Za Jaroslavem Voráčem

Jan Balhar

[Chronicles]

(pdf)

Память о Ярославе Вораче / In memoriam of Jaroslav Voráč

Dne 24. března 1989 nás navždy opustil PhDr. Jaroslav Voráč, CSc. Zemřel zakládající člen a dlouholetý vedoucí dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. Odešel obětavý pracovník, který po řadu let zodpovědně řešil aktuální úkoly dialektologie a stmeloval pro plnění takových úkolů početný kolektiv. S jeho jménem je spjato budování rozsáhlých nářečních fondů, sběr a zpracovávání nářečního materiálu a zejména příprava základního díla naší dialektologie — Českého jazykového atlasu.

J. Voráč pocházel z Klatov (nar. 15. srpna 1910), tam na gymnáziu maturoval a po absolvování pražské filozofické fakulty (obor čeština — němčina) se jako profesor na klatovské gymnázium zase vrátil. Na toto své pedagogické působení rád vzpomínal; u studentů byl oblíben pro svůj takt, uměleckou vnímavost a zasvěcené výklady o hodnotách světové i národní kultury. Voráč nebyl jednostrunný vědec zaměřený jen na svůj obor; rozuměl také výtvarnému umění, literatuře a hudbě, a co je třeba zvlášť vyzvednout, dovedl svým zanícením pro hodnoty umění nadchnout i ostatní.

Po krátkém poválečném působení v Litoměřicích odešel na výzvu svého učitele akad. Havránka do Prahy do nově založeného Ústavu pro jazyk český ČSAV. Tomuto pracovišti zůstal věrný až do odchodu do důchodu.

V Ústavu pro jazyk český byl postaven před úkol systematického výzkumu českých nářečí formou oblastních dotazníků. Nebyl to úkol lehký. Jenom rozeslání mnoha tisíc dotazníků do příslušných lokalit muselo přinášet nekonečné starosti organizační a technické. A zpočátku byl Voráč na všechno sám, byl jediným interním pracovníkem oddělení. K jeho nesporným zásluhám patří, že rozsáhlou korespondenční anketu také zpracoval, pořídil stovky rukopisných map a že jako první využil pracně shromážděného materiálu ke knižní monografii, k vynikající dvojdílné studii Česká nářečí jihozápadní (Praha 1955 a 1976). Nesmíme přitom zapomínat, že kromě obtíží s kartografickým zpracováním anket musel autor překonávat tehdejší neujasněnost v metodice a teorii jazykového zeměpisu.

Voráč přesvědčivě doložil, že západočeskou a jihočeskou nářeční oblast je třeba považovat za jeden celek. Z toho, že jeho studie je založena na jazykovězeměpisné metodě, plyne, že nepodal všestranný popis gramatického systému nářečí, ale že se soustředil na vybrané znaky diferenční. Mohl tak zaměřit pozornost na jevy specifické jen pro danou nářeční oblast. Složitou nářeční situaci postihl na souboru map, které tvoří názorný doprovod k probíraným jevům. Důmyslným grafickým řešením, totiž ohraničováním území souvislého výskytu příslušných jevů izoglosami a vyznačováním míst jejich sporadického doložení symboly, umožnil získat představu o skutečném dnešním stavu nářečí a o jeho vývojových procesech.

Voráčova monografie je dokladem toho, jak s úspěchem lze využít jazykovězeměpisné metody k poznání historie národa. Autor nezůstal u pouhého popisu průběhu izoglos, nespokojil se s představením nářečního materiálu, ale šel dál: hledal příčiny jejich vzniku a jejich daného průběhu. Za jazykovými hranicemi nacházel osudy uživatelů jazyka. Příkladem takové pronikavé analýzy je odhalení vazby svazku izoglos na rozmezí starých správních celků církevních a světských. Autor rovněž potvrdil, že geografické podmínky, které působily na vytvoření starobylého rázu nářečí, působí i na jeho uchování.

Přesvědčivé jsou Voráčovy závěry týkající se vzniku jihozápadočeské nářeční oblasti. Vysvětluje ji jako důsledek ne zcela rovnoměrného a ne dost intenzívního působení centrálních změn, jejichž vývoj byl v řadě případů modifikován nebo potlačen vývojem regionál[342]ním. Některé centrální změny sem vůbec nedospěly nebo dospěly opožděně, u jiných případů se centrální změna v jisté vývojové fázi zastavila, kdežto na okrajích doznívala a vyvíjela se dál. Jindy zase změna, která původně zasahovala celé území Čech, ze středních Čech ustoupila, kdežto na periférii se zachovala. Mnohé hranice jsou tedy také hranicemi starého odlivu, který se uchytil na různých místech v závislosti na rozličných mimojazykových skutečnostech.

Proti metodě jazykového zeměpisu se u nás často zvedaly hlasy, které jí mnohdy právem vytýkaly formalismus a statickou popisnost. Je zásluhou Voráčovy práce, že se ukázaly velké možnosti této metody, ale že se také vytyčily její meze. Nelze nevyzvednout, že Voráčova studie představuje v naší dialektologii rovněž metodický vzor, vhodný k následování zejména při analýze nářečí v pokročilém stadiu rozpadu.

Z Voráčových časopiseckých příspěvků připomínám aspoň cyklus kapitol o českých nářečích zveřejňovaný v Naší řeči pod titulem K jazykovému zeměpisu Čech. Nástin programu dialektologické práce a obhajobu jazykovězeměpisné metody podal v stati O úkolech dialektologie a metodách jazykového zeměpisu (Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 328—340). Hodnotu poznámek B. Němcové o dialektu posoudil v stati Nově objevený příspěvek Boženy Němcové k poznání chodského nářečí (SaS, 13, 1952, s. 150—156).

Nemalá byla Voráčova práce na dlouhodobém kolektivním díle Český jazykový atlas, a to jak na jeho přípravě teoretické, tak i na jeho realizaci. Voráč se podílel na vypracování výzkumného programu a stanovení sítě zkoumaných lokalit; jako zkušený explorátor provedl terénní výzkum téměř na čtvrtině všech českých bodů venkovské sítě atlasu. Jeho zápisy nářečních dokladů jsou maximálně spolehlivé a představují nejzachovalejší nářeční vrstvu. Uvedený fakt souvisí nepochybně s tím, že Voráč velmi dobře znal lidové prostředí a že uměl s lidmi jednat, měl dar získat si důvěru informátorů; jeho citlivý a taktní přístup k lidem mu otvíral jejich srdce, a proto se před ním vyjadřovali bez ostychu, přirozeně. Voráč se už nedočkal vydání Českého jazykového atlasu, ale každý jeho svazek ponese stopy jeho perfektní práce. I když bude scházet v kolektivu autorů, zůstává podepsán na každém nářečním dokladu, který zapsal. Rysy jeho práce se zračí také v celkové koncepci Atlasu.

Měl jsem to štěstí, že jsem s dr. Voráčem spolupracoval, že jsem poznal styl jeho práce. Ještě dlouho budeme pociťovat jeho ztrátu. Odešel významný vědec, dobrý, ušlechtilý a charakterní člověk.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 4, pp. 341-342

Previous Slavo Ondrejovič: Dielo profesora Jozefa Ružičku uzavreté (20. III. 1989)

Next Jan Petr: X. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii