Místo a znak

Ladislav Nebeský

[Articles]

(pdf)

Place and sign

1. Již ve svých předchozích článcích (Nebeský, 1985 a 1989a) jsem se zabýval situací, v níž naše jednání uvnitř uvažovaného prostředí (tj. prostoru,[1] který nějak užíváme) ovlivňují znaky, s nimiž se tam setkáváme; bral jsem přitom v úvahu i znaky mimo přirozený jazyk a u znaků přirozeného jazyka nekladl omezení na jejich složitost a rozsah (vedle znaků o rozměru slova jsem bral v úvahu i – třeba dlouhé – texty). Chápeme-li prostředí jako jakousi síť míst, zjišťujeme, že vazby znaků k místům mohou být různé; znak se může vztahovat přímo k místu, v němž se nalézá (nápis Zadáno na stolku v restauraci), k jinému místu (nápis na tabuli u silnice zvoucí k prohlídce zámku Hrubý Rohozec), ale třeba i k dvojici míst: k tomu místu, v němž se nalézá, a zároveň k místu jinému (nápis Tato dílna přesídlila do Sadové 35).[2] To, na kterém místě je pro nás znak dostupný, může někdy naše jednání ovlivnit více než jeho obsah (o tom, že do restaurace vejdeme, někdy rozhodne skutečnost, že jídelní lístek je vyvěšen již u vchodu; a naopak, o tom, že z restaurace neodejdeme, někdy rozhodne to, že jsme se k jídelnímu lístku dostali teprve poté, co jsme v šatně odložili kabát a byli usazeni u stolu).[3]

Naše užívání prostředí bývá tedy ovlivněno znaky, s nimiž se tam setkáváme; znaky, které nás prostředím vedou (žlutá značka), znaky, které nás zbavují marného čekání i ptaní (Hrabal vyprodán), znaky, které dávají našemu čekání naději (Přijdu hned) apod. Může však být ovlivněno i absencí znaků, které bychom tam uvítali, nebo s nimiž přímo počítáme. Absenci znaků nejtíživěji pociťujeme tehdy, když prostředí (z hlediska našeho užívání) nefunguje tak, jak jsme očekávali. U prázdného stolu, kde nás měl čekat přítel, u zamčených dveří posluchárny, kde se měl konat seminář, na turistické stezce, jejíž pokračování je nejasné, si klademe otázku. I taková (třeba nahlas nevyslovená) otázka, která je spjata s určitým místem a vyvolána nejistotou, jak toto místo funguje z hlediska toho, jak prostředí užíváme, patří k tématu tohoto článku. Znaky v prostředí, o nich jsme dosud hovořili, vlastně na takové otázky odpovídají.

 

2. V dřívějším článku (Nebeský, 1989a) byl zaveden pojem souznaku. Souznakem uvnitř uvažovaného prostředí se rozumí množina všech pevně rozmístěných znaků, které společně míří k předem danému záměru. Je-li uvažovaným prostředím nějaké město, souznakem může být množina všech nápisů, které na různých místech (a případně i různými verbálními či neverbálními prostředky) informují o možnostech ubytování. Souznakem uvnitř turisticky atraktivní krajiny může být množina tabulek s přírodovědným výkladem, které jsou rozmístěny ve výrazných bodech naučné stezky. Souznak může tvořit i množina výstražných nápisů na okraji nějakého areálu. Tyto příklady (i další příklady uvedené v citovaném článku) mají mnoho společného; každý takový souznak má nejen adresáty, jimž je určen, ale i autora, který s předem daným záměrem na zvolených místech rozmisťuje nebo dává rozmisťovat zvolené znaky; co znak sděluje a kde to sděluje, může být důležité stejně.

