K pojmům type — token (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Milena Turbová

[Discussion]

(pdf)

К понятиям тип – экземпляр / Concerning the concepts “type” – “token”

V rámci analýzy pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů byly v SaS již publikovány příspěvky věnované dichotomii langue — parole (Macháčková, 1987, 1989) a kompetence — performance (Turbová, 1988). Nabízí se tedy povšimnout si ještě obdobné distinkce type — token. Bude nás zajímat původ této distinkce, v kterých oblastech jazykovědného bádání se s ní pracuje a především to, zda a do jaké míry zdomácněla v české lingvistice.

Distinkce type — token představuje problematiku známou téměř od počátků filozofie, související s rozpornými stanovisky nominalismu a platonismu (viz Horálek, 1970; Palek, 1969; Strangová, 1968). Jako samostatná kategorie se konstituovala v oblasti sémiotického bádání v 1. pol. 20. stol. při řešení problematiky konvencionalizace znaku. S termíny type a token se poprvé setkáváme u Peirce; ten v rámci svého učení o třech strukturních kategoriích bytí rozlišuje tři druhy znaku. Podle toho, zda je znak pouhou kvalitou, skutečným faktem nebo zákonem, liší qualisignum, sinsignum (odpovídá token) a legisignum (odpovídá type). „Sinsignum je skutečná existující věc nebo událost, která je znakem. Legisignum je zákon, který je znakem. Tento zákon je zpravidla stanoven lidmi. Každý konvenční znak je legisignum. Značícím ovšem nebude jediný (jednotlivý) objekt, nýbrž obecný [153]typ, vybraný podle dohody. Každé legisignum značí prostřednictvím každé své jednotlivé aplikace, kterou můžeme nazvat jeho replikou“[1] (Lingvistické čítanky I, 1972, s. 22). Zatímco type je ztělesnění v token „embodied in a token“, základem identifikace přináležitosti jednotlivých token k určitému type není fyzická, ale funkční identita.[2] Pro token užívá Peirce také termíny replika (replica), ztělesnění (embodiment) a případ (instance).[3]

Takto je Peircovo pojetí interpretováno některými lingvisty: „… zdá se, že pro Peirce je např. type na rozdíl od token zobecněná jednotka nebo „forma“ odlišná od události, která je určitým případem nebo výskytem této jednotky formy“ (Pike, 1967, s. 617).[4] „Výskyty neboli token existují v tom smyslu, že jsou to jevy s určitou lokací a časem výskytu; typy, např. slovo „the“, existují v tom smyslu, že jsou to pravidla určující tvar a funkci token“ (Strangová, 1969, s. 10).[5] „Sinsignum — sinsign — skutečná existující věc nebo událost, která je znakem; token — jednotlivý jev, který se udál jednou a jehož totožnost je omezena na to, co se stalo, nebo na jediný objekt nebo věc, která se nachází na jediném místě v jistém čase; tento jev nebo věc mají smysl jen z hlediska toho, kde a kdy se vyskytly, podobně je tomu i s tím nebo oním slovem, na určité řádce určité stránky určitého exempláře knihy. Legisignum — legisign — type — např. slovo nemůže být viditelně umístěno na stránce ani být slyšeno, neboť není jednotlivou věcí nebo jevem; neexistuje, pouze determinuje věci, které existují; je to tedy forma mající význam“ (Lingvistické čítanky I, 1972, s. 143).

