In margine sémantického pole kvality (vlastnosti) v textu a překladu

Zdena Skoumalová

[Articles]

(pdf)

Заметки к семантическому полю качества (свойства) в тексте и переводе / Some aspects of the semantic field of quality in text and in translation

0. Úkolem článku je ukázat, jaké stylově textové a překladatelské problémy mohou být spojeny s analýzou fungování široce jakostních (vlastnostních) obsahů v prozaických textech. Vycházíme přitom z implicitního předpokladu těsného sepětí tří lingvistik: konfrontační (ev. deskriptivní), překladové a textové, kde by textová lingvistika měla sloužit jako spojovací článek mezi teorií překladu a dalšími relevantními disciplínami, resp. jako mezičlánek, jímž by se zároveň utvrzoval i mezioborový charakter celé translatologie.[1] — Vlastní výklad je rozdělen na dvě části: prvá obsahuje hrubé vymezení funkčně sémantického pole kvality (vlastnosti) a zachycuje některé způsoby textového využití jeho útvarů, ve druhé části se pokoušíme na překladovém materiále stanovit jakousi typologii „asymetrické funkční ekvivalence“ jakostních forem, a to především v rámci věty. (Problematika nadvětných jednotek je předmětem jiné studie.)

 

1. Sémantické pole jakosti (vlastnosti) v textu

Široce koncipované pole jakosti (vlastnosti) je vybudováno především na sémantice adjektivně-adverbiální. Této problematice je věnována rozsáhlá, námětově pestrá literatura, jejíž základní okruhy tvoří: a) práce mluvnické, zahrnující rovněž slovnědruhovou a/nebo sémantickou delimitaci adjektiv a adverbií, ev. některých jejich sémantických nebo funkčních podtříd (viz např. Komárek, 1978; Morfológia slovenského jazyka, 1966; Mluvnice češtiny 2, 1986; Daneš - Knappová, 1972; Kopečný, 1953; Zatovkaňuk, 1965, aj.); b) práce slovotvorné nebo slovotvorně syntaktické, zabývající se ev. nominalizací (Dokulil, 1962; Horecký, 1973; Jiráček, 1984; Straková, 1980; Rusínová, 1984; Kollár, 1980; Brož, 1971; Vendler, 1968; Bartschová, 1972; Kubrjakovová, 1981; Macháčková, 1983; aj.); c) náměty spojené s predikačně a polopredikačně vyjádřenou kvalifikací (Arutjunovová, 1982; Chvany, 1975; Barnetová, 1984; Kořenský, 1971; aj.); d) výklad sémantického (resp. syntakticko-sémantického) přenosu (Grzegorczyková, 1975; Konstantinovová, 1975; Chlupáčová, 1969 a 1971; Kohout, 1971; Skoumalová, 1979; aj.); e) otázky kombinatoriky, obsahových vztahů a pořadí členů v několikanásobném (zejm. tzv. postupně rozvíjejícím) přívlastku (Šmilauer, 1966; Haller, 1947; Topolińská, 1974; Sussex, 1975; aj.); f) valence adjektiv (Novotný, 1982) aj.

1.1. Aplikace funkčně sémantických polí (dále FSP)[2] má řadu výhod zejm. při funkčně kontextovém porovnávání dvou jazyků: jednak umožňuje pružnější postižení projevů výrazové i významové asymetrie mezi jazyky při vyjádření týchž obsahů, jednak pomáhá překlenout dílčí rozpory různých mluvnických interpretací lingvistických jevů tím, že je začleňuje do globálnějších souvislostí a klasifikačních soustav.

Jako většina sémantických polí s gramatickým nebo gramatizovaným jádrem je pole jakosti mnohovrstevné, strukturně heterogenní a překrývá se s dalšími FSP. Do stanovení jeho rozsahu i do jeho rozvrstvení interferují různá mluvnická tří[16]dění jakostních útvarů (k tomu viz Skoumalová, 1979 a 1984); samo mluvnické vymezení jakosti nemůže samozřejmě obsáhnout celou šíři pole, ale významně pomáhá modelovat jeho vnitřní hierarchii a strukturaci.

Hledání hranic FSP jakosti (vlastnosti) můžeme znázornit jako postupné rozšiřování vlastně jakostního jádra ve smyslu slovnědruhovém, sémantickém a syntaktickém. Slovnědruhový přesah rozšiřuje jádro pole o transponáty adverbiální (dobrý → dobře), substantivní (dobrý → dobrota) a verbální (dobrý → udobřit). Sémantický přesah se projevuje rozšířením jakostního jádra o útvary relační, tj. o Adj a Adv v širokém smyslu vztahová: souhrnně sem tedy patří jednak tzv. adjektiva vlastnostní (termín přejímáme z Morfológie slov. jazyka, 1966), jednak AdvModi korelovaná s těmito adjektivy. — Jakost ve smyslu syntaktickém je v prvé řadě vyjádřena atributem shodným (veselý pán); toto skladebné jádro kvalifikace se v rámci syntaktické derivace nebo syntaktické synonymie rozšiřuje trojím způsobem: (1.) o jakostní predikáty (adjektiva v predikátovém postavení a tzv. predikativa); (2.) o „atribut adverbální“ (typ vesele zpívat; atributivní chápání inherentně jakostních adverbií viz např. u Smirnického, Kopečného a dalších); (3.) o útvary synonymické jak s atributem shodným (adsubstantivním), tak s „atributem adverbálním“ (sem patří v prvé řadě přívlastky neshodné a tzv. perifrastická AdvlModi typu nevšedním způsobem). — Sémantické pole „jakosti“ (kvalifikace a vlastnosti) vymezujeme tedy v širším smyslu jako pole, do jehož oboru vstupují jednak všechny útvary inherentně jakostní (včetně predikátových a slovnědruhových transponátů adjektiva), jednak útvary, jež se stávají jakostními druhotně, díky atributivní funkci. Na rozsáhlé syntaktické periférii pole tak nalézáme nejrůznější struktury rozvitého atributu: vedlejší věty přívlastkové, polovětné vazby nejrozmanitějšího druhu, přirovnání explicitní i implicitní, konečně i celé popisné odstavce sloužící jako explikace určitého tematického jádra (k tomu níže).

1.2. Přes výhrady vůči (nad)užívání adjektiv ze strany mnohých teoretiků stylu (přehledně viz Bečka, 1960) lze říci, že jakostní živel, reprezentovaný v prvé řadě adjektivy a s nimi korelovanými adverbii, je dnes důležitou složkou jak textů odborných (srov. terminologickou vrstvu lexika), tak krásné literatury a publicistiky. (O výrazném zvýšení frekvence korelovaných příslovcí se zmiňuje např. Jedlička, 1978.)

Úvodem se stručně zmíníme o základních funkcích široce kvalifikačních útvarů v textu vůbec. V souladu se základními sémiotickými plány a jejich vzájemnými vnitřními přesahy plní výrazy jakosti (vlastnosti) v textu své specifické úkoly obsahově informační (především charakterizační), široce modální (srov. zejm. funkci hodnotící) a tektonické (tak nazýváme funkce plynoucí z účasti na kompoziční a strukturní výstavbě textu); k tomu se v krásné literatuře druží závazně (v jiných druzích literatury nezávazně) funkce estetická. Všechny uvedené funkce se v jakostních výrazech často kříží, kombinují a slévají; jeden a týž atribut může současně fungovat jako útvar charakterizační, hodnotící, introdukční atd.

Základní obsahové použití adjektiv v textu — charakterizačně popisné — zužuje extenzi určovaného jména a tím je specifikuje (Arutjunovová, 1982). Zvláštní důležitosti nabývá tato specifikační úloha tehdy, jedná-li se o příliš všeobecný denotát: zde je přítomnost Adj obsahově nezbytná, čímž se jeho váha v kontextu výrazně zvyšuje (blíže viz zejm. Vol’fová, 1978). — K obsahově i stavebně důležitým úkolům atributů v textu patří účast na introdukční fázi popisu jednajících postav nebo místa děje. Jestliže se příslušná charakteristika v dalším textu opakuje, podílí se atribut na funkci identifikační (zabezpečující totožnost předmětů řeči), ev. identifikačně stabilizační: zde se výchozí charakteristika obměňuje, prohlubuje (přijímá nové konotace) nebo vystupuje jako epitheton constans. — Z modálních funkcí kvalifikačních útvarů je nejzávažnější funkce hodnotící, již lze ovšem [17]chápat velmi rozdílně: značně široké pojetí hodnocení zastává např. Vol’fová (1985) nebo Kopečný, který v podstatě klade rovnítko mezi „kvalifikující“ a „hodnotící“ (srov. 1962, § 21); rovněž Gal’perin (1981) zařazuje prakticky celou oblast tzv. epitet do textové kategorie „modálnosti“. Proti tomu existují chápání užší, ať už budovaná na principu sémantickém (Bečka, 1960), anebo na principu strukturní vázanosti (Skoumalová, 1984, v návaznosti na učení o diktu a modu). Modálnímu, ev. modálně estetickému faktoru může být rovněž podřízena funkce intenzifikační. — Tektonicky závažný je podíl široce kvalifikačních útvarů na výstavbě popisných pasáží, v nichž se stávají důležitým prvkem jak vlastně kompozičním (srov. účast na tvorbě parataktických seskupení a na budování konstrukčního paralelismu jako specifického kohezního prostředku), tak kompozičně rytmizačním (společně s dalšími prostředky napomáhají prohlubování retardačního charakteru popisných pásem a spoluvytvářejí tak i příslušný „textový rytmus“). Pokud sama adjektiva nejsou na popisu zúčastněna bezprostředně, dostává se jakostní živel do textu druhotně, přes široký atribut, který napomáhá postupnému „zjakostňování“ (a „zestatičťování“) celých rozsáhlých struktur, včetně struktur povrchově dějových.

