Signalizování ironie

Marek Nekula

[Articles]

(pdf)

Сигнализирование иронии / The signals of irony

Přestože existují názory, že ironie signalizována není (Kierkegaard, 1976),[1] pokusili jsme se vyložit (Nekula, 1990), že signalizování je to, co ironii odlišuje od lži a co nám ji dovoluje vůbec interpretovat. Signalizování ironie, neboť ironie je hra na sdělení, je ironie sama. Jaký je ale charakter ironického signálu a jak se liší od signálů jiných?

Weinrich (1966) tvrdí, že ironie má vlastní kód, tj. že určitá slova, hlásky, prozodické zvláštnosti apod. signalizují, že mluvčí není upřímný, že promluva je míněna ironicky. Můžeme s ním souhlasit v tom, že jistá slova či jisté prostředky jsou pro vyjadřování ironie vhodnější, avšak výčet těchto „signálů“ u Weinricha (1966), Warninga (1976), Willera a Groebena (1980) i náš vlastní materiál ukazují, že ironickým „signálem“ se může stát fakticky cokoli. Ironie totiž nemá vlastní výrazové prostředky, jejichž primární funkcí by bylo vyjadřovat a signalizovat ironii.[2] Tyto tzv. signály parazitují na nejrůznějších faktorech konkrétního mluvního aktu (dále MA), nejsou rekurentní, ale okurentní (viz Warning, 1976, s. 420).[3] Ve skutečnosti jde o nápadné části ironické promluvy, které zmínění autoři označují jako ironické signály bez dalšího výběru a zpřesnění.

Pochybnosti o takovém pojetí vedly např. Eggse (1979, s. 433) k vyloučení ironických signálů z oblasti jazykového chování s odkazem, že ironie se signalizuje parakomunikativně, mimikou a gesty.[4] Jeho výklad vzbuzuje naše pochybnosti proto, že mimice a gestům přisoudil statut prostředků signalizujících ironii primárně, i když ve skutečnosti např. „zdvižené obočí“ může znamenat údiv, pochyby, rozpaky, distanci nebo zaujetí. Teprve ve specifickém kontextu se stává oporou ironické interpretace komunikátu (viz Nekula, 1990, s. 95n.). Vyjadřuje-li se kinetickým, v případě ironie záměrným chováním jistý intencionální stav, neznamená to, že „gesto o sobě“ je „ironií o sobě“. Bez svého protikladu gesto ironii nevyjadřuje ani nesignalizuje.

U kinetických výrazových prostředků se zdržíme. Jednak skutečně často rozhodují o smyslu komunikátu, a je to silné místo všech dosavadních teorií, jednak dovolují názorně popsat princip ironického signalizování, který dále aplikujeme také na prostředky verbální.

Ve smyslu naší teorie lze vyjadřovací prostředky v ironickém komunikátu rozlišit podle funkce buď na pedes čili nosiče, nebo na antipody. Nosič a antipodus spolu dohromady tvoří ironický signál, jeho části budeme ještě specifikovat (k relátoru, který je propojuje, viz dále). Také gesta či mimická gesta mají dvojí funkci: buď v ironii plní funkci antipodu k nosiči, verbální části sdělení (např. úšklebky; srov. též př. 1), nebo [11]verbální část nahrazují; v tomto případě jsou nosičem ironie, provázeným antipodem jiného druhu, srov. př. 2:

Př. 1: „Oh promiňte, mladý pane, opravdu jsem vás nechtěl urazit,“ omlouval se pokorně Saturnin, a vyškubnuv Miloušovi hořící cigaretu z úst, hodil ji do Vltavy (Jirotka, Saturnin, s. 17).[5]

(V tomto případě nám nejde o postoj vypravěče, ale o situační ironii.)

Př. 2: … počechu jim spílati, / před ním klekajúce,/ (…) / v hlavu jeho třtí tepúce / políčky jemu dávajúce / a mezi oči plijíce (Hradecký rukopis, s. 251)

(Opět nám nejde o postoj vypravěče, ale o vztahy situační.)

V př. 1 se verbální část interpretuje jako ironická na podkladu gest čili antipodu kontrastujícího s nosičem; v př. 2 je nosičem gesto a jeho antipodem jiné, inkongruentní gesto.

Symptomatická gesta jsou ostenzívní, gesta, která jsou nosičem ironie, jsou jakoby pseudoostenzí, tj. jako by jejich záměrem bylo nahradit skutečnost (tak je tomu u lži). Je-li však neupřímnost např. zdvořilého pokleknutí identifikovatelná, např. pomocí jiného gesta, ukazuje se, že gesto je užito nevlastně, a je možno hovořit o tzv. sdělování modelu, tj. je vidět, že jde jen o „masku“. Originál, který se za takovým modelem skrývá, totiž předpokládá jistou konsituaci či jistý kontext, aby se jevil jako přirozený. Při ironii se však tyto kontexty záměrně porušují, což vede k zneprůhlednění, znevlastnění modelu. Opakem čili antipodem nosiče je jiné, ostenzívní gesto či nějaký gestem modelovaný originál (přičemž v tomto případě je model zprůhledněn, takže se jeví jako vlastní), kontext apod. Pokleknutí je ostenzí pokory, vzhledem ke kontrastní ostenzi (plivání, políčkování) však pokleknutí interpretujeme jako model; pokleknutí je nosičem, kdežto kontrastní ostenze je v ironickém sdělení antipodem.[6]

