dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nový retrográdní slovník češtiny a těsnopis

Miloš Matula

[Kronika]

(pdf)

-

Těsnopis je — jak známo — písmo založené na principu maximální informace na grafickou jednotku, tj. zobrazení prvků stenografovaného textu minimem grafických jednotek, které ještě postačí k jednoznačné rekonstrukci textu ze stenogramu. Usiluje tedy o co největší redukci grafické i významové redundance psaného jazyka. Proto budování těsnopisné soustavy, systému stenografických zkratek i maximálně efektivní stenografické techniky předpokládá důkladnou poučenost nejen o strukturálních, ale zejména také kvantitativních vlastnostech jazyka. Těsnopis se tak stává jednou z nejvýraznějších oblastí pro aplikaci výsledků lingvistického výzkumu (J. Kraus, Vztah těsnopisu a jazykovědy, NŘ, 55, 1972, s. 1—9) a těsnopisci jedněmi z jeho nejvděčnějších konzumentů a někdy i podněcovatelů (J. Čáp - K. Matoušek - M. Matula - J. Petrásek, Frekvence slov v stenografické praxi. Praha 1961; M. Matula, Moderní těsnopis. Praha 1983; srov. rec. J. Krause v SaS, 46, 1985, s. 73—74).

Z oblastí jazykovědného výzkumu mají pro těsnopisce pochopitelně největší důležitost výzkumy frekvenčních poměrů jednotek na všech jazykových rovinách, zejména fonémů, morfémů, slov a slovních skupin. Proto řada prací publikovaných v oblasti frekvence M. Těšitelovou a jejími spolupracovníky vzbudila mimořádný zájem našich těsnopisných odborníků. Zejména to platí o výzkumech frekvence v češtině věcného stylu (srov. např. Frekvenční slovník věcného stylu. Praha 1983), kde byla naše lingvistická literatura v posledních letech obohacena skutečně průkopnickým způsobem, neboť těsnopis se pochopitelně nejvíce aplikuje v oblastech, kde převládá styl publicistický, popř. administrativní (ale leckdy i odborný).

Frekvenční výzkumy provedené v minulosti, ať už lingvisty nebo pro některé speciální účely těsnopisci samými, vytvořily vcelku postačující předpoklady pro stenografické řešení hláskové stavby slov a jejich komprese v kráceném písmu (i když v tomto druhém bodě je potřeba neustálé aktualizace a v Ústavu pro jazyk český provedené práce o frekvenci v češtině věcného stylu jsou z tohoto hlediska velmi podnětné). Pokud jde o morfémy, byla pro stenografické účely zpracována frekvence předpon a slovních kořenů. Dosud však čeští těsnopisci velmi postrádali statistiku frekvence přípon a obecněji slovních zakončení. Ekonomické stenografické řešení [350]způsobu psaní slovních zakončení samozřejmě nemálo přispívá k žádanému snížení redundance. Uvedu zde aspoň několik příkladů:

1. Potřebu rychlé stenografické reprodukce zakončení -ček (-čka …) inspiruje vytvoření zvláštního jednoduchého znaku (tzv. abecední složky) pro skupinu čk (jehož použitelnost se zvýší možností vynechávat pohyblivé e). Frekvence však v tomto případě není zase tak velká, abychom touto abecední složkou zatěžovali výuku základního stupně těsnopisu, a používá se jí jen v rychlopisně vyšší formě naší těsnopisné soustavy („na II. stupni“).

2. Obdobná je situace u zakončení -nek (-nka, …) a abecední složky nk.

3. Frekvence zakončení -ský (-ska, -sko …) je podstatným důvodem pro zavedení abecední složky sk.

4. Frekvence zakončení -cky (-cko …) inspiruje zavedení abecední složky ck (v tomto případě jen na II. stupni).

5. Frekvence hlásky t v různých zakončeních (např. -tek, -tik, -tika, -tel, -tor atd. a především ovšem infinitivní -t) je hlavním důvodem pro zavedení rychlého (tzv. vlasového) těsnopiseckého druhotvaru pro hlásku t.

