dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K některým tendencím v modelování řečové komunikace

Iva Nebeská

[Discussion]

(pdf)

On some tendencies in modeling spoken communication

1. Komplexnější i dílčí otázky spojené s dorozumíváním mezi lidmi patří k tématům, se kterými se opakovaně setkáváme v historii lidského poznání. V některých vědách, např. ve filozofii, rétorice, psychologii, lingvistice, sémiotice jsou přítomny trvale, i když v některých obdobích (v některých teoretických koncepcích) spíše latentně. Tradičně byly základními metodami výzkumu popis pozorovaných jevů a výklad (interpretace) jejich souvislostí. K výrazné změně přístupu došlo v 50. letech, kdy začal do humanitních věd pronikat pojem modelování a začalo se mluvit i o modelování řečové komunikace. Bylo to dáno vznikem a rychlým rozvojem teorie informace, která původně nebyla ani tak vědou o obecných aspektech komunikace, jako spíše teorií přenosu signálu. V teorii informace byly jednak exaktně formulovány podmínky přenosu zprávy od produktora k recipientovi, jednak byl koncipován model komunikačního procesu (Shannonovo schéma). Můžeme předpokládat, že právě myšlenka modelování komunikačního procesu konkretizovaná Shannonovým schématem výraznou měrou přispěla k tomu, že se vznikající teorie informace setkala s tak příznivou odezvou v nejrůznějších vědních oborech, lingvistiku nevyjímaje. Ačkoli v teorii informace šlo primárně o exaktní vymezení podmínek ekonomického přenosu signálu (o množství, nikoli o kvalitu přenášené informace), některé „doprovodné” myšlenky se ukázaly jako velmi přitažlivé pro mnohé humanitní vědy, zejména pro sociologii, sociální psychologii a v neposlední řadě i pro lingvistiku. Shannonovo schéma si některé humanitní vědy doslova „vypůjčily” a postupně ho modifikovaly se zřetelem ke svým specifickým potřebám. Důraz položily především na široce chápaný proces komunikace: od prostého přenosu informace od produktora k recipientovi přes komunikaci v malých sociálních skupinách až po komunikaci masovou. Z teorie informace pronikly do mnoha dalších disciplín nové pojmy: zpráva/sdělení, kód, kódování, dekódování, komunikační kanál, šum, entropie, redundance aj. Obsahová náplň dříve známých pojmů mluvčí a posluchač byla zobecněna a terminologicky upravena na emitor, vysílatel či podavatel (později produktor) a příjemce (později recipient či percipient).[1]

Při přejímání nových myšlenek se zcela zřejmou metodologickou oporou stalo Shannonovo schéma komunikačního procesu, velmi obecný model přenosu informace od podavatele k příjemci.[2] Právě dostatečná obecnost tohoto modelu (který byl později zejména v psycholingvistice nazýván kódovým nebo informačním) umožňovala, že jím bylo možno postihnout různé typy tehdy zkoumaných komunikačních procesů, včetně komunikace řečové. V důsledku toho se řečová komunikace zcela explicitně zařadila do širšího kontextu komunikačních procesů. Lze říci, že informační model vlastně zprostředkovával alespoň rámcový kontakt mezi lingvistikou a dalšími obory, které [123]s tímto modelem pracovaly, a stal se tak jedním z prostředků vytvářející se interdisciplinarity (interdisciplinárních přístupů ke zkoumaným jevům).[3] Informační model stál i u zrodu psycholingvistiky: vedle strukturní lingvistiky a behavioristické teorie učení se teorie informace metodologicky i koncepčně podílela na vzniku nové disciplíny (Psycholinguistics, 1954). Vývoj psycholingvistiky je tak od počátku i vývojem modelování řečové komunikace.

