K problému chápání v práci sovětských filozofů

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

К проблеме понимания в работе советских философов / On the problem of comprehension in the works of Soviet philosophers

Zaměření na procesy chápání, porozumění, interpretace apod. se nepochybně stalo jedním z integračních momentů rozvoje mnoha vědních oborů a jejich metodologie (viz k tomu např. soubor příspěvků v SaS, 49, 1988, s. 121—150). Užitečným příspěvkem k této orientaci je i vydání knihy Problematika chápania vo filozofii, slovenského překladu práce sovětských autorů S. S. Guseva a G. L. Tuľčinského (Pravda, Bratislava 1988, 160 s.). Už podtitul publikace (Filozoficko-gnozeologická analýza) napovídá, že filozofická problematika je zde nahlížena důsledně v duchu marxisticko-leninského pojetí vztahu mezi filozofií a speciálními vědními obory (ale i obory, které v tomto vztahu zaujímají zprostředkující pozici, viz o tom v řadě statí sborníku Dialektika a systémový přístup, 1979); práce proto neustále osciluje mezi filozofickou syntézou a zobecňujícím nadhledem na straně jedné a mezi využíváním poznatků sémiotiky, logiky, metodologie věd, teorie informace, teorie sociální komunikace, psychologie, teorie umělé inteligence a v neposlední řadě i lingvistiky na straně druhé. Pro celý tento kontext, zahrnující navíc v jednotlivých exkursech i řadu aplikovaných disciplín (teorie překladu, teorie hromadné komunikace a propagandy aj.), se autoři snaží systematizovat dosavadní pohledy na problematiku chápání,[1] vyjasnit jeho teoretický status, odhalit jeho strukturu a mechanismy a vybudovat univerzální teorii chápání. Je sympatické, že přitom odmítají izolaci přírodních a společenských věd, absolutizaci diferencí v jejich gnozelogických postupech.

Monografie je tedy zaměřena především k úloze chápání ve vědě; z vývoje názorů na tento problém připomínají autoři dvě základní tradice buržoazní filozofie. Při rekapitulaci pozice a přínosu hermeneutiky (od zakladatelských koncepcí F. E. D. Schleiermachera, W. Diltheyho přes výrazný vliv M. Heideggera až po díla H.-G. Gadamera, K. O. Apela aj.), teorie s velkými metodologickými a univerzalistickými ambicemi, věnují pozornost základním pojmům, jako je interpretace (gramatická, stylistická, historická, psychologická), tradice, hermeneutický kruh, prožívání, „předchápání“ aj. Zdůrazňují „lingvistické zaměření“ hermeneutiky, její „panlingvismus“, „otextovávání“ přírody, zprostředkující úlohu jazyka mezi subjektem a objektem. Jako druhou uvádějí tradici analytickou, tj. orientaci na logickou a sémantickou analýzu přirozeného jazyka a formalizovaných systémů; při sledování posloupnosti vyznačené jmény G. Fregeho, L. Wittgensteina, B. Russella, R. Carnapa, W. Quina se zaměřují hlavně na postavení teorie smyslu v logické [235]sémantice. Po rozboru těchto dvou koncepcí ukazují, že komplexní výzkum problematiky chápání (na základě dialektiky subjektivního a objektivního, osobnostního a sociálního aspektu) umožňují pouze principy dialektickomaterialistické filozofie.