V případě, že jsou gesta nemodelová, jsou signály psychického stavu symptomatickou informací. Sdělením jsou od okamžiku, kdy začínají být záměrná. Pak jde o sdělení pomocí modelu. Jejich znevlastnění, záměrnost se odkrývá kontrastem. V ironii je pak vlastním sdělením odkrytí neautentičnosti symptomů, zneprůhlednění modelu; neupřímnost doslovného významu. Protiklad nosiče a antipodu je zároveň obsahem i prostředkem sdělení. Nejde o to, sdělit význam doslovný nebo intendovaný, ale o sdělení jejich protikladnosti, modelovosti gest a mimiky.[7]

O nosiči a antipodu můžeme uvažovat nejen v rámci kinetických výrazových prostředků. Toto schéma má obecnější platnost. Inkongruence skutečného intencionálního [12]stavu a explicitního vyjádření je předpokladem ironie, její existencí je zobrazení čili signalizace této inkongruence. Jedině tak může intendovaný význam odpovídat interpretovanému.[8]

Mohlo by se zdát, že směšujeme odrazovou a komunikační a vlastně i metakomunikační funkci prostředků ironického komunikátu. V ironii však nejde o zobrazení (Darstellung) předmětného univerza, ale o zobrazení vnitřního stavu. O zobrazení, a ne o výrazu (Ausdruck) mluvíme proto, že v ironii nejde o výraz symptomatický, ale o záměrné zobrazení výrazu opačného k výrazu symptomatickému. To, co mluvčí komunikuje, je vlastně jakýsi metavýraz. Vzhledem k tomu, že mluvčí komunikuje opak intencionálního stavu, ale zároveň to dává adresátovi najevo, měli bychom vlastně uvažovat o jakési metakomunikaci. Jenomže, a v tom je paradox ironie, metavýrazem se komunikuje přímo, kdežto metakomunikací – sdělením opaku – se vracíme zpět k očekávanému a vlastnímu výrazu. Ironické sdělení je tedy kontrast komunikace a metakomunikace a výrazu a metavýrazu. V ironii jde o zobrazení té části univerza, kterou je komunikace. Ironie jako „hra na sdělení“ je totiž komunikace a metakomunikace v jednom.

Bylo by možné chápat ironii jako ikonický diagram; disociace smyslu řečeného jako opaku míněného se reprezentuje v protikladnosti prostředků referujících k různým intencionálním stavům a pragmatická opozice nosiče a antipodu, resp. inkongruence výrazových prostředků je pak ironickým signálem, srov.:[9]

Př. 3: Karásek, běda, plagoval/budoucí „Kantilénu“ (Dyk, Satiry, s. 91).

Nosičem ironie je slovo plagoval, antipodem slovo budoucí; dohromady tvoří ironický signál. Plagovat budoucí je spojením protikladným, neboť plagovat implikuje minulost, podobně jako prorokovat implikuje budoucnost, srov.: 

Př. 4: Prorokuj nám, kdo tě tepe po líci/aneb v tvú hlavici? (Hradecký rukopis, s. 239).

V prvním případě má nosič citátový charakter (Dyk se v př. 3 vysmívá argumentům Karáskových protivníků v kampani rozpoutané proti němu) a jeho užití předstírá souhlas s jeho původním mluvčím; Dyk přejímá hodnocení Karáskových protivníků a svůj souhlas posiluje expresívním běda (srov. tzv. modelování objektu ironie mluvčím, Nekula, 1990), přičemž skutečným záměrem je ironizovat jejich hodnocení a roli. I př. 4 by bylo možno vyložit jako citát či parafrázi, považujeme to však za zbytečné.[10]

V této souvislosti bychom měli upozornit na Fónagyovo tvrzení (1971), že existuje tzv. ironická barva hlasu. Ironický timbre prý může fungovat jako sdělení (čili bez jiného nosiče či antipodu). Kromě případů, kdy v ironickém přitakání funguje zcela samostatně, zapojuje se do promluv také jako signál. Jenže tato nezávislost na dalších prostředcích je pouze zdánlivá. Podle Fónagye (1971, s. 42) lze totiž u ironického zabarvení hlasu rozlišit tři fáze, které se od sebe liší barvou, frekvencí, intenzitou. Kontrast mezi tzv. sladkými prvky v 1. fázi a tzv. „skřípěním“ (čili creakem) ve 2. fázi je silně nadsazen a ve 3. fázi, [13]vnímané na pozadí 1. a 2. fáze, se syntetizuje v jedno.[11] Tento kontrast je natolik výrazný, že může fungovat jako ironický signál. V naší terminologii je 1. fáze nosičem, 2. fáze antipodem v ironickém sdělení. Ve 3. fázi by bylo možno provést podobné rozdělení. Její smysl je v tom, že se tímto opakováním kontrastu potvrzuje záměrnost předchozího protikladu. Je tedy zřejmé, že ani tento „signál o sobě“ není myslitelný bez protikladu nosiče a antipodu. Na druhé straně nám toto zjištění napovědělo, že se vztah nosiče a antipodu nějakým způsobem ověřuje či zvýrazňuje (zde opakováním). Souvislost a pragmatická opozice nosiče a antipodu se zvýrazňuje tzv. relátory, které samy o sobě ironickým signálem nejsou (viz dále). Patří však k systému opor interpretace ironie.

Upozornili jsme na to (Nekula, 1990), že ironie je perlokučním aktem, a že tedy nemá vlastní výrazové prostředky; nelze ji např. vyjádřit explicitní performativní formulí. Při interpretaci využíváme narážek mluvčího (Leech, 1983a) jako opor správné interpretace promluvy. Těmito narážkami jsou odkazy na jiné kontrastní kontexty či konsituace, upozorňovací citoslovce nebo defekty, které vznikají specifickým užitím běžných výrazových prostředků. Tyto relátory však nejsou ironickými signály o sobě, nýbrž jen usouvztažňují nosič a antipodus nebo jejich souvztažnost zvýrazňují.

