové věty jazyka, takové, které nikdy předtím neříkal ani neslyšel. V definicích a parafrázích kompetence jsou běžné formulace typu znalost, kterou má mluvčí/posluchač (the speaker-hearer’s knowledge of his language, Chomsky, 1965, s. 4), vnitřní neuvědomovaná znalost (intrinsic tacit knowledge, Chomsky, 1965, s. 140), znalost jazyka, kterou má rodilý mluvčí-posluchač (native speaker’s knowledge of his language, Atkinson a kol., s. 40) apod.

K chápání kompetence jako znalosti se ozvaly námitky ze strany psychologů a filozofů. Pro psychology, kteří jsou nakloněni pojímat znalost jako faktor spoluurčující lidské jednání, bylo překvapující zjištění, že znalost, tak jak je formulována v kontextu dichotomie kompetence/performance, „nezahrnuje jednání ani schopnost na základě této znalosti jednat, protože vlastní užití jazyka spadá do oblasti performance; nezahrnuje též vědomí schopnosti formulovat gramatická pravidla“ (Ingram, 1968, s. 318).[3] Je nutno ji chápat spíše v smyslu epistemologickém než v jakémkoliv psychologickém smyslu.

Filozofové poukazovali na to, že ve vymezení kompetence nejde o paradigmatický typ znalosti jako v případech 2 + 2 = 4 nebo „večeře je hotová“, kdy mluvčí může svou znalost snadno formulovat nebo akceptovat její správnou formulaci jinými mluvčími. Teorie Chomského čelí těmto námitkám vyznačením specifického charakteru znalosti. Označuje ji za neuvědomovanou (tacit knowledge). Užívá se též výrazů unconscious, intuitive, intrinsic knowledge (neuvědomovaná, intuitivní, vnitřní).[4] [237]V pozdějších pracích zavádí Chomsky pro význam ‚tacitly know‘ (intuitivně vědět) termín cognise.[5]

Jak vyplývá z formulací Chomského i z některých jejich interpretací (např. Derwingem (1973), Hörmannem (1981)),[6] ztotožňuje Chomsky kompetenci, v některých případech pouze implicitně, s jazykovým povědomím (linguistic intuition). Nerozlišuje tedy zjevnou znalost, tj. jazykové povědomí mluvčího (jeho soudy o gramatičnosti vět, parafrázích, synonymitě apod.) a neuvědomovanou znalost gramatiky či jazyka.

Někteří lingvisté si kladou otázku, proč připisovat rodilému mluvčímu neuvědomovanou znalost pravidel, k jakému poznání tím dospějeme. Hörmann v interpretaci Polanyiho (1962) rozlišení dvou typů znalosti uvádí v pochybnost smysl celé generativní gramatiky. Podle jeho názoru zaměňuje znalost primární za sekundární, soustřeďuje-li se na zkoumání schopnosti mluvčího lišit konstrukce gramatické od negramatických, faktoru v celku jazykové komunikace jistě podružnému.

Jazyková kompetence je Chomským charakterizována jako idealizace jazykové performance: „Teorie jazyka se zabývá především ideálním mluvčím-posluchačem v dokonale homogenním jazykovém společenství, který svůj jazyk dokonale ovládá a není ovlivněn podmínkami z hlediska gramatiky nepodstatnými, jako jsou kapacita paměti, rozptýlení pozornosti, přesuny pozornosti a zájmu a chyby (náhodné či typické) při uplatňování znalosti jazyka ve vlastní performanci“ (Chomsky, 1965, s. 3).[7] Také k pojmu idealizace mají mnozí lingvisté výhrady. Jednak se setkáváme s názorem (Hörmann, 1981; Schlesinger 1971), že vymezení ideálního mluvčího-posluchače je nadbytečné, protože kompetence jako abstrakce z performance je již sama o sobě idealizací. Jiní si kladou otázku (Derwing, 1973, s. 256), jak může být kompetence (chápaná jako model ‚znalosti‘ a ne schopnosti) považována za podklad či reprezentaci ‚idealizace‘ performance (která je vymezována jako popis jazykové schopnosti nebo chování).[8]

Kompetence, znalost je formulována jako internalizovaný systém pravidel, abstraktních objektů, jako struktura jazyka, kterou si mluvčí-posluchač postupně od dětství osvojuje.[9]

Dále je formulována jako duševní realita, která je podkladem vlastního chování, jako vnitřní schéma, duševní schopnost z pozice filozofického mentalismu.[10]