 

2. Sledujeme-li vývoj modelování řečové komunikace, můžeme zde identifikovat mimo jiné dvě v podstatě protichůdně působící tendence:

(1) postupné rozšiřování spektra faktorů, které je obecně třeba při modelování řečové komunikace brát v úvahu,

(2) hledání principů, které omezují šíři faktorů působících při aktuální řečové činnosti.

Přestože jde o tendence protichůdné, je mezi nimi zřetelná závislost: první z nich je předpokladem druhé. Ve svém souhrnu jsou dokladem prohlubování analýzy řečové komunikace. Cílem tohoto článku je uvedené tendence rámcově charakterizovat a doložit je na několika příkladech.

 

3. První tendence vychází z postupného rozšiřování našich znalostí o faktorech, které se na řečové činnosti podílejí. Důsledkem toho je postupné obohacování základního komunikačního schématu. Právě s tímto schématem (informačním/kódovým modelem) je spojena podstatná část dosavadního vývoje modelování řečové komunikace. Jeho základními rysy jsou globální přístup ke komunikačnímu procesu, akcentování vztahu mezi záměrem produktora a porozuměním recipienta a důraz na lineárnost (směřování od formování komunikačního záměru produktora k pochopení tohoto záměru recipientem – podrobněji viz Nebeská, 1991b).

 

3.1. V šedesátých letech, tj. v době, kdy byla generativní psycholingvistika nahrazována nebo alespoň doplňována psycholingvistikou komunikační (kontextovou), bylo modelování řečové komunikace obohaceno o vnější (situační) determinanty komunikačního procesu. Jako reakce na generativismus se do popředí zájmu dostává opět vztah mezi záměrem produktora a porozuměním recipienta, a tedy i faktory, které k souladu mezi produktorem a recipientem přispívají.

Byly definovány různé typy kontextů: explicitní a implicitní, verbální a neverbální, makro- a mikrokontexty aj., jejich syntézou je kontext totální (viz např. Slama–Cazacu, 1973).

Teorie řečové činnosti chápala řečovou komunikaci především jako proces podmíněný faktory sociální povahy. Šlo jednak o společensko–historické okolnosti vzniku, průběhu a působení komunikačního procesu jakožto relativně konstantní složky situačního kontextu, jednak o situační proměnné. Ty se týkaly vnějšího prostředí, ve kterém komunikace probíhá, především však účastníků komunikace. Účastníci komunikace byli vymezeni se zřetelem k sociálním rolím v daném společenství zastávaným i k tomu, jaký je vzájemný vztah jejich sociálních rolí. Tyto faktory byly považovány za rozhodující i pro motivaci konkrétních komunikačních aktivit i pro volbu globálnějších i dílčích cílů. Do modelování řečové komunikace byly rámcově začleněny i sociální a komunikační normy s výrazným důrazem na jejich funkci regulační.

Zcela specifickým typem situačních faktorů byly okolnosti řečové komunikace přímo vázané na osobnosti komunikantů. Nešlo jen o emocionálně příznakové stavy (hněv, radost, únava), které mohou motivovat vznik komunikační události, určovat nebo podstatným způsobem modifikovat komunikační cíl produktora, volbu komunikovaných obsahů i komunikačních prostředků, které mohou ovlivnit průběh komunikačního procesu (např. spontánního dialogu) a v neposlední řadě i porozumění textu recipientem. Práce vycházející z teorie jednání (průkopnickou prací je tu kniha [124]J. Rehbeina Komplexes Handeln z r. 1977) přistupovaly sice k řečové komunikaci také směrem od vnějších faktorů, ale neomezovaly se jen na jejich registraci; za stejně důležitou jako výskyt těchto faktorů se považovala jejich mentální reprezentace účastníky komunikace. Tím se i v modelování řečové komunikace začaly prolínat faktory situační a mentální, společenské a individuální.[4]

