Slovosledné principy v jazykovém systému a v řeči (Na okraj evropského typologického projektu)

Ludmila Uhlířová

[Discussion]

(pdf)

The principles of word order in linguistic system and in speech (Comments on a European typological project)

1. V nedávné době byl zahájen náročný mezinárodní typologický projekt Eurotyp, jehož cílem je soustavně popsat evropské jazyky; spolu s evropskými jazyky jsou do projektu zahrnuty – v menším rozsahu – též některé jazyky asijské. V rámci Eurotypu pracuje na jednom z deseti tematických úkolů několikačlenný kolektiv zabývající se slovosledem (Constituent Order Group). Jeho koordinátorkou je polonistka a anglistka A. Siewierská z Ústavu obecné jazykovědy amsterodamské univerzity, autorka úspěšných knih o pasívu a o slovosledu. První plody intenzívní činnosti slovosledné skupiny jsou již k dispozici, a to ve dvou svazcích pracovních verzí referátů z pravidelných diskusních zasedání. Svazky jsou nazvány Word Order Surveys. Eurotyp Working Paper 1 (ed. A. Siewierska, Amsterdam 1991, 100 s.) a Performance Principles of Word Order. Eurotyp Working Paper 2 (ed. J. A. Hawkins, A. Siewierska, Amsterdam 1991, IV + 189 s.).

Svazek první, Slovosledné přehledy, je – v souladu s názvem – přehledový a popisný. Záměrem autorů je podat sevřenou formou a pokud možno v úplnosti slovoslednou charakteristiku různých typologických skupin a podskupin evropských jazyků, včetně shod a rozdílů ve slovosledných vzorcích i blízce příbuzných jazyků, a to způsobem, který by byl přijatelný pro lingvisty jakéhokoli „teoretického přesvědčení”. Ve svazku jsou pojednány jazyky keltské (M. Tallermanová), kartvelské, jimiž se mluví hlavně v Gruzii (Y. Testelec), skandinávské (A. Holmberg) a slovanské (A. Siewierská). Další přehledy se připravují pro jazyky germánské, románské, pro řečtinu a pro finštinu. Přehledy jsou založeny z větší části na informacích získaných z obsáhlých slovosledných dotazníků, sestavených členy pracovní skupiny a rozeslaných i dalším lingvistům, a dále na informacích z literatury oboru. Práce na slovosledných přehledech je motivována snahou zaplnit mnohdy překvapující mezery, které dosud existují ve slovosledných popisech jinak dobře probádaných jazyků, např. některých románských, germánských i slovanských. Slovosledné popisy bude možno pak propojit s typologickým popisem dalších jazykových jevů.

Zcela jiný ráz má svazek druhý, Performativní principy ve slovosledu. Je to svazek teoretický, soustřeďující se v sedmi obsáhlých referátech na diskusi kolem jediného tématu, jímž je uplatnění tzv. performativních principů ve slovosledu. Těmito principy se rozumějí, obecně řečeno, principy, které vysvětlují užívání jazyka v reálném čase.

V tomto referátu bude nejprve představena performativní teorie slovosledu, jejímž autorem je J. Hawkins (bod 2); následuje komentář k ní (bod 3) a informace o ostatních referátech druhého svazku (bod 4). V bodě 5 jsou uvedena původní statistická data, [293]jejichž cílem je na českém jazykovém materiále ilustrovat některá fakta i problémy vyložené a komentované v bodech 2 a 3.

 

2. Chceme-li adekvátně popsat a vysvětlit jevy jazykového systému (gramatické kompetence), musíme vědět, jak systém funguje v komunikačním procesu neboli v performanci, v řečových aktech, v reálném čase. Protože je nepochybné, že principy fungování jazyka ovlivňují jazykový systém (kompetenci), snaží se lingvisté právě v principech fungování hledat explanatorní principy pro jazykový systém. Bylo např. vícekrát prokázáno, že celá řada proměn v mluvnické stavbě věty a ve slovosledu je vyvolávána a řízena požadavky kladenými na její aktuální členění, tj. právě potřebami (principy) fungování věty při komunikaci. Vzniká však otázka, jak řečené principy exaktně poznat, formulovat, jak stanovit jejich hierarchii a jejich explikativní sílu. V odpovědi na tyto otázky se odlišují mezi sebou nejen jednotliví badatelé, ale celé lingvistické školy a směry. Např. Firbasova teorie funkční perspektivy větné se v určitých výrazných bodech odlišuje od Hallidayovy funkční koncepce, jiné jsou funkčně orientované Givónovy principy, a ty jsou zase různé např. od Kunových, Dickových a ještě jiných.

