Historie mateřského jazyka a národní sebevědomí

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

История родного языка и национальное сознание / History of mother tongue and the national self-consciousness

Československé události z konce roku 1989, kterým pracovně říkáme „pokojná revoluce“ (Havel, 1989, XII), posílily cosi, co se zejména Čechům dosud nedostávalo: národní sebevědomí. K tradiční u nás otázce, jací jsme, přistoupila nová skutečnost a zaměřila dosavadní úvahy novým směrem. Celá řada studií zabývajících se „národní introspekcí“ vznikla totiž jako reakce na ztrátu státní suverenity v letech 1939 a 1969, kdy pocitem poraženectví a kapitulantství utrpěla naše národní hrdost. Bylo to trauma, které nám vnucovalo otázku, jaký to jsme vlastně národ. Tuto souvislost trefně vystihl český filozof Jan Patočka: „Po národním charakteru se obyčejně ptají národy, které mají nějaké trauma. Francouze to ani nenapadne, dokonce ani Němce ne“ (1965, s. 55).

Avšak ani obdivované události naší „pokojné revoluce“ nemohou zcela vyhojit rány na národním sebevědomí. Vždyť nejde jen o to, že mnozí naši občané mají dosud v živé paměti ponížení prožitých kapitulací. Jde-li nám o plné obnovení smyslu pro státní suverenitu, je třeba odmítnout vše, čím byl tento smysl záměrně potlačován. Přes veškerou smířlivost se přece nesmíříme s tím, aby povznášející stránky naší historie zůstaly nadále zastřeny nebo zkresleny totalitní propagandou mocensky chápaného internacionalismu a brežněvovské doktríny omezené suverenity.

Objektivně ukázat vedle záporů naší minulosti také její klady, příkladné a — nebojme se toho slova — slavné kapitoly našich dějin, to je ovšem především úkol historiků. Ale svůj nezastupitelný úkol zde má také historická jazykověda, zejména lexikologie. Jak říká Václav Havel (1989, VII), „všechny důležité děje reálného světa — krásné i obludné — mají totiž svou předehru ve sféře slov“. Právě historická jazykověda zkoumá krystalizování jazykových jednotek z mluvní činnosti neodlučně spjaté s mluvní situací, a to na základě opakovatelných prvků promluv vázaných na opakovatelné situace v daném historicko-společenském kontextu. Má tedy o historii národního společenství co říci. Vychází především z promluv zachycených písmem, neboť teprve „písmem, tj. slovem, které se stalo uchovatelnou věcí, dospívá objektivizace slova a dospívají i možnosti člověka na stupeň schopný akumulace, kontroly, revize, vůbec života v oblasti objektivní paměti“; takže „bez této fixace slova … by člověk neměl minulost, nemohl by v ní žít, neměl by historii“ (Patočka, 1969, s. 65). Historická jazykověda tedy svým poznáním osvětluje nejen významy a formy výrazových prostředků, ale i podmínky (faktory) jejich vzniku a změn, tj. také historicko-společenské situace a typické postoje mluvčích v těchto situacích. A eviduje přitom jak ty výrazy, které nepřežily lokálně a časově omezené podmínky svého užití, tak ty výrazy, o nichž vyslovil Karel Čapek svůj výrok posilující národní hrdost: „Tisíciletá minulost protéká každým slovem. Děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky“ (1931, s. 258).

Čeští lingvisté si ovšem byli vědomi toho, jaký význam má poznání historie mateřštiny pro posílení sebevědomí a odvahy národa. Proto se v době národního ohrožení činorodě podíleli na vydání sborníku Co daly naše země Evropě a lidstvu (1939—1940). Připomeňme zde především stati Bohuslava Havránka o významném vlivu spisovné češtiny na vývoj jiných spisovných jazyků slovanských. Historický fakt předávání výrazových prostředků jiným jazykům totiž prokazuje kulturní vyspělost národa, jehož jazyk je pro jiné zdrojem obohacení. To platí zejména o přejímání celých okruhů českých výrazů do stylově vyšších vrstev cizí slovní zásoby („čím je postavení celé společnosti, z jejíhož jazyka se uskutečňují lexikální výpůjčky, vyšší ve srovnání se společností, jejíž jazyk je přejímán, tím vyšší místo [178]tyto lexikální výpůjčky zaujímají v stylu jazyka společnosti přejímající“ — Reczek, 1968, s. 137). Ale česká slova kulturního okruhu znamenala také posilu pro národní obrození Slovanů (zvl. Lužičanů, viz Stone, 1971, s. 6—7).