S postupujícím rozvojem kognitivní psycholingvistiky (psychologie a kognitivní vědy vůbec) se do centra pozornosti stále více dostával jedinec, jeho osobnostní struktura, psychické dispozice, předchozí verbální i neverbální zkušenosti, znalosti, postoje, hodnoty. Zhruba v téže době, tj. v 70. letech se v modelování řečové komunikace důraz přenesl z produkce řeči na porozumění textu recipientem. Za základ porozumění textu se považovalo porovnávání percipovaného textu s obsahy mentálních struktur recipienta; právě tato okolnost vedla k hlubšímu zájmu o jedince a obsahy jeho mentálních struktur (o jeho předpokladovou bázi). Pozornost se soustředila na soubor předpokladů řečové komunikace, konkrétně na jejich obsahy a organizaci. Stále zřetelněji se ukazovalo, že nelze od sebe oddělovat prostředky přirozeného jazyka a „znalosti”, naopak že je třeba jejich vzájemné vztahy modelovat.[5] Tím se ovšem spektrum faktorů do modelování řečové komunikace zahrnovaných rozrostlo do té míry, že bylo stále obtížnější s ním efektivně pracovat.

 

3.2. Postupné obohacování základního komunikačního schématu nespočívá pouze v prostém rozšiřování počtu faktorů, o kterých je známo, že se podílejí (mohou podílet) na komunikačním procesu. Další významnou okolností je relativizace přímočarého směřování tohoto procesu od produktora k recipientovi, kterou lze chápat i jako nepřímý důsledek úsilí o co nejdokonalejší segmentaci procesů produkce a recepce řeči. Snaha modelovat posloupnost segmentů produkce a recepce řeči měla svůj původ v informačním modelu, ve kterém se pod vlivem teorie informace tyto procesy chápaly jako sled mentálních operací (sled rozhodnutí), kdy každý následující krok je dán výsledkem kroku předcházejícího. Není divu, že tento přístup k segmentaci produkce a recepce řeči narážel na potíže. V průběhu vývoje modelování řečové komunikace se ukázalo, že je třeba respektovat i takové aktivity produktora a recipienta, které v souladu s přímočarým směřováním komunikačního procesu nejsou. Na straně produktora jde především o různé typy rektifikací (přeřeknutí v mluvené řeči, opravy a škrty v psaném textu), které svědčí o tom, že někdy se komunikační záměr produktora formuje i pomocí řady zpětných kroků.[6]

Na straně recipienta jde o různé druhy vstřícných postojů orientovaných k percipovanému textu (resp. k produktorovi, tedy proti směru komunikace), které shrnujeme pod společný pojem expektace (očekávání). Recipient ještě dříve, než začne text skutečně vnímat a kognitivně zpracovávat (mentálně reprezentovat), si zpravidla vytvoří na základě své předchozí zkušenosti s podobným typem textů nebo komunikačních situací, na základě zkušeností s týmž produktorem nebo produktorem ze stejného prostředí určitou představu o obsahu a stavbě textu (někdy i o užitých výrazových prostředcích) a s touto představou k textu přistupuje (vstupuje do komunikační události). Jeho expektace (aktivované obsahy mentálních struktur) tak tvoří jakýsi filtr, přes který recipient text a celou komunikační událost vnímá. Jestliže je percipovaný text s jeho expektacemi v souladu, podstatným způsobem to jeho kognitivní zpracování usnadňuje.

[125]Relativizace přímočarého směřování komunikačního procesu se projevuje i hypotézou postupně zformovanou na přelomu 70. a 80. let a převládající i v současné psycholingvistice, podle níž k produkci a zejména k recepci řeči dochází na několika rovinách současně, přičemž údaje různých rovin se navzájem doplňují a podporují. Např. Johnson–Laird (1983) opírá tuto hypotézu o povahu lidské mentality: mentální struktury jedince jsou organizovány v různých rovinách, přičemž mentální procesy, k nimž na každé rovině dochází, neprobíhají autonomně, ale interaktivně. Rovinami se tu rozumějí nejen klasicky chápané roviny jazykové (např. vztahy mezi rovinou lexikální a syntaktickou, kdy důsledkem volby slovesa je i požadavek respektovat jeho valenci), ale také vztah mezi komunikovanými obsahy a adekvátními výrazy. S fragmenty tohoto vícerovinného přístupu se ve vývoji psycholingvistiky setkáváme opakovaně již dříve (např. model Osgoodův, model Leontjevův, úvahy Fosse a Hakese apod.), počátkem 80. let se v modelování řečové komunikace prosazuje. Je však třeba říci, že zůstává spíše u obecných proklamací, protože modelování vzájemného působení jednotlivých rovin znesnadňuje vysoká variabilita řečově komunikačních procesů.

