Text, promluva a nadpromluvové útvary

Josef Hrbáček

[Rozhledy]

(pdf)

Текст, высказывание и сверхфразовые образования / Text, discourse and hyperforms

Slova text bylo používáno v pracích lingvistů Pražského lingvistického kroužku i jiných v minulosti jen málo, a to převážně jen ve smyslu „grafická podoba jazykového projevu”. Termín text není uveden ve Vachkově Lingvistickém slovníku pražské školy. Komplexnější pojetí textu se dá však vysledovat v předválečných textových rozborech české soudobé prózy od Oldřicha Králíka (Králík, 1937, 1939). Pro označení struktury promluvy, tedy tam, kde bychom dnes mluvili o textu, se užívalo též termínu kontext. Např. V. Mathesius ve stati Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu píše o „rozdílu mezi jazykovým materiálem, z něhož je kontext vybudován, a významovou výstavbou kontextu” (Mathesius, 1947, s. 380). Dnes bychom zde užili místo slova kontext slova text. Kontextem se obyčejně rozumí (řečová) syntagmatická souvislost nějakého jazykového prvku, např. slova (slovo v kontextu větném apod.). Termín text se rozšířil v lingvistice až v poválečném období, zato tak, že se ho dnes užívá v celé řadě významů.

Nejběžnější současné pojetí textu ztotožňuje text v podstatě s komplexní uzavřenou komunikativní jednotkou, pro niž se už v naší předválečné lingvistice ujalo označení promluva nebo obecněji jazykový projev, dnes se mluví též o (verbálním) komunikátu. I slovníky definují význam slova text jako jazykový projev (Slovník spisovné češtiny, Praha 1978, s. 562). Slovník literární teorie (Praha 1977, s. 389) označuje za text „každý výsledek řečové činnosti, tj. jazykový útvar, vzniklý konkrétní realizací jazykového systému. Pojem text je víceméně synonymem obecnému pojmu jazykový projev (promluva), dále pojmu komunikát”. Podobně akademická Mluvnice češtiny 3 (Praha 1987, s. 622) praví: „Texty (komunikáty, jazykové projevy, promluvy) jsou základními útvary, jimiž se realizuje lidská komunikace, sdělování informací.”

Nebudu probírat různé další významy termínu text, jak se s nimi setkáváme v naší i světové lingvistice, bylo o tom už mnohokrát psáno (např. Hausenblas, 1984), ale zastavím se u pojetí, které chápe text nikoli jako útvar, nýbrž jako sekvenci znaků. Explicitně charakterizuje text v tomto smyslu K. Hausenblas (1972, s. 68): „Text je vazba jazykových prostředků v řeči daná jejich sledem a vztahem k celkovému smyslu.” Podobně chápe text i M. Jelínek (1984, s. 28), ale omezuje ho na promluvu: „… budeme textem rozumět jakoukoli celkovou nebo dílčí strukturu promluvy (komunikátu), která se vyznačuje souvislostí tematických prvků, jejich uceleným kompozičním (architektonickým) zpracováním a kohezním (koherenčním) jazykovým vyjádřením.”

Výhodou tohoto pojetí textu je, že nám umožní lépe rozlišovat komunikativní jednotky a jejich struktury, což není totéž. Vlastnosti textu může mít jakýkoli nadvýpovědní segment řečové činnosti, kdežto jednotka (ať jazyková, nebo řečová) není pouhý segment, nýbrž musí mít vlastnosti uzavřeného celku, jednotka je celost. Vyjádřil to přesvědčivě v souvislosti s charakteristikou odstavce jako jednotky V. Mathesius (1942, s. 98): „Odstavec je celek pro sebe a řídí se pravidly, která určují stavbu celku. Znamená to, že musí mít soudržnost celku a že musí být jako každý celek jasně ohraničen, to jest mít určitý počátek a určitý konec.” To, co nazýváme textem, ohraničení mít nemusí. Každý, třebas náhodný výsek řečového proudu, je-li kohezní a smysluplný, lze označit za text. Není tedy podle mého mínění vhodné ztotožňovat text ani s promluvou, ale ani s jinými jednotkami nebo útvary. Ve vztahu k promluvě to výslovně konstatuje [124]i M. Jelínek (1984, s. 28): „Důležité je zejména to, abychom si uvědomili, že textem rozumíme strukturu promluvy a že tedy termín text nemůžeme v přesném smyslu toho slova užívat jako synonyma k termínu promluva (jazykový projev).”