Z koncentrace na úlohu chápání ve vědeckých postupech přirozeně vyplývá i zájem autorů o vztahy mezi koncepty chápání, vědění, poznání, vysvětlení, hodnocení, přesvědčení atd. Rozborem relací v celé této pojmové soustavě autoři dokazují, že jde o rozdílné momenty vzájemného působení mezi člověkem a okolním světem, které se navzájem předpokládají a podmiňují, nejsou však zcela identické. Největší prostor je pak věnován poměru souvztažných konceptů chápání a význam. Autoři zdůrazňují nutnost zkoumat chápání jako „zvýznamňování“ v kontextu společensko-historické praxe, činnosti přetvářející skutečnost. Na rozdíl od tradičního spojování významu hlavně s jazykovou činností stavějí do popředí sociální činnost, „sociokulturní status“ významu, pragmatické mechanismy jeho utváření, významy a smysly nejazykové. V této souvislosti zavádějí pojem sociálních významů, které jsou hodnotovými vztahy spjaty s cílevědomými lidskými činnostmi a s jejich programy. Sociální významy jsou přiřazovány objektům a jevům na základě začlenění do určitého normativně-hodnotového systému (tento další klíčový koncept autoři zavádějí prostřednictvím výkladu o vztahu normy a hodnoty a o axiologických a normativních aspektech sociálních činností). Fungování těchto systémů je tak bází pro chápání jako normativně-hodnotový postup. Důležitá je úvaha o vztahu mezi sociálním významem a osobnostním smyslem (pojem-termín A. N. Leonťjeva) ve významové struktuře; jejich poměr souvisí se stupněm socializace osobnosti a její celkovou hodnotovou orientací. Absolutizace osobnostního smyslu, subjektivního aspektu chápání vede k odmítání možností adekvátní komunikace. Jazyk je podle autorů pouze jedním z normativně-hodnotových systémů společenské praxe, které chápání umožňují.

Z hlediska směřování současné lingvistiky ke komplexní teorii řečové činnosti a k analýze verbální komunikace včetně jejích sociálních a psychologických aspektů je zajímavý oddíl, kde autoři vykládají chápání jako výsledek dialogu, komunikace. Komunikaci a dialog přitom v podstatě ztotožňují (lidská komunikace má podle nich vždy povahu dialogickou, nebo spíše „polylogickou“) a chápou obojí velmi široce — vlastně jako jakékoliv vzájemné působení. (S pojmem-termínem interakce v tomto kontextu nepracují.) V této pasáži (s. 58) je tedy chápání definováno jako „složité vzájemné působení mezi jazykovým projevem, textem a subjektivními očekáváními, předvídáními a asociacemi příjemce“; je založeno na celých řetězcích „otázek“ a „odpovědí“. Podle názoru autorů má dialogický charakter jazyk jako prostředek komunikace i každý text (obsahuje vždy — třeba ve skryté formě — apely k některým adresátům, odkazy k určitým autorům, polemizuje s některými názory, opírá se o určité fakty a jiné zpochybňuje atd.). Nedialogický text je v tomto pojetí fikcí; šlo by o text bez významu, resp. o text, kterému lze připsat jakýkoliv význam. (Oporou pro toto široké pojetí dialogu jsou autorům přirozeně zejména práce M. M. Bachtina.)

Dialogický model chápání má u sovětských autorů důsledně procesuální charakter. Subjekt vstupuje do komunikace s určitou úrovní očekávání, s určitým souhrnem pravděpodobnostních hodnocení potenciálních reakcí partnerů. Tato subjektivní hodnocení a očekávání se v komunikaci stále proměňují — partneři je vzájemně korigují na základě společenských normativně-hodnotových systémů, které veškeré vzájemné působení a chápání umožňují. Každá lidská činnost se ostatně realizuje na pozadí sítě stále se proměňujících, vznikajících a zanikajících kontextů; proto autoři vykládají chápání jako dialogický proces, fixování a zároveň přehodnocování významů, ozvláštňování, střetávání starého s novým, obvyklého s neob[236]vyklým. Tato dialogická koncepce jim také umožňuje postihnout mechanismus vědeckého poznání, vznikání nových myšlenek a významů, přehodnocování dosavadních představ, konflikty jednotlivých teorií, pokusy o jejich adaptace i vzájemné „překlady“ atd.

Významným integračním konceptem interdisciplinárního pohybu se v současné době stala rovněž metafora. Autoři shrnují některé názory na ni a sami se zaměřují především na relevanci metaforických postupů pro vývoj a formulaci vědeckých poznatků. Metaforické kontexty umožňují nový pohled na věci a překonání některých omezení; oslabují fixovaná sepětí vlastností a objektů. Umožňují „srovnávat nesrovnatelné“, nacházet společné znaky zdánlivě protikladných objektů a spojovat je do tříd a nových systémů. I výklad metafory jako konfrontace a přehodnocování významů tak autoři začleňují do svého dialogického modelu chápání. (Využívají zde mj. i prací N. D. Arutjunovové o jazykové metafoře, 1979.)