Souznak je tedy sítí znaků, kterou autor souznaku v prostředí rozprostřel se záměrem fungování prostředí ovlivnit. V prostředí, do něhož vstoupíme, se však můžeme ocit[90]nout v síti znaků, která není výsledkem jednotného záměru žádného autora. Rady nebo poučení, které vyslechneme v různých kancelářích úřadu, do něhož jsme přišli vyřídit svou věc, z jednotného záměru být odvozeny mohou, žel nemusejí; může se stát, že uvázneme v síti protiřečení, v níž promluva, kterou jsme vyslechli v jedné kanceláři, je vyvrácena promluvou vyslechnutou v druhé kanceláři a obě zpochybněny v kanceláři třetí. V prostředí cizího města se můžeme zaplétat do sítě pro nás vždy znovu neprůhledných odpovědí na naše otázky na cestu; právě tato síť dobře míněných rad, podle nichž však nedokážeme nalézt cíl, může způsobit, že se pro nás toto město stane labyrintem. V prostředí, v němž se nějaká skupina osob objeví v roli nováčků, zpravidla vzniká dynamicky se proměňující síť znaků a otázek; patří k ní výsledky náhodných objevů i cíleného průzkumu prostředí či náměty pro jeho další průzkum, které si na potkání sdělují, i vzkazy, které si v různých místech zanechávají; taková proměňující se síť znaků a otázek, jíž ony osoby prostředí obepínají, je podstatnou složkou procesu jejich zabydlování.

Vraťme se však ještě k souznakům. V citovaném článku byly nejen vymezeny některé jejich druhy, ale také načrtnuto, jak jeden vyhraněný druh souznaků matematicky modelovat v rámci teorie grafů.[4] Zde si ještě povšimněme souznaků, jejichž znaky jsou v prostředí rozmístěny podél linií (popř. celých sítí linií) a funkci těchto linií (popř. sítí linií) zvýznamňují. Patří k nim souznaky, které nás po liniích vedou a zvýznamňují jejich fungování jako cest či průchodů (souznak, který chodce vede po turistické stezce; který motoristům v síti silnic ukazuje cestu do Olomouce; který návštěvníky budovy směruje k východu). Patří k nim i souznaky, které zvýznamňují linie jako nějaké meze či bariéry (souznak, který na silnicích ukazuje hranice obcí, který v terénu signalizuje státní hranici; který na stanici metra vyznačuje bezpečnostní pás). Těm prvním souznakům budeme říkat podélné, těm druhým příčné. To, zda souznak rozmístěný podél linií je podélný nebo příčný, závisí na tom, jak je prostředí, v němž je rozmístěn, užíváno a nazíráno; souznak může mít dvě disjunktní „obce” adresátů, pro jednu být podélným souznakem a pro druhou příčným (souznak, který je na ulicích města vyznačen „zebrami”, je podélný pro chodce a příčný pro řidiče).

 

3. Putujeme-li neznámým prostředím, v orientaci nám pomáhají znaky, které tam jsou rozmístěny. V orientaci nám ovšem může pomoci i mapa. Bez mapy jsme prostředím obklopeni; mapa nám však nabízí představu, že jsme z prostředí vystoupili, hledíme na ně z odstupu a vidíme je v celku. Nejvýrazněji tento rozdíl pocítíme, když na své pouti neznámým prostředím nečekaně narazíme na mapu, v níž je vyznačeno i místo, v kterém se mapa nalézá (a tím tedy místo, na němž právě jsme).

Mapa prostředí znázorňuje.[5] Kromě vyznačených bodů, linií a areálů, které zvolenou metodou zobrazují význačné body, linie a areály mapovaného prostředí (obecněji: geografického prostoru),[6] obvykle mapa obsahuje i četné nápisy, číselné údaje i další grafické jevy (diagramy, „značky”, využití barev, rastrů, typů písma apod.), jejichž funkce bývá vysvětlena v připojené legendě. Jde o znaky, které se váží k objektům v mapovaném prostředí,[7] především o znaky, které tyto objekty pojmenovávají, charakterizují, ohodnocují apod. Geografický prostor, který mapa zobrazuje, byl tvůrcem mapy nějak nazírán a toto nazírání se promítá i do výběru objektů, jejichž obraz je na mapě viditelný (např. na automapě může chybět viditelný obraz železničních tratí). Již [91]touto skutečností lze argumentovat ve prospěch toho, aby také body, linie a areály, které na mapě zobrazují objekty mapovaného prostředí, byly považovány za znaky.[8] Ostatně opozice mezi výrazovými prostředky, které objekty na mapě zobrazují (ukazují jejich polohu a tvar), a výrazovými prostředky, které o objektech vypovídají něco navíc, je někdy neutralizována. Nápis Šumava na mapě České republiky udává název jednoho geografického areálu, pokud však na mapě není hranice tohoto areálu vyznačena, umístění nápisu funguje i jako přibližné udání polohy; areál zobrazující na jiné mapě České republiky Prahu ukazuje, jakou má zobrazený objekt polohu a tvar, avšak i tehdy, když na mapě název zobrazeného objektu chybí, český uživatel pozná, že jde o Prahu (zobrazující areál tedy pro něho funguje i jako pojmenování).[9] Na to, zda na výrazové prostředky, které na mapě objekty zobrazují, pohlížet jako na znaky, není mezi autory jednotný názor, ve prospěch tohoto pohledu lze však uvést i další argumenty; viz Neumann (1989), popř. Nebeský (1989b).