Jindy se (zejména při modelování porozumění textu) mluví nikoli o rovinách, ale o dílčích procesech. Porozumění textu je pak chápáno jako syntetický proces, na kterém se podílí řada procesů dílčích (např. vytváření expektací, členění věty na obsahové jednotky, identifikace známé a nové informace, rozpoznávání gramatické informace, inference aj.). Syntézou těchto procesů se postupně vytváří v mysli jedince psychický obraz percipovaného textu (Kintsch, 1988). Právě W. Kintsch do svého konstrukčně–integračního modelu řečové komunikace zahrnul hypotézu, že vytváření psychického obrazu percipovaného textu je výsledkem nejen současně probíhajících dílčích procesů, ale navíc k němu dochází v cyklech. Tím se jeho model od původní představy lineárně probíhajícího procesu ještě více vzdálil.

 

3.3. Podstatná změna v modelování řečové komunikace souvisí přímo nebo nepřímo s pojmem inference. V informačním (kódovém) modelu se chápou procesy produkce a recepce řeči jako kódování a dekódování. Obecně řečeno, kód přiřazuje (vnější) signál (vnitřnímu) obsahu, je tedy prostředkem, který umožňuje vzájemnou komunikaci dvou systémů. Nejdůležitějším prostředkem mezilidské komunikace je přirozený jazyk; jazykový kód je v tomto pojetí prostředkem, v němž se stýká fonetická a sémantická reprezentace věty. Podle kódového modelu jsou tedy výpovědi chápány jako signály, pomocí kterých se komunikují obsahy. Snadno však nahlédneme, že porozumění textu zahrnuje více než prosté dekódování jazykového signálu: mezera existující mezi sémantickými reprezentacemi vět a komunikovanými obsahy je překlenována inferenčními procesy. Produktora a recipienta spojuje nejen znalost stejného kódu, ale i další znalosti (shared knowledge), které jsou nutným předpokladem vzájemného porozumění. Inferenční procesy opírající se o sdílené znalosti umožňují recipientovi, že psychický obraz, který si na základě percipovaného textu vytvoří, je obsahově podstatně bohatší než doslovné znění textu. Jinými slovy, inferenční procesy způsobují aktivaci relativně rozsáhlých oblastí mentálních struktur recipienta (jeho předpokladové báze).

Snaha začlenit do informačního modelu i inferenční procesy nebyla úspěšná, vyústila explicitním odmítnutím tohoto modelu a koncipováním modelu adekvátnějšího. Ostenzívně–inferenční model Sperbera a Wilsonové (1986) je založen na jednom typu inferencí: nedemonstrativní inference jsou nevědomé, automatické, rychlé. Právě tento typ inferencí se podstatným způsobem podílí na porozumění textu, jsou nezbytnou podmínkou koherence i koheze textu.

Autoři ostenzívně–inferenčního modelu zcela neodmítají reálnost procesů kódování a dekódování, přenos obsahů od produktora k recipientovi pomocí kódu známého oběma komunikantům považují za součást řečové komunikace. Podstatou mezilidské komunikace je však v jejich pojetí modifikace kognitivního prostředí recipienta: na [126]straně produktora je prostředkem k tomu ostenze (chování produktora, jímž dává najevo svůj komunikační záměr), na straně recipienta jsou to právě inference.[7]

Ostenzívně-inferenční model sice zachovává některé vnější atributy modelu informačního (globální pohled na komunikační proces, důraz na vztah mezi záměrem produktora a porozuměním recipienta), ve své podstatě však jde o kvalitativně odlišný přístup ke komunikačnímu procesu. Není náhodné, že právě v této teoretické koncepci kulminuje i druhá z dlouhodobých tendencí v modelování řečové komunikace (viz 4.3.).

