Helena Běličová jubilující

Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Гелена Беличова юбилирует / Helena Běličová sexagenarian

Vyzrazujeme-li přes rozpaky jubilantky, že doc. Helena Běličová, DrSc., se letos dožívá šedesáti let, činíme tak proto, abychom dali najevo, že si vážíme výsledků, jichž za třicet pět let své aktivní vědecké kariéry (počítáno od první publikace v r. 1952) dosáhla v oboru slavistiky. Je to žena, které se ze všech žen působících v československé slavistice dostalo jak nejvyšších poct u nás, tak i největšího respektu v kruzích mezinárodních.

Bibliografie prací doc. Běličové čítá úctyhodný počet více než 300 položek. Je autorkou nebo spoluautorkou sedmi knih, uveřejnila přibližně sto třicet studií v časopisech a sbornících domácích i zahraničních a napsala téměř dvě stě recenzí, zpráv, diskusních příspěvků a glos.

Z její publikační činnosti je od samého počátku zřejmé, že jde o osobnost všestrannou. V průběhu času se ovšem soustředění pracovních sil přirozeně přesouvalo na různé stránky jazyka. Zatímco zhruba do poloviny šedesátých let byl hlavním předmětem vědecké analýzy v pracích doc. Běličové ruský jazyk, studovaný na pozadí češtiny a ostatních slovanských jazyků, později se z původně dominující konfrontace rusko-české postupně stává komplexní konfrontace celoslovanská, široce založená na materiále ze všech slovanských jazyků skupiny východní, západní i jižní.

Užívajíc moderní metodologie především synchronní lingvistiky, koncentruje doc. Běličová pozornost k sémantické i formální stránce slovanských jazykových systémů a tvořivým způsobem odhaluje a popisuje strukturu různých jazykových podsystémů v jejich vzájemných vztazích. Její pracovní postupy charakterizuje logičnost, metodologická důslednost a abstraktnost, spjatá s úsilím podat co nejjemnější sémantickou interpretaci jazykových jevů a přitom ukázat jejich hlubokou systémovou podmíněnost. Tyto vlastnosti jdou ruku v ruce s poctivým zřením k jazykové matérii: Přestože za léta intenzívní badatelské činnosti získala pozoruhodnou vědomostní bázi o všech slovanských jazycích, na jejím pracovním stole neustále přibývají další a další excerpta, pořizovaná efektivní technikou.

K nejstarším — a trvalým — zájmům doc. Běličové patří slovanské sloveso. Nejprve se jím zabývala z hlediska diachronního, později synchronního, všímajíc si jednotlivých morfologických kategorií a vzájemných vztahů mezi nimi. V r. 1960 vydává monografii věnovanou slovesnému času s názvem Vývoj opisného futura v jazycích slovanských, zvláště v ruštině. Této knize ovšem předcházela řada dílčích studií, a to např. o vývoji západoslovanského futura, o stsl. sъtvorilъ bǫdǫ, o problematice prézentu historického v ruštině a v češtině i o aktuálním a neaktuálním užití časových a vidových tvarů v češtině a v ruštině. Ke kategorii slovesného času se autorka vracela i později v česky i rusky psaných statích. Řadu článků věnovala rovněž slovesnému způsobu, slovesné osobě a zejména slovesnému vidu. Zkoumala konkurenci vidů v češtině a ruštině, syntaktické využití slovesného vidu u infinitivu a znovu vztahy mezi videm a časem v současné ruštině.

V průběhu šedesátých a sedmdesátých let se jubilantka ruku v ruce s problematikou obecně morfologickou (morfologická neutralizace, neosobní pasívum apod.) a s některými otázkami slovotvornými (zabývala se např. tvořením abstrakt v slovanských jazycích) [253]stále více věnuje bádání v širokém smyslu syntaktickému, včetně syntaxe transformační. Publikuje velký počet studií, v nichž se opakovaně objevuje téma jmenného predikátu, doplňku, přístavku, adjektivního atributu, adverbiální determinace slovesné, členské a větné negace, stejně jako problematika všech druhů zájmen, též v souvislosti s komunikativními typy vět, zejména s větami tázacími.

Výsledky syntaktického výzkumu vrcholí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let několika knižními publikacemi základního významu. V r. 1979 vychází rusky velmi obsáhlá dvoudílná kolektivní Russkaja grammatika, v níž autorka zpracovala vedle zájmen také celý rozsáhlý oddíl o struktuře věty jednoduché včetně kapitol o negaci, větné modalitě, slovosledu a aktuálním členění. Toto všestranné, vyčerpávající dílo, představující podstatný přínos naší i světové rusistice, bylo vysoce oceněno v celé řadě recenzí v domácí i zahraniční literatuře.

