O frekvenci slov v dialogu a v monologu

Marie Těšitelová

[Articles]

(pdf)

О частоте слова в диалоге и монологе / On frequency of words in dialogue and monologue

Problematice dialogu a monologu bylo v posledních letech věnováno hodně pozornosti i v lingvistice. Ale již dříve se tato tematika těšila zvláštní pozornosti. Připomeňme v této souvislosti spolu s J. Mukařovským historickou zásluhu L. P. Jakubinského (1923), že dvojici dialog – monolog jako jeden z funkčních protikladů jazykových jevů „učinil předmětem lingvistického zájmu” (Mukařovský, 1948, s. 130). J. Mukařovský sám pak ve 40. letech tuto problematiku velmi inspirativně i pro jazykovědu propracoval (srov. jeho Dvě studie o dialogu v souboru Kapitoly z české poetiky I, 1948, s. 129–156); k některým jeho základním myšlenkám se v dalším výkladu vrátím. Největší zájem o dialog, zpravidla v protikladu k monologu, projevovala dosud především stylistika (srov. např. Bečka, 1970; Mistrík, 1979, 1985; aj.). Do popředí odborného zájmu zvláště lingvistů se dostává problematika dialogu, resp. i monologu s rozvojem teorie komunikace (srov. např. Müllerová, 1979), a to nejen u nás, ale i v zahraničí, jak o tom svědčí sovětská bibliografie „lingvistiky dialogu a monologu” (Hoffmannová, 1985).

 

Úkolem tohoto článku není řešit teoretickou problematiku základních pojmů-termínů dialog-monolog; je známo, že se tu názory jednotlivých odborníků z různých oblastí, které se daným tématem zabývají, značně liší. Není jednoty ve vymezování znaků, jimiž se definuje dialog, ve srovnání s ním, popř. na rozdíl od něho monolog, v čem záleží dialogičnost a monologičnost apod. (Hoffmannová, 1989; Lukeš, 1987). Vlastním úkolem tohoto článku je analýzou konkrétního materiálu s aplikací statistických metod přispět k prohloubení našich poznatků o dialogu, resp. i monologu v češtině (srov. Müllerová, 1979, s. 120).

Přidržím se při tom celkem klasického rozlišování druhů dialogu, kde má své nesporné místo drama (srov. Mukařovský, 1948; Bečka, 1970); pracuji tedy s dramatickým dialogem, který má uměleckou povahu a jehož předností je – vzhledem k aplikované statistické metodě – zafixovanost v psané formě (srov. dále). Zračí se na něm nejlépe dosud stanovené znaky dialogu, jako situovanost vzhledem k mluvčímu, označovaná jako vztah mezi „já” a „ty”, situace prostorová a časová (vztah „teď” a „hned”), prolínání několika replik v dialogu, několikerého kontextu apod. (Mukařovský, 1948, s. 132–141). I když se u jednotlivých odborníků jednoznačně zdůrazňuje, že je nesnadné vést ostrou hraniční čáru mezi dialogem a jeho protějškem monologem, pokouším se aplikací statistických metod stanovit některé jejich základní statistické charakteristiky. Pokud jde o materiál pro studium monologu, zvolila jsem k tomu – ve shodě s J. Mukařovským (1948, s. 121) – materiál poezie, protože: „Monolog může buď vyjadřovat subjektivní duševní stav mluvícího (v básnictví: lyrika), nebo vyprávět o událostech odtržených od aktuální situace časovou vzdáleností (v básnictví: epika)” (Mukařovský, 1948, s. 155).

K volbě dramatického dialogu jako reprezentanta dialogu vůbec a poezie jako reprezentanta monologu vedl mě – vzhledem k aplikaci kvantitativních metod – fakt, že základní materiál pro to je obsažen v českém frekvenčním slovníku (Jelínek – Bečka –Těšitelová, 1961; dále FSČ) ten v základních rysech naznačil kvantitativní charakteristiky dramatického dialogu (ve skupině D) a monologu (ve skupině B). Tento materiál, z něhož v této stati v zásadě vycházím, bylo ovšem nutno dále zpracovat a utřídit (srov. dále), zhodnotit ho nově z hlediska současné jazykovědy, resp. bohemistiky. Pro zjednodušení ve vyjadřování mluvím dále o dialogu, přičemž tím rozumím dramatický dialog, a o monologu, rozumí se poetický monolog.

Pokud jde o kvantitativní charakteristiky dvojice dialog – monolog, je literatura naše (srov. výše) i světová celkem nečetná. Dílčí problematikou, i když pro dialog [110]významnou, se zabývá práce francouzského lingvistického matematika Ch. Mullera (1965; zájmena ve francouzském dramatickém dialogu), slovníkem dialogu ve slovenštině z hlediska kvantitativního J. Mistrík (1971). Kvantifikaci mluvených projevů odborných obsahuje práce M. Těšitelové a kol. (1983a, 1983b), jednotlivosti srov. v souhrnu M. Těšitelové (1977, 1987). Pokud jde o češtinu, nebyla problematika dialog – monolog z hlediska kvantitativního jako celek dosud zpracována. Tuto mezeru se snažím vyplnit touto statí.

Popis materiálu. Svou studii opírám, jak bylo uvedeno, o dva soubory FSČ:

dramata (D)[1] o celkovém rozsahu	ND	=	140 225	slov, z toho
	VD	=	11 034	různých slov, slovník,
poezie (B)[2] o celkovém rozsahu	NB	=	61 150	slov, z toho
	VB	=	10 461	různých slov, slovník.

