K otázce procesuálního pojetí slovní zásoby

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

Explaining vocabulary as a process

V jazykovědných tradicích našeho kontextu se vyskytuje názor, že lexikologická teorie a tím spíše lexikografická praxe je zcela nebo alespoň do značné míry nezávislá na metodologických diferencích celkového pojetí řeči a jazyka. Z hlediska tradičních stratifikačních modelů se to zpravidla chápe tak, že lexikální systém rovinově interpretovaného jazyka stojí jaksi stranou tohoto systému chápaného jako gramatický ve vlastním slova smyslu, je jím formován směrem k procesu řeči ve smyslu usouvztažnění a naplňuje jej sémantikou daného jazyka ve smyslu pojmenování. Vývoj a diferenciace lexikologických teorií však ukazuje, že míra ovlivnění lexikologických a lexikografických teorií celkovou metodologickou situací jazykovědy je značná, což znamená, že proměny koncepčních a metodologických názorů v samotné lexikologii nejsou zdaleka jen věcí vnitřního vývoje tohoto oboru. Důkladnější rozbor by ukázal, že vázanost dynamiky lexikologických teorií (pokud se pochopitelně programově jakékoli vývojové dynamiky nezříkají) překračuje hranice institucionalizované jazykovědy určité koncepčně–metodologické oblasti a je dána – nebo by měla být dána – koncepčně–metodologickými souvislostmi, které je nejlépe formulovat v nejobecnějších sémiotických pojmech.

Z těchto důvodů budeme uvažovat o vztahu lexikologických teorií a celkového metodologického pojetí teorií řeči a jazyka v kontextu „postpeirceovského” a „postmorrisovského” stavu sémiotických teorií zejména potud, jak se reflektují v teoriích řeči a jazyka z období vzniku a vývoje pádových gramatik, procedurálních sémantik a pragmatik, soustavných teorií textu, komunikativně orientovaných teorií řeči, nových poznatků získaných a vytvořených pod hesly psycholingvistika, sociolingvistika atd. Vycházíme z přesvědčení, že v oblasti chápání sémiotických dimenzí a jejich vzájemných vztahů tyto jinak různě orientované teorie mají řadu shodných rysů a znamenají společně zřejmou a výraznou tendenci ve vývoji pojetí sémiotiky řeči a jazyka.

Vývoj lingvistického myšlení z hlediska obecně sémiotického lze charakterizovat následujícím způsobem: Původně vyhraněně „syntaktické” myšlení vyznačující se dominujícím zřetelem k výrazové stránce jazyka (a redukující pozornost k sémantickým jevům na jevy bezprostředně spjaté s formálně gramatickými prostředky jazyka) se vyvíjelo směrem k období „sémantickému” s rozhodujícím zaměřením pozornosti na vytváření komplexních teorií kognitivních jazykových významů, s úsilím o typologizaci významů v termínech designace, denotace, konotace, smysl, reference, Bedeutung, Meinung, Sinn aj. V další fázi se lingvistika „pragmatizovala”, tj. pozornost byla upírána na sociálně psychologické aspekty řečového chování. V těchto souvislostech se zákonitě musel prohlubovat i mezioborový charakter jazykovědy (zejména směrem k sociálním a psychologickým vědám, aniž by tím ovšem byl oslaben trend k matematice a logice, čehož syntetickým projevem jsou lingvistické teorie založené na pojmech kognitivní vědy a umělý intelekt). V souvislosti se společensko–psychologickým mezioborovým zaměřením se výrazně prosazuje sklon učinit výlučným předmětem lingvistických teorií řečovou činnost v nejširším sociálním a psychologickém rámci, aniž by se v tomto kontextu nově a explicitně řešil statut tzv. jazyka, tj. systému prostředků a pravidel jsoucích předpokladem aktuální řečové činnosti.

Podrobnější analýza ukazuje,[1] že sémiotické dimenze jsou funkčně velmi těsně svázány, což se projevuje tím, že jde spíše než o jakési komponenty jazyka o úhel pohledu na jednotlivé typy jazykových prostředků. Dominance jedné z dimenzí [266]znamená zcela určitou interpretaci dimenzí zbývajících, znamená zpravidla jejich podřízení nebo zahrnutí dimenzí dominující. V „pragmatickém období” jazykovědy je pragmatika tedy úhel pohledu, způsob hodnocení, interpretace jazykových prostředků a jejich funkčních vlastností. Pragmatická dimenze se stala východiskem ucelených lingvistických teorií, řada klíčových sémantických pojmů je teoreticky důsledně pragmatizována (znak, význam, smysl, reference, presupozice, kontext, …).

