Jazykové vědomí a jazyková kultura (zamyšlení nad tzv. lidovým jazykozpytem)

Světla Čmejrková

[Discussion]

(pdf)

Awareness and culture of language (reflections on so–called folk linguistics)

[*]Jazykové vědomí?

Předmětem jazykovědy není jen jazyk jakožto struktura vztahující se k označované skutečnosti. Je jím i jazyk ve vztahu k člověku. Jazyk žije jen potud, pokud se s ním něco děje v ústech člověka, pokud je pronášen, promlouván, uskutečňován. Mnohé z toho, co se s jazykem při tom děje, si člověk neuvědomuje, zachází s jazykem jaksi samozřejmě a jakoby bezděčně: lidská pozornost na jazyce neulpívá a sklouzává přímo k sdělovaným obsahům, označovaným věcem. Je snad reflexe jazyka příznačná až pro vědecký zájem o jazyk?

Člověk vystupuje vzhledem k jazyku jako jeho nositel, uživatel, ale může si počínat i jako jeho tvořitel, brát na sebe úlohu jeho pěstitele, ba dokonce i jeho buditele, a chcete-li i léčitele, leží-li mu na srdci očista a ozdravění jazyka. Někdy je člověku souzeno být i jazykovým učitelem, nebo třeba překladatelem, a konečně – jazykovým badatelem.

Tato a další označení, která pro vztah člověka k jazyku vznikla, napovídají, že zdánlivá bezděčnost, neuvědomělost a nezáměrnost v zacházení s jazykem může být vystřídána uvědoměním si jazyka, záměrným zaostřením pozornosti na jazyk, jedním slovem – reflexí jazyka: Mluvčí např. nejen ví, co říká, ale i jak to říká, jak by chtěl mluvit, jak chce nebo nechce, aby mluvili jiní. Vytváří si svou představu o jazyce, své pojetí jazyka: jeho stavby (se současnou lingvistickou vědou řečeno – jeho struktury), jeho správnosti (– jeho norem), jeho smyslu (– jeho funkcí). Tuto přirozenou reflexi jazyka můžeme nazývat jazykovým vědomím.

 

Vědomí mateřského jazyka?

Ze zkušenosti víme, že reflexe jazyka, jež může být méně rozvinuta při spontánním a automatizovaném užívání mateřštiny, se zvyšuje, přicházíme-li do kontaktu s jazykem cizím. Když jím mluvíme, pozorujeme se, jak mluvíme a jak je nám rozuměno, pátráme, v čem jsme chybovali, odhadujeme, zda náš projev odpovídá normám výslovnostním, gramatickým, žánrovým, společenským a kulturním; když cizí řeči nasloucháme, poměřujeme projev cizojazyčného mluvčího svými vlastními normami a citlivě zaznamenáváme jeho odlišnosti. Uplatňuje se tu obecný model vztahu k své a cizí, jinaké kultuře, tedy i kultuře slova. Vztah já a jiní, prožívaný jako samozřejmost vlastního a nesamozřejmost cizího, tedy i cizího jazyka, je pro strukturu jazykového vědomí zvlášť významný.

Samozřejmost vlastního jazyka vystihuje V. Skalička slovy: Dokud jsme znali jen jediný jazyk, zdálo se nám, že je jedině možný. Co bylo v češtině, bylo pro nás vůbec (Skalička, 1961, s. 5). Teprve setkání s cizím jazykem osvětluje zpětně znalost jazyka mateřského, vede k jeho reflexi. Proto právě situace bilingvismu, multilingvismu a živých jazykových kontaktů podněcují jazykové poměřování, posuzování dispozic jazyků, vyčleňování jejich charakteristických znaků, hodnocení předností.

Součástí předvědeckého hodnocení jazyků, na němž mají značný podíl zřetele estetické, jsou i snahy o zachování čistoty vlastního jazyka. Tyto snahy – zbaveny vědecké nálepky „nevědeckého purismu” – mohou být chápány jako zájem o zachování identity vlastního jazyka, podnícený vědomím sblíženosti s jiným, cizím, a potřebou sebeidentifikace prostřednictvím jazyka.

 

[57]Lidová jazykověda?

Výrazem předvědeckého jazykového vědomí, reflexe jazyka, je to, čemu lze – s určitou dávkou představivosti a velkorysosti – říkat lidová jazykověda, anebo, abychom se vyhnuli sugestivnímu označení věda, spíše lidový jazykozpyt. Anglický termín folk linguistics pro souhrn lidových představ o jazyce zavedl v r. 1964 H. M. Hoenigswald ve svém příspěvku na sociolingvistické konferenci nazvaném A proposal for the study of folk linguistics (Hoenigswald, 1966). Lingvistickým výzkumem tohoto jevu se zabýval pod stejným označením i Dell Hymes v knize Traditions and paradigms (Hymes, 1974) a R. Bugarski v stati The Interdisciplinary relevance of folk linguistics (Bugarski, 1978). Německý termín Volkslinguistik užívá např. H. E. Brekle v stati „Volkslinguistik”: Ein Gegenstand der Historiographie der Sprachwissenschaft? (Brekle, 1985). Ruský termín narodnoje jazykoznanije užívá S. A. Romaško ve stati Kultura, struktura kommunikacii i jazykovoje soznanije ve sborníku Jazyk i kultura (1987), který uvádí i další literaturu. Pojem lidového jazykozpytu je blízký i dříve studovaným pojmům lidové etymologie, laicky osmyslující vztah sémantických jednotek v jazyce, a lidové analogie, usouvztažňující na základě sémantickém jevy tvaroslovné.