V ironickém signálu jsme tak rozlišili nosič, antipodus, popř. relátor, a to u prostředků jak verbálních, tak neverbálních. Kdybychom se přidrželi tohoto dělení jazykových prostředků, mohli bychom rozlišit čtyři typy jejich kombinování:

(1) Nosič i antipodus jsou verbální, srov.: 

Př. 5: Objevilo se, že panna nevěsta měla již dva potraty … (Šalda, Dítě, s. 79)

Př. 6: Je mu milý jako hřebík v botě.

(2) Nosič i antipodus jsou neverbální, srov. př. 2 na s. 11.

(3) Nosič je verbální, antipodus neverbální, srov. př. 1 na s. 11.

(4) Nosič je neverbální, antipodus verbální, srov.:

Př. 7: (Starý Tomeš chce přimět Jirouta, aby přešel od škrobeného a přeuctivého vyjadřování k vyjadřování normálnímu.)

Jirout: (odkašle si)

Starý Tomeš: Úplně souhlasím. Ale pokračuj po česku.

Jirout: Milý strýčku –

Starý Tomeš (ukloní se zdvořile): Milý Čeňku – (Dyk, Zapomnětlivý, s. 24).

Ostatní autoři se vlastně zaměřují na typ (3), který interpretují různým způsobem. Weinrich (1966) rozumí signálem nosič, Eggs (1979) antipodus. Muecke (1972) a Giezmann (1977) tvrdí, že ironickým signálem je kontext nebo konsituace. Reálná situace je však jen antipodem nosiče, a to tak, že se kladně hodnotící promluvou neodkazuje na skutečnost samu, ale zaměřuje se pozornost na její hodnocení na pozadí určitých konvencí možného hodnocení jazykovým společenstvím. V realitě samé takové kladné nebo záporné hodnocení pochopitelně není obsaženo ani implicitně;[12] hodnocení je intencionální stav. Pozornost adresáta se nejprve obrací k hodnocení vůbec, jeho polarita pak kontrastuje s polaritou hodnocení očekávaného. Stěží lze udržet tvrzení, že „kontext o sobě“ je ironickým signálem, neboť ve skutečnosti i zde interpretujeme ironii teprve na podkladě protikladu nosiče a antipodu.

Schéma ironického signálu platí ovšem i pro jazykové prostředky v širším smyslu, my se však dále zaměříme především na typ (1).

[14]1. Nosič

Nosičem ironie jsou stupňovatelné predikátory (srov. Oomen, 1983, s. 29n.), které se sdružují s intenzifikátory (hrozně, moc, neskonale, tuze, velice, velmi apod.), srov.: 

Př. 8: A: Zdá se ostatně, že blahopřáti jest nám, kteří se stali svědky tak tklivého a okouzlujícího výjevu.
B.: Velmi tklivého.
A.: Jste zlá	(Dyk, Veliký mág, s. 40).
(Jde nám o situační ironii, ne o postoj interního subjektu, autora.)

U adjektiv nebo substantiv a adverbií s funkcí predikační jde o graduální antonyma k intendované predikaci (famózní, fantastický, krásný, milý, nesmírný, skvělý, skvostný, úžasný, veliký, Adónis, boháč, borec, génius, grande dame, kráska, Šalamoun, titán, velmistr, překrásně, výborně apod.). Jde o příznakové, expresívní, kladně hodnotící predikátory hyperbolického charakteru: Weinrich (1966) je označuje jako bombastické výrazy.

Jejich obdobou je předstírané litotes – nadsazená „skromnost“ výrazu –, kde se užívá negace („Vůbec nejsi mokrý“ → „Jsi hrozně mokrý“) nebo restriktorů, srov.: 

Př. 9.:	První inženýr: Mravenčané jsou nejmírnější mravenci.
	Druhý inženýr: Národ míru.
	První inženýr: Stát práce.
	Druhý inženýr: Chtějí jen světovládu –
	První inženýr: – protože chtějí světový mír (Čapkové, Hry, s. 107).
(Zde nám jde o tzv. autorskou ironii.)

Restriktory jsou silně presupozičně podmíněny, vyjadřuje se jimi nečekanost nebo nečekaně malá míra nějaké vlastnosti, stavu, množství apod.; ta v ironii kontrastuje se zkušeností a znalostí světa u adresáta.

Řada autorů považuje hyperbolu za výrazný prostředek ironie nebo za její ekvivalent (Riesel, 1964; Weinrich, 1966; Stempel, 1976; Warning, 1976; Muecke, 1986), srov.:

Př. 10: Pravil, že jsme to všechno zavinili my tím, že jsme přeháněli nebezpečí, ve kterém jsme se ocitli, a teta nepochopila, že žertujeme (Jirotka, Saturnin, s. 74).

(Opět nám nejde o postoj vypravěče, ale o situační humor a ironii.)

Ve skutečnosti nejprve interpretujeme (metaforickou) nadsázku, teprve pak ironii (srov. Nekula, 1990, s. 37). Podle Grice (1975) hyperbola i ironie porušují maximu kvality. Hyperbola se vzdaluje pravdivosti jistého hodnocení, zatímco ironie pouze mění jeho polaritu. Můžeme-li pak u ironie hovořit o graduálnosti, vztahuje se to k míře nadsazení opačně polarizovaného hodnocení, např. použitím intenzifikátorů apod. V ironii se užívá expresívních prostředků (hodnotících pozitivně místo negativně, prostředků expresívních místo neutrálních, někdy i neutrálních místo expresívních) nebo konvencionalizovaných expresívních schémat jako prostředků zvyšování polarity mezi významem doslovným a intendovaným. Jejich neadekvátní užití v ironii se realizuje na pozadí prostředků očekávaných, podobně jako se na pozadí neutrálního způsobu vyjádření realizuje „jeho citově motivovaná aktualizace“ (Grepl, 1967, s. 11). Nadsázka nám jen pomáhá identifikovat neupřímnost jistého vyjádření či chování, neboť druhou stránkou nápadnosti expresívních forem vyjadřování (Zima, 1961, s. 14) je jejich upozorňovací funkce. Nadsazený nosič v sobě „subsumuje“ relátor, odkaz k antipodu; viz dále.