Na mapě zpravidla nacházíme různé soustavy linií, které se od sebe odlišují svým provedením (barvou, tloušťkou, přerušováním apod.); toto provedení je znakem, kterým je objekt, jehož soustava linií zobrazuje, charakterizován, popř. ohodnocen. Porovnejme soustavu linií zobrazující železniční síť se soustavou linií zobrazující síť hranic mezi okresy. V prvním případě mají znaky, které linie provázejí, pokračování ve znacích, které se váží k bodům, v nichž se linie kříží, tedy ve znacích, které se týkají železničních uzlů (třeba tak, že tyto uzly pojmenovávají); tato soustava linií, znaků, které ji provázejí, bodů, v nichž se linie kříží, i znaků, které se k bodům váží, je příkladem podélné tkáně. V druhém případě mají znaky, které linie provázejí, pokračování ve znacích, které se váží k areálům, jež jsou liniemi ohraničeny, tedy ve znacích, které se týkají okresů (třeba tak, že okresy pojmenovávají); tato soustava linií, znaků, které ji provázejí, areálů, které linie ohraničují, a znaků, které se k areálům váží, je příkladem příčné tkáně.[10] Podélné a příčné tkáně na mapě představují jakousi analogii k podélným a příčným souznakům v prostředí, které byly popsány v odd. 2. I o tkáni na mapě lze říci, že to, zda ji chápeme jako podélnou nebo příčnou, závisí na tom, jak ji nazíráme; linie vyznačující na automapě dálnici je při obvyklém užití této mapy součástí podélné tkáně; pokud bychom však podle automapy plánovali pěší výlet, stane se pro nás tato linie součástí tkáně příčné.

 

4. Jak známo, i v textech, které se bezprostředně netýkají prostředí, v němž žijeme, ani žádného geografického prostoru, se často objevují výrazy, jimiž je téma tvarováno tak, jako by v něm šlo o něco prostorového; někdy je doslovný význam těchto výrazů zcela konkrétní (můžete si stěžovat v lampárně na Hlavním nádraží), jindy spíše abstraktní (dostal se na šikmou plochu).

„Neprostorové” téma jazykového projevu může být tedy tvarováno jako „prostorové”.[11] Prostor, jehož představu takový text vyvolává, bývá zřídkakdy abstraktní; často je prostředím se zřetelnými rysy lidského užívání. V návaznosti na naše zmínky o podélných a příčných souznacích (odd. 2.) i o podélných a příčných tkáních na mapě (odd. 3.) [92]si povšimneme toho, jak se v jazykovém projevu vytváří představa objektů fungujících buď podobně jako cesty či průchody, anebo podobně jako meze či bariéry; o té první představě budeme hovořit jako o představě podélnosti, o té druhé jako o představě příčnosti. Představu podélnosti může navodit užití vhodného substantiva, slovesa nebo víceslovného výrazu (naše cesta je správná; uskutečnit zbývající kroky; východisko z této krize; postupovat podle návodu; mít tam dveře otevřené; psi štěkají, karavana jde dál); podobně lze navodit představu příčnosti (všechno má své meze; jsou přece jisté hranice; zamezit šíření nákazy; opevnit se ve svých argumentech; ohradit se proti nařčení; nelze překročit svůj stín). Představy podélnosti a příčnosti mohou být zjemňovány; např. u představy příčnosti můžeme rozlišovat, zda postava je k objektu–mezi čelem (prorážet hlavou zeď), zády (být zatlačen do kouta), nebo zda je opozice směru neutralizována (postupovat v mezích zákona). Představy podélnosti a příčnosti mohou být také různě kombinovány: představa podélnosti může představu příčnosti překonávat (trnitá cesta k úspěchu; bezpečně proplout úskalími pochyb), vytvářet novou představu příčnosti (spálit za sebou mosty) apod.[12]