 

Proč by se měla jazykověda zajímat o laické názory na jazyk?

Uvedené termíny naznačují analogii lidového jazykozpytu k lidovému lékařství, botanice, meteorologii a dalším předvědeckým disciplínám, které jsou v určitém vztahu k odpovídajícím oborům vědeckým, tedy lingvistice jako vědě, lékařství jako vědě apod. Na rozdíl od vědeckých disciplín v dnešním slova smyslu jsou lidové obory limitovány záběrem pátravého lidského oka, je-li na místě hovořit o limitovanosti v případě smyslu tak pronikavého, propůjčujícího pozorovaným jevům perspektivu lidského prožitku.

Známý teoretik vědy K. Popper v knize Conjectures and Refutations říká: Historicky vzato mají všechny nebo téměř všechny vědecké teorie svůj původ v mýtu a mýtus může obsahovat důležité anticipace vědeckých teorií (Popper, 1963, s. 37). Později se vědecké teorie svým předvědeckým předobrazům natolik vzdalují, že s nimi zpřetrhávají všechna pouta. Ledaže se předvědecké pojetí světa osvětluje na způsob „přirozeného světa“ fenomenologie, vytvářeného perspektivou lidského oka a vymezeného jeho horizontem, nebo „před–rozumění“ hermeneutiky. V oblasti jazykovědy se rozdíl mezi lidovým, předvědeckým osmyslením světa a obrazem vědeckým promítl kdysi např. do Potebňova rozlišení bližší, lidové sémantiky slova a sémantiky vzdálenější, vědecké (Potebňa, 1913).

Nehledě na vzdálenost lidového a vědeckého poznání platí, že lidové disciplíny, jako je lidové léčitelství, botanika, meteorologie aj., dál žijí svým vlastním životem, svým způsobem se rozvíjejí a leckdy čerpají i ze zdrojů poznání vědeckého. V současné době jsme svědky toho, že se i vědecké disciplíny chtějí znovu napájet ze svých původních zdrojů předvědeckých. Co to znamená v oblasti jazykovědy? Tomuto zamyšlení věnujeme svůj příspěvek.

 

Koresponduje lidový jazykozpyt se současným stavem vědy o jazyce, anebo se s ním rozchází?

R. R. K. Hartmann v knize Contrastive Textology formuluje otázku takto: Předbíhá folklór vědu, anebo brzdí vědecký pokrok? Ovlivňují běžné představy o jazyce lingvistické hypotézy, anebo lingvistické teorie přetrvávajícím předsudkům odporují? (Hartmann 1980, s. 9).

Začněme opatrně: Lidový jazykozpyt je ve srovnání s vědeckou lingvistikou kusý a neúplný, není systematický a hierarchizovaný, jeví se jako nestrukturovaný, neboť vykazuje organizaci spíše kumulativní. Neregistruje všechny oblasti jazyka a řeči, zato ty, ke kterým se vrací opakovaně, upozorňují na to, co z jazyka a řeči je v daném sociokulturním společenství pociťováno jako zvlášť relevantní.

[58]Obraz jazykové skutečnosti, který lidový jazykozpyt vytváří, je vnitřně rozporný. Posuzován kritérii vědecké lingvistiky fixuje jazykovou skutečnost často v transformované nebo i deformované podobě, neboť ji zachycuje prostřednictvím obecného mínění.

 

Lidový jazykozpyt podává zkreslený obraz jazyka?

