K tzv. pronikání obecné češtiny do spisovného jazyka

Ondřej Hausenblas

[Articles]

(pdf)

On the so-called „penetrating” of Common Czech into Literary Czech

0. Nad knihou P. Sgalla a J. Hronka Čeština bez příkras (Praha 1992) bych chtěl připomenout některé základní otázky týkající se kulturního významu spisovné češtiny a úlohy kodifikace.

Teze: a) Zaváděním obecněčeských prvků do spisovného jazyka (ve směru a rozsahu naznačeném např. u Sgalla a Hronka, 1992) by se výrazně posouvala hranice spisovnosti–nespisovnosti, která dnes probíhá uvnitř jazyka mluveného, do polohy shodné s hranicí psanosti–mluvenosti. Tím by psaný jazyk začal být vnímán jako ještě formálnější než dosud, což by nutilo k jeho další „demokratizaci” na úkor tříbení jeho funkcí intelektuálních a kulturněhistorických.

b) To, že se dnes v mluvených projevech s formálnějším zacílením používá i nespisovných prostředků, nemusíme chápat jenom jako nenoremní „pronikání obecné češtiny do spisovného jazyka”. Snad bychom to přiměřeněji mohli nazvat jako operativní využívání slohových a šíře pragmatických kvalit všech prostředků národního jazyka. Tak se češtiny užívá zejména v projevech z té sféry běžného dorozumívání, kde pro komunikační situace platí jen málo ustálených, společenskou normou předepsaných podmínek, okolností, cílů. Tzv. útvarová příslušnost jednotlivého jazykového prostředku má v takovém operativním dorozumívání funkci aktualizující, nese jistý pragmatický obsah, je tedy rysem pozitivním, nikoli negativním – nenarušuje správnost či systémovost projevu. (Viz též Chloupek, 1986.)

c) Z těchto důvodů je potřebné (spíše než usilovat o reformu kodifikace) vyvinout takovou metodu popisu běžného dorozumívání, která nebude předem podléhat kritériím útvarovosti (tj. soubor prostředků užívaných v běžném dorozumívání nebude považován za přísně strukturovaný subsystém národního jazyka), ale která umožní vysvětlovat výskyt a užití jazykových prostředků v daném projevu tak, aby bylo v budoucnu možné aplikovat získané poznatky i v praxi, např. při vzniku příručky praktické stylistiky běžného dorozumívání.

 

1. V období společenských převratů je příležitost řešit nebo aspoň pojmenovat a analyzovat dlouhotrvající rozpory – také v jazykové situaci. Je to však pouhá příležitost, nikoli nutnost, a nedává záruku úspěchu. Revoluční zásahy do autonomního vývoje kultury dosud naopak přinášely spíš destabilizaci, nivelizaci, ztrátu seberegulačních schopností v postiženém společenství.

 

2. Dlouhotrvajícím zdrojem rozporů v české jazykovědě je to, že jazyk standardní (spisovná čeština) má výrazné rysy psanosti, jazyk substandardní (interdialekty a mluvy obecné) se psanosti vzpírá. A opačně – jazyk psaný je plný prostředků signalizujících formálnost, tj. závaznost, vážnost, knižnost, sociální distanci, veřejnost, citovou neangažovanost. Jazyk mluvený pak má prostředky znějící důvěrně, neveřejně, sociálně blízce, tedy neformálně, a proto operativně ve smyslu neukončenosti, nezávaznosti. Od dob Dobrovského u nás nese mluvený a psaný jazyk rozdílů víc, než kolik je jim diktováno samou formou vyjádření. Samotný fakt psanosti by diktoval, aby projevy byly jak kompaktnější svým věcným obsahem, tak jednotnější co do postoje mluvčího, protože psané projevy bývají jednak připravené, jednak podléhají možnosti pozdější kontroly. Ony rozdíly navíc, typické pro češtinu, však může pochopit jen ten, kdo je vpojen do národní kultury (rodilý mluvčí) nebo kdo studoval historický a kulturní vývoj národa (cizinec): povšechně pak mluvený jazyk vypadá jako srdečný a spontánní, jazyk psaný jako kožený a odcizený. (Jsou ovšem území, kde rozpor mluveného a psaného jazyka není tak hluboký, ovšem hlavně v rovině morfonologické, nikoli ve slovníku a syntaxi.)

 

[98]3. Potíže činí uživatelům češtiny zejm. stránka psaná, přirozeně proto, že i samotnému psaní se učíme dodatečně, podobně jako spisovnému jazyku. Má zde velkou roli poslech četby. Je docela možné, že pokles znalosti spisovné češtiny souvisí s tím, že děti méně poslouchají čtené a více slyší mluvené (televizní a často nespisovné) slovo.

 

4. Česká diglosie vysvítá dnes také na ose soukromost – veřejnost projevu. Projevy veřejné získávají na významu nejen proto, že byly v posledních padesáti letech politicky potlačovány, ale i protože zároveň začal rozmach a posléze převaha mluveného slova ve veřejném sdělování. Existující odlišnost mluveného a psaného jazyka tedy předtím nebyla tak patrná, mj. proto, že i mluvené veřejné projevy bývaly stylizovány „vysoko”, a tedy psaně. Na veřejnosti mluvívali před válkou hlavně ti uživatelé, kteří uměli a chtěli spisovný jazyk respektovat jako kulturní a funkční hodnotu. S obnovením svobody slova se nyní vyskytuje mnoho veřejných mluvčích, kteří normu spisovnou neovládají, anebo ji – méně často – odmítají.

