Konference o funkční lingvistice a dialektice

Jana Slavíčková

[Discussion]

(pdf)

Конференция о функциональной лингвистике и диалектике / A conference on functional linguistics and dialectics

Ve dnech 23. 3.—25. 3. 1988 se pod názvem Funkční lingvistika a dialektika konalo v Liblicích další zasedání věnované teoretickým a metodologickým otázkám marxistické jazykovědy. V návaznosti na setkání minulé (srov. SaS, 45, 1984, s. 297—302) jeho organizátoři — ÚJČ ČSAV ve spolupráci s Jazykovedným ústavem Ľudo[146]víta Štúra SAV — vytvořili opět jak fórum pro výměnu poznatků a názorů lingvistů z akademických i vysokoškolských pracovišť v celé ČSSR, tak i prostor pro vystoupení odborníků-nejazykovědců. Již tradičním vymezením několika tematických okruhů zabezpečili nezbytné shodné zaměření referátů a diskusí. Zcela výjimečně (a to zejména díky osobnímu úsilí a mnohdy i neoficiálním kontaktům editorů) se v úctyhodně krátké době — do sedmi měsíců po konferenci — podařilo uspořádat a vydat rozsáhlý sborník příspěvků (Funkční lingvistika a dialektika, Linguistica XVII/1 a 2. Ed. J. Nekvapil a O. Šoltys. Praha 1988, 470 s.).

Pokusme se nyní — již s jistým odstupem — zrekapitulovat konferenční dění (a tím i obsah sborníku), naznačit jejich tematické rozpětí, vyzdvihnout tam formulované problémy a hypotézy a současně představit i příspěvky, které na konferenci osobně sice předneseny nebyly, byly však pro její jednání připraveny, a jsou proto ve sborníku zahrnuty.

Konferenci (a současně i první tematický blok o zásadách marxistické jazykovědné historiografie — poznamenejme hned, že referáty v tomto bloku byly zaměřeny spíše na obecnou metodologii než na historiografii) předznamenal referát J. Petra „K marxistickému pojetí jazykovědy“ (ve sborníku s. 1—6). Autor zdůvodnil, proč marxistickou lingvistiku nelze chápat pouze jako určitý metodologický přístup k základním otázkám jazykovědy, ale jako koncepčně nové nazírání na jazyk a jeho fungování ve společnosti: východiska marxistické lingvistiky nejsou totiž zastoupena v žádném jiném jazykovědném směru či škole. Ve třinácti tezích vymezil vztah jazyka ke hmotě, přírodě, společenskému bytí, vědomí, myšlení, poznání, sdělování a k lidské aktivitě vůbec, zahrnul i otázky vývoje jazyka, poměru složky materiální a nemateriální v jazyce atp.

R. Krajčovič v příspěvku „Genetický opis jazyka a dialektika“ (s. 32—40) vyzdvihl přednosti popisu genetického na rozdíl od tradičních popisů historických — zejména položil důraz na kontinuitu a prvky napětí v jazyce — a analyzoval postupy ve dvou jeho fázích, při popisu genetické báze i popisu jazykové struktury po rozpadu této báze.

N. Savický v referátě „O jazykové kreativitě“ (s. 215—222) komentoval studium tzv. pravidla měnící kreativity ve vývoji lingvistiky, zhodnotil přínos mladogramatiků, představitelů estetického individualismu, Pražského lingvistického kroužku a školy Vygotského. Upozornil na zanedbávání tohoto jevu v ortodoxním strukturalismu, v generativní gramatice a s výjimkou lexikografie a neologie i v současné lingvistice po pragmaticko-komunikačním obratu.

P. Novák ve své úvaze „K sebepoznání a využití lingvistiky“ (s. 41—43) přišel s myšlenkou o rozšíření aplikačních možností jazykovědy v současnosti. Vedle tradičních oblastí technických předpokládá uplatnění jazykovědných výsledků i ve společenském životě: jeho změny jsou podle autora doprovázeny význačnými komunikačními aspekty a lingvistické analýzy mohou např. pomoci odhalit neadekvátní způsoby uvažování (např. hypostazování). Užitečná by mohla být i zvláštní profese určená ke zprostředkování těchto výsledků — obdoba systémového analytického inženýrství v počítačové vědě.