Lingvistická literatura zpravidla připomíná jednu oblast, v níž se střetává lidový jazykozpyt s vědeckou lingvistikou, a sice oblast tzv. lidové etymologie (folk etymology, folk etymologie, narodnaja etimologija). Zpravidla se s ní také zachází jako s nevědeckou deformací jazykové skutečnosti, jako s předsudkem „scestným”, „zavádějícím”, který musí vědecká osvěta odstraňovat. Tak např. je třeba vyvracet „falešnou” lidovou etymologii slovesa protežovat, vzniklého z francouzského protégé (chráněnec), které se ovšem v češtině asociuje vlivem slova těžký se slovotvorně průhledným slovesem protěžovat. Samozřejmě se daná lidová etymologizace vyvrací vědecky oprávněně, z hlediska vědecké etymologie je mylná. Jenže lidová etymologizace tím nevymizí a neztratí působnost. Je totiž projevem potřeby jazykového příjemce osmyslovat, interpretovat, hledat a zprůhledňovat významové souvislosti za každou cenu a nacházet je i tam, kde nejsou. Tato obecná tendence, pro komunikaci nezbytná, se promítá zpětně do jazykové struktury, tentokrát slovotvorné. Vyrovnává se tím, jak se zdá, opačný proces – vytrácení se souvislostí, zatemňování a znejasňování motivovanosti, pozbývání strukturní spojitosti v řadě jiných případů, tedy proces, který by mohl ohrozit celek jazyka. Lidová etymologie je vlastně projevem seberegulačních, sebezáchovných, sebeléčitelských postupů jazyka. (Napadá mne, kdyby někdy došlo v češtině ke zrušení tvrdého a měkkého i, vyznačujícího původní etymologické vztahy v lexiku, kolik nových lidových etymologií by asi vzniklo?) Slova cizorodá, většinou cizího původu nebo slova „odcizená” sémantickému systému v důsledku překrytí a zapomenutí kdysi zřejmých vztahů, se zapojují do nových derivačních souvislostí, aby se zprůhlednila jejich vnitřní jazyková forma.

 

Jak velká vzdálenost leží mezi lidovou a vědeckou etymologií?

Vědecká etymologie se nemůže jistě nechat svést „falešnou” lidovou etymologií, má-li odhalit pravý původ slova v jazyce. Lidová etymologie však může zároveň projevit takovou sílu, že se prosadí a vynutí si i změnu výslovnosti a grafiky slova. Četné doklady uvádí každá příručka lexikologie konkrétního jazyka. Tak se např. původem řecké slovo hypokrités asociovalo v češtině se slovesem pokrýt a dalo vzniknout slovu pokrytec. Lidová etymologie totiž, jak známo, plní zároveň konstrukční jazykovou úlohu, stojí u zrodu nových pojmenovacích jednotek, jejichž tvorba se řídí pravidly lidového osmyslování souvislostí jevů. (Konstrukční úlohu lidové etymologie na rozsáhlém materiálu slovanských jazyků sledovali např. A. A. Potebňa a N. V. Kruševskij.) Vědecká etymologie pak vlastně lidovou etymologizaci konstatuje.

 

Reflexe vnitřní formy pojmenování, která tvoří podstatu lidové etymologizace, je projevem lidového jazykozpytu par excellence. Míří zájem lidového jazykozpytu i do jiných oblastí jazyka a konkuruje tu přístupu vědeckému?

Na tomto místě by bylo jistě možné postupně přehlédnout jednotlivé roviny jazyka, tak jak je vyčlenila teoretická lingvistika, a zajímat se o to, v jaké podobě jsou předmětem lidového jazykozpytu: v rovině hláskoslovné bychom se mohli zajímat o lidovou zvýznamňující interpretaci hlásek a hláskových seskupení, v rovině tvaroslovné např. o postupy vedoucí k tvaroslovné analogii, v rovině skladby např. o interpretaci pádových funkcí, činnosti a trpnosti, hierarchizace větné struktury apod. Mohli bychom se tak přiblížit k obrazu jazyka, který by odpovídal tomu, jak je jazyk mluvčími prožíván a reflektován a jak se na tomto základě postupně proměňuje.

[59]Porovnání lidové reflexe jednotlivých jazykových rovin s vědeckým pojetím fonologie, morfologie a syntaxe by vedlo k zjištěním obdobným jako v případě střetu lidové etymologie s etymologií vědeckou. Lidová osmyslení jevů jednotlivých jazykových rovin mohou být kvalifikována jako „laická”, „mylná”, nejsou však zdaleka zbavena šance na prosazení. Napětí mezi lidovým, jazykovým vědomím a lingvistickým popisem jazyka trvá tak dlouho, než se jazykové vědomí do jazyka promítne.

 

Tendence jazykového vědomí lze rekonstruovat z vývojových procesů jazyka, jak v jeho slovníku, tak gramatické stavbě. Vyčerpává se jazykové vědomí reflexí jednotlivých jazykových rovin?

Explicitní podoby nabývá jazykové vědomí ve vrstvě metajazykových a metařečových komentářů, zachycujících autentickou lidovou reflexi jazyka a řeči. Jejich souhrn dává nahlédnout do specifičnosti lidového jazykozpytu a zbavuje jej nálepky „nevědeckosti”, „mylnosti” a „bludnosti”. Lidový jazykozpyt totiž nelze poměřovat např. kritérii a nástroji klasické strukturní lingvistiky, v konfrontaci s nimiž se jeví kuse a vágně. Lze z něj těžit, posuzujeme-li jej pod zorným úhlem jeho vlastních domén.

 

Čím je lidový jazykozpyt jako souhrn lidových soudů o jazyce a řeči inspirativní pro současnou lingvistiku?