O gestu jako nosiči v typech (2) a (4) jsme pojednali výše a platí pro ně totéž co pro nosiče jazykové.

2. Antipodus

Zaměříme se především na typ (1); okrajově se však zmíníme ještě o typu (3).

Antipodem v typu (1) může být např. proměnná v pozici otevřené predikátorem, jejíž kognitivní rysy kontrastují se sémanticko-logickými rysy predikátoru, srov.: 

Př. 11: … náton paří,/ trdlo vaří,/ chtějíc hosti ctíti,/ krmi učiniti (Zbav mě mé tesknosti, s. 84).

Antipodem v tomto smyslu je také užití neadekvátního času u sloves, která implikují jistou pevnou temporální perspektivu, viz př. 3 a 4. Antipodem mohou být ovšem [15]i výrazy, které se formálně (spojkami, komparátorem) přiřazují jako ekvivalentní a které ve skutečnosti ekvivalentní nejsou, srov.:[13] 

Př. 12: Půjdete domů nebo zítra?

Př. 13: Petr má psa a ženu.

Př. 14: Je milý jako Herodes.

Obdobně je tomu i v dalším případě, kde tematicky odlišné výrazy jsou usouvztažněny společným „hyperonymem“, srov.: 

Př. 15: … osel a bůh a potentát,/ nuž všichni, kdo vládnou světu … (Kupte si, s. 49).

Na nosič a antipodus lze rozlišit také oxymora, srov.: 

Př. 16: S úsměvem jemným končí hostitelka/živého nekrolog./ Poklony dál zní blahovolně, časté/ v lahodném ševelu./ – Světový román, vskutku napsala jste –/ – Vy skvostnou novelu – (Dyk, Buřiči, s. 85).

Podobně spolu kontrastují stylistické příznaky dvou označení téhož denotátu, srov.: 

Př. 17: Bouda, o kterou ti běží,/ akademický je dům (Kupte si, s. 84).

Takovým antipodem mohou být však nejen příznaky slov, ale také asociativní významy hlásek (viz př. 9), morfů (př. 18) nebo syntaktických konstrukcí (např. užívání genitivu záporového; srov. Zima, 1961, s. 100) nebo spojení slovosledu a rytmu (př. 19) apod., srov.: 

Př. 18:	A: A o tobě si myslím, že nejsi snad přece úplné zvíře.
	B: Chci také doufat, že ne. Smím býti tak smělý a odvážiti se takové naděje?
(Šalda, Tažení, s. 10).
Př. 19:	Pan X se potkal s panem Ypsilonem/ a druh hned poznal v druhu básníka./ „Jste
generace mládí prvá hvězda!“/„Laur měl by skvít se Vašem na čele!“ (Dyk, Satiry, s. 74).

V typu (3) nemusí být antipodem jenom gesto nebo mimika, ale např. osobnost mluvčího, srov.:

Př. 20: Zloděj: … můj byl to časný cíl/ užívat vhodně hospodářských sil, … (Dyk, Buřiči, s. 29).

Antipodem může být také osobnost adresáta, srov. ironické využití oslovení typu blahorodí apod. (srov. Grepl, 1967, s. 53).

Clyne (1974, s. 343n.) místo antipodu hovoří o komentáři, kterým jsou podle něho tzv. ironické příznaky slovníku nebo syntaktických struktur. Věta s jednou povrchovou strukturou má podle něho dvě sémantické reprezentace. Při kódování je anticipován ještě další význam. Vztah těchto dvou reprezentací, tj. ironické a neironické úrovně, je inkongruentní. Tato inkongruence se týká především sociolingvistických proměnných (okruhu témat, mluvního partnera, vztahu rolí, interakčního typu apod.); to znamená, že mluvčí v části nebo v celé své promluvě opustí svou běžnou roli a pohybuje se ve vyšším nebo nižším sociolektu, než je jeho osobě nebo situaci adekvátní.

Nesouhlasím s Clynem ve dvou bodech: za prvé, v ironii nejde o ironické příznaky, ale o běžné, např. stylové příznaky slov a syntaktických konstrukcí (těmito příznaky se vyzdvihuje nosič na pozadí slov a vět s jinými příznaky), za druhé, nejde o polysémii, jak tvrdí Clyne (ib., s. 350), ale o pragmatickou opozici situace, mluvčího nebo adresáta a pragmatických implikací (typ (3)), které jsou založeny na sémantické reprezentaci (k tomu Leech, 1983b, s. 295), nebo o protiklad pragmatických rysů jazykových prostředků (typ (1)).

Vraťme se ještě ke kontextu a konsituaci jako antipodu nosiče. V případech, kde je záporná polarita hodnocení výsledku jisté činnosti zřejmá a kde se očekává verbální nebo neverbální reakce, která by nepříjemnou situaci řešila tím, že by se v ní podával návrh (příkaz), jak jistý stav změnit, má hodnocení minimální informativnost, neboť je (ať pozitivní, nebo negativní) dominantní presupozicí; presupozice chápeme jako elementy tvořící kontext (Leech, 1983b, s. 288), srov.: 

[16]Př. 21: (Jeden z opravářů strhne závit, takže bude mít dvojnásobek práce. Jeho kolega pochopitelně také.)