Uveďme stručný přehled postupů, jimiž se dosahuje zmíněných textových funkcí (zejm. funkce estetické): a) volba vhodného jakostního (vlastnostního) výrazu s příslušným sémantickým obsahem včetně expresívního (k systémové neboli inherentní expresivitě viz J. Zima, 1961); b) kumulace jakostních útvarů zejm. ve výčtových pasážích; c) umístění jakostních útvarů v textu (srov. zvl. způsoby narušování typizovaných poloh atributů až po úplné syntaktické osamostatnění a uvolnění); d) opakování útvarů, které společně s jejich tvarovým obměňováním slouží jako závažný prostředek textové koheze (Furdík, 1987; Skoumalová, 1985); e) kombinace různorodých kvalifikačních útvarů, kde se jedná o kompatibilitu jednak strukturní, jednak sémantickou; f) kontextová ozvláštnění způsobená porušením běžných syntaktickosémantických vztahů v příslušné konfiguraci (s ozvláštněním toho či onoho druhu jsou ovšem spojeny i předchozí textové operace); g) tvarová nebo textová ozvláštnění v překladových textech vzniklá vlivem originálu.

1.3. Některé způsoby využití kvalifikačních útvarů bychom chtěli ilustrovat ukázkami z původních i přeložených prozaických textů.[3]

1.3.1. K nejnápadnějším ze sledovaných jevů patří parataktická kumulace jakostních útvarů, která buď provází výčty slov dalších slovních druhů v textu, nebo vystupuje samostatně. Vytváření skupin stejnorodých útvarů může být dáno — alespoň zčásti — důvody obsahově věcnými (srov. využití v beletrizovaných cestopisech), anebo výlučně estetickými (zejm. kompozičními).

Střídání výčtů různé slovnědruhové atribuce nalézáme např. v Čapkových cestopisech: Rozária zpěněná růžemi rudými, žlutými, bronzovými, chladivě bílými. Boskety azalek, houštiny pěnišníků, džungle cesmín a bobkových střemch. — A ještě popis bílých nocí: … ani se nesetmí, … jenom se udělá bledě a průsvitně a přízračně; není to vůbec tma, nýbrž jen liché a strašidelné světlo, které nemá zdroje a zdá se vystupovat ze zdí a cest a vod …

S bohatými výčty jakostních adverbií se setkáme např. v Brochově románě Smrt Vergilova, srov. sugestivní znázornění pohybu davu, který od vylodění Caesarova až dosud napjatě vyčkával, kdy se bude konečně něco rozdávat; … Nárazovitě, vlnovitě, trhavě, usilovně, výbušně, [18]supivě a sténavě se pohybovalo soukolí vpřed. — Srov. originální znění: … Rückweise, wellenartig, zuckend, angestrengt, explosiv, keuchend und stöhnend bewegte sich das Gefüge vorwärts … — Pokud bychom chtěli v češtině odstranit určitou monotónnost adverbiálního zakončení, mohli bychom na rytmicky příhodná místa zařadit tvary opisné (např.: Se supěním a sténáním, usilovně, výbušně, trhavě, v nárazech a vlnách se pohybovalo soukolí vpřed …). Překladatel však zde i jinde — zřejmě z koncepčních důvodů — usiloval o zachování jednoslovné struktury německých slov.

1.3.2. Kumulace jakostních útvarů může významně ovlivnit i jejich umístění, protože umožňuje bohatší škálu operací: přerušení řady stejnorodých členů, přeskupování, vydělování a uvolňování až po úplné vyčlenění ve „zvukově samostatnou větu“ (termín uvádí Šmilauer, 1947, např. s. 196). Přemisťování se děje zejm. po ose atribut — predikát a nabízí např. u adjektiv velmi pestré polohové i funkční využití (srov. Adj jako adsubstantivní přívlastek v subjektu, objektu, predikátu a doplňku; Adj jako jmennou část predikátu; Adj jako doplněk atd.).

Několik dokladů na různé syntaktické manipulace s jakostními formami: V pokoji bylo příjemné teplo, vlahé a voňavé. — Odnesli piano a po pianu zbylo prázdné místo, smutné a nové a docela zajímavé. — Jaro už hnízdilo v lesnatých kopcích za městem. Bylo lehké jako dým, modré a bílé. — Na zařízení pokoje, nemotorné a nesourodé, si uvykl a nevnímal je. — Otík se sbíral se země, ponížený a nešťastný. — Někdy Otíkovi na piano hrával. Vysoký, hubený, vážný. — „…“, mávla matka dlaní. Nesmlouvavě a velitelsky. Dospělí byli opět jednou v převaze (Petiška).

1.3.3. Opakování jakostních výrazů — pokud neslouží pouze identifikaci — souvisí často s oblibou určitých adjektiv, zejm. „barevných“, u některých literárních směrů (nepřímo o tom svědčí i příslušná lingvostylistická produkce, srov. názvy článků jako: Simvolika černogo i belogo cvetov v poetike Aleksandra Bloka; Sineje, goluboje u S. Jesenina apod.).

V autobiografické próze M. Cvetajevové Moj Puškin se uplatňuje kontrast černé a bílé; pregnantně je vyjádřen v odstavci, v němž si autorka vybavuje obraz z matčiny ložnice s výjevem Puškinovy smrti: Černaja s belym, bez jedinogo cvetnogo pjatna, materinskaja spal’nja, černoje s belym okno: sneg i prut’ja tech derevec, černaja i belaja kartina — „Duel’“, gde na belizne snega soveršajetsja večnoje černoje delo ubijstva poeta — čern’ju.

1.3.4. Strukturní různorodost FSP jakosti je mj. umožněna tím, že v platnosti široce atributivní je kromě přívlastku shodného bohatě využito též nejrůznějších determinantů přimykavých, takže substance a děje lze kvalifikovat v podstatě čímkoliv. Strukturně heterogenní kombinace samy o sobě umožňují bohatší rozvíjení jádra, zejm. rafinovanou výstavbou atributivního vztahu; kromě toho jich lze též využít k odstraňování tvarové monotónnosti rozšířeného členu větného skládajícího se ze stavebně stejnorodých prvků. — V prvé řadě si všimněme některých běžnějších typů heterostrukturních kombinací. Patří k nim např. kombinace prostých a souslovných (zvláště předložkových) adverbiálních výrazů.

Ten, kdo žije osaměle, se musí sám k sobě chovat slušně a s dávkou hrdosti … — … a pak setrval pohledem na matce, vyčkávavě a s ospalou ochotou, s níž dobře vychovaní mládenci přistrkují křesla starým příbuzným (Petiška). — Takový vítr [= föhn] požírá sníh před očima a nejedna selka nechává tehdy, bláhově a bez viny, přemožena tou jarní nemocí, v údolí rodinu, děti a statek … — Prediger, člověk nevysoké shrbené postavy a s modrýma očima v bledé tváři, přerývaně, s přeříkáváním a zapíráním líčil, jak Václav Porsche zemřel (Nevrlý). — Když od nás odcházel, šel po schodech opatrně, schod za schodem. Už hodně překročil svou osmdesátku (Seifert).

[19]Dalším běžným typem je kombinace přívlastku shodného a neshodného, která obmyká řídící Subst z obou stran (souběžná determinace) a která díky strukturně syntaktickým možnostem přívlastku neshodného může být dále využita k rekurzi atributivního vztahu; tato operace probíhá tak, že se některý z členů atributivně determinující konfigurace v dalším rozvíjení stává sám členem atributivně určovaným, srov.:

Snažil se upamatovat, kde snad už viděl ten kulatý mladý obličej, s dlouhými kaštanovými vlasy, plihlými a lesklými, jak by vyšla ze sprchy (Petiška).

Esteticky působivá je heterostrukturní konfigurace atributů a jakostních predikátů, v níž dochází k větnému osamostatnění některého ze členů konfigurace, ev. k jeho následné parcelaci: Soška je opravdu krásná, goticky štíhlá s půvabnou dívčí tváří a drobnými sevřenými rty. — [Portrét V. Vančury:] Sám o sobě byl však člověk vysoce mravný a ušlechtile počestný. Osobnost vybroušená až do posledního záhybu duše. I kabátu. S nezdůrazňovaným, ale zcela samozřejmým smyslem pro příjemnou mužskou eleganci (Seifert).