Pro lidový jazykozpyt je příznačné synkretické uchopení jazyka. Lidový jazykozpyt neprošel obdobím mezioborového vymezování sfér zájmu, a je tedy od přírody interdisciplinární. Zatímco jazykověda si přesně vymezila, kde končí jazyk a začíná mimojazyková skutečnost, ať už vnější svět nebo rysy lidské osobnosti, lidový jazykozpyt chápe jazyk jako možnost lidského vztahování se ke světu, jako součást lidského chování a podstatu společenského jednání. Takto uvažuje dnešní jazykověda ostatně také, alespoň ta její část, která je orientována antropologicky, etologicky, etnologicky, psychologicky nebo sociologicky.

Zaměříme se proto na oblast řečové činnosti, tak jak vyvstává jako předmět lidového jazykozpytu. Ten si pro poznání, charakteristiku a hodnocení mluvy vypracoval své pojmosloví, s jehož pomocí je s to formulovat komplexní soudy o řečové činnosti, explicitně se vyjadřovat k dodržování komunikačních norem, zvýhodňovat ty, kdo je dodržují, a naopak vyslovovat sankce proti jejich narušitelům. Oblast řečového chování tvoří nejfrekventovanější předmět zájmu lidové jazykovědy, její doménu. K ní se vztahují nejpůvodnější metařečové komentáře, jak se zrodily, tradovaly a dochovaly ve folklóru, na něž navazuje vrstva metařečových komentářů novějších, ustálených i okazionálních.

 

Na čem ulpívá pozornost lidového jazykozpytu především?

Lidový jazykozpyt nabízí postřehy opřené zejména o zřetel estetický, ale i praktický. Charakteristiky, které formuluje, nejsou čistě lingvistické, jak jsme již uvedli, zahrnují zároveň charakteristiky samotných mluvčích, ať etnické, ať individuální, jejich osobité modifikace jazyka a osobnostně odstíněné manifestace řeči. Právě to je dnešnímu jazykovědnému přístupu ostatně také blízké.

Předmětem zájmu lidového jazykozpytu je z hlediska normy příznaková vnější artikulační stránka řeči, tempo řeči, rytmus, intonace, mimika, gestikulace apod. Hodnocení mluvy z těchto hledisek je často synkretické, jak je to patrné z takových, řekněme, pojmů nebo termínů lidového jazykozpytu jako drkola, hrčala, drchta, jačala, lalkyňa, dříštěla apod. Nalézáme tu hodnocení vztahující se k hlasovým dispozicím, např. intenzitě (kuňkat – hulákat), tempu (treperenda – varmara) apod.

Velmi často je mluva hodnocena z hlediska únosnosti a přiměřenosti: o tom vypovídají výrazy typu mluvka, tlachal, třepala, planťucha, halandryja, rechna, žvaňa aj. Tyto výrazy jsou často onomatopoické a jejich obrovská spousta (stačí nahlédnout do Eisnerovy knihy Chrám i tvrz) je mj. výsledkem toho, že jsou reflexem nesrozumitelnosti řeči [60]cizinců. K té se vztahují (cituji pro změnu doklady uváděné K. Čapkem v knize V zajetí slov, 1969, s. 181–182) české onomatopoické výrazy odkazující zejména k německým lexémům ze sémantického pole mluvení, totiž: šprochotit, šváda, švátořit, švastat, žvastat, švadronit, švandrčit, švandronit, švandušit, brebentit, breptat, treptat, repetit, ropotit, remonit, romonit atd. Reflektují nesrozumitelnost řeči cizáků, hlavně Němců (dnes bychom mezi výrazy jistě hledali známé šprechtit) a Italů. Čapek připouští, že může jít i o jeho vlastní, tedy mylnou etymologizaci těchto výrazů, ale ať je tomu v jednotlivostech jakkoli, zvuková odlišnost a sémantická neprůhlednost cizí řeči je v lidovém prostředí běžně reflektována a komentována.

Uvědomění si rozdílu mezi vlastním a cizím, jinakým, a následné ocejchování cizího jako nenáležitého se projevuje nejen v hodnocení řeči cizojazyčné, ale i v charakterizaci cizího nářečí: Glinty, flinty i plkánky vyhodíme bez pozvánky – říkalo se v Ohrozimi, moravské vesnici u Prostějova, právě na adresu příchozích z Prostějova, tedy městských. Mluvčí z blízké vesnice Ždětína byli zase ocejchováni jako zélaři podle tvrdé artikulace l, zatímco příchozí z hor, tedy horáci, byli metajazykově charakterizováni říkankou Hovázale Hancekresta ho potýnke ho hocha, ha hon se jim hocaploval ha hotek jim do lesa. Hanáci z okolí Určic, vyslovující protetické v, byli zase nazýváni vopoňáky a škádleni říkankou: Běžela vovca vokolo vokna, verazila vokno vocasem. Příchozí z Čech byli ironizováni imitací intonace na rčení s nepatřičnou, z hlediska moravského nenoremní, morfologií: A si zlatej, boubelatej. V jediném kratičkém metakomentáři se tak stýká postřeh intonační s postřehem morfologickým, obojí je demonstrováno na lexikálním a frazeologickém bohemismu, a celek je pak využit ke shovívavému ohodnocení komunikačního kontaktu s českým mluvčím.