Hausenblasova definice textu, kterou jsem citoval, uvádí v podstatě dvě podmínky textovosti: jeho koherenci a „vztah k celkovému smyslu”. P. Sgall upozorňuje na referenční podmíněnost textu, a proto se zabývá problematikou identity textů. Totožnost textů zakládá Sgall na totožnosti referenčního vztahu (a na totožnosti komunikantů), takže připouští totožnost textů jen ve velmi omezeném rozsahu (Sgall, 1980): „Dvojí vyslovení věty Dnes je opravdu aprílové počasí může být považováno za dva výskyty téhož textu, pokud k nim došlo týž den (tedy reference slova dnes zůstala stejná)” (s. 143). O totožnost textů už nejde, vztahuje-li se např. výrok o počasí k různým dobám a k různým komunikantům: „Řeknu-li 12. září 1979 při náhodném setkání v Praze svému kolegovi Dobrý den. To dnes máme zase jednou hezké počasí, nebudeme to patrně pokládat za výskyt téhož textu, jako byl obdobný výrok vyslovený jistě již mnohokrát jinými mluvčími na jiných místech” (s. 142). Na okraj těchto úvah nutno podotknout, že Sgall nerozlišuje text a promluvu, že mluví o textu současně jako o komunikativní jednotce (zastává tedy první ze shora zmíněných pojetí textu). Rozlišíme-li však promluvu a text jako komunikativní jednotku a její strukturu (nebo obecněji jako strukturu jazykového projevu), můžeme patrně říci, že v obou uvedených příkladech jde při jejich dvojí (nebo několikeré) realizaci o týž text, ale nejde o stejnou promluvu, nebo – ještě přesněji – nejde o jedno promluvení (o vztahu promluvy a promluvení viz níže). Referenční podmíněnost textu se týká textu konkrétní promluvy, tedy vlastně promluvy, nikoli textu. Otázka však je, zda by šlo ještě o týž text, kdyby v promluvě Dobrý den. To dnes máme zase jednou hezké počasí její druhá výpověď byla míněna ironicky a byla pronesena za špatného počasí. Jestliže do výměru textu počítáme s Hausenblasem významovou složku („vztah k celkovému smyslu”), pak v tomto případě jde nejen o jinou promluvu, ale také o jiný text (ostatně v zvukové realizaci by se jistě také oba texty s různým smyslem lišily intonačně).

Rozdíl mezi promluvou a textem je jednak rozsahový (a), jednak kvalitativní (b).

(a) Část promluvy („úryvek”) je text stejně jako promluva celá. A též fakt, že text může rozsah promluvy překračovat, že text může obsahovat více promluv (např. dialogický text) znamená, že rozsah promluvy a textu (řečového proudu) se nemusí krýt.

(b) Pokud jde o kvalitativní rozdíl, z uvedeného plyne, že vztah promluvy a textu vidíme (1) jako vztah jednotky (celku) a struktury, kterou tato jednotka má, (2) jako vztah jedinečné komunikativní události (referenčně podmíněné) a řečové struktury, která při použití stejných výrazových prostředků stejně organizovaných může patřit různým promluvám, (3) struktura promluvy (čili text promluvy) je založena výhradně na mezivýpovědních vztazích; text sám o sobě (neomezovaný rozsahem promluvy) je komplikovanější, je založen nejen na mezivýpovědních, ale i na mezipromluvových vztazích (může být vícevrstevnatý).