[238]Je vymezena neutrálně z hlediska produkce a percepce řeči. Do jisté míry zahrnuje oba procesy, ale k rozdílnosti rolí mluvčího a posluchače nepřihlíží.[11]

Kompetence je jednak chápána jako podklad schopnosti (hovoří se o znalosti jako podkladu schopnosti mluvčího užívat jazyk, schopnosti vytvářet a chápat věty jazyka), jednak je přímo jako schopnost definována, a to především v souvislosti s kreativitou.[12] Chápání kompetence ve smyslu schopnosti jako protikladu k performanci, v níž se může tato podkladová schopnost jen nedokonale reflektovat, dávají přednost zejména psychologové. Takové pojetí najdeme např. u Fodora, Garretta, Lashleyho, Hulla, v sociální psychologii u Lazarsfelda. Svědčí o něm též výklad Clarkův (1977, s. 6). Jazykovou kompetenci interpretuje jako schopnost užívat jazyk, jazykovou performanci jako vlastní užití kompetence v hovoru či poslechu.[13] Další oblastí, v níž se uplatňuje chápání kompetence ve smyslu schopnosti, jsou práce požadující širší pojetí kompetence a zavádějící termíny komunikační nebo pragmatická kompetence. Např. Campbell a Wales (1970, s. 253) vymezují kompetenci jako schopnost. Hovoří o komunikační kompetenci (kompetenci₂) jako pouze o těch lidských schopnostech, jež jsou specifické pro jazyk. (By defining communicative competence (competence₂) as only those human abilities that are specific to language …) Hymes (1972, s. 282) pojímá kompetenci jako nejobecnější termín pro schopnosti člověka. Je podle jeho názoru závislá jak na (neuvědomované) znalosti, tak na (schopnosti) užití. Komunikační kompetenci tedy přímo označuje za schopnost užití (ability for use).

Druhou složku distinkce — performanci — definuje Chomsky (1965, s. 4) jako užití jazyka: performance — vlastní užití jazyka v konkrétních situacích (… performance — the actual use of language in concrete situations …). V lingvistických pracích se termínu performance v tomto smyslu běžně užívá.

Performance bývá označována též jako řečové chování, např. pozorovatelné chování (observable behaviour, Hymes, 1972, s. 288), zjevné verbální chování (manifest verbal behaviour, Cazdenová, 1972, s. 295), verbální chování (tj. fakta jazykového užití nebo jazykové performance) (verbal behaviour (i.e. the facts of language use of linguistic performance), Derwing, 1973, s. 260).

V jistém protikladu k neuvědomované (tacit) kompetenci charakterizuje performanci určení vlastní, skutečná (actual), např.: vlastní užití jazyka v konkrétních situacích (actual use of language in concrete situations, Chomsky, 1965, s. 4), performance je skutečná, kompetence podkladová (performance is actual, competence underlying, Hymes, 1972, s. 280), skutečný, konkrétní fakt (performance) (Chomsky, 1966, s. 121).

Je implikována jistá nedokonalost performance v porovnání s (ideální, idealizovanou) kompetencí, hovoří se o chybách performance: … spojování performance s nedokonalostí (association of performance with imperfection, Hymes, 1972, s. 272), dokonalá kompetence (perfect competence, Hymes, 1972, s. 274), jakýkoliv úsek řeči je nedokonalý projev podkladové znalosti (any stretch of speech is an imperfect indication of the knowledge that underlies it, Hymes, 1972, s. 272), … chápat … primární jazyková data jako kvalitativně podřadná nebo jazykovou performanci jako znehodnocení ideální kompetence (… primary linguistic data as ‘fairly degene[239]rate’ in quality or even of linguistic performance as adulteration of ideal competence, Katz, 1967, s. 144), … říkáme, že jsou způsobeny chybami v performanci — chybami v aplikaci pravidel (we say that they are due to errors of performance — errors made in the application of the rules, Lyons, 1970a, s. 44), konotace nedokonalého projevu podkladového systému (… connotation of imperfect manifestation of underlying system, Hymes, 1972, s. 271).

Oproti kritériu gramatičnosti u kompetence charakterizuje performanci pojem přijatelnosti. Soudy jsou údajně dvojího druhu: o gramatičnosti, pokud jde o kompetenci a o přijatelnosti, pokud jde o performanci (Judgements are said to be of two kinds: of grammaticality, with respect to competence, and of acceptability, with respect to performance, Hymes, 1972, s. 281). Přijatelnost je pojem náležející ke studiu performance, zatímco gramatičnost patří do oblasti kompetence (Acceptability is a concept that belongs to the study of performance, whereas grammaticalness belongs to the study of competence, Chomsky, 1965, s. 11), … diskrepance mezi gramatičností (pojem kompetence) a přijatelností (performance) (… discrepancies between grammaticality (a concept in competence) and acceptability (performance), Huddleston, 1977, s. 254).