P. Maydl v příspěvku „Kognitivní psychologie a psychologický výzkum řeči“ (s. 242—261) seznámil s pohledem psychologie na několik oblastí aktuálních pro jazykovědu: specifikoval pojmy kognitivismu, kognitivní psychologie, kognitivních věd, nastínil vývoj studia vztahu myšlení a řeči, analyzoval vztah kognitivní psychologie k neurovědám a charakterizoval východiska příslušných věd po tzv. kognitivistickém obratu.

Cílem příspěvku J. Horeckého „Obsah, forma a funkcia jazykových jednotiek“ (s. 323—328) bylo aplikovat tyto tři kategorie při analýze lingvistické jednotky výpověď, a to jako doklad jednak teze o jejich relevanci pro teorii jazykového [147]systému i jeho popis, jednak hypotézy o víceméně obecně filozofickém statutu kategorie funkce.

Z. Hedrlín v komunikátu „Experimentální zjišťování významu“ (příspěvek nebyl odevzdán k publikaci) specifikoval požadavek na mezioborovou spolupráci při modelování komunikace, myšlení atp.: podle jeho hypotézy existují dva typy myšlení, sekvenční, tj. technické, a tzv. přesun pozornosti, typický např. pro tvůrčí pracovníky v humanitní oblasti. K dosažení optimálního poznání je třeba oba typy spojit — vytvářet tzv. soumyslí — prostřednictvím hledání společných témat či jejich náznaků v diskusích nejrůznějších specialistů.

Analýze současného stavu jazykovědného poznání z hlediska obecně metodologického byl věnován referát J. Dolníka „Gnozeologické základy dynamiky opisu jazyka“ (s. 25—31). Autor v něm charakterizuje dosažený stupeň poznání v oboru jako syntetický a formuluje jeho aktuální cíl: vytvořit explanační model tzv. zjevného bytí globálního jazykového objektu, odhalit reprodukci jeho základních podmínek. Z cíle vyvozuje nezbytnost interdisciplinarity v moderní jazykovědě.

H. Běličová se v referátu „In margine vztahu hloubkových pádů a tvoření slov“ (s. 314—321) zabývala hypotézou, podle níž slovotvorné prostředky společně se sémantikou slovního základu odkazují k hloubkovým funkcím participantů kondenzované propozice.

Psychofyziologickými mechanismy spojenými s produkcí či percepcí řeči a možnostmi adaptability, resp. umělé náhrady komunikačních systémů v nervových centrech řízení řeči se zabýval K. Kamiš („Biologická funkční přizpůsobivost, plasticita, popř. kompatibilita komunikačních systémů z biolingvistického hlediska“, s. 72—82). Doložil mj. i tezi o determinaci přirozeného jazyka vlastnostmi jednotlivce (referent se zaměřil na oblast inteligence a jejích poruch; zajímavá byla informace o nezvládnutelnosti současného základního vzdělání pro téměř 25 % populace).

Hlavní referát druhého tematického bloku (Hodnotová dialektika interdisciplinárních přístupů) „Rozměry a podmínky interdisciplinarity jazykovědy v kontextu současných tendencí jejího vývoje“ (s. 82—89) přednesl J. Kořenský. Upozornil v něm na nebezpečí při promýšlení interdisciplinarity (tuto činnost chápe jako nutnou v prognostické, vědecko-organizační práci) — nebezpečí příliš statického institucionálního chápání jevu, úvah o „interdisciplinaritě vůbec“, nekritického podsouvání gnozeologických konstruktů na místo ontologických objektů, zastírání nejasností vyplývajících z dosavadní nejednotnosti názorů na cílový objekt jazykovědy. Na rovině obecně vědní i speciálně pro lingvistiku zvážil, do jaké míry je nutná vnitřní homogennost disciplíny aspirující na interdisciplinární spolupráci (v současné „hluboce nehomogenní“ jazykovědě posuzuje mnohou mezioborovou interakci jako samozřejmější nežli pokusy o ni „uvnitř“ lingvistiky).