Další doklad z téhož vesnického „korpusu” svědčí o tom, že lidový jazykozpyt reflektuje po svém i syntaktickou stránku řeči, v daném případě z hlediska její vázanosti a plynulosti: řečový projev syntakticky nevázaný, příliš prosycený doprovodnou mimikou a gestikulací, která se do mluvy promítala v podobě opakovaného užívání zástupného to, byl zachycen touto metařečovou říkankou: Karel to /pěknó to/ kravko to/ kópil to./ Kravka to/ dobrý to/ mliko to/ dává to.

 

Stojí tyto projevy lidového jazykozpytu za pozornost?

Všimněme si, čím jsou ve všech uvedených příkladech metajazykové a metařečové soudy spontánně vznikající v lidové jazykovědě zajímavé: jsou selektivní, všímají si nějakého nenoremního rysu (např. výslovnosti jedné hlásky), jsou synkretické, vyslovují se k vzájemně souvisejícím jevům najednou (např. tempo, překotnost, nesrozumitelnost; intonce, tvarosloví, slovník; mimika, gestikulace, nevázanost). Jsou kumulativní (např. Hovázale Hancekresta ho potýnke ho hocha…) a nediferencované (nevšímají si toho, za jakých podmínek se rys projevuje a za jakých ne – např. Karel jistě neužíval zástupné to za nebo spíše před každým slovem, to ale říkanka nediferencuje, naopak daný jev zevšeobecňuje). Lidový jazykozpyt odráží jazyková fakta hyperbolizovaně, a tedy deformovaně. Metajazykové a metařečové soudy, které nalézáme v lidové jazykovědě, nevyplývají totiž z analytického poznání, které směřuje k vědecké strukturaci jazyka a řečové činnosti, nýbrž jsou podřízeny svým vlastním strukturním principům. Metajazykové a metařečové soudy jsou velmi často rytmizované (Karel to/ pěknó to/ kravko to/ kópil to) a rýmované (Glinty, flinty i plkánky vyhodíme bez pozvánky). To jsou tedy některé charakteristické znaky folklórního jazykozpytu, odpozorované z autentického vzorku lidových metajazykových a metařečových komentářů vzniklých v jedné nářeční oblasti a zaměřených k sankcionování „nenoremních” mluvčích.

 

Řečové chování jako předmět normování lidového jazykozpytu?

Korpus lidových soudů o řečové etiketě by si zasloužil mnohem hlubší analýzu, než můžeme v našem zamyšlení nad celkem lidového jazykozpytu naznačit, např. už proto, [61]že folklórní komentáře jazyka a řeči jsou vázány na specifičnost národního prostředí, v němž vznikají. Zřetel k své a cizí kultuře slova, který má pro celek lidového jazykozpytu tak stěžejní význam (a k němuž se průběžně vracíme tématy „jinakosti” mluvčích), je pro reflexi řečového chování nepochybně velmi směrodatný. To si ostatně dnešní lingvistická teorie také silně uvědomuje, když se zaměřuje na rozdíly mezi jazyky právě v oblasti řečové etikety. Analýza folklórních představ o pravidlech a normách řečové činnosti by tu mohla poskytnout autentický pramen poznání (rozbor úsloví, přísloví a dalších folklórních slovesných útvarů z ruského jazykového prostředí v částečné konfrontaci s jinými kulturami provádí Ju. V. Roždestvenskij, 1979; navazuje zejména na Potebňovy práce o ruské slovesnosti, Potebňa 1894, 1905, a opírá se o sběratelskou činnost Daľovu).

Všestranný rozbor korpusu lidových soudů o řečovém chování, vzniklých v českém jazykovém prostředí a zachycených např. v Zaorálkově slovníku (Zaorálek, 1963), by mohl odhalit hodnotící kritéria řečového chování, z nichž mnohá by se ukázala identická s kritérii vyčleňovanými v jiných jazykových oblastech, některá možná slovansky vázaná a jiná zase středoevropsky specifická, a některá – příznačná pro jiné kulturní oblasti – bychom třeba v korpusu českých úsloví a přísloví o řečovém chování marně hledali. Abychom však nepředbíhali takový zevrubný výzkum, který zatím stojí teprve před námi, všimneme si jen několika nejzřetelnějších momentů reflektovaných lidovou jazykovědou.

Lidová jazykověda nepochybně reflektuje věcnost řeči, položenou mj. i do základu řady teoretickovýzkumných koncepcí řečového jednání: jako příklad bychom mohli uvést např. Griceovy maximy dialogu. Svědčí-li Griceovo rozlišení maxim kvantity, kvality a relevance o analytičnosti vědeckého přístupu k modelování řečové činnosti, promlouvá z lidových komentářů řečového chování synkretičnost a difúznost, daná jejich častou obrazností. To, co Grice jednotlivými maximami dialogu modeluje, reflektuje lidový jazykozpyt odedávna metařečovými charakteristikami typu mluvit, aby řeč nestála, mlít pantem, plkat páté přes deváté, a naopak – mluvit k věci, nalít čistého vína, říci někomu něco rovnou do očí, bez obalu, od plic, od podlahy apod. Folklór samozřejmě uvádí i barvitější, obraznější a jadrnější varianty proniknutí k podstatě řečové činnosti. Najdeme je ve vlastní zkušenosti a četbou Zaorálkova slovníku se ještě hodně nového z prastaré zkušenosti předků přiučíme.