Takováto fakta svědčící o kulturní vyspělosti českého národa nebyla po r. 1948 oficiálně žádoucím předmětem studia naší lingvistiky. Lze právem říci, že úkol zkoumat kulturní postavení češtiny jako zdroje obohacování jiných jazyků převzali v podstatě zahraniční slavisté. Vedle Zdisława Stiebera (1955), Janusze Siatkowského (1965, 1970) a jiných to byl zejména zmíněný již Józef Reczek (1968), který zjistil, že v polštině 15. století 5 % doložených slov jsou bohemismy a mají zde převážně charakter výrazů vysokého nebo středního stylu. Americký badatel Alexander Schenker (1978) typologicky srovnává vliv češtiny na polštinu s francouzsko-latinským vlivem na angličtinu a prokazuje, že tento český vliv se neomezoval jen na okruh abstrakt, výrazů náboženských, administrativních a vojenských, ale že obohatil polštinu také o poetismy; prostřednictvím polštiny se pak nemálo takových českých slov dostalo i do jazyků východoslovanských. Kulturní autoritou češtiny zdůvodnil také ruský badatel Andrej S. Lvov (1975, s. 334—338) tu skutečnost, že již před r. 1300 pronikla do ruštiny česká slova jako nevěhlas (starorus. nevěglasъ) a přěkládati (starorus. prěkladati), a to nejspíše bez literárního prostřednictví — přímo ústním podáním.

Na takovéto práce ovšem reagovala česká historická jazykověda orientovaná citově kladným vztahem k vlastnímu jazyku a eticky snahou posílit jeho prostřednictvím ohrožené národní sebevědomí (etický postoj k jazyku bývá zpravidla těsně spjat s postojem citovým, viz Daneš, 1968, s. 119). Např. předpoklad staročesko-staroruských jazykových kontaktů ústním podáním osvětlila historickou situací — kulturními kontakty mezi Kyjevskou Rusí a sázavským klášterem v Čechách, kde byl pěstován kult ruských světců Borise a Gleba a odkud patrně také přešel svatováclavský kult na Rus (Němec, 1979, s. 330). Podobně byly shrnuty historicko-jazykové argumenty, v jejichž světle se ukázala čeština z doby Karla IV. jako latina Slovanů, jako „vhodný nástroj širokého nábožensky kulturního programu mezi Slovany“ (Michálek, 1975, s. 151). V období ideologické totality ovšem nebylo možno předvést, jak historický rozbor českého jazyka umožňuje prokázat významný podíl křesťanství u Čechů na jejich kulturním předstihu, na raném vývoji jejich abstraktního myšlení, humánního pojmosloví a duchovní i hmotné kultury. Přesto česká historická jazykověda tyto věci studovala a také okrajově, ale inspirativně publikovala. Tak v rámci povoleného studia dějin česko-ruských kulturních vztahů uváděly nenápadné komentáře cenné údaje o nejstarších českých církevních termínech i kulturněhistorických křesťanských starožitnostech (např. o užívání zvonů v Čechách již v první polovině 10. stol., viz Bláhová a Konzal, 1976, s. 98); nebo vědeckopopulární výklady upozorňovaly na rané obohacení české kultury křesťanskými humánními pojmy štědrost, milosrdenství, odpuštění, svědomí, sebeobětování apod. (Němec - Horálek a kol., 1986, s. 350). Příznačné pro studium historie češtiny, které se v oné době soustředilo na pracoviště Ústavu pro jazyk český ČSAV, bylo — na rozdíl od záslužných prací z univerzitních pracovišť (Porák, 1979; Kučera, 1980; Šlosar, 1981 aj.) — zaměření na mimojazykový, sociokulturní faktor jazykového a zejména lexikálního vývoje. Navazovalo se tím na domácí lingvistickou tradici chápat jazyk jako „výsledek a nositele kulturní úrovně“ národního společenství (Baudiš, 1926, s. 5) a převážná pozornost se zde věnovala povznášejícím hodnotám národní minulosti. Na základě zpracovávání akademického Staročeského slovníku vznikla tak řada historickolexikologických studií jeho autorů i jejich vědeckopopulární kolektivní publikace Slova a dějiny (1980) a Dědictví řeči (1986).

Toto interdisciplinární zaměření pražské historické lexikologie, umožněné v době tzv. normalizace oficiálním důrazem na vývojovou souvislost mezi jazykem a spo[179]lečností, charakterizovala specifická skutečnost: rozvinulo se totiž za iniciativní účasti historika, který přišel na pracoviště Staročeského slovníku jako odborný poradce, inspiroval je a podílel se významnou měrou na vypracovávání uvedených publikací, ale jeho spoluautorství nesmělo být z politických důvodů nikde uvedeno. Byl to akademik Josef Macek. Měl záslužný podíl nejen na vzniku publikací posilujících vědomí národní svébytnosti a tradice státnosti (viz zvl. Horálková a kol., 1973), ale i na koncepci slova v lingvistických pracích pražské historické lexikologie, tj. na chápání slovního významu jako jednotky závislé na systému jazyka i na sociokulturních a kognitivních podmínkách jeho uživatelů (srov. Němec, 1968, s. 17; 1986, s. 291; 1989, § 5). Toto pojetí pražské historické lexikologie vlastně v lecčems předešlo požadavek dnešní lingvistiky studovat ve vzájemné souvislosti jazyk s kulturou: na jedné straně jazyk zkoumat jako základnu kultury, její stavební materiál a zároveň tvůrčí princip předurčující její důležité parametry, na druhé straně studovat imperativy kultury určující jazyku specifické funkce a sféry užití, jakož i důsledek toho — „kulturní vrstvu jazyka jako fixaci nánosů kultury v jazyce“ (Toporov, 1989, s. 3).

Takovým imperativem naší kultury v procesu národního obrození a sebeuvědomování byla např. potřeba vytvořit tělovýchovnou terminologii a povelovou frazeologii. Bez terminologického zásahu Miroslava Tyrše (1872) do vývoje tehdejší češtiny by totiž nebylo možné účinně pozvednout kulturu těla i ducha českého národa na úroveň, která by mu zajistila potřebnou zdatnost pro osvobozenecký zápas. Když pak národní obrození vyvrcholilo ve vojenský odboj za obnovení státní samostatnosti Čechů po 300 letech, byl již český jazyk připraven na novou funkční sféru uplatnění: už v lednu r. 1915 na východní frontě první světové války hlavní stan ruských vojsk povolil „zavedení českého velícího jazyka v českých dobrovolnických oddílech“ (Za svobodu, 1923, s. 150—151). Hlavním autorem českých povelů zde byl praporčík Antonín Číla, již tehdy známý cvičitel České obce sokolské a znalec sokolské terminologie; jemu patří také zásluha o zavedení sokolského tykání a oslovování bratře v ruských legiích. Sokolská tělovýchovná terminologie pak ovšem měla svůj významný podíl na vytvoření soustavy české vojenské terminologie v první republice, ale její kulturní hodnota se projevila i jinak: stala se základem tělovýchovných terminologických soustav jiných slovanských jazyků, zejména bulharštiny (Ivančev, 1966) a ruštiny (Melnikov, 1961). Z hlediska lingvistického je její funkční váha pozoruhodná tím, že např. v bulharštině se vžily i takové její slovotvorné typy, které nejsou v tomto jazyce obvyklé (vis, klek, leg apod.).

Ze stanoviska historické sociolingvistiky má sokolská tělovýchovná terminologie dvojí charakter. Její vznik je projevem racionálního jazykového chování, které „volí k dosažení svých cílů prostředky z hlediska efektivnosti, ekonomičnosti a převažuje při něm složka poznávací“ (Daneš, 1968, s. 119); ty termíny byly skutečně stručné, výstižné a umožnily prohloubit poznání jednotlivých cviků, poloh apod. Úspěšné rozvinutí této terminologie — její aplikace ve vojenství a šíření do jiných jazyků — přivodilo pak nový postoj k ní, totiž citový: hrdost na ni jako na hodnotu, která nás kulturně ozvláštňuje, kterou jiné národy od nás přejímají. Pro cíle mocensky chápaného internacionalismu byl tento druhý postoj, posilující národní sebevědomí, nepřijatelný. Proto se v tehdejší lingvistice ocenění sokolské terminologie obohacující jiné jazyky ponechávalo v podstatě jen zahraničním lingvistům a zrušením Sokola byla řada sokolských slov uváděna v zapomnění. Došlo mj. k takové trapné situaci, že české děti již většinou nevědí, co znamená české slovo slet, zatímco pro ruské děti je slët (pionerov) docela běžné pojmenování, i když je to výpůjčka z české sokolské terminologie a nemá tak průhlednou motivaci jako české spojení slet sokolů.