 

4. Již bylo řečeno, že současně s obohacováním základního komunikačního schématu se v modelování řečové komunikace v posledním desetiletí projevuje trend k akcentování funkce mentálních struktur jedince. Týká se to zejména komunikační role recipienta (viz 3.1.). Inference jako mentální procesy, které usouvztažňují percipovaný text (a jiné komunikované obsahy) s obsahy předpokladových bází komunikantů, způsobují (resp. mohou způsobovat) aktivaci rozsáhlých, někdy i relativně „vzdálených” obsahů předpokladové báze jedince. Domníváme se, že právě tato okolnost, tj. určitá „bezbřehost” mentálních struktur je příčinou protichůdné vývojové tendence: snahy stanovit určité meze velkému množství faktů, které má jedinec při svých komunikačních aktivitách aktuálně k dispozici. Jde tedy o to, modelovat způsob (resp. způsoby), kterými se v předpokladové bázi jedince vydělují právě ty obsahy, které se vztahují k obsahům komunikovaným a k situačnímu kontextu, tj. ty, které jsou z hlediska aktuální komunikační činnosti jedince relevantní.

 

4.1. Tato tendence vývojově souvisí s otázkou, které složky chování jedince lze považovat za komunikativní. Jde o výběr, o zúžení širokého spektra pozorovatelných rysů chování jedince na ty, které jsou zaměřeny na komunikačního partnera. V širokých souvislostech a ve své době originálním způsobem řeší tuto otázku H. P. Grice (1975): U komunikačního chování lze předpokládat určité standardní rysy, které partner očekává. Právě tyto rysy napomáhají vytváření inferencí. Tuto myšlenku Grice nazval kooperativním principem a specifikoval ho jako známé konverzační maximy. Z nich minimálně maxima kvantity (buď tak informativní, jak je třeba; nebuď informativnější, než je třeba) a maxima vztahu (buď relevantní) mají selektivní charakter. Proto je můžeme považovat za jakési předznamenání uvedené tendence v modelování řečové komunikace.[8]

Griceova teorie byla v odborné literatuře široce diskutována a ovlivnila řadu prací zabývajících se modelováním řečové komunikace. Buď byl některý z Griceových postulátů rozpracováván, nebo byla hodnocena kriticky. S Griceovým pojmem informativnosti pracuje ve svém komunikačním modelu tvůrčím způsobem T. Herrmann (1983). V Herrmannově modelu se respektuje skutečnost, že nejen recipient, ale také produktor má při aktuální komunikační činnosti k dispozici velké množství faktů; při modelování komunikační aktivity produktora je důraz kladen zejména na hledání kritérií, jimiž se produktor při formování svého komunikačního záměru řídí. Herrman[127]novým východiskem je teze, že komunikační záměr produktora (v jeho terminologii propoziční báze) je podstatně bohatší než to, co je verbálně vyjádřeno (výpověď, text). Přesto recipient zpravidla dokáže na základě výpovědi komunikační záměr produktora rekonstruovat. Selekci obsahů, tedy výběr těch, které budou verbálně ztvárněny a exteriorizovány, provádí produktor na základě dvou současně uplatňovaných kritérií: informativnosti a působivosti. Obě svědčí o zaměřenosti na recipienta; právě uplatnění těchto dvou kritérií umožňuje recipientovi vytvořit si náležité inference a komunikační záměr produktora z textu rekonstruovat (podrobněji viz Nebeská, 1985).