Nový úhel pohledu předložil nedávno J. Hawkins (1990). Jeho „perspektiva” zkoumání slovosledných univerzálií není funkcionalistická, tj. není nijak příbuzná s koncepcemi výše zmíněných autorů, ale je, jak ji Hawkins sám nazývá, performativní. Hawkins vychází z hypotézy, že jako produktoři tvoříme výpověď (a jako příjemci ji rozpoznáváme) element po elementu zleva doprava tak, že přitom preferujeme takové lineární uspořádání, kterým se co nejrychleji vytvoří syntaktická struktura věty (struktura bezprostředních konstituentů v koncepci Hawkinsově) a které zároveň umožňuje co nejrychlejší a nejsnazší rozpoznání toho, které bezprostřední složky k sobě náležejí (neboli co nejefektivnější větný rozbor). Např. ve větě

(a) I [introduced [some friends that John has brought to the party] to Mary] potřebujeme k vytvoření všech dceřiných složek nadřazeného uzlu (= slovesné skupiny) 11 slov, zatímco v její variantě

(b) I [introduced [to Mary [some friends that John has brought to the party]] se tento počet zkrátil na 4 slova (členění na bezprostřední složky je uvedeno v hranatých závorkách). Varianta druhá je dle Hawkinse pragmaticky výhodnější, a proto ji mluvčí preferují. Hawkins dále soudí, že mluvčí dávají přednost takovým uspořádáním, v nichž vzdálenosti mezi bezprostředními složkami, které jsou nutné k rozpoznání jejich vzájemného přiřazení, jsou kratší v levé části věty a směrem doprava se prodlužují; kratší (a tím i syntakticky jednodušší) složky mají tendenci předcházet ve větě (resp. ve výpovědi) před delšími a syntakticky komplikovanějšími. Tento pragmatický princip Hawkins nazývá principem rychlého rozpoznávání bezprostředních složek (early immediate constituents principle = EIC) a považuje ho za hlavní a univerzální slovosledný princip.

Hawkinsova kvantifikační procedura měření EIC je prostá. Očíslují se od jedničky výše zleva doprava jednak uzly (bezprostřední složky) určité úrovně, jednak všechna slova ve větě. Tím se jim přiřadí jakési slovosledné váhy, neboť slovo i bezprostřední konstituent stojící více vpravo mají vyšší pořadová čísla než slova a bezprostřední složky stojící vlevo od nich. Poměr (podíl) čísla bezprostřední složky a čísla slova ve větě, udaný v procentech a zprůměrovaný přes celou větu, je pak oním číslem, které Hawkins přijímá jako kritérium (EIC) pro pragmatické hodnocení slovosledných variant. Základní slovosled je ten, u něhož je uvedeným postupem vypočtená hodnota EIC optimální, tj. relativně nejvyšší. Ta odpovídá takovému slovoslednému uspořádání, které umožňuje co nejrychlejší rozpoznání syntaktické struktury (např. koeficient EIC ve variantě (a) výše uvedeného příkladu činí 47 %, zatímco ve variantě (b) 86 %). Tuto myšlenku pak Hawkins rozpracovává a činí různé predikce o slovosledu v různých jazycích. Čím vyšší je hodnota EIC, tím větší je počet jazyků, v nichž lze daný slovosled očekávat, a naopak čím nižší je hodnota EIC, tím příznakovější je slovosled a tím menší bude jeho výskyt v jazycích světa.

 

[294]3. J. Hawkins je velice výraznou osobností současné americké lingvistiky, teoretikem prosazujícím se svou pronikavou schopností nalézat a vysvětlovat souvztažnost i zdánlivě odlehlých aspektů jazyka a jazykového užívání. Jeho nespornou zásluhou je, že starý, dávno známý princip syntaktické váhy – viz již Behaghelův Gesetz der wachsenden Glieder (1923–32), Hawkinsem citovaný – nejen znovu připomněl, ale nově ho interpretoval a explikoval v termínech performativní slovosledné teorie, jejímž je autorem. Ukázal, že jde o princip nikoli příležitostný, nýbrž obecný, a navrhl metodu jeho měření jako jedno z možných kritérií pro typologické porovnávání slovosledu.