Rozdíly v údajích o N – ve srovnání s FSČ – jsou celkem zanedbatelné a jsou v dnešní době podmíněny některými nezbytnými technickými úpravami materiálu. Naproti tomu jsou velké a významné rozdíly

v slovnících V:	VD ve FSČ	=	24 323 slov různých,
	VB ve FSČ	=	20 122 slov různých;

v obou případech je tedy rozsah slovníku v upravených souborech téměř o 50 % nižší (v dialogu o málo vyšší – 2,2x, v monologu o málo nižší – 2x). Tyto rozdíly vznikly tím, že jsem slovník V jednotlivých souborů – na rozdíl od FSČ – nepořídila pouhým kumulativním součtem V jednotlivých textů zařazených do výběrů D a B, tj. nesčítala jsem opakující se výskyty téhož slova jako slova nová, různá, nýbrž opakující se slovo v jednotlivých textech je ve slovníku V uvedeno pouze 1x, tj. při prvním výskytu; při výskytech v dalších textech zařazených do souboru se pořizuje pouze frekvence kumulativní. Již tyto celkem elementární charakteristiky slovníku obou souborů, D a B, ukazují jeden ze základních rozdílů mezi slovníkem dialogu a monologu. Stranou nechávám v tomto kontextu fakt, jak je třeba hodnotit údaje ve FSČ, pokud jde o rozsah slovníku V u jednotlivých skupin (tj. A – H).

I když je – jak zřejmo – rozsah N souboru D 2,3x větší než rozsah souboru B, jsou jejich slovníky V_D a V_B zhruba shodné (u souboru D je V nepatrně vyšší). Znamená to, že slovník monologu V_B je – ve srovnání se slovníkem dialogu V_D – při rozsahu materiálu N_D méně než polovičním dvojnásobně vyšší. Je tedy slovník monologu V_D „bohatší” než slovník dialogu V_D, obsahuje více slov různých. V čem to záleží?

Podrobný rozbor obou slovníků, V_D a V_B, ukazuje, že v dialogu je více slov s frekvencí 6 a vyšší (20,30 %), kdežto v monologu je těchto slov výrazně méně (13,82 %). Jinými slovy řečeno, v dialogu se větší počet jednotlivých slov opakuje častěji než v monologu. Z toho pak ovšem plyne, že v dialogu je méně slov s frekvencí 5–1, a to 79,70 %, kdežto v monologu je těchto slov více – 86,18 %. Je to podmíněno zejména větším počtem slov s frekvencí 1 ve slovníku monologu V_B – 55,31 %; ve slovníku dialogu V_D je tento počet značně nižší – 46,76 %. Znamená to, že se v monologu vyskytuje častěji slovo nové (srov. i Těšitelová, 1968), kdežto v dialogu se slovo častěji opakuje. Záleží tu pochopitelně na tom, o která slova jde, zda o slova plnovýznamová, nebo o slova formální, gramatická, do jaké míry jsou tato slova podmíněna tématem apod. Nabízí se proto zamyslit se nad [111]slovníkem dialogu a monologu především z hlediska relací jednotlivých slovních druhů.

 

I. Rozložení druhů slov ve slovníku dialogu V_D a monologu V_B

 

Ve shodě s FSČ a některými mými pracemi (srov. např. Těšitelová, 1974) přidržím se rozdělení druhů slov z hlediska kvantitativního, a to na skupinu nominální (substantiva, adjektiva a předložky), verbální (slovesa, zájmena, příslovce a spojky) a neutrální (číslovky, citoslovce a částice; ty FSČ ještě nevyděloval).

Na základě rozboru rozsáhlých statistických dat, která zde vzhledem k místu nemohu v plném rozsahu uvádět, se ukazuje, že ve slovníku dialogu V_D převažuje skupina verbální (36,49 %, ve slovníku monologu V_B 34,86 %), v slovníku monologu V_B naopak skupina nominální (64,13 %, v slovníku dialogu V_B 61,49 %), srov.:

 

Skupina	Dialog VD		Monolog VB
slovnědruhová	abs. fr.	rel. fr.	abs. fr.	rel. fr.
nominální	6 785	61,49 %	6 708	64,13 %
verbální	4 026	36,49 %	3 647	34,86 %
neutrální	223	2,02 %	106	1,01 %
Σ	11 034	100,00 %	10 461	100,00 %

 

Jistá početní převaha jednotlivých slovnědruhových skupin se nejlépe osvětlí, sledujeme-li distribuce jejich složek, srov. dále skupinu nominální:

 

Skupina nominální (V)	Dialog VD		Monolog VB
druh slova	abs. fr.	rel. fr.	abs. fr.	rel. fr.
substantiva	4767	70,26 %	4505	67,16 %
adjektiva	1981	29,20 %	2168	32,32 %
předložky	37	0,54 %	35	0,52 %
Σ	6785	100,00 %	6708	100,00 %

 

Uvnitř skupiny nominální jsou – jak zřejmo – v slovníku dialogu V_D relativně nejvíce zastoupena substantiva (70,26 %). Převaha skupiny nominální ve slovníku monologu V_B [112](srov. s. 111) je tu podmíněna, jak ukazuje analýza složek této skupiny, relativně vyšším výskytem adjektiv (32,32 %); ve slovníku monologu se tedy adjektivum uplatňuje výrazněji než ve slovníku dialogu (29,20 %). Je to způsobeno zejména tím, že ve slovníku monologu – ve srovnání se slovníkem dialogu – má větší počet substantiv a zvláště adjektiv frekvenci 1, srov: 

Druh slova	Slovník dialogu VD	Slovník monologu VB
substantiva	46,30 %	52,72 %
adjektiva	56,94 %	63,84 %

Při omezeném počtu předložek vůbec je jejich výskyt ve slovníku dialogu V_D i monologu V_B podle očekávání zhruba shodný (jednotlivosti srov. dále).