Terminologický posun nacházíme u Cazdenové (1967). Kompetenci definuje jako systémovou možnost; kompetenci jako podklad lidského jednání označuje za jeden typ performance, tj. performanci A, vlastní chování pak za performanci B.

Původní vymezení pojmu kompetence umožňuje rozlišit různé druhy nebo roviny kompetence. Např. Katz (1966) rozlišuje neuvědomovanou znalost ideálního mluvčího jako cíl gramatického popisu a kompetenci individuálních mluvčích. Podobně Schlesinger (1971) liší znalost společnou všem členům řečového společenství (communal competence) a znalost příslušných jednotlivců (individual competence).

Z názoru, že Chomského gramatika nemůže plně postihnout kompetenci mluvčího-posluchače, že představuje pouze část znalostí a povědomí, které musí uživatel jazyka obsáhnout, vyplynula snaha doplnit gramatickou kompetenci o kompetence šíře chápané nebo další. Jeden proud tohoto vývoje směřuje k postižení komunikační kompetence. Práce Labovovy, Cazdenové, Johnovy, Goffmanovy a především Hymesovy přinášejí argumenty pro to, že je nutné revidovat pojmy dokonalá kompetence, homogenní jazykové společenství, nezávislost kompetence na sociokulturních rysech. Labov např. zachytil dvojí kompetenci při recepci jazyka, ale pouze jedinou při jeho produkci u černošských dětí z nižších vrstev. Ve svém newyorském výzkumu (1966) dokázal, že jazyková kompetence se mění spolu s účastníky rozmluvy. Cazdenová (1966) podobně jako John (1967) dokládá rozdílnou kompetenci u dětí s vyšším a nižším sociálně ekonomickým statutem. Hymes (1972) shrnuje výsledky výzkumné práce svých kolegů a konstatuje, že je třeba stávající dichotomii přeformulovat. Požaduje teorii, která by brala v úvahu heterogenní jazykové společenství, diferenční kompetenci a konstitutivní úlohu sociokulturních rysů.[14] Má-li se lingvista zajímat o veškeré konverzační a komunikační chování, nemůže se omezit pouze na jazykovou kompetenci (v pojetí Chomského). Musí zkoumat kompetenci komunikační, jejíž podstatou je adekvátnost vět k zakódování určitého sdělení za určitých okolností. Komunikační kompetence sestává tedy z několika oblastí, gramatická kompetence představuje pouze jednu z nich.

Také kognitivní psychologové Campbell a Wales (1970) požadují, aby bylo pojetí distinkce kompetence — performance zásadně revidováno. Ve vymezení kompetence [240]postrádají zřetel k sociálnímu kontextu. Rozlišují tři typy kompetence: Kompetence₁ představuje schopnost v protikladu k performanci, v níž se tato podkladová schopnost může pouze nedokonale obrážet. Kompetence₂ představuje schopnost s odhlédnutím od paměťového faktoru nebo různých senzomotorických schopností nižšího řádu, které se uplatňují při percepci a produkci řeči. Jsou to schopnosti specifické pro přirozený jazyk. Přestože se generativisté a především Chomsky domnívají, že popisují tento typ kompetence, ve skutečnosti pracují s ještě užším pojetím kompetence, tj. s kompetencí₃. Nezahrnuje nejdůležitější jazykovou schopnost, tj. schopnost vytvářet a chápat věty odpovídající kontextu, v němž vznikly. Campbell s Walesem tuto kompetenci označují jako kompetenci gramatickou. Kompetenci₂ abstrahující od biologických omezení, ale zahrnující kontextový faktor nazývají kompetencí komunikační a v jejím postižení spatřují primární úkol psychologie jazyka. Kompetence₃ neboli gramatická kompetence bývá též označována jako linguistic competence nebo jako competence for grammar. Pro komunikační kompetenci se užívají rovněž termíny competence for use, ability for use nebo pragmatic competence. Také Chomsky (1980) vzal v úvahu komunikační faktory a vymezil odlišnost mezi gramatickou a pragmatickou kompetencí. Gramatickou kompetenci chápe jako znalost formy a významu, pragmatickou kompetenci pak jako znalost podmínek a způsobu užití vhodného k různým účelům.[15] Lyons (1977) liší jazykovou kompetenci a obsáhlejší „language-competence“ modifikující systémové věty podle kontextu.[16]