Ke kvantitativnímu postupu samému by bylo možné namítat např. to, že výsledná veličina (EIC) se získává postupem, v němž některé kroky jsou věcně nezdůvodněné (např. proč se počítají právě procenta z jednotlivých hodnot a proč prostý průměr z nich?). Bylo by možno navrhnout i jiné numerické procedury. Pokud však chápeme koeficient EIC jako „technický” prostředek, jako pomůcku pro převedení různých větných struktur s různým slovosledem do jedné škály umožňující jejich vzájemné porovnávání (nejde o obsolutní hodnotu koeficientu, ale o jeho hodnotu v relaci k ostatním hodnotám vypočteným daným postupem pro různé věty), je právě bezrozměrnost koeficientu výhodou, a námitky početního rázu se přestávají jevit jako relevantní. Nabízí se však obecnější otázka: Je efektivnost (snadnost vs. obtížnost) produkování a rozpoznávání větných struktur s daným slovosledem („processing ease”) skutečně jen funkcí linearity? Koeficient EIC se totiž počítá pro všechny větné složky stejně: na základě pozice složky a na základě jejího rozměru (udaného počtem slov). Je však opravdu stejně snadné rozpoznávat syntaktickou sounáležitost u slov ohebných a neohebných, u slov plnovýznamových i gramatických, u slov náležejících různým slovním druhům, na různých syntaktických rovinách v klauzích v podřadném souvětí, u konstrukcí projektivních i neprojektivních atd.? Jinými slovy: Aby bylo možné spolehlivě interpretovat Hawkinsův koeficient EIC, bylo by třeba dokázat, že jednotlivé složky věty na různých syntaktických úrovních, v různých „uzlech”, se neliší významně co do obtížnosti produkce a rozpoznávání a že tedy lze celé struktuře (větě, resp. výpovědi) připsat skutečně jediný stupeň pragmatické obtížnosti. Takový důkaz by byl však pravděpodobně velmi komplikovaný. Délka věty je nepochybně v těsném vztahu k její syntaktické struktuře, ale nelze automaticky předpokládat, že jedno je funkcí druhého.

Myšlenka performativního principu jako univerzálního řídícího slovosledného principu nutně vyvolává diskusi o vztahu tohoto principu k principům a teoriím jiným, zejména k principům funkčním neboli, jak je Hawkins nazývá, pragmatickým. Hawkins prohlašuje, že syntaktická váha, tak jak ji predikuje hodnota EIC, je činitelem primárním, určujícím, zatímco pragmatické faktory působí jen tam, kde predikce pomocí koeficientu EIC jsou slabé nebo žádné; pragmatické faktory jsou pouze vedlejším účinkem váhy („a side effect of wieght”, s. 142). Protože pragmatická fakta lze odvodit ze syntaktické váhy jako sekundární důsledek („we can derive the pragmatic facts from syntactic weight, as secondary consequence”, s. 169), ani Firbasova teorie FPV (v Hawkinsově terminologii též „Prague School Given before New principle”) nemá dle Hawkinsova názoru obecnou platnost o jazyce nebo jeho užívání („… Is not a significant generalization about language or language use”, s. 171). Toto tvrzení lze však jen stěží přijmout a ani autoři svazku, o němž je tato informace, nedospěli ve svých diskusích ke konsensu v interpretaci slovosledné „síly” performativních principů.