 

4.2. V centru pozornosti teorie mentálních modelů Johnsona–Lairda (1983) je komunikační aktivita recipienta. Porozumění textu je tu chápáno jako jeden z kognitivních procesů vycházejících z percepce, jako kontinuálně probíhající proces, který plynule navazuje na porozumění jiným textům nebo na jiné druhy kognitivních aktivit.

Percipované jevy recipient mentálně reprezentuje. Podle teorie Johnsona–Lairda mentální reprezentace spočívá ve vytváření pracovních modelů percipovaných jevů v mysli recipienta.[9] Tyto modely jsou jednodušší než jevy, které reprezentují, jsou vždy nekompletní, plynule přecházejí jeden v druhý. Mentální modely jsou „střechovými” typy reprezentace, zahrnují (mohou zahrnovat, jestliže to povaha vnímaných jevů vyžaduje) propoziční reprezentaci (verbálně vyjádřené propozice zachovávající některé rysy přirozeného jazyka, např. jeho lineárnost) a reprezentaci představ zachovávající některé percepční koreláty vnímaných jevů.

Pro porozumění textu mají zásadní význam rekurzívní procedury: jestliže mentální model není adekvátní příslušné části textu, tj. recipient části textu nerozumí, text není v souladu s jeho „viděním světa”, rekurzívní procedury vedou ke změně modelu. Ke změně modelu dochází i tehdy, když z následující části textu je zřejmé, že model percipovaného textu není vyhovující. Tím je zabezpečena plynulá návaznost mezi modely.

V teorii Johnsona–Lairda tedy mentální modely zabraňují, aby se při recepci textu inference „rozbíhaly do šířky”; současně však jejich bohatství neomezují; relevantní obsahy mentálních struktur recipienta se uplatní při plynulých přechodech jednoho mentálního modelu do druhého.

 

4.3. Obecně je způsob omezení širokého spektra faktorů na ty, které v aktuální řečové činnosti skutečně působí, modelován pomocí pojmu relevance. Autoři této teorie D. Sperber a D. Wilsonová (1986, 1987) vycházejí z griceovské otázky, co lze považovat za komunikativní chování. Jejich odpověď se od Griceovy odpovědi liší: chování jedince je komunikativní tehdy, když upoutá pozornost komunikačního partnera. Z tohoto předpokladu vychází princip relevance: člověk věnuje pozornost pouze takové informaci, která je pro něho relevantní. Kontext, do kterého recipient novou informaci zařazuje, není předem dán, recipient sám volí kontext co nejpřístupnější. Výběr kontextu je řízen kritériem relevance, protože recipient se snaží získat co největší kontextový efekt s co nejmenším úsilím.

Návaznost teorie relevance na Griceův kooperativní princip a konverzační maximy je zřejmá. Podstatný rozdíl vidí Sperber a Wilsonová v tom, že kooperativní princip a konverzační maximy jsou v podstatě komunikačními normami, které musí komunikanti znát, aby mohli komunikovat adekvátně. Naproti tomu principem relevance se komunikanti neřídí, nemohou tento princip porušit ani kdyby chtěli, protože je přímo předpokladem ostenzívně–inferenční komunikace.[10]

Relevance je tedy v teorii Sperbera a Wilsonové prezentována nejen jako princip komunikace, ale je chápána i jako princip, kterým se při komunikaci řídí selekce obsahů v mentálních strukturách jedince.