Nebyly ovšem zatlačovány do pozadí jen tradice Sokola, nýbrž i jiné zdroje ná[180]rodního sebevědomí a smyslu pro státní suverenitu. Především se to týká našeho vědění o národním odboji. Co více může ohrozit ono sebevědomí a onen smysl, než když se v dějinách národa zdůrazňují chmurné skutečnosti kapitulací a zároveň se pomíjejí nebo zkreslují povznášející kapitoly úspěšného boje za svobodu?

Naše historická jazykověda by neměla tyto kapitoly nadále přecházet mlčením. Zejména proto ne, že je po stránce jazykové provází specificky český fenomén: málokterý národ — tak jako Čechové — prošel ve své historii třikrát takovou situací, že tisíce jeho občanů bojovaly za obnovení státní svrchovanosti v zahraničí, což se projevilo zákonitými změnami na jejich jazyce. V českém jazyce to byly tyto změny: uplatnění prvků cizího jazyka, tj. jazyka spojence nebo nepřítele; rozšíření domácích, zvláště obrazných, pojmenování a obratů pro specifické jevy daného válečného prostředí; expresívní pojmenovávání příslušníků vlastního a nepřátelského vojska; tvoření výrazů humorem nadlehčujících tíživé situace ohrožení života. Výrazové prostředky vzniklé těmito změnami a zachované písmem jsou trvalými svědky bojů a obětí za svobodu národa, jedinečným způsobem dokreslují atmosféru slavných údobí našich dějin. Pokusme se aspoň v hlavních rysech naznačit tyto jazykově-historické hodnoty, už proto, že byly z větší části v posledním čtyřicetiletí záměrně zatlačovány do zapomnění.

Takřka zapomenuto bylo, že náš první zahraniční odboj začal již v 17. stol. po bělohorské porážce, kdy několik tisíc Čechů a Moravanů bojovalo proti habsburskému císaři po boku Švédů za obnovení ztracené samostatnosti. Podrobnosti o tomto odboji organizovaném Ladislavem Velenem z Žerotína, kde se válčilo dobrovolně, ne za žold, a kde někteří důstojníci sami platili na potřeby svého pluku, vypsal československý diplomat ve Švédsku Vladimír Vaněk (1946) na základě dokumentačního materiálu švédských knihoven a archívů. Jako účastník zahraničního odboje v první i druhé světové válce byl totiž z iniciativy gestapa ve Švédsku internován, ale několik let věznění mu umožnilo napsat pozoruhodnou knihu ve formě pamětí jednoho z Čechů, kteří bojovali po boku Švédů po Bílé Hoře. Najdeme zde i zajímavé údaje o jejich jazyce. Tyto jazykové údaje by ovšem bylo třeba ověřit a rozmnožit speciálním studiem, ale i tak — v podání Vaňkově — se vhodně doplňují se zvláštnostmi jazyka účastníků našeho zahraničního odboje v obou světových válkách.

Všimněme si tedy blíže oněch společných kategorií výrazových prostředků, jež charakterizují jazyk našeho zahraničního odboje, ať jde o zmíněný odboj po boku Švédů (Š), nebo o odboj na ruské frontě v první (R1) či druhé (R2) světové válce, o odboj v rámci britské armády (B), anebo o domácí hnutí odporu včetně úlohy politických vězňů, kteří také na sebe vázali síly nepřítele a svým utrpením podněcovali aktivní odboj (D).

Následující příklady uvádíme z těchto pramenů: k Š — Vaněk (1946); k R1 — Fibich (1930), Kopta (1927), Langer (1920); k R2 — Sacher (1969), Svoboda (1963); k B — Fajtl (1968), Klapálek (1966); k D — Černý (1977), Hejduk (1951—1952), Vítek (1946).