Je nepochybné, že tento stav myšlení o řeči a jazyku představuje nutnost znovu a zásadně zkoumat i postavení slova v řeči a jazyce, znovu formulovat jeho vlastnosti paradigmatické, tj. uspořádání v systému prostředků a kombinační potenciality vzhledem k řeči a textu, jeho vlastnosti sémantické (tzv. systémové sémantické potenciality) a pragmatické (způsoby „užití” slov jako systémových potencialit v řeči a textu).

Nepřekvapuje proto, že nejvýznamnější představitelé výše souhrnně charakterizovaných tendencí vývoje myšlení o řeči a jazyku se k „statutu” slova v řeči a jazyce vyjadřovali zásadním způsobem. Tak např. již Fillmore (1977) řeší otázky lexikální sémantiky v kontextu základních pojmů umělé inteligence s důslednou psychologizací dané problematiky a v souvislosti se známými pojmy, jako je scéna, rámec, schéma, popis, šablona, scénář, prototyp, model. V tomto kontextu se pak nově chápou i takové tradiční pojmy jako nejednoznačnost, vágnost, protiklad obecnosti a konkrétnosti významu, synonymie, antonymie, konverze, Grundbedeutung atd. Stejně tak již Winograd (1976) žádal, aby lexikologie byla založena na sociologii a psychologii výběru lexikálních prostředků. Obecněji lze konstatovat, že sémantika „pragmatického období” teorií řeči a jazyka je chápána jako procedura aktuálně uskutečňovaná komunikanty, tedy důsledně v rámci dimenze pragmatické.[2]

Z hlediska naší badatelské tradice určitý problém však spočívá v tom, že využití připomenutých inspirací teorií „pragmatického období” naráží na skutečnost, že jde vesměs o teorie, jejichž východiskem je spíše než evropské jazykovědné a lexikologické myšlení transformacionalismus, generativismus a jejich prostřednictvím i původní deskriptivismus, distribucionalismus a pochopitelně americká sémiotika. Budeme proto problémy chápání sémantických a pragmatických „vlastností” slov ve výše uvedeném teoretickém kontextu – poněkud schematickým způsobem a pro názornost velmi vyostřeně – formulovat na pozadí myšlení o jazyce a řeči, které v našem domácím lingvistickém prostředí převládá. Jde zhruba o následující východiska a předpoklady:

(1) Jazyk se chápe jako soubor diskrétních jednotek s danou potenciální referencí k souborům v podstatě izomorfně diskrétních a izomorfně organizovaných jednotek tzv. vnější skutečnosti.

(2) Užívání jazyka je vybírání jednotek (slov) při respektování daných potenciálních referencí těchto slov v procesu řeči; toto vybírání uskutečňuje uživatel jazyka, jenž jím disponuje jako instrumentem.

(3) Řeč je aktuální referování k tzv. vnější skutečnosti založené na dodržování pravidel potenciální reference a uskutečňované v procesu užívání jazyka.

Charakterizovaná představa o jazyce a řeči je tedy založena na principech protikladení subjektu (uživatel jazyka) a objektu (referovaná skutečnost) a z toho plynoucí instrumentalistické metafoře (jazyk jako soubor potenciálních prostředků). Zejména slovo je v tomto kontextu instrument, jehož uživatel jazyka stojící před objekty, z nichž sestává tzv. vnější, vnějazyková skutečnost, vůči těmto objektům sémioticky užívá.