A: Ty seš umělec./B: Nadávej mně! Já to nevím.

Mluvní akt není konstruktivní, nemodeluje novou (fiktivní) skutečnost. To, co by mělo být presupozicí verbální reakce (nesouhlas s něčím), se jen opakuje, i když jako opak (souhlas s něčím).[14] Explikováním presupozice se klade důraz na něco, co je i tak známé. Čím je opakování (ať už totožného, nebo protikladného, čili buď jako souhlas a přitakání, nebo jako nesouhlas) dokonalejší, tedy čím MA přináší méně informace, tím je jasnější, že tím mluvčí sleduje jiný cíl. Mluvčí dominantní presupozici sice odsouvá a sahá po jiné, ale tím, že ji explikuje a činí z ní dominantu sdělení, může se tato specifická forma opakování na pozadí sdílené zkušenosti obou participantů komunikační situace interpretovat jako vytknutí do protikladu. Mluvčí dává adresátovi najevo, že sleduje jiný cíl než prosté sdělení. Vzhledem k tomu, že mluvčí říká pouhý opak toho, co je evidentní, může adresát promluvu interpretovat jako ironii.

3. Relátor

Relátor je prostředek, který usouvztažňuje nosič a antipodus, a tím zvýrazňuje jejich kontrast a potvrzuje ironický záměr mluvčího.

Na první pohled by se zdálo, že se relátor v promluvách objevuje jen někdy. Ve skutečnosti je pouze více či méně zjevný. Např. v př. 20 je jím mluvčí; implikace jeho role kontrastují s charakterem jeho mluvy. Relátorem je vlastně i prostorová koincidence nebo časová bezprostřednost. Ve skutečnosti však v takových případech nemá valného smyslu relátor hledat. Nás bude zajímat až tehdy, kdy je nápadný a kdy upozorňuje nejen na sebe, ale i na to, co je za ním. Situační ironii totiž interpretujeme na pozadí nějaké předchozí situace, často se počítá s odkazem na jinou část promluvy apod. Relátory rozumíme nejen kontextualizátory, ale také prostředky, které nějakým způsobem odkazují na známé presupozice, upozorňují na ně adresáta a tím se stávají oporou ironické interpretace promluvy. To však neznamená, že by samy o sobě byly ironickými signály.

Velký význam mají referenční prostředky, kterými se odkazuje na situaci, kontext, denotát či výraz, srov.:

Př. 22. Zloděj: Kdys chyt’ mne sedlák při práci,/ ač známost nehledal jsem skromně./ Obuškem začal bušit do mě./ Mne tento projev díků jeho/ do vzteku uved’ šíleného./ Odjakživa přítel čestných mravů/ rozbil jsem mu hlavu/ … (Dyk, Buřiči, s. 56).

Referenčními prostředky se vytváří vztah mezi dvěma kontexty či vyjádřeními, ve skutečnosti neslučitelnými (Obuškem bušit … tento … projev díků). Jimi se zaměřuje pozornost na tu část kontextu, na takový jev v situaci, na takový výraz, který je protikladem nosiče.

Relátory mohou být také kontextualizátory (přece, vždyť apod.), které „odkazují za hranice své věty k jisté presupozici“ a spojují obsah „dané věty s jistou presupozicí“ (Daneš, 1985, s. 162). „Nadawca … zakłada, że odbiorca ma pevnę wiedzę na dany temat i że potrafi na podstawie tej wiedzy dojść do ogólniejszej konkluzji“ (Grochowski, 1986, s. 115), srov.:

Př. 23: U každé vesnice – šibenice/ U každého města – ghetto/ Na místo justice – inkvizice/ (…) / Nedivte se – vždyť je středověk/ K čemu u vesnice – šibenice?/ I bez šibenice – jde to … / Když se zachce zmizíš – bez justice:/ Dnes už přece není středověk (Kupte si, s. 188n.).

Vždyť a přece se používá v protiargumentu proti cizímu mínění připomenutím zřejmého, ale přehlíženého faktu. Obdobnou kontextualizační funkci mají výrazy tedy, tož, tak, takže a proto. Hoffmannová (1984, s. 114n.) je chápe jako typy konektorů, které vyjadřují, že „něco vyplývá z něčeho“. Konektory usouvztažňují kontrastující části textu, upozorňující adresáta na předchozí informace, srov.:

[17]Př. 24:	A: Jeho plán je podivuhodný! (magistrův plán)
	B: Nebylo snadno jej nalézt!
	A: Proč ho tedy nenašel magister? (Dyk, Quijote, s. 14).
(Zdvořilou formou otázky se obchází explicitní afirmace magistrovy neschopnosti.)

Upozorňovací a vytýkací funkci lze dobře vyložit na větném důrazu, který se spojuje s kontextualizátory apod. (srov. Daneš, 1985, s. 169; Grepl – Karlík, 1986, s. 96). Jím se obrací pozornost na vytčené slovo, popř. na jeho komplement. Pokud je zdůrazněné slovo jádrem výpovědi, jde „zpravidla (…) o vytčení daného větného členu (…) do protikladu, ať už je první člen protikladu vyjádřen, nebo (v téže výpovědi nebo kontextu) nevyjádřen. (V druhém případě bychom mohli vlastně mluvit o tom, že vytčením některého slova kontextu upozorňujeme na jeho význam záporný, opačný, protikladný, aktualizujeme jej.)“ (Daneš, 1957, s. 73). V ironické promluvě se vytýká např. pozitivně hodnotící predikátor, který je protikladem predikace adekvátní situaci či referentu. Mluvčí upozorňuje zároveň i na hodnocení opačné, protikladné, aktualizuje ho. Důraz naznačuje směr interpretace, zaměřuje pozornost také na druhý pól jistého rysu (např. být dobrý/být špatný), aktualizuje také opačnou možnost. O ironické interpretaci však s definitivní platností rozhoduje až antipodus v podobě kontextu, konsituace apod.