 

Jistá početní převaha skupiny verbální v slovníku dialogu V_D (36,49 %) je dána vyšším výskytem adverbií, která – jak známo – modifikují sémantiku slovesa; v slovníku monologu V_B je naopak počet adverbií nižší, přičemž počet sloves je tu relativně vyšší (srov. analogický poměr mezi adjektivy a substantivy ve skupině nominální), jak ukazuje následující přehled:

  

Skupina verbální (V)	Dialog VD		Monolog VB
druh slova	abs. fr.	rel. fr.	abs. fr.	rel. fr.
slovesa	3086	76,65 %	2876	78,86 %
zájmena	73	1,81 %	68	1,86 %
adverbia	813	20,20 %	652	17,88 %
spojky	54	1,34 %	51	1,40 %
Σ	4026	100,00 %	3647	100,00 %

 

Vyšší frekvence slovesa v slovníku monologu V_B než v slovníku dialogu V_D souvisí zřejmě s vyšším počtem sloves s frekvencí 1, srov. počet sloves s frekvencí 1: v dialogu 44,40 %, v monologu 56,12 %. Stejnou tendenci zjišťujeme i ve slovníku adverbií s frekvencí 1: v dialogu 41,94 %, v monologu 53,30 %. Znamená to, že se sloveso a adverbium v dialogu častěji opakuje, kdežto v monologu se častěji volí slovo, tj. sloveso a adverbium, nové (srov. i výše). To se ovšem na základě analýzy slovníku V nemůže dost výrazně projevit; potvrzují to druhy slov, jejichž repertoár je v dnešním slovníku relativně omezen (srov. ve skupině verbální zájmena a spojky). Jejich výskyt je v slovníku dialogu V_D i monologu V_B celkem shodný, k tomu srov. dále.

 

[113]Pokud jde o slovnědruhovou skupinu neutrální, je doložena ve slovníku dialogu V_D a monologu V_B takto: 

Druh slova	Slovník dialogu VD	Slovník monologu VB
číslovky	40,81 %	68,87 %
citoslovce	59,19 %	31,13 %

Převaha citoslovcí v slovníku dialogu V_D souvisí zřejmě s otevřenou řadou citoslovcí v češtině i s živostí, kterou projevům dodávají. Očekávali bychom ovšem – vzhledem k uvedeným vlastnostem – jejich větší výskyt v slovníku monologu V_B. – Relativně větší výskyt číslovek v slovníku monologu lze do jisté míry vyložit závislostí na tematice zvolených textů ve FSČ, např. oslava různých výročí apod.

 

II. Frekvence slov a jejich druhů v textu dialogu N_D a monologu N_B

 

Sledujeme-li frekvenci slov v textech dialogických a monologických vzhledem k rozsahu korpusu N a přidržíme-li se při tom aspektu slovnědruhového, resp. opět dělení na skupinu nominální, verbální a neutrální, ukazuje se toto jejich rozložení:

 

Skupina	Dialog ND		Monolog NB
slovnědruhová (N)	abs. fr.	rel. fr.	abs. fr.	rel. fr.
nominální	48 332	34,47 %	32 863	53,74 %
verbální	88 721	63,27 %	27 258	44,58 %
neutrální	3 172	2,26 %	1 029	1,68 %
Σ	140 225	100,00 %	61 150	100,00 %

 

Jak zřejmo, v textu dialogu N_D stejně jako v jeho slovníku V_D převládá skupina verbální, a to s jednoznačnou převahou, v textu monologu N_B to platí o skupině nominální. Rozdíly mezi skupinami neutrálními v textu a ve slovníku jsou zhruba shodné; nepatrnou číselnou převahu má v obou případech dialog. Tyto výsledky nabývají na přesvědčivosti, srovnáme-li je s normou platnou pro český jazyk, kterou možno zjistit na základě FSČ, srov.:

  

Skupina	FSČ
slovnědruhová (N)	abs. fr.	rel. fr.
nominální	796 422	49,05 %
[114]Skupina	FSČ
slovnědruhová (N)	abs. fr.	rel. fr.
verbální	797 607	49,13 %
neutrální	29 498	1,82 %
Σ	1 623 527	100,00 %

 

Ve srovnání s normou českého jazyka je tedy pro dialog – se zřetelem k opakování slova, jeho frekvenci – příznaková výrazně silnější skupina verbální (téměř o 15 %) a slabší skupina nominální (téměř shodně – o 15 %). Pro monolog je naopak typická silnější skupina nominální (asi o 5 %) a zhruba ve stejné relaci (asi o 5 %) slabší skupina verbální. Zároveň jde o rysy projevu mluveného (u dialogu) nebo psaného (u monologu); srov. i Těšitelová a kol., 1983a.

 

Chceme-li poznat, co je příčinou uvedených relací, je třeba opět podrobit analýze rozložení druhů slov v jednotlivých skupinách, srov. skupinu nominální:

 

Skupina	Dialog ND		Monolog NB		FSČ
nominální (N)	abs. fr.	rel. fr.	abs. fr.	rel. fr.	rel. fr.
substantiva	28 328	58,61 %	20 096	61,15 %	56,60 %
adjektiva	8 622	17,84 %	6 083	18,51 %	22,76 %
předložky	11 382	23,55 %	6 684	20,34 %	20,64 %
Σ	48 332	100,00 %	32 863	100,00 %	100,00 %

 

V dialogickém textu v rámci skupiny nominální překračují substantiva normu češtiny jen asi o 2 %; naproti tomu v monologickém textu je opakování substantiv vyšší – asi o 4 %. Na rozdíl od normy češtiny je opakování adjektiv nižší, a to v textech jak dialogických (asi o 5 %), tak i monologických (asi o 4 %); k tomu srov. výše pojednání o slovníku [115]ve skupině nominální, zvl. u adjektiv. Pokud jde o opakování předložek, norma češtiny je překračována v textech dialogických (asi o 3 %); v textech monologických existuje shoda s normou. Ačkoli se tedy v dialogickém textu substantiva opakují méně často než v textech monologických, předložky se tu opakují častěji. Vysvětlení zde můžeme hledat i ve specifice textů monologických.