 

5. Takové dnešní zvýraznění starých rozdílů mluveného a psaného jazyka je ovšem veřejnosti nápadné. Reakcí je oživení hlasů volajících po takové reformě spisovného jazyka, která by ve jménu nenáročnosti kodifikovala pro spisovný jazyk některé prvky obecné češtiny (je zvláštní, že to žádají hlavně někteří lingvisté a mluvčí s českým, a nikoli moravským nářečním zázemím – to by svědčilo o jistých expanzívních rysech v „obecněčeském” (pražském) jazykovém povědomí některých mluvčích). Není jisté, zda si plně uvědomují, že

a) taková reforma kodifikace by měla za následek drastické prohloubení rozdílu psaného a mluveného spisovného jazyka, anebo naopak,

b) kdyby se takzvaně knižní psané prostředky odstranily ze spisovného jazyka vůbec, pak by nejenom běžná mluva obecněčeského typu byla povýšena na standard, ale také by to znamenalo revoluční zásah do kulturní tradice a zlom ve vnímání všech textů psaných před reformou atd. (Při posledních zásadních změnách pravopisu v první půli minulého století byli gramotní ti z obyvatel, kteří zároveň mohli být ochotni změnu přijmout a přeučit se – ovšem také ne všichni. Dnes je gramota obecná, a argument o snadnosti oněch změn tedy kulhá.)

V těchto voláních se zjednodušila stará myšlenka o „demokratizaci” spisovného jazyka. Je třeba si uvědomit, že původní tendence demokratizační, pojmenovaná tak B. Havránkem, stála v spisovném jazyku jako protiklad k vývojové tendenci intelektualizační, odborné. Dnešní zastánci „demokratizačního” zavádění obecněčeských prvků do spisovné kodifikace však považují tuto demokratizační tendenci za sám vývojový směr moderní češtiny. To mám za hluboký omyl, plynoucí z nedávného zjednodušeného chápání kultury a role jazyka ve společnosti. Zastánci takové kodifikační reformy přiřkli spontánnímu, neškolenému a neformálnímu dorozumívání dominantní pozici ve společenské komunikaci, a to na úkor významu, který tu má vyjadřování formální, závazné, vzdělané.

 

6. V základu snah o „zlidovění” spisovné češtiny stojí nejméně dva idoly, dvě těžko obhajitelné představy o vztahu obecné češtiny a spisovného jazyka:

6.1. obecná čeština má snahu nebo tendenci pronikat do jazyka spisovného,

6.2. obecná čeština je jazykový jev stejného řádu jako jazyk spisovný.

Ad 6.1. Čím je představa o „pronikání” obecné češtiny do spisovného jazyka nekonzistentní?

O obecné češtině se tu apriorně tvrdí, že je expanzívní. Proč vlastně se neříká „vtahování” obecné češtiny do spisovného jazyka? Kdybychom formulovali problém takto: „V mluvených projevech formálního rázu se používá i některých prostředků typických pro projevy neformální, běžně mluvené”, pak by bylo lépe patrné, že jde o jev parolový, [99]nikoli langueový. Tedy že nejprve je třeba důkladně popsat a pochopit komunikační (stylovou) platnost každého z jevů v celku dané komunikační situace.

Ad 6.2. Pak teprve lze uvažovat o tom, zda se tu vytvořil nějaký nový „jazykový útvar”, tzn. zda se v běžné komunikaci používá strukturované a vnitřně stabilní variety spisovného jazyka a jestli je vskutku tato varieta normována, tj. zda je v jazykovém povědomí uživatelů uznávána a respektována jako jazykový subsystém, „útvar”, jazyk. Pokud mluvčí v projevech usilujících o spisovný ráz využívají i některých prostředků obecné češtiny (ale také prvků nářečních, a případně i jinojazyčných), není ještě třeba se domnívat, že pro takové projevy vznikl nějaký nový jazykový útvar, varieta jazyka (srov. též Utěšený, 1980). Vidění komunikace rastrem „útvarů” je výsledkem tradice lingvistického popisu, nikoli však výsledkem zkoumání komunikačních okolností daného projevu nebo třídy projevů (viz dále).

 

7. Přijímání nespisovných prvků do projevů převážně spisovných, anebo dokonce přijímání nespisovných prvků do spisovné normy (k čemuž v některých případech postupně, s nezbytným odporem konzervativní normy i kodifikace dochází) neznamená nutně, že obecná čeština „proniká” do spisovného jazyka. To je zavádějící metafora, jež zaměňuje jednotlivosti celkem. Česká jazyková situace se pak musí jevit jako bitevní pole, kde ukřivděná lidová obecná čeština bojuje spravedlivý boj proti panskému, odcizenému jazyku umělému, zbytečně obtížnému. Spisovný jazyk i obecná čeština jsou tu viděny staticky, jako nějaké bloky, které stojí vně mluvčího a které vyžadují, aby se postavil na jednu, nebo druhou stranu barikády. Používám zde tak vyhraněné formulace proto, že takové vidění jazykové skutečnosti je vpravdě revolucionářské, nikoli evoluční. Boj si totiž vyžaduje vítězství, chápat situaci jako boj pak znamená nepřijímat rozmanitost a evoluci jako něco normálního.