Pokud jde o Griceovu čtvrtou maximu, maximu pravdivosti, zdá se být v lidových výrocích často kompenzována normováním vztahu mluvčího a adresáta formulací zásad ohleduplnosti (ujela mu huba, vyjelo mu to z huby, užívá jazyka místo meče). Ostatně další teoretickolingvistická modifikace strohých Griceových požadavků kladených na mluvčího také doznala proměn, motivovaných právě posílením zřetele k adresátovi a rozvinutím myšlenky řečových strategií.

Řečové strategie jsou dnes velmi aktuálním tématem vědecké analýzy řečové činnosti. Na jedné straně se mluví o strategiích přímých, na druhé straně o strategiích nepřímých, vyčkávacích, úhybných, strategiích obchvatu, využívajících rétorické figury zaujetí adresáta (franc. occupation) apod., a ty samozřejmě reflektuje lidový jazykozpyt velmi citlivě: Oproti nalít někomu čistého vína lidová moudrost pronikavě charakterizuje rafinovanější strategie slovy chodit kolem něčeho jako kolem horké kaše, nechtít s barvou ven, vodit někoho za nos, hladit ho jazykem, mluvit hedvábným jazykem, mazat někomu med kolem huby apod.

Jestliže takto nasloucháme jazyku samému a necháváme se vést tím, jak jazyk sám sebe charakterizuje a hodnotí – často, pravda, obrazně, synkreticky, difúzně a ambivalentně –, a sledujeme směr lidové moudrosti, dojdeme přinejmenším tam, kam došla vědecká teorie řečové činnosti např. při formulaci strategií sebeprezentace mluvčího a vycházení vstříc pozici příjemce, reflektovaných v lidovém jazykozpytu např. úslovími Každá liška svůj ocas chválí, a naopak – Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Nebo při formulaci strategií, pro něž se užívá anglický termín [62]face–threatening a face–saving, tedy lidově mluvit s někým spatra – a naopak mluvit s někým, jako když másla ukrajuje. Tady jsme se už vlastně dostali za Griceovu teorii dialogu, až k nejmodernějším pojetím řečové činnosti.

 

Lidový jazykozpyt a psaný jazyk?

Lidový jazykozpyt má velmi hluboké kořeny historické snad ještě v předpísemných společenstvích. Rozvíjí se však i v době kultury psané. Lidové soudy o psaném jazyce jsou méně homogenní a méně svébytné než soudy o řeči mluvené, zřejmě i proto, že jsou v mnohem užším kontaktu s jazykovědou. K produkci psaných textů a jejich hodnocení vede zejména školní vyučování a soudy o psaném jazyce se tak neustále živí prvky vědy o písmu a psaných textech. Jsou rigoróznější, neboť řeč se mluví a voda teče, zatímco co je psáno, to je dáno, což může být ještě podtrženo kulturní specifičností přístupu k psanému jazyku v jednotlivých společenstvích (v souvislosti s českým prostředím se dnes téměř vžil pojem furor orthographicus, jiná prostředí zase vyžadují takřka kánonickou kompozici psaného textu).

Předmětem lidového jazykozpytu je konečně sám smysl řeči jakožto součásti lidské činnosti, jak se reflektuje ve rčeních líná huba – holé neštěstí, a naopak – mluviti stříbro – mlčeti zlato.

 

Lze brát lidový jazykozpyt vážně, jestliže si jeho soudy takto protiřečí?

Je známo, že postoj uživatelů k normám je vnitřně rozporuplný, protikladný. Lze se odvolat na bohatou teoretickolingvistickou literaturu o normě (srov. Nebeská, 1987, 1988), a zejména o postojích uživatelů k normě (Daneš, 1979; Jedlička 1982; Barnet, 1976, 1979 aj.). Lidový jazykozpyt je dokladem zmíněné protikladnosti. Často se provádějí analýzy lidové moudrosti z hlediska její kontradiktornosti, a lidová moudrost o jazyce netvoří výjimku ze zjištění, že příslovími lze doložit zcela protichůdné postoje k věci, v daném případě k řeči. Lidová moudrost tím nepřestává být moudrostí.

Soudy, které jsou součástí lidového jazykozpytu, nemohou být dokázány ani zavrženy, uvádí Bugarski (1980, s. 385). Neverifikují se. Čas od času nastávají fakta, která je potvrzují, ale ve skutečnosti žijí nezávisle na faktech (srov. též Coulmas, 1981, s. 322).