 

Všimněme si dále vnitřní strukturace skupiny verbální:

 

Skupina	Dialog ND		Monolog NB		FSČ
verbální (N)	abs. fr.	rel. fr.	abs. fr.	rel. fr.	rel. fr.
slovesa	32 451	36,58 %	10 870	39,88 %	36,95 %
zájmena	25 739	29,01 %	6 404	23,49 %	22,21 %
adverbia	18 154	20,46 %	5 483	20,12 %	20,94 %
spojky	12 377	13,95 %	4 501	16,51 %	19,90 %
Σ	88 721	100,00 %	27 258	100,00 %	100,00 %

 

Pokud jde o frekvenci sloves samých, v textech dialogických N_D se zhruba shoduje – jak zřejmo – s normou v češtině, v textech monologických N_B tuto normu dokonce překračuje (asi o 3 %). Převaha skupiny verbální v textech dialogických je dána frekvencí zájmen, která tu normu češtiny vysoce překračují (asi o 7 %), srov. Mukařovského charakteristiku dialogu (1948, s. 132n.); frekvence zájmen v textech monologických N_B se jen nepatrně (asi o 1 %) liší od normy češtiny. Pozoruhodné je, že frekvence adverbií je celkem shodná s normou v češtině, a to v textech jak dialogických, tak monologických. K charakteristice tohoto slovního druhu se ještě vrátím v III. části tohoto článku. – Frekvence spojek – ve srovnání s normou v českém jazyce – je zvláště nízká v textech dialogických (asi o 6 %); znamená to, že dialogický text dává přednost bezespoječnému spojení vět i slov, resp. volnému přiřazování vět apod. (tj. rys projevu mluveného, srov. Těšitelová a kol., 1983a, zvl. s. 115).

 

Skupina neutrální, omezená ve shodě s FSČ na číslovky a citoslovce, se vyznačuje jednoznačně nejvyšší frekvencí citoslovcí v dialogu N_D, srov.: 

Druh slova	Dialog ND	Monolog NB	FSČ
číslovky	70,18 %	78,43 %	88,50 %
citoslovce	29,82 %	21,57 %	11,50 %

Zejména ve frekvenci citoslovcí se zřejmě projevuje další charakteristický rys dialogu; citoslovce se často vyskytují v běžně dorozumívacích projevech.

 

[116]Je pochopitelné, že v jednotlivých textech, tj. v dramatech pojatých do souboru D a v básnických sbírkách zařazených do souboru B, zastoupení jednotlivých slovnědruhových skupin kolísá, srov. např. skupinu nominální:

 

Soubor	Skupina nominální – interval v %
	substantiva	adjektiva	předložky
D	14, 01–27,33	3,96– 8,36	6,06–10,68
B	29,61–34,74	7,43–15,09	8,57–12,63

 

Nejvyšší hodnoty u všech tří složek této skupiny v dialogu nacházíme v dramatu St. Loma Karel IV. (2. vyd. 1945); historická tematika (obrazy ze života krále českého a císaře římského) je tu podávána do značné míry odborným způsobem, do úst zejména Karla IV. jsou vkládány repliky, v nichž se hromadí jednočlenné věty jmenné apod., srov.:

„… Koruna císaře Karla (rozumí se Karla Velikého – M. T.) – i jeho plášť, suknice, prsten! Jablko, žezlo, meč proti nevěřícím! Zlatý kříž s nejsvětějším hrotem kopí, jímž proklán byl Kristův bok! Třísku ze svatého kříže a hřeb z Páně ran! Zítra je vystavíme lidu na oltář! …” (s. 69)

Nejnižší hodnoty ve skupině nominální – u substantiv a adjektiv – se vyskytují v dramatu J. Klímy, kde jsou konverzačním způsobem zpracovány události týkající se běžného života v r. 1945. Ukázku ani není třeba uvádět.

 

Maximální a minimální hodnoty ve skupině nominální jsou v monologu více rozptýleny: Maximální frekvenci substantiv a adjektiv nacházíme ve sbírce P. Křičky, substantiv ve sbírce S. K. Neumanna; jde tedy o autory starší básnické generace a o jejich díla, která jsou převážně epická a mají historickou, válečnou tematiku. Naopak nejnižší frekvenci substantiv a adjektiv zjišťujeme u J. Seiferta, tedy lyrika, který bez patosu líčí prožitky člověka v těžkých dobách okupace a války. Nižší zastoupení substantiv je zde vykompenzováno silnějším zastoupením skupiny verbální jako celku i jejích jednotlivých složek, zejména zájmen a adverbií, i když maximálních hodnot tu Seifert nedosahuje, srov. dále intervaly ve skupině verbální:

  

Soubor	Skupina verbální – interval v %
	slovesa	zájmena	adverbia	spojky
D	20,82–26,95	15,07–21,81	9,22–17,46	6,78–11,17
B	14,96–21,58	7,39–11,97	5,50–11,22	4,75– 9,81

 

Minimální a maximální hodnoty u jednotlivých složek skupiny verbální jsou doloženy u různých autorů, a to s rozptylem větším než ve skupině nominální.