J. Panevová v referátu „Úloha lingvistiky v interdisciplinárním výzkumu poznání a sdělování“ (s. 116—120) informovala o zkušenostech ze tří oblastí interdisciplinárního výzkumu katedry aplikované matematiky MFF UK; zaměřila se na hypotézu o blízkosti stupně aktivace a stupně komunikativního dynamismu, apelovala na nedostatek pozornosti věnované obecné češtině a konceptu idiolektu (relevantnímu podle autorky při současné lingvistické orientaci) a komentovala výsledky společného studia matematiků, logiků a jazykovědců v otázce vztahu jazykového významu a obsahu.

V příspěvku „Lingvistika a pomezní disciplíny“ (s. 90—96) se J. Černý zabýval řešením problematiky pomezních disciplín společenského charakteru, zvláště otázkou jejich počtu, vzájemného vztahu a způsobu jejich vymezování. Za účelné považuje rozlišení šesti disciplín: psycholingvistiky, neurolingvistiky, sociolingvistiky, etnolingvistiky, sémiotiky a filozofie jazyka. Zřetel k pomezním disciplínám [148]chápe jako nutný zejména v současném období, které označuje jako období zákonité krize oboru, obdobné 70. letům 19. stol.

Postavení jazykovědy jako směrovací disciplíny speciálně vědní oblasti se v příspěvku „Lingvistika ako smerovacia veda“ (s. 97—105) věnoval S. Ondrejovič. Zhodnotil v něm obecné otázky směrování věd, vztah vědního směrování a subordinace, historické předpoklady jazykovědy pro roli směrovací vědy a analyzoval směrovací vlivy strukturalismu a generativní gramatiky (upozornil na možnost nových směrovacích podnětů vycházejících z lingvistiky po komunikačně-pragmatickém obratu).

Referát M. Čechové „K vztahu tzv. lingvodidaktiky a lingvistiky“ (s. 181—189) poukázal na české tradice ve spolupráci obou disciplín (autorka chápe lingvodidaktiku jako pomezní disciplínu, sdílející s lingvistikou celý objekt studia, pojímaný ovšem z jistého zorného úhlu). Referentka apelovala na rozšíření kontaktů i v současnosti.

Z. Kufnerová v komunikátu „K mezioborové povaze obecné teorie překladu“ (s. 343—350) sledovala dialektiku vývoje jednak lingvistického a jednak literárněvědního příklonu obecné teorie překladu a vysvětlila komunikační, sémiotické, psychologické a kulturně antropologické aspekty současné translatologie (chápané jako makrolingvistická disciplína).

V. Straková v referátě „Logická operace při překládání textu“ (s. 351—361) demonstrovala model překladatelských postupů. Zaměřila se na jeho fázi ekvivalentovou (ekvivalent pojímá široce, z hlediska textového) a ilustrovala logické operace tohoto stadia: dosazení ekvivalentu, výběr z několika možností, kompenzace (upozornila na větší explicitnost češtiny ve srovnání s ruskými elipsami adresáta u verb dicendi) a vytvoření nového ekvivalentu.

J. Hlavsová a Z. Hlavsa v příspěvku „K mezioborovému pohledu na interakci komponentů komunikace“ (s. 106—115) charakterizují lingvistické vymezování interakce na jedné straně sice jako širší než v sémiotice (neboť lingvistika zahrnuje i předpoklady interakce), na druhé straně však užší než v etnografii, která na rozdíl od jazykovědy počítá i s neosobními, neindividuálními a neaktuálními partnery. Širší chápání interakce by podle autorů mohlo lingvistice pomoci při sledování např. potenciálního izomorfismu řečové činnosti a chování (střídání kódů atp.). Navrhují typologii interakčních faktorů, založenou na kódu, normách, aktuálních komunikantech a aktuální komunikační situaci a činnosti. Interdisciplinaritu charakterizují jako latentní vlastnost lingvistiky, danou šíří chápání jejího předmětu, řešící problémy synkretické, jako vztah asymetrický, předpokládající však jistou shodu ve filozofickém východisku, výzkumných metodách a popisných prostředcích.