Peircovy úvahy se promítly do prací dalších sémiotiků. Např. Carnap (1959) rozlišuje typ (design) jako třídu věcí, k níž náleží mnoho věcí („a class of things to which many things belong“, s. 6), jako vlastnost nebo třídu znaků — událostí („a property or class of sign-events“, s. 8) a událost (event) jako jedinou věc nebo událost („a single thing or event“, s. 6), fyzický objekt („a physical object“, s. 7). Událost se vyznačuje časoprostorovou určeností: „… existuje v určitém časovém momentu nebo během určitého časového intervalu a v každém časovém okamžiku během svého trvání zaujímá určité místo“ (s. 6).[6] Tuto distinkci liší na různých rovinách. Uvádí např. písmeno-událost (letter-event), slovo-událost (word-event), výraz-událost (expression-event), věta-událost (sentence-event); písmeno-type (letter--design), slovo-type (word-design) apod. Jednotlivé události konstituují typ na základě své podobnosti.[7] Odlišnou terminologii pro tuto distinkci užívá Morris [154](1946). Rozlišuje znak-druh (sign-family) a znak-prostředek (sign-vehicle). Jejich definici zakládá jako Carnap na rozlišení určitého fyzického jevu a třídy podobných jevů.[8] Martin (1958) užívá pro type termín symbol-typ (symbol-design), pro token symbol-událost (symbol-event). Type chápe jako třídu (soubor) konkrétních dostatečně podobných jevů (viz Palek, 1969, s. 264). Reichenbach (1966) rozlišuje symbol a token: „… Jednotlivý znak se nazývá token …“ (The individual sign is called a ‚token‘ …, s. 4), symbol je definován jako třída podobných token.[9] Lyons (1977) se vrací k terminologii type a token. Token je opět pojat jako jedinečná časoprostorově určená fyzická entita, vztah mezi type a token je vymezen jako dokládání příkladem (instantiation). Oproti podobnosti jednotlivých token, jež je základem formulací Carnapových a Morrisových, zdůrazňuje Lyons jejich strukturní či funkční identitu. Znovu zde podobně jako Peirce a Reichenbach připomíná úlohu konvence.[10]

V uvedených pracích z oblasti sémiotiky a sémantiky je vymezení type založeno na těchto pojmech: pravidlo, „forma“, jednotka, typ, vlastnost, třída, soubor; definice token spočívá na atributech jednotlivý, určitý, skutečně existující, fyzický, konkrétní, časoprostorově určitý, je charakterizován jako objekt nebo událost, jako případ, výskyt. Vztah type a token je chápán jako ztělesnění (embodiment) či doložení příkladem (instantiation). Vztah jednotlivých token, která tvoří type, je založen na podobnosti, na identitě fyzické, strukturní a funkční, na shodě s type, na zvyku, získaném zákonu, konvenci.

Lingvisty, kteří tuto distinkci (takto terminologicky vyznačenou) promýšlejí teoreticky, zajímá především její význam z hlediska metodologie popisu přirozeného jazyka. Uveďme např. B. Strangovou (1968). Její pojetí distinkce vychází z Peirce, připomíná však, že nejen jednotlivá slova, ale všechny jazykové formy tvoří komplex type — token. Chápe tedy jazyk jako systém type a současně realizaci tohoto systému.[11] Distinkce type — token umožňuje nový pohled na některé jevy, ale zejména dovoluje řešit dosud sporné otázky (např. terminologické odlišení rozdílného statutu pozičních variant fonémů a odlišné realizace hlásek ve stejném zvukovém okolí).[12] Navrhuje řešit pomocí distinkce type — token otázku identity jazyka a identity prvků v rámci jazyka a dále vztah situačního kontextu a významu výpovědí. Aplikaci distinkce type — token považuje za zvláště přínosnou při popisu prolínání synchronních a diachronních jevů v jazyce a při analýze mluvené podoby vysoce kultivovaných jazyků s dlouhou hluboce zakořeněnou literární tradicí. V těchto případech jde o tzv. posuny v type (type-shifts), změny v systému type [155]v průběhu historie jazyka. Také její terminologie je silně ovlivněna Peircem. Ve významu token užívá též termínů replika (replica), ztělesnění (embodiment), zastoupení (representamen) a dále pracuje s termíny token-segmenty (segment-tokens), type-fonémy (phoneme-types), token-morfy (morph-tokens), type-morfy (morph-types), token-výpovědi (utterrance-tokens), systém-type (type-system, speaker’s type-system).