Pojetí textu, které jsme načrtli, vyvolává tedy nutnost pracovat s pojmem promluvy pro označení základní komunikativní jednotky. Pojem a termín promluva v tomto smyslu existuje v československé lingvistice od třicátých let, v novější době ho však zatlačují do pozadí frekventovanější termíny text a komunikát. O vztahu textu a promluvy jsem již pojednal (v mém pojetí to není totéž), pojem komunikát (používaný u nás šíře od konce šedesátých let zásluhou Hausenblasovou) je sice vhodným pojmoslovným doplněním soustavy pojmů a termínů z oblasti teorie komunikace – původní naše práce z oblasti teorie komunikace, Janouškova (1968) ani Lamserova (1969), ho nemají –, ale je to pojem, jehož nevýhodou (nebo naopak výhodou) je, že má obecný charakter, a může proto označovat jakýkoli výsledek komunikace, tedy komunikační jednotky a útvary různého druhu (ba i neverbální). Někteří lingvisté ho používají důsledně jako synonymního s promluvou, avšak za verbální komunikát je možno [125]označit i jazykový projev, který je tvořen více než jednou promluvou. Doporučuji proto vedle obecného komunikát setrvat v odborném úzu u termínu promluva (přes jeho nevýhody, viz níže) a označovat jím jen jeden, přesně vymezený druh komunikátu.

Vymezení promluvy (pokud se s tímto pojmem vůbec pracuje) není v naší jazykovědě jednotné a je ovlivňováno i termínem promluva. Termín promluva je nevýhodný nejen proto, že sugeruje (neodborníkovi) spojitost pouze s mluvením (existuje však i písemná promluva), ale také proto, že je motivačně svázán s promluvením (diskursem), tj. se svou obvyklou realizační formou. S ní je pak často promluva ztotožňována. Obyčejně se za promluvu považuje jedno souvislé promluvení (též písemné). Srov. definici: „Promluva je jednotka řeči tvořená souvislým vyjádřením jednoho účastníka dorozumívacího aktu.” Rozdíl mezi promluvou a promluvením naznačil však už V. Mathesius (1942, s. 15): „Proti jazykovému systému jako abstrakci stojí konkrétní výsledky jednotlivých promluvení, promluvy.” Promluva je, jak z uvedeného vyplývá, výsledek promluvení, nikoli promluvení samo a promluvení (diskurs) je tedy způsobem realizace (realizační formou) promluvy. Realizační formy mají samozřejmě i ty komunikativní jednotky, které nemají formu jednotky gramatické. Způsoby realizace komunikativních jednotek nelze ovšem ztotožňovat s komunikativními jednotkami jako takovými, jsou pouze jejich projevovou stránkou. Jedna komunikativní jednotka může mít realizačních forem více. Výrazněji jsou terminologicky rozlišeny oba pojmy, promluva a promluvení, v teorii dialogu, kde se pro promluvení užívá termín replika. C. Bosák a I. Camutaliová (1967) v rozboru dialogu ukázali, že replika a promluva nemusí být totožná. (Rovněž J. Mukařovský (1948, s. 150) upozorňoval na to, že struktura dialogičnosti se nekryje s replikovou strukturou.) Nesměšování promluvy a promluvení předpokládá ovšem obsahové pojetí promluvy. Takové pojetí nalézáme už u Vl. Skaličky a rovněž u V. Mathesia. Skalička (1937) definoval promluvu jako „totální sémiologickou reakci”, Mathesius (1942, s. 15) o ní napsal: „Každá promluva má svůj vlastní věcný obsah a vyrůstá ze zvláštní situace a v každé se obráží aktuální postoj mluvčího ke skutečnosti, kterou promluva vyjadřuje, a jeho vztah k posluchači, ať skutečnému nebo myšlenému.” Bosák s Camutaliovou chápou promluvu jako jednotu mluvčího a obsahu (na rozdíl od repliky, což je jednota mluvčího a času). Také K. Hausenblas (1984, s. 4) se přiklání nověji k obsahovému pojetí promluvy (v jeho terminologii komunikátu), když k základním vlastnostem komunikátu počítá „jednotu subjektu podávatele”, což míní jako obsahověsémantický komponent struktury jakéhokoli komunikátu. Promluva podle mého názoru nemusí mít jednoho reálného autora, ale musí mít jednotu obsahu. Změní-li mluvčí téma, začíná novou promluvu, takže v jednom promluvení může být realizováno více promluv, které se mohou lišit svou komunikativní funkcí a adresátem. V následující replice (Martina) z Drdovy hry Hrátky s čertem jsou – nehledě na scénické poznámky v závorkách – tři promluvy (o problematice promluvy v dramatickém dialogu viz níže):