1.3.5. Ke specifickému kontextovému ozvláštnění dochází rovněž vytvářením (při překladu též přejímáním či napodobováním) neobvyklých kombinací široce jakostních útvarů buď s útvary jiných sémantických polí, nebo mezi sebou navzájem. Obvykle se jedná o kombinace heterostrukturní a/nebo heterosémické, zeugmatického charakteru,[4] srov.:

Tramvaj byla červená a klouzala z kopce … — Popelnice byly samy a mokré — Hlávky zelí byly kulaté, zelené a nehybné. — Pamatoval si jen oči [= lidí, které potkával]. Byly různé a plné kouře, pavučiny a noci (Bulatović). Neobvyklost (alogičnost) spojení dokresluje zvláštní svět autorových hrdinů.

1.3.6. Další druh ozvláštnění vzniká narušením běžných sémantických vztahů adjektiva či AdvCorr k determinovanému členu. (Poměrná častost tohoto narušování je do značné míry podmíněna systémovými a transpozičními vlastnostmi obou slovních tříd.) Neobvyklé („nelogické“) obsahové vztahy mezi členy syntagmatu se ustavují např. tak, že a) náležité Adj je zaměněno adverbiem, které si zachovává silný sémantický vztah k substantivu, aniž dotvořilo neutrální sémantický vztah k slovesu (viz tzv. „adverbiální doplňkový determinant“ Konstantinovové, 1975, v případech jako: Dlouhý štíhlý krk … se naze vznášel nad límcem apod.); b) Adj se k uzlovému řídícímu Subst dostává z atributivní konfigurace (po eliminaci dalších členů), anebo se na půdě této konfigurace teprve dotváří, derivuje (srov. eliptický shodný přívlastek v případech jako: mladá próza — próza mladých autorů; televizní penalta — penalta vysílaná televizí; viz Chloupek, 1978; nominační mechanismus podobných adjektiv vykládá podrobněji Chlupáčová, 1969 a 1971, s. 15). Prakticky všechny uvedené operace jsou provázeny metonymií, ev. dalšími tropy a figurami. Uplatňování těchto pochodů se v jazycích odlišuje typově a distribučně (to, co je např. možné v ruštině, nemusí být přijatelné v češtině a naopak), navíc ovšem i mírou aktualizační novosti. Meze přenosu z jednoho jazyka do druhého se tu pak stávají zajímavým problémem překladatelským.

Srov. některé doklady: a) Tom zvedl těžce víčka (Petiška). — Dlouhá desetiletí se objevoval [= japonský pavilónek] na reklamách, zářil novotou, vodotrysk před ním úhledně zurčel … [tj. úhledný vodotrysk či dokonce vodotrysk před úhledným pavilónkem] (Nevrlý). — … že si nemohl kupovat drahé knihy a dávat je drahocenně vázat u nejlepších knihařů (Seifert). — b) Pokoj to byl přímo filmový [= pokoj poskytující výhled na filmové výjevy]. Především ten přímo zámecký pohled z jarního okna do zahrady plné rozmanitostí. — Uprostřed jedné … [20]stěny … skleněná vitrína vyložená vzadu zrcadlem, takže každá sklenka, každá vázička, která tam stála, měla v zrcadle svého dvojníka. Dělají se mi z toho broušené mžitky před očima, říkala vždycky Marta (Koževniková).

1.3.7. Nakonec bychom chtěli připomenout, že úlohu širokého atributu může v textu hrát celá explikace zadaného (často jednoslovného) tématu, které se stává předmětem popisu nebo úvahy. Takový útvar má např. formu odstavce, který je uvozen jednou nebo více větami nastolujícími příslušné téma (dům; interiér; krajina; lidská tvář nebo postava atd.); téma může být umístěno také na konci popisu nebo může být pouze implikováno. Podobné útvary samozřejmě výrazně překračují meze běžné gramatiky a stávají se záležitostí výlučně textovou.[5]

Na přechodu k textovému „explikačnímu atributu“ stojí atribut s uvolněným syntaktickým vztahem v rámci věty (v podstatě jde o juxtapozici); srov. např.: Co to tam mňouká, povídám. Starou kočku přejelo auto, tak po ní zvostalo slepý kotě, povídá pan Kurka, naprasklý úsměv, strnisko plesnivě modré, uprostřed hlavy pěšinka a vlasy jak vousy od temene k uším (Hrabal). — Příklad na popis uvozený klasickou explikační formulí Je to … (Byl to …), která téma popisu kvalifikačně zařazuje: Kdo přicházíval do Tasova po heřmanické silnici, toho první přivítala Vrškova samota a Vrškův pes Barin. Byl to bernardýn, rezavě a bíle skvrnitý, uši měl okleplé, při štěkání mu poletovaly kolem hlavy jako křídla. Z vnitřních koutků očí mu do bělma vystřelovaly krvavě červené žilky a jeho hlas zněl jako výstřely z děla. Barin sebevědomě věděl, že je zlý, bylo to také napsáno na vrátkách: Pozor, zlý pes (Vodička 1983).

Mezi drobnými vzpomínkově laděnými lyrickými prózami S. Vodičky (jež mají často úsměvně ironický nádech) nalézáme texty, které jsou celé v podstatě „explikačním atributem“ názvu. Srov. prózu Studánka, z níž uvedeme začátek a konec: Na okraji louky, v břehu, je studánka. Jistě je staletá. Je vysekaná v plochém balvanu do mělké mísy a ze skály do ní prýští pramének vody. Je tak nepatrný, až není ani vidět. Ale neustále vlhký kámen naplňuje mísu vodou. Dno je vydlážděné hrubými krystaly ruly. Z jara se z ní vyšplíchá voda i s nečistotou, dno se vymyje dlaní — a napij se, člověče! (Následuje popis senoseče; sekáči se napájejí ze studánky, kam neustále dolévají líh, takže práce končí bujarým zpěvem. Závěr je jakýmsi résumé celé explikace.) Taková je tahle kamenná studánka. Lidé z ní pijí jako srnci a dvakrát v roce z ní prýští písničky, které nikdo nezapsal (Vodička 1978).

1.3.8. V moderní próze se tedy poměrně často setkáváme s rafinovaným využíváním kvalifikačních prostředků: kombinují se heterostrukturní formace; jeden atribut se zapouští do druhého a spolu s ním do třetího (ev. do dalšího); v konfiguracích s jakostním členem se uvolňují běžné syntaktické vztahy a vznikají neobvyklá sémantická (asociační) pouta. Docílená vícerozměrnost a mnohovrstevnost textových fragmentů, expresivita, obraznost a kombinační originalita, to vše klade vysoké nároky jak na čtenáře, tak zejména na překladatele.

 

2. Typologie překladové asymetrické ekvivalence na materiále FSP kvality

2.1. V translatologické části se soustředíme na některé konkrétní projevy „asymetrické funkční ekvivalence“ s tím, že její symetrické pozadí bude ve výkladu figurovat pouze jako implicitní předpoklad.

Explicitní popis překladatelských řešení by musel pro úplnost zahrnovat i případy mezijazykové symetrie, zejm. pro dokreslení celkového obrazu poměrného zastoupení obojích vztahů v daném překladu. Navíc by bylo samozřejmě žádoucí souběžně shromažďovat i příklady vnitrojazykové asymetrické a symetrické ekvivalence v rámci výchozího i cílového jazyka (dále VJ, CJ), a to i mimo daný kontext; tak by se postupně vytvářel fond variantních řešení pro širší použití.

[21]V lingvostylisticky zaměřené teorii překladu v současné době koexistuje a využívá se několik škál (resp. „typologií“) ekvivalence nebo alespoň některých operací z těchto škál. Soubory operací uvádějí např. Vinay - Darbelnet (1958), Švejcer (1973), Recker (1974), Newmark (1982) aj.; přehledně o některých pojetích ekvivalence informuje Knittlová (1983); k aplikaci některých pojmů u nás viz např. Bareš (1977), Píša (1983), Ilek (1977) a další. V novější době vzbudila u nás pozornost rovněž škála V. N. Komissarova (1980), v níž se rozlišuje pět rovin ekvivalence, od nejvšeobecnější (společný komunikační cíl) až po konkrétně jazykovou (již by bylo zapotřebí — zejm. při práci s flexívními jazyky — poněkud zjemnit a specifikovat). Z domácí produkce nelze opominout literárněvědně zaměřenou soustavu založenou na Mikových výrazových kategoriích, s níž pracuje slovenská teorie překladu (ukázku aplikace viz např. u Hvišče, 1972).