V české lingvistice se k metodologickému užití opozice type — token vyjadřuje několik badatelů. První z nich, Palek (1969) formuluje svůj přístup takto: „Obecně vzato distinkci type — token lze chápat jako distinkci jednotlivina — na jejím základě zobecněný pojem a zavedení této distinkce do pojmového aparátu nějaké disciplíny jako vědomé vzetí faktu zobecňování v úvahu“ (s. 266). Považuje distinkci za užitečnou při výzkumu gramatických vlastností jazykových znaků, jejichž podoba je vázána na nějaké sémantické vztahy, které nejsou zachyceny běžnými syntaktickými vztahy. Jde např. o „obecné transformace, při nichž je nutno vyjádřit u určitých symbolů rovnost jejich lexikálního obsazení“, o případy „odkazování, resp. alteraci, kde je kladena podmínka rovnosti, resp. různosti denotátů“ (s. 266), o vztahy otázka — odpověď, o popis přímé řeči apod. Navrhuje tzv. relační přístup k této distinkci, tj. přihlížení k vnitřní strukturovanosti jazykového systému. Tento přístup spočívá jednak v relativizaci vzhledem k segmentaci, tzn. „posuzování type jistého segmentu jako token vzhledem k jistému segmentu bezprostředně „většímu“, a to pouze vůči němu“, jednak v relativizaci k rovině nebo plánu jazykového popisu nebo vzhledem k formálním požadavkům, k formálnímu aparátu popisu. K tomu přistupují ještě vnější požadavky, především sám cíl práce určuje, zda má smysl distinkce type — token užít. Takový relační přístup by podle Palkova názoru usnadnil orientaci v lingvistických diskusích o interpretaci jednotlivých termínů a odstranil by jejich zbytečné násobení. Zprvu se Palek přidržuje původních termínů; český výraz exemplář pro token zavrhuje pro jeho spojení s představou konkrétního prvku v jeho jedinečných vlastnostech, „pojmem token je zachycován především každý jedinečný výskyt tohoto prvku“ (1969, s. 263). Později se mu však již nevyhýbá: „… znak byl v podstatě pojat jako typ, nikoli jako jistý exemplář (token)“ (1988, s. 7). Při výkladu reference, extenze a denotace (1988) užívá též označení „tp-výraz“ a „tk-výraz“.

Horálek (1970) upozorňuje na skutečnost, že pojmová dichotomie type — token má v moderní jazykovědě starší tradici než v sémiotice: „Lingvistika s rozlišením type — token pracuje, přinejmenším již od dob Baudouinových. Nejen rozdíl mezi fonémem a hláskou, ale také mezi grafémem a různým grafickým vyjádřením hlásky a u jiných podobných dvojic jde o dichotomii type — token“ (s. 190). Připomíná také pokus K. Pikea „udělat protiklad type — token (u něho této dvojici odpovídá dvojice emic — etic podle rozdílu mezi fonologií a fonetikou) základem obecné teorie kulturní tvorby a lidského chování“ (1967, s. 191).

Daneš (1987) přistupuje k této distinkci z hlediska úvah o identitě, různosti nebo podobnosti jazykových jednotek. Volí termíny exemplář (specimen) — (základní) jazyková jednotka (basic linguistic unit). Exemplář určuje na rovině bezprostředního pozorování jako konkrétní jazykovou jednotlivinu, jako jazykový objekt nebo jednotku nultého řádu. Základní jazykové jednotky (představující první stupeň zobecnění) jsou exempláře shodné ve všech svých jazykově relevantních vlastnostech/rysech, liší se pouze vlastnostmi jazykově irelevantními. Podtřídy základních jazykových jednotek vznikají výběrem určité podmnožiny jazykově relevantních rysů. Představují tedy různé řady a typy zobecnění. Tato skutečnost je příčinou terminologických obtíží. Jednak nemají své pojmenování všechny třídy, jednak obsahuje-li třída vedle jazykových jednotek určitého řádu ještě další podtřídy, lze jazykové jednotky označit jak jménem příslušné třídy, tak jménem podtříd, k nimž náležejí. Východisko Daneš spatřuje v pojmenování tříd vždy v nejméně specifickém smyslu.

[156]Kořenský (1986) uvažuje o distinkci type — token globálně, jako o protikladu jazyk — řeč: „… představa o objektu jazykovědy v tomto smyslu je v zásadě dvojí: objektem jazykovědy je tzv. jazyk, objektem jazykovědy je řeč, řečová činnost. Tuto dvojí možnost představ o objektu jazykovědy lze postihnout terminologickými dvojicemi langue — parole, competence — performance a do jisté míry i type — token. V každém z uvedených případů jde však o konkrétní metodologické, do značné míry i filozoficky podmíněné pojetí protikladu jazyk — řeč. Žádná z terminologických dvojic není metodologicky nezávislá. Zejména pokud jde o relace mezi termíny langue — kompetence — type, velmi výrazně se v této souvislosti reflektují jednak konceptuální diference mezi evropskou a americkou jazykovědou, jednak také dynamika chápání globálních objektů jazykovědy“ (s. 18). K paralele vedené mezi langue a type viz např. Herdan, 1960; Chao, 1974; Strangová, 1969; Palek, 1969.[13]