Nezbytnou součástí tohoto pojetí jazyka je silný a do značné míry striktně chápaný předpoklad víceméně stabilního lexikálního významu. Při respektování takové teorie dochází často, objektivně a s vysokou četností k užití slova, které je pociťováno v daném [267]komunikačním okamžiku jako jsoucí v rozporu s potenciální referencí reprezentovanou předpokládaným lexikálním významem, tedy s jakousi „doslovností”. Příčiny tohoto faktu jsou v nemožnosti být zároveň potencionálně sémanticky „disciplinovaný”, „doslovný” a sémioticky úspěšný. Být „disciplinovaný”, „doslovný”, znamená fakticky být sémioticky nehybný nejen vůči dynamickému světu, ale i vzhledem k dynamice vlastního uživatelova rozumění a chápání tohoto světa. Poněkud extrémně, nikoli však zcela nesprávně řečeno, být potencionálně sémanticky „disciplinovaný”, „doslovný”, znamená referovat stav světa, jenž již byl zachycen lexikografickou deskripcí a také kopírovat již uskutečněná rozumění světu a chápání světa. Jestliže je určité porušení lexikálního významu zachyceného příslušným lexikografickým popisem „obecněji” přijato, jestliže si komunikační intersubjektivita na toto porušení zvykne, reaguje lexikograf zpravidla tím, že zavede aditivně nové pravidlo, spíše však nový, další popis potenciální reference jako rozšíření souboru dosavadních popisů. V lepším případě dokonce přestrukturuje tento soubor jako celek. Znamená to, že vžitá nebo vžívající se „nedoslovnost” je „uložena do paměti slovníků” jako nová doslovnost. Jestliže nedojde k tomuto obecnějšímu přijetí porušení původní „doslovnosti” nebo jestliže lexikografická kodifikace z nějakých důvodů toto doplnění svých popisů neuskuteční, pak se příslušné porušení, příslušná „nedoslovnost” chápe jako příležitostné aktuální oživení řeči[3] nebo jako chyba.

V každém případě však mnohá plnovýznamová slova vykládaná touto teorií nemohou sociálně, pragmaticky fungovat bez těchto porušení popisem fixovaných potenciálních referencí, neboť tato teorie předpokládá víceméně konstantní interakce diskrétních jednotek jazyka, především právě slov s izomorfně uspořádanými diskrétními jednotkami tzv. vnější mimojazykové skutečnosti. Důsledně vzato nejde tedy primárně o vlastnost lingvistické teorie, ale tato lingvistická teorie je kauzálně motivována zcela určitým pojetím světa lidí a věcí, jehož kořeny jsou v předaristotelském platonismu, třebaže během dlouhého času byly složitě formovány myšlenkovým vývojem od původního nominalismu až k novopozitivismu. Slova však skutečně fungují na pozadí této teorie vlastně do značné míry jen proto, že tuto teorii porušují, a to do té míry, že se jeví samo toto porušování jako sémioticky závažnější, prakticky významnější, teoreticky pozoruhodnější než samotná porušovaná základní pravidla a popisy užívání slov na principu potenciální referenčnosti.

 

Existují však i teorie jazyka a řeči, které nezakládají teorii semióze na výše uvedených zásadách myšlení o jazyce a řeči a liší se od nich tímto způsobem:

(1) To, co je předmětem klasické teorie jazyka, je chápáno jako součást komplexu předpokladů řečové činnosti, řečového chování, které zahrnují určitým způsobem strukturovaný soubor obsahových předpokladů (soubory znalostí, sociálních schopností, …) a výrazových vyjadřovacích předpokladů, tedy způsobilost formovat obsahové předpoklady řečí. V těchto teoriích dochází k oslabení „jednotkového” myšlení, k relativizaci představy o jazyce jako souboru víceméně konstantních diskrétních jednotek. Východiskem je představa dynamického kontinua obsahových předpokladů se specificky modelovanou dimenzí sémantickou (sémantická báze předpokladů) a pragmatickou (pragmatická báze předpokladů). Systémová organizace tohoto kontinua je reflexem, interpretací a projektem tzv. vnější skutečnosti, která je chápána jako vysoce dynamický, složitě organizovaný proces. K slovům, syntagmatům, větám, … vedou několikastupňové formační procedury, jsoucí výrazem individuálního rozumění a chápání vnější skutečnosti a spočívající v tom, že složky obsahového kontinua jsou formovány jako slova, syntagmata, věty, …[4]