 

8. V základu revolučních a demokratizačních představ o vývoji spisovné češtiny stojí však nejen neinformovanost nebo nekulturnost těch uživatelů, kterým ovládnutí spisovného jazyka činí praktické potíže. U lingvistů je jistě základem takového přístupu spíš tradiční vidění obecné češtiny jako tzv. strukturního útvaru. Bohemistika pracuje se dvěma typy „repertoárů prostředků”: jednak s vrstvami (to jsou např. slangy a stylové vrstvy prostředků podle A. Jedličky), jednak s útvary (nářečí, interdialekty, spisovný jazyk, snad i městská mluva, obecná čeština). Je možné pozorovat v statích o mluveném jazyce, jak se bohemisté snažili tlaku terminologie zejména právě v oblasti běžného dorozumívání uniknout: městská mluva, běžně mluvený jazyk, běžná mluva – to jsou termíny, které se vyhýbají náznaku, že jde o vyvážený, soudržný a systemizovaný jazyk, subsystém jazyka ve stejném smyslu, jako jsou chápána tradiční nářečí nebo spisovný jazyk. Útvarové chápání nářečí a spisovného jazyka je dáno historií lingvistického popisu. Při popisu těch sfér komunikace, které byly prozkoumány v dějinách bohemistiky později, se více přihlíželo i ke komunikačním faktorům utvářejícím promluvu. Nářečí jako mluva uzavřené skupiny, spisovný jazyk jako mluva vyhraněných kulturních cílů a vymezených komunikačních okolností mohou takovým popisem být dobře postiženy. Ne tak mluva v okolnostech, které právě překračují normované situace. Pro ni se popis „útvarový” nehodí, nutí lingvistu prohlašovat některé prvky za nepatřičné, přejaté, ne-li chybné, protože nepřihlíží k okamžitým podmínkám a záměrům komunikátu.

 

9. Jmenovaný sklon je také důsledkem strukturálního přístupu Pražské školy. Metoda pro systémový popis jazyka je arci vysoce hodnotná, není však možné zapomínat, že byla založena v době, kdy i společnost sama byla přehledněji utříděná a vnitřní hranice v kultuře zřetelnější. Útvarový přístup k jazyku podává výtečný aparát pro popis langue, avšak není dostatečně pružný pro popis a výklad parole, pro výběr, zapojování a stylistické uplatnění jazykových prostředků v neformálním vyjadřování ve veřejné či polo[100]veřejné komunikační sféře. I dobré dosavadní pokusy popsat a vysvětlit českou mluvenou komunikační praxi jsou lingvisticky dále využitelné jen s nemalými obtížemi – situace a projevy v běžné komunikaci jsou mnohem variabilnější, málo typizovatelné. Právě díky nezávaznosti, adaptabilitě a expresivitě běžných komunikačních situací a projevů nemusí v této sféře platit přísná a dobře známá systémová norma! Bezprostřední přítomnost účastníků v mluvené komunikaci tu navíc dovoluje okamžité rektifikace, změny řečového chování podle okamžitých změn v cílech a okolnostech komunikace. Mezi komunikačními situacemi v běžném sdělování jsou vedle zcela ritualizovaných i mnohé daleko méně normované, méně ritualizované a méně očekávatelné, zatímco např. ve spisovném jazyce kulturní norma právě závazněji postihuje i paralingvální, tematické, situační rysy komunikace, řečovou etiketu, ba i samy komunikační záměry: Není dost dobře možné někomu spisovně a dostatečně hrubě vynadat, je sotva představitelný spisovný intimní rozhovor milenců, avšak naopak je možné před ostatními někoho veřejně, ale kultivovaně ponížit, vypeskovat.

 

10. Normou, která je pro běžnou komunikaci opravdu nezbytná, je požadavek, že komunikanti musejí obratně a zřetelně zpřístupňovat význam a platnost svých jazykových prostředků. Běžná mluvená komunikace je více zaměřena na výraz sám, je verbálnější přesto, že využívá i neverbálních znaků: mimikou, gestem, pohybem i paralingválně ospravedlňuje, „vysvětluje” použití jazykových prostředků spisovných nebo naopak slangových. Je možné a nutné dát v řeči najevo odstup od citátového užití slova, korigovat expresivitu, nebo naopak signalizovat, že dodáváme ironií slovu nový význam. Komunikanti jsou obecně zběhlejší v různosti českých jazykových útvarů a vrstev prostředků, jsou vlastně „proškoleni” diglosní situací a vnímáním masových sdělovacích prostředků. Jistě by stálo za průzkum, jaké je řečové chování mluvčích méně zkušených (nejen věkově, ale i oblastně, díky sociálnímu prostředí ap.). Pokud právě ti méně zběhlí jsou typickými uživateli čisté obecné češtiny, bez aktualizačního využívání cizorodých prvků, pak je ovšem sporné, zda právě na jejich praxi se má zakládat kodifikační reforma.