U několika málo dalších badatelů nalezneme spíše příležitostné užití distinkce ve snaze o správnou interpretaci některého z jazykových jevů. Sgall a kol. (1986) např. charakterizují pomocí type — token povahu textu: „Text je token: nebo přesněji, spíše než sledem výpovědí je text sledem token výpovědí“ (s. 253).[14] Podobně charakterizují také protiklad věta — výpověď: „… jednotlivé výpovědi (užití, token, výskyty) vět …/… individual utterances (uses, tokens, occurrences) of sentence …“ (Sgall a kol., 1986, s. 54), … výpověď (token věta) …/… utterrance (sentence token) (s. 253).

Z. Hlavsa a J. Hlavsa (1984) užívají této distinkce k charakterizování situace. Uvažují o vztahu věta — situace jako o „syntaktickém ztělesnění saussurovské dichotomie signifiant — signifié“ a ustavují tuto korelaci:

 

	signifiant	signifié
potential	sentence-type	situation-type
actual	sentence-token	situation-token

 

Type-situace je chápána jako abstrakce od určitých rysů určité token-situace. Příznaky potenciální a skutečný, vlastní jsou charakteristické pro terminologický aparát užívaný k popisu kompetence — performance.

Specifickou oblast využití distinkce type — token představuje kvantitativní lingvistika. Zde se však tyto termíny spojují spíše se jménem G. Herdana, jehož hlavní práce vycházejí v 60. letech (1960, 1964, 1966). Herdan užívá k jejich vymezení metod projektivní geometrie, zakládá je na paralele mezi body a přímkami na straně jedné a jazykovými formami a jejich lineární posloupností na straně druhé: „… připíšeme-li geometrickému bodu úlohu jazykových forem (fonémů, morfémů atd.), použijeme pro stručnost označení TYPE, a přímce úlohu lineární posloupnosti těchto forem (ve slovech, větách, textech apod.), budeme ji označovat jako TO[157]KEN, budou se v podstatě shodovat „types“ a „tokens“ jako jazykové „body“ a „přímky“ s formálními axiómy geometrie“ (Herdan, 1966, s. 333).[15] Jednoznačnější definici pojmů type — token Herdan nepodává (viz výtky B. Palka (1969) a Těšitelové (1974)), má vyplynout z komplexu jejich vztahů v jazyce. Jako type určuje v dalším výkladu podle příslušné jazykové roviny jazykové formy (lexémy, fonémy, pojmy apod.), jako token jejich lineární uspořádání, jejich opakované užití, jejich výskyt, četnost jejich výskytu a pravděpodobnost výskytu.[16] Za základní vlastnost této distinkce považuje tzv. dualitu, vzájemnou zaměnitelnost obou pojmů, identitu struktury obou členů a již zmíněné vymezení výskytu token jako lineární posloupnosti (paralelně k přímce v geometrii). Pokouší se také o vymezení vztahu type, token a textu: „Materiál psaného jazyka sestává z type (písmen nebo jejich spojení, slov), token (lineární posloupnosti type) a textů (uspořádání token v knize), tedy doslova „bodů“, „přímek“ a „rovin“ (1960, s. 224).[17] A konečně zavádí později hojně užívaný poměr type — token (t-t ratio) jako poměr slovníku daného textu k celkovému počtu slov v textu a logaritmický poměr type — token (logarithmic t-t ratio) neutralizující vliv délky textu.[18]

S distinkcí type — token se běžně v kvantitativní lingvistice pracuje jako s protikladem jazyková jednotka — její výskyt.[19] Především se však tento protiklad uplatňuje v oblasti lexikální statistiky. (Halliday např. (1976) považuje type — token (item — occurrence) za charakteristický rys slovníku.) Vyhranily se zde dva přístupy v souvislosti s tím, zda se distinkce aplikuje na jazyk flektivní či analytický. Buď se type chápe jako lexém, lexikální jednotka a token jako výskyt slova; sem patří např. Ellegårdovo (1962) pojetí type jako různých typů slov (different typical words) a token jako jejich opakované užití (their repeated use) či užití distinkce type — token v některých frekvenčních slovnících (např. Juilland - Chang-Rodriguez, 1964). Nebo se za type, jazykovou jednotku považuje tvar slova (rus. slovoforma) a token představuje výskyt tohoto tvaru. K takovému pojetí se přiklánějí zejména badatelé, jejichž mateřštinou je analytický jazyk. Požadují, aby mezi type a token byl vztah úplné formální korespondence.[20]