Pro mezijazykové korespondence je příznačná v prvé řadě asymetrie přiřazovaných výrazových jednotek a obsahů. Už v rámci jednoho jazyka vidíme bohatě diferencovanou asymetrii mezi výrazem a obsahem v plánu syntagmatickém i paradigmatickém (k tomu viz Dokulil, 1968), složitější je ovšem situace při porovnávání dvou jazyků, kdy je zapotřebí postihnout způsob, jakým uspořádání výrazu a obsahu jednoho jazyka odpovídá uspořádání obou složek v druhém jazyce (neboli jakou výslednou asymetrii dají obě asymetrie podkladové). K tomu se v překladu přidružují navíc korekce vynucené kompenzačními operacemi, v jejichž důsledku se určitá systémově nebo funkčně zakotvená mezijazyková asymetrie (či symetrie) v konkrétním textu modifikuje; dílčí ekvivalence přitom často ustupuje ve prospěch ekvivalence vyššího řádu. Při posuzování syntagmatické asymetrie mezi VJ a CJ se nelze omezit na symetrii kvantitativní, odrážející se v odlišném počtu jednotek výraziva nebo významu, nýbrž je třeba sledovat i odlišné rozvrstvení relevantních sémat při struktuře jinak shodné (výrazově ekvivalentní).

2.2. Jako ilustrační materiál nám posloužily anglické a německé doklady z románů S. Bellowa The Victim a G. Meyrinka Der Golem[6] a jejich české protějšky. Mezijazykovou funkční asymetrii v oboru FSP jakosti (vlastnosti) jsme registrovali převážně na úrovni slova a na sousedních meziúrovních, kam řadíme jednotky sublexémové (základy, kořeny, afixy, komplexní morfémy aj.) a jednotky syntagmatické (tzv. malá syntax; k hierarchii rovin a meziúrovní viz Skoumalová, 1988); dále jsme se zabývali některými typy vět s jakostními predikáty. Porovnávali jsme pokud možno jednotky sémanticky a/nebo strukturně vzájemně porovnatelné (tj. takové, u nichž lze na dané úrovni nalézt nějaké tertium comparationis); při vlastní klasifikaci materiálu jsme však vycházeli převážně ze strukturní stránky porovnávaných útvarů. (Ve shodě se směrem translace zvolených textů byl při prezentaci dokladů důsledně zachováván směr cizí jazyk → čeština, což vedlo k drobnějším nesnázím kompozičního rázu.)

2.2.1. Asymetrie na úrovni konfrontace slovo — slovo. Výrazová asymetrie se zde týká vnitřní struktury slova: jde o strukturu slovotvornou, nebo — zvláště při oslabené slovotvorné motivaci — o strukturu morfémovou.

Překladový materiál ukázal, že např. mezi angličtinou a češtinou lze přes známé typologické rozdíly nalézt poměrně mnoho vzájemně srovnatelných jakostních slovních struktur, ať už téměř izomorfních, nebo v určitém stupni heteromorfních (srov. např.: child=ish=ly (large) — dět=sk=y (veliký); rauc=ous=ly — chrap=lav=ě; un=skil=ful=ly — ne=obrat=n=ě; in=attent=ive=ly — ne=pozor=n=ě; dis=gust=ed=ly — z—ne=chuc=en=ě apod. Asymetrii ve výstavbě vzájemně souměřitelných slovních základů spatřujeme např. tam, kde počet lexikálních afixů [22]nebo jejich pořadí je odlišné (srov.: help=less=ly — bez=moc=n=ě; (upward) end=less=ly — do=ne=koneč=n=a (vzhůru) aj.), nebo kde živé slovotvorné struktuře odpovídá pouze struktura morfémová (zejm. u některých základů lat. původu); asymetrie se výrazně projevuje také tam, kde proti sobě stojí slova vzniklá odlišnými derivačními postupy (např.: afixální derivát × kompozitum × spřežka × derivát vzniklý kombinovaným postupem × konverzní derivát apod.). Na pozadí češtiny je velmi nápadná např. anglická spřežkově sufixální derivace jakostních útvarů typu: warm-hearted (friend) — dobrosrdečný; absent-mindedly — bezmyšlenkovitě; matter-of-factly — (řekl) věcně apod.

Teorii překladu zajímá na úrovni slova především asymetrie významová (tou se zde speciálně nezabýváme). Pomineme-li případy, kdy je tato asymetrie ovlivněna strukturní výstavbou slovních základů, ev. jejich odlišnou vnitřní formou (srov.: sunless — ztemnělý), pak jde v prvé řadě o rozdíly v členění sémantického spektra, kdy např. širokému, nediferencovanému významu slova ve VJ odpovídá několik samostatných významů v CJ nebo naopak (viz Reckerovy variantní korespondence, 1974).

2.2.2. Asymetrie na úrovni konfrontace slovo — syntagma. Tato asymetrie má výrazně kvantitativní charakter: při překladu se promítá do celé řady operací expandujícího (ev. multiverbizačního) nebo kontrahujícího (ev. univerbizačního) charakteru, které jsou podmíněny strukturně, sémanticky nebo stylisticky. (K expanzi a kontrakci viz např. Newmark, 1982.)

Terminologická poznámka. Vztah mezi oběma dvojicemi termínů není zatím plně objasněn. Termíny multiverbizace a univerbizace (dále MV, UV) byly původně raženy pro určité druhy pojmenování v rámci jednoho systému (viz např. Jedlička, 1969 a 1978; k MV viz též Vlková, 1978);[7] otázka je, nakolik by mohly být použitelné i pro vztahy mezijazykové. Na překážku je zde stylistická příznakovost útvarů MV a UV a patrně také jednoznačný charakter směru derivace (pokud ovšem derivační vztah přichází v úvahu): v zásadě se totiž jedná o ireverzibilní (neobratitelné, jednosměrné) procesy, resp. procedury, při nichž jádrovým (motivačním, fundujícím apod.) východiskem je v případě MV slovo, v případě UV sousloví. Proti tomu při analýze mezijazykových vztahů je často obtížné stanovit, co je v konkrétním případě východiskem a co derivátem, protože do celkového hodnocení zahrává zakotvenost (většinovost, uzuálnost) příslušného strukturního typu v nominačním systému mateřštiny (srov. případy jako r Eisenstab ↔ železná tyč; železnaja doroga ↔ železnice aj.). Pro postižení této neurčitosti „derivačních vztahů“ (zejm. v případech, kdy nám na konkrétní motivaci nezáleží) se snad lépe hodí dvojice termínů expanze a kontrakce (dále EXP, CONTR), která se od MV a UV liší hned v několika aspektech: není vázána na úroveň protikladu slovo — syntagma (může se vztahovat k jakémukoliv rozšíření či zkrácení výrazu), ani na rámec jednoho jazyka, ale prakticky ani na směr derivace. Poslední z uvedených okolností je podporována také tím, že směr EXP a CONTR bývá při posuzování překladu ztotožňován se směrem translace, čímž se vztah mezi porovnávanými třídami útvarů stává reverzibilním (např. vztah mezi členy dvojice chemin de fer ↔ železnice se jeví ve směru → jako CONTR, v opačném směru ← jako EXP).

V našem výkladu chceme zvolené termíny aplikovat pokud možno jednoznačně (a to ve smyslu jednosměrné, ireverzibilní motivace), zároveň přitom potřebujeme registrovat a pojmenovat i odpovídající pochody protisměrné. Proti MV (ev. EXP) klademe tudíž redukci (smrštění) multiverbátu (nebo expandovaného výrazu), proti UV (ev. CONTR) — dilataci (rozvedení) univerbátu (či kontrahovaného výrazu). Srov. české ilustrace k této čtveřici operací:

MV (ev. EXP): kritizovat → podrobovat kritice

redukce: podrobovat kritice → kritizovat

[23]UV (ev. CONTR): pochodové cvičení → pochoďák

dilatace: pochoďák → pochodové cvičení

Specifický druh expandování a kontrahování představují operace, jimiž se buduje tzv. explicitní nebo implicitní výraz tam, kde je ho zapotřebí. Tímto postupem se při překladu vlastně restituuje náležitá forma mezijazykové asymetrie. Obecně jde o případ, kdy určité složky obsahu v jedněch jazycích musí (nebo by měly) být nějak vyjádřeny, kdežto v jiných jazycích nikoliv (srov. v této souvislosti též Bečkův výklad o nasycení výrazu, 1948, s. 237n.). V obojích jazycích existují přirozeně i takové typy obsahů, jež připouštějí — ať už nepodmíněně nebo podmíněně — vyjádření obojí. Překladatel by měl postupovat zhruba v souladu se strukturní uzpůsobeností CJ a stylovou příslušností textu. Riskuje chybu, jestliže ponechá beze změny a) implicitní výraz, který bývá v CJ kvůli větší jasnosti obvykle explikován; b) explicitní výraz, který bývá v CJ redukován o nadbytečný prvek. K tomu viz Ilkův příklad tzv. informační redundance vlivem ruštiny: process obrazovanija — proces vzdělávání (Ilek, 1977); v obdobných případech se také mluví o pleonasmu (Píša, 1980), ev. o redundantní explikaci.