To také vysvětluje, proč se lingvisté zpravidla chovají k jazykovému vědomí, manifestujícímu se v lidovém jazykozpytu, jako k předsudečnému mínění, které je třeba při vědeckém poznávání struktury jazyka a řečové činnosti eliminovat, obejít je jako nežádoucí jev, vyvarovat se jeho vlivu, neboť zkresluje a deformuje jazykovou skutečnost.

 

Měla by se lingvistika vyvarovat fenoménu jazykového vědomí?

Připomeňme známý úkaz, na který v obměňované podobě naráží lingvista v práci s informanty, když se musí utkat s jejich jazykovým vědomím: Lingvista, který popisuje výslovnost, se nemůže nechat svést míněním informantů, jestiže mu sugerují jiné údaje, než jaké mu poskytuje zvukový záznam jejich řeči. (Jde např. o známé případy, kdy mluvčí ví, že má vyslovovat v cizích slovech [s], a dokonce je přesvědčen, že [s] vyslovuje, ale ve skutečnosti vyslovuje [z], jak jej usvědčuje magnetofonový záznam jeho řeči.)

Je tedy pravda, že vědomí nositelů jazyka odráží jazykovou skutečnost často zkresleně, deformovaně, nenáležitě (srov. k tomu Coulmas, 1981). Ale znamená to, že je máme eliminovat? Spoléhat se jen na zaznamenanou jazykovou skutečnost? Není vědomí, jak by mohla nebo měla vypadat, také důležité?

 

Jazykové vědomí jako součást života jazyka ve společnosti?

Domnívám se, že reflexe jazyka ve vědomí mluvčích je velmi pozoruhodný společenský a kulturní fenomén. Představuje důležitý komponent fungování jazyka ve [63]společnosti a kultuře. Jak uvádí H. H. Gauger v knize Sprachbewußtsein und Sprachwissenschaft, ovládání jazyka a vědomí doprovázející tuto kompetenci existují jako jednotný celek (Gauger, 1976, s. 76). Bez zřetele k jazykovému vědomí by nebyl obraz fungování jazyka ve společnosti úplný.

Vezměme jiný příklad, který se uvádí v řadě prací o teorii kultury. Informanti, nositelé jazyka tradičně tvrdí, že nejvyšší prestiž má vysoká řeč, ale ve skutečnosti se ukazuje, že si cení neformální, nenucené řeči. Však je tento protichůdný postoj také fixován ve rčeních mluví jako Pánbůh, mluví jako kniha na jedné straně, a mluví, jak mu zobák narost, mluví pěkně po česku apod. na straně druhé. Mluvčí zpravidla mluví, jak mu zobák narost, ale to nepopírá jeho respekt k řeči vysoké. Obojí řeč přece ve všech jazykových společenstvích žije, jak předpísemných, folklórních, tak písemných, moderních. Vždy je na jedné straně řeč každodenní, obyčejná, všední, a na druhé řeč vysoká, rituální, ceremoniální, ve folklóru často nasycená tradičními formulemi a často rytmizovaná. Později její funkce přejímá např. řeč státní a národní reprezentace (připomeňme, jakou roli sehrála v minulém období její nepřítomnost, reflektovaná ze strany celého národa).

Obě řeči – vysoká, kultivovaná, i každodenní, běžná – mají v každém společenství své místo, a co je hlavní, vzájemně nejsou neprostupné, napájejí se navzájem. Jemná, rafinovaná kultivovanost bez příměsi živé jadrnosti se mění v přepjatost a vyumělkovanost, ze které nic nevzejde, a naopak běžná, každodenní, tzv. obyčejná řeč ani zdaleka není prosta znaků řeči rituální. Je nasycena tradičními formulemi, rétorickými figurami, obrazností, a je dokonce v některých svých projevech třeba i rytmizovaná. Uvedu ještě dva drobné příklady z „ohrozimského korpusu”. Místo pozdravu tu zaslechneme např. tuto formuli: Na slonko, jak mocha, mocha? Anebo takováto konverzace na zápraží: Co stavíte, náspa, panímámo, náspa? – A tož náspa, panímámo, náspa. Ceremoniálnost běžné řeči, její nasycenost figurami a ve vrcholných polohách i rytmizovanost, odpovídající určitým intonačním vzorcům pro každý jazyk specifickým, je tématem v češtině naprosto neprobádaným (srov. Tannenová, 1989).

 

Jazyk a jazykové vědomí: zpětná vazba

Nejvíc o sobě ví sám jazyk, dalo by se uzavřít. Jazykové vědomí, jehož je lidový jazykozpyt projevem, je reflexí jazyka a řečové činnosti a zpětně se do jazyka a řečové činnosti promítá. Tím, že jazyk sám sebe poznává, charakterizuje a hodnotí, tím se také sám reguluje. Lze proto jen vytvářet předpoklady pro spouštění jeho sebezáchovných autoregulativních a sebekultivačních procesů. Paralela lidový jazykozpyt – lidové léčitelství, kterou jsem uvedla na začátku, má tedy i tyto implikace.