Soustředíme-li se na jednotlivé aspekty vymezení komunikační kompetence, zjistíme, že její hlavní charakteristikou je vhodnost, adekvátnost, eventuálně sdělnost, komunikovatelnost. Jde o paralelu ke kritériu gramatičnosti u kompetence a přijatelnosti u performance.[17] Dále zřetel ke kontextu[18] a v neposlední řadě též pravidelnost.[19]

Otázka specifikace obsahu komunikační kompetence a šíře pojetí zůstává dosud otevřena. Někteří lingvisté pod ní zahrnují postoje a motivace týkající se jazyka, jeho vlastností a užití; jde o kompetenci ve smyslu kdy mluvit, kdy nikoli, co říci [241]o kom, kdy, kde a jak (Hymes, 1972). Podle Goffmana (1967) lze stěží nalézt sociální proměnnou, která by alespoň v malé míře neovlivňovala řečové chování, např. věk, pohlaví, třída, kasta, generace, vzdělání, kulturně kognitivní předpoklady, bilingvismus apod. V práci z roku 1967 řadí ke komunikační kompetenci interakční schopnosti, jako jsou odvaha, hravost, dvornost, sebeovládání a další.[20] Lyons (1977) vypočítává a probírá 6 typů znalosti neboli kompetence, které mají vliv na situační adekvátnost výpovědí. Jsou to role a status, pohlaví a věk mluvčího; čas a prostor; stupeň formálnosti výpovědi; psanost/mluvenost (medium); téma a obor činnosti; stylová vrstva (register).

K jazykové kompetenci je řazena též sémantická kompetence.[21] Je chápána jako znalost pravidel významu v příslušném jazyce, jako intuitivní uchopení významu (intuitive grasp of meaning, Leech, 1974, s. 7). Je založena na schopnosti rozlišit významově defektní věty od vět smysluplných; za její součást je pokládán kontext. Spadá sem vše, co víme o významech jako mluvčí určitého jazyka. Objevuje se též termín lexikální kompetence (Parisi - Antinucci, 1970), vymezený jako znalost významu slov v jazyce, kterou má každý mluvčí (knowledge every speaker has of the meaning of the words in his language).

Další velmi diskutovanou otázkou je vztah kompetence a performance. Již v raných pracích Chomského je kompetence pojímána jako podklad performance, hovoří se o podkladové kompetenci.[22] V performanci se na druhé straně reflektuje podkladová kompetence, performance je projevem kompetence.[23]

Gramatika jednak vyjadřuje, popisuje, vysvětluje, specifikuje, reprezentuje apod. znalost jazyka mluvčího-posluchače, jeho neuvědomovanou kompetenci, jednak je s jazykovou kompetencí ztotožňována.[24] Sám Chomsky ve svých pozdějších pracích ztotožňuje pravidla gramatiky s jazykovou kompetencí rodilého mluvčího. Termínu gramatika se tedy užívá buď k označení lingvistického popisu, nebo k označení duševní reality, která je popisována (Huddleston, 1977, s. 207—208).[25]

Kompetence, znalost je používána při vlastní performanci.[26] Je považována za jeden z faktorů určujících performanci.[27]

[242]Otázky vztahu kompetence a performance se prolínají s problematikou opodstatnění generativní gramatiky Chomského jako jediného správného modelu kompetence, možnosti konstruovat model performance a vzájemného vztahu obou modelů. Na základě distinkce kompetence — performance formuloval Chomsky také zásadní rozdíl mezi modely kompetence a modely performance. „První popisují jazykový mechanismus (znalost jazyka), kterým je člověk vybaven, ale neosvětlují fungování tohoto mechanismu, kdežto modely performance (neboli modely uživatele jazyka) vysvětlují reálné chování mluvčího a posluchače, tj. procesy vytváření a porozumění sdělení“ (Průcha, 1970, s. 466). V literatuře se běžně užívá termínů competence models (C-models), competence grammars, performance models (P-models), performance grammars.

Ostrou kritiku Chomského pojetí modelu jazykové kompetence představuje Derwingova práce (1973). Nejednotnost interpretace tohoto pojmu u transformacionalistů zdůvodňuje nejasnostmi a nejednotností jeho výkladu u Chomského samého. Identifikuje v jeho pracích tři rozdílné interpretace:

(1.) model kompetence jako idealizovaný model jazykové performance,

(2.) kompetence jako ústřední složka idealizovaného modelu performance,

(3.) kompetence jako nezávislá abstraktní entita v protikladu k jazykové performanci.