Explikace a implikace (jako operační postup) souvisí do značné míry jak s expanzí a kontrakcí, tak s multiverbizací a univerbizací, není zde však přímočarý paralelismus: např. v sufixálních derivátech (zvláště mutačního typu) vede UV (resp. CONTR) k výrazné dílčí implicitnosti, zatímco v kompozitech je zachována značná míra původní explicitnosti výrazu. — Jednotlivé druhy implikace se mohou výrazně lišit podle toho, ke které jazykové rovině se vztahují a nakolik jsou díky tomu transparentní. Tak na rovině lexikální, resp. sublexémové nemusí být implicitní komplexnost obsahu v povrchové struktuře nijak pozitivně ani negativně (nulově) signalizována. Jedná se o případy, kdy povrchově nečlenitelný útvar, např. kořenný morfém, reprezentuje kombinaci sémat (viz Dokulilovu spřeženou expozici, 1968), z nichž alespoň jedno musíme v CJ explikovat (tj. rozvést samostatnou jednotkou), nemá-li dojít k závažnějšímu úbytku sémantické informace. Proti tomu na úrovni syntagmatu se mohou uplatnit tzv. nenasycené výrazy se skrytou predikací (typu most přes řeku), jejichž hloubková struktura (most vedoucí přes řeku) prosvítá poměrně zřetelně i povrchovým syntaktickým ztvárněním (typem přimykání). Zde může mít případná restituce hloubkové struktury (explikace) význam spíše strukturně stylistický než ryze obsahový.

V jakostním poli dochází ke kontrastu následujících jednoslovných a víceslovných struktur:

(1.) Jednoduchému (jednozákladovému) jakostnímu útvaru odpovídá ve druhém jazyce útvar analytický, skládající se ze slova gramaticky řídícího, opěrného (synsémantického nebo specifikačního) a z příslušného lexikálně plnovýznamového jakostního slova. Ukažme si takové způsoby opisů jakostního adjektiva, adverbia, substantiva a slovesa nejprve v češtině: malý → malé postavy, směšný → k smíchu; rychle → v rychlosti, podivuhodně → podivuhodným způsobem; vznešenost → vznešený ráz; zpopelavět → stát se popelavým apod. V některých případech se opisy (nebo jejich redukce) blíží tzv. explikaci (nebo implikaci). Jako dělítko nám do jisté míry slouží stupeň obvyklosti/neobvyklosti útvaru v češtině (hranice je ovšem neostrá).

Nejfrekventovanější jsou dvojice, kde proti sobě stojí prostý a opisný adverbiální výraz (k tzv. perifrastickému adverbiu v ruštině a češtině viz Brož, 1971). Jeden ze základních typů představuje opis adverbia předložkou a jménem. — Doklady na operaci MV:[8] hurriedly → v rychlosti; contemptuously → s opovržením; atemlos → bez dechu; Ich biß mir die Lippen blutig … → Rozkousal jsem si rty do krve. — Doklady na redukci víceslovného výrazu: in surprise → překvapeně; on purpose → úmyslně; a length → dlouze (se zadívat); with anger (and contempt) → zlostně (a opovržlivě); vor Verzweiflung → zoufale; mit Pathos → pateticky; ohne Zweck → bezúčelně; to the full → doširoka; He was bleeding to death. → Smrtelně krvácel.

[24]Další typ opisu tvoří kombinace opěrného Subst v nepřímém pádě (s předložkou nebo bez ní) a jakostního atributu. Opěrné Subst svůj atribut zároveň specifikuje, a to v závislosti na řídícím verbu (srov. sémantickou diferenciaci adverbiálního výrazu drze v češtině: drzým pohledem, drzým pohybem, drzými slovy apod.). — Doklady na operaci MV: expressionless → s nehybnou tváří; reservedly → rezervovaným tónem. Redukce víceslovného výrazu: in a low voice → tiše; with an energetic swing → energicky (odhodil); mit dumpfen Sinnen → otupěle; mit gierigen Lungen → žádostivě (oddechoval). — Opis adverbia přirovnáním: His yellow hair drifted flimsily, silkily over his bald spot. → Světlé vlasy mu nad lysým temenem řídce vlály jako hedvábí.

Příklady opisu jiných jakostních základů: He was a short man … → Byl to člověk malé postavy … — This queer condition … → Tahle situace k zbláznění …; (seine) mandelförmigen Augen → oči mandlovitého tvaru (v čes. protějšku je něm. poloprázdný komponent -förmig vyjádřen vlastně dvakrát, jednak sufixem -ovit-, jednak opěrným slovem tvaru). — Redukce výrazu MV: being alone → osamělost; The atmosphere of established habit … → tradiční atmosféra; The strain of waiting made him almost tremble … → Napjaté čekání ho dost rozechvělo. — Der Polizeirat wurde aschgrau im Gesicht vor Haß. → Obličej policejního rady zpopelavěl nenávistí.

(2.) Plnovýznamovému syntagmatu s jakostním prvkem odpovídá ve druhém jazyce útvar syntetický (sufixální derivát, kompozitum, spřežka), ev. kvazisyntetický (ne plně stabilizovaná spřežka).

Příklady na operaci UV: the cleaning woman → uklízečka; gold coin — zlaťák; blind man — slepec; white horse — bělouš.[9] — Doklady na rozvedení spřežkových a kompozitových derivátů UV: a middle-aged … → (muž) středních let; large-jawed → s širokou bradou; gold-rimmed → zlatě orámované (brýle); world-beaten → životem smýkaný; close-set (eyes) → (oči) položené blízko u sebe; totenblaß → smrtelně bledý; die tiefschwarze (Matrix) → uhlově černá (matrice); stahlscharfe (Hufschläge) → ocelově ostré (rány kopyt). — Mezi substantivními základy něm. kompozita bývá determinační vztah, který je v češtině náležitě vyjádřen atributivním syntagmatem: die Frühlingsluft → jarní vzduch aj.

(3.) Specifickým případem rozšíření nebo zúžení výchozí struktury je explikační nebo implikační operace použitá v souladu se strukturně-distribučními tendencemi v CJ (viz výše). Ve FSP jakosti nás zaujaly především ty případy explikace, kdy prostému nejakostnímu slovu ve VJ odpovídá v češtině sousloví s jakostním slovem (např.: to stare at sb → upřeně, resp. drze se dívat na koho). Jakostní české slovo zde explikuje skryté jakostní séma obsažené v nejakostním základu originálu. V excerpci převažovaly výrazně případy explikace slovesa nad případy explikace substantiva.

Doklady: Leventhal was panting. → Leventhal prudce oddychoval. — … geiferte der Trödler. → … prskal zlobně vetešník. — Die Worte gellen mir noch in Ohren. → Ta slova mi ještě pronikavě znějí the boat crept forward into the glare. → … a loď pomalu lezla the coolness of the place … → (nadechl) chladivou atmosféru jídelny …; the severity of her head → přísné držení hlavy; as if to protect himself from her shrillness. → … na obranu proti jejímu pronikavému hlasu and tar seams shone … → … a dehtem zalité … — … und sah mich groß an. → … a podívala se na mne velikýma očima široce rozevřenýma očima (rozvinutá explikace, jak jí použila překladatelka).(prostá explikace) nebo: …spáry se blyštěly. — …kupředu do oslnivého světla. — Dále jsme zaznamenali takové případy, kdy naopak prostý jakostní (ev. atributivní) výraz musel být v češtině rozveden, aby byl překlad strukturně a/nebo sémanticky vyhovující. Srov. např.: his incoherencies → nesouvislé vysvětlování; …v uších. — …

Jiné typy explikace: … ich sah, wie sich ihre Finger krampften … → … viděl jsem, jak se jí prsty křečovitě sevřely … — Stray planks and waterlogged, foundering crates washed back [25]in the boat’s swell. → Různá odplavená prkna a vodou nasáklé poztrácené bedny plynuly dozadu po hladině rozvířené parníkem po vlnách /„vlnění“/ od parníku → po hladině rozvlněné /→ rozvířené/ parníkem.). (Srov. přibližnou rekonstrukci translační derivace: …

Jako specifický případ implikace volené ze strukturních (syntaktických) důvodů uvádíme tento doklad: … and she preceded him along the high-walled grey corridor into the livingroom. → … a ona ho vedla vysokou šedou chodbou do obývacího pokoje. Doslovným ekvivalentem atributivně užitého kompozita by byl v češtině atribut neshodný (šedá chodba s vysokými stěnami). Protože celek by nepůsobil syntakticky dobře, zachovala překladatelka původní slovosled (i větší semknutost konstrukce) tím, že „obětovala“ séma stěny, čímž zároveň dospěla k přirozenému implicitnímu řešení, podmíněnému tím, že výška stěn a výška chodby jsou totožné (v tvrzení, že chodba je vysoká, je automaticky obsažen i předpoklad vysokých stěn a naopak).