V dialogu se ve skupině verbální zřejmě projevuje stylistická individualita jednotlivých autorů v tom, že se u nich výrazněji uplatňují jednotlivé složky této skupiny, popř. [117]jisté kombinace těchto složek. Tak maximálních hodnot ve frekvenci dosahují slovesa a adverbia u dramatika J. Klímy (u něhož je doložena minimální frekvence substantiv i adjektiv, srov. výše). V dramatu St. Loma je – podle očekávání – minimálně doložena skupina verbální, její složky, zájmena a adverbia, slovesa a spojky, se od minimálních hodnot liší celkem nevýznamně.

Individuální styl autora a zřejmě i tematika se projevují – jak patrno – v zastoupení jednotlivých slovnědruhových skupin a jejich složek; přitom se tyto složky navzájem doplňují a podmiňují ve shodě se svým slovnědruhovým charakterem. Rozdíly takto vzniklé diferencují texty dialogické od monologických a zasloužily by speciální rozbor.

 

III. Sémantika slov v dialogu a v monologu

 

Rozdíly mezi dialogem a monologem – v pojetí tohoto článku z hlediska slovníku, frekvence slov a jejich druhů – doplním ještě stručnou charakteristikou konkrétních podob některých slov nejčastějších z hlediska jejich sémantiky. Srov. např. prvních 10 nejčastějších slov:

 

Pořadí slova	Dialog	Monolog	FSČ
1.	ten	a	a
2.	být	v/e	být
3.	a	být	ten
4.	já	ten	v/e
5.	on	na	on
6.	na	on	na
7.	že	za	že
8.	mít	jenž	s/e
9.	ty	z/e	z/e
10.	v/e	s/e	který

 

Mezi prvními 10 nejčastějšími slovy v dialogu připadá tedy 40 % na zájmena (ten, já, on, ty); v monologu je jich jen 30 % (ten, on a relativně knižní jenž[3]), stejně jako v češtině vůbec (srov. ten, on a který; toto zájmeno je typické pro styl věcný, srov. Těšitelová a kol., 1983b). Připočítáme-li k zájmenům slovesa být a mít (20 %) a spojky a, že (20 %), můžeme konstatovat, že mezi 10 nejčastějšími slovy v dialogu je z 80 % zastoupena skupina verbální (srov. I a II); skupina nominální je tu doložena jen dvěma předložkami (na, v/e, tj. ve 20 %).

V monologu jsou skupiny verbální i nominální zastoupeny rovnoměrně – po 50 %; v skupině nominální se vyskytují – jako tomu bylo dosud – jen předložky (srov. v/e, na, za, z/e, s/e). Ostatně i v češtině vůbec je verbální skupina doložena v 60 %, nominální v 40 % (opět jen předložkami, srov. výše FSČ).

Je tedy zřejmé, že již prvních 10 nejčastějších slov výrazně odlišuje dialog od monologu. Sledujme dále rozdíly mezi dialogem a monologem v sémantice nejčastějších slov podle jejich příslušnosti k slovnědruhovým skupinám.

 

[118]1. Sémantická charakteristika skupiny nominální

 

Konstatovali jsme již, že ve skupině nominální mají početní převahu substantiva, zejména v monologu, srov. prvních 10 nejčastějších 

v dialogu:	(1.) pán/pan, (2.) člověk, (3.) Bůh, (4.) život, (5.) léto, (6.) pravda, (7.) svět, (8.) Marie, (9.) věc, (10.) den;
v monologu:	(1.) zem/ě, (2.) noc, (3.) svět, (4.) den, (5.) ruka, (6.) čas, (7.) sen, (8.) oko, (9.) tma, (10.) srdce.

Zhruba v 80 % jsou nejčastější substantiva už typická pro texty jednak dialogické (srov. pán/pan, člověk, Bůh, život, léto, pravda, svět, věc), jednak monologické (např. zem/ě, sen, tma, srdce, ale i noc, ruka, čas a oko). Některá z nich ovšem patří k relativně nejčastějším substantivům v češtině vůbec, avšak v relacích charakteristických pro dialog na straně jedné nebo monolog na straně druhé.

Za zvláštní zmínku stojí, že se v dialogu mezi prvních 10 nejčastějších substantiv dostává vlastní jméno (křestní), které je typické pro text dialogický. Konkrétní podoba vlastního jména (Marie) je pochopitelně do značné míry podmíněna výběrem analyzovaných textů a sama o sobě má význam druhotný. Důležité však je, že se mezi první nejčastější substantiva dostává vlastní jméno (o zvláštním postavení vlastních jmen v lexikální statistice srov. Těšitelová, 1974, s. 101).

S klesající frekvencí přibývá pochopitelně substantiv, která jsou typická pro texty analyzovaného dialogu (srov. např. akt, atmosféra, bambitka, bezpečí, bible apod.) nebo monologu (např. akord, běda, bez (‚šeřík’), bezmoc, bučina apod.). Substantiva jsou tedy slova, jejichž užití v textu je do značné míry podmíněno speciálním charakterem monologu, ale i dialogu.

 

Pokud jde o adjektiva, zjistili jsme, že mají relativně celkem stejnou frekvenci v textu dialogickém (18 %) i monologickém (19 %). Mezi prvních 10 nejčastějších adjektiv se hlásí 

v dialogu:	(1.) nový, (2.) celý, (3.) dobrý, (4.) rád, (5.) jiný, (6.) starý, (7.) vel/i/ký, (8.) mladý, (9.) poslední, (10.) krásný;
v monologu:	(1.) mrtvý, (2.) plný, (3.) bílý, (4.) jiný, (5.) starý, (6.) černý, (7.) nový, (8.) celý, (9.) vel/i/ký, (10.) živý.