 

[128]5. Ve vývoji modelování řečové komunikace se zřetelně projevuje vývoj psycholingvistické teorie: Rozšiřování spektra poznaných faktorů řečové komunikace souvisí s tím, že poměrně dlouhou dobu se v podstatě nezávisle na sobě utvářely dvě odlišně orientované psycholingvistické koncepce: Komunikační psycholingvistika mapovala vnější faktory řečové komunikace, kognitivní psycholingvistika faktory vnitřní. Komunikační psycholingvistika se zabývala řečovou komunikací jako společenským procesem, kognitivní psycholingvistika produkcí a recepcí řeči jako individuálními mentálními aktivitami (podrobněji viz Nebeská, 1991a). Teprve tehdy, když se uvedené koncepce přestaly navzájem pouze doplňovat, když převládl syntetizující trend a začalo se vytvářet víceméně jednotné psycholingvistické paradigma, projevilo se to i v modelování řečové komunikace. Předmětem zkoumání se konečně stala vzájemná podmíněnost obou typů faktorů: nikoli již vnější kontext (popisy empiricky pozorovatelných jevů) na straně jedné a mentální struktury komunikantů na straně druhé, ale problém, jak jsou vnější kontexty účastníky řečové komunikace mentálně reprezentovány.[11] Tato skutečnost obohatila modelování řečové komunikace zásadním způsobem: o vícerovinný přístup, o modelování zpětnovazebních smyček (rekurzívní procesy, cykličnost, viz zde 3.2.); důsledkem syntetizujícího trendu v psycholingvistice je i druhá z uvedených tendencí v modelování řečové komunikace.

Způsoby, kterými se v mentálních strukturách jedince vydělují právě ty obsahy, které se vztahují k obsahům komunikovaným, jsou modelovány různě. Zde jsme tuto tendenci demonstrovali na Herrmannově modelu (viz 4.1.), na mentálních modelech Johnsona–Lairda (viz 4.2.) a na teorii relevance (viz 4.3.).

S jejími projevy se však setkáváme i jinde, např. v textové lingvistice v různých teoriích rámců, scénářů, schémat apod. Obvykle však bývá akcentována komunikační aktivita recipienta, která byla zejména koncem 70. let a v letech 80. v popředí zájmu badatelů (srov. tehdy vznikající komplexnější i dílčí teorie porozumění textu); tentýž problém se však týká i aktivity produktora (viz Herrmannův model).

 

LITERATURA

 

Foss, D. J. – Hakes, D. T.: Psycholinguistics. An Introduction to the Psychology of Language. Prentice Hall, New Jersey 1978.

Grice, H. P.: Logic and conversation. In: P. Cole – J. L. Morgan (ed.), Syntax and Semantics III. Acad. Press, New York 1975, s. 41–58.

Herrmann, T.: Speech and Situation. Springer Verlag, Berlin – Heidelberg – New York – Tokyo 1983.

Johnson–Laird, P. N.: Mental Models. Harvard University Press, Cambridge, Mass. 1983.

Kintsch, W.: The role of knowledge in discourse comprehension: A construction – integration model. Psychological Review, 95, 1988, s. 163–182.

Kořenský, J.: Rozměry a podmínky interdisciplinarity jazykovědy v kontextu současných tendencí jejího vývoje. In: J. Nekvapil – O. Šoltys (ed.), Funkční lingvistika a dialektika. Linguistica XVII/1. Praha 1988, s. 82–89.

Kreckel, M.: Communicative Acts and Shared Knowledge in Natural Discourse. Acad. Press, London 1981.

Nebeská, I.: On the relations between theoretical trends of contemporary psycholinguistics. In: J. Kořenský – J. Hoffmannová (ed.), Texts and Pragmatic Aspects of Language. Linguistica X. Praha 1984, s. 23–39.

Nebeská, I.: Formuje se nová psycholingvistická koncepce? SaS, 46, 1985, s. 145–151.

Nebeská, I.: Řečová činnost a její předpoklady. Kandidátská disertace. Praha 1990.

[129]Nebeská, I.: Vývojové tendence v psycholingvistice. ČMF, 73, 1991a, s. 2–16.

Nebeská, I.: Informační model ve vývoji psycholingvistiky. ČMF, 73, 1991b, s. 96–102.

Nekvapil, J.: Některé mechanismy a možnosti interdisciplinarity jazykovědy. In: J. Nekvapil – O. Šoltys (ed.), Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica XVI. Praha 1986, s. 129–159.