2.2.3. Asymetrie na úrovni konfrontace syntagma — syntagma.

a) Strukturní typy s perifrastickým adverbiem

(1.) Proti perifrastickému Adv stojí perifrastické Adv odlišné struktury: in an upbraiding tone. → vyčítavým tónem; … said Leventhal in a low voice, tensely … → … promluvil tichým napjatým hlasem Leventhal; in flash of hatred → v prudké nenávisti; in blinder Raserei → se slepou zuřivostí; with reproachful irony → (zářil) vyčítavou ironií apod.

(2.) Proti perifrastickému Adv stojí jiná konstrukce, např. kombinace Adv + Adv, Adv + přechodník, přirovnání aj.: with savage earnestness → prudce a naléhavě; with comic curiosity → pobaveně a zvědavě; with grim distaste → vztekle a s odporem; He walked with angry energy (to …) → Roztrpčeně, energicky odešel … (Jiná možnost: Roztrpčen, energicky odešel …) — The towers on the shore rose up in huge blocks … → Věže na břehu se tyčily jako obrovská masa … — … empfand ich als beklemmende Gewißheit … → … pocítil jsem se skličující jistotou … — … und behaglich kichernd Tarock spielen. → … a s veselým pochechtáváním hrají taroky.

b) Strukturní typy s přeměnami atributivního syntagmatu

(3.) Závislé Subst neshodného přívlastku se mění v Adj (typy: „zvuk kovu → kovový zvuk“; „výraz žalu → žalostný výraz“). — Ilustrace základní derivační orientace: (Er …), legte seine Stirn in die Falten des Grams … → …, vraštil čelo do utrápených vrásek … (Kombinováno navíc s lexikální modulací: „hoře“ → „působit hoře“ → „trápit“.) — Doklad na obrácenou derivační orientaci: a damp, woody smell („dřevěný pach“) → vlhký pach dřeva.

(4.) Řídící Subst neshodného přívlastku se mění v Adj (typ: „vlny moře → zvlněné moře“). — Doklad: … the seams of his skin → … zvrásněnou kůži.

(5.) Jakostní Adj ve shodném přívlastku se mění v jakostní jméno (typ: „černá hůl → čerň hole“). — Doklady na rozvedení kondenzace: … in the heat and blackness of the harbour. → … do rozpáleného, černého přístaviště. — … one arm embracing the shining roundness of the brass. → Jednou rukou objímal zářivý oblý nástroj.

c) Strukturní typy s kombinacemi adjektiv a jejich modifikacemi

(6.) Sousloví Adj + Adj se odlišuje stupněm těsnosti (užití čárky, užití spojky; těsný vztah): his heavy, dark face → masívní snědý obličej; Sie machte eine kleine rasche Bewegung … → Udělala malý, náhlý pohyb. — … und gingen in langsamem, schwerem Schritt wieder weiter. → … a zase šli dál pomalým a těžkým krokem. — … die alte, geheimnisvolle, steinerne Brücke. → … (už to stejně nebude) ten starý, tajemný kamenný most. — An elderly, guarded, pale face … → Starší uvážlivá a bledá tvář …

(7.) Spojení dvou Adj je derivačním základem jak pro kombinaci Adj s jakostním jménem, tak pro kombinaci dvou jakostních jmen (typ: „modrá a šedá ↔ modrá šeď ↔ modř a šeď“). — Doklad: … preoccupied with the dwindling violets and greys of twilight … → zaujatému mizející purpurovou šedí soumraku …

[26](8.) Spojení dvou Adj se mění v hypotaktické spojení Adv s Adj, a to zejména tehdy, může-li se mezi oběma jakostními členy snadno rozvinout vztah specifikace (typ: „přívětivý a úslužný → přívětivě úslužný“). — Doklady: … his … contemplative eyes filled with a green and leaden colour. → … přemýšlivé oči plné ocelově zelené barvy. — Her habitual cool, good temper was missing. → Její obvyklá chladně přívětivá rozvážnost byla ta tam. — Doklad na opačnou orientaci: delicately white ears → hezké bílé uši.

2.2.4. Asymetrie při predikátovém využití jakostních útvarů.

a) Strukturní typy s Adj nebo Adv v predikátu

(1.) Subjekt neslučitelný s příslušným jakostním predikátem bývá z pozice podmětu odsunut (typ: „Schůze byla nervózní → Jednání na schůzi bylo nervózní“). — Ilustrace: On some nights New York is as hot as Bangkok. → Některé noci jsou v New Yorku horké jako v Bangkoku. (Variantní překlad: Za některých nocí je v New Yorku horko jako v Bangkoku.) — Subjekt odsunut v obou jazycích: I guess Rudiger isn’t an easy person to please. → S Rudigerem asi není nijak snadné vyjít.

(2.) Odlišné vyjádření tzv. kategorie stavu: … and the room was unendurably hot. → … a v místnosti bylo nesnesitelné vedro. — He was beginning to feel ill. → Bylo mu najednou zle. — … fühle aber, daß mir eiskalt im Herzen wird. → … cítím však, že mi ledoví srdce.

(3.) Různé strukturní typy hodnotících konstrukcí s diktem:[10] I would have been brutal. → Byla by to surovost. — It would have been a terrible business. → Bylo by to bývalo příšerné. — It’s the height of politeness to /+ Inf/ → … je přece nejvýš zdvořilé /+ Inf/. — It was clear that the man was no fool. → Tenhle člověk jasně není blázen.

(4.) Hodnotící charakteristika substance vyjádřená lokální vazbou je v češtině nahrazena běžnější konstrukcí s adjektivem (typ: „v materiále byla vada → materiál byl vadný“). — Doklad: Wieviel Methode in Charouseks Irrsinn lag! → Jak metodické bylo Charouskovo šílenství!

(5.) Přechodná vlastnost vyjádřená adjektivním predikátem je v češtině ztvárněna stavovým mít (‚mít co v jakém stavu‘): His hands were dirty. → Ruce měl špinavé. — His hair had been newly cut. → Vlasy měl čerstvě ostříhané. — … in reality, his mind was empty. → Ve skutečnosti měl v hlavě pusto.

(6.) Adjektivní predikát vyjadřující chování nebo způsob života je v češtině nahrazen poloprázdným slovesem a adverbiem (proti „být jaký“ stojí: „chovat se jak; tvářit se jak; žít jak“ apod.): And maybe he would be condescending to a layman. → A třeba by se choval k laikovi přezíravě. — And why be measly? → Proč se tvářit uboze? — We were separated before she died. → Žili jsme odloučeně, než zemřela. — Leventhal was bitter and suspicious … → Leventhal reagoval zahořkle a podezřívavě …

(7.) Adjektivum v predikátu je nahrazeno přirovnáním: The air was chalky … → Vzduch byl jako křída … — Her look was waxen. → Vypadala jako z vosku.

b) Strukturní typy s polopredikáty a skrytými predikáty jakostního okruhu

(8.) Útvaru polopredikativnímu (ev. skrytě predikativnímu) odpovídá v češtině často jednak tvar polopredikativní (Adj ve specifické pozici, Adj slovesné, přechodník trpný), jednak tvar skrytě predikativní (Adv, Advl) podle vzoru: sklíčený, sklíčen // sklíčeně, se sklíčeností. — Ilustrace: He sat down, depressed and gloomy. → Sklíčený a zamračený se posadil. — … and Allbee … lowered his head, grieved and incapable of answering → … a Allbee … sehnul hlavu, zasmušilý a neschopen odpovědi. — … but hesitated, nervously and angrily, and decided … → … ale nakonec — nervózní a nakvašený — zaváhal a řekl si … — Ich horchte erschreckt. → Polekaně naslouchám. — She stood with her back to the street, irritated … → Stála popuzeně zády k ulici … — Reticent and sombre, Max looked down … → Max se mlčky a chmurně díval k zemi … — Leventhal, his glance bitter and uncertain, said stumblingly: … → S trpkým a ne[27]jistým výrazem v očích Leventhal vykoktal: …; indifferently polite → s lhostejnou zdvořilostí apod.