Zatímco všechna uvedená relativně nejčastější adjektiva mají podle FSČ v dialogu početní převahu, v monologu to platí jen o 50 % adjektiv, a to: mrtvý, plný, bílý, černý, živý. Druhých 50 % adjektiv je významně doloženo i v dialogu, srov.: jiný, starý, nový, celý, vel/i/ký. Tato adjektiva patří ostatně podle FSČ k relativně nejčastějším adjektivům v češtině vůbec.

Adjektiva představují významnou složku skupiny nominální, která velmi citlivě reaguje na tematiku, funkční styl i na styl autora. Dokládají to dobře i adjektiva s frekvencí nízkou a nejnižší, srov. např. adjektiva v dialogu: bezohledný, bezpečný, bláznovský, ctihodný, čestný atd., v monologu: bdělý, blátivý, byvší, chorý, chtivý apod. FSČ ukazuje, že mnohá z adjektiv doložená v monologu (např. bdělý, blátivý, byvší aj.) v dialogu doložena nejsou.

 

Předložky představují – jak známo – třetí složku skupiny nominální; jejich frekvence většinou závisí na frekvenci substantiv (srov. k tomu výše). Pokud srovnáme 10 nejčastějších předložek v dialogu a v monologu, zjišťujeme podle očekávání celkem shody v jejich výskytu, rozdíly ovšem v jejich pořadí, tedy v jejich číselném doložení, srov. 

v dialogu:	(1.) na, (2.) v/e, (3.) s/e, (4.) z/e, (5.) do, (6.) za, (7.) o, (8.) k/e, (9.) pro, (10.) po;
[119]v monologu:	(1.) v/e, (2.) na, (3.) za, (4.) z/e, (5.) s/e, (6.) do, (7.) k/e, (8.) po, (9.) nad/e, (10.) o.

Na rozdíl od normy českého jazyka (podle FSČ má největší frekvenci předložka v/e, jako je tomu v monologu) má v dialogu početně významnou převahu předložka na, která vyjadřuje relativně nejčastěji okolnosti časové (kdežto předložka v/e okolnosti místní, srov. též Confortiová, 1987, s. 88–90). Posuny ve frekvenci jednotlivých předložek nejsou zanedbatelné, neboť jsou podmíněny především jejich významy, resp. významy předložkových pádů v dialogu a v monologu. To by samo o sobě vyžadovalo speciální analýzu jednotlivých předložek.

 

2. Sémantická charakteristika skupiny verbální

 

Prvních 10 nejčastějších sloves v dialogu i v monologu tvoří většinou tzv. slovesa pomocná a modální, srov. 

v dialogu:	(1.) být, (2.) mít, (3.) moci, (4.) vědět, (5.) chtít, (6.) muset/musit, (7.) jít, (8.) dát, (9.) říci, (10.) myslet/myslit;
v monologu:	(1.) být, (2.) mít, (3.) jít, (4.) chtít, (5.) vědět, (6.) dát, (7.) říci, (8.) žít, (9.) znít, (10.) moci.

Tato slovesa patří ovšem k nejčastějším slovesům v češtině vůbec (srov. FSČ). Snad jen sloveso znít lze označit jako příznačné pro monolog, jak potvrzuje srovnání s FSČ.

Ani s klesající frekvencí nepřibývá výrazněji sloves, která bychom mohli pokládat za typická pro dialog nebo pro monolog v analyzovaných textech, např. slovesa budit, budovat, ctít, dělit, dohonit atd. v dialogu, slovesa bojovat, bušit, čeřit, čistit, děkovat atd. v monologu. – Pro sémantiku slovesa, která se vyznačuje velkou polysémií, je to jev celkem obvyklý (Těšitelová, 1974, s. 132n.).

 

Na rozdíl od sémantiky slovesa projevuje se v dialogu a monologu sémantika zájmena, z hlediska frekvence slova významné složky skupiny verbální, která má ovšem svou specifiku. Srov. např. prvních 10 nejfrekventovanějších zájmen 

v dialogu:	(1.) ten, (2.) já, (3.) on, (4.) ty, (5.) vy, (6.) co, (7.) svůj, (8.) my, (9.) můj, (10.) se;
v monologu:	(1.) ten, (2.) on, (3.) jenž, (4.) svůj, (5.) co, (6.) já, (7.) my, (8.) ty, (9.) tvůj, (10.) který.

Již první nejčastější zájmeno – ukazovací a odkazovací ten (počítaje k tomu i pokleslé částicové to) je charakteristickým slovem pro dialog a pro mluvený projev vůbec (srov. Těšitelová a kol., 1987, s. 25n.). Svou frekvencí předchází osobní zájmena já a ty, která J. Mukařovský považuje za typická pro dialog (1948, s. 132–141). K nim se přiřazuje i zájmeno 3. osoby on, které, jak ukazuje srovnání s FSČ, patří vedle zájmena ten k nejčastějším zájmenům v češtině vůbec – a zřejmě je i příznačné pro psaný projev, jakým je monolog.

Příznakovost frekvence zájmena ten pro dialog potvrzuje i jeho frekvence ve FSČ. I když i zde patří k nejčastějším zájmenům, připadá na něj v rozložení 8 stylových skupin druhá nejvyšší frekvence (17,60 %), srov.: A – 37, 49 %, B – 2,95 %, C – 15,40 %, D – 17,60 %, E – 5,37 %, F – 4,40 %, G – 8,94 %, H – 7,85 %. Z celého korpusu FSČ připadá na A (tj. beletrii) asi 30 %, na D (drama, dialog) jen asi 9 %, takže i tento fakt vypovídá ve prospěch dominantního postavení zájmena ten v dialogu vůbec, resp. tím i v mluveném projevu zvláště.