Derwing dokazuje, že generativní gramatika je inherentně nezpůsobilá fungovat jako idealizovaný model jazykové performance, tj. toho, co mluvčí-posluchač skutečně dělá, když vytváří nebo chápe výpovědi (abstrahujeme-li od vnějších faktorů, jako jsou nesoustředěná pozornost, váhání apod.). V Syntaktických strukturách (1957) Chomsky takový přístup sice naznačil, když interpretoval gramatiku s konečným počtem stavů jako elementární komunikačně teoretický model jazyka, ale poté došlo v interpretaci k zásadnímu posunu. „Transformačně generativní gramatiky koneckonců nejsou míněny jako idealizované produkční a/nebo percepční modely, ale jako něco neutrálního vzhledem k oběma; jinými slovy model „jazykové kompetence“ nemá být pokládán za idealizovaný model jazykové performance“ (Derwing, 1973, s. 266).[28] Miller s Chomským (1963) navrhli zkonstruovat model jazykového uživatele, který by zahrnoval generativní gramatiku jako základní složku. Většina lingvistů se spokojila se schematickým návrhem začlenit generativní gramatiku do fungujícího modelu jazykové performance a nezabývala se otázkou, zda je takový program vůbec realizovatelný. Chomsky (1969) sám připouští, že otázka, jak se gramatiky v produkci či percepci řeči užívá, zůstává zcela otevřená. Derwing z toho vysuzuje, že je též možné, že generativní gramatika v jazykové performanci žádnou úlohu nemá. Mohli bychom zde citovat mnohé obdobné názory.[29] Diskuse o tom, zda model kompetence může fungovat jako model performance, a neúspěšné snahy o konstrukci modelu performance, který by zahrnoval generativní gramatiku (model kompetence) jako jednu svou složku, vyústily v názor, že generativní gramatiky [243]nemají žádnou užitečnou empirickou interpretaci, že jsou pouze nástrojem popisu korpusu vět a strukturních popisů bez jakéhokoliv psychologického významu. Fodor a Garrett (1966) se domnívají, že „přijatelná teorie vztahu modelů kompetence a modelů performance bude muset tento vztah znázornit abstraktně, přičemž stupeň abstraktnosti bude úměrný míře, v níž formální rysy derivací neodpovídají proměnným performance“ (s. 137).[30] Podobně se k této extrémní „abstrakcionistické“ interpretaci přiklánějí další badatelé. Např. Toulmin (1963) hovoří o generativní gramatice jako o formální a ustrnulé abstrakci (formal and frozen abstraction). Derwing soudí: „… jsou-li generativní gramatiky pouze axiomatické systémy vět a jejich strukturních popisů, jak se nyní zdá, jsou pro konstruování P-modelů bezcenné a měli bychom od nich upustit“ (1973, s. 296).[31]