V části o nosiči jsme konstatovali, že nadsazený nosič v sobě „subsumuje“ relátor. Hyperboličnost výrazu, expresívní příznaky či užití, intenzifikátory zdůrazňují a vytýkají do protikladu jisté vyjádření, které je opakem vyjádření očekávaného; pro ověření ironického záměru se neužívá zvláštního prostředku, ale nadsázky. Tímto způsobem se zvyšuje napětí mezi protikladným vyjádřením očekávaným a aktuálním; míra této protikladnosti se ještě násobí, což potvrzuje ironickou intenci komunikátu. V tomto smyslu lze jako relátor chápat i další prostředky zdůraznění výrazu či vyjádření. Mohou to být různé prostředky paralingvistické, např. změna tempa (př. 25) nebo pauza (př. 26), srov.:

Př. 25: A: Ztratil jsem peníze./B: To je ovšem vynikající.

Př. 26: Škoda, že jste odjel právě dnes, (s ironií) … na obchodní cestu … Matka ke Strýci (Šalda, Dítě, s. 58).

Vzhledem k tomu, že jsme ironii charakterizovali, zhruba řečeno, pomocí principu upřímnosti a zdvořilosti, mají při interpretaci jistě velký význam jednak prostředky, kterými se nadsazuje subjektivní záruka (skutečně, opravdu, vážně apod.) či jistota (ovšem, jistě, očividně, zřejmě apod.) a kterými se tak výraz nebo vyjádření vytýká do protikladu k tomu, co je evidentní, jednak prostředky, které naopak pravdivost jistého výrazu či vyjádření zpochybňují (např. uvozovky, tzv., prý apod.), srov.: 

Př. 27: A: Chtěl jsem milovat vás obě a ovšem býti milován vámi oběma … /B: Jste opravdu skromný, jen co je pravda (Šalda, Tažení, s. 63).

Př. 28: A: Tedy nechcete můj čaj?/B (v rozpacích): Ale doktor … /A: Doktor je ovšem doktor; pánbu vám tedy pomáhej a pacientu též! (Dyk, Veliký mág, s. 15).

Př. 29: Oproti názorům nejrůznějších „opravců“ socialismu, „jedině správných interpretů Marxe“, „marxologů“, „sovětologů“ apod. … (Picmaus, Vědecký komunismus, s. 44).

Zdůrazněním, kterým se vytýká do protikladu a kterým se propojují antipodus a nosič, může být vlastně všechno, co na výraz či vyjádření nějakým způsobem upozorňuje; např. připojování hlásek (př. 30) nebo jejich příznaku (př. 31), neadekvátních afixů (př. 32), vynechání, záměna a opakování hlásek apod. Tato upozornění jsou náznaky mluvčího, o kterých se zmiňuje Leech (1983a; srov. Nekula, 1990, s. 95). Podle nás sice samy o sobě nejsou ironickým signálem, jsou však oporou při interpretování intence mluvčího, srov.:

Př. 30: Modlitba panen: Svatá Panno, poroduj za nás! (Kupte si, s. 218) (Autorská ironie.)

Př. 31: XY upadne při lyžování, vztekle: Ty hory, to je náádhera!

Př. 32: – – vidíš úsměv škodolibý/ milých soudramatiků (Dyk, Satiry, s. 140).

To, co my chápeme jako relátor, vykládají Willer a Groeben (1980) a Groeben a Scheeleová (1984) jako tzv. rušivé faktory; např. reakce na místě, kde to konvence nedovoluje, srov.: 

[18]Př. 33: … po večeři pan obršt měl dojemnou řeč, že se Kristus narodil, jak všichni vědí, a že má radost z pořádných vojáků a že pořádný voják sám musí mít radost nad sebou … A tu v tento slavnostní proslov zapadlo vroucí: „Ba jo! je tomu tak!“ (Hašek, Osudy, s. 18).

Tyto tzv. rušivé faktory jsou podle uvedených autorů ironickými signály. Jejich objasnění však nic neobjasňuje. Dozvídáme se pouze, že to jsou parazitní prostředky, které zabraňují doslovné interpretaci vyjádření. Nedozvíme se však už, proč máme takovou poruchu chápat jako ironický signál. Výklad podstaty ironického signalizování je nahrazen obsáhlým výčtem poruch, který se od jiných, podobných výčtů tzv. ironických příznaků, znaků ironického kódu apod. liší pouze svou systematičností. Proto se nám naše pojetí těchto „poruch“ jako specifické podoby relátoru zdá vhodnější. Jejich funkcí je zvýraznit a potvrdit protikladnost nosiče a antipodu.

Relátorem mohou být ovšem i gesta, mimika. Např. fyzické padnutí na kolena místo pokleknutí je ekvivalentem verbální nadsázky, kde nosič „subsumuje“ relátor, pokrčení ramen je fyzickým ekvivalentem zpochybňujícího prý, jakýsi apod. V prvním případě jde o vytčení do protikladu, v druhém případě se nechává prostor pro alternativní interpretaci.