 

11. Je nepochybně možné a také potřebné popsat obecnou češtinu jako útvar národního jazyka. V tom vykonali autoři Hronek, Sgall nebo Townsend (1990) záslužnou práci. Avšak pro úvahy o vztahu obecné češtiny a spisovného jazyka, o postavení obecné češtiny v české jazykové kultuře musíme pamatovat, že systémový popis obecné češtiny je vlastně jen abstraktním průřezem oblastních nebo osobních variant jazyka. Takový popis ještě neznamená, že obecná čeština představuje v češtině nějakou pozitivní, „silnou” normu, která vládne všem projevům běžně mluveným. Bez popisu řečové praxe je těžko tvrdit, že její norma tlačí na normu spisovnou, že tlakem normy obecné češtiny jsou z projevů běžné komunikace vytlačovány prostředky spisovné nebo nářeční a oblastní. To, co tlačí na výběr jazykových prostředků, jsou možná spíše potřeby běžného dorozumívání. Jim vyhovují namnoze prostředky obecné češtiny, nezřídka však i spisovné, moravsky zabarvené ap. (Srov. Barnet, 1977.)

 

12. Podívejme se nyní na důvody, které vedou k tomu, že některým popisovatelům i uživatelům češtiny připadá souběžnost spisovných a nespisovných prostředků nevýhodná, nevhodná nebo i chybná:

a) U lingvistů, ale i u laiků, kteří prošli dobrými tradičními školami, se projevuje vliv jazykového popisu (viz výše). Praxe, která mísí dva útvary, jim pak připadá jako mylná, zdá se jim, že některé jazykové prostředky někam nepatří a měly by se zapudit, anebo legalizovat.

b) U lidí, kteří jsou schopni reflektovat svou nebo cizí řečovou činnost, se často uchovávají v platnosti školské poučky z mládí (viz a)), případně osobní zkušenosti s preskripčními požadavky redaktorů, korektorů a různých oprávců.

[101]c) I u nich se málokdy vyskytuje dostatečný odstup od vlastního jazykového zázemí: postoj k spisovným a nespisovným prostředkům je utvářen nejen geografickým původem, ale i sociálním a kulturním zázemím (Daneš, 1979).

d) U většiny uživatelů se projevují stereotypy špatné školské výuky: jevům jsou zvyklí dávat nálepky plus a minus, protože čeština bývá vyučována jako popis a třídění jazykových jevů, nikoli jako komunikační akce, v níž se dá využít všech prostředků jazyka.

e) V neposlední řadě se uplynulých 40 let mlčení a strachu projevuje obecnou komunikační nezkušeností, která ovšem pro zděděnou diglosní jazykovou situaci v češtině není nijak výhodná.

 

13. Co tedy je impulsem, jenž vede mluvčího k tomu, že se v jeho převážně spisovných projevech objevují (hojně) prvky nespisovné? Jen zřídka to může být neznalost příslušného prostředku spisovného: když už jde o projev převážně spisovný, jeho autor spisovný jazyk asi ovládá. K neovládnutým prvkům pak patřívá např. tvoření přechodníku (v nespisovné řeči se objevují jen na části moravského území), neznalost lexikální (některé odborné termíny a cizí slova), jen v několika bodech může jít o neznalost gramatiky:

a) Speciální případy sklonění substantiv: jednak přejatých, jednak životných m. zakončených na –k, –g, –h, –ch (o kolezích), nebo f. typu „píseň–kost”;

b) z tvarů adjektivních dále i některé pády posesív (matčina kadeřníka, k/o matčinu kadeřníkovi);

c) málo tvarů zájmenných (moji–mojí ap.); kombinované číslovkové výrazy;

d) zakončení –l/–nul u sloves II. tř. podle „tiskne”, –ejí × –í v 3. os. pl. u sloves IV. tř. podle „sází”, některé podoby příčestí trpných se změnou souhlásky.

Do oblasti vědomé volby naopak patří asi instrumentálové koncovky pl., nominativní koncovky životných m. u substantiv a adjektiv (ti stateční tenisté), a samozřejmě tvary podmíněné střídáním –ý/–ej, –é/–í.

V skladbě vět můžeme o neznalosti spisovné normy mluvit jen u některých jevů v projevech písemných (anakoluty, zeugmata a vysloveně chybné vazby sloves).

 