Na otázku, kterou jsme citací Hartmannovy úvahy položili na začátku, zda totiž folklór brzdí vědecké poznání, anebo je naopak předbíhá, zda lingvistické teorie odporují běžným předsudkům o jazyce, anebo z nich mohou i těžit, jsme odpověděli.

Nechávali jsme se přitom vést jak metajazykovými a metařečovými komentáři, které poskytuje náš „ohrozimský korpus”, z něhož jsme uvedli několik ukázek, tak bohatstvím lidové moudrosti o jazyce a řeči uložené v obecně známých úslovích, z nichž jsme tu mohli uvést pouze ilustrativní výběr. Nechali jsme se také podnítit rozvíjejícím se zájmem o oblast jazykového vědomí a jeho manifestaci v lidovém jazykozpytu, jak se tento zájem zdá prostupovat část světové jazykovědy. Filozofické zázemí této problematiky jsme nalezli jednak ve fenomenologickém předpokladu přirozeného světa, jednak v hermeneutice: Jakýkoli soud a rozumění dnešní je možné jen potud, že tu byl v minulosti určitý před–sudek, před–rozumění. Odmítat a priori předsudky znamená mít předsudky o předsudcích.

 

[64]LITERATURA

 

Barnet, V.: K pojmu uživatel jazyka v teorii spisovného jazyka. SlavSlov, 11, 1976, s. 301–305;

Barnet, V.: Sociolingvistické zřetele jazykové komunikace. In: Nadawki a hranicy rečneje kodifikacije. Budyšin 1979, s. 23–30.

Brekle, H. E.: „Volkslinguistik”: Ein Gegenstandt der Historiographie der Sprachwissenschaft. In: Einführung in die Geschichte der Sprachwissenschaft. Darmstadt 1985, s. 34–43.

Bugarski, R.: The interdisciplinary relevance of folk linguistics. In: Progress in Linguistic Historiography: Papers From the International Conference on the History of Language Sciences (Ottawa, 28–31. August 1978). Amsterdam 1980, s. 381–393.

Coulmas, F.: Über Schrift. Frankfurt a. M. 1981.

Coulmas, F. (ed.): A Festschrift for the Native Speaker. The Hague – Paris 1981.

Čapek, K.: V zajetí slov. Praha 1969.

Daneš, F.: Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. In: Aktuální otázky jazykové kultury. Praha 1979.

Dal’, V. I.: Poslovicy russkogo naroda. Sankt Peterburg 1904.

Eisner, P.: Chrám i tvrz. Kniha o češtině. Praha 1946.

Gauger, H. M.: Sprachbewußtsein und Sprachwissenschaft. München 1976.

Grice, H. P.: Logic and conversation. In: P. Cole – J. Morgan (eds.), Speech Acts. New York 1975, s. 41–58.

Grice, H. P.: Further notes on logic and conversation. In: P. Cole (ed.), Syntax and Semantics 9: Pragmatics. New York 1978, s. 113–128.

Hartmann, R. R. K.: Contrastive textology. In: Studies in Descriptive Linguistics 5. Comparative discourse analysis applied linguistics. Heidelberg 1980.

Hoenigswald, H. M.: A proposal for the study of folk linguistics. In: Sociolinguistics (Proceedings of the UCLA Sociolinguistic Conference, 1964). The Hague – Paris 1966, s. 16–20.

Hymes, Dell: Traditions and paradigms: Introduction. In: Studies in the History of Linguistics: Traditions and Paradigms. Bloomington 1974, s. 1–38.

Jazyk a kultura. Moskva 1987.

Jedlička, A.: Typy norem jazykové komunikace. SaS, 43, 1982, s. 272–281.

Kruševskij, N. V.: Očerk nauki o jazyke. Kazaň 1883.

Nebeská, I.: Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 48, 1987, s. 334–342.

Nebeská, I.: K současnému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 49, 1987, s. 152–167.

Popper, K.: Conjectures and Refutations. The Growth of Scientific Knowledge. London 1963.

Potebňa, A. A.: Iz lekcij po teorii slovesnosti. Charkov 1894.

Potebňa, A. A.: Iz zapisok po teorii slovesnosti. Charkov 1905.

Potebňa, A. A.: Mysl’ i jazyk. Charkov 1913.

Romaško, S. A.: Kuľtura, struktura kommunikacii i jazykovoje soznanije. In: Jazyk i kuľtura. Moskva 1987.

Roždestvenskij, Ju. V.: Vvedenije v obščuju filologiju. Moskva 1979.

Skalička, V.: Typ češtiny. Praha 1961.

Tannen, D.: Talking voices. Repetition, dialogue and imagery in conversational discourse. In: Studies in Interactional Sociolinguistics 6. Cambridge University Press 1989.

Zaorálek, J.: Lidová rčení. Praha 1963.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 1, pp. 56-64

Previous Igor Němec: Vědecké a technické možnosti rozvoje české lexikografie

Next Oldřich Leška, Petr Sgall: F. de Saussure po česku v roce 1990