 

1. Příklady výrazů přejatých z cizího jazyka ve válečném prostředí: Š — fänrik ‚praporčík‘, fotfolket ‚pěchota‘; R1 — praporčík, kulometčík, sumka ‚kožené pouzdro na náboje‘; R2 — automatčík, samochodka ‚samohybné dělo‘; B — betldres, brejkovat ‚útočit‘, sangary ‚opevněná kulometná hnízda v písku‘ (u Tobruku); D — heftling ‚vězeň‘, bunkr ‚věznice v koncentračním táboře‘, apelplac ‚prostor k nástupům mezi táborovými baráky‘.

 

2. Příklady oblíbených a frekventovaných domácích výrazů pro specifické jevy odbojového prostředí (tzv. „slavná slova“ u Langra, 1920, s. 123): Š — prasečí chlupy ‚železné tříhranné bodáky kladené před pěchotu na její obranu proti nepřátelské jízdě‘ (švéd. svinfjäder); R1 — vybílit zákopy, nahnout kvartýr(u) někomu ‚způsobit [181]porážku‘, frajeřina hodnotící název pro typické vystupování čs. dobrovolce; R2 — houpačka ‚zneškodněný protitankový příkop (umožňující průjezd „zhoupnutím“ tanku)‘, rámovat ‚pokrývat palbou‘ (způsob zastřílení na cíl); B — udávání polohy nepřátelských letadel ohroženému letci, např. fokouš pět hodin! ‚nepřátelský letoun fockewulf zprava poněkud vzadu!‘, deštníková přehrada ‚palebná přehrada beze změny náměru a odměru děl‘; D — mlátička ‚vysílačka‘, cukrář ‚sabotážník sypající písek do ložisek vojenských vlaků‘, jít do plynu ‚být zplynován v peci koncentračního tábora‘.

 

3. Příklady expresívních pojmenování příslušníků vlastních jednotek a nepřítele: Š — kluci oslovení spolubojovníků, Panýrek hypokoristické pojmenování generála Banera; R1 — kluci, bráška; germánci ‚Němci‘, zpocenina ‚kdo šel do odboje až v posledním okamžiku‘; R2 — svobodovka ‚příslušnice Svobodovy armády‘, fricové ‚Němci‘ (podle ruštiny); B — pouštní krysy ‚obránci Tobruku‘ (původně hanlivé pojmenování ze strany nepřátelské propagandy, ale bylo přisvojeno jako čestné), hunové ‚Němci‘; D — tři mušketýři označení trojice zpravodajů Obrany národa (pplk. Balabán, pplk. Mašín a kap. Morávek), kulturtrégři ‚nacisté‘, musulman ‚koncentráčník vychrtlý na kost‘.

 

4. Příklady humorných pojmenování a slovních hříček, zejména na základě zčešťování cizích výrazů: S — hepškotáci ‚Hepburnovi Skoti‘ (spojenecká jednotka); R1 — pluk Jana Trockého ze Žižkova ‚pluk Jana Žižky z Trocnova‘, ‚vojna do oběda ‚válka až do vítězného konce‘ (zesměšnění ruského hesla vojna do pobedy, které hlásali v zázemí ruští vojáci vyhýbající se frontě); R2 — zeměplaz ‚nekrytý voják pohybující se po zemi, zvl. pěšák‘, trofejničit ‚zabavovat, brát‘; B — příslušník chudé královny zbraní ‚pěšák‘; inteligent ‚zpravodajský důstojník‘ (angl. intelligence officer); D — zorganizovat ‚ukrást‘, německý ananas ‚krmná řepa jako pokrm vězňů v koncentračním táboře’, králikárna ‚blok, kde se konaly pokusy na živých vězních‘.