Poměrně často se v literatuře setkáváme s analogií mezi distinkcí kompetence — performance a Saussurovou dvojicí pojmů langue a parole. Obě dvojice termínů jsou často užívány vzájemně nerozlišeně, zejména v případě kompetence, jde-li o paralelní označení jazykového systému, struktury, např.: Nevyřešena zůstává dosud otázka, jak se lingvista dostane z jednotlivých aktů parole ke struktuře systému (langue nebo kompetence) (As yet undecided is the issue of how the linguist can get at the structure of the system (langue or competence) from the individual acts of parole, Atkinson a kol., 1982, s. 24). Hovoří se zhruba o téže distinkci (Lyons, 1968, s. 51), o téže teoretické distinkci (Palmer, 1981, s. 7):[32] … pro Saussura i Chomského je jazyk nebo kompetence určitý druh idealizovaného systému bez jakékoli zřetelné empirické báze (… for both de Saussure and Chomsky language or competence is some kind of idealized system without any clear empirical basis, Palmer, 1981, s. 7—9). Většina lingvistů by se patrně shodla na tom, že nějaké rozlišení kompetence a performance (langue a parole) je nutné a že toto rozlišení předpokládá jistý stupeň idealizace (Most linguists would probably agree that some distinction must be drawn between competence and performance (between langue and parole) and that this will involve a certain degree of idealization, Lyons, 1970a, s. 28). Pokud je specifikována rozdílnost pojetí obou distinkcí, zdůrazňuje se především aspekt, na který upozornil sám Chomsky (1964, s. 23) — odlišnost pojetí kompetence jako systému generativních procesů oproti pojetí langue jako pouhého systematického inventáře prvků.[33] Dále se zdůrazňuje sociální orientace při pojetí langue: Saussurova distinkce je obdobná, i když ne identická, Chomského distinkci kompetence — performance (Saussurova langue má zřetelnou sociální orientaci) (Saussure’s dichotomy is similar, though not identical, to Chomsky’s distinction between competence and performance (Saussure’s langue has an explicit social orientation) …, Atkinson a kol., 1982, s. 23). Jediný hlubší rozdíl mezi Saussurem a Chomským vidíme v této souvislosti v tom, že u Saussura je langue abstraktní systém jazyka vůbec, kdežto u Chomského je kompetence záležitostí vždy jediného mluvčího. Chomsky ovšem zavádí také [244]pojem ideální kompetence, který už nebere v úvahu individuální odchylky a rovná se gramatice jazyka. Ideální kompetence je tedy přibližně totéž co Saussurova langue, kdežto kompetence je spíše jen ta část langue, která je vlastnictvím jednotlivce“ (Černý, 1980, s. 116). Konstatuje se rozdílný statut jazyka v pojetí Saussura a Chomského: V každém případě lze, v rozporu s tvrzením Chomského, říci, že distinkce kompetence — performance není s dichotomií langue — parole paralelní. Pokud víme, Chomsky by se v žádném stadiu své teorie nehlásil k názoru Saussurovu, že jazyk není entita a existuje pouze v mluvčích (In any event, even at this stage one may legitimately say that, in contradiction to Chomsky’s assertion, the competence/performance distinction does not run parallel to Saussure’s langue/parole dichotomy. From all we know, at no stage of his work would have Chomsky subscribed to Saussure’s (1959) view that “language is not an entity and exists only within speakers”, Hörmann, 1981, s. 17). Spíše pro zajímavost uvádíme příklad toho, jak Chomského žáci interpretují Saussura v duchu generativní gramatiky: Saussure vymezil zásadní rozdíl mezi znalostí jazyka a performancí této znalosti ve vlastním řečovém chování (… Saussure drew a basic distinction between the knowledge of a language and the performance of that knowledge in actual speech behaviour, Bever, 1968).

V pracích českých lingvistů není jazyková kompetence příliš frekventovaným pojmem. Ojediněle nacházíme výklad Chomského pojetí distinkce (Palek, 1968; Černý, 1980) s komentářem spíše k analogii se Saussurovým langue — parole. Naši lingvistiku nezasáhly podstatným způsobem tendence, které daly vzniknout sociolingvistice a psycholingvistice, z nichž vzešly v zahraničí hlavní podněty k diskusi a přehodnocení této distinkce. V 60. a 70. letech se z hlediska psycholingvistického zabýval sledováním jejího vývoje v souvislosti s různými koncepcemi a modely řečové činnosti J. Průcha (1969, 1970). Koncem 70. let se u nás objevuje termín komunikační kompetence v souvislosti s problematikou textové lingvistiky, tj. vztahu textu a jazykového systému. Sgall (1979, 1980) se domnívá, že popis textu nepatří do popisu kompetence jazykové (odpovídající jazykovému systému), ale kompetence sdělovací, komunikativně pragmatické (odpovídající pravidlům užívání jazykového systému ve sdělovacím procesu). Hoffmannová (1983) v úvahách o systémových aspektech textu přináší přehled přístupů zahraničních badatelů k otázce vztahu textu ke kompetenci a performanci. Ve většině případů konstatuje hodnocení pravidel výstavby textu jako součásti kompetence, a to kompetence komunikační, nikoli jazykové. Proti jazykové kompetenci je stavěna kompetence textová a referenční (Segre, 1979), textová, paralingvální, proxemická apod. (Bertinetto, 1979), kulturně a sociálně determinovaná textová kompetence (Giuliani - Ciliberti - Camboni, 1979) apod. K docenění významu komunikační kompetence a k snahám o formulaci vlastního přístupu dochází až v poměrně nedávné době v souvislosti s formováním teorie komunikačního procesu. Kořenský (1987, s. 179, 184) komunikační kompetenci pojímá jako „potenciální kreativitu a perceptibilitu“. Je definována jako „soubor systémově a funkčně uspořádaných sociálních, psychických, sémiotických (pragmatických, sémantických, gramatickovýrazových) hodnot, tj. soustava norem, pravidel a operací, které umožňují produkci a percepci komunikátů, aktivní účast komunikantů v procesu řečové činnosti“ (Kořenský - Hoffmannová - Müllerová, 1987, s. 68). Komunikační kompetence je tedy chápána jako široký soubor předpokladů produkčních i percepčních aktivit komunikantů. Její pojetí zahrnuje nejen oblast „langue“ či jazykové, eventuálně gramatické kompetence, ale též faktory „nejazykové“. K postižení takto pojaté komunikační kompetence také směřuje analýza komunikačního procesu uskutečňovaná v současné době v Ústavu pro jazyk český. Naproti tomu skupina algebraické lingvistiky na MFF UK, reprezentovaná jmény Sgall, Hajičová, Panevová, rozlišuje mezi teorií jazykové kompetence spojené se strukturou jazyka, tj. otázkami vztahu mezi znakem a významem, a teorií komunikační kompetence, [245]pojednávající o pravidelnostech v užití (fungování) jazyka.[34] Spadají sem jevy běžně známé od Austinové, Grice, Searla jako konverzační postuláty a implikatury, přípravné podmínky pro ilokuční akty, též většina jevů hodnocených jako presupozice (Sgall - Hajičová - Panevová, 1986, s. 12).

