Vývoj a současné akcenty analýzy dialogu

Jana Hoffmannová, Olga Müllerová

[Discussion]

(pdf)

Development and recent emphases in the analysis of the dialogue

Mezi vědami zaměřenými na studium textu, diskursu, verbální komunikace zaujímá v posledních dvou desetiletích, kdy se tyto obory intenzívně rozvíjejí, významné místo analýza dialogu. Nelze tu mluvit o jednotné, vyhraněné vědecké disciplíně s jasným názvem a vymezeným předmětem; jde spíše o celý komplex směrů, škol, badatelských skupin zaměřených na rozbor přirozených rozhovorů (conversation analysis), ale i celých sérií rozhovorů (např. dialogické struktury některých televizních pořadů), „rozhovorů” s méně určitými obrysy, dlouhodobě vedených komunikací, ev. i monologických projevů, které na sebe v určitém kontextu navazují, apod. (Takto orientované výzkumy se obvykle zařazují spíše pod označení discourse analysis; rozdíl tu však není pouze v objektu zkoumání – zde jsou ostatně hranice „konverzační analýzy” a „analýzy diskursu” značně prostupné –, ale i v jeho metodologii, projevuje se tu určité metodologické napětí.)

V češtině se obtížně hledají vhodné ekvivalenty pro pojmenování conversation analysis, discourse analysis, nebo v německé oblasti rozšířené Gesprächsanalyse. Pojmenování dialog je významově příliš široké; naproti tomu význam slova rozhovor je poněkud úzký a příliš konkrétní. U výrazu hovor jsou v popředí určité fyzikální vlastnosti a chybějí aspekty ukončenosti. Zbývá pojmenování konverzace, kterým se v češtině někdy míní konverzace společenská (srov. Mukařovský, 1948, s. 137: „Konverzací rozumím každý dialog bez živé a bezprostřední užitečnosti, při kterém se mluví především proto, aby se mluvilo, pro zábavu, pro hru ze zdvořilosti …”), avšak zejména u mladé generace se tato specifikace pociťuje už jen málo. Výkladové slovníky uvádějí ostatně u slova konverzace i synonymum rozhovor a kromě toho je zde možnost derivace adjektiva konverzační. Užíváme proto i termínů konverzace, konverzační analýza – pokusíme se je však ponechat pro etnometodologicky orientovanou „conversation analysis”. Naproti tomu pro celý komplex směrů zabývajících se rozborem rozhovorů, dialogů, ev. diskursů předběžně volíme označení analýza dialogu – s vědomím, že zdaleka nejde o označení výstižné a optimálně vyhovující. – V této souvislosti se nelze vyhnout ani dalšímu, zdánlivě pouze pojmově terminologickému problému, který má však závažné důsledky všude, kde se v českém prostředí vyrovnáváme se zahraničními vědeckými pracemi z této oblasti: vztahu pojmů text a diskurs. Jejich užívání je značně nejednotné. Termín text bývá někdy vyhrazen pro projev psaný (srov. spojení ”text and talk”) a v tomto případě se v pracích z okruhu analýzy dialogu nevyskytuje. Diskurs se buď spojuje s mluveným projevem, nebo se užívá jako pojem integrační, nadřazený projevům mluveným i psaným. Jindy představuje diskurs množinu jednotlivých textů, soubor textů spojených určitým tématem nebo jinou společnou charakteristikou; nebo diskurs vytváří pouze rámec, prostor pro aktuální výskyt textu; atd. (Srov. i návrh J. Krause (1992) chápat text jako útvar zkoumaný z hlediska jazykového a diskurs jako útvar zkoumaný v rámci určité kultury, širšího sociálního zázemí.)

Základy vlastní „konverzační analýzy” byly položeny koncem 60. let v USA; postupně se pak profilovalo – s naznačenými rozdílnými akcenty, diferencemi v zaměření – celé spektrum současné analýzy dialogu. Na tuto vědeckou orientaci se dnes [112]soustřeďuje nemalá výzkumná kapacita i na německých vědeckých pracovištích a univerzitách. Centrum pro interdisciplinární výzkum univerzity v Bielefeldu uspořádalo ve dnech 26. 1. – 20. 2. 1991 studijní týdny s názvem Metody analýzy dialogu (Methoden der Gesprächsanalyse). Účelem této akce bylo umožnit lepší vzájemné poznání a navázání pracovních kontaktů mezi německými badateli zabývajícími se analýzou dialogu a mezi pracovníky v této oblasti ze zemí střední a východní Evropy, včetně bývalé NDR; proto byli do Bielefeldu kromě velkého množství německých účastníků pozváni i hosté z Československa, Polska, Maďarska a Rumunska.

V rámci programu všichni účastníci představili zaměření svého výzkumu, své dosavadní výsledky i plány do budoucna; jejich referáty byly podrobně prodiskutovány a závěrečná shrnující diskuse byla věnována ústředním metodologickým otázkám, na které se v průběhu jednání opakovaně naráželo (např. možnostem a typům modelování v tomto oboru, specifice práce s materiálem, místu analýzy dialogu v interdisciplinárním kontextu, způsobům aplikace výsledků aj.). Navíc byl program vyplněn přednáškami expertů – výrazných osobností tohoto oboru v Německu, lingvistů i sociologů, kteří svým dílem formují analýzu dialogu jako průnik obou disciplín. (Přednášky byly doplněny „dílnami”, při nichž přednášející demonstrovali způsob své empirické práce s materiálem nebo vedli a instruovali účastníky při jejich vlastních analytických činnostech.) Celá akce poskytla velmi názorný obraz vývoje analýzy dialogu od jejích „konverzačně–analytických” kořenů až k současné diferenciaci a umožnila účastníkům nejen orientaci v dnešní situaci oboru (seznámení s hlavními osobnostmi, institucemi a pracovišti, literaturou), ale i studium základních problémů do značné hloubky.