 

5. V jiném článku (Nebeský, 1985) jsem upozornil na skutečnost, že skupina osob někdy v prostředí vytváří znak svým rozmístěním (ponechme nyní stranou další faktory, které na tom, že se takový znak vytvoří, mohou spolupůsobit). Nejprve zaznamenejme dva příklady takového znaku, které jsou si jak výrazem, tak významem velmi vzdáleny: živý obraz a znak, který vytváří jediná osoba tak, že někomu drží místo tím způsobem, že sama toto místo zaujímá. V citovaném článku je uveden jiný příklad: fronta. Fronta je znak, jehož adresáty jsou aktuální i potenciální zájemci o „požitek”, na který fronta stojí; řekněme o „požitek” P. Význam znaku, kterým je fronta na P, má dvě složky, jež bychom – v návaznosti na naše předchozí úvahy – mohli nazvat složkou podélnou a složkou příčnou. Znak, kterým je fronta na P, podélnou složkou svého významu ukazuje cestu, která k P vede, příčnou složkou bariéru, která P odděluje od zájemců. Jsme-li součástí fronty, přijímáme z jejího významu především složku podélnou, nejsme-li, přijímáme především složku příčnou. Ovšem jsme-li buď součástí fronty, která je pomalá a dlouhá, nebo jsme-li vně fronty, která je krátká a rychlá, můžeme být příjemci obou složek jejího významu (jako znaku).

Jiným příkladem znaku, který je vytvořen prostorovým seskupením osob, je živý řetěz. I když svou lineárností připomíná frontu, jde o znak jiného druhu. Živý řetěz je znak, který vyjadřuje nějaký společný názor osob, které řetěz vytvářejí; použijeme-li jedno ze slov, která jsou právě módní, můžeme říci, že živý řetěz společný názor osob, které řetěz utvářejí, zviditelňuje. Adresátem tohoto znaku nejsou jen osoby téhož názoru jako ti, kteří řetěz tvoří, ale ještě spíše osoby, které by pro tento názor měly být získány (nebo alespoň k němu měly přihlížet).

Znakem podobného druhu jako živý řetěz je průvod. Některé další znaky tohoto druhu bývají tvarově ještě méně nápadné. Patří k nim přítomnost skupiny osob na obřadu, schůzi nebo manifestaci; znakovost takového seskupení osob prozrazují formulace, jimiž jsou osoby k účasti zvány nebo přímo vyzývány (formulace odvolávající se na závažnost této příležitosti, zdůrazňující potřebu jejího důstojného rázu nebo připomínající, co pozvaný svou přítomností dává najevo); znakovost takového seskupení osob prozrazuje i dobře známý výraz křoví. Právě výraz křoví napovídá, že osoba, která se svou účastí na znaku podílí, není vždy jeho skutečným spoluautorem.

Vraťme se však ještě k takovému znaku, jakým je živý řetěz nebo demonstrace vsedě, avšak uvažujme o něm jen za předpokladu, že jeho spoluautory (jako znaku) jsou právě ti, kteří ho uskutečňují. Řekli jsme, že takový znak zviditelňuje nějaký názor. Předpokládejme, že jde o názor, který je mezi obyvateli prostředí nějak rozptýlen. Rozptýlený [93]názor lze ovšem zviditelnit i stejně rozptýleným zobrazením (např. zapálením svíček v oknech). Živý řetěz, demonstrace vsedě apod. však rozptýlený názor zviditelňují jeho zobrazením do jediného místa (v případě živého řetězu spíše do jediné linie míst).