MARTIN:

No jo, tak to je přesila! Kdybys měl jenom jednu (=bambitku), tak bych tě zkusil mejknout tou mou břinkovnicí přes hlavu! Ale jak máš dvě, tak to se vzdávám! (Dává ruce i s veverkou nad hlavu, přitom foukne veverce do kožíšku, znalecky ji prohlédne) Nojo, tlustá je, toť se ví! Samejma lískováčkama vykrmená! (Dá ruce až docela nad hlavu, v jedné hůl, v druhé veverku) Hej, ty tam vzadu! To si obyčejnej hajnej, nebo sám pan fořtmistr?

První promluva je reakcí na předcházející repliku loupežníka Sarka-Farky, druhá promluva je Martinovo konstatování, které vyplývá z pozorování veverky, není adresná, třetí promluva je otázka adresovaná další osobě (hajnému). Promluvy jsou zde odděleny scénickými poznámkami v závorkách (které v textu dramatu mají funkci řeči vypravěče). Při scénickém provedení dramatu se změní v situaci, do níž je dramatický dialog zasazen.

Obsahově chápaná promluva nemusí být realizována souvisle, jedním promluvením, např. tam, kde partneři dialogu na sebe nereagují a jen si, jak se říká, „skáčou do řeči”. [126]Mluvčí po přerušení partnerem pokračuje plynule v rozvíjení své přerušené promluvy. Takové repliky se dají mechanicky spojit v souvislý strukturně jednotný promluvový celek. Bosák s Camutaliovou nazývají takovou přerušovanou promluvu „obkročnou promluvou”, používajíce termínu versologického. Uvedu příklad opět z dramatického dialogu (Fr. Hrubín: Křišťálová noc, 1. dějství):

JOSEF:	Teď vám nastane – jak by se napsalo v knížce – jasný slunečný podzim. (Zapálí Aloisovi doutník)
ALOIS:	Starej Sláma… ten ti kouřil i na pohřbu vlastní mámy.
JOSEF:	Z chlapců máte radost, teta vás obskakuje…
ALOIS:	Na pohřbu vlastní mámy kouřil… představ si! Držel veržinko… takhle… pod kabátem… vždycky sehnul hlavu a natáhl. Takhle!
JOSEF:	Když se ohlédnete, za nic se nemusíte stydět. Nic nemusíte schovávat.
ALOIS:	Kouř… kouř taky pouštěl pod kabát.
JOSEF:	Až vám závidím, strejčku.
ALOIS:	A tak měla nebožka dvojí kadidlo. (Zasměje se) Uteklo to!

V této ukázce dramatického dialogu je sice osm replik, ale pouze dvě (přerušované) promluvy, Josefova a Aloisova. V takových případech se vlastně dialog mění na dva proplétající se monology. K podstatě dialogu totiž patří jednota tématu a vzájemné reagování. Citovaná ukázka netvoří jeden dialogický text (v němž repliky partnerů na sebe navazují), nýbrž texty dva.

V uvedeném příkladu máme promluvy realizované více promluveními týchž osob (obkročné). Existují také promluvy realizované více promluveními různých osob; jeden z partnerů něco „nakousne” a druhý to dopoví.

Příklad ze spontánního dialogu:

A.: já já sem chtěla

B.: něco teplejšího co by se dalo případně nosit i v mírný zimě

Příklad z epického dialogu:

„Já se totiž na nic už nepamatuju; já byl v noci trochu –”

„ – nalitej“, děl strážník chápavě (K. Čapek).

V obou uvedených příkladech jde o promluvu, na jejíž realizaci se podílejí dva mluvčí, a tedy tvořenou dvěma promluveními. Myslím, že uvedené příklady dostatečně dokládají potřebu rozlišovat promluvu a promluvení, v dialogu tedy promluvu a repliku. Také monologický projev, třeba i písemný, který je otiskován na pokračování, představuje jednu promluvu parcelovanou do více promluvení.