Primární orientace celé monografie na úlohu a místo poznání ve vědě pak přináší v ústřední kapitole další zajímavé momenty. Autoři např. rozlišují určenost chápání ze strany poznávané skutečnosti a na druhé straně jeho určenost cílovou, účelovou; rovněž rozlišují chápání jako výsledek poznávací činnosti, stav poznávajícího subjektu na jedné straně a jako proces, soubor uplatňovaných poznávacích postupů a operací na straně druhé; dále odlišují teoretickou interpretaci skutečnosti a metainterpretaci teorie atd. Kromě toho (v souvislosti se sebereflexí vědy, s vývojovou kontinuitou vědeckého poznání) věnují pozornost i různým druhům, úrovním a stadiím chápání, tj. např. stadiu identifikace objektu, jeho klasifikace, analytického popisu, explikace a generalizace, zapojení do kontextu a vědecké tradice, modelování, využití formalizačních postupů aj.

Po obecném náčrtu problematiky chápání a po rozboru úlohy chápání ve vědě se ve třetí části publikace autoři zaměřují na vztažení mechanismů chápání k osobnosti a na jejich roli při vytváření a přenosu významových struktur v procesech sociální komunikace a společenského styku (osobnost si osvojuje sociokulturní smysly a významy a reprodukuje je; zároveň se však tvořivě podílí na jejich utváření a rozvoji kultury). V souvislosti se vztahem chápání k cíli komunikace se zabývají jeho efektivností. (Rozlišují přitom mezi efektem, tj. změnou, která je výsledkem jakéhokoli vzájemného působení systémů, a efektivností, u níž jde o cílevědomé vzájemné působení s charakterem procesu řízení.) Upozorňují rovněž na potřebu modelování kontextů chápání, ale současně i na slabiny tohoto přístupu (lze najít prvotní, dále neredukovatelný kontext? nebo je třeba směřovat k nekonečnu neustálým hledáním dalších, širších kontextů ke kontextům už nalezeným?). Dále pak prezentují tři vlivné modely chápání v procesech jazykové komunikace:

(1.) Při deduktivním přístupu se na text „přikládají“ hotové kategoriální struktury, apriorně stanovené významové koordináty (viz např. aplikaci metody sémantického diferenciálu při obsahové analýze u Ch. Osgooda).

(2.) Induktivní přístup pojímá účastníky komunikace jako „tezaury“, filtry, jimiž prochází informace; sjednocuje pohled na strukturu informace i na strukturu vědomí účastníků a chápe efektivnost jako míru změny systému poznatků příjemce. (Zde se autoři výstižně zamýšlejí nad metodikou využívání „klíčových slov“ apod. v informatice; tyto metody nevyzdvihují při zpracování materiálů nové informace, nýbrž naopak známé, zbytečné.)

Přístupy (1.) i (2.) interpretují chápání jako vyrovnávání informačních potenciálů spolupůsobících systémů a orientují se pouze na obsahovou stránku komunikace; neuvažují tedy zaměření příjemce, cílevědomost procesu chápání. Neumožňují proto např. pochopení lži, podvodu, plagiátu, dezinformace, demagogie apod. Proto autoři jednoznačně preferují přístup (3.) — typ informačně-cílové analýzy, na[237]vrhovaný např. T. M. Dridzeovou (1984) aj. Zde je významová struktura interpretována ve vztahu ke komunikačnímu cíli, záměru; znakové systémy zde vystupují jako systémy programů sociálně-kulturní činnosti a v procesu chápání jde právě o rekonstrukci těchto programů, zpředmětněných ve znaku. Tento přístup poskytuje podle autorů široké možnosti zvyšování efektivity komunikačních procesů.