Filozofické pozadí vzniku konverzační analýzy tvoří fenomenologie, pozdní stadium teorie L. Wittgensteina a symbolický interakcionismus (významy se vytvářejí v procesu sociální interakce; nejsou spojeny s předměty definitivně, ale jsou v procesech interakce a interpretace neustále přetvářeny a modifikovány – viz v německých pracích z tohoto okruhu pojem Bedeutungszuschreibung). Pojem interakce má v celém tomto kontextu stěžejní postavení – znamená tu veškeré (nejen) lidské kontakty, spolupráci, vzájemné působení, kde hraje značnou roli dorozumívání (verbální i neverbální).[1] Vědecké, intelektuální klima, z něhož se konverzační analýza bezprostředně vyvinula, pak představuje etnometodologie a mikrosociologie; takto orientovány byly také práce H. Garfinkela (např. 1967) a E. Goffmana (srov. hl. 1981), na které především navázali inspirátoři a tvůrci nového směru výzkumu – Harvey Sacks se svými spolupracovníky Emanuelem Schegloffem, Gail Jeffersonovou a dalšími. (Viz zásadní, permanentně citované společné studie – např. 1974, 1977, a množství dalších statí a sborníků vydaných v 70. a 80. letech.)[2]

Konverzační analýza se zaměřuje zejména na běžnou, každodenní interakci členů určitého společenství, na jejich interakční techniky a interpretační procesy. Hlavní metodologickou zásadou je co nejvíce se přiblížit interpretačním postupům účastníků interakce: nepředbíhat vývoj interakce globálními hypotézami o jejích cílech či výsledcích, postupovat krok za krokem, nebýt v interpretaci dál než sami účastníci a vyvozovat analytické kategorie z analýzy samé. (Srov. Streeck, 1983.) Tím je dána nutnost pracovat s konkrétním materiálem (magnetofonové nahrávky, videozáznamy, pečlivé transkripce rozhovorů) a podrobovat ho detailním empirickým analýzám. Do výzkumných metod nevstupují žádné apriorní teoretické konstrukty, nepřichází v úvahu jakákoli adaptace materiálových dat. U sociální skutečnosti, která vzniká, je vytvářena jednáním účastníků interakce, se přitom předpokládá uspořádanost, strukturní organizovanost; [113]zákonitosti této organizace je třeba zjistit konkrétní materiálovou analýzou a prostřednictvím dalšího materiálu je neustále ověřovat, doplňovat, přesněji formulovat … Nic by nemělo uniknout analytické pozornosti, žádný detail nelze považovat za náhodný, bezvýznamný, banální (heslo ”Order at all points”). Případná hranice, míra detailizace (v transkripci i interpretaci) je ovšem jedním ze sporných momentů této metodologie – stále stupňovaná atomizace rozhovoru jako koherentního celku s sebou nese nebezpečí, že se analytik vzdálí od smyslu celé interakce.

Je zřejmé, že jedním ze stěžejních pojmů této teoretickometodologické orientace je interpretace; způsob interpretace materiálu, přístup k sociální skutečnosti také do značné míry sbližuje konverzační analýzu s objektivní hermeneutikou (viz Bergmann, 1985). Oběma směrům je společná snaha zrušit nadřazenou pozici „vševědoucího” analytika a úplnou, vyčerpávající interpretací všech zaznamenaných detailů interakce dospět k jejímu „řádu”, organizačnímu principu. Pro konverzační analýzu je však zjevně důležitější pól obecných zákonitostí, strukturačních modelů; určité formální mechanismy empiricky odhaluje, při dalších analýzách materiálu však přece jen tíhne k potvrzení jednou zjištěných principů, k popisu jejich konkrétní realizace. Analýzy tedy mají jistý normativní aspekt: od počátku interpretace se u analytika (jako u účastníka) vytvářejí očekávání, která do jisté míry omezují směřování jeho dalších interpretačních činností. Naproti tomu objektivní hermeneutika se pohybuje více na pólu individualizované jedinečnosti a její přístup je otevřenější; akcentuje např. rozsah možností, které otevírá pro další akce účastníků první výpověď v interakční sekvenci, a sleduje, jak se tu uplatňuje specifická selektivita, tedy která z možností je v interakční události realizována.

Pojem interpretace a důraz na interpretační postupy také spojuje konverzační analýzu s tou orientací sociologie, s níž je svým vznikem i dalším vývojem v interdisciplinárním kontextu těsně spjata (mluví se tu o interpretativní sociologii; viz dále rovněž o interpretativní fonologii). Sociologie i lingvistika, resp. jejich takto se utvářející průnik se však mohly začít zabývat analýzou dialogu až na určitém stupni vývoje audiovizuální reprodukční techniky; ve chvíli, kdy technika umožnila nenápadně pořizovat dostatečně kvalitní záznamy interakčních událostí, metodologie konverzační analýzy doplnila nebo zčásti nahradila některé z repertoáru dosud užívaných metod (introspekce, konstruování dat, experimenty, ankety aj.).

Vybavení kvalitní technikou, možnost zvolit nejvhodnější typy magnetofonů, mikrofonů, kazet, videorekordérů atd. je tedy jednou z důležitých podmínek úspěšné práce v oblasti konverzační analýzy. Další podmínkou je volba vhodného transkripčního systému pro přepis záznamů. Neexistují (a ani by nebyly účelné) obecně platné zásady pro transkripci ani značky pro jednotlivé interakční jevy: každý badatel volí způsob transkripce, který nejlépe odpovídá jeho tématu a stylu práce. Tak byla postupně vyvinuta řada transkripčních systémů, které často další badatelé modifikují podle svých potřeb. Jednou z nejrozšířenějších je např. notace G. Jeffersonové (1984). Dlouho se vývojem transkripčního systému zabývali K. Ehlich a J. Rehbein (1976, 1979, 1981), kteří vyšli ze skutečnosti, že synchronní interakční dění je třeba v přepise rozložit do většího počtu paralelních vrstev, dimenzí. Pokusili se proto transformovat linearitu časového plynutí konverzace do plochy a dali přepisu formu partitury, tedy hudební notace; v jednotlivých linkách osnovy jsou zaznamenány různé vrstvy interakce, mezi něž byly postupně zařazovány i jevy, prostředky paralingvální (intonace ad.) a neverbální. (Pořízení takového transkriptu představuje vysoce kvalifikovanou a časově náročnou práci: přepsání jedné zaznamenané minuty dialogu do transkriptu může trvat i 60 minut.)