P. Mareš se v příspěvku „Lingvistické přístupy a umělecký text“ (s. 150—158) zaměřil na spolupráci lingvistiky a literární vědy. Konstatoval dosavadní aktivnější roli lingvistiky: ve 20. stol. vymezil tři vlny pronikání lingvistiky do výzkumu uměleckých textů (pronikání idealistické lingvistiky do psychologicky orientované stylistiky, vlivy lingvistického strukturalismu a vytváření generativní poetiky). Zdůraznil příznivé podmínky pro další spolupráci v současném kontextu textové lingvistiky a teorií verbální komunikace.

A. Macurová se v referátu „K poznávací hodnotě interdisciplinárního přístupu ke slovesnému textu, zvl. uměleckému“ (s. 159—166) zabývala „prvním stupněm interdisciplinarity“, tzv. interdisciplinaritou vnitřnětextovou. Text chápe jako sémioticky heterogenní jednotku a zkoumá textové užití různých kódů (zejména grafiky). Přes nedostatečné propracování neverbálních sémiotických systémů v příslušných vědách je podle autorky možné konstatovat vysokou poznávací hodnotu podobného studia.

Na závěr druhého bloku příspěvků přednesl referát „K jazykovým kontaktům [149]mezi češtinou a slovenštinou“ J. Zeman (s. 172—175). Upozornil v něm na dva typy faktorů (společenské, jazykové), ovlivňujících vznik kontaktových variant v řečové komunikaci Čechů žijících po určitou dobu ve slovenském prostředí.

Třetí tematický blok byl uveden stejnojmenným společným referátem O. Lešky, J. Nekvapila a O. Šoltyse „Dynamika jazykových popisů a jazykových systémů“ (s. 223—241). Autoři v něm usilují o postižení vývoje lingvistické popisné práce, o zhodnocení jejího současného stavu a o stanovení jejích perspektiv. Počínaje historickosrovnávací jazykovědou, komentují vybraná teoretická a metodologická východiska různých paradigmat (včetně jejich interdisciplinárního rozpínání): strukturalismu, generativní gramatiky, kognitivního počítačového paradigmatu. Zabývají se mj. tezí N. Chomského charakterizující jazykovědu jako součást psychologie, otázkami pravdy v lingvistice, problémy spojenými s tzv. procedurálním přístupem k jazyku. Dospívají k závěrům o intelektuálním vyprazdňování objektu jazykovědy v komunikačně-pragmatickém období (formulují přímou závislost mezi stupněm interdisciplinarity a stupněm redukcionismu v lingvistice) a zaznamenávají tendenci nového emancipování jazykovědy (prototyp těchto snah vidí v integrační lingvistice H. H. Lieba). Na současné československé lingvistice (která podle autorů není natolik poznamenána zmíněným redukcionismem jako lingvistiky západní, nedisponuje ovšem rovněž obdobným množstvím nashromážděného materiálu) žádají, aby maximálně využívala nových podnětů a přitom se vyhnula omylům, které je schopna v zahraničních výzkumech odhalit.

Referát E. Tibenské „Dialektický protiklad aktívnosti a neaktívnosti pri syntaktickom stvárňovaní objektívnej reality“ (s. 329—335) byl věnován obhajobě teze o určujícím charakteru tohoto protikladu v sémantické struktuře věty a v klasifikaci sémantických specifikací participantu subjektu.

Příspěvek R. Brabcové „Aktivizace komunikativní kompetence profesionálních mluvčích“ (s. 176—180) představil výzkum přepínání kódu na ose spisovnost — nespisovnost u učitelů češtiny-začátečníků v průběhu vyučování. Autorka ukázala na jevy vyžadující velkou pozornost mluvčího (protetické v, shoda adjektiva s neutrem v plurálu, slovesa 4. třídy, tendence k hyperkorektnímu vyjadřování, nedostatky v syntaktické formě projevu) a navrhla opatření vzhledem k pedagogické praxi.