Ostatní zájmena náleží rovněž k relativně nejčastějším slovům, srov. zde na s. 117n.

 

Význam adverbií ve skupině verbální v dialogu i monologu se zřejmě prosazuje vysokou frekvencí adverbií zájmenného původu, srov.

[120]v dialogu:	(1.) tak, (2.) už, (3.) jen/om, (4.) ne, (5.) jak, (6.) ještě, (7.) tu, (8.) teď, (9.) přec/e, (10.) tady;
v monologu:	(1.) jen/om, (2.) jak, (3.) už, (4.) tak, (5.) kde, (6.) tam, (7.) zas/e, (8.) ještě, (10.) dnes.

Jsou to – jak zřejmo – adverbia s významem způsobovým, časovým a místním, který je většinou sám o sobě značně všeobecný. S klesající frekvencí přibývá podle očekávání adverbií tzv. plnovýznamových, ovšem bez výraznějších rozdílů mezi adverbii uplatňujícími se v dialogu a v monologu, srov. např. adverbia s frekvencí 5 jako: blízko, bohudík, častěji, divně, dokonale atd. v dialogu, adverbia jako jindy, konečně, netřeba, pěkně, pevně atd. v monologu.

Frekventovaná adverbia zájmenného původu spolu s frekventovanými polysémními slovesy vytvářejí základní verbální strukturu dialogu i monologu, na jejímž základě se specificky uplatňují zájmena.

 

Méně výrazně se v dialogu i v monologu projevují spojky, jak ostatně ukazuje prvních 10 nejčastějších

v dialogu:	(1.) a, (2.) že, (3.) ale, (4.) aby, (5.) když, (6.) jako, (7.) i, (8.) ani, (9.) kdyby, (10.) než;
v monologu:	(1.) a, (2.) když, (3.) i, (4.) jako, (5.) že, (6.) však, (7.) jak, (8.) až, (9.) než, (10.) ale.

V obou případech převládají v 60 % spojky podřadicí, v 40 % souřadicí. V češtině (podle FSČ) je celkem polovina z 10 nejčastějších spojek podřadicích, polovina souřadicích. Z podřadicích spojek jsou v dialogu jako nejčastější spojky že (stejně jako v češtině), aby, když, v monologu spojky když, že, spojka aby je až na 11. místě v pořadí.

 

3. Sémantická charakteristika skupiny neutrální

 

Jak v dialogu, tak v monologu převládají v našich textech citoslovce, která vyjadřují různé pocity, nálady a rozpoložení mluvčího, srov.

v dialogu:	(1.) nu, (2.) viď/viďte, (3.) jó, (4.) ach, (5.) jo, (6.) bohužel, (7.) proboha, (8.) aha, (9.) hej, (10.) haló;
v monologu:	(1.) ach, (2.) ó, (3.) běda, (4.) hle, (5.) žel, (6.) oh, (7.) cukrů, (8.) no, (9.) hej, (10.) brnky.

Počet citoslovcí je jak v dialogu, tak v monologu omezen (celkem na 33); s klesající frekvencí výrazně ubývá citoslovcí, která tuto frekvenci mají (zvláště frekvenci 5–1). Jinak ovšem tvoření citoslovcí, resp. růst jejich počtu (např. poklesem významu jiných slov) je otevřený proces v češtině vůbec.

 

Ve skupině neutrální ponechávám stranou číslovky, i když prokazují jistou ustálenost v první desítce nejčastějších, a to s některými posuny v rámci dialogu a monologu, ale celkem ve shodě s normou českého jazyka. Jde o číslovky základní jeden, dva, řadové první, druhý a neurčité několik, tolik, mnoho, málo apod.

 

IV. Závěry

 

Na základě speciálně upraveného materiálu FSČ (skupiny D a B) bylo zjištěno, že se slovo v dialogu opakuje častěji, zatímco v monologu se častěji vyskytuje slovo nové. Tento jev má své příčiny, které se z hlediska kvantitativního jeví takto:

I. Ve slovníku dialogu V_D ve srovnání se slovníkem monologu V_B se z hlediska frekvence slovnědruhových skupin projevuje mírná převaha skupiny verbální (podmíněná vyšším výskytem adverbií); ve slovníku monologu V_B převažuje naopak skupina [121]nominální (dáno vyšším výskytem adjektiv). V obou případech jde o převahu slovesa nebo substantiva ve spojení se slovními druhy, které v kontextu spolurozhodují o jejich významu, doplňují jej, modifikují apod. Těžiště těchto slov je ve slovech s frekvencí 1.

II. V textu, dialogickém N_D i monologickém N_B, jasně převládá skupina verbální v dialogu, skupina nominální v monologu. V rámci skupiny verbální v dialogickém textu N_D mají zvláštní postavení zájmena, a to ve vztahu k slovesům a vzhledem k nim i k adverbiím. V rámci skupiny nominální v monologickém textu N_B má číselnou převahu substantivum, ve vztahu k němu pak adjektivum a ovšem i předložky. – Citoslovce, reprezentant skupiny neutrální, mají relativně nejvyšší frekvenci v textu dialogickém N_D.

U jednotlivých autorů – jak v dialogu, tak v monologu – se projevují rozdíly v užívání jednotlivých slovnědruhových skupin a v jejich rámci i jejich složek ve shodě se sémantickou povahou slovních druhů; tyto vztahy podmiňují zřejmě rysy individuálního stylu autora.