Za široce použitelný a dostatečný (zejména z hlediska popisu zvukové stránky) lze považovat způsob transkripce, který užívá se svým týmem E. Gülichová (viz Dausendschön–Gay – Gülich – Krafft, 1991 aj.). Užívají smluvených značek pro pauzy a jejich relativní délku, pro přerušení slova nebo konstrukce, pro stoupnutí, klesnutí a rovný [114]průběh melodie, nápadné zdůraznění, prodlouženou výslovnost, vynechání, nesrozumitelná místa, pro úseky, které nelze s jistotou identifikovat; pomocí výrazů jako živě, potichu, zklamaně se vyjadřují popisné nebo interpretativní charakteristiky způsobu řeči i jiné komentáře, zachycují se i některé jevy neverbální (smích aj.). V přepisech se neužívá fonetické transkripce, neužívá se většinou interpunkčních znamének (kromě otazníku); tvary slov nebo slova, jejichž výslovnost se liší od spisovné, se píší tak, aby se výslovnost co nejlépe postihla. Značky a komentářová slova se v přepisech umisťují buď přímo do textu za příslušné úseky, slova, hlásky, nebo je pro ně vyhrazen zvláštní řádek pod příslušným řádkem textu. Problémy jsou s tím, jak vizuálně, graficky znázornit synchronní akustické jevy (současné mluvení partnerů v rozhovoru, přerušování, skákání do řeči). Většinou se v přepisech neznačí jednotlivé repliky, protože jejich hranice jsou v přirozené komunikaci často nezřetelné, ale spíše řádky, pracuje se spíše s plochou v kombinaci se řádky. Pro práce z oblasti konverzační analýzy je ovšem příznačné, že volí pro rozbor kratší úseky rozhovoru a ty detailně interpretují a že se zabývají situacemi, v nichž vede rozhovor malý počet partnerů; v těchto případech jsou obtíže snáze překonatelné.

Snaha o zachycení a analýzu autentického dialogu však naráží na překážku v podobě procesuality interakce. Už nahrávkou, záznamem dialog fixujeme a předmět analýzy tak ztrácí kvality dané průběhem interakce v čase; mizí časová jedinečnost, sociálně relevantní hic et nunc. I psaný text má jistě dynamické kvality, v případě mluveného projevu však jde vyloženě o „plynný”, „uplývající” předmět (srov. termíny Flüchtigkeit, flüssige Daten). Dále při práci s materiálem poslech nezřídka přerušujeme, segmentujeme zaznamenanou interakci, posloucháme jednotlivé části opakovaně, což představuje manipulaci s časovými charakteristikami zpracovávaného rozhovoru; dalšími manipulačními zásahy pak mohou být změny tempa dialogu při poslechu, odstraňování šumů aj. Nejde tedy o pouhou registraci interakce, v níž vidí klasická konverzační analýza svůj ideál – do předmětu analýzy vstupují nutně i momenty konstrukční a rekonstrukční; už transkript představuje vždy určitou ztrátu informace a výsledek interpretace. Navíc vedle samotné interakce má i analýza, kognitivní zpracování rozhovoru svou vlastní dynamiku: při opakovaném poslechu záznamu slyšíme vždy už něco jiného, rozsah porozumění se zvětšuje, výsledek interpretace je obvykle odlišný. Dochází k interferenci pozorovaného a pozorování, pozorování zde spolukonstituuje předmět analýzy. I perspektivy jednotlivých účastníků rozhovoru se navzájem liší, a ještě odlišnější je perspektiva pozorovatele–analytika: každý z nich vlastně zachycuje a interpretuje pouze určitý výřez z komplexní interakce. Účastníci přitom mají určité představy o úrovni porozumění svých partnerů, pozorovatel má určité představy o představách účastníků … Proto je každý rozhovor vlastně nevyčerpatelný a jeho interpretace může být nekonečná (srov. poznatky D. Franckové, 1989, která jediný úryvek z rozhovoru soustavně analyzovala se svými posluchači v průběhu dvou semestrů). Je tedy zřejmé, že se vedle prvotního nadšení pro empirickou práci s materiálem stále více prosazuje i reflexe vlastních analytických metod, úsilí o „porozumění porozumění”. Této metaanalýze, analýze analýzy, průběhu a specifice analytických a interpretačních procesů věnuje v poslední době pozornost zvláště D. Francková (1983, 1989), jejíž myšlenky jsme tu zčásti shrnuli. Zdůrazňuje, že autenticita zkoumaného rozhovoru je ve skutečnosti konstruktem, že předmět analýzy nemá objektivní status, není pro všecky interprety totožný a nelze proto počítat s vysokou mírou intersubjektivity v interpretačních procesech. Do popředí tak vystupuje relativita, neustálá proměnlivost objektu analýzy.

Z hlavních témat, problémů, na něž je soustředěn zájem konverzační analýzy, uvedeme především organizaci výpovědí a replik v sekvencích.[3] Jedním z nejzávaž[115]nějších výsledků týmu H. Sacks – E. Schegloff – G. Jeffersonová (1974) je odhalení mechanismu střídání mluvčích v rozhovoru: ve strukturně vhodném místě, relevantním z hlediska předělu mezi replikami, učiní dosavadní mluvčí odmlku a tím umožní partnerovi, aby se ujal slova (ev. ho dokonce explicitně určí, vyzve, vyvolá, osloví); pak buď převezme slovo jiný mluvčí (ať už určený, nebo neurčený mluvčím původním), nebo – pokud tak nikdo neučiní – může pokračovat v řeči mluvčí původní. Tento tzv. turn–taking mechanismus (srov. též u Nekvapila – Müllerové, 1988) funguje v rozhovoru rekurzívně.