I. Vasilijev v referátu „Ke vztahu jazyka a kultury“ (s. 262—282) analyzoval vztahy různých složek těchto dvou fenoménů. Na příkladech pojmenování dnů v týdnu a pozdravech ve vietnamštině, korejštině, japonštině a čínštině doložil, že ani ve slovní zásobě nelze konstatovat přísný paralelismus mezi jazykem a kulturou (odlišnosti jsou dány kulturou, vlivem jiných jazyků, náhodnými faktory, charakterem jazyka). Pro teoretickou lingvistiku považuje za nezbytné široké poznávání mimojazykových faktů, srovnávání alespoň dvou řad komplexů jazyk — kultura a důsledné přihlížení k distinkci langue — parole.

Cílem příspěvku J. Hoffmannové „Dynamika systému předpokladů řečové komunikace“ (s. 121—131) bylo charakterizovat předpoklady modelování komunikační kompetence mluvčích určitého společenství. Autorka se zaměřila na otázky místa jazykových znalostí v komunikační kompetenci, vztahu kognitivních znalostí a tzv. hot cognition, struktury zásoby znalostí, možností modelování dynamiky komunikace a komunikační kompetence, fungování komunikačních kompetencí několika partnerů v interakci, vztahu komunikační kompetence a komunikační situace apod.

V. Budovičová podala v příspěvku „Jazykové tabu v medzijazykovej komunikácii“ (s. 197—214) charakteristiku tabu v širokém smyslu (za lingvistické tabu považuje citlivá místa lingvistické práce, např. otázky jazykového purismu). Poukázala na posuny stylové a emocionální hodnoty výrazů z intimních, meziosobních a společenských vztahů mezi češtinou a slovenštinou apod.

[150]F. Daneš v příspěvku „Statický a dynamický pohled na text a diskurs (promluvu)“ (s. 283—297) přednesl své pojetí dynamického modelu textu: sledování mentálních procesů spojených s produkcí a zejména interpretací autorovi umožnilo vysvětlit iluzívnost statického chápání textu. Pokud hledíme na text jako na proces, je třeba podle Daneše prozkoumat dva typy nexů: progresívní, anticipující „budoucí“ funkce komponentu, a regresívní, což znamená odhalovat možné modifikace komponentů vyvolané zpětnými vlivy komponentů následujících. Třetí část modelu zpracování textu tvoří průběžný proces kumulace informace.

I. Nebeská zdůraznila v referátu „K některým aspektům fungování předpokladové báze“ (s. 139—146) závažnost pojmu aktivace: komentovala faktory ovlivňující její stupeň (emoce, opakovanost podnětu, jeho určitost), sledovala aktivování různých komunikačních prostředků (připomenula mj. klesající podíl automatizace a naopak větší podíl rozhodovacích procesů při užití prostředků tzv. vyšších jazykových rovin) a projevy aktivace u recipienta (zajímavý je poznatek o potenci fantazie kompenzovat ve velké míře kognitivní schopnosti a znalosti).

O. Müllerová v příspěvku „K dynamice syntaktického popisu textu“ (s. 336—344) poukázala na vhodnost teorie komplexního popisu komunikačního procesu a textu pro syntaktický popis mluveného jazyka a nastínila jeho postupy (vysvětluje se každé místo v textu, syntaktická interpretace se netýká jen přísně syntaktických vlastností, syntaktické jevy jsou chápány jako navrstvené apod.). Navrhla uvážit potřebu komunikační gramatiky současné češtiny.

F. Štícha v referátu „K pojmu a popisu jazykové normy“ (s. 190—196) poukázal na nutnost rozlišovat pojmy normy a systému, úzu, preference, přijatelnosti, dále pojetí normy v morfologii a syntaxi. Apeloval na studium syntaktických norem; za neprobádanou oblast označil např. normy uplatňující se vzhledem k protikladu explicitního a implicitního ztvárnění komplexních obsahů.