[268](2) Na místě výše charakterizovaného tradičního pojmu užívání jazyka je tedy aktuální formace prvků obsahového kontinua do podoby slov, syntagmat, vět, …, přičemž jsou výrazné diference v pravděpodobnosti, četnosti této formace. Faktory četnosti a pravděpodobnosti liší výrazně jednotlivé typy formace; tyto diference podmiňují skutečnost, že produktor a recipient lexikální a některé typy syntagmatické formace může pociťovat jako „hotové” diskrétní jednotky, zatímco sémantickou formaci vět a textu jako zřetězování těchto jednotek podle určitých pravidel; zejména vysoké pravděpodobnostní charakteristiky lexikálních formací posilují instrumentalistickou představu o jazyce. Řeč a její předpoklady uvedené teorie chápou primárně neinstrumentalisticky, produktor a recipient řeči jsou částí „vnější” skutečnosti, řeč je interakčním procesem „uvnitř” této skutečnosti. Lidské rozumění této skutečnosti a chápání této skutečnosti, budoucnostní projekty této skutečnosti a s tím vším spjaté interpretativní procesy a tedy i řečové zvnějšnění těchto procesů pojaté ve smyslu (1) a (2) je vnitřní funkcí monisticky pojaté skutečnosti.[5]

Tento přístup k řeči a jazyku zároveň podává i vysvětlení některých vlastností onoho pojetí jazyka a řeči, jež jsme charakterizovali výše a jež je možno v našem duchovním a vědeckém kontextu označit jako klasické. V tomto klasickém přístupu byla totiž sémantická dimenze interpretována původně fakticky výlučně lexikální zásobou, tj. v terminologii přístupů, které jsme charakterizovali na druhém místě, výlučně v podobě lexikálních a vysoce častých syntagmatických formačních procesů sémantické báze předpokladů. Vysoká četnost a pravděpodobnost uskutečněných formací v procesu řeči „nutí” klasickou teorii evidovat tuto formaci v podobě diskrétních a víceméně konstantních obsahově výrazových, bilaterálních znakových jednotek a toto jejich pojetí pak vede zákonitě k instrumentalismu. Pokud se ve vývoji klasických teorií, v naší tradici v podobě stratifikačních modelů jazyka, objevují i jiné sémantické představy, např. v podobě roviny kognitivních významů, tektogramatické roviny, v podobě teorie sémantických vzorců apod., pak již jde vlastně o transformaci klasické teorie směrem k teoriím jiným.[6] V klasické teorii je sémantická dimenze zákonitě reprezentována široce pojatým lexikálním a slovotvorným systémem, někdy je též v těchto souvislostech definována teorie pojmenování. Kognitivní sémantika je takto vyložena jako široce pojatá sémantika lexikální. (Syntaktickou dimenzi v sémantickém smyslu představuje vše, co souvisí s usouvztažněním slov, tedy vlastní syntax a formální tvarosloví. Pragmatické obsahové hodnoty byly touto teorií reflektovány pouze v té míře, v jaké jsou těsně spjaty s vyjadřovacími prostředky zpravidla v podobě tzv. gramatických, zajména morfologických kategorií.)

Aby byl dostatečně zřejmý rozdíl obou pojetí se zřetelem k teorii slova, pokusíme se o určitý druh komparace teorie slova a lexikálního významu.

Pro účely této komparace je zvláště vhodná monografie Filipce a Čermáka (1985), která rozvíjí klasické přístupy k teorii lexikálních významů a zároveň ve značném rozsahu reflektuje ty vývojové tendence v jazykovědě, o kterých jsme výše hovořili. Vztah obou přístupů znázorníme nejprve jednoduchou tabulkou a komentářem k ní.

V tabulce na s. 269 jsou na stejných, číselně stejně označených horizontálních úrovních rekonstruovány operace komunikantů založené na příslušných pojmech srovnávaných teorií. Je zřejmé, že operační úrovně si zhruba odpovídají, což znamená, že oba [269]teoretické přístupy evidují srovnatelné fáze sémiotického reagování komunikantů. V čem tedy spočívají diference srovnávaných přístupů? V klasické lexikální teorii jde o soubory entitativně chápaných diskrétních konceptů, zahrnující prostředky k identifikaci minimálních sémantických jednotek (sémém), jejich komplexů monoslovních (polysémický lexém) i víceslovních (vícečlenný lexém) i příslušné výrazové prostředky včetně důsledně „émicky” pojatých entit sloužících k identifikaci systémových jednotek ve výpovědích a textu (exempláře, alolexy). Řešení je tedy klasicky systémové, langueově émické. „fonologické”, odlišení funkční diference podavatele a příjemce není definováno.