Shrnutí. Jazykové prostředky ať v širším, nebo užším smyslu ironii primárně nesignalizují. Mohou se však kombinovat tak, že se mezi nimi vytvářejí opozice. To nás však neopravňuje k tomu, abychom ve sdělení lišili dva kódy. Právě protiklad zdvořile formulovaného nosiče (nejčastěji jde o kladně hodnotící predikátory) a jeho verbálního nebo neverbálního antipodu, jehož základním předpokladem je existence jednoho složitě strukturovaného kódu, je ironickým signálem. Protikladnost nosiče a antipodu se zvýrazňuje a potvrzuje relátorem. Ten je náznakem mluvčího adresátovi a zároveň pak oporou interpretace intence mluvčího.

Ironie neexistuje, není-li signalizována. Nejde o to sdělit doslova řečené nebo míněné, jde o to, aby se sdělil protiklad řečeného a míněného. Proto ironii rozumíme jako „hře na komunikaci“. To pochopitelně neznamená, že by proto byla nesdělná, nekomunikativní. I „hrou na komunikaci“ se komunikuje; jsme jí informováni o postojích mluvčího, jeho hodnotících stanoviscích, komunikačních schopnostech. Takové chápání ironie se nabízí v souvislosti s vymezením charakteru ironického signálu.

 

LITERATURA

 

BAUMGART, R.: Das Ironische und die Ironie in den Werken Thomas Manns. München 1974.

BÜHLER, K.: Sprachtheorie. Jena 1934.

CLYNE, M.: Einige Überlegungen zu einer Linguistik der Ironie. Zeitschrift für deutsche Philologie, 93, 1974, s. 343–355.

ČEJKA, M.: K lexikálním prostředkům vágnosti predikátů v češtině a slovenštině. JČ, 35, 1984, s. 27–38.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

EGGS, E.: Eine Form des „uneigentlichen Sprechens“: Die Ironie. Folia Linguistica, 13, 1979, s. 413–435.

EHRICH, V. – SAILE, G.: Über nicht-direkte Sprechakte. In: Linguistische Pragmatik. Ed. D. Wunderlich. Wiesbaden 1975, s. 255–287.

FÓNAGY, I.: Mimik auf glottaler Ebene. Phonetica, 8, 1962, s. 209–219.

FÓNAGY, I.: Synthèse de l’ironie. Phonetica, 23, 1971, s. 42–51.

GIEZMANN, U.: Ironie in sprachwissenschaftlicher Sicht. In: Sprachwissenschaft. Ed. R. Schützeichel. Heidelberg 1977, s. 411–421.

GREPL, M.: Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi. Brno 1967.

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

[19]GRICE, H. P.: Logic and conversation. In: Speech acts. Eds. P. Cole – J. L. Morgan. London 1975, s. 41–58.

GROEBEN, N. – SCHEELE, B.: Produktion und Rezeption von Ironie. Tübingen 1984.

GROCHOWSKI, M.: Polskie partykuły. Wrocław 1986.

HEGEL, G. W. F.: Estetika. Praha 1966.

HOFFMANNOVÁ J.: Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes. In: Linguistica X. Praha 1984, s. 101–140. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HOFMANNSTHAL, H. v.: Ironie der Dinge. Gesammelte Werke. Frankfurt 1966, s. 40–44.

JENCKS, Ch.: The language of postmodern architecture. London 1978.

KIERKEGAARD, S.: Über den Begriff der Ironie mit ständiger Rücksicht auf Sokrates. Frankfurt 1976.

KOPEČNÝ, F.: Ke gramatickým prostředkům afektivní řeči. SaS, 2, 1936, s. 163–166.

KŘÍŽKOVÁ, H.: Opakování slov jako prostředek intenzifikace v ruštině a češtině. In: Rusko-české studie. Praha 1960, s. 309–324.

LEECH, G. N.: Principles of pragmatics. London – New York 1983a.

LEECH, G. N.: Semantics. Harmondsworth 1983b.

LYONS, J.: Semantics. Cambridge 1977.

MATHESIUS, V.: Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Frankfurt 1979, s. 69–89.

MLUVNICE ČEŠTINY 1 – 3. Praha 1986, 1986, 1987.

MUECKE, D. C.: The communication of verbal irony. Journal of literary semantics, 2, 1972, s. 35–42.

MUECKE, D. C.: Irony and the ironic. London – New York 1986.

MUSIL, R.: Tagebücher. Hamburg 1983.

MYERS, R.: The function of irony in discourse. Text, 1, 1981, s. 407–423.

NEKULA, M.: Pragmalingvistická interpretace ironie. SaS, 51, 1990, s. 95–110.

OOMEN, U.: Ironische Außerungen: Syntax – Semantik – Pragmatik. Zeitschrift für germanistische Linguistik, 11, 1983, s. 22–38.

OSOLSOBĚ, I.: Ostenze jako mezní případ lidského sdělování a její význam pro umění. Estetika, 11, 1967, s. 2–23.

OSOLSOBĚ, I.: Tractatus de artis genere proximo. Estetika, 6, 1969, s. 18–39.

OSOLSOBĚ, I.: Divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Praha 1974.

POPPER, J. R.: Objektive Erkenntnis. Hamburg 1974.

PREISENDANZ, W. – WARNING, R.: Das Komische. München 1976.

POSNER, R.: Theorie des Kommentierens. Frankfurt 1972.

RIESEL, E.: Der Stil der deutschen Alltagsrede. Moskva 1964.

ROSENGREN, I.: Ironie als sprachliche Handlung. In: Sprachnormen in der Diskussion. Berlin – New York 1986, s. 42–66.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Paris 1922.

SEARLE, J. R.: Speech acts. Cambridge 1969.

SEARLE, J. R.: Expression and meaning. Cambridge – London – New York 1979.