V příspěvku „Dialektika jazykové dynamiky a statiky ve funkční syntaxi“ (s. 298—313) A. Svoboda doložil na čtyřech faktorech aktuálního členění, linearitě, sémantice, kontextu a intonaci, jednotu systémové dynamiky a statiky. Připomenul mj. dynamické chápání sémantických rolí v aktu sdělování (Firbasovy škály) jako protějšek teorie statických větných vzorců a poukázal na statické hodnocení kontextu v praxi (např. zanedbávání kontextualizace složek ze statického hlediska nezapojených, např. v počátkových větách).

V. Vlková v příspěvku „Multiverbální spojení“ (s. 421—430) podala komplexní analýzu tohoto prostředku; opřela ji o statistické zpracování odborných textů. Doložila diferenciační funkci multiverbálních spojení ve stylu odborném, unifikační funkci ve stylu administrativním a uplatnění obou funkcí v publicistice.

O. Martincová v referátě „Dialektika motivačních vztahů a dynamika slovní zásoby“ (s. 416—420) shrnula problematiku slovotvorné motivace, zamýšlela se mj. nad otázkami remotivace cizích výrazů v přijímacím jazyku (role hybridních slov, zdánlivé derivace, lidová etymologie).

Referát M. Knappové „Dialektika, dynamika a funkce onymických systémů“ (s. 431—437) zkoumal napětí mezi rostoucími potřebami nových pojmenování a v podstatě stabilizovaným inventářem vlastních jmen. Vyložil mj. tzv. aktivní a pasívní funkce pojmenovacích jednotek (tj. funkce vyplývající ze záměrného užití onyma i funkce přinášet lingvistickou a extralingvistickou informaci).

M. Poláčková v příspěvku „Jazyková komika z hlediska překladu“ (s. 362—369) dospěla na základě studia překladu (z angličtiny do češtiny) komických prostředků k hypotéze, že způsoby a zdroje jazykové komiky jsou alespoň částečně univerzální, a lze je proto doporučit pro výuku překladatelů.

J. Filipec se v referátu „Charakter a dynamika stylových vrstevních příznaků“ (s. 396—407) zamýšlel nad aktualizovanou pozicí stylistiky, zejména lexikální, [151]v současné komunikační jazykovědě: vyložil dynamiku chápání základních pojmů spojených se stylovými vrstvami (nabídl pojetí stylové vrstvy jako pojmové hierarchie vrstvy textu/diskursu a vrstvy funkční) a specifikoval dynamiku vrstevních příznaků a stylových vrstev ve vztahu ke slovní zásobě (se zvláštním zřetelem k vrstvě expresívní).

Pro konferenci bylo připraveno osm dalších referátů, v Liblicích však nepřednesených (ve sborníku jsou uvedeny).

M. Těšitelová v příspěvku „K dynamice kvantitativního popisu jazykových jevů“ (s. 44—56) analyzuje stupně dynamičnosti kvantitativních popisů: od srovnávání frekvencí nejrůznějších jevů v rámci textů, stylů, jazyků, přes kombinování statistických dat až k přístupu syntetickému, typickému mj. pro současnou českou kvantitativní lingvistiku, založenému na zpracování jevů z různých jazykových rovin pomocí výpočetní techniky.

J. Kačala v komunikátu „Protiklad stálosti a premenlivosti a jeho prejav v jazykovom systéme“ (s. 7—24) poukazuje na fixaci protikladu ve významu lexikálních jednotek a rozpracovává otázky významu slovesa: dynamického příznaku, orientovanosti dynamického příznaku, intence slovesného děje (tezi o orientovanosti dynamického příznaku spolu s důrazem na sémantiku predikátu považuje autor za rys, odlišující teorie slovesné intence od „tesnièrovských“ valenčních teorií zahraničních).