Protože existuje možnost kolektivního autorství jazykového projevu (a dnes v mnoha oblastech, zvl. v písemné komunikaci, je docela běžné), není plně vyhovující následující definice promluvy: „Promluva je sémanticky uzavřená, relativně samostatná jednotka řeči realizovaná s konkrétním cílem a za konkrétních okolností prostorových a časových jedním mluvčím” (Doležel, 1960, s. 12). Zdůrazňovat jednotu mluvčího, i když promluva zpravidla jednoho mluvčího (autora) mívá, není vhodné. Rozhodující pro promluvu není jednota mluvčího, nýbrž jednota textu promluvy. Jestliže spoluautoři textu vytvoří jednotný textový celek, v němž se podíl jednotlivých účastníků nedá ani rozeznat, jde o jednu promluvu. Uvedená definice však poukazuje vhodně na některé vlastnosti, které bychom chtěli u promluvy zdůraznit také zde. Je to jednotka obsahová, a proto má vždy nějakou komunikativní funkci. Její obsahově sémantická jednota je tvořena jednotou tématu. Při změně tématu máme co činit s novou promluvou. Pokusil bych se promluvu charakterizovat asi takto: Promluva je jednotka řeči (komunikativní jednotka) tvořící relativně samostatný obsahověsémantický celek se souvislou strukturou (s jedním textem, mluveným nebo psaným). Vzniká jako individuální realizace jazykového systému s konkrétním cílem, kterého chce autor promluvy u adresáta [127]dosáhnout (promluva má nějakou konkrétní komunikativní funkci). Je realizována promluvením (diskursem), ne však nutně jedním.

Samostatnost promluvy je relativní v tom smyslu, že promluva mívá vztah k jiným promluvám, s nimiž může tvořit souvislý text. Vztah promluvy k jiným promluvám, a tudíž její ohraničení a současně vymezení jejího textu, ale vůbec vztah promluvy a textu jsou otázky, které nejsou ještě plně vyjasněny. Zajímavé a komplikované jsou z tohoto hlediska texty umělecké. Umělecké slovesné dílo, zvl. prozaické a dramatické, je ve vztahu k promluvě interpretováno různě. B. Trnka v diskusi o slohu, která se vedla začátkem čtyřicátých let ve Slově a slovesnosti, napsal: „Promluvou může být věta, souvětí, rozmluva o jistém tématu nebo celé slovesné dílo” (1941, s. 66). Též Vl. Skalička (1937, s. 163) soudil, že promluvou je „např. i šestisetstránkový román”. Avšak v témže svém příspěvku B. Trnka na jiném místě dodal, že básnické dílo může představovat „jednu promluvu nebo složitou kombinaci promluv” (s. 67). Vcelku shodně tvrdí Slovník literární teorie (Praha 1977, s. 300), že „promluvou je i celý jazykový projev, např. román, který se dále skládá z dílčích promluv”. Podle K. Horálka (1977, s. 260) „zvláštní situace je u promluv, které jsou členěny takovým způsobem, že je tvoří několik promluv dílčích”. Jak je vidět z uvedených citátů, je široce uznávána strukturovanost literárního textu na promluvy, avšak textový celek je nazýván rovněž promluvou, takže promluva se tak člení opět na promluvy. To je nedostatek pojmoslovný i terminologický, který sotva odstraňuje diferenciace pomocí přívlastků celková – dílčí (promluva).