Osgood, Ch. E. – Sebeok, T. A. (ed.): Psycholinguistics. Bloomington 1954.

Rehbein, J.: Komplexes Handeln (Elemente zur Handlungstheorie der Sprache). Stuttgart 1977; rec. v SaS, 41, 1980, s. 175–176.

Sedláková, M.: Pojetí mentální reprezentace v současné psychologii. Bulletin Psychologického ústavu ČSAV, č. 1, Praha 1989, s. 1–35.

Slama–Cazacu, T.: Is a socio–psycholinguistics necessary? International Journal of Psycholinguistics, 1, 1973, s. 93–104.

Sperber, D. – Wilson, D.: Relevance. Communication and Cognition. Harvard University Press, Cambridge, Mass. 1986; rec. v SaS, 52, 1991, s. 73–74.

Sperber, D. – Wilson, D.: Précis of relevance: Communication and cognition. Behavioral and Brain Sciences, 10, 1987, s. 697–754.


[1] V zájmu objektivity je třeba říci, že v matematických kruzích tato skutečnost vzbuzovala spíše rozpaky, protože zjednodušení myšlenek teorie informace pro potřeby humanitních věd bylo patrně neúměrně velké.

[2] Podavatel vysílá směrem k recipientovi sdělení; jeho obsah zakóduje do kódu srozumitelného oběma komunikantům. Sdělení prochází komunikačním kanálem, který je zatížen nějakým šumem. Příjemce sdělení přijme a dekóduje.

[3] Viz např. Kořenský, 1988; Nekvapil, 1986.

[4] Minimální pozornost je až dodnes věnována při modelování řečové komunikace faktorům volním (viz Nebeská, 1990).

[5] Modelování mentálních struktur jedince je samostatným obsáhlým tématem, ke kterému se vrátíme při jiné příležitosti.

[6] Jde o určitou paralelu k rekurzívním procesům mentálních modelů Johnsona–Lairda (1983) i k cykličnosti, která je součástí konstrukčně–integračního modelu W. Kintsche (1988) – viz níže. Ve všech případech jde o modelování zpětnovazebních smyček, které nebyly součástí informačního modelu.

[7] Sperber a Wilsonová explicitně odmítli předpoklad, že kromě téhož kódu sdílejí komunikanti i další znalosti (shared knowledge, mutual knowledge). Tento pojem je nahrazen - podle jejich slov slabším, ale psychologicky plauzibilnějším - pojmem sdílené kognitivní prostředí (mutual cognitive environment). I uvedený posun přispívá nepochybně k tomu, že pomocí ostenzívně-inferenčního modelu lze adekvátněji modelovat každodenní komunikaci.

Sdílené znalosti však nejsou jediným pojmem, pomocí kterého se při modelování řečové komunikace překlenuje prostor mezi produktorem a recipientem a zabezpečuje soulad mezi nimi. Za přínosný pro modelování řečové komunikace považujeme základní postulát, z něhož vychází koncepce M. Kreckelové (1981): The degree of understanding potentially achieved in verbal exchanges is a direct function of the degree of convergence of interactionally relevant concepts held by interactors and their shared conventions of expressing them.

[8] U Grice nejde o model v obvyklém slova smyslu.

[9] Obsahová náplň pojmu mentální reprezentace se u různých badatelů velice různí - viz Sedláková (1989).

[10] Autoři dokonce porovnávají princip relevance s principy genetiky: Lidé komunikují, aniž by znali princip relevance, stejně jako se rozmnožují, aniž by znali principy genetiky (Sperber - Wilson, 1987).

[11] Současně je zcela zřejmá převaha kognitivní teorie (začleňování komunikačních faktorů do obecnějšího kognitivního rámce).

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 122-129

Previous Jana Hoffmannová, Olga Müllerová: Vývoj a současné akcenty analýzy dialogu

Next Jasňa Šlédrová: Studium komunikace z hlediska potřeb pedagogiky