Pro uspořádání replik v sekvencích jsou důležité hlavně vztahy mezi sousedními replikami, konstituce replikových dvojic (adjacency pairs). Konverzační analýza zjišťuje, jaký typ následující repliky je anticipován, resp. přímo vyžadován prvním členem dvojice, jaká replika je po něm v sekvenci očekávána. V souvislosti se vzájemnou podmíněností obou členů dvojice se mluví o podmíněné relevanci (conditional relevance) a o preferenční organizaci interakce (jako druhý člen páru replik je některá z možných alternativ preferována). Klasikové konverzační analýzy např. zjišťují (samozřejmě s omezením na určité situace, vztahy partnerů atd.), že preferovanou reakcí na nabídku, pozvání apod. je souhlas, přijetí. Nesouhlas představuje nepreferovanou alternativu, což má vliv na „design”, formulaci odmítavé repliky: mluvčí obvykle vyjádření nesouhlasu oddaluje, vyhýbá se mu, formuluje své odmítnutí nepřímo, zdvořile, různě ho zdůvodňuje, ev. před formulací nesouhlasu vyjadřuje částečný souhlas (v Bielefeldu byl přednesen příspěvek zkoumající navázání sousedních replik typu ja, aber …). „Design” zde ostatně figuruje jako další důležitý pojem: pro skutečnost, že mluvčí při konstrukci své repliky bere ohled na partnera, na jeho možnou reakci, že formuluje tak, aby partnerovi umožnil porozumění, se užívá označení „recipient design”.

Na základě vzájemné podmíněnosti a preferenčních vazeb mezi sousedními replikami tak vznikají ustálené, rutinní sekvence. Toto pojetí umožňuje výzkum relací mezi různými druhy otázek a odpovědí, a dále výzkum funkčně specializovaných typů sekvencí. Tak byly mj. zkoumány sekvence zahajující a ukončující rozhovor (tzv. openings, closings – srov. Schlegloff – Sacks, 1973): např. ukončování rozhovoru může být postupné, nabídka konce není partnerem vždy akceptována (srov. i Müllerová, 1983 aj.); nebo vkládání různých pomocných, předjímajících, „postranních” sekvencí do rozhovoru (pre–sequence, side–sequence). Hodně pozornosti bylo věnováno i mechanismům oprav, korektur, rektifikací (srov. u nás Müllerová, 1987). Zde byla např. pro určité situace a partnerské konstelace opět zjištěna preference: mluvčí se často nechce dopustit nezdvořilosti tím, že by partnera přímo opravil, a dává přednost variantě, podle níž v rozhovoru přivede partnera k tomu, aby se opravil sám, aby sám opravu inicioval (viz Schegloff – Jefferson – Sacks, 1977). Výzkum různých ustálených sekvencí souvisí se zaměřením na formule a vyjadřovací stereotypy.

Dalším komplexním tématem je zvuková stránka rozhovorů (míní se jí obvykle prozodické rysy, tj. intonace, tvořená melodií, přízvukem a pauzou, tempo, hlasitost, výšková úroveň hlasu, rytmus, tenze; srov. Daneš, 1985). Pohled na ni není jednotný, ať už jde o její jednotlivé jevy, jejich funkce nebo o jejich sepětí s jinými složkami rozhovoru. Rozdíly v pohledu představitelů analýzy dialogu na zvukovou stránku rozhovoru jsou v tom, jakou důležitost jí vůbec přičítají, do jaké míry se jí zabývají a jaký stupeň samostatnosti mezi ostatními stránkami rozhovoru jí přiznávají. (Viz Gibbon – Selting, 1983; Selting, 1987.)

Je rozdíl mezi zkoumáním zvukových jevů ve fonetice a fonologii a v analýze dialogu; je dán různými perspektivami, z nichž tyto disciplíny na zvukové jevy pohlížejí. Cílem analýzy rozhovoru je rekonstrukce „dění” mezi jeho účastníky, součástí této rekonstrukce je interpretace zvukové stránky rozhovoru, zaměřená právě na její interakční významy, a tím je určován způsob a míra, do jakých podrobností se zvukovou stránkou zabývat a co od její analýzy očekávat. V tomto smyslu se hovoří o interpreta[116]tivní fonologii. Zvuková stránka se nezkoumá izolovaně, ale vždy ve spojení s dalšími jazykovými a mimojazykovými dimenzemi rozhovoru. Pozice analytika, pokud není školeným fonetikem, bývá někdy obtížná; poměrně abstraktní foneticko–fonologické práce neposkytují vhodnou platformu pro vysvětlování zvukových jevů v rozhovoru. Většinou se také tyto práce zabývají jen některými typy nespontánní komunikace (např. hlasitým čtením), které mají úplně jinou povahu než texty zkoumané analýzou dialogu. Teoretický základ foneticko–fonologických kategorií se jen těžko slučuje s intuitivností analýzy přirozeného rozhovoru a to vede k nejistotě, zda je tato intuitivní analýza podle exaktních měřítek fonetiků dost přesná a vědecká. Další problém je v tom, že v přirozeném prostředí není možno získat tak kvalitní nahrávku, aby byla srovnatelná s nahrávkou v laboratorních podmínkách.

Nejvíce pozornosti je v pracích z oblasti analýzy dialogu věnováno intonaci, která je relativně výrazným aspektem průběhu rozhovorů a má v rozhovoru více různých funkcí. Na její samostatnost panují diferencované názory. M. Coulthard a D. Brazil (1979) chápou intonaci jako samostatný významový systém: určité intonační průběhy a jejich kombinace vyjadřují určité abstraktní významy, které samy signalizují vztahy partnerů (jejich názorové, postojové, citové aj. přibližování/vzdalování) bez ohledu na významy vyjadřované lexikálními, syntaktickými nebo jinými prostředky. D. Gibbon (1981, 1984) zastává názor, že intonace má více funkcí s ohledem na různé roviny výpovědi a organizace, uspořádání dialogu. Považuje intonaci za autonomní signální systém na „metalokuční rovině”, který operuje na jednotkách lokuční nebo textové roviny a signalizuje funkce jednotek na různých rovinách. Jde o menší jednotky, jako je slabika, slovo; o jednotky na rovině organizace diskursu, jako je replika (turn), sekvence mluvních aktů; dále může intonace signalizovat žánry, styly, postoje, hodnocení, city mluvčích.[4] Podobný postoj má i J. Gumperz (1982): považuje prozodické jevy za signální prostředky, které ve spojení s prostředky lexikálními a syntaktickými slouží k inferencím (vyvozování) na určitém kulturním pozadí a v určitém interpretativním rámci. V tomto smyslu pokládá prozodické rysy za jeden z druhů „kontextualizačních klíčů”, tj. za jevy, které signalizují kontextové presupozice (to, co se vyrozumívá z kontextu) a pomáhají vytvářet dynamické interakční obsahy v rozhovoru (to, co se „nevysloveno” odehrává mezi partnery).