 

Procesuální teorie					Komparační rekonstrukce teorie
					(podle Filipce – Čermáka, 1985)
Podavatel
		1.	Volba ze struktur sém. předpokladů		1.	Volba sémémů
		2.	Lexikální, event. syntagmatická artikulace		2.	Volba
				Četnostně řízená:
				a) realizace			a) lexií
				b) vyjádření			b) lexémů
	(proces probíhá v rámci komplexnějších faktorů realizace a vyjádření)
Příjemce					0.	Zjištění alolexu
		1.	Pravděpodobnostně řízená identifikace forem vyjádření		1.	Identifikace lexému
		2.	Pravděpodobnostně řízené přiřazení struktur sémant. předpokl. báze		2.	Volba lexií a příslušných sémů v textovém a komunikačním kontextu

 

Procesuální model naproti tomu předpokládá naprostou jednotu systémové organizace langueových předpokladů a funkčních mechanismů v procesu komunikace.[7] Východiskem je báze sémantických předpokladů organizovaných bez přímé závislosti na vyjadřovacích prostředcích jazyka, sloužící myšlení i řeči, zahrnující tzv. soubory znalostí a zkušeností, komplexitu „sedimentů” dosavadního zakoušení světa atd. Podavatel v aktuální sémiotické interakci formuje subjektivní předpoklady sémantické báze v rámci celého procesu formace zahrnující i formace větné a textové ve smyslu lexikální a zčásti též syntagmatické (vícečlenné lexémy) realizace a vyjádření. „Lexikální zásobou jazyka” je tedy z tohoto hlediska soubor příslušných formačních pravidel a průběžně proměnlivý stav jejich aktuálních výsledků. Je přitom respektována skutečnost, že každý aktuální akt realizace a vyjádření jako součást aktuální sémiotické interakce je strukturačním zásahem do organizace sémantické báze. Příjemce na základě svých znalostí vysoce četných, pravděpodobných[8] způsobů vyjádření – v našem případě máme opět na mysli dimenzi lexikální, ale tento proces je opět součástí širšího komplexu – identifikuje ekvivalentní bázové významy ve svém vědomí. Klasický lexikografický popis zachycuje právě vysoce pravděpodobné, časté způsoby formace jako soubor diskrétních entit.

Z hlediska procesuálního pojetí řeči a jejích předpokladů by měl popis „slovní zásoby jazyka” mít následující vlastnosti:

[270]Především je třeba konstatovat, že samotný termín popis není vhodný; jde spíše o uložení dynamicky pojatého souboru informací odpovídajícím způsobem. Z hlediska adekvátnosti tohoto uložení je třeba vzít na vědomí další dvě skutečnosti. Způsob uložení by měl respektovat spíše subjektivní než intersubjektivní stránku věci, zvláště pokud máme na mysli obsahovou, sémantickou stránku. Stejně tak by způsob uložení měl respektovat funkční diference mezi pozicí podavatele a příjemce. To se týká především operačních pravidel lexikální formace, tj. realizace a vyjádření bázových významů. Je zřejmé, že nemáme v tomto případě na mysli klasický lexikografický popis, ale lexikální bázi uloženou na počítači. Toto uložení předpokládá několik složek. Především komplex textů, otevřenou množinu textů, z níž jsou průběžně čerpány údaje sémantické báze uložené prostřednictvím informačního jazyka nezávisle na daném přirozeném jazyce. Lze říci, že sémantickou bází zpracovanou oním informačním jazykem by měly „procházet” soubory textů, jejichž výběr bude určen statisticky principy reprezentativnosti, tak, aby byla tímto způsobem reprezentována intersubjektivita tzv. znalostí, dovedností atd. odpovídající příslušnému společenství. Dále musí být uložena formační pravidla lexikální realizace a vyjádření daného přirozeného jazyka a identifikační pravidla příjemce. Třetí složkou budou pravidla reprezentující základní informace o konstrukci textu jako ekvivalent gramaticko–stylistických údajů v klasickém slovníku.[9] Dále je třeba zdůraznit dvě skutečnosti: Vložený komplex textů nelze chápat jako tradiční lexikografický materiál, který bude předmětem excerpčního zpracování, ale jako skutečnou fungující složku celého systému. Na druhé straně uvedený systém nelze chápat jako pokus o modelování řečové činnosti byť jen její lexikální složky; jde pouze o důsledně funkčně chápaný ekvivalent klasického velkého výkladového slovníku, který je řešen tak, že nemůže být zpracován a uložen jinak než pomocí komputační techniky. Musí být neustále doplňován, „sycen”, a to dvojím způsobem: za prvé pokud jde o „doplňování” sémantické báze předpokladů pomocí zavádění textů, za druhé průběžným doplňováním funkčních korelací vztahů mezi formačními pravidly (pravidly realizace a vyjádření lexikálních prvků v textu) a sémantickou bází. Tím je v optimální míře realizován požadavek funkční jednoty těch složek, které klasická teorie označuje za potenciální lexikální význam a za jeho užití v textu, a to v tom smyslu, že „každé” souborem textů zaznamenané užití vnáší strukturačními informacemi do komplexu sémantické báze a do souboru formačních pravidel. Takto pojatý „velký výkladový slovník” může pak být základem pro zpracovávání tradičně pojatých specializovaných slovníků.