Uvedené příklady jsou jenom nepatrným výsekem z typických kategorií onoho celku, který konstituují vyjadřovací jednotky specifické pro národní odboj. Některé z takových jednotek ovšem mají klasifikační rysy několika těchto kategorií (např. tobrucké pouštní krysy 3 i 2 a 4), u jiných zase výrazně vystupuje jenom rys jeden (sumka, betldres 1) a existují i takové, jež se vyznačují také rysem zde neuvedeným, tj. patří k výrazům zajišťujícím svou formou potřebnou vojenskou stručnost a do jisté míry i utajenost (např. letecké hlášení typu fokouš pět hodin). Pro nepřítele, který rozuměl česky, bylo vlastně nesrozumitelné zpravidla každé slovo užité v neběžném významu, který nebyl uveden v česko-německém slovníku, a specifické výrazy odboje — to byly z největší části nové metafory (2, 3, 4). Připomeňme, že k centrálním jednotkám s rysem utajenosti patřila zejména krycí jména pracovníků domácího odboje a jejich vysílaček (např. vysílačky Obrany národa se jmenovaly Sparta a Libuše). Stručnost a utajení byly cílem racionálního postoje k jazyku ve válečné situaci. Ale většinovým rysem jednotek jazyka odboje byla expresívnost, daná emocionálním vztahem k vlastním spolubojovníkům, k nepříteli, k trampotám válečného života a také přáním usnadnit je vtipem. Zvláštním způsobem se tu projevoval i citový vztah k jazyku nepřítele: např. v R1 byly přejaté německé výrazy z největší části vyhrazeny k označování nežádoucích jevů — nepřátelské palby (fajr, šnelfajr, tromlfajer), různých druhů zranění (bauchšus, štekšus, štrajfšus), hodností méně oblíbených nadřízených (frajtr, felák, zupák, kaprál) apod.

Boj za obnovení samostatnosti měl ovšem nejen svá „slavná slova“, ale i své „slavné věty“. Příkladem takových vět, které odrážejí důležité historické události našeho národního odboje, může být výzva Připravte si vápno, budeme bílit! (Langer, 1920, s. 123). Tuto obrazně formulovanou výzvu v různých obměnách a nezřídka s dodatkem Štětky neodevzdávejte! (Fibich 2, s. 268) psali křídou českoslovenští vo[182]jáci v Rusku na jaře r. 1918 na civilní ešalony jedoucí do Penzy, kde jejich jednotky před odjezdem na francouzské bojiště odevzdávaly podle smlouvy se Stalinem zbraně bolševickým vojskům. Tato výzva znamenala, že je třeba připravit se na boj a zbraně nadále neodevzdávat. Šlo tehdy o klíčovou historickou situaci, neboť jedině průjezd Sibiří zajištěný vlastní silou (nikoli tam ještě neupevněnou sovětskou mocí) umožňoval Čechoslovákům dostat se na západní frontu a pokračovat v boji za státní samostatnost; obsadili tedy magistrálu, a tím znemožnili statisícům německo-rakouských zajatců ze sibiřských zajateckých táborů návrat do západní Evropy, jak jim to měl zajistit brestlitevský mír. Bez této očekávané posily byla válka pro Berlín a Vídeň prohraná. Zásluhu československých vojsk na této prohře dokázal pak Tomáš G. Masaryk politicky zhodnotit při mírových jednáních se spojenci o poválečném uspořádání Evropy. V jeho jubilejním roce 1990 je třeba připomenout, že Masaryk byl ideovým vůdcem tohoto zahraničního odboje, který významně ovlivnil nejen naši historii, ale i naši literaturu a jazyk.

Totalitní ideologie minulých desetiletí, která stavěla Stalinův výklad dějin a Brežněvovu doktrínu omezené suverenity nad zájmy československé státnosti, snižovala tento náš odboj frázemi o účasti na imperialistické válce a o zneužití k protisovětské intervenci; vznik samostatného československého státu pak nepřipisovala národnímu odboji, ale Velké říjnové socialistické revoluci, jejímž důsledkem byl zmíněný brestlitevský mír. Podobně obraz sokolských účastníků odboje v obou světových válkách zatlačovala karikaturou Kondelíků sedících v sokolském kroji u piva. Svou propagandou, která přehlížela Stalinovy chyby a jeho poraženectví vůči Hitlerovi, snažila se anulovat zásluhy našeho zahraničního západního odboje i vojenského hnutí odporu doma; vzpomeňme jen ostudné ztvárnění vojáků ze západních jednotek nebo z domácí Obrany národa v televizních seriálech.