Soudím, že Hawkinsův přístup, založený na formálních vlastnostech jazyka (na principu využití syntaktické váhy v performanci), a přístup funkční (komunikativní, pragmatický), ať už jde o teorii FPV nebo např. o pojetí Givónovo (1979 a později), představují dvě stránky téhož: Tvrdíme-li, jsouce funkcionalisté, že jazyk je nástroj komunikace, předpokládáme zároveň, že jakákoli funkce nutně vyžaduje lingvistickou formu, i to, že každé lingvistické formě je vlastní nějaká funkce. Jestliže základní funkcí jazyka je tvořit věty (výpovědi, promluvy), pak je přirozené, že mluvčí dává přednost takové formě (takovému prostředku), která slouží nejlépe (nejadekvátněji, nejefektivněji) vyjá[295]dření jeho komunikativního záměru. Kdyby mezi formou a funkcí (komunikativním záměrem) nebyla principiální interakce, nýbrž kontradikce, neplnila by komunikace svůj cíl, nefungovala by. Jestliže mluvčí tvoří nějakou výpověď s určitou syntakticko–sémantickou strukturou (a s určitým slovosledem), je volba struktury a slovosledu determinována primárně jeho komunikativním záměrem v daném momentu komunikačního procesu (v dané komunikativní konsituaci). Je zcela přirozené, že mluvčí vychází z toho, co je pragmaticky nejjednodušší, tj. od toho, o čem předpokládá, že je adresátu nějak známo, ať už z verbálního kontextu, z bezprostřední situace nebo ze společné zásoby vědomostí a zkušeností, a co je tedy na straně adresáta jednodušší k pochopení. Přitom mluvčí ovšem usiluje dle své vědomé i podvědomé kompetenční úrovně o to, aby jeho výpověď byla pro adresáta zřetelná a srozumitelná, a aby proto i syntaktické váhy byly z tohoto hlediska příznivé. Mezi formou a funkcí mohou ovšem být dílčí asymetrie. Proto můžeme tvrdit – a některá statistická šetření v recenzovaném svazku to dokazují – že v určitých konkrétních případech se princip syntaktické váhy jeví ve své konkrétní realizaci „silnější”, „prioritní”, nebo naopak „slabší”, „sekundární” v porovnání s principem komunikativní váhy. Takto lze však proti sobě stavět jenom jednotlivé způsoby realizace obou principů, nikoli principy samé obecně.

Ke způsobu prezentace Firbasovy teorie FPV Hawkinsem je třeba upozornit přinejmenším na to, že tato teorie činí zásadní rozdíl mezi biparticí na téma a réma a členěním na danou (známou, predikovatelnou, z kontextu vyvoditelnou) vs. novou informaci. Téma sice často kontextově známou informaci vyjadřuje, avšak v principu tomu tak být nemusí a obě členění nelze ztotožňovat. Teorie FPV není teorií, která by byla orientována pouze k posluchači. K posluchači je orientována pouze jednou svou složkou, a to tou, která se týká informační danosti – novosti. Avšak ve své druhé složce, v bipartici na téma a réma, která je vlastní podstatou aktuálního členění, je výlučně záležitostí mluvčího: Právě mluvčí rozhoduje, „o čem” bude s adresátem komunikovat a „co” mu sdělí. Dále je třeba zopakovat, že téma a réma nejsou pojmy slovosledné. Téma není definičně spjato s počátkem věty. Pořadí réma – téma je rovněž možné (je však často nějak příznakové). A konečně připomeňme, že podle principu výpovědní dynamičnosti, tj. podle dynamické (komunikativní) váhy, jsou větné (resp. výpovědní) elementy řazeny do stupnice – nejde jen o dichotomii (stupnice je podrobně popsána ve Firbasových obsáhlých studiích pravidelně publikovaných v sérii Brno Studies in English již od jejího prvého ročníku r. 1959 i jinde; bibliografii Firbasových prací zahrnujících léta 1951–1981 sestavila Golková; viz též Firbas, 1992). Tematickou část (sekci) věty nemusí konstituovat právě jediný prvek (právě jediný bezprostřední konstituent), ale – podle okolností – i složek několik, z nichž vždy jedna je centrální.

O tom, že teorie FPV a Givónův princip „naléhavosti úkolu” („Attend first to the most urgent task”) jsou „vzájemně kontradiktorické”, lze pochybovat. Podobně jako teorii FPV nelze prostě ztotožnit s názorem o principiálním uspořádání dané – nové, je otázka, zda lze skutečně položit rovnítko mezi Givónův princip naléhavosti úkolu a uspořádání nové – dané, jak soudí Hawkins.