Představa procesuálně pojatého „velkého výkladového slovníku” vyplývá z širšího, výše již zmíněného kontextu myšlení o řeči a jazyce. Celkový rámec je dán procesem postupného oslabování a rušení oddělenosti sémantického (tradičně lexikálněsémantického) a gramatického, což se projevovalo v mezinárodním kontextu již od 60. let především sémantizací generativních modelů, vznikem procedurálních sémantik, v našem kontextu rovněž již zmíněným zaváděním specifických syntakticko–sémantických dimenzí do rovinových vzorcových modelů jazyka. To mělo vliv i na chápání těsnějších souvislostí mezi způsobem výkladu systematiky lexikálních významů a jejich funkčních větných a textových charakteristik. Systematika lexikálních významů byla původně opřena o tradičně logické opozitivní charakteristiky. Zásluhou psychologických výzkumů vycházejících z behavioristické metodologie a experimentálně ověřujících tato logizující východiska asociativními výzkumy docházelo k vytváření komplikovanějších představ o struktuře lexikálních systémů (sémantický diferenciál, distinktivní rysy, komponentové analýzy, sémantické sítě atp.). To byl i přirozený zdroj subjektivi[271]zace představ o slovníku. Nejde tu jen o pozoruhodné výsledky zkoumání „subjektivního, individuálního uložení” lexikálního systému ve vědomí jednotlivce, o zjištění podstatných souvislostí tohoto uložení s takovými faktory individuálního vědomí, které jsou teoreticky reprezentovány pojmy jako soubor znalostí o světě, „mentální encyklopedie” apod., ale především o zjištění funkční spjatosti mezi tím, co lze považovat za sémantický potenciál jako takový, a tím, co je „pouze” věcí jeho aktuálního užívání. Jde o zjištění, která se projevovala jako kontextualizace, pragmatizace představ o sémantickém potenciálu. Souhrnně řečeno, ukázala se systémově funkční jednota potenciálu a užití, sémantického a gramatického, ukázala se i míra relevance subjektivního ve způsobu „existence” lexikálněsémantického potenciálu.[10]

V této souvislosti vzniká zákonitý, objektivní rozpor mezi předpoklady klasického výkladového slovníku a stavem teoretického poznání řeči a jazyka vůbec a jeho lexikálněsémantické složky zvlášť.[11] Klasický výkladový slovník předpokládá značný stupeň svébytnosti jednotlivého lexikálního významu, značný stupeň nezávislosti lexikalněsémantického potenciálu na charakteristikách užití, kontextu, vysoký stupeň intersubjektivity „objektivní existence” lexikálněsémantického potenciálu. Jestliže má dosáhnout výše vyložených opačných systémově–funkčních vlastností, nelze pravděpodobně trvat na jeho klasické podobě, která spočívá v tom, že jde o abecedně uspořádané, dlouhodobě vznikající, dlouhodobě platné knižně realizované dílo. Výše charakterizovaný způsob materiální existence slovníku pochopitelně předpokládá, že bude možné s tímto slovníkem pracovat na základě rozšířené možnosti terminálových vstupů; bez této možnosti je pouhou utopií. Splňuje všechny systémově–funkční předpoklady (procesualitu uložení, jednotu sémantického a pragmatického, potenciálního a kontextového, obsahově–sémantického a gramatického), ovšem za předpokladu dořešení řady otázek z oblasti procesuální reinterpretace tradiční gramatiky v takové podobě, aby slovník byl vybaven skutečně fungujícími „textotvornými” charakteristikami produktora i charakteristikami „dekódování” ze strany recipienta.