J. Králík se v referátu „Dynamický aspekt v matematických modelech jazyka“ (s. 63—71) zaměřil na tři typy trendů: trendy ve formalizaci, v užívání empirických formulí a trendy typu variace konstant a nezávislá konstrukce (které představují dynamické přehodnocení formulí — bývalé konstanty jsou v nich chápány funkčně a pravděpodobnostně).

P. Materna v referátu „Logika a lingvistika“ (s. 57—62) formuluje společný objekt studia obou oborů v současnosti (tj. vztah jazykového významu a mimojazykového obsahu) a poukazuje na přednosti transparentní intenzionální logiky pro tuto spolupráci.

J. Chloupek v referátu „Dynamika v jazyku“ (s. 167—171) řeší otázky dynamiky jazykovědné teorie, jazykových prostředků, dynamiky útvarů národního jazyka (zaznamenává v této souvislosti mj. zvyšující se počet komunikačních situací vyžadujících bezprostřední kód) a otázky vztahu dynamiky systému a dynamiky úzu.

Příspěvek E. Sekaninové „Metodologické postupy pri konfrontačnom skúmaní lexikálno-sémantických javov“ (s. 370—379) ukazuje prostřednictvím analýzy distribučních prefixálních sloves ve slovenštině a ruštině, že konfrontace na základě tertia comparationis a ekvivalentace zadaného souboru lexikálních jednotek ve všech jejich významech a minimálních kontextech východiskového jazyka v jazyce přijímacím jsou různé metodologické přístupy a přinášejí rozdílné výsledky.

Příspěvek J. Skácela „Předběžné výsledky zkoumání úlohy jazyka při řízení pracovních kolektivů“ (s. 147—149) představuje některé metodologické volby týmu vytvářejícího počítačový systém řízení: vymezování kategorie činnosti (podle jedné z hypotéz lze popsat typologii aktů řídící činnosti na základě aktů řečové činnosti), kategorie společenského styku a diagnostické metody vyhodnocování.

L. Uhlířová v referátu „Slovosledná dynamika tzv. stálých slovanských klitik“ (s. 380—395) ukazuje na materiálu z 11 slovanských jazyků, že ze synchronního hlediska jsou klitika nejdynamičtějším komponentem slovosledných systémů slovanských jazyků, neboť dvě obecná pravidla jejich výskytu (tj. rytmický princip a Wackernagelovo pravidlo) připouštějí různé realizace klitik. Autorka vysvětluje obtíže se stanovováním inventáře klitik, ukazuje různou míru jejich zachování v moderních slovanských jazycích, demonstruje tendenci klitik k přízvučnosti apod.

Sborník obsahuje vedle příspěvků také jejich ruská a anglická résumé (a dále seznam publikací vydaných v edici Linguistica od jejího založení).

[152]Konference o funkční lingvistice a dialektice potvrdila široké tematické rozpětí naší současné lingvistiky (v průběhu jednání zazněla i myšlenka o perspektivní nutnosti hovořit nikoli o „lingvistice“, nýbrž o „lingvistických vědách“), dané patrně nejenom bohatou tradicí, ale i citlivostí jazykovědců k myšlenkovému pohybu a dosaženému poznání v lingvistice zahraniční a současně i vytvořením podmínek pro prohloubené studium nejrůznějších aspektů zkoumaného objektu; potvrdila v neposlední řadě standard precizní, tvořivé a hledající lingvistické práce u nás. Na druhé straně se však československá jazykověda prezentovala nejen jako odtržená od jakýchkoliv mezinárodních výzkumných projektů (konference se nezúčastnil — ani jako pozorovatel — ani jeden zahraniční host), ale i na domácí půdě jako poněkud roztříštěná, nesená jakoby spíše soukromým úsilím jednotlivých badatelů; počet kooperací či společných programů byl minimální. V této oblasti je naše lingvistika výzkumu ještě mnohé dlužna.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 2, pp. 145-152

Previous Jana Holšánová: Na okraj nového přístupu k teorii tlumočení

Next Milena Turbová: K pojmům type — token (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)