 

4. Kromě referátu Hawkinse a spoluautorů (K. Horie a S. Matthews) obsahuje svazek ještě šest obsáhlých, materiálově bohatě podložených studií s velkým množstvím statistických dat. Všechny jsou věnovány ověřování toho, do jaké míry se v gramatikách typologicky různých jazyků odrážejí performativní principy v explicitní Hawkinsově formulaci. Nutno vyzdvihnout, že autoři tak činí s velkou důkladností teoretickou a metodologickou i s empirickou náročností a přinášejí velké množství typologicky důležitých dat o konkrétních jazycích a jazykových skupinách, v jednom případě i na základě celé rozsáhlé typologické databáze. Tyto výsledky mají trvalou hodnotu pro jazykovou typologii bez ohledu na to, zda se jejich autoři přiklánějí spíše k názoru o prioritě principu syntaktické váhy ve formulaci Hawkinsově (např. B. Primusová), nebo spíše k podpoře funkčních principů pražské školy (A. Siewierská), anebo konečně [296]proklamují (poněkud zbytečně a v rozporu s vlastními velice cennými výsledky) agnosticismus vůči oběma (M. Vilkunová). Názory a poznatky, které autoři předkládají, přesahují svým významem oblast jazykové typologie a jsou zajímavé pro lingvisty mnoha oborů, kteří ocení v neposlední řadě i jejich formulační výstižnost. Jako příklad uveďme stručnou a trefnou charakteristiku tématu („topic”) od B. Primusové: „Témata jsou jazykové prostředky, které slouží k organizaci nebo klasifikaci informace sdělované při jazykové komunikaci” („Topics are one of the means available in the language to organize, or classify, the information exchanged in linguistic communication”, s. 1). Autorka studuje především jazyky s gramatikalizovaným tématem, maďarštinu a rumunštinu. Předmětem detailního studia jsou dále jazyky keltské (M. Tallermanová), znovu maďarština (K. Kossová – B. Primusová), finština (M. Vilkunová), polština (A. Siewierská) a ještě jednou maďarština v konfrontaci s angličtinou a japonštinou (J. Hawkins – K. Horie – S. Matthews). M. S. Dryer studuje univerzální preferenci iniciálního postavení spojek (obecněji: subordinátorů) proti postavení finálnímu ve vedlejších větách v databázi zahrnující 625 jazyků.

 

5.1. V české lingvistice se o „rozměrovém rytmu”, resp. o „distanci” jako slovosledném faktoru uvažovalo už od dob Mathesiových až na výjimky vždy v souvislosti s aktuálním členěním. Faktor rozměrový je formální (syntaktická), kvantitativně měřitelná danost, jíž se dostává funkčního výkladu. Rozměr výrazu a funkce v aktuálním členění jdou ruku v ruce. Ví-li se např., že dlouhý, výčtový podmět se nachází mnohem častěji v postpozici za predikátem než před ním (statistická data to potvrzují, viz např. Uhlířová, 1982), pak je současně také doloženo, že v postverbální pozici takový podmět funguje nikoli jako téma věty, nýbrž jako réma, že tedy rozměrový rytmus koreluje s funkcí příslušného výrazu v aktuálním členění.

Je dále např. známo, že čím větší je počet klauzí v podřadném souvětí, tím kratší jsou to klauze. Není to jen tím, že syntaktický rozbor podřadného souvětí je složitější než syntaktický rozbor věty jednoduché (samostatně stojící), ale též proto, že věta jednoduchá je komunikativní jednotkou základního, „nultého” řádu, vyjadřující samostatný a úplný tematicko–rematický nexus, kdežto věty vedlejší v souvětí jsou nejen syntakticky, ale i sdělně nesamostatné. Statisticky bylo např. zjištěno, že vedlejší věty preponované před větou řídící a vyjadřující některou její tematickou složku jsou v průměru kratší než věty postponované a vyjadřující složku rematickou, a dále že počáteční věta v souvětí podřadném je v průměru kratší než věta ukončující souvětí, a to bez ohledu na to, jde-li o větu vedlejší nebo hlavní (Uhlířová, 1985). Tendence k zachování rozměrových proporcí v češtině vede i k tomu, aby poslední větný úsek v souvětí, následující po větě vložené a představující réma souvětí, nebyl výrazně kratší než věta vložená.