 

6. V předchozích oddílech tohoto článku jsme uskutečnili několik dílčích pozorování, která byla zaměřena na vztah místa a znaku, popř. obecněji prostoru a jazyka.[13] Zajímaly nás znaky a otázky, s nimiž se setkáváme v různých místech prostředí, a zejména nás zajímaly sítě znaků a otázek (jazykových projevů, textů), které takové prostředí prostupují. Povšimli jsme si, že mapu, která prostředí (geografický prostor) znázorňuje, také prostupují sítě znakové povahy. Zaznamenali jsme, že text může vyvolat představu prostoru. Viděli jsme, že zájem, postoj nebo názor rozptýlený v prostředí, tedy, obecněji, něco, co by mohlo být vyjádřeno jazykovými projevy (texty), které by v prostředí vznikaly rozptýleně, lze zobrazit jediným znakem v jediném místě. K těmto dílčím pozorováním vztahu místa a znaku bychom mohli připojovat pozorování další.

S cílem taková dílčí pozorování vztahu místa a znaku usoustavnit zkusíme s pojmem místa a pojmem znaku zacházet jako s pojmy duálními a toto duální zacházení uplatnit i u dvojice pojmů prostředí a text (pojem textu však budeme chápat značně široce). V odd. 1 bylo řečeno, že u znaku nebudeme klást omezení na jeho složitost a rozsah, že za znak budeme považovat i (třeba dlouhý) text. Analogicky můžeme nahlížet na pojem místa; ani u místa nemusíme klást omezení na jeho složitost a rozsah a můžeme za ně považovat i (třeba členité) prostředí. Dále bylo řečeno, že prostředí budeme chápat jako síť míst. Analogicky můžeme text chápat jako síť znaků; přitom nemusí jít o síť, ve které jsou znaky jen lineárně sřetězeny; příkladem složitěji provázané sítě může být síť hesel v encyklopedickém nebo výkladovém slovníku, která jsou spolu svázána odkazy. Můžeme tedy říci, že místo je prostředí, od jehož případného členění odhlížíme (přitom však připouštíme, že je jako prvek začleněno do nějakého širšího prostředí). A analogicky, znak je pro nás text, od jehož případného členění odhlížíme (přitom však připouštíme, že je jako prvek začleněn do nějakého rozsáhlejšího textu).[14]

 

7. Zkusíme tedy s pojmy místo a znak i s pojmy prostředí a text zacházet jako s dvěma páry duálních pojmů. Snadno si lze představit situaci, kdy máme nějaký text, pro který hledáme vhodné místo; textem, o který běží, může být např. text přednášky nějakého zahraničního odborníka, který navštívil Prahu, a my hledáme vhodnou posluchárnu, kde by svůj text mohl přednést. Záměnou pojmu text za pojem prostředí a pojmu místo za pojem znak dostaneme situaci, kdy máme nějaké prostředí, pro které hledáme vhodný znak; i takovou situaci si lze snadno představit: prostředím by mohl být právě vznikající český stát a znakem, který pro něj hledáme, jeho budoucí název.

V odd. 2 jsme hovořili o síti znaků, která je v prostředí rozprostřena. Na tuto síť znaků můžeme pohlížet jako na text. Prostředí je sítí míst. Uvažujeme tedy o textu, který je svázán s prostředím tak, že každý znak textu patří do některého místa prostředí, v některých místech prostředí však znak textu být nemusí; příklady na takovou situaci jsme již uváděli. Lze si však představit i duální situaci, kdy v každém místě prostředí je znak textu, ale některé znaky textu být v prostředí umístěny nemusí. Uvažovaným prostředím může být soustava panelů tvořících nějakou expozici; každý panel by obsa[94]hoval část textu, o němž uvažujeme, zároveň by však bylo možné, aby další části uvažovaného textu (každou z těchto částí textu teď považujeme za znak) byly přístupné vně soustavy panelů: v katalogu, popř. v další volně přenosné dokumentaci. Lze si ovšem představit i obecnější vazbu prostředí a textu, totiž situaci, kdy sice v různých místech prostředí jsou různé znaky textu, do některých míst prostředí však text nezasahuje a zároveň některé znaky textu nezasahují do prostředí; takovým prostředím je krajina se sítí turistických stezek a textem vyznačení těchto stezek, a to jak přímo v krajině barevnými značkami, tak zároveň barevnými liniemi na turistické mapě (podle níž můžeme výlet vně této krajiny plánovat a kterou si také můžeme vzít na výlet s sebou).