Jde-li o celek, který se skládá z promluv („dílčích”), můžeme ho právem hodnotit jako útvar nadpromluvový, vyšší než promluva, jehož strukturu tvoří mezipromluvové vztahy, což je vyšší rovina stavby komunikátu, než je rovina tvořená vztahy mezivýpovědními. Takové nadpromluvové útvary jsem nazval (1986) promluvovými komplexy podle vzoru Hausenblasova termínu „komplexy komunikátů”. Hausenblas (1984, s. 6) za komplexy komunikátů považuje komplexní formace komunikátů (různého stupně komplexnosti) jednak s reflexním tokem informace, jako jsou dialogické útvary typu rozhovoru, hádky, diskuse apod., jednak s nereflexním tokem informace, jako je cyklus přednášek, číslo novin a časopisů, rozhlasové nebo televizní zprávy apod. Zdá se však, že Hausenblas by román za komplex komunikátů čili promluvový komplex nepovažoval, stejně jako za komplex komunikátů nepovažuje – jak výslovně praví – dramatický nebo epický dialog, tedy tzv. sekundární dialog. Komplex komunikátů podle něho tvoří pouze primární dialog (přirozený, spontánní dialog): „Zatímco primární dialog představuje komplex komunikátů, je sekundární dialog složkou (resp. náplní) jednoho komunikátu” (1984, s. 4). Naproti tomu L. Doležel (1960), vycházeje ze strukturace uměleckého díla, považuje epické a dramatické slovesné dílo za řetěz relativně samostatných promluv: „Pravda, existuje zásadní rozdíl mezi dialogem (mám na mysli hovorový, „autentický” dialog) a dramatickým nebo epickým dílem. Zatímco v prvém případě jde skutečně o střídání promluv různých mluvčích, v případě druhém je vnitřní rozčlenění textu pouze „fingováno”; skutečným původcem celého textu je autor (spisovatel). Avšak to nic nemění na zásadní strukturní shodě dialogu s dramatickým a epickým dílem: výstavba všech těchto útvarů je založena na sřetězení relativně samostatných promluv” (s. 14). Lze ztotožnit promluvu s celkem slovesného díla (románu, dramatu), nebo s jeho složkami, jimiž jsou zvl. řeč autorská a jednotlivé projevy postav? Hausenblas rozlišuje komunikát a komplex komunikátů jako vyšší promluvový útvar. Slovesný výtvor neřadí ke komplexu komunikátů, považuje ho za jeden komunikát (je založen na tzv. sekundárním dialogu). Komplex komunikátů tvoří pouze primární dialog (přirozený, jehož se účastní různí mluvčí). Doležel vychází ze strukturace slovesného uměleckého díla a považuje epické a dramatické slovesné dílo za sřetězení relativně samostatných promluv.

Rozpor mezi oběma stanovisky je relativní, protože oba autoři vycházejí z jiných stránek uměleckého projevu, Hausenblas z autorského subjektu, přičemž za subjekty postav uměleckého díla stojí subjekt autora, Doležel ze strukturovanosti textu umělec[128]kého díla (dramatického a epického dialogu), která je obdobná jako u dialogu primárního. S ohledem na obě stránky charakterizoval dramatický dialog teoretik dramatu PLK Jiří Veltruský (1942, s. 419): „Dramatický dialog je totiž netoliko souborem střídavých projevů několika mluvících osob, nýbrž zároveň (…) je projevem jediného mluvčího: básníka. Projevy každé osoby pak jsou stavěny nejen tak, aby jim rozuměl čtenář – a větší či menší měrou tak, aby čtenář rozuměl, jak jim rozumějí jednotlivé osoby. Úhrnně lze tedy říci, že dramatický dialog je na jedné straně jako každý dialog souborem vzájemných projevů několika osob, na druhé straně pak jednotným projevem básníka, obracejícím se k čtenáři – a o to právě je jeho výstavba složitější.”

Tento názor se zdá být reálný a přijatelný a vysvětluje též nejistotu ve vymezení struktury uměleckého díla vzhledem k promluvě. Řešení vztahu celku a částí v uměleckém díle rozlišováním celkové promluvy a dílčích promluv však není příliš šťastné, protože se tím ještě více zatemňuje pojem promluvy. Ten je potřeba spíše jasněji vyprofilovat. Jednotu pojmu promluva není však nutné narušovat, rozlišíme-li promluvu a text ve smyslu výše v našem výkladu uvedeném. Primární (autentický) dialog představuje promluvy (řadu promluv) sjednocené textem v promluvový komplex, který bychom mohli označit jako přirozený. Tzv. sekundární dialog (dramatický, epický) a spolu s ním celé umělecké dílo (např. román) je text strukturovaný v promluvy, což bychom mohli označit za promluvový komplex umělý (sekundární). V obou případech (v promluvovém komplexu přirozeném i v promluvovém komplexu umělém, sekundárním) jde o jeden text, ale poměr promluv a textu je různý: v přirozeném promluvovém komplexu text vzniká z promluv (jejich vztažením k sobě), v umělém (sekundárním) promluvovém komplexu promluvy vznikají strukturací textu.