Za pozornost stojí v této souvislosti to, že rozměr jako míra syntaktické váhy výrazu se v souvislosti s rozdílem v jeho tematické nebo rematické funkci ve větě může v češtině projevit jako činitel překonávající gramatickou sounáležitost. Týká se to např. slovosledu uvnitř nominální skupiny. Dle dosud platné kodifikace je poloha dvou neshodných substantivních atributů patřících k témuž dominujícímu substantivu v češtině pevná; přívlastky po sobě následují téměř vždy v témže pořadí, daném jejich gramatickou formou, totiž tak, že přívlastek genitivní bezprostředně následuje za substantivem, a teprve za ním pak následují přívlastky v jiném prostém nebo předložkovém pádě (typový výčet výjimek, zmiňovaný v kodifikačních příručkách, je stručný; poněkud širší pojetí viz jen u Novotného, 1979). Nicméně lze uvést množství dokladů, např. z publicistických žánrů, v nichž toto slovosledné pravidlo není zachováno. V případech jako okamžité propuštění z vyšetřovací vazby matek a žen, které se zdržují v trvalém nebo přechodném bydlišti se totiž prosazuje pořadí dané komunikační závažností atributů. Atribut méně důležitý, v předchozím textu zmíněný, popř. mající povahu kulisy, předchází před genitivním atributem, protože ten je jednak sdělně důležitější, rematický, jednak rozměrnější a syntakticky bohatěji rozvitý (vedlejší větou vztažnou). Právě takové pořadí je ostatně zcela běžné ve většině slovanských jazyků.

 

[297]5. 2. Syntaktická a rozměrová asymetrie věty, o které píše Hawkins v souvislosti s principem EIC, představuje typologické univerzále, které má celou řadu kvantitativních ukazatelů a může se v typologicky odlišných jazycích také různě projevovat. V následujícím bude nabídnuta statistická ilustrace dílčích projevů rozměrové asymetrie v české větě.

Z korpusu textů ze sedmdesátých let tohoto století o rozsahu 540 000 slov shromážděného v Ústavu pro jazyk český ČSAV (viz Těšitelová a kol., 1985), který byl nyní převeden na diskety, jsou do šetření pojaty všechny holé a rozvité věty (samostatné, hlavní a vedlejší v souvětí), v nichž je explicitně, avšak nikoli větně, vyjádřen podmět, slovesný přísudek a zároveň přímý předmět v akuzativu. Takových vět se v korpusu nachází celkem 6101; při průměrné délce věty necelých 18 slov pokrývají tyto věty tedy zhruba 20 % korpusu.

V těchto větách byla zjištěna četnost všech šesti možných slovosledných uspořádání zmíněných tří větných členů, tedy SVO, OVS, VSO, VOS, SOV a OSV. Ve dvou nejčetnějších variantách byla pak počtem slov změřena vzdálenost mezi dominujícím prvkem subjektové NP a přísudkem a porovnána se vzdáleností mezi dominujícím prvkem předmětové NP a přísudkem. Výsledky statistického šetření, které bylo provedeno na počítači IBM PC, jsou následující.

Statistická převaha základního, typologicky zařazujícího slovosledného typu v češtině, tj. SVO, dosahuje ve zkoumaném materiále 63,1 %; slovosled SVO je tedy četnější než všechny ostatní slovosledné varianty dohromady. Četnost zbývajících pěti variant je tato: OSV 14,6 %, SVO 9,8 %, SOV 6,1 %, VOS 3,7 % a OSV 2,6 %. Slovosled základní se potvrzuje jako slovosled statisticky dominantní nejen v korpusu jako celku, nýbrž i v jednotlivých jeho částech. Frekvence typu SVO, počítaná zvlášť v publicistických textech psaných, odborných textech psaných, administrativních (jednacích) textech psaných, publicistických projevech mluvených, odborných projevech mluvených a administrativních projevech mluvených se neodchyluje od průměru o více než ± 4 %. Z hlediska slovosledně typologického se čeština v tomto bodě jeví velmi blízká polštině. A. Siewierská dospěla k podobným číslům (viz zejm. s. 110). Za zmínku stojí také to, že oba jazyky se shodují i četností nejméně frekventované varianty, OSV, jejíž výskyt lze očekávat v komunikativně silně příznakových výpovědích, totiž ve výpovědích s tematizovaným objektem a rematizovaným přísudkem.