Stručně naznačíme některá další témata současné analýzy dialogu. Jsou sledovány např. mechanismy pohybu témat v konverzaci, tj. strategickotaktické postupy a prostředky, jimiž se dosahuje udržení tématu (třeba proti vůli partnera), změny tématu, konsensu o vyčerpání určitého tématu a iniciace nového, návratu k již opuštěnému tématu apod. Dále se zkoumají možnosti výběru a umístění četných, často mnohofunkčních signálů, které do jisté míry organizují průběh interakce: např. výrazy jako hm mohou být projevy souhlasu, rozpaků, signálem, že mluvčí chce pokračovat v řeči, recipient může takto potvrzovat příjem informace apod. Pozornost je upřena rovněž na způsoby integrace verbálních a neverbálních aktivit v interakci: např. pro plynulost střídání replik mohou být důležité pohledy, pohyby a gesta (mj. přikývnutí), vzdálenost partnerů. Sociální organizaci podléhá i smích; také jeho možným funkcím v interakci byl v Bielefeldu věnován speciální referát.

Přestože se stále zvětšuje diferenciace analýzy dialogu podle jednotlivých škol, směrů, badatelů, můžeme v jejím dosavadním, zhruba dvacetiletém vývoji zaregistrovat i určitou proměnu některých akcentů:

[117](1) Od počátečního zájmu konverzační analýzy především o vztahy v replikových dvojicích, o lineární návaznost a „lokální senzitivitu” replik, o výstavbu krátkých sekvencí se pozornost postupně přesunuje k rozsáhlejším interakčním strukturám, ke globálním schématům, vzorcům (srov. např. „sprachliches Handlungsmuster” u Ehlicha – Rehbeina, 1979; „Handlungsschema” u Kallmeyera, 1985 aj.). Zkoumá se míra realizace schématu sekvenční strukturou a případné kompenzační strategie při nedodržení schématu.[5]

(2) Proti prvnímu, klasickému období konverzační analýzy se zvyšuje zájem o jazykové obsazení pozic v sekvenčních strukturách, prvků definovaných ve schématech (zatímco zpočátku byl jazyk chápán – s E. Schegloffem – spíše jako „host v interakci”).

(3) Od zaměření zejména na běžnou každodenní konverzaci (v rodině, mezi přáteli) přechází řada badatelů k výzkumu interakce v institucionálních podmínkách (tedy k výzkumu inspirovanému už např. Garfinkelem, 1967): zaznamenávají se rozhovory např. při školním vyučování, konzultace klientů se sociální pracovnicí, jednání na úřadech se zaměstnanci správních orgánů (tzv. Bürger–Verwaltungskommunikation), soudní jednání aj. Na tomto materiálu se sleduje realizace vzorců, uplatňování různých rutin, relevance sociálních rolí účastníků, postupy při řešení různých problémů; např. při jednání občana se zaměstnancem úřadu může mlčení úředníka znamenat lhostejnost, zatímco mlčení občana bezradnost atd.

Studijní týdny v Bielefeldu pochopitelně poskytly obraz především o současném stavu a výsledcích analýzy dialogu v Německu. Diferencované přístupy k předmětu bylo možno sledovat ve vystoupeních reprezentativních představitelů oboru. Např. Werner Kallmeyer byl jedním z prvních, kteří uvedli konverzační analýzu v klasické etnometodologické podobě do německé vědy a lingvistiky (viz jeho základní studie ze 70. let – např. Kallmeyer – Schütze, 1976); je také jedním z hlavních nositelů vývojového pohybu v této disciplíně, posunu akcentů směrem ke globálním schématům a k využití jazykových prostředků v interakci. Se svým týmem na pracovišti v Mannheimu realizoval v nedávných letech projekt analýzy „Beratungsgespräche” – bylo vypracováno schéma poradenských rozhovorů a v řadě minuciózních analýz byly popsány jeho interakční realizace (prostřednictvím různých „formulačních postupů” jako fokusace, kontextualizace, modalizace – srov. pojem Formulierungsverfahren). Poradenství, různé konzultace udílené lékařem, psychologem, právníkem, sociálním kurátorem, linkou důvěry atd., je ostatně asi nejfrekventovanějším zdrojem materiálu pro německou analýzu dialogu. Další projekt Kallmeyerova týmu z posledních let je pak zaměřen na mluvenou komunikaci ve městě: po několik let byly zaznamenávány rozhovory v určité sociální skupině předměstských obyvatel a byl sledován např. a) vliv regionu, užívání příslušné jazykové variety v dialogu, b) projevy adaptace, identifikace se skupinou v komunikačním chování jednotlivců, c) vytváření stereotypů, formulí, které jsou pro skupinu charakteristické a mají nemalou sociolingvistickou a etnolingvistickou relevanci; vznikají na základě společných znalostí, sdílených postojů a hodnocení, kondenzací opakovaně vyprávěných příběhů apod.

Další představitelka německé analýzy dialogu Uta Quasthoffová se rovněž soustředěně zabývá vyjadřovacími stereotypy – především v souvislosti s předsudky. Ty chápe jako zjednodušující, generalizující emotivně–hodnotové soudy o sociálních skupinách, jimž jsou připisovány určité vlastnosti (viz Quasthoff, 1978). Předsudky vůči etnickým menšinám, gastarbeiterům, Židům, Romům a jejich komunikační reflexe představují dnes nepochybně velmi aktuální lingvistické téma nejen v Německu; U. Quasthoffová se zaměřuje i na využití takto motivovaných stereotypů např. v argumentačních postupech. Jejím druhým životním tématem, o kterém předná[118]šela v Bielefeldu, je pak vyprávění, zkoumané z hlediska analýzy dialogu, sociolingvistiky i psycholingvistiky (srov. monografii Erzählen im Gespräch, 1980, aj.). Cílem projektu, který autorka nyní se svými kolegy zpracovává, je modelovat osvojování vyprávěcích schopností u dětí, jejich proměny a příznačné projevy na různých věkových stupních. Pozornost je věnována hlavně osvojování schémat, interakčních vzorců, a dále vztahům mezi určitými úlohami, fázemi vyprávění (tzv. „jobs”) a odpovídajícími prostředky a formami vyprávění.