Otevřeným problémem zůstává význam „subjektivní existence” slovníku, tedy již zmíněný rozpor mezi subjektivní existencí a potřebou jeho univerzální intersubjektivní prezentace. Soudíme, že tento problém by byl řešen právě vztahem souboru znalostí o světě (odvozeného na základě obsahových analýz zpracovávaných textů a formálně uloženého na způsob expertního systému) a pravidel lexikální formace a vyjádření, jimiž by uživatel aktuálně operoval na obsahovém potenciálu. Je zřejmé, že úspěšnost této stránky procesuálního slovníku je závislá na vyřešení mnoha teoreticko–praktických otázek spojených nejen s vypracováním formálního systému uložení souboru znalostí o světě, ale i na konkretizaci a specifikaci realizačních a vyjadřovacích procedur, které dosud byly charakterizovány jen velmi obecně (srov. Kořenský, 1984, 1987).

Cílem této stati pochopitelně nebylo vystoupit s konkrétním návrhem lexikologické koncepce, tím spíše ne s návrhem řešení úkolů praktické lexikografie.

 

Cílem této stati bylo:

(1) Diskutovat otázku, jaké by bylo řešení lexikálního komponentu v rámci procesuálních modelů řeči a jazyka; návrhy řešení komponentu gramatického budou vyloženy při jiných příležitostech.

(2) Ukázat místo takového řešení lexikálního komponentu v kontextu vývoje myšlení o řeči a jazyce v širším mezivědním rámci v období posledních tří desetiletí.

 

[272]LITERATURA

 

Filipec, J. – Čermák, F.: Česká lexikologie. Academia, Praha 1985.

Fillmore, G. J.: Topics in lexical semantics. In: Current Issues in Linguistic Theory. Bloomington and London 1977, s. 76–138.

Kořenský, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 40, 1979, s. 177–189.

Kořenský, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Academia, Praha 1984.

Kořenský, J.: Teorie přirozeného jazyka (interdisciplinarita, aplikace, prognózy). Academia, Praha 1989.

Kořenský, J.: Dvě poznámky k problému metafory v jazyce vědy. In: Úloha metafory ve vědeckém poznávání a vyjadřování. Praha 1990.

Meľčuk, I. A. – Žolkovskij, A. K.: K postrojeniju dejstvujuščej modeli jazyka „smysl – tekst”. In: Mašinnyj perevod i prikladnaja lingvistika, 11, 1969, s. 5–35.

Nebeská, I.: K problematice subjektivního slovníku. SaS, 56, 1985, s. 299–304.

Novák, P.: Některé přednosti tzv. unilaterálního pojetí (jazykového) znaku. SaS, 39, 1978, s. 215–217.

Winograd T.: Towards procedural and understanding a semiotics. Revue Internationale de Philosophie, No 117–118, 3–4. Bruxelles 1976, s. 260–303.

 

R É S U M É

Explaining vocabulary as a process

The problem is: if we understand both speech and language as processes, how shall explain vocabulary? The author contrasts classical, i. e. stratificational explanations of vocabulary (which usually exclude vocabulary from the other components of the language system) and the processual. The analysis is performed with respect to the general tendencies as witnessed in the last decades’ development of interdisciplinary linguistic sciences. The conclusion suggests, instead of traditional lexicologie and –graphic descriptions, a system of the formation rules for the lexical realization and expression of the (dynamic) base of the semantic pre–requisites of speech.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 4, pp. 265-272

Previous František Čermák: Paradigmatika a syntagmatika slovníku: problémy a možnosti

Next Eva Macháčková: K jednotlivým typům transformací v češtině