O tři roky později, v r. 1982, vychází z pera doc. Běličové kniha Sémantická struktura věty a kategorie pádu, představující další zásadní příspěvek k srovnávacímu studiu ruské a české věty, v němž autorka usiluje odpovědět na otázku, jak se v ruštině a v češtině na sémantické výstavbě věty podílejí pádové tvary substantiv. A konečně r. 1983 vydává další monografii Modální báze jednoduché věty a souvětí, v níž opět na materiále ruském a českém podrobila komplexní analýze spletitou problematiku větné modality ve všech jejích funkcích primárních i sekundárních, dokazujíc, že např. ani závislé věty nelze považovat za syntaktický útvar postrádající modálnost.

Oběma knihám se dostalo ze strany odborné veřejnosti vysokého uznání. Právem bylo konstatováno, že to jsou práce vyzrálé, v nejlepším slova smyslu strukturně pojaté, s novou, vědecky perspektivní generalizací, v nichž většina poznatků svou obecnější platností přesahuje konkrétní diferenční problematiku. Vývoj ukázal, že recenzenti měli pravdu i v tom, že jde o díla, která v mezinárodním měřítku ovlivní další bádání v daných oblastech.

Zcela přirozená je proto spoluúčast doc. Běličové jako přední naší syntaktičky na třetím svazku Mluvnice češtiny (1987), pro niž zpracovala oddíl o příslovečných určeních, a dále spoluautorství na díle Ruský jazyk v přítomnosti a minulosti, které je v tisku.

V posledních letech se autorka intenzívně věnovala synchronnímu konfrontačnímu studiu slovanského souvětí. Problematika slovanské parataxe vs. hypotaxe, klasifikace podřadného souvětí ve slovanských jazycích, příslovečné věty s významem časové hranice, nepravé vedlejší věty časové, vedlejší věty vztažné, vedlejší věty příčinné, sémantické funkce spojovacích prostředků jsou námětem jejích nejnovějších studií. Vyústěním cenných dílčích studií pak je do tisku již odevzdané průkopnické dílo Slovanské souvětí, jehož je doc. Běličová hlavní autorkou a jež jakožto soustavný konfrontační popis slovanského souvětí je první svého druhu nejen u nás, ale ve slavistice vůbec. Se stejnou invencí nyní chystá pendant k Slovanskému souvětí — pracuje na rukopise slovanské konfrontační syntaxe věty jednoduché.

Vedle této hlavní linie své vědecké činnosti zasáhla doc. Běličová jednotlivými pracemi nikoli nevýznamně i do řady dalších odvětví jazykovědy, např. do dialektologie, do lingvisticky orientované teorie překladu, dále do lexikologie, obecné jazykovědy a v neposlední řadě i do metodologie a filozofie oboru.

Hluboký zájem o dění v lingvistice dokazuje autorčina bohatá recenzní a kritická činnost. Najdeme v ní položky ze všech slavistických literatur. Přirozeně největší pozornost věnovala lingvistice sovětské, na niž ve své vlastní práci také vždy nejtěsněji navazovala. Záslužné je, že s neobyčejnou péčí a soustavností sleduje rovněž produkci slovenskou.

Jubilantčina činnost badatelská vždy těsně souvisela s aktivitou vědecko-organizační. V současné době je vedoucí vědeckou pracovnicí Ústavu pro jazyk český ČSAV a vedoucí oddělení rusistiky a slavistiky v tomto ústavu, předsedkyní vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV, vedoucí redaktorkou časopisu Československá rusistika, předsedkyní komise pro obhajoby kandidátských prací v oboru slovanské jazyky a členkou řady dalších komisí, redakčních rad, školitelkou aspirantů a vykonavatelkou několika funkcí ve společenských organizacích.

Osobnost jubilantky charakterizuje nejen moravským rodem zděděná houževnatost, cílevědomost a nezdolná energie, ale také dialektičnost lingvistického myšlení, vypěstovaná během odborného školení v Olomouci a v Bratislavě i při pozdějším působení v Praze, a v ne[254]poslední řadě moudrost, jíž se učila u svého velikého životního vzoru, prof. Jaromíra Běliče.

Doc. Běličová dokáže být velmi systematická a racionální v organizaci práce i ve způsobu myšlení. Je náročná nejen vůči svým kolegům, ale ještě podstatně více vůči sobě, sama si po léta vytyčujíc tvrdou pracovní normu. Straní všemu, co považuje za správné, dobré a zdravé v „hloubkové struktuře“ člověka, v myšlení individuálním i společenském, v umění i v přírodě kolem nás. A proto jí u příležitosti jejích šedesátin, které slaví 20. srpna 1989, tiskneme ruku.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 3, pp. 252-254

Previous Jan Kořenský: František Daneš sedmdesátiletý

Next Jan Petr: Pokračování práce o dějinách litevského jazyka