Ze sociologů zabývajících se konverzační analýzou vystoupili v Bielefeldu Jörg R. Bergmann a Fritz Schütze. J. Bergmann sleduje ve svém díle (srov. Bergmann, 1981, 1985) konverzační analýzu a její vývoj v širokém filozoficko–sociologickém kontextu; navíc se věnuje výzkumu některých speciálních typů rozhovoru, „komunikativních žánrů”. Je autorem monografie o žánru zvaném „Klatsch” (drb, klep, kec) a na studijních týdnech předvedl analýzu zaznamenaných telefonních rozhovorů, při nichž občané hlásí požárníkům požár („Feuerwehrnotrufe”). Jde o velmi zajímavý materiál: krátké, výrazné rozhovory, realizované podle určitého intuitivního schématu a přitom dostatečně individualizované (jinak se chová rozčilený majitel hořícího bytu, jinak nezúčastněný svědek, který věcně sděluje, že vidí v dálce oheň). Účastníci uplatňují různé strategie, rozhovory jsou v různé míře řízeny službu konajícím požárníkem, mají své specifické psychologické a sociální kvality i svou dramatičnost.

F. Schütze, spolupracovník W. Kallmeyera z počátečního období rozvoje konverzační analýzy v Německu, sám označuje svůj vědní obor jako „kommunikative Sozialforschung”. Zde podrobně představil sociologickou metodu narativního interview a její komunikační relevanci: proti obvyklým anketám se zde nekladou přímé otázky, ale zdůrazňuje se snaha motivovat osoby k samostatnému vyprávění (např. průběhu vlastního života). I F. Schütze zpracovává zajímavý materiál – autobiografická vyprávění starých lidí při rozhovorech se sociální kurátorkou. Rovněž zde je možno sledovat realizaci určitého vzorce, způsob kognitivního zpracování životní materie, hierarchizaci událostí a problémů, preferování pozitivních či negativních zážitků; vysokou komunikační relevanci pak mají různé způsoby sebeprezentace, hodnocení, komentování, argumentace, segmentace vyprávění apod. (viz Schütze, 1983).

Jiný přístup k analýze dialogu byl předveden Konradem Ehlichem, který svou „funkčně–pragmatickou analýzou” na rozdíl od klasiků oboru více směřuje k postižení smyslu rozhovoru a k širším filozoficko–lingvistickým zobecněním. Také on ovšem vychází z minuciózní práce s materiálem: předmětem jeho pozornosti jsou různé možnosti získávání a analýzy dat, problém autenticity a objektivity dat, jejich dynamika, etika jejich získávání, institucionální ochrana dat (utajování, různé mystifikační a kamuflážní postupy), možnosti opakovaného využívání nahrávek (k různým účelům), otázka likvidace nahrávek, věčný problém účasti analytika v zaznamenávané interakci, využití počítačů při zpracovávání tohoto typu materiálu … Zmiňovali jsme se už o podílu K. Ehlicha na vývoji vlastního transkripčního systému (systém Ehlicha a Rehbeina se nazývá „halbinterpretative Arbeitstranskription”, zkráceně HIAT, a jeho zásady byly publikovány ve třech rozsáhlých statích). Rovněž už zmíněný Ehlichův a Rehbeinův koncept „vzorce jazykového jednání” ověřovali oba autoři postupně na materiálu z různých komunikačních situací: z prostředí restaurace, školy (viz Ehlich – Rehbein, 1984, 1986), interakce lékaře s pacientem aj. Kromě toho se K. Ehlich vždy zajímal i o nejrůznější drobné, okrajové, nestandardní jevy a prostředky v interakčních procesech – např. o prostředky deiktické, o využití interjekcí nebo o funkce a realizační formy hm.

Margret Seltingová (viz např. 1987) rozvíjí směr bádání o zvukové stránce rozhovoru, zejména o intonaci, který je založen na čistě poslechové analýze intonace přirozených rozhovorů. Propracovává tzv. deskriptivní kategorie prozodie, intonaci (melodii), hlasitost, tempo, rytmus, pauzy jako kategorie relevantní pro analýzu zvukové stránky rozhovorů. Jejich popis je intuitivní, založený pouze na tom, jak analytik (bez pomoci [119]přístrojů) slyší zvukový průběh rozhovoru a zaznamená ho. Seltingová uvádí, že ověření intuitivní poslechové analýzy analýzou instrumentální může být úspěšné jen částečně, mnohá data přirozené řeči ani instrumentální analýzu neumožňují. Rozlišuje mezi lokálními a globálními intonačními kategoriemi; lokální charakter má přízvuk (accent), jímž míní také ještě melodické pohyby realizované současně s přízvukem na samohlásce, globální charakter mají kohezní série (řady) melodických pohybů, které dohromady vytvářejí intonační obrysy, kontury (srov. v Danešově – 1957 – terminologii intonační kadence). Upozorňuje také na možné rozdíly v chápání některých globálních kategorií, jako je např. tónová jednotka (tone unit, tone group), jíž v našich domácích pracích odpovídá nejspíše promluvový úsek (srov. Daneš, 1957; Palková, 1974). Tónovou jednotku klasifikuje Seltingová jako fonologickou jednotku definovanou jejími hranicemi a její vnitřní strukturou. Jestliže však analytik postihuje intonaci přirozené řeči poslechovou metodou, vnímá spíše vnitřní spojitost kontur jako výsledek rytmického opakování přízvuků (v Danešově pojetí jde o výskyt intonačního centra) a melodických pohybů, které vytvářejí kontury, a méně už hranice tónových jednotek.[6]