Vývoj obou složek distinkce, postup od vymezení gramatické (jazykové) kompetence ke kompetenci komunikační dokumentuje jednak přesun zájmu lingvistů z oblasti systému jazyka do oblasti parole, jednak snahu vyčleňovat z původně „zbytkové“ oblasti performance další a další jevy jako náležející ke kompetenci. V české lingvistice byla před formulováním komunikační kompetence v textově komunikační oblasti tato problematika řešena v jiném konceptuálním, a tedy i terminologickém rámci (viz Macháčková, 1987).

 

LITERATURA

 

ATKINSON, M. - KILBY, D. - ROCA, I.: Foundations of general linguistics. London 1982.

BERTINETTO, P. M.: Can we give a unique definition of the concept „text“? Reflexions on the status of textlinguistics. In: Text versus sentence. Ed. J. S. Petöfi. Hamburg 1979, s. 143—159.

BEVER, T. G.: A survey of some recent work in psycholinguistics. In: Specification and utilization of a transformational grammar. Ed. W. J. Plath. New York 1968.

CAMPBELL, R. - WALES, R.: The study of language acquisition. In: New horizons in linguistics. Ed. J. Lyons. Harmondsworth 1970.

CAZDEN, C. B.: Subcultural differences in child language: an interdisciplinary review. Merrill-Palmer quarterly, 12, 1966, s. 185—218.

CAZDEN, C. B.: On individual differences in language competence and performance. Journal of special education, 1, 1967, s. 135—150.

CAZDEN, C. B.: The situation: A neglected source of social class. Differences in language use. In: Sociolinguistics. Ed. J. B. Pride - J. Holmes. Harmondsworth 1972, s. 294—313.

CLARK, H. H. - CLARK, E. V.: Psychology and language. New York - Chicago - San Francisco - Atlanta 1977.

CRYSTAL, D.: A dictionary of linguistics and phonetics. Cambridge 1980.

ČERNÝ, J.: Stručné dějiny lingvistiky II. Strukturální, generativní a stratifikační jazykověda. Praha 1980.

DERWING, B. L.: Transformational grammar as a theory of language acquisition. Cambridge 1973.

FODOR, J. A. - GARRETT, M.: Some reflections on competence and performance. In: Psycholinguistics papers. Ed. J. Lyons - R. J. Wales. Edinburgh 1966.

GIULIANI, M. V. - CILIBERTI, A. - CAMBONI, M.: Speculations on text as a linguistic and cultural construct. In: Text versus sentence. Ed. J. S. Petöfi. Hamburg 1979, s. 170—180.

GOFFMAN, E.: Interaction ritual. Doubleday 1967.

GUMPERZ, J. J.: Sociolinguistics and communication in small groups. In: Sociolinguistics. Ed. J. B. Pride - J. Holmes. Harmondsworth 1972, s. 203—224.

HOFFMANNOVÁ, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Linguistica VI. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV; rec. v SaS, 46, 1985, s. 137—145.

HÖRMANN, H.: To mean — to understand (Problems of psychological semantics). Berlin - Heidelberg - New York 1981; rec. v SaS, 44, 1983, s. 345—347.

HUDDLESTON, R.: An introduction to English transformational syntax. London 1977.

[246]HYMES, D. H.: On communicative competence. In: Sociolinguistics. Ed. J. B. Pride - J. Holmes. Harmondsworth 1972, s. 269—293.