14. Pokud tedy se nespisovné prostředky nevyskytují z neznalosti, jaké jsou pohnutky k jejich uplatnění ve spisovném projevu? Pro spisovný jazyk platí v komunikaci dva příznaky: jednak je to jazyk formální komunikace, a proto mluvčí v situaci na širším pomezí formálnosti a uvolněnosti potřebuje občas ujistit sebe i adresáty, že jejich situace opravdu plně formální není, a jednak spisovná čeština, jak bylo vícekrát poukázáno, není dostatečně vybavena jazykovými prostředky k vyjádření emocionality vně jazyka uměleckého. Nejdostupnějším prostředkem k porušení formálnosti a k zapojení subjektivního aspektu do promluvy je právě vykročení za hranice spisovnosti, a to buď citátově, jaksi v hlasových uvozovkách, anebo přímo, uplatněním slangového výrazu nebo sady nespisovných koncovek „takovej docela fajnovej chlap je ten jejich odborový předák XY“. Snížení stylové výšky uplatněním nespisovného prvku je signálem, že mluvčí ustupuje (chtěně nebo nevědomky) z racionálnosti a formální neutrality spisovného projevu, aby vyjádřil a sdílel osobní stanovisko, pocit. Subjektivní pocity se ovšem mohou stát také tématem formální komunikace, pak ale musejí být explicitně pojmenovány, a tím se znesnadňuje jejich bezprostřední předávání: „Oceňuji osobní srdečnost a eleganci, popř. spolehlivost nebo čestnost odborového předáka XY.” Vůbec rozdíl mezi vyjádřením implicitním a explicitním je zahrnut v rozdílu mezi vyjadřováním uvolněným a formálním.

 

15. Má-li vzniknout skutečně spisovná a přitom vpravdě konverzační hovorová čeština, musíme o těchto prostředcích uvolněnosti, emocionality a osobního kontaktu soustředěněji uvažovat:

15.1. Buď kultivovaní uživatelé a kodifikátoři prosadí do hovorové formy spisovného [102]jazyka tytéž prostředky, kterými ony funkce plní čeština nespisovná (obecná i jiná), anebo

15.2. budou propracovány, popsány a kodifikovány a ovšem i užívány nějaké prostředky vlastní jen nebo především spisovnému jazyku.

15.3. Je ovšem také možné do jazykové situace nezasahovat vůbec, nějakým kulturním způsobem potlačit hlasy reformistů (nejspíše lepší osvětou) a doufat, že celková kulturnost populace je i dnes dostatečnou zárukou před zásahy porušujícími kontinuitu jazykové i literární kultury.

Tradicím české jazykové kultury je však patrně nejblíže postup 15.2. Určité prostředky má mluvený spisovný jazyk společné s obecnou češtinou, je však třeba zmapovat ony dorozumívací potřeby citové a kontaktové a inventarizovat vše, čím je spisovný jazyk může naplnit. Neznamená to pouhou paralelnost k prostředkům obecné češtiny (tedy koncovka proti koncovce), ale promyšlené užívání i složitějších prostředků, zejména větné skladby a frazeologie. Taková kultivovaná forma spisovného jazyka ovšem vždy klade na uživatele nárok, aby jí používal s určitým nadhledem, který je pro kultivovanost lidského chování obecně nezbytný.

 

16. V případě řešení 15.1. by vlastně lingvisté i kulturní veřejnost ustoupili od konceptu spisovného jazyka jako speciálního útvaru vypracovaného pro potřeby kulturní komunikace. Tím by byl setřen rozdíl mezi vyjadřováním všedním a „svátečním” a jazyková situace by byla zbavena onoho vyhraněného signálu pro odlišení pečlivého, cílevědomého, kultivovaného a specializovaného dorozumívání od dorozumívání zběžného, méně závazného i závažného. Že by to neznamenalo odstranění zběžnosti a nepečlivosti ve vyjadřování, je myslím zřejmé.

V případě 15.2. by byl udržen rozdíl, který můžeme nazvat také rozdílem mezi vyjadřováním vyšším a nižším nebo pečlivějším a zběžným. Tím by byla zachována tradiční dvojdomost češtiny, na které je do značné míry založena literární i kulturní tradice, ale bylo by pak nutné se ovládnutí konverzační formy spisovného jazyka učit. To ovšem neznamená další úkol pro školu ani zátěž pro žáky: schopnost ušlechtilého hovoru se pěstuje prakticky, zároveň s poznáváním jazyka psaného i mezí jazyka nespisovného. Pokud se jazyková výchova a výuka obrátí od popisu gramatiky k poznávání a zvládání dorozumívacích situací, nebude pro školu obtížné vyučovat i prostředkům kultivovaného hovoru.

 

17. Ony prostředky však je třeba škole a veřejnosti zpřístupnit, tj. je nutné prozkoumat a zveřejnit, zda a jak se dají spisovně vyjádřit ony obsahy citové (expresívní), kontaktové.

 

18. K tomu patří i ujasnění, jak dalece se může v kultivované komunikaci aktualizačně využívat prostředků nespisovných. To je totiž jeden ze základních rysů konverzace. Pojem aktualizace není možné spojovat pouze s pojmem stereotypizace jako v publicistice a v jazyce uměleckém. Stejně tak se nelze domnívat, že se nespisovné výrazy v mluvené řeči spisovné objevují jen díky jakémusi tlaku obecné češtiny a kvůli neznalostem mluvčích. V běžné konverzaci kultivovanějších mluvčích jsou nespisovné výrazy prostředkem ohledávajícím a identifikujícím hranice: slohového útvaru, vyjadřovacího stylu, situace promluvy, osobní tolerance adresátovy atp.