M. Seltingová své pojetí a způsob zkoumání intonace uplatnila v popisu intonace otázek začínajících tázacím slovem (nejčastěji was). Kromě toho, že popsala intonaci různých typů těchto otázek, přispěla i k tématu, které je poměrně často zpracováváno, totiž k problematice tázání se a odpovídání, a vytvořila též klasifikaci otázek. Vzhledem k tomu, že existuje mnoho kritérií (gramatických, logických, psychologických, interakčních) pro klasifikaci otázek, existuje také řada různých klasifikací. Seltingová ovšem utřídila pouze otázky jednoho typu, což znamená propracování a zjemnění klasifikací již existujících. I v klasifikaci otázek uvozených tázacím slovem (W–Fragen) uplatňuje perspektivu konverzační analýzy, totiž hledisko průběhu rozhovoru mezi partnery, jeho plynutí, proměňující se obsah a vztahy partnerů, a za její základ bere to, zda otázka směřuje „dopředu”, zda jejím položením se mají získat nové informace, nebo zda otázka směřuje „dozadu”, vrací se k již vyslovenému; zde se pak naskýtá více možností, protože důvodů k návratům je několik. Rozlišují se zde otázky, které explicitně vyjadřují požadavek zajistit porozumění (Verständnissicherung), otázky, jimiž se manifestují nějaké problémy, a to problémy s porozuměním (týkají se významu, reference a zvukové stránky) nebo problémy spjaté s postojem mluvčího (tzv. podivové otázky, erstaunte Nachfragen), otázky s tázacími výrazy wieso a warum. Všechny tyto skupiny jsou charakterizovány z hlediska jejich intonačního průběhu.

Dílo Elisabeth Gülichové, hlavní organizátorky bielefeldských studijních týdnů, v sobě spojuje orientaci na příznačná témata textové lingvistiky a přístup analýzy dialogu. Autorka si získala velké zásluhy o rozvoj textové lingvistiky v Evropě již na přelomu 60. a 70. let (např. monografií Makrosyntax der Gliederungssignale im gesprochenen Französisch, 1970; nebo s W. Raiblem jako editorka a spoluautorka významných publikací Textsorten, 1972; Linguistische Textmodelle, 1977, aj.). Oba přístupy se snaží propojit (srov. např. Gülich, 1985) mj. prostřednictvím ústředních konceptů koherence nebo textového typu. Typové kvality pronikají postupně i do výzkumů analýzy dialogu (viz výše o schématech, vzorcích); v tomto kontextu se však chápou jak typové, tak koherenční hodnoty výhradně jako výsledek interpretačního [120]výkonu účastníků interakce (nikoli tedy jako vlastnosti textu, resp. diskursu). E. Gülichová připojuje k syntéze obou přístupů navíc ještě svou erudici romanistickou a všech těchto zkušeností v poslední době využívá hlavně při zajímavých analýzách vícejazyčné komunikace (např. rozhovory mezi německými a francouzskými studenty s rozdílnou úrovní znalostí druhého jazyka); o projektu „Komunikace v kontaktových situacích” také v Bielefeldu se svými spolupracovníky referovala.

Druhý hlavní organizátor celé akce, Reinhard Fiehler, má bohaté zkušenosti s výzkumem institucionální a pracovní komunikace. Jak bylo zřejmé i z jeho výkladu v rámci studijních týdnů, věnuje v poslední době velkou pozornost možnostem praktické aplikace analýzy dialogu (zkoumal např. možný podíl lingvistů na vzdělávání propagačních pracovníků a prodejců různých firem, jejichž úspěch je do značné míry založen na přesvědčivé formulaci nabídky zboží a na schopnosti dohodnout se s partnerem, pozitivně na něho zapůsobit).

Referáty několika desítek dalších německých účastníků se pohybovaly v prostoru vytyčeném dosavadním vývojem analýzy dialogu a výzkumnými programy hlavních představitelů tohoto oboru v Německu (viz výše). Byly přirozeně založeny i na materiálu z mnoha dalších prostředí (kromě zmíněných institucionálních a poradenských interakcí také komunikace v hromadných sdělovacích prostředcích; komunikace s dětmi – v rodině, v mateřské škole i při vyučování; terapeutické interakce; mluvená odborná komunikace v určitém oboru; konfliktní komunikace při policejních výsleších; vícejazyčná komunikace – prostřednictvím tlumočníka, v prostředí gastarbeiterů aj.) a zaměřily se na řadu speciálních jevů (např. na fungování parafrází, frazeologismů, hodnotících výrazů, pauz, rychlosti řeči v interakci). Příspěvky účastníků z ostatních zemí souzněly s německými projekty v základních badatelských tématech, v pojetí předmětu výzkumu; poněkud odlišné přístupy však mnohde prozrazovaly návaznost na tradice domácí jazykovědy. Bude naším úkolem i do budoucna zvážit, co si můžeme z metod a výsledků německé analýzy dialogu odnést (asi zejména v empirické práci s materiálem) a nakolik máme (zejména při interpretaci celku textu/diskursu) jít svou vlastní cestou. Studijní týdny v Bielefeldu nám k těmto úvahám poskytly množství cenných podnětů.

 

LITERATURA

 

Bergmann, J. R.: Ethnomethodologische Konversationsanalyse. In: P. Schröder – H. Steger (Hrsg.), Dialogforschung. Schwann, Düsseldorf 1981, s. 9–54.

Bergmann, J. R.: Flüchtigkeit und methodische Fixierung sozialer Wirklichkeit (Aufzeichnungen als Daten der interpretativen Soziologie). In: W. Bonss – H. Hartmann (Hrsg.), Soziale Welt, Sonderband 3: Entzauberte Wissenschaft. Vandenhoeck, Göttingen 1985, s. 299–320.

Brazil, D.: Phonology: intonation in discourse. In: T. A. van Dijk (ed.), Handbook of Discourse Analysis, vol. 2: Dimensions of Discourse. Academic Press, London – New York – Sydney 1985, s. 57–75.

Coulthard, M.: An Introduction to Discourse Analysis. Longman, London 1977.

Coulthard, M. – Brazil, D.: Exchange Structure. Discourse Analysis Monographs 5. University of Birmingham, Birmingham 1979.