(9.) Pouze polopredikativní formu má český ekvivalent zejm. tehdy, je-li determinován dalším členem (sklíčený/sklíčen hořem …), anebo v případě sémantické inkompatibility se slovesem (uštvaný se hned zase dal do práce). — Ilustrace: White-faced, she pressed her pocket-book to her breast. → V obličeji bílá, tiskla na prsou peněženku. — ‚…‘ Leventhal said, intensely curious. → „…“, zeptal se Leventhal, krajně zvědavý. — Hot and grimy after his long trip, Leventhal vent over the bed. → Uhoněný a uprášený po dlouhé cestě se Leventhal skláněl nad postýlkou. — … with dead fatigue → k smrti znavený; …, in his numbness and blindness, … → — němý a slepý zlostí — …

Případy, kde je jak ve VJ, tak CJ adverbiální útvar se skrytě predikativním významem, patří formálně jinam. (V našem materiále jsou zčásti podchyceny sub 2.2.2.1., viz např.: in surprise — překvapeně apod. Srov. též: Then in astonishment he heard … → A pak užasle slyšel …)

c) Strukturní typy jakostní kondenzace

(10.) Kondenzace predikativního výrazu se realizuje jakostním substantivem nebo přídavným jménem slovesným. — V našem materiále převažovaly příklady na rozvedení kondenzace: … to confirm the absurdity, the madness of the accusations. → … aby potvrdil, že všechna ta obvinění jsou absurdní, bláznivá. — „Das ganze Leben ist nichts anderes als formgewordene Fragen …“ → „Celý život není nic jiného než otázky, které dostaly tvar …“ — … und ging dann kopfschüttelnd zu seinem Freund zurück. → … vrátil se pak ke svému příteli a vrtěl přitom hlavou. — Příklad na kondenzaci v češtině: He observed that her eyes were anxious. → Všiml si jejích ustaraných očí.

d) Strukturní typy se vzájemnou výměnou atributivního Adj a Adv

(11.) Adj je v češtině nahrazeno adverbiem vzhledem k redukci analytického verbonominálního obratu: There was a short downpour. → Krátce sprchlo. — The Hudson had a low lustre. → Hudson se přitlumeně třpytil. — Allbee gave him a tolerant smile. → Allbee se shovívavě usmál. — The old lady gave him only a brief sharp glance. → Stará paní na něho jen krátce a přísně pohlédla. — Laponder machte eine abwehrende Handbewegung. → Laponder mávl odmítavě rukou.

(12.) Záměna adverbia adjektivem (nebo naopak) odráží vzájemnou sémantickou indukci adverbální a adsubstantivní kvality, ev. restituci výchozího stavu (srov. typy: „Zhotovil to neobratně jakýsi amatér → Zhotovil to jakýsi neobratný amatér“; „Nad údolím visel těžký černý mrak → Nad údolím těžce visel černý mrak“). — Ilustrace: Sie schien … in Wasserfarben ungeschickt von Kinderhand gemalt … → Zdálo se, … že byla [= taroková karta] namalována vodovými barvami neobratnou dětskou rukou … — Ich bog in die Gasse ein, die schwarz und winklig auf den Platz mündete. → Zabočil jsem do temné, křivolaké ulice, která ústila na náměstí.

e) Strukturní typy s náhradou predikátu adverbiem

(13.) Jakostní slovesný predikát si s nejakostním polopredikátem vyměňuje vyšší syntaktickou roli za nižší a transponuje se přitom v Adv (typ: „švitořila vyprávějíc → švitořivě vyprávěla“). — Ilustrace: Der vierschrötige Wirt meckert uns erläuternd … zu: … → Hranatý hostinský nám … vysvětluje mečivým hlasem: … (Kombinováno navíc s multiverbizací: mečivě → mečivým hlasem.)

(14.) Slovesný nebo adjektivní (hodnotící) predikát je v češtině vyjádřen kondenzačním příslovcem, které někdy navíc funguje jako větné adverbium: His glance seemed to cover the street … → Pohledem zdánlivě vnímal celou ulici … — … aber sich benahm, als verstünde sie nicht. → … tvářila se však nechápavě. — Er schien nicht recht mit der Sprache heraus zu wollen … → Zjevně neměl chuť mi něco vykládat. (= Bylo zjevné, že …) — It was clear that the man was no fool. → Tenhle člověk jasně není blázen. (= Je jasné, že …)

[28]f) Strukturní typy s antonymickou modulací jakostního prvku

(15.) Lexikální antonymická modulace (konverze) jakostního prvku je provázena jeho syntaktickou úpravou, ev. explikací negace: His tone was harsh. → jeho hlas nezněl právě vlídně. — Her face, once florid and dark, was softer … → Její tvář, kdysi kvetoucí a snědá, ztrácela pevnost … — Adjektivní útvar v CJ: … who smiled at him without parting his lips. → … který se na něho usmíval sevřenými rty.

 

3. Závěr

Ve výkladu jsme se snažili skloubit výzkum strukturní a funkční asymetrie ve vyjadřování široce kvalifikačních obsahů s translatologickým pohledem a naznačit, jakým směrem by mohl být tento průzkum veden. — Volba FSP kvality (vlastnosti) ukázala, že adjektivum jako předmět lingvistické analýzy je stejně bohaté a nosné jako sloveso nebo substantivum. Široké přesahové zóny podmíněné hustou sítí transpozičních vztahů a syntagmatické linearizace vedou k tomuto obecnému závěru: ať vyjdeme z kteréhokoliv základního autosémantického slovního druhu (jakožto jádra příslušného sémantického pole), dobereme se nakonec téhož společného problémového univerza, rozděleného ovšem pokaždé trochu jinak. Čím více zorných úhlů a odlišných segmentací téhož průnikového pole zvolíme, tím pestřejší možnosti mezijazykových korespondencí zjistíme.

Zaměření na přednostní výzkum asymetrické funkční ekvivalence mezi originálem a překladem bylo založeno na následující úvaze. Ve vnitřním uspořádání jazyka i při jeho fungování hraje závažnou úlohu dialektický vztah symetrie a asymetrie, které se v rovinném uspořádání jednak vzájemně doplňují, jednak si vyměňují role: co je z dílčího hlediska asymetrické, může být z globálnějšího pohledu symetrické. Jestliže jsme jako výchozí princip mezijazykového porovnávání zvolili jevy asymetrické, bylo to dáno především tím, že rozbor konkrétní asymetrie (jako nutného předpokladu kompenzačních operací) je vždy prvým krokem k odhalování symetrie vyššího řádu.

 

LITERATURA

 

ARUTJUNOVA, N. D.: K probleme svjaznosti prozaičeskogo teksta. In: Pamjati akad. V. V. Vinogradova. Moskva 1971, s. 22—30.

ARUTJUNOVA, N. D.: Funkcii opredelenij v bytijnych predloženijach. In: Russkij jazyk. Vinogradovskije čtenija XI. Moskva 1982, s. 29—45.

BAREŠ, K.: Transpozice mezi angličtinou a češtinou. In: Preklad odborného textu. Bratislava 1977, s. 109—118.

BARNET, V.: K problému ekvivalence při lingvistickém srovnávání. In: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby 2. Praha 1983, s. 7—26.

BARNETOVÁ, V.: K otázce substantivního pádu adnominálního. In: Studie ze slov. jazykovědy 4. Linguistica IX. Praha 1984, s. 7—65. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

BARTSCH, P.: Adverbialsemantik. Die Konstitution logisch-semantischer Repräsentationen von Adverbialkonstruktionen. Frankfurt am Main 1972.

BEČKA, J. V.: Úvod do české stylistiky. Praha 1948.

BEČKA, J. V.: Slohová platnost přídavného jména. In: Sborník prací jazykovědných a literárněvědných. AUPO. Philol. 1. Praha 1960, s. 5—32.

BEREGOVSKAJA, E. M.: Problema issledovanija zevgmy kak ritoričeskoj figury. VJaz, 1985, č. 5, s. 59—67.

BROŽ, L.: Adverbial’naja perifrastika. Na russkom materiale v sopostavlenii s češskim. Praha 1971.

[29]DANEŠ, F. - KNAPPOVÁ, M.: Příslovce a příslovečné určení zřetelově vymezovací. SaS, 33, 1972, s. 106—115.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

DOKULIL, M.: Dialektika výrazu a významu v morfologické struktuře slova v slovanských jazycích. In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 17—26.

FURDÍK, J.: Štylistické dimenzie slovotvorne motivovaného slova. JČ, 38, 1987, s. 25—31.

GAL’PERIN, I. R.: Tekst kak ob’jekt lingvističeskogo issledovanija. Moskva 1981.

GRZEGORCZYKOWA, R.: Funkcje semantyczne i składniowe polskich przysłówków. Wrocław etc. 1975.

HALLER, J.: O přívlastku. In: Druhé hovory o českém jazyce. Praha 1947, s. 86—115.

HORECKÝ, J.: Systém deverbatívnych adjektív v slovanských jazykoch. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Lingvistika. Praha 1973, s. 151—154.

HVIŠČ, J.: Transformácia druhovej štruktúry v preklade. SlavSlov, 7, 1972, s. 334—352.

CHLOUPEK, J.: Publicistický styl jako pole jazykového vývoje. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Lingvistika. Praha 1978, s. 35—41.

CHLUPÁČOVÁ, K.: Příspěvek k sémantice ruských adjektiv. Bulletin ÚRJL, 13, 1969, s. 105—113.

CHLUPÁČOVÁ, K.: Poznámky k ruské metafoře a metonymii. Bulletin ÚRJL, 15, 1971, s. 7—18.

CHVANY, C. V.: On the syntax of BE-sentences in Russian. Cambridge, Mass. 1975.

ILEK, B.: Místo teorie odborného překladu v soustavě věd o překladu. In: Preklad odborného textu. Bratislava 1977, s. 9—24.

ILEK, B.: Jazyk — text — výklad — překlad. In: Problémy překladu a tlumočení (SlavPrag, 23, 1980). Praha 1983, s. 23—36.