 

19. Úkolem jazykovědy tedy může v dnešní situaci být, aby pomohla komunikantům najít repertoár prostředků, které jsou ve spisovném jazyce vhodné k vyjadřování těch poloh, jež pro spisovný jazyk původně charakteristické nebyly: prostředky uvolněnosti, nezávaznosti, osobního kontaktu, prostředky vyjádření určitých druhů pocitů – např. jak se kultivovaně vyjadřuje intenzívní souhlas a nesouhlas, jak pochyby, jak se oslabuje a zesiluje míra tvrzení, jak se dává najevo rozčilení, rozhořčení, srdečnost, nadšení atd. [103]Že se v mluveném spisovném jazyku tyto polohy vyjadřují nespisovnými prostředky, není možná dáno ani tak jejich „pronikavostí”, nýbrž prostě nezkušeností komunikantů. Uvědomíme-li si, jak vypadala školní výuka a jak fungovala společenská komunikace v posledních desetiletích, sotva můžeme dnešní stav považovat za výsledek normálního vývoje. Ostatně reformisté sami mohou jen stěží odhadnout, jaké nároky na mluvené dorozumívání budou mít nastupující generace. Nemusíme přece rovnou počítat jen s ohlupujícím vlivem reklamy a masového sdělování. Nepochybně již vzniká vrstva lidí, kteří budou potřebovat prestižní formy vyjadřování – a nebudou to jen bankéři a jejich manželky.

Mám zkušenost, že mladší mluvčí netrvají na určitých jazykových prostředcích, ale že spíše nevědí, jakými jinými než nekultivovanými prostředky by se dal daný pragmatický obsah v neformálních situacích vyjádřit. Pokud by je znali, z důvodů společenské prestiže by mnohé prostředky obecněčeské mohli opustit.

Pro hledání takových prostředků i pro školní výuku je vhodná metoda prosté transformace mluveného projevu nespisovného do spisovného. Při tom se přijde na to, které prostředky jsou dány opravdu mluveností projevu (zejm. v syntaxi) a které jsou způsobeny spíše nepřipraveností a nezkušeností komunikanta. Taková dvojí formulace téhož projevu (s týmiž pragmatickými obsahy, samozřejmě) by ukázala i ta místa, kde spisovnému jazyku opravdu chybějí prostředky méně formální, resp. kde by se při transpozici do neformální polohy musela příliš měnit kompozice i koncepce promluvy. Ke kultivované konverzaci sice patří i jisté dorozumívací strategie, které předem zmenšují riziko nedorozumění a nutných následných oprav ve věcném i pragmatickém účinku (např. šokující zpráva se podává postupně, žádost, jejíž splnění je spíš nepravděpodobné, se formuluje třeba tak, aby mluvčímu bylo zatěžko odmítnout, ap.), ale pro nepřipravené mluvené projevy operativního charakteru, tedy nikoli pro pouhou salónní konverzaci, se přílišná vázanost na dorozumívací schémata vyžadovat nedá.

 

20. Kultivované dorozumívací praxi tedy chybí jakási praktická „stylistika subjektivního postoje” v spisovném i nespisovném jazyce, vypracovaná s ohledem na projevy mluvené a na situace a komunikační záměry méně formální. (Ovšemže takovou stylistiku by si zasloužily i subjektivní prostředky v jazyce psaném.)

Nejprve bude třeba vymezit právě tyto kýžené polohy vyjadřování, potom k nim hledat nebo i vypracovat, popř. z nespisovných projevů přejmout jazykové prostředky, které by neodporovaly požadavku systémové vyváženosti a funkčnosti spisovného jazyka, a za třetí je třeba výsledky takového bádání a popisu předvést veřejnosti a zavést do školní a komunikační praxe. To ovšem nepůjde direktivně, předpisem. Kodifikace sama v té věci asi nebude hrát velkou úlohu, půjde spíš o osvětu, jazykovou kritiku, učebnice, příručky, konzultace ap. Pro komunikační sféru spontánního kultivovaného hovoru platí víc než předpis spíše prestiž, vzor, potřeba. Nelze ovšem vyloučit, že za léta deformací ztratilo kultivované vyjadřování prestiž natrvalo a že dnešní nízká kvalita veřejného i poloveřejného dorozumívání bude naopak působit dále jako vzor i jako omluva pro vlastní nepečlivost mluvčího.

Sama existence jazykovědy ovšem s takovou možností není slučitelná: Společnost, v jejímž hodnotovém systému se má udržet i jazykověda, se nemůže doopravdy vzdát kultivovanosti v dorozumívání.

 

21. I tímto vztahem mezi posláním jazykovědy a kulturností společnosti je zpochybněno řešení, které nabízejí reformátoři, totiž zavést do kodifikace spisovného jazyka obecněčeské prostředky. Navíc by takový zásah do spisovného jazyka měl za následek, že by se rozdíl „spisovnost–nespisovnost” přenesl na hranici mezi psaností a mluveností. Tam však čeština rozhraní nijak funkčně ani společensky zdůraznit nepotřebuje: týž jazykový prostředek v projevu psaném a mluveném se liší právě psanou–mluvenou formou. Kdyby se do mluvené spisovné češtiny zavedly např. koncovky –ej, –ý, tvary [104]bysme, podoby dýl, míň a snad i vejš (které by sotva mohlo stát jako výš vedle dýl), pak by se psaný jazyk začal jevit jako ještě knižnější a odcizenější. Koncovky jako –ý, –é, –mi atd. by se staly jednoznačným příznakem psanosti (zatímco dnes mají pouze příznak formálnosti, „spisovnosti”). Nezanedbatelná je i situace, která by vznikla na Moravě. Kodifikace „české” varianty obecného jazyka byla možná v minulosti, avšak dnes by byla patrně oprávněně považována za další příznak „pragocentrismu”. Argument, že „na většině území se mluví obecnou češtinou”, je nepoužitelný, i kdyby snad byl pravdivý.