Oficiální jazykověda té doby nepřistupovala k jazyku jako k nástroji, jehož funkcí je také upevňovat státnost; distancovala se od Masarykova pojetí slov státnost (‚smysl pro stát‘), samostatnost, svoboda, národ, člověčenstvo („člověčenstvo není nic nadnárodním, nýbrž demokratickou organizací národů — národů uvědomělých, kulturních“ Masaryk, 1917). Orientovala se více na Stalinovo zúžené pojetí národa a na využití národního jazyka v rámci uplatňování tzv. demokratického centralismu k řízení pracovních kolektivů v „rozvinuté socialistické společnosti“. — Dlouhodobé soustředěné působení totalitní ideologie ovšem zanechalo ve vědomí občanů své pozůstatky. Mnozí se smiřujeme s tím, že řada našich slov ztratila svůj pravý obsah a stala se manipulačními zaklinadly, podobně jako se smiřujeme se zkreslením či zastřením smyslu světlých stránek našich dějin. Když dnes prezident republiky mluví o „atmosféře probuzeného národního sebevědomí“ (Havel, 1990), nemálo lidem u nás tato formulace ještě zapadá do zafixované kategorie odsuzovaného „buržoazního nacionalismu“.

Čelme tomu hlubším studiem jazyka a díla Tomáše G. Masaryka. Připomínejme si obsah jeho „slavných slov“ i jeho „slavných vět“. V dnešních dnech je zejména aktuální ta, kterou vyslovil jako odkaz Československu, když se loučil se svým prezidentským úřadem: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“ (Masaryk, 1935). I dnes se rodí náš nový demokratický stát a je třeba věnovat náležitou pozornost pojmům, ideám a ideálům, které mají na tom zrodu hlavní podíl. Pro českou jazykovědu tu vyvstává nový úkol: studovat jazykové ztvárnění idejí těch aktivních občanů, kteří v minulých desetiletích „pronášeli pochodeň svobody temným lesem za cenu velkých obětí“ (Havel, 1989, XII). Znamená to distancovat se od „orwellovského newspeaku“ českých funkcionářů a publicistů (Jelínek, 1990) a studovat ty výrazové prostředky soudobé češtiny, v jejichž nové kvalitě, pojmovém zpřesnění nebo zvýšené frekvenci se obráží specifické myšlení s novými pojmy a zdůrazněnými humánními hodnotami, jež je vlastní dílu svobodomyslných ob[183]čanských iniciativ v čele s Chartou 77, filozofem Janem Patočkou a dramatikem Václavem Havlem.

Toto dílo přináší již takové nové pohledy na jazyk (Patočka, 1969; Havel, 1989, VII), ale má především celonárodní význam historický: tvoří nejnovější — čtvrtou — kapitolu našeho boje za obnovení státní suverenity a národního sebevědomí.

 

LITERATURA

 

BAUDIŠ, J.: Řeč. Bratislava 1926.

BLÁHOVÁ, E. - KONZAL, V.: Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských vztahů. Praha 1976.

ČAPEK, K.: Marsyas čili na okraj literatury. Praha 1931 (cit. podle vydání z r. 1948).

ČERNÝ, V.: Pláč koruny české. Toronto 1977.

DANEŠ, F.: Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků. Příspěvek sociolingvistický. In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 119—128.

FAJTL, F.: Sestřelen. Praha 1968.

FIBICH, K.: Povstalci I—III. Praha 1930.

HAVEL, V.: Slovo o slovu. Hrádeček, 25. VII. 1989 (samizdat).

HAVEL, V.: Vystoupení v Čs. televizi. Lidová demokracie, 45, 18. VII. 1989.

HAVEL, V.: Projev ve Federálním shromáždění. Lidová demokracie, 46, 24. I. 1990.

HAVRÁNEK, B.: Expanse spisovné češtiny od 14. do 16. století. In: Co daly naše země Evropě a lidstvu I. Praha 1939, s. 53—59.

HAVRÁNEK, B.: Vliv nové spisovné češtiny na spisovné jazyky jihoslovanské. In: Co daly naše země Evropě a lidstvu II. Praha 1940, s. 86—89.

HEJDUK, V.: Čeština za mřízemi a dráty. NŘ, 35, 1951—1952, s. 50—60.

HORÁLKOVÁ, Z. und Kol.: Die Aussagen der alttschechischen Sprache über die mittelalterliche Auffassung des Staates in Böhmen. Zeitschrift für Slawistik, 18, 1973, S. 838—852.

IVANČEV, S.: Češki elementi v bălgarskata gimnastičeska terminologija. Godišnik na Sofijskija Universitet, 40/1, 1966, s. 647—666.