JEDLIČKA, A.: Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách. SlavPrag, 11, 1969, s. 93—101.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1978.

JIRÁČEK, J.: Adjektiva s internacionálními sufixálními morfy v současné ruštině v porovnání s češtinou. Brno 1984.

KNITTLOVÁ, D.: Konfrontační analýza dílčích problémů textově užitých lexikálních jednotek a jejich překladových ekvivalentů. Kandidátská disertace. Olomouc 1983.

KOHOUT, J.: Lexikální rozbor a popis adjektiv v ruštině a češtině. Projekt. Praha 1971. Interní tisk ÚJL ČSAV.

KOLLÁR, D.: K niektorým otázkam tvorenia adverbií v ruštine a slovenčine. ČsRus, 25, 1980, s. 49—58.

KOMÁREK, M.: Příspěvky k české morfologii. Praha 1978.

KOMISSAROV, V. N.: Lingvistika perevoda. Moskva 1980.

KONSTANTINOVA, T. I.: Ob adverbial’nom „dopolnjajuščem determinante“ v sovremennom češskom jazyke. Bulletin RJL, 19, 1975, s. 185—212.

KOPEČNÝ, F.: Význam krátkých tvarů adjektivních a zejména tvaru neutrálního v češtině. Slavia, 22, 1953, s. 557—574.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1958. 2. vyd. 1962.

KOŘENSKÝ, J.: K problému větněsémantických funkcí nedějových významů českého slovesa. SaS, 32, 1971, s. 208—216.

KUBRJAKOVA, Je. S.: Tipy jazykovych značenij. Semantika proizvodnogo slova. Moskva 1981.

KUFNEROVÁ, Z.: K makrolingvistickému pojetí lingvistiky překladu. SaS, 45, 1984, s. 150—154.

KUFNEROVÁ, Z. - SKOUMALOVÁ, Z. - STRAKOVÁ, V.: Otázky uměleckého překladu do slovanských a ze slovanských jazyků. In: Československá slavistika 1988. Lingvistika, historie. Praha 1988, s. 199—209.

MACHÁČKOVÁ, E.: Jména vlastností ve větě. NŘ, 66, 1983, s. 174—180.

[30]MISTRÍK, J.: Rytmus literárneho textu. In: The structure and semantics of the literary text. Budapest 1977, s. 127—134.

MLUVNICE ČEŠTINY 1—2. Praha 1986.

MORFOLÓGIA SLOVENSKÉHO JAZYKA. Bratislava 1966.

NEWMARK, P.: Approaches to translation. Oxford 1982.

NOVOTNÝ, J.: K některým otázkám neverbální valence. JA, 19, 1982, s. 109—113.

PÍŠA, J.: Kvantitativní a kvalitativní poměry v překladovém procesu. In: Problémy překladu a tlumočení (SlavPrag, 23, 1980). Praha 1983, s. 285—292.

PÍŠA, J.: Jazykové operace při změně kódu. Příspěvek k teorii a praxi překladu. In: Kurs odborného ruského překladu pro pracovníky VTEI. Pardubice 1985, s. 39—55.

RECKER, Ja. I.: Teorija perevoda i perevodčeskaja praktika. Moskva 1974.

RUSÍNOVÁ, Z.: Tvoření staročeských adverbií. Brno 1984.

SKOUMALOVÁ, Z.: Některé otázky mluvnického popisu českého a ruského adverbia 1. (Na okraj mluvnického a slovnědruhového zařazení). In: Studie ze slov. jazykovědy 2. Praha 1979, s. 113—181. Interní tisk KCJ ČSAV.

SKOUMALOVÁ, Z.: Některé otázky mluvn. popisu … 2. Predikativa (historie a teorie otázky). In: Studie ze slov. jazykovědy 4. Linguistica IX. Praha 1984, s. 67—215. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

SKOUMALOVÁ, Z.: Slovotvorné prostředky a text. JA, 22, 1985, s. 73—81.

SKOUMALOVÁ, Z.: In margine paradigmatiki i sintagmatiki slova v urovnevoj sisteme. In: Akutal’nyje problemy russkoj morfologii. Moskva 1988 (v tisku).

STRAKOVÁ, V.: K morfosémantice adjektivně-substantivních vztahů. ČsRus, 25, 1980, s. 66—74.

STRAKOVÁ, V.: K problematice lingvistiky překladu. SaS, 45, 1984, s. 315—320.

SUSSEX, R.: Attributive adjectives in Polish. International journal of Slavic linguistics and poetics, 20, 1975/3, s. 23—46.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1947. 2. vyd. 1966.

ŠVEJCER, A. D.: Perevod i lingvistika. Moskva 1973.

TOPOLIŃSKA, Z.: Porjadok slov v imennom slovosočetanii kak otraženije jego derivacionnoj istorii. In: Grammatičeskoje opisanije slavjanskich jazykov. Koncepcii i metody. Moskva 1974, s. 235—244.

TRÖSTEROVÁ, Z.: Univerbizace jako objekt psycholingvistického zkoumání. ČsRus, 25, 1980, s. 74—76.

VENDLER, Z.: Adjectives and nominalizations. The Hague 1968.

VINAY, J.-P. - DARBELNET, J.: Stylistique du français et de l’anglais. Méthode de traduction. Paris 1958.

VLKOVÁ, V.: K problematice tzv. multiverbizačních spojení, zvláště v odborném stylu. SaS, 39, 1978, s. 106—115.

VOL’F, Je. M.: Grammatika i semantika prilagatel’nogo. Na materiale ibero-romanskich jazykov. Moskva 1978.

VOL’F, Je. M.: Funkcional’naja semantika ocenki. Moskva 1985.

ZATOVKAŇUK, M.: Neosobní predikativa a útvary příbuzné, zvláště v ruštině. Praha 1965.

ZIMA, J.: Expresivita slova v současné češtině. Praha 1961.

 

R É S U M É

Some aspects of the semantic field of quality in text and in translation

The paper is devoted to an analysis of the functioning of adjectives and de-adjectival formations in original and translated prosaic texts. It consists of two parts: the first deals with textual and stylistic problems of the expressions of quality (hereafter: Q-expressions, Q-units, Q-elements, Q-words etc.) which are demonstrated on monolingual (mostly Czech) text samples, [31]while the second examines some practical questions of translating the Q-units from a foreign language (English, German) into Czech.

1. The semantic field of quality (in a broad sense) is defined as a field which covers a) all expressions of inherent quality including those that result from the syntactic derivation of adjectives in Kuryłowicz’s sense (such as qualitative adverbs and adverbials, nouns, and predicates, too); b) all syntactic units in attributive function, for these — due to their function — regularly acquire some additional features of quality. — The basic textual functions of Q-expressions in prosaic texts — corresponding to the semiotic triad of Morris — are: a) content functions, especially the function to characterize the described text items; b) the modal (pragmatic) functions including the evaluative one; c) the tectonic (syntagmatic) functions which, among other things, account for the composition and the rhythmical structure of text. An additional essential property of Q-elements in literary texts is their aesthetic function.

The above-mentioned textual functions are realized by a whole range of syntactic devices, such as: the paratactic sets of Q-forms (especially in enumerative parts of digressions); various kinds of syntactic extrapositions, transpositions and parcellations of Q-units within a sentence or a larger structure; repetition (with potential form alterations) of Q-stems; various combinations of heterogeneous Q-elements (especially of the zeugmatic character); other types of contextual specifications including those caused by violation of the usual semantico-syntactic relation between the dependent Q-member and its „head form“ (cf.: the leathery closeness of the back seat — úzký prostor zadního koženého sedadla).

2. The second part of the study presents a tentative classification of those structural types of Q-expressions which demonstrate interlingual asymmetry. (In our analysis the main attention was devoted to the structural asymmetry of Q-units.) The asymmetry of functional equivalence is demonstrated on the following contrastive levels: a) the word — word contrast (briefly discussing the derivational and/or morphemic structure of Q-word-stems; cf.: end-less-ly — do-ne-koneč-n-a); b) the word — syntagm contrast (e.g.: with anger — zlostně; a short man — člověk malé postavy etc.; the explanation of this problem is followed by a terminological discussion of three interconnected and overlapping pairs of terms: expansion — contraction; multiverbization — univerbization; explication — implication); c) the syntagm — syntagm contrast (cf. structural differences, such as: in a low voice — tichým hlasem; in a flash of hatred — v prudké nenávisti etc.); d) the contrast of Q-units in predicative or semi-predicative function (e.g.: … the room was hot — v místnosti bylo vedro; White-faced, she pressed her pocket-book … — V obličeji bílá, tiskla … peněženku).

A practical reason for concentrating our attention on cases of asymmetric relations (at the expense of symmetric ones) has been the fact that this type of relations is often profitably applied in translation where, moreover, the solution of partial asymmetry may serve to achieve symmetry on a higher level.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 15-31

Previous Josef Štěpán: K složeným příslovečným určením prostoru a času

Next Miroslav Komárek: Nad 1. svazkem akademické Mluvnice češtiny