Využití jednotlivých slovosledných variant je do určité míry podmíněno syntakticky, totiž tím, zda věta s daným slovosledem je samostatná věta jednoduchá nebo věta hlavní v souvětí, anebo zda je to věta vedlejší v souvětí. Vedlejší věty, které jako celek fungují buď jako jedna tematická, nebo jedna rematická složka své věty řídící, jeví, alespoň v některých stylových podskupinách, statisticky významně vyšší tendenci k základnímu slovosledu a k základnímu rozložení výpovědní dynamičnosti. Maximální hodnoty dosahuje četnost SVO ve vedlejších větách v odborném psaném stylu, a to 73 %. Naproti tomu ve všech stylových skupinách klesá ve vedlejších větách výrazně četnost variant s iniciálním V. Četnost varianty SOV naopak mírně stoupá. Jedním z důvodů vyšší frekvence variant s preponovaným S (SVO, SOV) může být to, že ve větách vztažných je S (= vztažné zájmeno) gramaticky vázán na absolutní počátek věty.

Způsob, jakým je zakódován materiálový korpus, neumožňuje přijatelně jednoduchým způsobem zjišťovat délku větných členů v počtu slov ani počítat Hawkinsův koeficient EIC. Umožňuje však ptát se, kolik slov stojí ve větě (klauzi) mezi podmětem (resp. jeho dominující složkou, jde-li o podmět rozvitý) a přísudkovým slovesem, a dále kolik slov stojí v téže větě mezi předmětem (resp. jeho dominující složkou) a přísudkovým slovesem, a rozložení obou vzdáleností pak uvést do vzájemné korelace. Toto šetření zde je doloženo pro dva nejčetnější slovosledné typy, SOV a SVO.

Tabulky 1 a 2 na s. 299 udávají četnosti vzdáleností S a O od V v počtu slov. Hodnota 01 v záhlaví tabulek označuje, že S bezprostředně předchází V (hodnota na horizontále) a že O bezprostředně následuje za V (hodnota na vertikále), jinými slovy že V je v pořadí [298]první sousední slovo; analogicky hodnota 02 označuje, že V je v pořadí druhé slovo od S a od O (tj. že mezi V a S stojí právě jedno slovo a mezi V a O stojí právě jedno slovo), atd. Četnosti v tabulkách čteme tedy takto: V tab. 1 se udává, že v korpusu je doloženo celkem 723 vět (klauzí) se slovosledem SVO takových, že S bezprostředně předchází V a zároveň O bezprostředně následuje za V; dále je doloženo 285 vět (klauzí) takových, že S je odděleno od V jedním slovem a zároveň O bezprostředně následuje za V, atd. Sumární hodnoty udávající rozložení a vzdálenosti mezi O a V jsou uvedeny ve třech sloupcích vpravo. Analogická data pro slovosled OVS jsou uvedena v tab. 2. Netvrdí se nic o tom, jak jsou příslušné věty dlouhé, ani zda a jaké další větné členy obsahují.

Slovosledná symetrie je bezprostředně pozorovatelná z hodnot na diagonálách tabulek. Vyjádřeno v procentech, ukázalo se, že pouze ve 27 % z celkového počtu vět typu SOV je absolutní hodnota vzdálenosti S a O od V ve větě stejná, přičemž četnost symetrického lineárního rozložení s rostoucí vzdáleností prudce klesá – statisticky významný je pouze podíl vět, v nichž mezi S a V a mezi O a V stojí jedno nebo dvě slova. U typu OVS je podíl vět se symetrickými vzdálenostmi OV a VS poněkud vyšší, 31 %, ale i zde se, stejně jako v typu předešlém, projevuje statisticky významně pouze u vzdáleností 01 a 02. Rozdíl v četnosti symetrických uspořádání mezi SVO a OVS činí tedy pouze 4 % ve prospěch typu OVS.

Charakteristickým rysem české věty (klauze) je lineární asymetrie, projevující se v rozdílném rozložení vzdáleností mezi dominujícím slovem subjektové NP a V na jedné straně a vzdáleností mezi dominujícím členem objektové NP a V na straně druhé. Kumulativní četnosti vzdáleností u větného členu preponovaného rostou pomaleji než u větného členu postponovaného, bez ohledu na to, zda je preponován S, anebo O. Jinými slovy, S i O, jsou-li preponovány před V, se snáze vzdalují od V, než jsou-li postponovány za V. Tato schopnost se ukazuje větší u preponovaného O než u preponovaného S, a současně větší u postponovaného O než u postponovaného S.