Daneš, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Academia, Praha 1957.

Daneš, F.: Intonace v textu (promluvě). SaS, 46, 1985, s. 83–100.

Dausendschön–Gay, U. – Gülich, E. – Krafft, U.: Kommunikation in Kontaktsituationen. Bericht über ein Forschungsprojekt. Bielefeld 1991.

Ehlich, K. – Rehbein, J.: Halbinterpretative Arbeitstranskriptionen (HIAT). Linguistische Berichte, 45, 1976, s. 21–41.

Ehlich, K. – Rehbein, J.: Erweiterte halbinterpretative Arbeitstranskriptionen (HIAT 2): Intonation. Linguistische Berichte, 59, 1979, s. 51–75.

[121]Ehlich, K. – Rehbein, J.: Sprachliche Handlungsmuster. In: H.–G. Soeffner (Hrsg.), Interpretative Verfahren in den Sozial– und Textwissenschaften. Metzler, Stuttgart 1979, s. 243–274.

Ehlich, K. – Rehbein, J.: Erweiterte halbinterpretative Arbeitstranskriptionen (HIAT 3): Nonverbale Kommunikation. In: P. Winkler (Hrsg.), Methoden der Analyse von Face–to–face Situationen. Metzler, Stuttgart 1981, s. 302–329.

Ehlich, K. – Rehbein, J. (Hrsg.): Erzählen in der Schule. Narr, Tübingen 1984.

Ehlich, K. – Rehbein, J. (Hrsg.): Muster und Institution. Untersuchungen zur schulischen Kommunikation. Narr, Tübingen 1986.

Franck, D.: Das Gespräch im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit. In: Gülich –Kotschi (Hrsg.), 1985, s. 19–41.

Franck, D.: Zweimal in den gleichen Fluss steigen? Überlegungen zu einer reflexiven, prozessorientierten Gesprächsanalyse. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 42, 1989, s. 160–167.

Garfinkel, H.: Studies in Ethnomethodology. Prentice Hall, Englewood Cliffs, New Jersey 1967.

Gibbon, D.: A new look at intonation syntax and semantics. In: A. James – P. Westney (ed.), New Linguistic Impulses in Foreign Language Teaching. Narr, Tübingen 1981, s. 71–98.

Gibbon, D.: Intonation as an adoptive process. In: D. Gibbon – H. Richter (ed.), Intonation, Accent and Rhythm. Studies in Discourse Phonology. Gruyter, Berlin – New York 1984, s. 165–193.

Gibbon, D. – Selting, M.: Intonation und die Strukturierung eines Diskurses. Zeitschrift für Literaturwissenschaft und Linguistik, 49, 1983, s. 53–73.

Goffman, E.: Forms of Talk. Blackwell, Oxford 1981.

Gülich, E.: Makrosyntax der Gliederungssignale im gesprochenen Französisch. Fink, München 1970.

Gülich, E.: Konversationsanalyse und Textlinguistik. In: Gülich – Kotschi (Hrsg.), 1985, s. 123–140.

Gülich, E. – Kotschi, T. (Hrsg.): Grammatik – Konversation – Interaktion. Linguistische Arbeiten 1983. Niemeyer, Tübingen 1985.

Gülich, E. – Raible, W. (Hrsg.): Textsorten. Athäneum, Frankfurt 1972.

Gülich, E. – Raible, W.: Linguistische Textmodelle. Grundlagen und Möglichkeiten. Fink, München 1977.

Gumperz, J.: Discourse Strategies. Cambridge University Press, Cambridge et al. 1982.

Jefferson, G.: Transcript notation. In: J. M. Atkinson – J. C. Heritage (ed.), Structures of Social Action. Cambridge University Press, Cambridge et al. 1984, s. IX–XVI.

Kallmeyer, W.: Handlungskonstitution im Gespräch. Dupont und seine Experten führen ein Beratungsgespräch. In: Gülich – Kotschi (Hrsg.), 1985, s. 81–122.

Kallmeyer, W. – Schütze, F.: Konversationsanalyse. Studium Linguistik, 1, 1976, s. 1–28.

Kraus, J.: Proměny řečnického stylu v češtině. SaS, 53, 1992, s. 1–9.

Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987.

Mukařovský, J.: Dialog a monolog. In: Kapitoly z české poetiky I. Svoboda, Praha 1948, s. 129–154.

Müllerová, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC Philol. Monogr. 76. UK, Praha 1983.

Müllerová, O.: Intonatorische, syntaktische und inhaltlich–pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte (anhand von Arbeitsberatungen). In: Linguistica XII, Praha 1985, s. 33–56. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

Müllerová, O.: Korektury, rektifikace, parafráze a modifikační explikace v odborném textu. SlavPrag XXVI, AUC Philol. 4–5, 1987, s. 119–126.

Nekvapil, J. – Müllerová, O.: K pauzám v komunikačním procesu. SaS, 49, 1988, s. 202–208.

Palková, Z.: Rytmická výstavba prozaického textu. UK, Praha 1984.

Quasthoff, U.: The uses of stereotype in everyday argument. Journal of Pragmatics, 2, 1978, s. 1–48.

Quasthoff, U.: Erzählen im Gespräch. Narr, Tübingen 1980.

Sacks, H. – Schegloff, E. A. – Jefferson, G.: A simplest systematics for the organization of turn–taking in conversation. Language, 50, 1974, s. 696–735.

Schegloff, E. A. – Jefferson, G. – Sacks, H.: The preference for self–correction in the organization [122]of repair in conversation. Language, 53, 1977, s. 361–382.

Schegloff, E. A. – Sacks, H.: Opening up closings. Semiotica, 8, 1973, s. 298–327.

Selting, M.: Descriptive categories for the auditive analysis of intonation in conversation. Journal of Pragmatics, 11, 1987, s. 777–791.

Streeck, J.: Konversationsanalyse. Ein Reparaturversuch. Zeitschrift für Sprachwissenschaft, 2, 1983, s. 72–104.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 111-122

Previous Ján Horecký: Naratívne výpovedné akty

Next Iva Nebeská: K některým tendencím v modelování řečové komunikace