[158]V české lingvistice jsou zastoupena obě pojetí distinkce. Štindlová (1970) vychází z prací S. M. Lamba a L. Gouldové (1964) i z vlastních zkušeností se strojovým zpracováním textu a za token považuje „jakékoli slovo textu“, za type pak „formu, kteroukoli z podob ohebného slova, tedy i tvar základní, i každou tvarově odlišnou jednotku textu, prostě individuální grafickou jednotku textu“. Tuto distinkci doplňuje pojmem lemma chápaným jako „lexikální jednotka morfologicky charakterizovaná repertoárem svých tvarů a reprezentovaná základní (heslovou) podobou, reprezentativním tvarem“ (s. 69). Naproti tomu M. Těšitelová, autorka řady prací z kvantitativní lingvistiky, interpretuje distinkci ve smyslu lexém — výskyt, např. … výskyt slova (occurrence, tedy token) (1974, s. 181), … výrazu token se užívá pro označení výskytu tvaru slova (1974, s. 7), token — opakovaný výskyt tvaru slova, exempláře (1987, s. 159), type — lexikální jednotka, lexém, slovo různé (1987, s. 159); s termíny type — token však v podstatě nepracuje. Užívá terminologie: slovo (popř. tvar slova) pro jakoukoli slovní jednotku textu, dále různý tvar slova pro výskyt tvaru slova a různé slovo pro lexikální jednotku, lexém. Sporadicky užívá termínů type — token Ludvíková: „Analyzovanou část přednášky tvoří souvislý text obsahující 5000 slabik (token), z toho 613 různých slabik (type) …“ (Ludvíková, 1972, s. 145).

Závěrem můžeme říci, že terminologická distinkce type — token zdaleka není v české lingvistice běžná. Přestože se objevila u Peirce již v r. 1906 (ve 30. letech vyšly jeho sebrané spisy) a poté v řadě sémiotických prací, teoretický zájem Palkův (patrně související s jeho překladem Peircova díla) koncem 60. let a následná reakce Horálkova na Palkovy úvahy jsou v podstatě ojedinělé. Paralelně s nimi bere na vědomí tyto termíny kvantitativní a strojová lingvistika (zejména pak lexikální statistika) ve dvojím různém chápání (tj. jako protiklad lexém — realizace a slovoforma — realizace). Její představitelé pracují s distinkcí jazyková jednotka — výskyt, ale termíny type — token plně neakceptují. Teprve v posledním desetiletí se tyto termíny objevují v pracích některých lingvistů, zejména v souvislosti s problematikou věty a výpovědi, věty a situace, v souvislosti s otázkami textové lingvistiky, s výzkumem řečové činnosti. Přihlédneme-li též k Danešovým teoretickým úvahám z nedávné doby, lze říci, že protiklad type — token je v české lingvistice pojímán jako protiklad libovolné jednotky jazykového systému a její realizace, výskytu. Objevuje se též snaha opustit jednotkový přístup a pojímat distinkci v celistvosti, jako protiklad jazyk, systém — konkrétní řeč. Palkovy formulace pak naznačují výklad distinkce jako označení vztahu jednotek dvou sousedních jazykových rovin.

 

LITERATURA

 

ALTENBERG, B.: Causal linking in spoken and written English. Studia Linguistica, 38, 1984, s. 20—69.

BACH, E.: An introduction to transformational grammars. New York - Chicago - San Francisco 1966.

CARNAP, R.: Introduction to semantics and formalization of logic. Cambridge, Massachusetts 1959. 1. vyd. 1942.

DAGENAIS, D. J. - BEADLE, K. K.: Written language: When and where to begin. In: Topics in language disorders, 4, 1984, s. 59—85.

DANEŠ, F.: Some thoughts on the sameness, diversity, and similarity of linguistic units. In: Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung. Praha 1987. Interní tisk MFF UK.

DARIAN, S.: Spoken and written communication: Their forms and functions. ITL, Review of applied linguistics 1983, č. 62, s. 27—51.

DULANEY, Earl F., Jr.: Changes in language behavior as a function of veracity. In: Human communication research, 9, 1982, s. 75—82.

ELLEGÅRD, A.: A statistical method for determining authorship. Göteborg 1962.

