Fototypické vydání německo-litevského slovníku ze 17. století

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Фототипическое издание немецко-литовского словаря 17-ого века / A phototype edition of the German-Lithuanian dictionary of the 17th century

V Ústřední knihovně AV LitSSR ve Vilniusu je uložen rukopisný německo-litevský slovník, který již několik desetiletí budí pozornost odborníků pro dějiny litevského jazyka vzhledem k jeho nářečnímu základu a předpokládanému autorství. Do r. 1945 se slovník nacházel v rukopisném oddělení býv. Pruského státního archívu v Královci a odtud byl po 2. světové válce přenesen do knižních fondů AV LitSSR. Nepodařilo se ani v současnosti jednoznačně určit jeho autora (proto se označuje jako dílo anonymní, viz dále), avšak jazyková analýza slovní zásoby a v ní zahrnutých hláskoslovných a v omezené míře i mluvnických jevů jednoznačně ukázala, že slovník pochází ze západní části litev. jazykového území (z tzv. pruské části Litvy), které se r. 1701 stalo jako Východní Prusko součástí Pruského království. Na titulní stránce rukopisu se sice uvádí rok 1718, kdy se dostal do knihovny Daniela Friedricha Wernera, avšak zkoumání vodotisků na papíře ukázalo, že papír pochází z pol. 17. stol., z let 1632—1658. Přitom není zřejmé, zda v této době slovník byl napsán jako originál, nebo již jako kopie staršího prvotního rukopisu.

Na titulní stránce se doslovně uvádí, že tento „Lexicon Lithuanicum“ byl určen či „in usum eorum conscriptum, qui hujus lingvae nondum capaces sunt, sed fieri cupiunt“, tedy pro ty, kteří se litevsky chtějí teprve dobře naučit. Byli to v prvé řadě evangeličtí duchovní v litevských církevních osadách a pruští knížecí úředníci, působící mezi místním litevským obyvatelstvem. V obou případech [69]autor slovníku mohl čerpat slovní zásobu ze starší litev. náboženské literatury a vydávaných administrativních textů, které se pořizovaly v býv. knížecím Prusku pro litevské obyvatelstvo. Další vrstva slovní zásoby (a ta je patrna již při zběžném seznámení se slovníkem) ukazuje, že autor při jeho sestavování čerpal také z bohatství běžně mluveného jazyka a do svého slovníku zařadil četná slova z okruhu materiální a duchovní kultury vesnického lidu. Musel tedy dobře znát litevštinu a běžně ji vedle němčiny užívat v každodenním životě.

V slovníku je na 225 rukopisných stránkách formátu 21,2 × 17 cm zaznamenáno 9200 slov německých a 7200 litevských. Se vší pravděpodobností je to nejstarší práce, která představuje litevštinu v lexikografickém srovnávání s němčinou. Starší je ovšem polsko-latinsko-litevský slovník Konstantinase Sirvydase vytištěný ve Vilniusu v letech okolo r. 1620; pro své nesporné hodnoty se slovník dočkal již v 17. stol. celkem pěti vydání (srov. můj referát o jeho fototypickém vydání z r. 1979 v časopise Slavia, 50, 1981, s. 423—425). Kdyby však zmíněný anonymní slovník vyšel ve své době tiskem, měl by nepochybně nemalý vliv na utváření normy spisovného litev. jazyka. Vždyť nářečí pruských Litevců bylo značně blízké autorům, kteří v polovině 17. stol. rozvíjeli v centrální Litvě litevský spisovný jazyk.

Reprezentativní fototypickou edici recenzovaného slovníku připravil Vincentas Drotvinas pod názvem Lexicon Lithuanicum. Rankraštinis XVII a. vokiečių - lietuvių kalbų žodynas — rukopisný německo-litevský slovník ze 17. stol., Mokslas, Vilnius 1987, 568 s.). Kromě úvodu obsahuje edice vydavatelovo pojednání o slovníku, jeho autorovi, nářečním základu jazyka slovníku, o grafické stránce celého rukopisu a lexikografické technice, s níž byl slovník zpracován. V. Drotvinas se podrobně zamýšlí také nad dosavadní odbornou literaturou předmětu týkající se otázky, zda je možné přiznat jeho autorství tylžskému rodákovi Danieliusu Kleinasovi (1609—1666), který je znám především jako autor první tištěné mluvnice litevského jazyka (1653). O něm se totiž v starších záznamech uvádí, že vedle mluvnice a několika náboženských pomůcek sestavil také litevský slovník. Avšak ten se nedochoval a nikdy tiskem nevyšel. J. Gerullis (1922) a V. Falkenhahn (1941—1964) soudili, že slovník, který studovali v knihovně v Královci (nyní v Kaliningradu) a který byl právě vydán ve Vilniusu, je nepečlivý opis ztraceného rukopisného slovníku D. Kleinase. V. Drotvinas provedl srovnání jazyka Kleinasových prací a slovníku a přihlédl k některým kulturně historickým údajům. Došel při tom k přesvědčení, že slovník nepochází od žádného dosud známého litev. autora, tedy ani od D. Kleinase. Navrhuje, aby byl považován za dílo anonymní a aby byl začleněn jako samostatná položka do dějin vzdělanosti pruských Litevců žijících v té době v Knížectví pruském pod svrchovanou vládou Polského království.

Na s. 26—479 jsou uveřejněny fotografie jednotlivých stránek slovníku v dokonalé reprodukci, přičemž se na zrcadlově párové stránce knihy uvádí transliterace textu odpovídající rukopisné stránky slovníku. Dále následuje (na s. 481—566) úplný abecedně uspořádný seznam litev. slov obsažených ve slovníku, a to v jejich normalizované podobě; v rámci slovníkového hesla se uvádějí slova v jejich zapsané mluvnické a pravopisné formě. Takto důkladně připravená edice slovníku usnadňuje rychlou orientaci v jeho obsahu a umožní další odborné zpracování jeho slovní zásoby. Edice je po všech stránkách na vysoké technické úrovni (byla tištěna v Kaunasu). Důstojně předkládá veřejnosti další položku litev. odborného písemnictví z pol. 17. stol. a lituanistům několika oborů hodnotný předmět studia.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 68-69

Previous Jan Petr: O dějinách litevského jazyka

Next Olga Müllerová: K problematice dialogické komunikace