CHOMSKY, N.: Current issues in linguistic theory. The Hague - Paris 1964.

CHOMSKY, N.: Aspects of the theory of syntax. Cambridge, Massachusetts 1965.

CHOMSKY, N.: Syntactic structures. The Hague 1957. Český překlad. Praha 1966.

CHOMSKY, N.: Linguistics and philosophy. In: Language and philosophy. Ed. S. Hook. New York 1969.

CHOMSKY, N.: Rubs and representations. New York 1980.

INGRAM, E.: Recent trends in psycholinguistics: a critical notice. British journal of psychology, 59, 1986, s. 315—325.

JOHN, V.: Communicative competence of low-income children: Assumptions and programs. Report of language development study group. Ford foundation 1967.

KATZ, J. J.: Semantic theory and the meaning of „good“. Journal of philosophy, 23, 1964, s. 739—766.

KATZ, J. J.: The philosophy of language. New York 1966.

KATZ, J. J.: Recent issues in semantic theory. Foundations of language, 3, 1967, s. 124—194.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177—189.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. NŘ, 70, 1987, s. 57—69.

LABOV, W.: The social stratification of English in New York City. Center for applied linguistics 1966.

LEECH, G.: Semantics. Harmondsworth 1974.

LYONS, J.: Introduction to theoretical linguistics. Cambridge 1968.

LYONS, J.: Chomsky. London 1970a.

LYONS, J.: Introduction. In: New horizons in linguistics. Ed. J. Lyons. Harmondsworth 1970b, s. 7—28.

LYONS, J.: Semantics. Cambridge 1977.

MACHÁČKOVÁ. E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232—239.

MILLER, G. A. - CHOMSKY, N.: Finitary models of language users. In: Handbook of mathematical psychology, 2, New York 1963, s. 419—491; srov rec. SaS, 27, 1966, s. 71—81.

PALEK, B.: Cross-reference. A study from hyper-syntax. AUC. Praha 1968.

PALMER, F. R.: Semantics. Cambridge 1981.

PARISI, D. - ANTINUCCI, F.: Lexical competence. In: Advances in psycholinguistics. Ed. G. B. Flores d’Arcais - W. J. M. Levelt. Amsterdam - London 1970, s. 195—210.

POLANYI, M.: Tacit knowing: Its bearing on some problems of philosophy. Review of modern physics, 34, 1962, s. 601—616.

PRŮCHA, J.: Psycholinguistics papers. Československá psychologie, 13, 1969, s. 523—525.

PRŮCHA, J.: Problémy teorie psycholingvistiky. Československá psychologie, 14, 1970, s. 459 až 472.

SAUSSURE, F. de: Course in general linguistics. Angl. překl. W. Baskin. New York 1959.

SEGRE, C.: The nature of text. In: Text versus sentence. Ed. J. S. Petöfi. Hamburg 1979, s. 77 až 88.

SGALL, P.: Remarks on text, language and communication. In: Text versus sentence. Ed. J. S. Petöfi. Hamburg 1979, s. 89—100.

SGALL, P.: Text a reference. SaS, 41, 1980, s. 140—145.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - PANEVOVÁ, J.: The meaning of the sentence in its semantic and pragmatic aspects. Praha 1986.

SCHLESINGER, I. M.: On linguistic competence. In: Pragmatics of natural languages. Ed. J. Bar-Hillel. Dordrecht 1971, s. 150—172.

SCHMIDT, S. J.: Texttheories. München 1973.

SCHWARZ, R. M.: Steps toward a model of linguistic performance. A preliminary sketch. Mechanical translation and computational linguistics, 10, 1967, s. 39—52.

[247]THORNE, J. P.: On hearing sentences. In: Psycholinguistics papers. Ed. J. Lyons - R. J. Wales. Edinburgh 1966, s. 3—10.

TOULMIN, S.: Foresight and understanding. New York 1963.

WALES, R. J. - MARSHALL, J. C.: The organization of linguistic performance. In: Psycholinguistics papers. Ed. J. Lyons - R. J. Wales. Edinburgh 1966, s. 29—80.

WIDDOWSON, H. G.: Teaching language as communication. Oxford 1978.

WUNDERLICH, D.: Pragmatik, Sprechsituation, Deixis. Paper no. 9. Lehrstuhl für Linguistik. Stuttgart 1968.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 3, pp. 235-247

Previous Jana Hoffmannová: Teatrologické inspirace pro interpretaci komunikačních procesů

Next Jan Chloupek: Nad živým dílem Františka Trávníčka (sto let od jeho narození)