SEARLE, J. R.: Intentionality. Cambridge – New York – Melbourne 1983.

SPERBER, F. – WILSON, D.: Irony and the use. Mention distinction. In: Radical pragmatics. Ed. P. Cole. New York 1981, s. 295–318.

STEMPEL, W. D.: Ironie als Sprechhandlung. In: Das Komische. Eds. W. Preisendanz – R. Warning. München 1976, s. 205–235.

TROST, P.: Jazyk ironie. JA, 1986, č. 1–2, s. 47n.

WARNING, R.: Ironiesignale und ironische Solidarisierung. In: Das Komische. Eds. W Preisendanz – R. Warning. München 1976, s. 416–423.

WEINRICH, H.: Linguistik der Lüge. Heidelberg 1966.

WILLER, B. – GROEBEN, N.: Sprachliche Hinweise auf ironische Kooperation. Zeitschrift für germanistische Linguistik, 8, 1980, s. 290–313.

WUNDERLICH, D.: Linguistische Pragmatik. Wiesbaden 1975.

ZIMA, J.: Expresivita slov v současné češtině. Praha 1961.

 

[20]R É S U M É

Signalisierung der Ironie

In diesem Artikel untersuchen wir die Ironiesignalisierung. Wenn die Ironie nicht signalisiert würde, hätten wir über die Lüge zu sprechen. Die sog. ironischen Signale operieren parasitär an den schon vorhandenen Mitteln und bilden keinen eigenen Kode aus. Die sprachlichen, d. h. verbalen, gestischen und mimischen Mittel funktionieren in der Ironie entweder als Antipodus zu den Pedes, also zum (höflichen) Träger, oder als Träger selbst. Gemeinsam bilden sie das ironische Signal. Der Widerspruch des Trägers und des Antipodus ist nicht nur ein Signal der Ironie sondern auch ihr Inhalt. Es geht also nicht darum, die wörtliche Bedeutung oder ihren Widerspruch, sondern ihre Unaufrichtigkeit (bzw. die Modellhaftigkeit der Gesten) zu kommunizieren. Verschiedene Formen der impliziten Informationsvermittlung (d. h. Symptome) werden zu Symbolen und Signalen. Wir beabsichtigen nicht den Unterschied zwischen der darstellenden und kommunikativen bzw. metakommunikativen Funktion von sprachlichen Mitteln zu verwischen. In der Ironie wird jedoch nicht das Tatsachenuniversum, sondern der innere Zustand dargestellt. Es geht in ihr nicht um einen „Ausdruck“, um eine symptomatische Inkongruenz verbaler Mittel oder um eine ostensive Geste, sondern um die absichtliche Darstellung des zum intentionalen Zustand gegenteiligen „symptomatischen“ Ausdrucks. Der Sprecher kommuniziert einen indirekten Metaausdruck. Weil der Sprecher den Widerspruch seines intentionalen Zustandes kommuniziert (er zeigt ihn an), sollten wir also über die Metakommunikation sprechen. Paradoxerweise wird durch den Metaausdruck direkt kommuniziert, der Metakommunikation (indirekter Interpretation) entspricht auf der anderen Seite der erwartete oder eigentliche Ausdruck.

Die Ironie kann als eine Art „Ikon“ verstanden werden: der Widerspruch der zu verschiedenen intentionalen Zuständen referierenden Mittel ist ein Diagramm der ironischen Dissoziation des „Gesagten und Gemeinten“. Gleichzeitig wird die pragmatische Opposition des Trägers und des Antipodus bzw. die Inkongruenz der Ausdrucksmittel zum Signal für die indirekte (ironische) Interpretierung einer Äußerung. Die ironische Signalisierung erfolgt durch die aktuelle, inadäquate Verwendung verbaler und nichtverbaler Mittel, wobei es im Hintergrund erwartete, im gewissen Kontext konventionell zu gebrauchende Mittel gibt.

Diese Verwendung ist aber nicht beliebig. Als Träger kommen meistens die das Objekt der Ironie übertrieben hochschätzenden Ausdrücke, Floskeln und Gesten vor; als Antipodus können verschiedene kontextuelle, situative, verbal oder nichtverbal ausgedrückte Informationen funktionieren.

Der Antipodus des Trägers ist oft schwer erschließbar. In solchen Fällen, wo der Antipodus ein entlegenes Wort oder eine nicht dominante Präsupposition bilden, muß auf sie die Aufmerksamkeit des Adressaten gerichtet werden. Man verwendet verschiedene Mittel der Kontextualisierung: Referenzmittel, Kontaktinterjektionen, Hervorhebung durch Pause, Lautfärbung, Wiederholung, Betonung, Wortfolge und Partikeln. Besonders die letzteren, durch die die Intentionstiefe des Sprechers nebenbei expliziert werden kann, scheinen für diese Funktion besonders geeignet zu sein. Z. B. die Modalwörter wirklich, aufrichtig, sicher u. ä., die die Aufrichtigkeit des Sprechers oder die Evidenz einer Äußerung explizieren, weisen auf einen solchen Aspekt der Äußerung hin, der unterstellt werden sollte und der dadurch in Zweifel gestellt wird. Bei den expressiv gebrauchten Ausdrücken in der Rolle des Trägers wird der Relator in diesem Ausdruck subsumiert. Der übertriebene Ausdruck wird gegenüber seinem Widerspruch argumentativ hervorgehoben, wodurch dieser Widerspruch aktualisiert wird.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 1, pp. 10-20

Previous Petr Piťha: K popisu přivlastňovacích adjektiv I

Next Jiří Trávníček: Volný verš a textová pragmatika (Na materiálu z Hrubínovy Romance pro křídlovku)