6. Frekvence zakončení typu -xný (-xní), -čný (-ční), -tný (-tní), -vný (-vní) atd. je jedním z podstatných důvodů pro to, že se v konsonantních skupinách typu xn n stenograficky nevyznačuje svým abecedním znakem, nýbrž se jen symbolicky naznačuje (prodloužením) na znaku předchozí souhlásky, a pro to, že se tato zakončení v krácených slovech mohou bezprostředně připojovat ke slovnímu začátku.

7. Obdobným způsobem nelze řešit zakončení -lný (-lní), neboť grafické prodloužení znaku pro l možné není. Proto se na II. stupni zavádí složka ln.

8. Frekvence přípony -ost je jedním z hlavních motivů pro zavedení abecední složky st. Zakončení -ostný (-ostní) je potom možné napsat jediným znakem s použitím symbolizace n prodloužením složky st.

9. Stenografický obraz řady zakončení se zkracuje kompresí. Např. se píše -ství jako -sví (a inspiruje to zavedení abecední složky sv, která pak umožní napsat tuto příponu jediným znakem), -graf jako -f, -ment jako -mnt (čímž se umožní užití symbolické složky mn, a psaní se ještě dále zrychlí užitím vlasového t), -jší jako -ší, -vský jako -ský, -ovat (-ování, -ovací, -ovaný) jako -ot (-oní, -ocí, -oný) atd.

10. Časté zakončení 7. pádu -ním se na II. stupni píše v podstatě zesílením základního tvaru -ní.

11. V některých případech (např. -smus) se pro frekventované zakončení vytváří dokonce zvláštní jednoduchý znak.

Uvedené příklady snad dostatečně naznačují, jak je evidence o příponách a obecněji slovních zakončeních a jejich frekvenci důležitá pro těsnopis. Mnohé bylo samozřejmě vykonáno už na základě praktické zkušenosti stenografů, ale soustavné probádání ukáže řadu dalších možností a zejména nás přesněji poučí o jejich frekvenční účinnosti. Statistika frekvence slovních zakončení nám dosud citelně chyběla.

Je nasnadě, že nejlepší metodou k získání evidence o slovních zakončeních je sestavení retrográdního slovníku. Proto naši těsnopisci uvítali skutečnost, že naše lingvistická literatura byla obohacena Retrográdním slovníkem současné češtiny (Praha 1986) autorů M. Těšitelové - J. Petra - J. Králíka (srov. rec. O. Šoltyse v SaS, 49, 1988, s. 52—56); je to navíc slovník frekvenční, který podává informaci nejen o slovních zakončeních, ale i o jejich frekvenční důležitosti. (Slovenský retrográdní slovník Mistríkův (Retrográdny slovník slovenčiny, Bratislava 1976) je pro české těsnopisce pochopitelně jen omezeně použitelný, i když je rovněž užitečný.) Užitečnost nového retrográdního slovníku češtiny pro aplikaci podstatně zvyšuje skutečnost, že kromě celkového slovníku (základních podob) byly zvlášť zpracovány retrográdní slovníky tvarů slov, a to substantiv, sloves a adjektiv; lituji jen, že poslední z nich nebylo možno do knihy pojmout (vyšel však jako interní tisk ÚJČ ČSAV, Praha 1985).

Chtěl jsem v tomto krátkém příspěvku uvést aspoň jeden doklad na to, že Retrográdní slovník současné češtiny je práce velmi užitečná i po stránce zcela praktického využití. I z hlediska aplikací představuje tedy další přínos k vynikající úrovni naší kvantitativní lingvistiky a její literatury.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 4, s. 349-350

Předchozí Eva Hajičová: Nová učebnice transformační gramatiky

Následující Olga Müllerová: Psycholingvistika a její aplikace ve společenské praxi