JELÍNEK, M.: Novořeč. Lidové noviny, 3 9. I. 1990, s. 7.

KLAPÁLEK, K.: Ozvěny bojů. Praha 1966.

KOPTA, J.: Třetí rota. Praha 1927.

KOPTA, J.: Třetí rota na magistrále. Praha 1927.

KUČERA, K.: Jazyk českých spisů J. A. Komenského. Praha 1980.

LANGER, F.: Z válečného slovníku. NŘ, 4, 1920, s. 121—124.

L’VOV, A. S.: Leksika „Povesti vremennych let“. Moskva 1975.

MASARYK, T. G.: Válka je něco hrozného … (1917). In: Za svobodu II. Red. R. Medek. Praha 1924, předtitulní strana.

MASARYK, T. G.: Abdikační projev z r. 1935 (výňatek). In: T. G. Masaryk vůdce legií. Red. J. Habrovanský. Praha 1937, s. 54.

MEL‘NIKOV, J. I.: K voprosu o češskich elementach v sovremennom russkom jazyke (sportivno-gimnastičeskaja leksika). ČsRus, 3, 1961, s. 140—141.

MICHÁLEK, E.: Poslání Emauzského kláštera a české památky s ním souvisící. In: Z tradic slovanské kultury v Čechách. Sázava a Emauzy v dějinách české kultury. Red. J. Petr a S. Šabouk. Praha 1975, s. 149—154.

NĚMEC, I.: Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha 1968.

NĚMEC, I.: Kritéria jinoslovanského původu slov v slovanské etymologii. Slavia, 48, 1979, s. 329—331.

NĚMEC, I.: On historical sociolinguistics. In: Reader in Czech sociolinguistics. Eds. J. Chloupek and J. Nekvapil. Praha 1986.

NĚMEC, I.: Die Prinzipien der Sprachentwicklung und deren Anwendung in der tschechischen historischen Lexikologie. Wiener Slavistisches Jahrbuch, 35, 1989 (v tisku).

[184]NĚMEC, I. - HORÁLEK, J. a kol.: Dědictví řeči. Praha 1986.

PATOČKA, J.: Jací jsme a jací nejsme (1965). In: Jan Patočka — osobnost a dílo; vyd. A. Müller. Köln 1980, s. 53—58; dále Jan Patočka — osobnost a dílo.

PATOČKA, J.: Spisovatel a jeho věc 1969, In: Jan Patočka — osobnost a dílo, s. 59—76.

PORÁK, J.: Humanistická čeština. Praha 1979.

RECZEK, J.: Bohemizmy leksykalne v języku polskim do końca XV wieku. Wrocław - Warszawa - Kraków 1968.

SACHER, V.: Pod rozstříleným praporem. Praha 1969.

SCHENKER, A. M.: The role of Czech in the formation of the Polish literary language. In: American contributions of the eight congress of Slavists 1978, s. 574—596.

SIATKOWSKI, J.: Bohemizmy fonetyczne v języku polskim I—II. Wrocław 1965 a 1970.

STIEBER, Z.: Wpływ czeszczyny na kształtowanie się polskiego języka literackiego. In: Česko-polský sborník vědeckých prací II. Praha 1955.

STONE, G.: Lexical changes in the Upper Sorbian litterary language during and following the national awaking. Budyšín 1971.

SVOBODA, L.: Z Buzuluku do Prahy. Praha 1963.

ŠLOSAR, D.: Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno 1981.

TOPOROV, V. N.: Iz slavjanskoj jazyčeskoj terminologii: indojevropejskije istoki i tendencii razvitija. In: Etimologija 1986—1987. Moskva 1989.

TYRŠ, M.: Základové tělocviku. In: Kronika práce, osvěty, průmyslu a nálezův I. Vyd. J. V. Jahn a M. Pokorný. Praha 1972.

VANĚK, V.: Země krvácí, země kvete. Praha 1946.

VÍTEK, M.: Mauthausen 1942, Dachau 1945. Brno 1946.

ZA SVOBODU I. Red. R. Medek. Praha 1923.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 3, pp. 177-184

Previous Jana Hoffmannová: Konference o osobnosti a díle Karla Čapka

Next František Daneš: T. G. Masaryk a jazykověda. K 140. výročí Masarykova narození