Jak jsme si povšimli v odd. 4, text může vyvolávat představu něčeho prostorového. Zřídka však jde o představu bohatě členěného prostředí. Obvykleji jde o představu místa nebo jen několika míst prostorově a funkčně spjatých (překročit Rubikon, z bláta do louže apod.). V jistém smyslu mohou tedy být v textu vytvářena místa jen z textu samotného. Ještě jednou zkusíme zaměnit text za prostředí a místo za znak. Povšimneme si, jak v podobném smyslu, v němž mohou být v textu vytvářena místa (v rozvinutém případě dokonce vytvářeno prostředí) jen z textu samotného, mohou být v prostředí jen z tohoto prostředí samotného vytvářeny znaky (v rozvinutém případě dokonce text). Položíme-li na svůj psací stůl tři knihy, potom jsme to mohli udělat proto, že je při nejbližší příležitosti chceme vrátit kolegovi; nepoložili jsme je tedy na stůl proto, že jsme je chtěli na stole mít, ale proto, že jsme tím chtěli vytvořit znak. Snadno si lze představit, jak lze takto (např. při větším úklidu) bez použití slov, značek i dalších prostředků, které bychom do prostředí vnášeli odjinud, vytvořit i dosti složitý text. Jiným příkladem znaku, který je vytvořen jen z prostředí samotného, je vyhlídka, která je v krajině záměrně vybudovaná terénní úpravou. Počítáme-li k prostředí i osoby, které prostředí užívají, potom ke znakům, které vznikají jen z prostředí samotného, patří např. i fronta, o níž jsme uvažovali v odd. 5.[15]

 

8. Závěrem: Zabývali jsme se zde tematickou oblastí, v jejímž středu se nachází vztah místa a znaku. Domnívám se, že by bylo vhodné tuto oblast pojmenovat. Sám pro ni užívám název topoika.

 

LITERATURA

 

Eco, U.: A Theory of Semiotics. Indiana University Press, Bloomington 1979.

Hodrová, D.: Praha jako subjekt (Příspěvek k poetice města v českém románu). Česká literatura, 36, 1988, s. 315–327.

Konečná, D. – Nebeský, L.: Jeden záznam pádových významů současné češtiny. SaS, 31, 1970, s. 223–226.

Malá československá encyklopedie, III. Academia, Praha 1986.

Martinek, M. – Nebeský, L. – Palek, B.: Některé principy konstrukce kartografické sémiotiky. Geodetický a katografický obzor, 27/69, 1981, s. 240–242.

[95]Masarykův slovník naučný, díl IV. Československý kompas, Praha 1929.

Nebeský, L.: O jedné sémioticky orientované analýze mapy. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 18, 1981, s. 168–174.

Nebeský, L.: O vnějším fungování znaků. SaS, 46, 1985, s. 269–274.

Nebeský, L.: Znaky a prostředí. SaS, 50, 1989a, s. 109–113.

Nebeský, L.: Jeden přístup k jazyku mapy. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 26, 1989b, s. 49–57.

Nebeský, L.: On certain extensions of intervals in graphs. Časopis pro pěstování matematiky, 115, 1990, s. 171–177.

Neumann, J.: Geografický prostor a zdokonalení jazykových prostředků jeho kartografického modelování na bázi geometrie. Geodetický a kartografický obzor, 35/77, 1989, s. 187–195.

Pravda, J.: Kartografia a kartografický jazyk. Geografický časopis, 34, 1982, s. 326–352.

 

R É S U M É

Place and sign

The paper concerns the signs on the one hand and the places in which signs are used on the other hand. Relations between places and signs used are examined from several points of view. The author used the term topoics for this range of problems.

Katedra lingvistiky a fonetiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 2, pp. 89-95

Previous Oldřich Leška: Fonologie v myšlenkové struktuře moderní jazykovědy

Next Ondřej Hausenblas: K tzv. pronikání obecné češtiny do spisovného jazyka