 

22. Domnívám se, že realističtější je netvořit mezi oblastmi komunikace další ostré meze. O řešení dnešních rozporů rozhodne koneckonců komunikační praxe. Je tedy vhodnější, třebaže neskonale pracnější, ji kultivovat nabídkou pomoci (propagováním a výukou praktické stylistiky mluveného dorozumívání), než ji striktně vymezovat kodifikačním předpisem, i kdyby byl ústupný vůči obecné češtině a připouštěl dublety všeho druhu. Přestože je dnes samovolnost nově oceňována jako vývojový princip zejména v ekonomice, nelze zapomínat, že civilizační vývoj evropský od počátku omezuje konflikty způsobované uplatňováním individuální svobody tím, že na jedince působí tlakem kulturních společenských norem. Zákazy a příkazy se prosazují tak, že jedinec je přijme za vlastní nikoli proto, že mu tak velí předpisy nebo „poznaná nutnost”, ale proto, že chce patřit ke kulturním lidem. Tak se Evropa zbavovala i prostředků přímého dirigování lidu vládci a jejich institucemi. Princip takové nedirektivní kulturní regulace vývoje ovšem individuu ponechává bez přímých protisankcí svobodu nesplňovat normu a riskovat pouze společenskou diskvalifikaci.

 

23. V otázce „pronikání obecné češtiny” do spisovného vyjadřování ovšem nemusí být shody v tom, co vlastně je dirigismem a co kulturní hodnotou. Odvolávám se na pozici, kterou spisovný jazyk jakožto umělý, kulturní útvar má právě v národní kultuře. Retardační fungování jazykové kodifikace považuji za kulturní mechanismus, kterým se národní kolektivum ochraňuje před tím, aby momentální stav jazykového úzu přímo měnil tradici a rušil ustálenost interindividuálních norem. To, že se dnes v mluvené řeči běžně ignorují prostředky spisovné, můžeme považovat také za výsledek mocenské manipulace se všemi kulturními hodnotami za poslední čtyři desetiletí. Následkem bylo obecné hloubkové chátrání společenských norem (včetně jazykových). Avšak i v současném úzu je třeba rozlišovat skutečné, operativní významy, kterými rozmanité jazykové prostředky slouží při dorozumívání v běžných komunikačních situacích, od nahodilých jevů, které nezkušení mluvčí do komunikace veřejné a poloveřejné vnášejí ze svého jazykového zázemí intimního.

 

Shrnutí: Pokusme se běžnou mluvu vnímat více jako pole k dorozumívání a popisujme, co se na něm děje, abychom mohli výsledky vědecké práce přenášet do vzdělávání mládeže i osvěty dospělých. Připravujme spíše půdu a materiál pro vědecké a školské zvládnutí a zhodnocení historicky vzniklé jazykové situace češtiny, než abychom chystali (třebas jen malou) revoluci v mluvnici nebo v pravopise. Mezi lingvisty je dnes revoluční akčnost spíše řídkým jevem, avšak mezi laiky bývá oblíbená.

Funkce, které v dnešních mluvených projevech běžně dorozumívacích plní prostředky nespisovné, mohou být realizovány i prostředky spisovnými, tj. jinými než obecněčeskými nebo z moravských útvarů. Jde zejména o to, aby se v rámci spisovného jazyka vyhranily a zřetelně zpřístupnily ty prostředky, které slouží k vyjadřování neformálnosti, subjektivního přístupu, emocionálnosti a kontaktu. To, že značná část uživatelů používá v těchto funkcích prostředků z jazyka nespisovného, nemusí svědčit o tom, že obecná čeština zvítězila v jakémsi souboji se spisovným jazykem, ale možná o tom, že neznalost, nezkušenost, ležérní nedbalost a nízko stavěné společenské hodnoty převládají nad kultivovaností, diferencovaností a tolerancí k různosti. Nápravě by ling[105]vistika mohla napomoci propracováním repertoáru potřebných prostředků a jeho zpřístupněním v příručkách. V článcích prosazujících obecnou češtinu bývá uváděna námitka, že je neprávem považována za útvar sociálně nižší (Čermák, 1987, s. 140). Ve skutečnosti je obecná čeština útvarem nižším kulturně. Směšovat sociální a kulturní statut je zavádějící.

Vývoj, který podporují z lingvistického pohledu např. P. Sgall a J. Hronek, je vlastně tendencí ke splynutí spisovného jazyka s obecnou češtinou. Zanikl by tak útvar, který pro potřebu kulturní reprezentace i provozu vykrystalizoval mezi blízkými útvary příbuznými. (Blíže srov. Daneš, 1969, s. 123.)