[159]HALLIDAY, M. A. K.: System and function in language. London 1976.

HERDAN, G.: Type-token mathematics. ’S-Gravenhage 1960.

HERDAN, G.: Quantitative linguistics. London 1964.

HERDAN, G.: The advanced theory of language as choice and chance. Berlin - Heidelberg - New York 1966.

HLAVSA, Z. - HLAVSA, J.: On the concept „situation“ in linguistics and social psychology. In: Text and the pragmatic aspects of language. Eds. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Linguistica X. Praha 1984, s. 41—52. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HORÁLEK, K.: Type-token v lingvistice. SaS, 31, 1970, s. 190—191.

CHAO, Y. R.: Language and symbolic systems. Cambridge 1974.

JUILLAND, Al. - CHANG-RODRIGUEZ, E.: Frequency dietionary of Spanish words. Hague 1964.

KOŘENSKÝ, J.: Ke vztahu obecné a speciální teorie systémů z hlediska lingvistiky. In: Teoretické otázky jazykovědy. Ed. J. Nekvapil - O. Šoltys. Linguistica XVI. Praha 1986, s. 17—45. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

LAMB, S. M. - GOULD, L.: Concordances from computers. Mechanolinguistics project. California 1964.

LINGVISTICKÉ ČÍTANKY I. Sémiotika sv. 1. Charles Sanders Peirce. Praha 1972.

LUDVÍKOVÁ, M.: Some quantitative aspects of the Czech syllable. PSML, 4, 1972, s. 141—154.

LYONS, J.: Introduction to theoretical linguistics. Cambridge 1968.

LYONS, J.: Semantics. Cambridge 1977.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232—239.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole (2. část). SaS, 50, 1989, s. 56—65.

MANSCHRECK, T. C. - MAHER, B. A. - BRENDAN, A. - HOOVER, T. M.: Repetition in schizophrenic speech. Language and speech, 28, 1985, s. 255—268.

MARTIN, R. M.: Truth and denotation. London 1958.

MATEY, CH. - KRETSCHMER, R.: A comparison of mother speech to Down’s syndrom, hearing-impaired, and normal-hearing children. The Volta Review, 87, 1985, s. 205—213.

MORRIS, CH.: Signs, language and behavior. New York 1946.

ODDĚLENÍ MATEMATICKÉ LINGVISTIKY V ÚJČ: Na okraj Herdanových knih o kvantitativní lingvistice. SaS, 28, 1967, s. 58—64.

PALEK, B.: Type-Token a lingvistika. SaS, 30, 1969, s. 263—268.

PALEK, B.: Referenční výstavba textu. Praha 1988.

PENG, F. C.: Sex differentiation in language variation: A sociologistic contribution to the language sciences. Language sciences, 4, 1982, s. 131—154.

PEIRCE, Ch. S.: Collected papers. Harvard University Press 1931—58.

PIKE, K. L.: Language in relation to a unified theory of the structure of human behavior. The Hague - Paris 1967.

REICHENBACH, H.: Elements of symbolic logic. New York 1966. 1. vyd. 1947.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - PANEVOVÁ, J.: The meaning of the sentence in its semantic and pragmatic aspects. Praha 1986.

SILVERMAN, G.: The effect of topic and repetition of type-token ratios of spoken monologues. Language and speech, 20, 1977, s. 232—239.

STRANG, B.: Types and tokens in language. In: Proceedings of the University of Durham Philosophical Society, I. Series B (arts). No. 3, Durham 1968.

STRANG, B.: Modern English structure. Bristol 1969.

ŠTINDLOVÁ, J.: Záznam o zpracování textu pomocí strojů. SaS, 31, 1970, s. 64—70.

TĚŠITELOVÁ, M.: Na okraj nových frekvenčních slovníků. SaS, 26, 1965, s. 267—275.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Studie a práce lingvistické 9. Praha 1974.

TĚŠITELOVÁ, M.: Kvantitativní lingvistika. Praha 1987. 1. vyd. 1977. Skripta UK.

TĚŠITELOVÁ, M.: Využití statistických metod v gramatice. Praha 1980.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.

TURBOVÁ, M.: K pojmům kompetence — performance. SaS, 49, 1988, s. 235—247.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 2, pp. 152-159

Previous Jana Slavíčková: Konference o funkční lingvistice a dialektice

Next Eva Hajičová: K sedmdesátinám profesora Jána Horeckého