Rozsah korpusu, v němž byly kvantitativní preference zjištěny, je takový, že vylučuje nahodilost výsledků. Uvedené asymetrie jsou však natolik obecné, že je nutno předpokládat, že jsou výsledkem souhry (a konkurence) většího počtu formálních (syntaktických) i pragmatických činitelů. Pragmatický zřetel k snadnosti produkce a percepce může být jedním z nich. Podle statistických výsledků se zdá, že mluvčí jeví větší sklon k syntaktickým a rozměrovým „komplikacím” spíše na větném počátku (v preverbální části věty), dokud zásobník jeho bezprostřední operační paměti není ještě příliš zaplněn, než směrem k větnému konci (v postverbální části věty).

 

LITERATURA

 

Firbas, J.: Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication. Cambridge 1992.

Givón, T.: On Understanding Grammar. New York 1979.

Golková, E.: Jan Firbas’s Publications. BSE XIV, Brno 1981 s. 15–22.

Hawkins, J. A.: A parsing theory of word order universals. Linguistic Inquiry, 21, 2, 1990, s. 223–261.

Novotný, J.: Genitiv v současné spisovné češtině z hlediska její normy a kodifikace. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1978, s. 179–186.

Uhlířová, L: Syntax. In: Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky. Praha 1982, s. 38–52.

Uhlířová, L.: Kvantitativní charakteristiky věty jednoduché. In: M. Těšitelová a kol., Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985, s. 99–125.

Těšitelová, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.

 

[299]
S	01	02	03	04	05	06	07	08	09	≥10	Σ	%	kum.
O
01	723	285	138	102	71	45	49	24	20	68	1525	39,6	39,6
02	596	257	134	88	54	45	22	16	14	60	1286	33,4	73,0
03	227	101	43	36	32	11	10	6	4	34	504	13,1	86,1
04	99	30	23	13	15	5	6	8	3	11	213	5,5	91,6
05	52	21	18	5	8	5	5	1	3	2	120	3,1	94,7
06	40	7	9	7	5	5	0	1	0	5	79	2,1	96,8
07	18	12	5	6	3	1	3	1	1	2	52	1,4	98,2
08	12	1	6	1	1	2	3	1	0	1	28	0,7	98,9
09	4	2	4	2	2	1	1	0	0	3	19	0,5	99,4
≥10	8	7	4	2	2	0	0	0	0	2	25	0,6	100
Σ	1779	723	384	262	193	120	99	58	45	188	3851
%	46,2	18,8	9,9	6,8	5,0	3,1	2,6	1,5	1,2	4,9
kum.	46,2	65,0	74,9	81,7	86,7	89,8	92,4	93,9	95,1	100

Tab. č. 1. Rozložení vzdáleností subjektu a objektu od predikátového slovesa ve větách se slovosledem SVO, udané v počtu slov

 

	S	01	02	03	04	05	06	07	08	09	≥10	Σ	%	kum.
O
01		208	121	33	15	7	1	2	1	2	2	392	43,9	43,9
02		58	50	17	8	3	0	1	0	0	1	138	15,5	59,4
03		61	24	13	9	2	1	0	0	0	1	111	12,4	71,8
04		29	28	11	2	2	1	1	1	1	0	76	8,5	80,3
05		25	11	4	3	3	1	1	0	0	0	48	5,4	85,7
06		13	12	6	3	0	0	2	0	0	0	36	4,0	89,7
07		11	3	6	1	1	1	0	1	0	0	24	2,7	92,4
08		7	3	1	1	1	0	0	0	0	0	13	1,5	93,9
09		5	6	1	1	1	0	0	0	0	0	14	1,6	95,5
≥10		23	8	3	3	0	1	0	2	0	0	40	4,5	100
Σ		440	266	95	46	20	6	7	5	3	4	892
%		49,3	29,8	10,7	5,2	2,2	0,7	0,8	0,6	0,3	0,4
kum.		49,3	79,1	89,8	95,0	97,2	97,9	98,7	99,3	99,6	100

Tab. č. 2. Rozložení vzdáleností subjektu a objektu od predikátového slovesa ve větách se slovosledem OVS, udané v počtu slov

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 4, pp. 292-299

Previous Jiřina Stachová: Metafora podle J. R. Searla a Maxe Blacka

Next František Štícha: Nelleke Gerritsen: Russian Reflexive Verbs