Je otázka, zda česká kulturní společnost dospěla do nového, výrazně proměněného stadia kulturního rozvoje a zda v něm potřebuje proměnit statut kulturního jazyka spisovného. Je ovšem možné, že nová situace není skutečně vyšším, kulturnějším stupněm vývoje. Posoudit kvalitu současného stavu je obtížné, ne-li dnes nemožné. Jedním z kritérií však může být úspěšnost dorozumívání v daném společenství – a tu se zdá, že procento nedorozumění není nízké: je zřejmá obecně nízká schopnost formulovat srozumitelný text, zejm. v oblasti prakticky odborné, právní, publicistické, a také obecně snížená schopnost porozumět textům vyžadujícím jistou pozornost. (Srov. též Hlavsa, 1990.)

Jiným kritériem je podnětnost současného stavu pro kulturní tvorbu: zda je dnešní jazyková situace inspirativní, zda skýtá možnost rozmanitého využití v literárním díle, resp. zda si současné situace kulturní tvorba, zejm. krásná literatura, vůbec všímá – reflektuje ji a využívá. O tom mnoho nevíme (ukázky, které podali Sgall a Hronek v Češtině bez příkras, jsou velmi skrovné a postarší), a před jakýmkoliv navrhováním zásahů do kodifikace bychom měli mít dosti jasno.

Možnost splývání doposud výrazně diferencovaného kulturního spisovného jazyka se substandardem je třeba také vidět v širší souvislosti: Nebude česká společnost v myslitelné budoucnosti potřebovat udržet svou identitu v evropském prostředí, které bude patrně stírat hranice ekonomické a státní? Aby si společnost nemusela vyvíjet nové prostředky výrazné kulturní sebeidentifikace, což může vést k projevům šovinismu, bylo by vhodné jak jen možno posilovat dosavadní, kulturní tradicí již zabudovanou hodnotu prestižního spisovného jazyka. K tomu si však potřebuje spisovný jazyk udržet statut nadregionálního, mezivrstvového, neafektivního nástroje veřejného dorozumívání.

 

LITERATURA

 

Barnet, V.: Vztah komunikativní sféry a různotvary v slovanských jazycích. Slavia, 46, 1977, s. 377–347.

Čermák, F.: Relations of spoken and written Czech. Wiener Slavistischer Almanach, 20, 1987, s. 135–150.

Daneš, F.: Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (Příspěvek sociolingvistický). In: Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů. Praha 1968.

Daneš, F.: Kultura mluvených projevů (Její základní předpoklady a aktuální problémy). In: Kultura českého jazyka. Liberec 1969, s. 47–58.

Daneš, F.: Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 79–91.

Hammer, L. B.: Prague Colloquial Czech: A Case–study in Code Switching. Bloomington 1985.

[106]Hlavsa, Z.: K jazykovědné analýze komunikace v hromadných sdělovacích prostředcích. SaS, 51, 1990, s. 124–129.

Chloupek, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986.

Sgall, P. – Hronek, J.: Čeština bez příkras. Praha 1992.

Towndsend, C. E.: A Description of Spoken Prague Czech. Columbus 1990.

Utěšený, S.: K rozrůznění českého národního jazyka (Metodologické a terminologické poznámky). SaS, 41, 1980, s. 7–16.

 

R É S U M É

On the so–called ”penetrating” of Common Czech into Literary Czech

Changes in the codification of Literary (Standard) Czech introducing elements of the substandard Common Czech (as proposed mainly by Sgall and Hronek, 1992 and elsewhere) would cause either a deepening of the difference between cultivated spoken and written forms of Czech or a total loss of the formally elaborated Literary Czech as a value basic for the tradition of the national culture. The tendency to admit substandard forms into the codified standard language arises not only from the fact that in spoken communication a great deal of nonstandard forms are employed – there is also the linguistic tradition which views all processes in communication as being realized by strictly delimited and clearly structured varieties of the national language. This traditional approach has been fruitful in description of those varieties of Czech and in understanding those communicational situations in which the social and communicative norms are rather stabilized and well–known to the participants. But the aims and conditions of cultivated everyday speech in the contemporary Czech society are far less prescribed. That is why the intra–sententional code–switching between Common and Literary Czech should also be explained as a normal operative switching from a formal code to an informal one according to the topic and motifs, the situation and especially according to (the change in) the personal relationship of the speaker and his/her audience. The everyday spoken communication in Czech has specific stylistic features. These should be better described and explained before any changes in the cultural validity of the conservative Literary Czech are made by accepting certain Common Czech forms and words into the codified norm of the Literary Czech. The original literary forms or words would thus be forced into the position of clearly bookish, exclusively written means of expression. The Literary (Standard) Czech might then lack the markers of cultivation, of higher cultural status it has retained up till now. We suggest that the unsatisfactory state of present day Czech public communication may be improved by better education, by publishing practical guides to grammar and stylistic usage, by public language criticism. Czech linguists could, in accordance with the tradition of the language culture, ascertain and suggest to Czech speakers the missing words or constructions suitable for expressing emotion, informality, personal involvement, and contact.

Katedra českého a slovenského jazyka FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 2, pp. 97-106

Previous Ladislav Nebeský: Místo a znak

Next Miroslav Komárek: K rytmické stavbě Palivcova Pečetního prstenu