Nerozlišování promluvy a textu tvoří rovněž základ rozporu v názoru na povahu dialogického textu. V souladu s tímto nerozlišováním v Mluvnici češtiny 3 je výklad (patrně K. Hausenblase), že „vlastní primární dialog je (tedy) možno chápat jako zvratné seskupení textů, nikoli text jeden” (s. 644). Jestliže však rozlišíme promluvu a text tak, jak jsme to učinili v našem výkladu, dáme za pravdu O. Müllerové, která při rozboru dialogu v téže mluvnici mluví „o dialogickém textu jako celku” (s. 651). Jednotu dialogického textu vytváří jeho obsahová celistvost (jeho smysluplnost, dialog je komunikativní útvar) i jeho jazyková celistvost (mezi replikami jsou jazykové vazby, jak dobře ukazuje rozbor v Mluvnici češtiny).

Soudím, že jakýkoli dialog, i sekundární, je třeba považovat při rozboru za promluvový komplex, tedy za útvar nadpromluvový, jehož strukturu tvoří mezipromluvové vztahy. Mezi promluvovými komplexy jsou však rozdíly vznikové. Tzv. primární dialog (přirozený) tvoří promluvový komplex přirozený, vzniklý z promluv sjednocených jedním textem a vytvářející tím vyšší promluvový útvar. Tzv. sekundární dialog (epický a dramatický) tvoří promluvový komplex umělý, vzniklý tím, že text je strukturován jako řada promluv.

Vedle těchto dvou typů promluvových komplexů, jež oba mají jeden text, existuje další typ syntagmaticky organizovaného nadpromluvového útvaru, který jsem nazval sekvence promluv (Hrbáček, 1986). Sekvence promluv nemá jeden text (text iniciální promluvy a text sekvenční promluvy nebo sekvenčních promluv nelze spojit dohromady v jeden souvislý text). Sekvence promluv je sjednocena ve vyšší – značně volnější – komunikativní útvar vztahem navazování promluv. Vedle těchto komunikativních útvarů vytvářených syntagmatickými vztahy mezipromluvovými existují mezipromluvové vztahy paradigmatické; promluvy v těchto vztazích jsem nazval promluvovými soubory (tamtéž).

 

[129]LITERATURA

 

BOSÁK, C. – CAMUTALIOVÁ, I.: K výstavbě dialogu. SaS, 26, 1967, s. 237–245.

DOLEŽEL, L.: O stylu moderní české prózy. Praha 1960.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1972.

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy. SaS, 45, 1984, s. 1–7.

HORÁLEK, K.: Slovo, věta a promluva. SaS, 38, 1977, s. 259–262.

HRBÁČEK, J.: Promluva a promluvové komplexy a soubory. SaS, 47, 1986, s. 284–289.

JANOUŠEK, J.: Sociální komunikace. Praha 1968.

JELÍNEK, M.: Text a množiny konkurenčních výrazových prostředků. In: Štylistické otázky textu. Prešov 1984.

KRÁLÍK, O.: Rozbor textových změn v Olbrachtově Žaláři nejtemnějším. SaS, 3, 1937, s. 199–211.

KRÁLÍK, O.: Příspěvek ke studiu Vančurova stylu. SaS, 5, 1939, s. 65–78.

LAMSER, V.: Komunikace a společnost. Praha 1969.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942.

MATHESIUS, V.: Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Dvě studie o dialogu I. Dialog a monolog. In: Kapitoly z české poetiky I. Praha 1948.

SGALL, P.: Text a reference. SaS, 41, 1980, s. 140–145.

SKALIČKA, V.: Promluva jako lingvistický pojem. SaS, 3, 1937, s. 163–166.

TRNKA, B.: K otázce stylu. SaS, 7, 1941, s. 61–72.

VELTRUSKÝ, J.: Drama jako básnické dílo. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 403 – 502.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 2, s. 123-129

Předchozí Marie Těšitelová: O frekvenci slov v dialogu a v monologu

Následující Jiří Černý, Jiří Nekvapil: Mezinárodní projekt Dějiny teorií jazyka