Jak ukazují sovětští autoři v dalším výkladu, efektivnost sociální komunikace však není podmíněna pouze chápáním (včetně uvědomění cílů komunikace), ale též mírou přijetí, interiorizace významové struktury, změnou orientace osobnosti, tj. přesvědčením. Dosud neujasněný je vztah mezi kategoriemi poznání, chápání a přesvědčení. Autoři uvádějí řetězcovou představu sovětského psycholingvisty A. A. Brudného (1975 aj.), podle níž se v poznávacím cyklu mění poznání (jako předpoklad) v pochopení a chápání opět v přesvědčení; sami se však spíše domnívají, že se všechny tři kategorie vzájemně determinují prostřednictvím klíčové kategorie chápání. Zdůrazňují, že tyto kategorie nelze spojovat pouze s příjmem informací v komunikaci a s interpretací textových struktur; jde o hodnotící vztahy osobnosti k celé sociálně-praktické životní činnosti. Tato pasáž ovšem není zcela v souladu s jejich dříve proklamovaným širokým pojetím komunikace.

Při svém procesuálním přístupu k chápání museli autoři nutně věnovat pozornost i jeho diachronnímu aspektu, dynamice chápání a růstu poznání. Zde uvádějí zajímavou koncepci J. M. Lotmana, který vznik nového poznání vysvětluje „křížovými překlady“ mezi sémiotickými systémy a podsystémy (ev. i vědeckými paradigmaty), vzájemným zvýznamňováním prvků heterogenních významových struktur (viz Lotman, 1977; aj.). Tomuto typu modelů však autoři vytýkají určitý „sémiotický mechanicismus“, tj. hlavně nedoceňování úlohy osobnostního komponentu v chápání a při utváření významu. Podle autorů je třeba v jednotě s procesem socializace, osvojování sociálních významů respektovat i tvořivost individua, proces sebeorganizace osobnosti. Dialektiku individuálního a sociálního v chápání demonstrují výstižnou analýzou komplexu faktorů podmiňujících humor, smích, komično; s oporou o teorii V. J. Proppa (1978) zdůrazňují u těchto faktorů především vliv individuálních odchylek od sociálně-kulturních hodnotových normativů a ukazují význam smíchu pro dosažení harmonie mezi individuálním a sociálním rozměrem člověka.

Na recenzované práci, která se soustřeďuje hlavně k chápání jako k „postupu zvýznamňovania skutočnosti cez prizmu určitých normatívno-hodnotových systémov spoločenskej praxe“ (s. 88), tedy oceňujeme zvláště snahu systematizovat soubor poznatků, které se dnes kolem konceptů chápání, interpretace aj. poměrně chaoticky seskupují. Kromě toho sovětští autoři vynalézavě uplatňují kategorie a metody dialektického materialismu (viz např. dialektiku individuálního a sociálního) a zasazují procesy chápání do reálného činnostního a situačního kontextu společenské praxe. Výrazným přínosem je jejich analýza chápání jako univerzálního metodologického postupu vědeckého poznání. Z hlediska postavení lingvistiky v mezioborovém kontextu je pak velmi zajímavé sledovat, jak autoři pracují s pojmy-termíny jako komunikace, dialog, text, jazyk, význam, smysl aj. U slovenského nakladatelství Pravda je třeba ocenit formování profilu edičních řad Marxisticko-leninská filozofia (kde vyšla i tato práce) a Filozofické odkazy; obě edice soustavně zpřístupňují velmi aktuální a podnětná díla.

 

LITERATURA

 

ARUTJUNOVA, N. D.: Jazykovaja metafora. In: Lingvistika i poetika. Moskva 1979, s. 170n.

BRUDNYJ, A. A.: Ponimanije kak komponent psichologii čtenija. In: Problemy sociologii i psichologii čtenija. Moskva 1975, s. 71n.

DIALEKTIKA A SYSTÉMOVÝ PŘÍSTUP. Praha 1979.

[238]DRIDZE, T. M.: Tekstovaja dejatel’nost’ v strukture social’noj kommunikacii. Moskva 1984.

LOTMAN, J. M.: Kul’tura kak kollektivnyj intellekt i problemy iskusstvennogo razuma. Moskva 1977.

PROPP, V. J.: Problemy komizma i smecha. Leningrad 1978.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 3, pp. 234-238

Previous František Štícha: Elipsa a teoretická syntax

Next Anna Jirsová: K pojetí systému a struktury v současné české lingvistice (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)