III. Sémantická analýza prvních 10 nejčastějších slov ukazuje základní rozdíly mezi dialogem a monologem. Další rozdíly zjišťujeme v jednotlivých slovnědruhových skupinách: (1.) Ve skupině nominální sémantika substantiv a do jisté míry i adjektiv diferencuje dialog od monologu. (2.) Ve skupině verbální se zvlášť uplatňují zájmena, zejména v dialogu, v kombinaci s frekventovanými polysémními slovesy a pronominálními adverbii. (3.) Ve skupině neutrální mají zvláštní postavení citoslovce, celkem stejné sémantické povahy jak v dialogu, tak i monologu.

 

Všechny uvedené rysy dialogu tvoří průnik rysů projevů mluvených; v monologu jde o rysy projevů psaných.

 

LITERATURA

 

BEČKA, J. V.: Stylistická syntax a kompozice projevu. Praha 1970. Učební text.

CÍSAŘ, J.: Proměny divadelního jazyka. Praha 1986.

CONFORTIOVÁ, H.: Jaké významy mají předložkové pády ve větě. In: O češtině v číslech. Ed. M. Těšitelová a kol. Praha 1987, s. 88–90.

HOFFMANNOVÁ, J.: Nad sovětskou bibliografií lingvistiky dialogu (a monologu). SaS, 46, 1985, s. 320–325.

HOFFMANNOVÁ, J.: Práce českého teatrologa o (dramatickém) textu a (divadelní) komunikaci. SaS, 50, 1989, s. 331–339.

JAKUBINSKIJ, L. P.: O dialogičeskoj reči. In: Russkaja reč’ I. Ed. L. V. Ščerba. Petrohrad 1923.

JEDLIČKA, Al. a kol.: Základy české stylistiky. Praha 1970.

JELÍNEK, J. – BEČKA, J. V. – TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961. V textu FSČ.

LUKEŠ, M.: Umění dramatu. Praha 1987.

MISTRÍK, J.: Štylistika slovenského jazyka. Bratislava 1970.

MISTRÍK, J.: Kvantitatívna analýza lexiky dialógu. Jazykovedné štúdie XI. Bratislava 1971, s. 5–19.

MISTRÍK, J.: Dramatický text. Bratislava 1979.

MISTRÍK, J.: Štylistika. Bratislava 1985.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Dvě studie o dialogu. In: Kapitoly z české poetiky I. Praha 1948, s. 129–156.

MULLER, CH.: Les „pronoms de dialogue”: interprétation stylistique d’une statistique de mots grammaticaux en français. In: Actes du X^e congrès international de linguistique et philologie romanes. Strasbourg 1962. Ed. G. Straka. Paris 1965, s. 605–612.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. Praha 1979.

TĚŠITELOVÁ, M.: O básnickém jazyce z hlediska statistického. SaS, 29, 1968, s. 362–368.

[122]TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

TĚŠITELOVÁ, M.: Kvantitativní lingvistika. Praha 1977. Učební text UK v Praze. 2. vyd. 1987.

TĚŠITELOVÁ, M.: Ke kvantitativní analýze textu. SaS, 42, 1981, s. 1–8.

TĚŠITELOVÁ, M.: Jak se liší slovník projevů psaných a mluvených. In: O češtině v číslech. Ed. M. Těšitelová a kol. Praha 1987, s. 25–27.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska (v rámci věcného stylu). Linguistica IV. Praha 1983a. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Frekvenční slovník češtiny věcného stylu. Praha 1983b. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

 

R É S U M É

On frequency of words in dialogue and monologue

The article is devoted to the description of a dialogue and a monologue as textual types with the application of statistical methods. The materials basis of Frequency Dictionary of Czech (Jelínek – Bečka – Těšitelová, 1961; further FDC) and the special quantitative analysis prepared for the article proved that the repeating of words in a dialogue is more frequent than in a monologue, and, on the contrary, that the new words appear in a monologue more often than in a dialogue. In accordance with FDC there are three groups of parts of speech distinguished: nominal group (nouns, adjectives, prepositions), verbal one (verbs, pronouns, adverbs, conjunctions), and neutral one (numerals, interjections, particles). Here are the results of quantitative analysis:

I. As far as the vocabulary of a dialogue V_D is concerned, the verbal group moderately prevails (conditioned by higher occurrence of adverbs) compared with that of monological vocabulary V_B. In both cases there are the parts of speech modifying the meanings of their dominating word components, nouns (in nominal group) and verbs (in verbal group). The most of these verbs have the frequency 1.

II. As far as the text is concerned, the verbal group prevails in the dialogical text N_D, and the nominal group prevails in the dialogical text N_D, and the nominal group prevails in that of monologue N_B. The verbal group of N_D is dominated by the pronouns in relation to verbs and secondary to adverbs. The nouns are the most frequent part of speech in the nominal group in relation to the adjectives, and secondary to the prepositions. The interjections – representing the neutral group – are relatively the most frequent words in the dialogical text N_D. – Different authors of dialogical and monological texts use both three groups of parts of speech individually in accordance with the semantic features of the different parts of speech and with the characteristic features of their individual style.

III. The semantic analysis of the first ten most frequent words demonstrates the fundamental differences between a dialogue and a monologue. The further differences appear in the semantic analysis of the three groups of parts of speech: (1.) The semantics of nouns and to the certain extent of adjectives differs a dialogue from a monologue. (2.) The pronouns predominate over the verbal group, especially in a dialogue, namely in combination with the polysemic verbs and the pronominal adverbs. (3.) The interjections of the neutral group do not differ in semantic character.

All the investigated features of a dialogue make the intersection with the same features in a spoken text; in a monologue we find the features of a written text.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 2, pp. 109-122

Previous Iva Nebeská: Může být relevance postačujícím principem komunikace?

Next Josef Hrbáček: Text, promluva a nadpromluvové útvary